O Jeruzalémské bibli
Jeruzalémská biblická škola:
Založení dominikánského kláštera v Jeruzalémě
Klášter dominikánů v Jeruzalémě byl založen v roce 1883, v době obnovy a rozkvětu dominikánského řádu ve Francii. Palestina byla tehdy chudá zaostalá země pod tureckou nadvládou a pro evropské velmoci byla zajímavá jen tím, že se zde nacházejí svatá místa, především „Boží hrob“, k němuž směřovali poutníci z celého křesťanského světa. Péči o ně a o jejich bezpečnost tradičně zajišťovaly Benátky, ale v 18. a 19. století postupně přebírá tuto roli právě Francie.
Oficiálním důvodem založení kláštera dominikánů bylo „posílení národních zájmů Francie v Jeruzalémě“. Pro nový klášter byl zakoupen pozemek, na kterém byly objeveny zbytky byzantského kostela sv. Štěpána postaveného v 5. století v místech, kde byl Štěpán podle tradice ukamenován.
Posláním nového kláštera bylo poskytovat zázemí pro studijní pobyty katolických biblistů a orientalistů. Odtud nebylo daleko k myšlence založit zde akademické pracoviště, biblickou školu, která by se věnovala výzkumům v oblasti biblické archeologie.
Založení Jeruzalémské biblické školy
Pokyn k založení biblické školy vyšel od provinciála toulouské provincie. Tímto úkolem byl pověřen otec Marie-Joseph Lagrange OP (1885-1938), který do Svaté země odjížděl vyzbrojen třemi semestry studia staroorientálních jazyků na vídeňské univerzitě. Původně se domníval, že v zemi bez knihoven, univerzit a odborníků nebude možno biblickou vědu rozvíjet, ale ihned po příjezdu pochopil, že tento nedostatek bohatě vyváží sama Svatá země.
Škola byla otevřena 15. listopadu 1890, na svátek sv. Alberta Velikého.
Výzkumu Palestiny se již dříve věnovali někteří věhlasní učenci, ale byly to spíše krátkodobé pobyty. Profesoři Jeruzalémské biblické školy se ihned začali vydávat na badatelské výpravy, které tvořily součást studijního programu školy. Díky nezměněným vnějším podmínkám života obyvatel Svaté země mohli do hloubky poznat prostředí, v němž Bible vznikala.
První úspěchy
Objevy nových či zpřesnění stávajících informací byly vzápětí publikovány ve vlastním odborném časopise Revue biblique, který získával stále více předplatitelů. Jeruzalémská biblická škola se stala živým společenstvím odborníků sdílejících Lagrangeův zápal pro autentický výklad Božího slova. Zde bylo poprvé prolomeno dosavadní katolické pojetí biblické vědy ve prospěch archeologie, topografie, etnografie a dalších věd. Tento průlom se brzy dočkal všeobecného odborného uznání.
Lagrangeova historicko-kritická metoda zkoumání Bible však narazila na tuhý odpor konzervativních kruhů v církvi. V roce 1912 byl Lagrange postižen papežským dekretem, na jehož základě musel ukončit všechny pedagogické a vědecké aktivity, opustit Svatou zemi a odebrat se zpět do Evropy. Tehdy jej zachránila nejen pověst velkého badatele, ale i zásah magistra dominikánského řádu Hyacinta Cormiera OP. Nicméně Lagrangeovy biblické komentáře se ocitly na seznamu knih zakázaných v kněžských seminářích. Dalším trestům zabránilo jen to, že se otec Lagrange pokorně podřídil svému exilu. Po roce se směl vrátit, ale nebylo to na dlouho.
Válka
První světová válka znamenala přerušení činnosti školy. Všichni mladší profesoři s francouzským občanstvím byli povoláni do armády. Ostatní Francouzi byli vyhoštěni ze země. Pouze bratři z neutrálního Švýcarska mohli střežit uzavřenou budovu a kostel.
V září 1918 byla Palestina osvobozena a francouzští dominikáni se mohli vrátit. V oblasti biblistiky se ale pro ně mnoho nezměnilo. Papežský kurz zůstal více než konzervativní. Profesoři Jeruzalémské školy se museli soustředit na ryze technické disciplíny, protože publikační možnosti byly velmi omezené.
Vážně nemocný otec Lagrange v r. 1935 naposledy odjíždí z Palestiny. V březnu 1938, obklopen láskou a péčí svých bratří, umírá v jihofrancouzském Saint Maximin.
