U nás máte vždy dopravu zdarma!

Dní sypký suchopár

Neohodnoceno
85 Kč

Patrik Kužela, brož., 68 str., rok vydání 2012

Patrik Kužela byl jáhnem dominikánského řádu, který zahynul během II. světové války v Osvětimi. Jeho životní běh byl krátký, ale stačil k tomu, aby bratr Patrik dosáhl lidské i duchovní zralosti, onoho "mužného věku", o němž mluví svatý Pavel a který můžeme směle nazvat svatostí. Publikace sestavená převážně z jeho dopisů a básní nám dává zahlédnout hlubiny jeho zápasů i konečného vítězství. Dominikánský řád v Čechách v něm má svého mučedníka, který by se měl právem stát předmětem beatifikačního procesu.

Kategorie: Dominicana

František Kužela se narodil roku 1915 ve slováckém Vlčnově. Tam talentovaného chlapce objevil dominikán Odilo Pospíšil a poslal ho do Prahy na studia. V Praze bydlel na koleji v tzv. juvenátu u bratří dominikánů, a odtud vedla přímá cesta do řádu. Ve svých 20 letech přijal dominikánský hábit spolu s řádovým jménem Patrik. Během prvních tří let v řádu se ukázala jeho mimořádná lidská i intelektuální zralost. Již svědectví z té doby ho ukazují jako světce. Nicméně jeho heroické ctnosti se měly osvědčit v nejtěžší zkoušce. V roce 1941 byl zatčen gestapem za odbojovou činnost proti protektorátu, které se měl dopustit v době svých studií v belgickém Saulchoir. Byl vězněn nejprve v Olomouci, pak krátce v Brně, a odtud byl převezen do Osvětimi s průvodkou „návrat nežádoucí“. Jeho životní pouť skončila velmi dramaticky a krutě v únoru 1942, v jeho 26 letech. Že skončila v Boží náruči, o tom nemůže být pochyb. Svědčí o tom jeho dopisy a básně z vězení, z nichž je sestavena kniha, která dostala název podle jedné z Patrikových básní. Tato knížečka chce povzbudit čtenáře především k modlitbě: k Bohu za Patrikovo blahořečení a k samotnému Patrikovi, aby zázrakem prokázal svou blaženost. Tento mučedník z české dominikánské provincie si jistě zaslouží úctu oltáře.

„Přijměte ode mne pár slov (psaných volněji než jindy) v den, kdy začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenším ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích, kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám svým tvorům a bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě – a proto i ty nám na čas bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae Veritatis, po povznášející Vaší společnosti, drazí bratři, nevyjímaje ani požehnanou rekreaci, vycházky atd. A jsem šťasten...“ (dopis z vězení, léto 1941)

Dní sypký suchopár jak popel polykám
a prachem písečným se pouští plahočím
Když slzy zpražil žár jen srdcem zavzlykám,
kdy zeleň uvidím rty puklé omočím?

Krok pode mnou se boří písku nikde dna
již smrti suché o vlas jenom unikám
mé zpuchlé oči hoří v hlavě žíří tma
vod spodních duní ohlas, když se dokopám?

Vše ve mně zapadá jak plevel usýchá
a co se v nitru mém již zdálo životem
to v nic se rozpadá jak ssuť se sesýpá
s výsměšným šumotem s pošklebným rachotem.

Při pádu hluchý potlesk temných mocností
až v srdce zarývá se zatíná se v sluch
a v tvářích kalný odlesk zlobné radosti
mne ubožáka ptá se Ty a co tvůj Bůh?

Hrůz chřtán mě svírá v hrobě sytí temnotou
tmy propast tiskne zrádně v chladné náručí
tak jak macecha robě štvané žebrotou
a nevím, zda jsem na dně – kdo tmám poručí?

A padám hloub a hloub v bezedné propasti
jak atom tříštěný jsem míčem skal a hran
a vymkne-li se kloub až řičím bolestí,
co na tom? zní stěny. Bez počtu již má ran.

Kol temná tma se tmí v děs tuhne tu i tam
kde ryk je nejpustší, se v ticho stupňuje,
jsem v samém jádře tmy na dně dna klopýtám
kde tma je nejhustší, tam v zvuk se zhušťuje.

Mé smysly – čistá deska, avšak v ohnivém
a umučeném mozku roste čísi hlas
hned zní jak šepot děcka, buší kladivem
hned měkký jak z vosku tvrdne v kov dští jas:

Ta propast bude tvým hlubokým kalichem
jenž samou hořkostí přetéká přes okraj
tím vínem opojným se zpij pryč s ostychem
jen z moře trpkosti vyvstane věčný ráj,

Nechť výš a výš se zdvíhá příboj bolesti
nechť mučí smutků příval pálí do kostí
nechť šlehá leptá žíhá – cestu proklestí
bys víc byl než jsi býval schopen milosti. (jaro 1941)

Více o Patriku Kuželovi na www.patrikkuzela.cz