Druhou nejznámější ženou z okruhu nejbližších přátel Ježíše z Nazareta je bezesporu Maří Magdalena, velká světice, kterou církevní tradice nazvala apoštolkou apoštolů. A její hrob v Provence se podle autora knihy řadí svým významem hned za hrob našeho Pána v Jeruzalémě a za hrob svatého Petra v Římě.
V čem tkví tajemství Magdalenina vyvolení, z čeho vyrůstá její přátelství s Ježíšem, přátelství nicotného tvora, hříšníka, se svým stvořitelem a vykupitelem? Autor nás zve na cestu, jež vede z Betánie přes Golgotu až do Provence, kde Maří Magdalena strávila posledních třicet let svého života v jeskyni Sainte-Baume a kde je v katedrále Saint-Maximin pochována. Je to cesta pokání a obrácení, cesta odpuštění mnohých hříchů, jež se dovršuje v nejhlubší lásce a přátelství. Cesta vyhrazená nejen světici Magdaleně, ale každému z nás, neboť každého z nás Pán oslovuje jménem a posílá nás hlásat, že Láska smyla hřích, zlomila smrt a chystá nám příbytek u Otce.
přeložili Dagmar a František X. Halasovi
rok vydání 2016
V oné slavné chvíli Spasitelova vzkříšení, ve chvíli, která rozhodla o všem, o Božím vítězství nad světem a o vítězství života nad smrtí, nezjevuje se Ježíš nejprve své matce; nezjevuje se Petrovi, jenž je základem církve a vrcholem teologie; nezjevuje se milovanému učedníku svatému Janovi: Maří Magdaleně se zjevuje, to jest obrácené hříšnici, hříchu, jejž pokání proměnilo v lásku. Spasitel to řekl už dříve: „V nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují“ (Lk 15, 7). Ale těmto slovům se dostává nanejvýš vznešeného výkladu onou výsadou, kterou bylo Maří Magdaleně dáno jako první spatřit Syna Božího vzkříšeného z hrobu, vítěze nad démonem, nad hříchem, nad světem, nad smrtí, a jako první tímto pohledem nabýt jistotu o věčné spáse lidí a útěchu z toho plynoucí. Jaká to byla láska, která si měla zasloužit slávu tohoto zjevení, a jaký to byl cit, aby se mu za lásku dostalo takové odměny! Je tu jakási propast, do níž mluva člověka nedokáže vniknout o nic víc než jeho srdce. Já tomu rozumím napůl, vidím to nezřetelně, klaním se tomu a nezmohu-li se na víc, tak se alespoň pokaždé zastavím a s dojetím rozvažuji o těchto slovech evangelia: „Zjevil se nejprve Maří Magdaleně“ (Mk 16, 9). Tam, na čele té proslulé a blahoslavené ženy je hvězda, jejíž zář nezeslábne a jež až do skonání věků bude naplňovat radostí všechny, kdo s duší prosvětlenou Bohem přemítají o tajemství jeho vztahu k nám.
Žádná žena zkormoucená neřestí se před příchodem Ježíše Krista nestala slavnou; něco takového způsobil teprve Ježíš Kristus. A protože mu na jeho díle záleželo, trpělivě v průběhu věků hříšnici sledoval, aby její slávu uchránil, aby ji křísil a stále omlazoval. David vyzpíval své pokání v poezii, které není rovno, a tato poezie mu přinesla nesmrtelnost. Maří Magdalena, ta měla jen své slzy, ale ty stékaly po Spasitelových nohách; měla jen nádobu vonné masti, ale ta provoněla tělo Božího Syna. Je tu větší prostota, hlubší něžná láska; už tu není plačící muž, který miluje, je tu žena, žena, která uviděla Boha a poznala ho a která nezapochybovala srovnávajíc jeho nekonečnou čistotu se zpustlostí, do níž ona sama upadla, že je možné, aby dosáhla odpuštění tím, že miluje. Pokorná a skrytá poté, co jí bylo odpuštěno, nevzdaluje se od nohou, které ji očistily. Důvěrnosti, která jí náleží, používá jen k tomu, aby následovala Ježíše Krista a sloužila mu. Následuje ho až ke kříži a až ke hrobu. A když je odloučena od onoho Mistra, který jediný jí dává smysl života, opouští místa, kde s ním žila, hledá útočiště před posledními známkami světa a v neznámé jeskyni skrývá své vzpomínky i svou duši. Mohou ji tam objevit pouze andělé a ti jí shůry přinášejí neviditelnou manu, která vyvolává extázi a vytržení. A světice nakonec umírá láskou a od biskupa Bohem seslaného přijímá posvátné tělo Syna Božího.
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.