Generační výměna
Druhá světová válka neznamenala tak dramatické přerušení činnosti školy jako ta první, díky tomu, že Palestina zůstala na straně spojenců. Přesto museli někteří profesoři narukovat. Až do roku 1946-7 se též nekonala výuka, neboť nemohli dorazit studenti.
Během Druhé světové války však nastala významná změna: byla vydána encyklika Divino afflante spiritu, která znamenala rehabilitaci badatelského úsilí školy a otevřela před ní nové perspektivy. Papež Pius XII. ukončil časy konzervativní apologetické exegeze a přijal koncepci jak církevního, tak vědeckého výkladu a studia Bible, kterou o. Lagrange prosazoval už na počátku 20. století.
Kromě výuky, vydávání Revue biblique a dalších vědeckých prací se profesoři školy významně vložili do vydávání Jeruzalémské bible.
Novým ředitelem školy se po Druhé světové válce stal Roland de Vaux OP. Jeho badatelský zájem sahal od exegeze a biblické teologie až po archeologii. S podporou francouzské vlády byl započat nový rozsáhlý výzkum archeologických nalezišť v Kirbet Kumranu, která přinesla biblistům nové, nesmírně cenné poznatky. Jeruzalémská biblická škola se zařadila ke klíčovým pracovištím, kde se zpracovávaly nalezené svitky.
Pro samotnou školu i celý biblický výzkum byla nadobyčej důležitá konstituce Druhého vatikánského koncilu Dei verbum, která vrátila Bibli její přední postavení v katolické církví. O zásadním vlivu o. Lagrange a jeho spolupracovníků na tento dokument nelze pochybovat. Koncil též napravil řadu starých křivd a definitivně docenil roli Jeruzalémské biblické školy na poli biblického bádání. Jedním ze symbolických kroků, které toto docenění provázely, bylo přenesení ostatků o. Lagrange z Francie do chóru kostela sv. Štěpána v Jeruzalémě roku 1967.
V nové situaci
Zatímco doposud byla škola ohrožována tradicionalistickými proudy v církvi, nyní ji začalo ohrožovat napětí na Blízkém východě. Ocitla se na území státu Izrael a v roce 1967 ji vyplenili izraelští vojáci. Též cestování mezi jednotlivými oblastmi biblické Palestiny se ztížilo. Až do dnešních dnů tak přetrvává kritické stanovisko školy ke státu Izrael, což však nebrání spolupráci s izraelskými kolegy. Profesoři Jeruzalémské biblické školy dnes s úspěchem přednášejí po celém světě. Škola je, stejně jako od počátku, podřízena přímo generálnímu magistrovi dominikánského řádu a je v rukou francouzských dominikánů.
Jeruzalémská bible:
Historie
Původcem myšlenky byl dominikán Thomas-Georges Chifflot OP, který pracoval v pařížském katolickém nakladatelství Éditions du Cerf. Jeho záměrem bylo dát široké francouzské veřejnosti nový překlad Písma, který by byl součástí duchovní obnovy Francie. Chifflot dobře odhadl, že takový úkol má být svěřen právě Jeruzalémské biblické škole.
První reakce školy byly víc než zdrženlivé, protože to znamenalo odložit badatelské práce. Nakonec se však podařilo ředitele Rolanda de Vaux přesvědčit, že věc stojí za námahu. Tento vynikající znalec Starého zákona se ujal nejen překladu samotného, ale především spolu se specialistou na Nový zákon, otcem P. Benoitem, shromáždil rozsáhlý tým překladatelů složený zčásti ze členů školy, ale také z jiných biblistů: dominikánů, členů jiných řádů, světských kněží i laiků.
Práce na překladu byly zahájeny v roce 1946 a o dva roky později již v Éditions du Cerf vyšly první dva svazky souboru, jehož souhrnný název zněl: Svatá Bible přeložená do francouzštiny pod vedením Jeruzalémské biblické školy. Tyto svazky obsahovaly Markovo a Lukášovo evangelium. Další sešity pak vycházely v letech 1949–1954, celkem jich bylo vydáno čtyřicet tři, většina z nich obsahovala jedinou knihu Písma s úvody a velmi rozsáhlým poznámkovým aparátem, skládajícím se z věcných vysvětlivek a textologických údajů. V roce 1956 pak bylo vydáno Písmo svaté jako celek.
