Obsah

Dějiny naděje

Harmonii dokonalého Božího díla ruší od doby vyhnání z ráje jakási falešná nota. V dějinách národů i v osudech jednotlivců občas zaskřípe tak silně, že někteří lidé začnou pochybovat nejen o vlohách božského skladatele, ale i o samotné jeho existenci. Někteří tuší, že ten rámus do partitury nepatří, a snaží se ho vlastními silami utlumit nebo aspoň izolovat. Jiní s bolestí zjistili, že oni sami jsou příčinou disharmonie a že se s tím dá udělat jen velmi málo. Nicméně touha po záchraně, po pokoji a po štěstí nejen provází, ale dokonce utváří celé dějiny lidstva a každého člověka. Je základem jakési přirozené nábožnosti člověka, která v různých dobách a kulturách dostávala různou podobu; někdy dokonce hrůznou. Nicméně společným jmenovatelem všech náboženských systémů byla vždy touha po smíru s Bohem či božstvem, které ovládá běh světa i lidské osudy. Některá náboženství se v této snaze přiblížila až k vrcholům toho, co člověk může sám pro svoji spásu udělat, a právem si zaslouží náš obdiv. Ale ani tento vrchol lidských možností v oblasti poznání a duchovních výkonů nestačil ke skutečné blízkosti s Bohem. Všechna snaha byla marná...
...dokud Bůh sám neudělal první krok přes propast, která dělí Tvůrce od tvora, Svatého od hříšníka. Jedinou nadějnou odpovědí na lidskou prohru a touhu po smíru je Boží odpověď ve Zjevení.

Už v ráji Bůh slibuje ženě potomstvo, které rozdrtí hadovi hlavu1. S povoláním Abrahama tento příslib dostává konkrétnější formu: Bůh si vybírá prostor, který se stane dějištěm spásy. Bude jím Abrahámovo potomstvo - izraelský národ - a Palestina. Do tohoto prostoru se od té chvíle začíná koncentrovat Boží Zjevení - Bůh připravuje svůj lid na příchod zachránce a vyjasňuje jeho podobu.

Od počátku má Boží příslib spásy dvě linie: jedna zdůrazňuje, že spásu lze očekávat jedině ze strany Boží; Bůh sám to bude, kdo zachrání svůj lid. Druhá linie jakoby toto tvrzení oslabovala, když učí Izrael doufat v příchod krále, Pomazaného (Mesiáše). Znamená to snad, že člověk, byť mimořádně Bohem vyvolený a omilostněný, se může stát toužebně očekávaným řešením všech lidských bolestí?

Tento dvojí aspekt spásy se snažili pochopit a sloučit židovští učenci různým způsobem, ne vždy úspěšně. Představy o spáse byly jednou příliš duchovní, jindy zase politické. Snad nejvíce napověděl Bůh o protnutí těchto dvou linií Izaiášovým proroctvím o trpícím služebníku.

Zapomeňme na chvíli, že si říkáme křesťané, a zkusme si přečíst tento text očima a myslí židovského učence žijícího půl století před Kristem. Z krásného a smysluplného textu, v němž jsme jasně poznávali Krista, se najednou stane text temný, plný nejasností a hádanek: Proč musí slavný zachránce trpět? Mluví se tu vůbec o zaslíbeném Mesiáši? Jaký význam má jeho trápení pro ostatní lidi? Jak může jeden člověk trpět zástupně za všechny?

Na tyto otázky neexistuje v lidské logice odpověď. Ani nejsmělejší lidský rozum4 by se neodvážil té hypotézy, která se nakonec stane skutečností: sám Bůh se stane člověkem, aby v sobě spojil obě prorocké linie. V Ježíši Kristu Bůh nemusí slevovat ani čárku ze svého Zjevení, všechno je v něm obsaženo v plnosti.

Advent je dobou díků za Zjevení. Ale také dobou díků za Boží lid, který Zjevení přijal a stal se půdou pro jeho rozvinutí, i když ne vždy úrodnou a rovnoměrně zavlažovanou. Tento lid pochopil, že ho Hospodin volá, a přijal vysoké nároky, které pro něj z toho vyplývaly. To, že nepřijal jako celek také vyvrcholení své cesty, je lidsky docela pochopitelné - způsob záchrany natolik přesahuje lidské chápání, že nemohl být ani výslovně ve Zjevení před Kristem formulován5. Čas spásy byl naznačen jen pomocí znamení. Vyžadovalo to tedy skutečně obrovskou intuici víry a Boží omilostnění, aby Izraelita rozpoznal v Ježíši Nazaretském slíbeného Mesiáše.

Pro nás je to výzva k vděčnosti, že jsme přišli v podstatě "k hotovému", že je nám dáno Zjevení ve své úplnosti. Známe prostor, čas i způsob naší spásy, věrohodnost už za nás ověřily věky. Nám zbývá otevřít srdce a přivlastnit si nabízenou milost vírou a láskou.
Eva Fuchsová

Milí čtenáři, pokud se Vám zdá, že tento úvodník nečtete poprvé, máte zřejmě dobrou paměť a nulté číslo Amen, které vyšlo na konci roku 96. Protože toto číslo většina našich předplatitelů nemá, slíbili jsme, že z něj vždy v adventním čísle něco přetiskneme, aby nepřišli zkrátka ti, na které se nedostalo. Letos jsou to tedy Dějiny naděje a Klíč k Adventu.

Ó - antifony

Tomáš Machula

Posledních sedm dní adventní doby před svátkem Narození Páně má v li turgii vlastní texty a modlitby, které tomuto týdnu  dávají specifický ráz. V modlitbě breviáře jsou to mimo jiné takzvané "Ó - antifony" k Mariině chvalozpěvu v modlitbě nešpor.  Jejich poezie má zároveň teologický obsah, který nás vtahuje do hlubin vánočního tajemství.

Ó moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího a od počátku do konce pronikáš všechno, celý svět mocně a líbezně řídíš: přijď a nauč  nás cestě moudrosti.
Moudrost vycházející od Boha, skrze kterou je vše udržováno v bytí, je sám Kristus, Boží moc a Boží moudrost, jak píše  poštol Pavel (1 Kor 1, 24). V pozdních spisech Starého zákona moudrost vystupuje ne jako pouhá vlastnost Boží, ale jako Někdo. Hospodin mě vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna (Přís 8, 22). Svět byl stvořen skrze Krista a pro Krista (Kol 1, 16). Je proto proniknut Boží moudrostí a krásou.
Přijď, Pane, a otevři nám oči pro tvůj obraz v kráse stvoření i v naší duši. Přijď a nauč nás Tvé cestě.

Já jsem cesta, pravda a život. (Jan 14, 6)
Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem. (Přís 9, 10)

Ó Adonai, Vladaři Izraelova domu, ty ses ukázal Mojžíšovi v plameni hořícího keře a dals mu na Sinaji zákon: přijď a zachraň nás svou mocnou pravicí.
Bůh je ten, který je, jak se představil Mojžíšovi (Ex 3, 14), Nevyslovitelný, Neproniknutelný, Nepředstavitelný. Čtyři písmena  hebrejské abecedy tvořící ono slovo, kterým se Bůh představil, byla pro Izraelity nevyslovitelná. Místo onoho strašného Jména  vzbuzujícího chvění říkali Adonai, Pán. Jako Pánu se mu podřídili a jako Pána ho ctili. A on jim dal vítězství nad nejsilnějšími  nepřáteli. Izrael velebil Boha jako toho, kdo učinil veliké věci (Ž 126, 2-3; 136, 4). Nejdůležitější byla zkušenost, že Bůh je se  svým lidem. Dal se jim poznat, dal jim Tóru a přijal je za vlastní.
Jak se nám můžeš ještě více přiblížit, Pane? Probuď nás ze spánku a ukaž nám, že jsi Živý a tvé sliby jsou neodvolatelné.

Pravice Páně mocně zasáhla, pravice Páně pozvedla mě zas. (Ž 118, 6)
Hle, přijdu brzo. (Zj 22, 7)
 
Ó kořeni Jesse, ty jsi byl dán na znamení národům, před tebou králové v úžasu zmlknou, tebe budou národy vzývat; přijď a vysvoboď nás a už neprodlévej.
Jesse, otec krále Davida, se stal otcem královské dynastie. Jak ale vypadalo království po žalostném selhání mnohých králů? Z královského stromu zůstal pahýl. Bůh je však mocný a dává povstat i mrtvým kostem (srv. Ez 37). Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm Duch Hospodinův (Iz 11, 1-2a). Zaslíbenou ratolestí nebude pouhý nový spravedlivý král. Bude to někdo větší. Ten, který bude pást železnou berlou všechny národy (Zj 12, 5). Králové mu přinesou své dary a pokloní se mu (srv. Mt 2, 11). A nic už nebude jako dřív. Země se naplní poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům (Iz 11, 10).
Přijď, otče i synu Jesse, a dej, ať se naše oči obrátí k Tobě. Zavři naše ústa plná zbytečných řečí a otevři naše uši Tvému slovu.Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit (Ž 72, 11).
Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí (Flp 2, 10).

Ó klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, ty otvíráš a nikdo nezavře, ty zavíráš a nikdo neotevře: přijď a vyveď z vězení ty, kdo jsou spoutáni v temnotách a stínu smrti.
Kristus je ten, který měl přijít (srv. Mt 11, 3). Šeol plný stínů byl plný naděje. Není místa bez Boha, ať nahoře na nebesích  nebo dole v podsvětí (Ž 139, 8). Lidstvo v područí smrti čekalo na toho, o kterém řekl prorok: Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře (Iz 22, 22). Rorátní zpěvy vkládají spravedlivým do  úst modlitbu: "Ukaž tvář svou nejdražší, prolom nebesa, sstup dolů, Mesiáši!" Temnotu a stín šeolu osvětlil a prolomil svou smrtí  Kristus, který sestoupil do říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu (Exsultet). Není místa bez Boha, jeho trůn je na věky  věků a žezlo práva je žezlem jeho království (Žid 1, 8). Proto nic nemůže překazit Kristovo spásné dílo, nikdo nezavře dveře, které on otvírá. Toto prohlašuje Svatý a pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře (Zj 3, 7). Mám klíče od smrti i hrobu (Zj 1, 18b).
Přicházíš, Pane, a voláš nás. Vyveď nás z vězení našeho hříchu.

