Jde o jediná Tomášova opuscula, jež se týkají takto významného, jemu takřka soudobého stanoviska učitelského úřadu církve: za konstitucemi stojí autorita ekumenického koncilu, byly schváleny papežem Inocencem III. († 1216), který jim dal navíc váhu právní normy, a papež Řehoř IX. († 1241) schválil sbírku předpisů kanonického práva zvanou Decretales Gregorii IX. či Liber extra z roku 1234, na jejíž počátek byly zařazeny. Tomáš spatřoval jednotu obou dekretálů v tom, že oba rozvíjejí „vlastní a jedinečné dogma křesťanů“, totiž „to, co katolická víra zastává ohledně svrchované Trojice“. Překladu předchází úvod, který vysvětluje problematiku názvu Tomášova pojednání a jeho tématu, rozebírá okolnosti a čas jeho vzniku a prameny a způsob, jímž Tomáš své předlohy vykládal. V závěru je jeho přístup zasazen do kontextu jiných soudobých komentářů k dekretálům.
Bibliografické údaje:
Název: O svrchované Trojici a katolické víře
Originál: Expositio super primam et secundam decretalem ad Archidiaconum Tudertinum
Autor: Tomáš Akvinský
Nakladatel: Krystal OP
Ediční řada: Aquinata
Překlad, úvodní studie a poznámky: Vojtěch Novotný
Jazyk: český, částečně latinsky
Rok vydání: 2025
Vazba: brožovaná
Počet stran: 112
Rozměry: 14 × 20,5 cm
ISBN: 978-80-7575-194-2
Ukázky:
Je třeba uvážit, že sice existuje mnoho článků víry, z nichž některé se týkají samotného božství, jiné lidské přirozenosti, kterou Boží Syn přijal do jednoty osoby, a ještě jiné účinků božství, ale základem celé víry je sama první pravda božství, neboť vše ostatní je do víry zahrnuto proto, že se to nějak vztahuje k Bohu. Tak i Pán říká učedníkům: „věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14, 1), čímž je dáno na srozuměnou, že Kristus je předmětem víry, nakolik je Bůh, jako by se na něj vztahovala víra, jež se týká primárně Boha. Z toho, co o Bohu vírou zastáváme, je pro křesťanskou víru jedinečné to, že uznáváme trojici osob v jednotě Boží esence. Pod tímto vyznáním jsme skrze křest připojeni ke Kristu, jak je zřejmé z již citovaných slov: „křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“.
Protože má být pojednáno o víře ve svatou Trojici, je nejprve třeba vědět, že úkon víry je dvojí, totiž srdcem věřit a ústy vyznávat, jak stojí v Řím 10, 10: „srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení“. Oba dva úkony mají ke své dokonalosti čehosi zapotřebí. Vnitřní úkon víry si žádá pevnost bez jakýchkoli pochybností, a tato pevnost pochází z neomylnosti Boží pravdy, o niž se víra opírá; proto se v Jak 1, 6 říká: „ať žádá ve víře a bez pochybností“. Vyznání víry pak musí být prosté, to jest bez předstírání, jak uvádí 1 Tim 1, 5: „cílem přikázání je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.“ Musí být prosté také v tom smyslu, že je bez příměsi omylů, jak uvádí 1 Sol 11, 3: „naše povzbuzování nevychází z omylu“. Musí být rovněž bez kolísání: „naše řeč k vám nebyla ‚ano‘ i ‚ne‘“ (2 Kor 1, 18).
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.