Doprava zdarma od 750 Kč

Být živí v Bohu Křesťanská imaginace

Neohodnoceno
375 Kč

Timothy Radcliffe, z angličtiny přeložila Marcela Koupilová

brož., 388 str., rok vydání 2022

 

Křesťanská víra je pozváním k plnosti života v přátelství s Bohem a lidmi. Jak toto pozvání tlumočit lidem dnešního světa? Jak novým způsobem uchopit a předávat „starou“ dobrou zprávu, udržet vše podstatné a zároveň odstranit nepravdivé, zkreslující nánosy a předsudky? Autor zve čtenáře na vzrušující cestu, aby spolu s nimi objevoval, co to znamená být živí v Bohu. Ukazuje, jak nás pravdivě prožívaná víra vyvádí z vězení na čerstvý vzduch, od černobílého vidění k barevnému, jak nás osvobozuje, léčí, povolává k obzoru bez střechy. Jak osvěcuje všechno, co děláme a čím jsme.

 

Kategorie: Dominicana

Jak může křesťanská víra být pro naše současníky smysluplná a srozumitelná? Věřící lidé neobývají nějakou podivnou fantasy bublinu, odpojeni od zkušeností a tužeb ostatních lidí. Ve víře jde o to, zvolit si život, plnost života; její jádro se protíná s nadějemi a sny každého, kdo chce žít, a ne jenom přežívat. A každý člověk, bez ohledu na svou víru (nebo nevíru), který chápe, jak složité je být živý, zamilovat se, dostat se do nesnází, pokusit se svůj život zase uchopit a začít znovu, může zase pomoci křesťanům lépe pochopit jejich víru.

Potěšilo by mě, kdyby tato kniha otevřela „sekularistům“ a ateistům dveře do křesťanské imaginace, a doufám, že bude k užitku i některým křesťanům. Všichni jsme děti této sekularizované doby a její předpoklady pronikají do jazyka, kterým mluvíme. Zcela jistě trávím víc času sledováním sekulárních médií než čtením evangelií. Jestliže jsme schopni pochopit, že všechno v křesťanství se týká toho, jak být živí, pak doufám, že víra může osvítit všechno, co děláme a čím jsme. Mezi náboženským světem neděle a sekulárním světem všedního dne nemusí být žádná propast. (Timothy Radcliffe OP)

 

Zjevení znamená, že jsme pozvedáni do nekonečně životodárného rozhovoru, kterým je Bůh. V tomto rozhovoru jsem oslovován a odpovídám. Jsem chycen v rozhovoru s Bohem, osvobozen od omezujících limitů, a můj život bují a kvete, mé předsudky padají a má láska se prohlubuje. K slovům přistupujeme s tím, co anglikánský teolog Ben Quash nazývá „jistou netrpělivou pozorností plnou očekávání“. Spočíváme u textu, otevíráme se mu, my se ptáme jeho a on se ptá nás. Křesťané dluží Božímu slovu poslušnost, která ale není nějakým bezmyšlenkovitým podrobením se. Ježíš dokonale poslouchal svého Otce, ale nebyl žádný robotický zombie. Pravá poslušnost je inteligentní, zvídavá, nebojí se pochybovat a zkoumat, protože hledá pravdu. Je to trpělivý rozhovor s textem, který někdy vnímáme jako přítele, ale často je to cizinec.

 

Musíme udělat obrovský imaginativní skok a uvědomit si, že v biblické tradici není svatost záležitost podrobení se vnějším restrikcím. Morální nároky Desatera přikázání formovaly Izrael pro přátelství s Bohem. Aby člověk mohl být Božím přítelem, musí mít podíl na jeho svobodě. Přikázání byla chartou osvobozování se od uctívání jiných bohů, kteří své uctívače zotročují, od tyranie práce, od destruktivních vášní, které vedou k násilí a ničí rodinný život. K Mojžíšovi Bůh mluví jako k příteli. Přikázání jsou deklarací lásky a disciplíny, které umožňují člověku vyrůst a dozrát. Izraelité Boží přikázání milovali, protože nás formují tak, abychom mohli být v jeho společnosti a být jeho lidem.

 

Nikoho nepřekvapí, že hlavními modlitbami církve jsou už jedno a půl tisíciletí básně. Každý den několik hodin zpíváme staré básně Izraelitů, žalmy. Poezii potřebujeme k tomu, abychom udržovali při životě svůj smysl pro transcendentno a odolali pokušením utilitární kultury. Je to rozjásaná, živoucí poezie, někdy také krutá, a dokonce barbarská. Překypuje chválou božského a sestupuje do života konkrétních, složitých postav jako král David, Boží miláček a zároveň vrah a cizoložník. Oslavujeme malý Sión: „Hospodin miluje brány Siónu nad všechny příbytky Jákobovy“ (Žl 87, 2 EP). Několikrát za den přerušíme svou práci, ať děláme cokoli, a jdeme zpívat poezii, abychom si připomněli, kde je náš cíl, kam míříme. A také tím občerstvujeme svou imaginaci, abychom mohli zahlédnout náznaky toho, kde končí naše cesta.

 

Naše slova musejí být součástí nepořádku a chaosu životů lidí, součástí toho, čím trpí a z čeho se radují; jinak budou prázdná. Nebudou odrážet „Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (srov. Jan 1, 14) a které nás zve, abychom měli podíl na jeho životě v plnosti. Když budeme pravdiví vůči složitostem lidského zápasu o to, jít stále dál, když budeme dělat ta nejméně špatná rozhodnutí, když budeme pravdiví ve svém nemotorném vyjadřování lásky, tak možná lidé zpozorní a všimnou si toho, co k tomu máme my křesťané říci. Autoritu získáme jedině tehdy, když budeme pokorně pozorní vůči tiché a hrdinské upřímnosti, s níž tolik lidí jde dál životem, jak nejlépe dokáže.