Já jsem s vámi. (Am 13)
Hle, stojím před dveřmi a tluču. (Zj 3, 20)

Ó Vycházející z výsosti, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo jsou v temnotách a stínu smrti.
Zachariáš prorokoval o Janu Křtiteli, že bude prorokem tomu, kdo nás navštívil jako Vycházející z výsosti (Lk 1, 78).  Vycházející z výsosti - latinsky Oriens ex alto. Křesťané se odedávna obraceli při liturgii ad orientem, k východu, v očekávání  Kristova druhého příchodu. Světlo, v němž není tmy (srv. 1 Jan 1, 5), je výstižný obraz Boha. Starozákonní lid byl lid Hospodinův, Bůh byl s nimi a pro ně. Nemůžeme říci, že by byl v temnotě bez Boha. Avšak po Kristově příchodu se zdá temnotou všechno, co bylo. Šeol byl krajinou stínů. A co vlastně byla země? Čekárna na šeol. Izrael však doufal: Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo (Iz 9, 1). Blížil se den, kdy andělé zvolají k Izraeli: Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva (Iz 60, 1). A zazáří hvězda, která v srdcích lidí už nezhasne.
Přijď, Pane, a učiň z nás syny světla, vždyť jsi otec světel a budeš naším světlem navěky.

Jakobův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle. (Iz 2, 5)
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (Jan 1, 5)

Ó králi a touho národů, úhelný kameni, který rozdělené spojuješ vjedno: přijď a spas člověka, kterého jsi utvořil z prachu země.
Člověk stvořený k obrazu Božímu byl v harmonické jednotě sám ve svém nitru i s přírodou. Hřích ničí jednotu, harmonii i krásu. Očekávaný mír a svornost po příchodu spravedlivého Spasitele je u Izaiáše (11, 6-9) vystižen obrazem pokojného soužití lidí i zvířat. Bůh obnovuje harmonii a řád stvoření navrací jeho kráse. Úhelný kámen, který stavitelé zavrhli (srv. Ž 118, 22), spojil dvojí vjedno, z žida i pohana vytvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír (Ef 14a.15b). Ježíš strhává přehrady nejen mezi židy a pohany, ale i přehrady mezi všemi lidmi navzájem, přehrady v nás samých, přehrady mezi námi a jím... Lidský hřích však zatím nezmizel. Sám Kristův pokoj a volání k jednotě nás stále rozděluje! Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. (Mt 10, 34)
Přijď, Pane, a učiň nás nástroji svého pokoje.

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám. (Ž 62, 2)
Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. (Zj 22, 13)

Ó Emanueli, náš Králi a Zákonodárce, očekávání a spáso národů: přijď a zachraň nás, Pane, náš Bože.
Očekávání je pro adventní dobu charakteristické. Čím více se blížíme ke slavnosti Narození Páně, tím více si uvědomujeme, na koho a na co vlastně čekáme. V Izraeli rostla touha a očekávání Mesiáše také postupně, jak můžeme vidět na stránkách Starého zákona. Bůh je člověku vzdálen, Mojžíš vystupuje na horu, aby se s ním setkal, a pak tlumočí lidu Boží zvěst (srv. Ex 19, 16nn). Bůh se ale sklání k člověku víc a víc. Stal se člověkem. Jak víc se k nám mohl ještě sklonit, jak víc se k nám mohl přiblížit? Emanuel - to je Bůh s námi (Iz 7, 14). Bůh s námi (Emanuel) je ten Bůh, který je spásou (Jehošua - Ježíš). Je víc než David, je víc než Mojžíš. Je Král a Zákonodárce nezprostředkovaný, nedelegovaný, nepověřený, protože on je ten, který pověřuje a dává život. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Řím 8, 31)Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož ramenou spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje. (Iz 9, 5-6)
Přijď, Pane, a zůstaň s námi.

Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus. (Ef 5, 14)
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! (Lk 2, 14)

Pozn. Oficiální vydání breviáře (Denní modlitba církve) znění antifon bohužel nepříjemně zdeformovalo a setřelo nejen jejich poezii, ale částečně i teologickou jasnost. Když místo tradičního "Ó vycházející z výsosti" čteme zvolání "Východe", nevíme, jak si to vyložit. Uvádíme je tedy v jejich tradiční formě.

Klíč k Adventu

"Rosu dejte, nebesa, shůry..."

Oldřich Selucký

Na samém počátku Adventu, podoben bráně otevírající vstup do nového liturgického období, stojí tento verš. A stříbrným  klíčem k této bráně je první slovo verše, víc než slovo, symbol plný významů: "rosa". Jakými ozvěnami pro nás zaznívá, když jej zpíváme na počátku adventních bohoslužeb? Symbolický obsah rosy je příbuzný symbolismu deště. Déšť je chápán a přijímán jako výraz božského požehnání. Rosa je však elementem jemnějším, subtilnějším. Přináší poselství o oživující milosti, o duchu, který probouzí srdce člověka, o životě přicházejícím tam, kde byla smrt, o cestě otevírající se před očima dosud slepýma. Rosa pak může symbolizovat konkrétnější prostředky a cesty, při nášející nový život. V Mojžíšově písni (Dt 32, 2) je k rose přirovnáváno slovo a nauka, ukazující cestu k životu:

"Nechť kane jako déšť mé naučení, nechť se snáší má řeč jako rosa, jako prška na mladou trávu, jako vlahé krůpěje na bylinu."

Advent je zajisté slovem, je řečí o Slovu, které se stalo tělem, je poselstvím o radostné události, té nejradostnější v dějinách bloudí cího lidstva. Advent je slovem o Životě, který přišel, abychom my měli život, a sice život v plnosti, je zprávou o nové Cestě, po které duch člověka může vykročit s dobrou nadějí, že jeho touha žít dojde naplnění.

Krůpěje rosy třpytící se v paprscích vycházejícího slunce pochopil prorok Izaiáš jako nositele světla přinášejícího probuzení, obživnutí, regeneraci:

"Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů." (Iz 26, 19)

Světlo rozhánějící stíny... Úzkosti noci, zlé sny, pocity bezvýchod nosti, uzavřenosti všech bran, všech cest, není kam jít, ke komu se obrátit... rady ostatně nic nemohou změnit, stínů je víc než světla a stále přibývají... mizí nejenom světlo, ale i vzduch a dech, jako by chom se topili... Jak dobře takové pocity známe a jak málo je těch, kteří cítí - skutečně cítí! - i v nich přítomnost světla... Advent je dobou světla, Světla přicházejícího shůry a osvěcujícího každého člověka. Rosa je konečně i obrazem a podobenstvím spravedlnosti:

"...ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní." (Iz 45, 8)

Takové je pokračování verše z proroka Izaiáše, kterým jsme uvedli celou naši úvahu. Tam, kde celý trpící národ - nejen jedinec - začne doufat a prosit, nese se jeho nejvnitřnější touha k uskutečnění spravedlnosti. Utrpení národa - izraelského, českého i kteréhokoliv jiného - pociťované jako nespravedlivé probouzí, rozněcuje touhu po spravedlnosti, nutně spojené se svobodou. A je-li už národ svoboden, pak jenom spravedlnost v jeho vnějším uspořádání a především ve vnitřním smýšlení jeho členů mu zajistí mír a trvání. Není tedy divu, že Advent, doba čekání lidstva, ne jenom jedince, je dobou touhy po spravedlnosti.

Chceme-li ale pochopit, proč je symbol rosy tak úzce spojen v biblickém textu se spravedlností, musíme se vrátit k poslednímu úryvku z Izaiáše: "nechť... (se) urodí spása a spravedlnost vyraší s ní". Rosa je tedy především symbolem zrození - úrody, plodnosti - a sice zrození spásy. Víme-li, že pro biblické autory je pojem spravedlnosti bohatší než náš (soustředěný na jednu vlastnost, projevující se nejvíce tam, kde jde o hodnotu věcí nebo odvedené práce), že totiž je pro ně spravedlnost tolik co celistvost, mravní integrita celého člověka, nepřekvapí nás, že se "spásou", největším Božím darem, novým životem, "raší" právě spravedlnost. Kapky rosy, přinášející toto "rašení", jako by v sobě nesly i poselství o naplnění spravedlnosti, a to v duši jedince i v řádu společenství lidí.

Nový život - Slovo - světlo a probuzení - spása a spravedlnost, o tom všem tedy hovoří v Bibli symbol rosy, otevírající bránu k Adventu.

Rosa ale není symbolem pouze biblickým. Jiná náboženství a jiné kultury umožňují hlouběji a z jiných stránek pochopit její symbolický obsah. Čínská "měsíční rosa" projasňuje zrak a umožňuje dosáhnout nesmrtelnosti. Nesmrtelní se pak živí vzduchem a rosou. V Číně je také padání "sladké rosy" znamením harmonické jednoty nebe a země.

V mnohých rituálech (i magických přípravcích) je rosa používána proto, že je vyřešením protikladu mezi vodami seshora a zezdola, vodami pozemskými a nebeskými. Je vzácnou, čistou, dokonalou vodou, je soustředěním oživujících sil, skrytých v tekutém principu věcí. U severoamerických Indiánů Velký Orel Rosy vrací život zemi, kterou zlí duchové učinili neplodnou.

Existuje i negativní význam v symbolice rosy. V buddhistickém jazyce je svět rosy světem zdání, je znamením nestálého, přechodného bytí věcí a života.

V křesťanském světě ale zůstane stříbrná kapka rosy, chvějící se světlem a svěžestí přinášenou shůry, symbolem Spravedlivého, který přišel, aby svým slovem a životem vrátil život světu.

Literatura: Dictionnaire des Symboles (Paris 1982)

Edith Steinová - oběť smíru za izraelský národ

Letos 11. října zapsal papež Jan Pavel II. do seznamu svatých karme litku Terezii Benediktu od Kříže, vlastním jménem Edith Stein. Její život byl krásným ztělesněním adventu izraelského národa a příslibem jeho naplnění.

