Je-li křesťanství pravdivé, mělo by to být vidět i na životech křesťanů – to je základní myšlenka knihy bývalého magistra dominikánského řádu Timothyho Radcliffa. V tomto moudrém a brilantně napsaném „úvodu do křesťanství“ autor jedinečně propojuje hluboké znalosti teologie a literatury, zkušenosti z cest po celém světě i vnímavost pro palčivé problémy dneška.
Křesťané podle Radcliffa určitě nejsou lepší než ostatní lidé. Ale díky naději, že lidská existence má konečný smysl, mohou být jejich životy prodchnuté svébytnou svobodou, štěstím a odvahou. To se svrchovaně ukazuje při Poslední večeři: i tváří v tvář smrti Ježíš dokáže odvážně jednat, radostně stolovat s učedníky a svobodně přeměnit zradu v dar vlastního těla. Ve druhé části knihy se Radcliffe zamýšlí nad křesťanským společenstvím. Církev by podle něj mohla být přívětivý domov, kde osamělé a nedůvěřivé moderní já znovu objeví starou pravdu, že „„člověk se stává člověkem díky lidem“. K tomu je ovšem potřeba, aby se křesťané nenechali vmanipulovat do škatulek konzervatismu či liberalismu. Církev je totiž vždy dvojí: shromáždění kolem oltáře i Boží lid putující světem ke Království.
Ukázky
... Motto dominikánského řádu je Veritas, Pravda. Dominik, snad si vzpomínáte, založil řád v hospodě, když se dohadoval s hostinským. Diskutovali celou noc, a jak podotkl jeden z mých bratrů, Dominik těžko mohl celou dobu říkat jen „mýlíš se, mýlíš se, mýlíš se.“ Člověk pokračuje v diskusi jen proto, že pravdu má v jistém smyslu i druhý. Nediskutujeme proto, abychom zvítězili, ale aby zvítězila pravda. I pokud se křesťanská nauka zdá být jasná a jednoznačná, stejně musíme být ochotni vstoupit do spleti životů lidí snažících se přijít na to, co je správné. … Pravda je jednoduchá, jenže pokud tato jednoduchost neprojde složitostí lidské zkušenosti, tak je to dětinská jednoduchost, strohá a nelidská, a ne ona jednoduchost, kterou občas matně zahlédneme v Bohu. Ti, jimž připadá, že pravdu naší nauky je nutné bránit před ostouzením a prudkým napadáním druhých, jsou dost možná ve svých přesvědčeních nejistí a bojí se vyslechnout druhou stranu, aby snad nezačali pochybovat. Právě když jsme si učením církve nejjistější, měli bychom nejsvobodněji naslouchat a učit se a otevřít ducha a srdce těm, kdo dospěli k závěrům, s nimiž nesouhlasíme. ...
... Tomáš věřil, že abychom viděli věci, jaké jsou, musíme žít kontemplativně. Kontemplace je ono klidné, tiché otevření mysli vůči tomu, co je před ní: Boží slovo, osoba, rostlina. Je to ona pokojná přítomnost u toho, co nejsem já, kdy vzdoruji pokušení si to přisvojit, vlastnit nebo používat. Znamená to dovolit druhému být odlišný, než jsem já, nesnažit se vtěsnat ho do svého způsobu uvažování. Musíme nechat své srdce a mysl otevřít, rozšířit se tím, co vidíme. … Tato tichá kontemplativní otevřenost vůči druhým spočívá v tvrdé kázni překonávající naši sebestřednost, kvůli které vnímáme všechno a všechny podle sebe. Stát se pravdivým není jen intelektuální cvičení; je to výchova v nesobeckosti, v povolování našeho lačného stisku kolem světa. …
... Abychom tedy viděli svět pravdivě, musíme se naučit být pokorně a klidně pozorní. Potom podle Tomáše Akvinského spatříme dobrotu světa. Když Bůh dokončil stvoření, viděl, že to bylo velmi dobré. … Dívat se na věci jako stvořené podle Tomáše neznamená vidět jen to, co máme před očima. Znamená to vidět, co se z nich má stát. Žalud je potenciální dub. Má-li někdo dobré oko na koně, dokáže se podívat na hříbě a vidět, jaký je v něm kůň, jenž se z něj má stát. Bůh tvoří věci tak, aby se rozvíjely a uskutečňovaly potencialitu svého bytí. Vidět plod znamená vidět dospělou lidskou bytost in potentia. Díváte-li se na svět takto, potom není až tak zásadně důležité určit, jestli se plod dá nyní náležitě definovat jako lidský. Když přemýšlíme o etičnosti potratu, tak není rozhodující, v jakém přesně okamžiku se plod stává člověkem. Díváme se na to, co Bůh stvořil a má se stát člověkem. Dívat se na lidskou bytost znamená vidět někoho, kdo je určen pro Boha. Vidět lidské bytosti jako stvořené, a ne jako nahodilé produkty evoluce znamená vidět bytosti stvořené pro cosi většího, než umíme říct. Starého tuláka žebrajícího u silnice nevidím správně, pokud v něm nevidím budoucího občana Království. ...
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.