Křesťanský čas je prožíván v průběhu liturgického roku. Toto odvíjení umožňuje vštěpovat do našeho vědomí vzpomínku na minulost, kdy nám byla darována spása, a učinit ji přítomnou skutečností obrácenou k budoucnosti. V tomto ohledu mají Kázání během roku, představená v tomto svazku, zvláštní význam. Náš život bude skutečně založen na naději, až v nás propast mezi tím, co máme, a tím, co očekáváme, vzbudí touhu po Bohu. Touha je klíčovým pojmem jak pro svatého Bernarda, tak pro cisterciácké otce i pro každého mnicha, který dospívá na práh zralosti. O jakou touhu jde a jak ji můžeme vnímat? Nemá samozřejmě nic společného s přirozenými citovými touhami: dobře se najíst, oženit se, porvat se s arogantním protivníkem… Touha, impuls? Zeptejte se mnicha, řeholníka nebo kněze. Přizná, že na počátku jeho povolání bylo „cosi“, jakési nepostižitelné vábení, „něco“, co by nedokázal definovat. Po letech pochopíme, že v okamžiku, kdy v nás plálo toto nadšení, nedalo se zakoušet smysly, ale bylo vědomé, vnímatelné… Jak? Těžko říct. Ti, kdo vytrvali, si uvědomí, že i v každodenním životě poznamenaném vyprahlostí je pohání stále stejný zápal. Vztah mezi člověkem a Bohem zůstane vždy tajemstvím. Přesto bych řekl, že svatý Bernard může pomoci k jeho rozkrytí. (z úvodní studie Dom Samuela M. Laurase OCSO)
Chceš vědět, odkud pochází sláva, která přebývá v člověku? Řeknu to krátce, protože můj úmysl směřuje spíše k vnitřnímu tajemství. Tak tedy přebývá tato sláva i zde, na naší zemi, jestliže milosrdenství a pravda se setkají a spravedlnost a pokoj se políbí. Je nezbytné, aby pravda našeho vyznání vyšla vstříc předcházejícímu milosrdenství a abychom usilovali o pokoj a svatost, bez které Boha nikdo neuvidí. Jakmile totiž někdo lituje, již tehdy ho předchází milosrdenství; ale nikdy nevstoupí, dokud mu nevyjde vstříc pravda vyznání. David řekl proroku Nátanovi: Zhřešil jsem proti Hospodinu (2 Sam 12, 13), když byl obviněn z cizoložství a vraždy. A Hospodin tvůj hřích sňal, řekl prorok. Vždyť milosrdenství a pravda se setkaly (Žl 85, 11). A to proto, aby ses odklonil od zla. Avšak abys konal dobro, je třeba, abys ho chválil bubnem a tancem (Žl 150, 4), aby samo umrtvování tvého těla, plody pokání a skutky spravedlnosti byly v jednotě a svornosti, protože jednota ducha je poutem dokonalosti, aby ses neodklonil ani nalevo, ani napravo. Jsou totiž tací, jejichž pravice je pravicí nepravosti. Onen farizeus, kterého jsme zmínili dříve, nebyl jako ostatní lidé a sám sobě, jak jsme řekli, poskytl svědectví, ale nepravdivé. Jistě každý, kdo je takový, že se v něm milosrdenství a pravda setkaly, spravedlnost a pokoj si daly políbení (Žl 85, 11), ten ať se klidně chlubí; ale ať se chlubí v tom, kdo mu poskytuje svědectví, totiž v duchu pravdy.
Vzmužme se, bratři! Jestliže jsme ničím v našich srdcích, snad v Božím srdci může být skryto něco o nás? Otče milosrdenství, Otče ubohých, čím se zabývá tvé srdce ve vztahu k nám? Vím, vím: Kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce (Mt 6, 21). Jak to tedy, že jsme ničím, když jsme tvým pokladem? Všechny národy jsou před tebou ničím, jsou ti méně než nic, než nicota (Iz 40, 17). To je ovšem před tebou, ale ne v tobě. Tak je tomu před soudem tvé pravdy, ale ne v citu tvé lásky. Vždyť ty povoláváš to, co není, stejně jako to, co je. A nejsou tedy, protože voláš to, co není; avšak jsou, protože je voláš. I když tedy nejsou, pokud jde o ně samotné, přece jsou u tebe, podle onoho výroku Apoštola: Nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává (Řím 9, 12). Tak totiž utěšuješ ve své lásce toho, koho pokořuješ svou pravdou, aby se velkodušně rozšířilo místo v srdcích tvých věrných, místo, které je jistě právem v jejich nitru zúženo. Vždyť přece všechny tvé cesty jsou milosrdenství a věrnost pro ty, kdo dodržují tvou smlouvu a svědectví, svědectví lásky a smlouvu věrnosti.