Narodila se 12. října 1891 ve Wroclawi v pravověrné židovské rodině. Otec jí brzy zemřel, a Edith byla vychovávána matkou a staršími sourozenci. Maminka byla svým dětem skutečným vzorem ctností a předávala jim také svou víru v Boha Izraele. Jenže Edith měla svůj rozum, a neměla ho málo - brzy bylo jasné, že na její dotazy, výhrady a argumenty nestačí odpovědi zděděné po předcích. A tak se v patnácti letech Edith zříká víry a otevřeně se prohlašuje za ateistku.

Ve dvaceti zahajuje studia na universitě a v roce 1916 získává doktorát z filosofie. Zdá se, že její inteligence konečně nalezla uplatnění a naplnění. Ale Edith netouží po vzdělanosti, touží po pravdě. Hledání pravdy nazve později svou "jedinou modlitbou" oné doby.

"Kdo hledá, nalezne, kdo tluče, tomu bude otevřeno..." Pro Edith to byla tři důležitá setkání, která jí otevřela cestu. První dvě byla s žijícími lidmi, svědky Kristovými, a třetí, rozhodující, s Terezií z Avily. Náhodou se jí dostává do ruky životopis této světice, a po jeho přečtení Edith ví, že tohle je ta pravda, kterou celý život hledá. Zanedlouho poté (1922) je pokřtěna.

Pán s ní má ale zcela zvláštní záměry. Edith tuší, že je volána na Karmel, i když se to příliš neshoduje s její úspěšnou vědeckou činností. Zásadní zlom přinesl nacismus a pronásledování židů. Bylo jasné, že nastává konec její kariéry, že bude muset ukončit svou veřejnou činnost. Edith to rozpoznává jako znamení, a v říjnu roku 1333, na svátek sv. Terezie z Avily, vstupuje na Karmel v Kolíně a přijímá řeholní jméno sestra Terezie Benedikta od Kříže. Předtím ji čekal ještě jeden těžký úkol: oznámit to matce. Už křest své dcery maminka těžce nesla, ale její vstup do kláštera znamenal pro ni hluboké zranění, které znamenalo mezi nimi téměř úplnou ztrátu komunikace. Oběť přinášely svým způsobem obě. Jako by tento vztah dcery a matky byl obrazem vztahu Edith a jejího národa, ne-li dokonce vztahu křesťanství a jeho kolébkou - židovství.

V roce 1938 se situace v Německu začala přiostřovat. I za zdi kláštera pronikly zprávy o pogromech a vypalování synagog. Sestra Benedikta k tomu řekla: "To je stín kříže, který padá na můj národ. Kéž by aspoň teď prohlédl! Je to naplnění kletby, kterou na sebe přivolal. Kain musí být pronásledován, ale běda tomu, kdo na něj vztáhne ruku!" Ještě v témže roce přesídlila do kláštera v holandském Echtu, ale ani tam nebyla dlouho v bezpečí. 2. srpna 1942 byla násilně odvedena gestapem. Poslední zpráva od ní je z Osvětimi ze 7. srpna. Předpokládá se, že zahynula v plynové komoře mezi 7. a 11. srpnem 1942.

Tajemný rozměr jejího života, kterým je přímluvná modlitba a oběť za židovský národ, zachycuje článek otce Vojtěcha od sv. Hedviky, OCD. Z něj vybíráme:

Edith Steinová vstupovala do kláštera bosých karmelitek s touhou prosit za druhé, zvláště pak za svůj národ, s nímž se od svého obrácení cítila být nově spojena mocným poutem. První dramatické projevy pronásledování Židů v tehdejším Německu napomohly k jejímu odchodu do kláštera nikoliv snad proto, aby se tam skryla, nýbrž aby se jako sponsa Agni (Beránkova snoubenka) obětovala za ostatní. Několik dní po jejích slibech ji navštívila jistá profesorka, která o tom svědčí: "Řekla jsem jí, že je tady u karmelitek dobře schovaná. Na to odpověděla rychle: ťNe. Tomu nevěřím. Zcela jistě mě odtud dostanou. V žádném případě nepočítám s tím, že mě nechají na pokoji.Ř Bylo jí jasné, že má trpět za svůj národ. Že jejím úkolem je přivést jich mnoho domů."

Když znepokojivé zprávy o šířícím se pronásledování stále častěji pronikají i za mříže kolínského Karmelu, sestra Terezie Benedikta na to reaguje po svém: "Obrátila jsem se na Vykupitele a řekla jsem mu, že dobře vím, jaký má být jeho kříž, který je vložen v onom okamžiku na ramena židovského národa. Jeho větší část tomu nerozuměla; ale ti, kteří dostali milost jej pochopit, by jej měli přijmout s plným nasazením vůle jménem všech. Cítila jsem se připravena a prosila jsem pouze Pána, aby mi ukázal, jak jsem to měla učinit."

Několik let před svým zatčením píše: "Již od nynějška přijímám smrt, kterou mi Bůh určil, s radostí a úplnou podřízeností jeho vůli. Prosím Pána, abych mohla přijmout svou bolest, svou smrt a svou čest a slávu za všechny potřeby svaté církve."

Výmluvné je také to, že když je vyzvána, aby napsala dílo, ve kterém by se zamyslela nad naukou svatého Jana od Kříže, jehož čtyřsté výročí narození tereziánský Karmel tehdy oslavoval, pojednávala v něm o vědě kříže. Mimo jiné můžeme v tomto, bohužel nedokončeném, spisu číst: "Když mluvíme o vědě kříže, nemáme na mysli... pouhou teorii, nýbrž živoucí, skutečnou a účinnou pravdu. Existuje povolání k utrpení Kristovu a jeho prostřednictvím se spolupracuje na jeho vykupitelském poslání... Kristus dál žije ve svých věřících a v nich dál prožívá své utrpení: utrpení žité spolu s Pánem je jeho utrpením, začleněným do velkého díla vykoupení, které v něm oplývá plody." Snad nejpůsobivější je však biblický obraz, který svatou Terezii Benediktu v této době přitahuje: Ester přimlouvající se s nasazením vlastního života u krále za záchranu svého lidu! V jednom ze svých dopisů o tom napsala: "Důvěřuji ve skutečnost, že Pán si vzal můj život ve prospěch Židů. Musím stále více myslet na královnu Ester, jež byla odňata vlastnímu lidu, aby jej reprezentovala před králem. Já jsem malá Ester, velmi ubohá a slabá, ale Král, který si mě vyvolil, je veliký a nekonečně milosrdný."

Sestra Terezie Benedikta se opravdu dokonalým způsobem připodobňuje této biblické postavě a svou mučednickou smrtí nám dává pochopit, v čem spočívá opravdová přímluvná modlitba: je to bezvýhradná ochota vystoupit z řady, předstoupit před toho, kdo má moc, a prosit za druhé, i kdyby se tak mělo stát s nasazením vlastního života. Že to pro ni nebyl jen romantický ideál, svědčí její slova rodné sestře Rose v okamžiku deportace, 2. srpna 1942: "Pojď, půjdeme za náš národ."

Její přímluva není trpitelskou pózou; na jedné straně, třebaže tuší, že před nacistickou zvůlí neunikne, uposlechne výzvy svých představených a stěhuje se na Karmel v holandském Echtu. Na straně druhé neváhá písemně požádat papeže, aby vydal encykliku na obranu vyvoleného národa.

Její přímluva není tupou rezignací; cestou do Osvětimi se stará o děti těch matek, které nejsou schopny psychicky zvládnout nastalou situaci a nedokáží se o ně postarat samy. A jeden židovský obchodník, který se s ní setkal v koncentračním táboře a pobyt v něm přežil, dostal od ní na svou otázku: "Co s vámi teď bude?" lakonickou odpověď "Až dosud jsem se mohla modlit a pracovat; doufám, že se budu moci modlit a pracovat ještě chvíli."

Příklad přímluvné modlitby svaté Terezie Benedikty od Kříže je výzvou pro nás, a to dvojím způsobem:

- Předně je povzbuzením k tomu, abychom se této ženě nebáli svěřit své potřeby; ta, která již na zemi byla skutečnou "Beránkovou snoubenkou" a "malou Ester", byla právě proto vyvýšena k poctě oltáře, abychom ji dnes s důvěrou vzývali. - Je však také pobídkou, aby chom se podle jejího vzoru sami uči li stále více stávat ecclesia orans (pro sící církví). Padněme proto Pánu k no hám a jako Edith Steinová, sestra Terezie Benedikta od Kříže, se ne chme inspirovat slovy avilské světi ce a prodlévejme před ním, dokud nebudeme vyslyšeni. Protože "kaž dý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře" (Lk 11, 10).

z časopisu Karmel 4/98: P. Vojtěch od sv. Hedviky, OCD - Přímluvná modli tba v životě svaté Terezie Benedikty od Kříže, str. 8, 9

literatura o Edith Steinové: Vzpomínky na Edith Stein - sborník, Karm. nakl. 1992
Sr. M. Amáta Neyer OCD: Edith Stein - dokumenty a fotografie, Karm. nakl. 1993

Zrození Boha

Reginald Dacík OP

Vánoční svátky jsou oslavou časného zrození Božího Syna v Betlémě. Ne můžeme však nemyslet při tomto časném zrození na věčné zrození a na nutnost jeho zrození v naší duši. Na toto trojí zrození Boha mysleme, když pohlížíme do jesliček, když vidíme rozzářený vánoční stromek, když se v tichu zamýšlíme nad tajemstvím Vánoc.

