Druhý svazek z řady klasické filosofie je věnován noetice, která zkoumá spolehlivost a rozsah lidského poznání - téma obtížné, avšak klíčové. Pozitivní noetické zhodnocení myšlení je totiž nejen nutnou podmínkou veškeré vědy, ale znamená i primární založení celé filosofie. Většina potenciálních čtenářů se více či méně vědomě opírá o autority novověké filosofie. Pro ně bude asi překvapením radikální odmítnutí novověkých teorií poznání. V nich autor spatřuje hlavní důvod krize současné filosofie. Dalším problémem bude zřejmě fakt, že se tak děje z pozic "naivního a překonaného" klasického realismu. Jestliže si však uvědomíme, že ve filosofii nerozhodují časová měřítka, ale pouze pravda, dostaneme se k zásadní revizi soudobých noetických (vesměs skeptických) představ. Autor se totiž pokouší dokázat, že realismus je pravdivý. A nejde jen o prostý návrat ke klasickému realismu - jeho pozice je kriticka prohloubena konfrontací nejen s novověkou filosofií, ale i se zbytečným dogmatismem mnohých realistů. Kniha není koncipována jako klasická učebnice a nezachycuje kompletně téma poznání. Její koncepce je především určena posunem od historicky převládajícího důrazu na psychologický aspekt poznání k oprávněnějšímu důrazu na aspekt noetický v rámci teorie poznání.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.