Vladimír Koudelka OP (1919–2003) patřil k významným řádovým historikům. Narodil se v Bohuslavicích na Moravě, do řádu vstoupil v roce 1938, kněžské svěcení přijal v roce 1944 v Olomouci. Studoval historii ve Fribourgu, v roce 1949 získal doktorát z církevních dějin, poté vyučoval dějiny filosofie a dějiny dogmatu ve Walberbergu. V letech 1952–1976 působil na Historickém institutu řádu v Římě. Jedinečným a dodnes celořádově uznávaným vědeckým přínosem Vladimíra Koudelky je jeho ediční práce důležitých dokumentů diplomatické povahy ze života svatého Dominika a z počátků řádu (Monumenta diplomatica S. Dominici).
Pro Dominika bylo typické, že mluvil jen o Bohu nebo s Bohem, a to jak doma, tak mimo dům a také na cestách. Povzbuzoval k tomu i své bratry a zařadil to do stanov. V modlitbě byl horlivější než všichni lidé, které jsem kdy viděl. Měl ve zvyku posílat bratry po kompletáři a společném rozjímání spát, sám však zůstával v kostele a modlil se. Během této noční modlitby se jej natolik zmocňovalo vzdychání a naříkání, až se bratři, kteří spali blízko, budili. Někteří byli také dojati až k slzám. Velmi často se takto modlil až do rána. (bratr Štěpán)
Snadno se nechal uchvátit radostí i utrpením. Obojí prožíval se stejnou hloubkou. Avšak utrpení ho nezdrtilo a radost jej nečinila opovážlivě smělým. Vnitřní radost v něm vyvolávala stav veselí, smutek se uvolňoval v hojivých slzách. Vznikla tak vyváženost citového života, aniž tím zpovrchněly dojmy a ochudila se citlivost. Jeho srdečný soucit mu otvíral oči pro bídu jednotlivce i společnosti. Poznával souvislosti a provázanost, aby pak v sobě i v jiných vzbuzoval záchranné síly. Proto Dominik dovedl tak dobře těšit své bližní. Pomáhal jim prohlédnout skutečnost, vyjasnit problémy, a dával jim tak pevnost a důvěru, z čehož mohli čerpat naději. Z této naděje sám žil a na ní budoval své dílo. Tím, že vzbuzoval naději i v jiných, nejlépe uváděl ve skutek lásku k bližnímu. To je známkou všech velkých obnovitelů. (Jordán Saský)
Dominik tak velice horlil pro spásu duší, že s láskou a soucitem myslel nejen na věřící, ale i na nevěřící a na pohany, dokonce i na zatracené v pekle. Mnoho nad nimi nade všemi plakal. Jeho horlivost se projevovala v jeho vlastní kazatelské činnosti i v tom, jak posílal kázat své bratry. Sám planul touhou hlásat evangelium pohanům. (bratr Ventura z Verony)
Dominik. Zvěstování Božího slova
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.