Věčné plození Syna
Pohledem orla se sv. Jan zahleděl do věčnosti, když začíná své evangelium: "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh." Slovo, vyjádření Boha, dokonalý obraz nebeského Otce, jeho věčný Syn. Byl na počátku, tedy od věčnosti: Bůh, nekonečný, věčný Duch, poznává od věčnosti sama sebe a toto poznání, stejně nekonečné a věčné, je jeho soupodstatný Syn, kterého od věčnosti plodí, který od věčnosti z něho vychází cestou poznání. On je Moudrostí Otcovou, která má vlastní osobní existenci, je však soupodstatný s Otcem. Tak o tomto tajemství věčného vycházení Syna z Otce mluví Otcové nicejského sněmu a dnes opakujeme jejich slova vyznání při mši svaté: "Věřím... v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem."

Zahloubáme-li se nad tajemstvím věčného zrození Boha, věčného vycházení Syna z Otce, pronikáme do hlubin nejsvětější Trojice, jejíž vnitřní život je nekonečné poznání a nekonečná láska: poznání Otcovo, kterým plodí soupodstatného Syna, a láska Otce a Syna, kterou vychází z obou třetí osoba, Duch svatý. Věčné poznání a věčné zrození, věčná láska a věčné vycházení třetí Osoby - to je tajemství vnitřního života Božího, ve kterém měl mít účast také člověk ve věčné blaženosti.

Časné zrození v Betlémě
Když však lidstvo zhřešilo v prvním člověku, rozhodla se Boží láska sestoupit na svět a v podobě člověka zachránit lidstvo. "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi," napsal sv. Jan. Proč právě Slovo, druhá božská Osoba? - Mohl se vtělit Otec a vykoupit nás, mohl se vtělit Duch svatý a být naším Spasitelem. Bylo však vhodné, aby byl svět vykoupen skrze toho, skrze koho byl stvořen. O Slovu praví sv. Jan, že "skrze něho povstalo všechno a bez něho nepovstalo nic z toho, co povstalo." Všemohoucnost Otcova svěřila stvoření světa a člověka svému Synu, věčnému Slovu - a táž všemohoucnost Otcova chtěla, abychom po pádu byli znovu stvořeni, obnoveni jeho věčným Slovem. Proto byl poslán anděl Gabriel k nazaretské dívce, aby jí zvěstoval, že ji Bůh vyvolil za matku svého Slova. Proto v době vánoční klečíme u jesliček a připomínáme si onu světodějnou chvíli, kdy se spojila země s nebem v nesmírném jásotu nad zrozením Boha.

A o tomto časném zrození Boha zpíváme, a to vždy s obnoveným pocitem velké radosti: "Nám, nám, narodil se." Ano, nám, pro nás. Nicejské vyznání víry to říká ještě jasněji: "On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe." V té chvíli se lidstvo stalo nesmírně bohatým; má mezi sebou samotného Boha. Lidské přirozenosti se dostalo nejvyššího vyznamenání, neboť ji vzal na sebe sám Syn Boží, když své božství spojil s naší přirozeností. A touhy lidstva po nekonečném, nikdy nepřestávajícím štěstí - po ráji - získaly příslib opravdového, jistého splnění ve chvíli, kdy se nebe spojilo se zemí, Bůh s člověkem a všemohoucnost se slabostí.

Časné zrození Boha je začátkem nového období lidských dějin. Betlém směřuje ke Kalvárii a na Kalvárii se zrodí z bolesti Syna Božího církev, nový lid Boží, vykoupený jeho předrahou krví. Jeho rozepjaté paže chtějí obejmout celý svět a přivést veškeré lidstvo do náruče nebeského Otce.

Nelze se dívat do jesliček na božské dítě a nevidět v pozadí Kalvárii a kříž a vojákovo kopí, které probodne srdce našeho Vykupitele. Naše vánoční píseň to překrásně vyjadřuje. Maria zpívá dítěti, uspává je v jesličkách a myslí jí táhnou myšlenky - bolestné myšlenky, které pramení v četbě proroka Izaiáše: Ježíšku, milé děťátko, sen libý sni, přikvapí na tě zakrátko řad těžkých dní. ... není to chvíle daleká, kdy vezmeš kříž. Brzo ty matku opustíš a lidmi klet, položíš hlavu na svůj kříž, bys spasil svět...

Zrození Boha v chudobě a bídě betlémského chléva věští brzké zrození nového člověka. Sv. Augustin to vyjádřil krátce, ale tak hluboce, že nelze nic hlubšího říct v pohledu do jesliček: "Kristus se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem." Ano, Syn Boží sestoupil k nám do lidské bídy, vzal na sebe naši podobu, abychom se my, vykoupeni jeho krví, oděni v jeho milost, stali podobnými samému Bohu. Jeho chudobou jsme se stali bohatí, jeho příchodem na svět nám bylo otevřeno nebe, jeho příchodem do společnosti lidské nám byl umožněn vstup do rodiny šťastných nebešťanů.

Právem tedy slavíme narozeniny našeho Spasitele, který svým vtělením spojil v osobě Slova přirozenost božskou a lidskou a svým časným zrozením v Betlémě zahájil dílo naší spásy, slíbené Bohem hned po prvním hříchu v ráji. A právem slavíme tento svátek s velkou radostí, které se nemůže rovnat žádná radost, protože žádný jiný předmět radosti se nemůže rovnat vědomí, že zrozením Boha v Betlémě nám byla plně otevřena náruč nebeského Otce.

Zrození v duši
Nadarmo by se však Kristus zrodil v Betlémě, kdyby se nezrodil v srdci každého z nás. Vždyť proto se narodil v Betlémě, aby se milostí, zaslouženou na kříži, zrodil v duši každého vyvoleného.

Bylo to ve chvíli křtu - v nejslavnější chvíli našeho života, když se Kristus poprvé zrodil v naší duši a svou milostí se v ní ubytoval. Křest znamená smrt hříchu a život pro Boha. Obmytí křestní vodou nejen naznačuje, nýbrž i působí posvěcení, kterému předchází odstranění každého hříchu, a následuje sjednocení s Bohem v milosti Božího dětství. Bůh se zrodí v duši, ve které zemře hřích. A zrodí se v duši, aby v ní neustále přebýval a působil - a aby jeho přítomnost byla stále pronikavější a viditelnější.

Běda duši, která hříchem zabije v sobě Boha a nastolí vládu satana, otce všeho zla!

Dále je to svaté přijímání , kterým se Bůh rodí v naší duši. Není to jen nábožná fantazie, vidět ve chvíli svatého přijímání, jak klade Maria své božské dítě do jeslí našeho srdce; je to skutečnost, neboť eucharistický chléb je týž Bohočlověk Ježíš Kristus, který se zrodil v Betlémě a jako slabé dítě se nechal vložit do chudých jesliček. Každé svaté přijímání je vždy nové zrození Boha v naší duši, a proto vždy nový příliv nadpřirozených darů, nadpřirozeného bohatství. Tak jako chudobou betlémského dítěte bylo obohaceno veškeré lidstvo, tak zrozením Boha ve svatém přijímání je obohacena duše přijímajícího, a to tím více, čím více je připravena na přijetí Božích darů.

A konečně Bůh se rodí v duši každým naším úkonem lásky , neboť na každý úkon lásky odpovídá tím, že přichází do duše, a to nikoliv sám, nýbrž se všemi svými dary. "Miluje-li mě kdo, Otec můj bude ho milovati a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek." (Jan 14, 23) Na lásku odpovídá Bůh zase láskou a láska je síla, která sjednocuje milující. Vždyť "Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm." (1 Jan 4, 16) A každým úkonem lásky, každým úkonem oběti, přinášené z lásky, roste duše v Bohu, neboť Bůh upevňuje své postavení v duši, přichází vždy znovu, rodí se vždy znovu, aby duše rostla ke stále větší podobnosti s ním.

To jsou myšlenky, které nám vnuká pohled do jesliček. Slovo vycházející od věčnosti z Otce se stalo tělem a zrodilo se v Betlémě, abychom se mohli stát dětmi Božími. To je zdrojem pravé křesťanské vánoční radosti, z toho vyrůstají všechny radosti, pozlát ka a zvyky, kterými lidé Vánoce obklopili. Nedopusťme, aby tyto přirozené hodnoty zastínily pravé kouzlo svátku zrození Boha.

Ježíšův rodokmen

O vigilii Narození Páně nám církev předkládá k zamyšlení podivné evan gelium: rodokmen Ježíše Krista. V kostele se po několika minutách začíná ozývat šoupání nohou, zívání a kašlání - zvláště sváteční křesťané, kteří přišli do kostela zase po roce, se ujišťují, že větší nuda než v kostele se dá těžko zažít. Co nám chce Matouš, případně Lukáš seznamem Ježíšových předků říct?

Nejprve si musíme uvědomit, že se nejedná ani v jednom případě (Mt 1, 1-17; Lk 3, 23-37) o skutečnou historickou genealogii. Dokladem toho je několik faktů:

• Mt a Lk se v rodokmenu neshodují, od Davida je není možné vůbec harmonizovat.
• Oba rodokmeny vykazují jakousi schematizovanou zákoni tost, i když každý jinou. U Matouše je to 3 x 14 (2x7) generací, u Lukáše 11 x 7. Vidíme, že základem je vždy počet sedm, číslo plnosti, tedy symbol.
• To že mají tyto počty skutečně symbolický, nikoli historický charakter, dokládá i to, že ve skutečnosti byly epochy, které Matouš shrnuje do 14 generací, různě dlouhé: od Davida po babylonské zajetí uplynulo přibližně 400 let, kdežto od zajetí po narození Ježíše asi 600.