Charakteristické znaky překladu
Předností nového vydání Bible je jednak překlad sám, jednak úroveň pomocného aparátu, který na malé ploše podává neuvěřitelné množství věcných informací a vzájemných textových souvislostí. Jde o dílo velkých znalců Písma, kteří výsledky své badatelské práce vložili nejen do vynikajícího pomocného a kritického aparátu, ale rovněž do překladu samotného. Nesnažili se vnášet do překladu literární kvality, jež nejsou vlastní originálu. Podařilo se jim na základě rukopisů a starověkých překladů osvětlit anebo rekonstruovat četná temná místa tohoto textu (porušená opisovači při jeho tradování) a opravit některé omyly novodobých překladatelů. Je to tedy především překlad přesný, místy až doslovný, zároveň však se smyslem pro jazykovou esteticku biblických textů.
Dílo Jeruzalémské biblické školy si rychle získalo uznání ve všech francouzsky mluvících zemích. Odtud nebylo daleko k myšlence pokusit se výsledky této práce zpřístupnit i čtenářům v jiných zemích. Název přijatý pro cizojazyčné edice díla zněl Jeruzalémská bible a v běžné řeči se začal užívat i ve Francii. Oficiálně se tak nazývá až druhé, revidované vydání z roku 1973. Od té doby tedy nesou veškeré edice díla i ve franštině titul La Bible de Jérusalem.
Druhé a třetí vydání
Druhé vydání Jeruzalémské bible se od prvního poněkud odlišovalo. Zatímco v prvním vydání kladli redaktoři velký důraz na srozumitelnost biblického textu a na jeho přístupnost čtenářům, při druhé revizi mnohem více pečovali o přesnost překladu a prosazovali ji i na úkor srozumitelnosti. Vycházeli ze zásady, že neškodí, když čtenář nad textem musí trochu přemýšlet, a že není správné překlad zaměňovat za výklad (překlad má být překladem, ne výkladem). Nejvýraznější úpravou však bylo sjednocení terminologie, šlo o to, aby týž hebrejský (nebo řecký) výraz byl překládán pokud možno vždy stejně. Rovněž v poznámkách a úvodech byly provedeny některé podstatné úpravy, odrážející změny po Druhém vatikánském koncilu. Ten totiž skoncoval s různými tabu, jež do té doby nesměli biblisté v některých otázkách překročit, pokud chtěli své spisy uchránit zásahů církevní cenzury. Přes početnost a závažnost změn se však druhé vydání liší od prvního vcelku málo.
Ještě mnohem méně změn bylo provedeno ve třetím vydání Jeruzalémské bible v roce 1998. Větší nebo zásadnější úpravy se dotkly pouze úvodů. Harmonie celku, která byla význačným rysem předchozích edic Jeruzalémské bible, sice nezmizela ani v tomto vydání, ale byla přece jen narušena nadměrnou pozorností, kterou zde kritický aparát věnuje rozvíjení různých nových teorií o původu knih Písma, zatímco výklad smyslu Písma pro věřícího čtenáře je spíš ochuzen. Proto také český překlad dává přednost druhému vydání.
Český překlad Jeruzalémské bible:
Idea české verze Jeruzalémské bible
Myšlenka, že by se Jeruzalémská bible mohla přeložit do češtiny, se v socialistickém Československu jevila jako neuskutečnitelná. Našel se však člověk, který vzal tuto věc za svou a houževnatě šel za ní. Byl to dominikán Dominik Duka, pozdější pražský arcibiskup. Rozhodl se započít s prací i za situace, kdy nebylo vůbec jasné, zda bude možno její výsledky publikovat.
Nejprve se nabízela možnost přeložit z Jeruzalémské bible pouze kritický aparát – úvody, poznámky, případně i marginální odkazy – a to vše připojit k Českému ekumenickému překladu Písma. Podobně postupovali např. Italové (La Bibbia di Gerusaleme) nebo též Slováci. Brzy se ale ukázalo, že poznámky Jeruzalémské bible by se musely radikálně přizpůsobit textu, a co by po takové úpravě zbývalo z díla jeruzalémských učenců? Nakonec se tedy přistoupilo k překladu celého textu. Práce se ujali manželé Dagmar a František X. Halasovi, kteří při překládání spojili své znalosti francouzské a české literatury, jazyka i kultury.
Překlad z překladu?
Originální znění Jeruzalémské bible je francouzské, překládalo se tedy z francouzštiny metodou srovnávacího překladu (francouzštiny a původních jazyků). Překlad podle překladu je v povědomí většiny lidí pokládán za známku nedokonalosti překladatelské práce a nepřesnosti jejího výsledku. V případě Písma svatého je ale požadavek překladu „podle originálu“ iluzorní. Žádný moderní překladatel nemůže odhlédnout od existujících překladů, každý biblický překlad je tedy nový jen zčásti. Jde o to, aby výsledek byl věrný originálu. To předpokládá správné pochopení originálu a umění vyjádřit v novém jazyce jeho přesný smysl, zároveň s uchováním stylu a literární formy. Díky badatelskému úsilí Jeruzalémské biblické školy jsou tyto kvality uloženy právě ve francouzském znění, z něhož se pořizují překlady do ostatních jazyků: přesněji řečeno jinojazyčné verze díla.
