Osobnost a dílo svatého Tomáše Akvinského tvoří jeden celek. Když chceme pochopit jedno, musíme hledět k druhému. O takový komplexní pohled se pokouší důkladná studie francouzského teologa J.-P. Torrella OP. Torrell zde shrnuje výsledky svého celoživotního bádání a nabízí nejaktuálnější životopis svatého Tomáše. Představuje všechny známé skutečnosti o jeho životě a díle a jeho myšlení zasazuje do kontextu daného místa a doby. Díky tomu může vyniknout jak Tomášovo zakotvení v tradici, tak jeho novátorský přístup. Torrell ukazuje Tomáše nejen jako filosofa a teologa, ale i jako kazatele, duchovního učitele a člověka modlitby. Postupně před čtenářem odkrývá celou Tomášovu cestu svatosti, na níž je studium úzce spjaté s životem modlitby a posláním kazatele.
Ukázky
Během naší cesty se seznámíme také s dalším aspektem Tomášovy fyziognomie. Je poněkud překvapující, že část Tomášovy tváře zůstala kompletně neznámá zaníceným tomistům, kteří ji ponechali jen pro lidovou zbožnost nebo oslavné texty. My si však přejeme ukázat, že jeho svatost je nejen neoddělitelná od jeho osoby filosofa nebo teologa, ale že je také doprovázena posláním „duchovního učitele“. Uvažování vycházející z osobní víry bylo pro Tomáše cestou svatosti a prostupuje celým jeho dílem. Jde o jeden z aspektů jeho nauky, a těm, kteří se s Tomášem setkávají zblízka už dlouho, je bezpochyby známý, ale cele uniká těm, kteří o Tomášovi mají pouze kusé znalosti. Tento velký nedostatek lze překonat, stačí, když na něj budeme upozorněni a budeme moci zakoušet výhody tohoto poněkud jiného způsobu četby. Poměrně obsáhlé citace nám tu a tam poslouží k vytvoření představy o způsobu, kterým Tomášova teologie ústí do jeho duchovního života, nebo pokud chceme, do mystiky. Také doufáme, že se nám podaří vrhnout nové světlo na člověka, jímž svatý Tomáš byl. Postihnout jeho osobnost, jakoby ukrytou za jeho texty, se dlouho považovalo za obtížné, ba nemožné. Avšak zdaleka to není tak těžké, jak se obvykle říká, a i když to přece jen velkou námahu vyžaduje, stojí za to ji podstoupit.
Bůh jako „předmět teologie“ je jistě odborný termín, ale aniž bychom si příliš hráli s významem tohoto slova, nelze opomenout základní pravdu: mluvit o Bohu jako o předmětu neznamená redukovat ho na objekt – a to ani na ten nejušlechtilejší myšlenkový objekt, který si teolog dokáže představit. „Předmět“–Bůh je osoba, kterou lze znát a milovat (protože se dal poznat a milovat), kterou lze vzývat a s kterou se setkáváme v modlitbě. Když Tomáš potvrzuje, že teologie je principiálně spekulativní, chce říci, že je nejprve kontemplativní; tato dvě slova jsou u něj prakticky synonymní. A proto – a to ostatně můžeme vidět naplněné v jeho životě – bádání, studium a uvažování o Bohu nemůžou nebýt doprovázeny modlitbou, v níž nacházejí svůj zdroj a završení. Východní křesťané rádi hovoří o tom, že teologie je doxologií. Tomáš by do toho vnesl určitá upřesnění, ale záměr by nezavrhl: radost z kontemplovaného Přítele je završena zpěvem.
Svědkové rádi opakují, že Tomáš byl mužem kontemplace a rozjímání. Je ostatně mnoho světců, o nichž můžeme říci to samé. Proto pro nás bude jasnější připomenout, že nejčastěji pozorujeme jeho modlitbu v přímém vztahu k intelektuální práci: „Vždy, když chtěl studovat, dát se do disputace, vyučovat, psát nebo diktovat, odebral se nejprve k soukromé modlitbě a prolévaje slzy prosil, aby získal moudrost božských tajemství.“ Mohlo by to být pouhé zbožné klišé, kdyby texty neustále opakovaně neujišťovaly, že šlo opravdu o stálou praxi, která nabyla podoby přesných gest, jež umožňovala uchopit reálnost jeho zbožnosti, někdy až překvapivě tělesně vyjadřovanou.
Mnoho vypovídá následující příběh, ačkoli situace tak, jak ji Tocco líčí, je opravdu málo pravděpodobná. Pařížští mistři, kteří se nemohli shodnout ve způsobu mluvení o přetrvávání eucharistických akcidentů bez jim vlastního subjektu (sine subiecto), požádali Tomáše, aby se k této otázce vyjádřil sententialiter (definitivním autoritativním způsobem), a slíbili, že se nadále budou řídit tím, co řekne. Tato speciální okolnost (odjinud zcela neznámá) vedla Tomáše k přemýšlení nad metafyzickými problémy, s nimiž se tato otázka potýká. Ale předtím, než si dovolil o tom hovořit se svými posluchači, chtěl si promluvit s hlavním protagonistou: odebral se tedy ke kříži, usadil se k němu jako ke svému mistru s otevřeným sešitem, aby do něj mohl psát, a s rozepjatýma rukama se modlil.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.