U obou rodokmenů musíme tedy hledat jejich symbolickou vý pověď, která byla srozumitelná Matoušovým a Lukášovým čtená řům. Matouš psal pro křesťanskou obec složenou převážně z obrácených židů. Centrem jeho pozornosti jsou ústřední témata židovské teologie a jejich naplnění v Ježíši Kristu. Nemusí vysvětlovat židovské zvyky a narážky a symboly, které užívá. Židokřesťanům byly tyto věci jasné při prvním čtení:

• Matouš svůj rodokmen začíná od Abrahama. V něm začaly dějiny vyvolení a v Ježíši dospěly ke svému vrcholu. Ježíš je skutečně slibovaný Zachránce, Hospodinův pomazaný, Mesiáš.
• Další předěly dějin jsou v Davidovi a babylonském zajetí. Vidíme, že jeden představuje vrchol slávy a moci vyvoleného národa, druhý naopak totální úpadek a podrobení. Z těchto hlubin teprve vede cesta k definitivnímu oslavení. Není to naděje i pro náš život?
• V rodokmenu se objevují kromě matky Ježíšovy pouze čtyři ženy. Nejsou to však, jak bychom očekávali, pramáti Izraelova domu, jako Sára, Rebeka, Ráchel, nebo proslavené ženy. Jsou to pohanky Támar, Rachab, Rút a žena Uriášova (i ta byla považována za pohanku, protože se vdala za Chetejce, a musela přijmout jeho náboženství). Tři z nich byly dokonce poskvrněny smilstvem. Co chtěl Matouš sdělit zařazením těchto žen do rodokmenu Mesiáše? Nejspíš to, že dějiny vyvoleného národa jsou poznamenány hříchem a stálou infiltrací pohanství, na druhé straně se však právě takové události a postavy stávají nositeli spásy. Jenom stálými pády člověk odhaluje, jak moc vězí v hříchu a jak potřebuje vykoupení.
• Číslo sedm, které se třikrát (3 je symbol Boha) zdvojeně opakuje v Ježíšově rodokmenu, jasně napovídá, že v Ježíši Kristu Bůh naplnil dějiny Izraele.
• Hebrejská písmena jména David (d-v-d) znamenají zároveň čísla, jejichž součet je 14. Každá epocha tedy směřovala k Davidovi nebo k naplnění příslibů daných Davidovi, a Ježíš je vrcholem této "davidovské" linie.
• Seřazení dějin vyvoleného národa do symetrických epoch symbolizuje Boží plán; dějiny nejsou náhodným sledem událostí, ale směřováním k cíli. A na konci tohoto směřování stojí Ježíš Kristus.
• Nakonec si všimněme, jak v originále začíná Matoušovo evangelium: Rodokmen... je překlad řeckého biblos geneseos. Těmito slovy začíná také řecký překlad Starého zákona, kniha Genesis - tam je v češtině překládáme slovy Na počátku... Obojí však doslovně znamená "knihy vzniku" neboli dějiny vzniku. Tato podobnost musela být Matoušovým čtenářům zřejmá. Starý zákon popisuje dějiny světa. Novým zákonem začínají nové dějiny, počátek nového stvoření.

Lukáš naproti tomu adresuje své evangelium pohanokřesťanům. Vynechává poznámky srozumitelné jen židovskému prostředí. Ale i on zamýšlí svým seznamem Ježíšových předků něco sdělit.
- Jeho postup je opačný než Matoušův. Začíná u Ježíše a přes jedenáctkrát sedm pokolení se dostává k Adamovi. Číslo sedm tu má stejný význam jako u Matouše. Adam stojí na konci této řady proto, že spása se netýká jen synů Abrahamových, ale celého lidstva, i pohanů, kteří čtou Lukášovo evangelium.
- Předělem je tu opět postava krále Davida. Od Ježíše k Davidovi Lukáš počítá 6 x 7 jmen, od Davida po Adama 5 x 7 jmen. Šestým je zde sám Bůh: Adam byl Boží. Spatřujeme tu paralelu mezi Božím synovstvím Adama a Krista.
- Abychom však nebyli sváděni vidět v Kristu jen potomka lidí, je rodokmen veden přes Ježíšova pěstouna Josefa, ačkoli hned úvod poznamenává: (Ježíš) byl - jak se myslelo - syn Josefův. Lukáš tedy ukazuje, že Ježíš je naplněním lidských dějin, ale zároveň do nich tak úplně nepatří.

Rodokmen Ježíše Krista není tedy jen nudný historický úvod k zajímavějším zápletkám evangelia. Už v nich prosvítá pointa celé radostné zvěsti - Ježíš Kristus je Mesiáš, Syn Boží a syn člověka, vrchol dějin Izraele a celého lidstva.
zpracovala Eva Fuchsová

Literatura:
Malý stuttgartský komentář, Evangelium sv. Matouše a sv. Lukáše, Karm. nakl. Kostelní Vydří (1996 a 98)
Nový zákon s poznámkami, Česká lit. komise, Praha 1989?

Na počátku bylo Slovo

Metoděj Kočí OP

Prolog k evangeliu podle svatého Jana (Jan 1, 1-18), text, který je jakoby z jiného světa, patří k "vánočním evangeliím". Během vánoční doby ho při mši svaté slyšíme několikrát. Při jeho četbě tušíme, že nemůže pocházet pouze od člověka. Dává nám nahlédnout do hlubin kontemplace, k níž Kristus pozvedl učedníka, kterého miloval a jemuž odkázal svou matku. Evangelista, jehož atributem je orel v letu, nás svým textem vtahuje přímo do tajemství nejsvětější Trojice. Poznáváme, "co bylo na počátku". Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl (Jan 1, 18). Syn, který je od počátku, se stal člověkem, přišel do vlastního, ale nebyl přijat. Ti, kdo ho přijali, se stávají jeho bratry a Božími dětmi. Boží sláva, kterou nám zjevil, se stala také slávou člověka - to je evangelium, radostná zvěst.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. (Jan 1, 1-2)
Slovem nazývá Jan druhou božskou osobu - Krista, Syna Božího. Druhá božská osoba je stejné podstaty s Otcem. Je s ním od věčnosti. Je moudrostí, o které mluví kniha Přísloví (8, 22-36), kniha Moudrosti (9, 9-11), Sirachovec (24, 3-22), Izaiáš (55, 10-11). Moudrost, Slovo, to jsou termíny, které vypovídají především o tom, jakým způsobem Bůh poznává sebe sama. Boží sebepoznání je dokonalé a totální. Jen Bůh zná Boha dokonale. Když Bůh poznává Boha, neznamená to nějaké intelektuální zkoumání, ale akt, ve kterém se rodí osoba. Toto poznání vede k plození druhé božské osoby. Ta není jiné podstaty než Bůh, je však novou osobou. Onu novost nemůžeme chápat tak, že by se odehrála v čase. Bůh se zná a poznává od věčnosti, jeho sebepoznání nemá žádný počátek ani žádný vývoj. Je to jediný a trvalý akt. Od věčnosti Bůh sebe poznává a sebe vyslovuje. Toto Slovo je jeho Syn, který je díky Otci, protože Bůh je příčinou sebe sama. Bůh sám sebe miluje - miluje Syna. Syn jako osoba, s Otcem soupodstatná, miluje Otce stejnou láskou. Z obou osob vychází láska, jež je sama osobou, protože je stejně dokonalá jako Bůh. Tato láska je Duch svatý, třetí božská osoba.

Evangelista nás ihned na počátku uvádí do hlubin Nejsvětější Trojice. Vnitřní život v Bohu zůstává pro člověka tajemstvím, ale zároveň stálým pozváním ke kontemplaci. Poznávání Boha, "tak, jak je", je věčnou radostí svatých. Ani Jan, duchovní orel, však není schopen vypovědět vše jedním slovem. Pokračujme s ním tedy dále. Jako lidé jistě riskujeme, že se dopustíme různých zjednodušení. Bez Boží pomoci zůstávají pouze lidská slova. Nechme tedy Boha, aby nás při našich úvahách osvítil, proměnil je v modlitbu a pozvedl nás k sobě, tak jako pozvedl svatopisce.

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (Jan 1, 3)
Nicejsko-cařihradské krédo říká, že skrze něho - Krista - je všechno stvořeno. Bůh, dříve, než stvořil svět, věděl, jaký svět  bude. Protože je nekonečný a naprosto dokonalý, nemůže záviset na něčem, co by sám neměl a "potřeboval si to vzít" od někoho jiného. Vše, co bylo Bohem stvořeno a teď má svou vlastní existenci, bylo tudíž nejprve obsaženo v něm. Podobně jako malíř, dřív, než namaluje obraz, má v sobě představu o tom, jak bude obraz vypadat.

U Boha nemůžeme ovšem mluvit o nějakém procesu přemýšlení a vymýšlení, jak je tomu u člověka. Jeho poznání je dokonalé a trvá spolu s ním jako jediný úkon. Je to sebepoznání, ze kterého se rodí druhá božská osoba. A tak můžeme říci, že vše bylo stvořeno v Kristu, protože to bylo nejprve v Kristu Bohem poznáno. Bůh poznává sebe sama a v sobě poznává všechno, co je. Toto sebepoznání, Moudrost, Slovo, je jeho Syn; je to Slovo, které bylo řečeno a vše se stalo. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1, 1) I řekl Bůh: "Buď světlo." (Gn 1, 3)

Jaký je to pro člověka důvod k naději! Bůh všechno ví. "Věděl" vše, ještě než se to stalo. Poznává všechno v sobě. Nic se tedy nemůže vymknout jeho "kontrole", nic ho nemůže překvapit nebo rozházet. Dovršení jeho stvoření bude zároveň dovršením jeho oslavy.

V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (Jan 1, 4-5)
Vrcholem stvoření je život, stvoření bytostí, které mají účast na jeho životě. Jedině Bůh má život sám od sebe, život v pravém slova smyslu. Tento život dává svým tvorům. Už sám fakt, že stvoření existuje, je projevem života, který je v Bohu. Kromě věcí však Bůh stvořil rostliny a živočichy - čteme v knize Genesis dále. Ti mají nejenom existenci, ale i život, i když pouze smrtelný a pomíjivý. Tak přicházíme ke stvoření člověka, který je ve viditelném světě vrcholem života. Je totiž povolán k nesmrtelnosti. Je průsečíkem světa viditelného a neviditelného. Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš? Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou, všecko jsi podrobil pod jeho nohy. (Žid 2, 6-8, srv. Žalm 8, 5-7).