Český překlad byl pořízen podle druhého vydání JB. Ve výjimečných případech dala redakce české verze přednost znění starších vydání (sešitového a prvního vydání). Naproti tomu třetí vydání JB vyšlo v době, kdy překlad české verze byl už zcela hotov. Proto bylo rozhodnuto o dokončení prací podle druhého vydání francouzské Jeruzalémské bible.
Postup prací
Práce na překladu začaly v polovině roku 1980. Od konce roku 1989 se tempo přípravy zpomalilo, zato však už nestálo nic v cestě knižnímu vydávání Jeruzalémské bible. V letech 1992–1994 bylo v dominikánském nakladatelství Krystal OP vydáno prvních pět svazků pracovního vydání (Pentateuch). Dále vycházel průměrně jeden svazek ročně. Roku 1995 a 1996 vyšel zbytek historických knih Starého zákona, v letech 1997–2000 veškeré knihy poučné a nakonec přišly na řadu spisy proroků (2001–2005). Nový zákon vyšel ve dvou svazcích v letech 2006–2008. Příprava posledního – sedmnáctého – svazku už probíhala zároveň s přípravou vydání Jeruzalémské bible v jednom svazku (2009).
Překladatelské zásady
Překladatelé a redaktoři českého znění přebrali zásady, z nichž vycházel překlad do francouzštiny. Na jedné straně je tu požadavek věrně zachovat smysl originálu a maximum z původní formy. To se ale často střetává s úsilím podat srozumitelný a literárně kvalitní biblický text. Výsledkem je určitý kompromis, ale priorita náleží vždy věrnosti. Překlad se nesnaží vnášet do textu Písma literární kvality, jež nejsou vlastní originálu. Ale na druhé straně překladatelé nezaměňují věrnost za doslovnost.
Hlavní překladatelské zásady jsou tyto:
- zachovat smysl výpovědi, vyloučit jakýkoli posun tohoto smyslu;
- srozumitelně ho vyjádřit v češtině;
- zachovat původní formu výpovědi.
Pořadí zásad vyjadřuje jejich důležitost, neboli určuje, co muselo ustoupit v případě, že dojde k jejich střetu.
Jeruzalémská bible neuhlazuje případné drsnosti originálního textu. Vyhýbá se úskalí nesprávně pochopené úcty vůči "slovu Božímu", která místy degenerovala ve strach. Při tomto přístupu se často stíraly rozdíly mezi jednotlivými rovinami biblické výpovědi a vše se podávalo ve vážné a slavnostní formě, která je mnohdy na hony vzdálená své předloze. Jsou-li v originálním textu hovorové obraty své doby, podává je Jeruzalémská bible hovorovými obraty dnešního jazyka. Jsou-li tam silná či tabuizovaná slova, nepoužívá se eufemismů atd. Ale stejně tak se na "křídlech originálu" dokáže povznést do výše poezie nebo myšlenky.
Význam nového překladu Bible
Práce na překladu Písma vede k pokoře a k uznání vůči dílu předchůdců. To nevylučuje soutěživost, snahu udělat něco dokonaleji než oni. Nelze vytvořit takový překlad Písma, jenž by byl objektivně nejlepší ze všech. Volba určitých kvalit nutně znamená obětování kvalit jiných. Jeruzalémská bible nese především vědecké a jazykové kvality. Prokáže dobrou službu studentům teologie, kněžím, katechetům, všem, kdo chtějí pracovat s Biblí na úrovni současné biblické a literární vědy, všem, kdo milují a ctí Písmo svaté.
Davar
Jeruzalémská bible (včetně poznámek a odkazů) je k dispozici v biblickém programu Davar (freeware pro Windows). V tomto programu je možné paralelně prohlížet více překladů, a tak lze srovnávat překlad JB např. s českým ekumenickým překladem i dalšími českými překlady (Bible21, Český studijní překlad atd). Odkazy ke stažení naleznete zde.
© Fotografie Jeruzalémské biblické školy byly uveřejněny v revue Salve 3/09 se zvolením Jeana-Michele de Tarragona OP. Fotografie ze slavnostní prezentace českého překladu JB pořídili Dominik Bouma, Tino Kratochvil a Martin Staněk.