U nás máte vždy dopravu zdarma!

Štěstí a kontemplace

Neohodnoceno
130 Kč

Josef Pieper, z němčiny přeložil Jan Frei

brož., 96 str., rok vydání 2021

 

 

Každý člověk touží po štěstí, zakouší ve svém nitru žízeň, která volá po utišení. Co to ovšem znamená být šťastný? Co nás činí šťastnými? A existuje něco jako nejvyšší štěstí? Svrchované utišení?

Autor ukazuje, že touha po štěstí je člověku přirozená, vychází z nejvnitřnějšího jádra lidské bytosti, kam byla vepsána už při stvoření. A tato touha musí nakonec dojít naplnění, má-li mít lidský život vůbec nějaký smysl. Kdyby neexistovala naděje na utišení, byl by člověk odsouzen k zoufalství. Lidskou touhu po štěstí ovšem nemůže utišit nic stvořeného. I kdyby člověk získal celý svět, nenasytí se, nepřestane prahnout po něčem víc. Onu nejhlubší žízeň může utišit jedině „dobro v úplnosti“, Bůh sám. Plnosti štěstí tedy dosáhneme až v cíli své cesty, ve věčném životě, kdy Boha uvidíme tváří v tvář. V tom totiž spočívá definitivní štěstí, v blaženém patření na toho, koho milujeme, v kontemplaci.

Znamená to tedy, že štěstí nám bude dopřáno až na věčnosti? Že pozemský život není nic než trápení? Nikoli. Už zde můžeme okoušet předchuť věčného štěstí, v milujícím patření, v pozemské kontemplaci. Ta ovšem není, jak by se snad mohlo zdát, vyhrazena pouze mystikům či světcům, ale každému, kdo se dokáže zastavit, ztišit, žasnout a s láskou pohlížet i na ty nejnepatrnější věci.

Kategorie: Filosofie

Josef Pieper (1904–1997), německý filosof, patří k významným katolickým myslitelům 20. století. Svou prací ovlivnil celou generaci poválečného období a zasloužil se mimo jiné o zpřístupnění spisů svatého Tomáše Akvinského. Jeho knihy, vyznačující se vytříbeným stylem a srozumitelností, byly přeloženy do patnácti jazyků a vyšly v počtu přesahujícím milion výtisků. Kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., označil Pieperovo dílo za důležité dědictví, jež neustále zpřítomňuje skutečnou otázku filosofie, otázku po vnitřní podstatě a smyslu naší existence.

Pojednání o štěstí a kontemplaci (Glück und Kontemplation) publikoval Pieper poprvé v roce 1957. Tématem se zabýval již od roku 1947 v rámci svých univerzitních přednášek a seminářů, jež byly věnovány interpretaci nauky Tomáše Akvinského o blaženosti a kontemplativním životě.

 

Právě zde, v tom, že jedno jméno „štěstí“ pojmenovává tak různé věci – plnost Božího života nepodléhající smrti, lidskou účast na této plnosti i drobné utišení prchavé touhy – právě v této znovu a znovu matoucí stejnojmennosti je uchována a vnímatelná jistá fundamentální skutečnost. Troufám si tvrdit, že se v ní odráží stavební forma celého stvoření. Tomáš ji formuloval následovně: „Jako se stvořené dobro podobá dobru nestvořenému, tak je i dosažení stvořeného dobra nápodobou blaženosti.“ Avšak „dosažení stvořeného dobra“ – to je něco, co se děje neustále a v tisíci různých podobách. Děje se to, kdykoli někdo žíznivý pije; kdykoli tomu, kdo se táže, zazáří nějaké poznání; když jsou milující spolu; když se zdaří nějaké dílo a nějaký plán přinese plody. – A tím, že lidé tomu všemu říkají „štěstí“, nebo dokonce „blaženost“, jim zůstává dosažitelné poznání, že každé utišení odkazuje k utišení nejzazšímu a že každé štěstí má něco společného s věčnou blažeností. Něco – i kdyby to byla jen ta jedna věc, která se v každém pozemském naplnění okamžitě ukazuje: tohle není dost, nestačí to, není to to, co skutečně hledáme a co by nás mohlo úplně uspokojit.

Na staré nauce o kontemplaci si zaslouží pozornost právě toto: že obšťastňující vnímání božského utišení se může zažehnout naprosto na všem, s čím se setkáme, i na tom nejnicotnějším podnětu. Kdo do sebe tuto nauku vědomě přijme, dojde k jistému zprvu překvapivému, ba matoucímu poznání, které jako by odporovalo všemu, co jsme si zvykli myslet o současném člověku. Dojde k přesvědčení, že kontemplace se musí mezi lidmi vyskytovat daleko častěji, než se zdá; že její rozhodující znaky mohou být realizovány, aniž je nutné sebeméně znát pojem a název „kontemplace“. – Jakmile jsme ale tuto stopu objevili, ukazují se stále nové formy uskutečnění kontemplace. (…)

Kdo se po palčivé žízni konečně napije a pak, když cítí osvěžení až v útrobách, si pomyslí a řekne: jak skvělá věc je voda! – ten, ať to ví nebo ne, už udělal krok k onomu „zření milovaného“, v němž kontemplace vpravdě spočívá. Jak skvělá je voda, růže, strom, jablko, lidská tvář! – něco takového se s bdělým srdcem neříká, není-li v tom zároveň zrnko souhlasu, který přesahuje to, co bylo zprvu míněno a chváleno, a dotýká se počátku světa v celku. Komu se ještě nikdy nestalo, když uprostřed všední námahy znenadání pohlédl do tváře tázajícího se dítěte, že v tomtéž okamžiku „uviděl“, že vše, co jest, je dobré, milované a láskyhodné, milované Bohem? Avšak takové jistoty, jež všechny v základu znamenají jen jedno a stále totéž: svět je, jak má být; všechno dochází k cíli; v základu věcí je všemu navzdory pokoj, zdar, gloria; nic a nikdo se neztrácí; „Bůh drží počátek, střed a konec všeho“ – takové nikoli myšlené, nýbrž zřené jistoty o božském založení všeho bytí mohou být našemu pohledu dány, i pokud se obrací k těm nejnenápadnějším věcem, jen když je to pohled vyvolaný láskou. To však je v přesném smyslu kontemplace. A ta by se měla odvážit být tím, čím je.