Bůh daruje svůj život, nesmrtelný život člověku. Bůh je živý, je život sám. Bůh je světlo. Světlo - život osvěcuje člověka. Světlem pro lidský život je fakt, že člověk má žít věčně u Boha. Tímto světlem se člověk orientuje ve svém pozemském životě. Je to ona základní otázka "Kdo jsme a kam jdeme?" Pokud člověk neuzná věčnost, ztratí se v časnosti. Pokud je jeho cílem konzumace, zkonzumuje nakonec sám sebe a nic z něj nezbyde. Díky životu je člověk nejenom stvořením, ale bytostí. Bůh ho jako bytost obdařil pamětí, rozumem a vůlí, a tak je člověk stvořen k Boží podobě. Vidíme, kam vede ztráta paměti, ztráta vůle k životu, odmítání rozumu - tyto mohutnosti dal Bůh člověku proto, aby ho byl člověk schopen obsáhnout. Díky nim se člověk stává nádobou Boží. Tma nemůže pohltit světlo, smrt nemůže zahubit život. Pouze odmítnutí světla, kterého je člověk ve své svobodě schopen, vede ke smrti.

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. ... Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. (Jan 1, 6-8; 15-18)
Vidíme, k jaké důstojnosti je člověk povolán. O tom svědčí evangelista, když hovoří o Křtiteli, který ukazuje na světlo, na život, na Boha. Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel. (Mt 11, 11) Velikost člověka je v tom, že "svědčí" o Bohu, že žije tak, jak se Bohu líbí. Ukazuje, jaký Bůh je, jak je dobrý. To vše, zvláště po pádu člověka do hříchu, není možné bez Boží milosti. Člověk toho není schopen sám o sobě. Jeho velikost je pouze v jeho spojení s Bohem. Avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on. (Mt 11, 11) Toto svědectví člověka o Bohu se děje na základě milosti, kterou mu Bůh dává. Svatá Kateřina Sienská ve svém Dialogu ve dvanácté kapitole píše: "Tak se vaše trápení, které jsem přirovnal k nádobě, hojně naplní vodou mé milosti, oživující duši."

Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (Jan 1, 11)
Kvůli hříchu člověka je celé tvorstvo podrobeno nicotnosti. Proto se k životu, ke Kristu, svět chová nepřátelsky. Může za to člověk, který jako koruna tvorstva měl v rukou vládu nad ním. Zároveň však i odpovědnost. Bůh se však kvůli své dobrotě nad stvořením smiloval. Dobrovolně přijal tuto odpovědnost na sebe. Stal se člověkem a v osobě Ježíše Krista se lidská vůle dokonale sjednocuje s vůlí Boží. Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. (Jan 4, 34) V jeho osobě je padlé tvorstvo zrestaurováno a pozvednuto k větší důstojnosti, než mělo na počátku.

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. (Jan 1, 12-13)
Člověk přestal věřit Bohu, začal si myslet, že to s ním Bůh nemyslí dobře, a tak Boha ztratil. Vírou v něho jej však opět nalézá. Víra je dar Boží milosti. Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (Jan 3, 5-6) Církev od počátku chápe tato Ježíšova slova, určená Nikodémovi, jako potvrzení nutnosti křtu. Svatá Kateřina píše dále ve dvanácté kapitole Dialogu: "Dobře víš, že když jsem vám daroval bytí podle svého obrazu a podoby a vy jste hříchem ztratili milost, spojil jsem svou božskou přirozenost s vaší lidskou, božskou přirozenost jsem zahalil do vašeho lidství, abych vám navrátil život milosti. Vy jste mým obrazem, a proto jsem jej vzal a přijal jsem lidskou přirozenost. Proto jsem s vámi jedno, za předpokladu, že se duše ode mne neodloučí smrtelným hříchem."

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme je ho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (Jan 1, 14)
Na prosbu apoštola Filipa, aby Pán ukázal apoštolům Otce, Kris tus odpovídá, že kdo vidí jeho, vidí Otce. "Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mne?" V Ježíši Kristu se Bůh vyslovil člověku pochopi telným zůsobem. Slávu Boží vidíme zářit na Kristově tváři spolu s apoštoly při proměnění na hoře a při zmrtvýchvstání. Vidíme ji v jeho skutcích, gestech, zázracích. Pokud máme víru, vidíme ji i v jeho ponížení. Jeho sláva se zjevuje lidem i andělům. Ti, pro které je Ježíšovo ponížení nepřijatelné, andělé i lidé, se míjejí se svým cílem. Ti, kteří jej však přijali, stávají se účastníky jeho slávy, Božími dětmi. Naše rozjímání se zde může zastavit a přehlédnout celou lidskou ubohost. Může svobodně přijmout i lidskou ubohost církve. Všechna ta ubohost je přímo ztělesněna na tváři poplivané, na těle zbičovaném a ukřižovaném, v duši rozechvělé až k smrti. Toto všechno je ale zároveň vítězstvím Krista, který to vše na kří ži přemohl, zahladil hřích a porazil smrt. Nic, co se stalo, nestalo se mimo Boží plán, mimo jeho moudrost. Stalo se to skrze Krista. V okamžiku jeho definitivního příchodu to vše bude plně obsaženo ve slávě Boha, ale i člověka, protože Slovo se stalo tělem.

Betlémská neviňátka

Pavel Konzbul

Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém jeho okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: "Hlas v Rámě je slyšet, pláč a veliký nářek: Ráchel oplakává své děti a nedá se utišit, protože jich není." (Mt 2, 16-18)

Třetí den po narození Páně slavíme svátek těch, kteří svědčí jako první o tom, že díky Kristu se dobro stalo skutečně silnější než zlo. Jde o nevinné betlémské chlapce, kteří se stali obětí He rodova panického strachu o moc. Jejich křest krve, přestože si jej neuvědomovali, ale podstoupili jej pro Ježíše Krista, je dostatečným důvodem k tomu, aby byli uctíváni v církvi jako mučedníci.

Vraždy betlémských chlapců v biblických souvislostech
Židovský král Herodes Veliký, původem Idumejec, byl jedním z nejchytřejších a nejschopnějších panovníků, který si dokázal i pod římskou nadvládou udržet samostatnost a zároveň Jeruzalém povznést k lesku, jaký neměl ani za krále Šalamouna. Svého panství ovšem nedosáhl jen na základě chytrosti a diplomacie, ale také pomocí vražd a úskoků. Z chorobného strachu o svůj trůn dal zabít celou řadu lidí, mezi jinými i svoji nejmilejší ženu a tři syny. Pravděpodobně v roce Ježíšova narození nechává zardousit dva ze svých synů, které obvinil, že usilují o jeho život a trůn. S nimi přišlo o život i 300 vojáků a všichni udavači zapojení do celého případu. Téhož roku dal také zatknout několik tisíc farizejů, protože odpírali císaři poslušnost a někteří z nich také předpovídali příchod Mesiáše. Řada z nich byla následně zavražděna. V této děsivé atmosféře se již nikdo neodvažuje v ulicích Jeruzaléma mluvit nahlas. Všude panuje strach z Herodových špiclů a udavačů. Za této situace přicházejí do města mudrci z Východu a pokládají králi prostou otázku: "Kde je ten právě narozený král Židů?" (Mt 2, 2) Evangelista její účinek charakterizuje jedinou větou: "Herodes se znepokojil a s ním celý Jeruzalém." (Mt 2, 3) Aby zlikvidoval svého možného budoucího soupeře, rozhodl se král k další hromadné vraždě, tentokráte malých betlémských chlapců, tak jak to popisuje sv. Matouš.

Evangelista ovšem nechce předložit jen historické události z Ježíšova dětství, ale snaží se podat především abstraktnější teologickou pravdu v širším kontextu. Vidí ještě další rozměr a místo toho, aby popisoval barvitě podrobnosti genocidy betlémských neviňátek, poukazuje na to, že se tím vyplnila předpověď proroka Jeremiáše (Jr 31, 15), jehož slova mluví o nářku matek, když jim r. 586 př. Kr. odváděli Nabuchodonozorovi pochopové syny do vyhnanství. Toto loučení se událo v Rámě, ležící na sever od Jeruzaléma. Pláč matek, zobrazený plačící Ráchel, druhé ženy praotce Jakoba, matky Josefa a Benjamina, která plakala nad zajetím potomků Josefových, Efraima a Manasesa, je předobrazem pláče betlémských matek nad povražděnými chlapečky. Tehdy jako by Ráchel, plná bolesti a smutku, povstávala ze svého hrobu, který leží u Betléma na cestě do Efraty (Gn 35, 16) nedaleko Rámy.

Líčení návštěvy mudrců a na to navazující události v životě Ježíše vyvstávají také jako analogie Mojžíšova dětství. To je patrné i z mimobiblických pramenů. V jedné zprávě, pocházející z esejských kruhů, sepsané ještě za Kristova života, se říká: "Nastoupil drzý král, který nepocházel z kněžského rodu, opovážlivý a bezbožný člověk. Zabíjel staré i mladé a hrozný strach z něho se šířil po celé zemi. Běsnil vydáváním krvavých rozkazů, jako tomu bylo v Egyptě." (Ass. Mos. 6, 22) Z toho lze usuzovat na souvislost mezi vraždami betlémských dětí a vraždami chlapců v Egyptě, které kdysi přečkává Božím řízením i malý Mojžíš a jež popisuje židovský historik Josef Flavius. Jakmile se tehdy egyptský farao od znalce Písma dozvěděl o narození Mojžíše, "tento výrok krále polekal a on poručil vhodit všechny izraelské chlapce ihned po narození do řeky a tak je usmrtit." (Židovské starožitnosti 2, 2.2) Není těžké poznat, co chtěli vyjádřit ti, kteří vyprávěli příběh z Ježíšova dětství tak výrazně podobně jako příběh Mojžíšův. Herodes nereagoval na zvěst o příchodu vysvoboditele jinak než egyptský faraon. Měl strach z toho, že by Bůh mohl skutečně v nejbližší době osvobodit svůj národ skrze Mesiáše, "který bude pastýřem mého lidu, Izraele." (Mt 2, 6) Tradice, legenda, skutečnost

Betlémská neviňátka byla odedávna v církevní tradici oslavována. Jejich kult se vyvinul nejdříve ve Svaté zemi, především v Betlémě, ale již koncem druhého století se rozšířil i v západní církvi, kde v liturgii dostal trvalé místo třetí den po slavnosti Kristova narození. Na jejich svátek bylo v Betlémě zvykem, že se křesťanské děti shromáždily v chrámu Narození Páně a zpívaly duchovní písně. Ještě dnes se v okolí Betléma ukazují jeskyně, kde se skrývaly matky se svými dětmi. Tradice mluví asi o 14 tisících zabitých dětech. Tyto odhady jsou ovšem dosti nadsazené. Podle toho, co víme o tehdejších populačních poměrech, mohlo být obětí asi 30 až 50. Jejich význam ovšem není v množství, ale v tom, že vydávají mučednické svědectví o Kristu.

