Jordán Saský se narodil okolo roku 1190 ve Vestfálsku. Studoval na univerzitě v Paříži, kde dosáhl stupně magistra svobodných umění a bakaláře teologie. Do Řádu bratří kazatelů vstoupil v roce 1220 a již v příštím roce byl ustanoven lombardským provinciálem. Po smrti svatého Dominika byl ve svých přibližně třiceti letech zvolen druhým magistrem řádu, přestože byl jeho členem pouhé dva roky. Řád se v období jeho úřadu dynamicky rozvíjel – jen počet konventů vzrostl ze třiceti na tři sta. Jordán sám přijal do řádu více než tisíc mužů a založil téměř 250 klášterů. Mnoho času trávil na cestách mezi kláštery a pěšky prošel téměř celou Evropu. V roce 1236 se vydal na vizitaci do Svaté země, ale jeho loď na zpáteční cestě ztroskotala a on v jejích troskách zahynul. Pochován byl v palestinském Akkonu. Kult blahoslaveného Jordána potvrdil papež Lev XII. v roce 1826.
Mnozí bratři se ptají a chtějí vědět, jak došlo k založení Řádu kazatelů, o jehož vznik se v těchto posledních nebezpečných časech postarala Boží Prozřetelnost. Již dávno někteří bratři pátrali a zjistili, jací byli první bratři našeho řádu, jak rostl jejich počet a jak byli upevňováni Boží milostí. Tito bratři také viděli i slyšeli ctihodného Kristova služebníka mistra Dominika, zakladatele tohoto společenství, učitele a bratra.
V době Dominikova studia v Palencii nastal téměř po celém Španělsku velký hlad. Zasažen potřebami ubohých a pohnut soucitem se Dominik na Pánovu radu rozhodl činem umenšit nouzi chudých a umírajících. Proto prodal knihy, které nutně potřeboval, a takto získané peníze dával chudým.
Na Popeleční středu, v den, kdy si věřící připomínají, že jsou popel a v popel se vrátí, jsme se také my rozhodli začít postní dobu kajícně a splnit slib daný Pánu. (…) Všichni tři jsme se vydali do kláštera svatého Jakuba, kde bratři dokončovali zpěv „Immutemur habitu“ –„Změňme oděv“. Přišli jsme mezi ně znenadání, ale v pravou chvíli. Ihned jsme mohli svléct starého člověka a obléct se v nového. Takže se na nás naplnila slova, která bratři zpívali.
Dominik se projevoval jako člověk pevný a vyrovnaný, až na chvíle, kdy ho z klidu vyvedl soucit či milosrdenství. Laskavý a veselý výraz v tváři prozrazoval člověka klidného a vnitřně vyrovnaného, neboť radostné srdce rozveseluje tvář. Vždy důsledně zachovával, co ve světle Božím rozpoznal jako správné, takže se pravděpodobně nikdy nestalo, že by změnil, co po důkladné úvaze vyslovil. Veselost na jeho tváři, jak jsme již zmínili, svědčila o jeho čistém svědomí, světlo jeho tváře však nepadalo na zem. A díky tomu si snadno a bez obtíží získával přízeň všech a každý, kdo na něj pohlédl, jím byl okouzlen.