Vstupní modlitbě mešní liturgie nebývá věnována velká pozornost, tato průkopnická publikace však dokazuje, že je opomíjena neprávem. Je studnicí tradice a historie církve, v níž se obvykle skrývá hluboká teologická a duchovní moudrost. Autor ukazuje, že vstupní modlitby jsou jak po stránce jazykové, tak obsahové živým organismem, který se už po staletí touží dotknout svého Tvůrce a Spasitele, vždy však skrze jazyk a myšlení určité doby a kultury. Tato kniha by se tedy dala považovat za příspěvek k diskusi o povaze a podobě dnešní liturgie, za organický most mezi zastánci jakési „liturgické archeologie“ a postkoncilního „vytrhávání liturgie z kořenů“.
Ukázky
… Abychom tuto krásnou oraci docenili, bude užitečné podívat se do Galie (dnešní jižní Francie) na přelomu antiky a středověku. V jednom kázání ze 7. století věnovaném lotru po Ježíšově pravici – jehož autora nazýváme Eusebiem Galským, ale ve skutečnosti jej neznáme – se mluví o štědré Boží dobrotě, která na modlitby odpovídá milostí přidanou k zásluhám. Slovník homilie je natolik podobný naší modlitbě, že je docela dobře možné, že vycházejí ze stejného základu. Na lotra po pravici odkazuje o několik desetiletí dříve také galský biskup César z Arles, když v závěrečné řeči shrnuje závěry koncilu v Orange. Tento koncil učí, že Boží milost si nemůžeme nijak zasloužit a dokonce ani „vymodlit“, protože v tom je právě povaha milosti – je dána naprosto zdarma, bez našich zásluh, bez naší práce tedy i bez „modlitební práce“.
… Podle některých teorií by autorem modlitby mohl být papež Vigilius a mohla být určena pro vigilii ze soboty na neděli 20. prosince 537. Bylo to období bojů o Řím mezi Góty a vojskem byzantského císaře Justiniána. Orace byla v raném středověku značně rozšířená a kolovala v různých verzích. Například Alkuin z Yorku, liturgista císaře Karla Velikého, ji použil ve svém votivním formuláři „O lásce“. V modlitbě neprosíme, aby nám Bůh víru, naději a lásku dal, ale aby v nás tyto ctnosti rozmnožil. Víra, naděje a láska nám byly základním způsobem dány již při křtu, již je v sobě neseme. A protože jsou Božím darem, je to Bůh, kdo v nás způsobuje také jejich růst.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.