Neviňátka dnes
Svatý biskup Quodoutdeus v jednom svém kázání říká: "Maličcí umírají pro Krista, ač to nevědí, a rodiče oplakávají umírající mučedníky. Z nemluvňat si dělá způsobilé svědky. Hle, jak kraluje ten, který přišel takto vládnout! Hle, jak vysvobozuje Osvoboditel a jak uděluje spásu Spasitel. ... Jak veliký dar milosti! Čím si nemluvňata zasloužila, aby dosáhla tak velkého vítězství? Ještě nemluví a vyznávají Krista." Betlémská nemluvňata tedy byla usmrcena pro jméno Kristovo, a tak se stala symbolem, který chce oslovit i současnou dobu, jež je plná zabitých neviňátek.

Ta dnešní se ovšem většinou nesmí, na rozdíl od těch betlémských, ani narodit. Sice neumírají přímo pro Krista a rukou Herodových pacholků, ale umírají kvůli lidské pohodlnosti, sobectví a egoismu, tedy pro lidské "herodiánství". V porovnání s biblickými neviňátky nejsou ani oplakávána svým okolím, které se často nazývá křesťanským. Zavražděné betlémské děti tak spolu s dnešními neviňátky volají i na nás křesťany s prosbou a výzvou: Děláte opravdu každý ve svém prostředí, kde žijete a pracujete, vše pro to, abychom neumírali? Nebo snad mají platit i o některých z nás slova římského císaře, která řekl o králi Herodovi: "Je lépe být Herodovým vepřem (řec. hys) než jeho synem (řec. hýos)." Pro záchranu neviňátek přitom mnohdy stačí jen velmi málo. Je to třeba naše rozumné slovo, nebo modlitba za ty, kdo se rozhodují, a také za ty, kdo neviňátka zabíjejí, aby si uvědomili hrůznost svých činů.

Použitá literatura:
Meinrad Limbeck: Malý Stuttgartský komentář - Evangelium sv. Matouše, Karmelitánské nakl. 1996
Gerhard Kroll: Po stopách Ježíšových, Zvon 1996

Proč to Bůh dopustil?

Jednou ve vánoční době jsem se ocitla kdesi na severu Čech v kostele, kde mají zvláštní obraz - realistické ztvárnění vraždy betlémských neviňátek. Na člověka tu hledí oči matek plné hrůzy a nic nechápající oči dětí. Tu voják rve plačící dítě z náručí matce, jejíž pohled vyjadřuje nezměrnou bolest a zoufalství. Tamhle zase prchá žena šílená strachem, a my vidíme, že marně - vojáci už ji dohánějí a její dítě bude rozčtvrceno stejně nemilosrdně, jako to na obraze o kousek dál.

Stála jsem tam snad půl hodiny, jako přikovaná hrůzou. Sama jsem v té době měla dvě děti - chlapce - přesně v tom věku, který by Heroda zajímal. Teď jsem s nimi byla v Betlémě, jednoho jsem držela v náručí, druhého za ruku. Sestupovala jsem s nimi na dno hrůzy. Vydat je brutální smrti! Spolu s betlémskými matkami jsem nechápala šíleného Heroda a spolu s nimi jsem úpěnlivě prosila všemohoucího, milosrdného Boha o slitování. Na rozdíl od nich jsem ale znala toho, kvůli komu se to děje, malého Ježíška, jako Stvořitele a Spasitele mne i mých dětí. Za ním jsem přece přišla do tohoto chrámu, abych se mu klaněla a vítala jeho narození. A místo ozářených jesliček, andělů a zbožných pastýřů mě uvítal Herodes a jeho pochopové. Snažila jsem si mechanicky opakovat to, co slýcháme o svátku Neviňátek - že jejich smrt je mučednictvím pro Krista, že o něm svědčí, aniž by uměla mluvit, že přijdou rovnou před Boží tvář a věčná blaženost nekonečně převáží jejich utrpení.

Bylo to málo platné. Od zoufalství mě tehdy nezachránila víra, ale spíš matné vědomí, že to není skutečnost, ale jen náhlý záchvat emocí, že moje děti jsou v bezpečí a nikdo po mně nechce, abych je vydala smrti. Tehdy jsem se s Bohem poprvé vážně pohádala: Proč jsi dopustil, aby se s narozením tvého Syna spojovala taková hrůza? Jaký to mělo smysl? Ty malé děti přece nejsou v pravém smyslu mučedníci, protože svůj život nedaly dobrovolně a vědomě z lásky ke Kristu. Jejich matky, které trpěly ještě mnohem víc, nejen že také nepoznaly smysluplnost své oběti, ale možná dokonce zahořkly na celý život vůči tomu, který je přišel spasit. Mezi Ježíšovými posluchači určitě nebyl nikdo z těch, kterým jeho narození sebralo dítě. Kdo by dokázal oddělit své neštěstí od zášti k tomu, kvůli němuž se to stalo!

Mnohdy stačí, abychom svůj živelný pocit formulovali, a jeho ostří se rázem otupí. Tak tomu bylo i v tomto případě; každá věta, jen co byla vyřčena, ztratila svůj absolutní nárok na pravdu. Za každou z nich bylo potřeba místo tečky nebo vykřičníku udělat otazník. Jaký to mělo smysl? Stejný, jako jakékoliv jiné běsnění zla v dějinách. Bylo by zvláštní, kdyby narození Vykupitele, osvoboditele, který přichází zlomit moc ďábla, nevyvolalo v říši temnoty žádnou reakci: "Tak vy se chcete radovat z narození Božího Dítěte? Místo toho budete zoufat nad krutou smrtí vlastních dětí!" Smrt dítěte je zřejmě to nejhorší, co může člověka potkat - určitě horší než vlastní smrt. Satan se nemohl pomstít hůř. Zároveň však na sebe a na příčinu své zloby upozornil - bylo by možné, aby zlo tak řádilo kvůli obyčejnému dítěti, které se narodilo ve stáji, protože se pro něj mezi lidmi nenašlo místo? Takového "bezdomovce" se Herodes tolik bojí, že si kvůli němu znepřátelí celý betlémský kraj? Možná, že mnoho lidí v té době uvažovalo podobně.

Později jistě zapomněli na to podivuhodné dítě, které se u nich náhodou narodilo v době sčítání lidu, zvlášť když celá rodina zmizela neznámo kam. Ale když se pak v době Ježíšova veřejného působení ukázalo, že se tento kandidát na Mesiáše narodil v Betlémě v době, kdy Herodes kvůli domnělému Mesiáši obrátil město vzhůru nohama, a že jako jediný unikl smrti, jistě to Izraelitům s otevřeným srdcem mohlo znít až výmluvně prorocky. Možná to byl jeden z důvodů, proč Bůh dopustil takové neštěstí.

Co se týče usmrcených chlapců - je pravda, že v té době neměli ještě užívání rozumu a nemohli proto položit život pro Krista vědomě a dobrovolně. Ale skutečně, objektivně umřeli pro Krista, a pro nic jiného. Usvědčili svět ze zloby a zášti proti Ježíši, tak jako ostatní mučedníci. Neoslavujeme přece jenom ty, kteří si dobrovolně smrt zvolili (jako třeba Maxmilián Kolbe), ale i ty, kteří si ve skutečnosti vybrat nemohli, a ke své smrti přičinili pouze souhlas vůle. A to mohli udělat i tito malí mučedníci. V okamžiku smrti viděli Pána a věděli, že umírají pro něj. Věříme, že Pán ve smrti vynahrazuje člověku to, co mu chybělo k dokonalosti lidské přirozenosti - ať už z důvodu věku nebo nějakého postižení. Každý člověk se pro nebe rozhoduje, nikomu není přisouzeno proti jeho vůli nebo mimo ni. Předpokládáme ovšem, že člověk, který z nějakého důvodu neměl na zemi plné užívání rozumu a nemohl tedy v pravém slova smyslu hřešit, není v okamžiku smrti ničím od Pána odtahován a nemá důvod rozhodnout se jinak než pro spásu. Proto jsme také přesvědčeni o spáse betlémských dětí a o tom, že jejich smrt byla skutečně smrtí mučednickou.

A jejich matky? V životě člověka neexistuje žádný univerzální model událostí a odpovědí na ně. Někoho přivedla k náboženskému životu náročnost a přísnost, jiného totéž odvedlo. Někdo potřebuje pocit absolutní svobody, aby mohl sloužit Bohu, jiný nad sebou musí cítit bič. Někoho k Bohu poutá štěstí a spokojenost v životě, jiného z vlažnosti vytrhne jenom tragédie. Možná to byl zrovna případ betlémských rodin. Nikdo ani sám neví, co nejvíc jeho duše potřebuje, natož aby to věděl někdo jiný. Ví to jen Bůh, a on má také naštěstí jako jediný nad našimi životy svrchovanou moc.

Takový pocit strachu jako před tím hrozným obrazem jsem zažila ještě několikrát - pokaždé, když se nějaké moje dítě ocitlo ve velikém nebezpečí, které mohlo skončit tragicky. Vždycky jsem byla v pokušení hádat se s Bohem stejným způsobem jako poprvé. V úzkosti jsem se snažila přesvědčit ho, že nemůže dopustit takové neštěstí, protože přece nechce riskovat ztrátu mé slabé víry. Bůh byl zřejmě naštěstí vždy stejného názoru, ale to můj argument nezbavilo nesmyslnosti, směšnosti - snad až rouhavosti. Diktovat Bohu, co smí a co nesmí, aby moje duše neutrpěla úhony! Pánu, který ji stvořil, vykoupil svou krví a každodenně jí nabízí nezaslouženou milost!

