U nás máte vždy dopravu zdarma!

Pierre Claverie vstříc setkání s druhým

Neohodnoceno
345 Kč

Jean-Jacques Pérennès, překlad Marcela Koupilová

 

brož., 284 str., rok vydání 2021

 

Život, který byl obětován, darován za druhé, má v sobě určité tajemství. Takový byl i život Pierra Claverieho OP, dominikána a biskupa v alžírském Oranu, a tato kniha nám umožňuje do jeho tajemství nahlédnout. Pierre Claverie zasvětil svůj život Alžírsku a Alžířanům, uprostřed této země zkoušené nenávistí, násilím a utrpením se stal svědkem naděje, která nemá nic společného s naivním optimismem, ale opírá se o důvěru, že v Bohu můžeme dosáhnout usmíření a pokoje. Jádrem jeho mise bylo přátelství, které může vyrůst pouze z upřímné touhy poznat druhého, naslouchat mu, umožnit jeho existenci… být tu pro něj, dokonce za něj dát svůj život. A hlavním prostředkem jeho poslání se stal dialog, který se nebojí druhého, respektuje ho a který může být skutečný jedině tehdy, zůstává-li věrný pravdě. Dialog, který podle Claverieho tvoří podstatu Božího vztahu k lidem a vztahů mezi lidmi.

Kategorie: Dominicana

Pierre Claverie se narodil 8. května 1938 v Alžíru do rodiny alžírského Francouze. Své mládí později vylíčil jako život v „koloniální bublině“, vyznačující se lhostejností vůči arabskému obyvatelstvu. Během studií v Grenoblu si uvědomil svoje povolání ke kněžství a řeholnímu životu a v roce 1958 vstoupil do dominikánského noviciátu v Lille. Po složení časných slibů v roce 1959 zahájil studium v Le Saulchoir. V letech 1962–1963 absolvoval vojenskou službu v Alžírsku, při níž odmítal nosit zbraň. V listopadu 1964 složil slavné sliby a v červenci 1965 přijal kněžské svěcení. V roce 1967 odešel z Le Saulchoir do konventu v Alžíru, kde se věnoval intenzivnímu studiu arabštiny, islámu a poznávání Alžírska. V roce 1972 začal působit v duchovní správě v hlavním městě. Angažoval se v budování nového Alžírska, účastnil se politických debat, organizoval formační setkání a zabýval se teologickou reflexí zaměřující se na křesťanské působení v muslimské zemi. Stal se význačnou osobností alžírské církve. V roce 1981 byl jmenován biskupem v Oranu a ještě intenzivněji se zaměřil na dialog s islámem. V roce 1987 se stal členem Papežské rady pro mezináboženský dialog. Navzdory vzrůstajícímu nebezpečí spojenému s radikalizací islamistů zůstal v zemi a nadále se snažil prosazovat pokojné soužití. Zahynul 1. srpna 1996 při atentátu spolu se svým spolupracovníkem, mladým Alžířanem Muhammadem Búšikím. 8. prosince 2018 byl spolu s 18 druhy, alžírskými mučedníky, blahořečen v bazilice Notre Dame de Santa Cruz v Oranu.

 

Jsme a chceme být misionáři Boží lásky, kterou jsme objevili v Ježíši Kristu. Tato láska – která lidi nekonečně respektuje – se nevnucuje, nevnucuje vůbec nic, netlačí na svědomí a srdce. Jemným dotekem, a samotnou svou přítomností, osvobozuje to, co bylo spoutané, usmiřuje to, co bylo rozdělené, pozvedá to, co bylo utlačené… Tuto lásku jsme poznali a v tu jsme uvěřili… Uchvátila nás a přenesla nás dál… Věříme, že může – když ji rozpoznáme a přijmeme – obnovit život lidstva…

Poslední důvod, ten nejbláznivější, je pro mě osobně nejzásadnější. Ježíš zemřel rozepjatý mezi nebem a zemí, s rukama rozpřaženýma, aby shromáždil Boží děti rozptýlené kvůli hříchu, jenž je odděluje, izoluje a staví jednoho proti druhému i proti Bohu. Sám se postavil na linie zlomu vytvořené tímto hříchem. Nerovnováha a porušení těl, srdcí, duší, mezilidských a společenských vztahů v něm nacházejí uzdravení a usmíření, protože je vzal na sebe. Své učedníky staví na tytéž linie zlomu se stejným posláním uzdravovat a usmiřovat. Církev uskutečňuje své povolání a poslání, když je přítomna všude tam, kde jsou trhliny, kterými je lidstvo ve svém těle a ve své jednotě křižováno. My v Alžírsku se nacházíme na jedné takové seizmické linii, která se táhne přes celý svět: islám/Západ, sever/jih, bohatí/chudí atd. Jsme skutečně na pravém místě, protože právě tady se může světlo vzkříšení setkat s nadějí na obnovu našeho světa.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. V důvěře v Boha, který je život a který život dává, v Boha, kterého dokonce i uprostřed utrpení a smrti můžeme nazývat svým Otcem, můžeme proti moci smrti bojovat zbraněmi života: láskou, spravedlností, pokojem, svobodou, pravdou, důvěrou, soucitem. S ním, jako Ježíš, můžeme beze strachu předložit své životy těm, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohu… Život je neustálé vzkříšení, ve kterém smrt – každý den – dodává váhy našim slovům a našim činům. „Život mi nikdo nevezme – jsem to já, kdo ho dává.“ Ježíš nám umožňuje proměnit pasivní utrpení smrti v aktivní darování sebe sama, skrze které se život obnovuje a zintenzivňuje… Když takto žijeme, dáváme své životy beze strachu, že bychom je ztratili, ale v naději na vzkříšení a na příchod Království živých.