Vydání Dogmatiky J.-H. Nicolase, která dozrávala po řadu let vyučování na univerzitě ve Fribourgu, představuje teologickou událost, která nás nemůže nechat lhostejnými. Tomistická pozice, která je výchozím bodem, se neopírá o Akvinátovu autoritu jako takovou, ale o jeho teologické myšlení, které autor přijímá po kritickém promyšlení. Charakteristickým rysem takto postavené dogmatiky je především syntéza mezi historickými znalostmi a filosofickou reflexí. Je jím také spojení nauky církve a kritické reflexe, teorie a praxe. „Zjevené pravdy,“ píše otec Nicolas, „nejsou pouze pravdy, jsou to principy života, obrácení, a proto také kázání.“ V knize otce Nicolase mě zaujala především jistota erudice v exegezi a v dějinách dogmatu, ale také, a ne méně, přesnost filosofických postojů, se kterou se v učebnicích dogmatiky dnes už téměř nesetkáme a která této knize dodává její hloubku, její vnitřní jednotu a zároveň sílu přesvědčivosti… Ten, kdo se nechá vést otcem Nicolasem, si všimne, že eklesialita teologie, pokud je autentická, nijak nebrání životnosti a otevřenosti myšlení. Naopak ho uvádí do hlubokého souladu s velkými mysliteli všech staletí. Když se jí nedostává, myšlení upadá do osamoceného individualismu a nakonec do skepticismu a ztráty pravdy. Kniha otce Nicolase nám může pomoci přiblížit se k „jednotě teologie“, bez níž se teologie jako taková rozpadá na kusy. Proto si přeji, aby se této knize dostalo velkého rozšíření a našla mnoho vnímavých čtenářů. (Z předmluvy Josepha kard. Ratzingera)
Teologie je věda o Bohu. O Bohu, pokud se zjevil člověku a je poznáván vírou. O Bohu jakožto spasiteli, který spasil svět skrze Ježíše Krista; o Bohu jakožto posledním Cíli, ve kterém má člověk nalézt své naplnění; podíváme-li se hlouběji, pak je teologie vědou o Bohu v jeho tajemství, neboť spása a blaženost je pro člověka živoucí účastí na Božím tajemství, na věčném životě, na životě Boží Trojice, účastí, kterou Bůh člověku nabízí a – pokud ji člověk přijme – také dává. V teologii se setkáváme s velkým množstvím různých „předmětů“, z nichž velká část náleží do řádu stvoření; ale všechny tyto jsoucí věci, bytosti či události, o nichž teologie pojednává, jsou nahlíženy potud, pokud od Boha vycházejí nebo k Bohu vedou.
Tajemství Boží, tajemství živého Boha, je živoucím a věčným sdílením Tří, kteří jsou jediným Bohem, Otce, Syna a Ducha svatého. Říci tedy, že „předmětem“ teologie je Bůh, znamená tvrdit, že tajemství Svaté Trojice je samotným jádrem teologie; nejde tedy jen o to, že studium Svaté Trojice má v teologii zásadní význam, nýbrž o to, že vše, co teologie studuje, studuje ve vztahu k tomuto centrálnímu tématu a pod jeho zorným úhlem.
Navíc platí, že teologie je sice vědou, ale je také něčím víc než vědou, a to v tom smyslu, že jejím posledním cílem není čisté poznání, ale osobní spojení věřícího s osobním Bohem, kterého se snaží skrze teologii lépe poznat. Dokonalé spojení, kterého se nám má dostat v posmrtném životě, se uskuteční bezprostředním patřením, z něhož vytryskne láska schopná zcela se dát a být zcela naplněna; nedokonalé spojení se zde na zemi uskutečňuje ve víře a skrze lásku kontemplací. Teologii tedy můžeme chápat jenom tehdy, vidíme-li její vnitřní zaměření na mystickou kontemplaci a dále na blažené patření, jehož je vzdáleným a autentickým nárysem. Předmětem patření a kontemplace je Bůh ve své trojiční personalitě, Trojice.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.