V těchto chvílích jsem pochopila, že tajemství strachu leží především v nás samých, v našem svědomí. Ať už se bojíme o sebe nebo o jiné. Čeho se tak pudově bojíme? Snad ne toho, že odcházejí do prázdnoty, z níž není návratu, že by jim Bůh zůstal něco dlužen, když jim nadarmo bere život a nic za to nedává. Tyto myšlenky v nás mohou hlodat ve stavech úzkosti jako pokušení, ale většinou nejsou zdrojem panického strachu. Mnohem spíš nás tíží pocit, že my sami neobstojíme před Božím soudem, že my sami něco dlužíme. Je to vlastně jakási předběžná, milosrdná verze soudu, před kterým budeme stát na prahu věčnosti. Před očima nám defilují všechny dluhy, nespravedlnosti, opomenutí, kterých jsme se vůči milované bytosti dopustili. Rádi bychom všechno vrátili zpět a začali znova, lépe. Umiňujeme si, že jestli všechno dobře dopadne, budeme se chovat docela jinak. Najednou všechno vidíme objektivně, sporné otázky se jeví malicherné, jsme ochotni všechno odpustit, na všechno se podí vat s láskou, jako očima Božíma. Jsme toho vůbec schopni jindy než pod tlakem strachu, který nás tak nepříjemně vytrhuje ze všedního stereotypu?

Bohu díky za takové signály, že v našem životě není všechno v úplném pořádku. Bohu díky za to, že přicházejí dříve a častěji než v poslední den soudu!

- liš-

Manželství

Jordán V. Matausch

Na svátek Svaté rodiny je zvykem obnovovat manželský slib. Je to pro manžely nejen příležitost připomenout si, co vlastně slibovali, ale také poděkovat za všechno dobré, co jim manželství dalo. Uvědomujeme si, jaký rozdíl je mezi přirozeným manželským svazkem a mezi manželstvím, jehož středem je Kristus, mezi manželstvím svátostným?

Podstata manželství
Manželství neustanovil Pán Ježíš. Bylo tu už dávno před ním, jednak jako výraz nejpřirozenějšího pudu všeho živého zanechat po sobě potomstvo, jednak jako výraz čistě lidské touhy milovat a být milován. Takto pojaté - přirozené - manželství vzniká na podkladě svobodného rozhodnutí obou manželů žít spolu, a tento svobodný souhlas a slib také v přirozeném řádu tvoří podstatu manželství.

Pán Ježíš ale přinesl do manželské smlouvy nový rozměr. Od chvíle, kdy tento přirozený svazek dvou lidí povýšil na svátost, tvoří podstatu manželství jeho stálá přítomnost: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam já jsem mezi nimi." Tato Kristova přítomnost a zvláštní splynutí dvou duší a dvou těl milujících se lidí vjedno má mystickou povahu a je tajemstvím svátosti manželství, protože spočívá na božských zákonech a duchovních vlastnostech.

Ustanovením manželství jako svátosti se tedy Kristus sám stal oním třetím mezi manželi a tvoří svorník jejich jednoty. Je zde přítomen skrze Ducha svatého a pomáhá tak křesťanským manželům překonávat různé překážky, ať už jsou povahy vnitřní či vnější. Je též obnovovatelem jejich vzájemné lásky. Tím, že on vstoupil do onoho "pouta" dvou lidí, otevřel pro ně jeden z dalších pramenů svátostné milosti. před touto podstatou vzájemného posvěcování, kde mocně splývají duše v rámci Boží přítomnosti, se dobrovolně skláníme. Na podkladě řečeného můžeme teď snadno pochopit, v čem se spatřuje onen posvátný a neporušitelný svazek.

Účel manželství
Starý zákon zdůrazňoval jako hlavní účel manželství plození dětí. Požadovaná nerozlučitelnost a monogamnost zajišťovala především jednotu podle těla, tedy rodovou posloupnost a legitimnost potomků. V knize Genesis vidíme, jak důležité bylo pro Židy plození synů - dědiců zaslíbení. Žena se z našeho hlediska snad až příliš snížila na prostředek zachování rodu, což se odrazilo v její fyzické i duševní porobě. Družnost mezi manželi byla nahrazena blahosklonností, vážné myšlenky a cíle si muž ponechával pro sebe a udržoval svou ženu v nevědomosti. Láska jako vztah mezi mužem a ženou byla zatlačena touhou zajistit si bohaté potomstvo. V Novém zákoně manželství i nadále zachovává svůj přirozený prvotní účel, kterým je plození a výchova dětí. Ale jakožto svátost, jako zřídlo svátostné milosti je zde pro člověka, který do manželství vstupuje. Stává se monogamní pro svoje tajemné spojení muže a ženy, právě tak jako je Kristus spojen se svou nevěstou církví (srv. Ef 4, 5). Monogamnost, předkládaná v Novém zákoně jako ctnost, je reflexí na toto poodhalené tajemství splynutí dvou duší a těl v jedno. Je to opět list sv. Pavla Efezským (5, 22-33), který rozvádí tento jedinečný pohled na tajemství manželství. Jeho základ je v nadpřirozené rovině, nikoliv pouze v účelovém spojení dvou lidí k dosažení pozemských cílů.

Dítě
Jestliže úkolem Izraelitů bylo v prvé řadě plození dětí, úkolem křesťanů je prožívání a odhalování onoho naznačeného tajemství. Jako plod této snahy přijímají manželé Bohem nabízený dar - nového člověka. Tento dar ovšem nesmí oslabit manželskou lásku, citová vazba především matky na dítě nesmí narušit hierarchickou stavbu rodiny, ve které všechna láska pramení ze vzájemného vztahu manželů. Velkým omylem by bylo domnívat se, že neharmonické manželství lze zpevnit početím dítěte. Dítě není možno snížit na prostředek, jímž chceme dosáhnout rodinného souladu. Dítě především stojí o to, aby se rodiče měli rádi - jako samozřejmý důsledek této lásky vyplyne vztah k němu.

Zvolit si počet dětí je nezadatelným právem všech rodičů. Je mimo kompetenci jakéhokoliv člověka či státní moci, dokonce i mimo kompetenci církve určovat rodičům nějaké optimální číslo. Manželé by měli své mínění a svědomí neustále orientovat podle Boží vůle a v modlitbě se radit s Bohem, případně za pomoci duchovního vůd ce, kdy děti mít či nemít, a když mít, tak kolik. Na to žádné pravidlo neexistuje a nikdo nemá právo zasahovat do našeho stanoviska v této soukromé otázce. Katolíci tedy nemusí mít tolik dětí, kolik je jen možné, ale jen tolik, kolik je před Bohem odpovědné.

Manželství neztrácí ale svůj smysl ani tehdy, chybí-li vytoužené potomstvo. Trvá stále jako pospolitost, podržuje si svou hodnotu a nerozlučnost. Písmo svaté však v žádném případě neschvaluje bezdětnost, pokud jsou důvodem sobecké zájmy manželů. I když plození a výchova dětí nejsou podstatou manželského svazku, stále zaujímají mezi manželskými dobry první místo. Ale i tento přirozený cíl je pozvednut do nadpřirozené roviny. Slib, který v den sňatku manželé skládají, obsahuje krom slibu věrnosti a ochoty přijmout dítě i povinnost vychovat je s ohledem na církev, jako spoluobčany svatých. Nejde o to zaplnit novými lidmi zemi, ale nebeské království.

Ptali jste se na... plánované rodičovství

Proč církev zakazuje jakýkoliv jiný způsob regulace počtu potomků než takzvané "přirozené" plánování rodičovství, které spočívá ve využití plodných a neplodných dní v cyklu ženy? Vždyť tato metoda je velmi nespolehlivá a navíc značně "nepřirozená" v tom smyslu, že vyžaduje od obou manželů velké úsilí a sebeovládání. Nedá se očekávat, že by církev změnila v této otázce své stanovisko? čtenář P. J. z Ostravy

Nebudeme rozsuzovat tento citlivý spor, chtěli bychom jen upozornit na východiska onoho "oficiálního" stanoviska, vyjádřeného především v encyklice Humanae vitae (1968). Ta není jen "soukromým názorem jednoho starého pána" (papeže Pavla VI.), ale výnosem církve učící (i když ne pod hrozbou klatby).

Tedy zamezit narození dítěte se dá několikerým způsobem. Rozčleníme-li je podle míry mravní únosnosti, získáme přibližně čtyři kategorie:

1) Umělé přerušení těhotenství neboli potrat. V sekularizované společnosti se stává regulérním proto, že zárodek není považován za osobu, takže se na něj nevztahují lidská práva, především právo na život. Jenže otázka, odkdy je člověk člověkem, nenáleží do oblasti práva nebo sociologie nebo medicíny. Tyto vědy nemohou svévolně definovat skutečnosti, které jsou dány samotným Tvůrcem. Tato otázka - otázka identity člověka - spadá do oblasti filosofie. Ta však dnes nemá na tuto otázku jednoznačnou odpověď, kterou by byli ochotni všichni akceptovat a řídit se podle ní. Ač je to tedy paradoxní, člověk sám o sobě neví, kde je jeho počátek.

Tento nedostatek lidského rozumu může nahradit božská autorita. A ta říká, že člověk se stává osobou v okamžiku početí, kdy mu Bůh vdechuje nesmrtelnou duši. I kdybychom toto "vlití duše" teoreticky posunuli v čase dál, nevíme přesně kam. Potrat v jakémkoli stádiu těhotenství tedy přinejmenším riskuje těžký hřích - zabití člověka. Takové riziko je opravdu vážné a pro křesťana neúnosné.

2) Druhý způsob je antikoncepce, která likviduje vajíčko po oplodnění. Problém zde zůstává stejný. Nevíme-li přesně, kdy se stává člověk člověkem, a dá-li se předpokládat, že se tak děje v okamžiku spojení vajíčka a spermie, riskujeme tímto způsobem antikoncepce zabití člověka.

3) Třetí je antikoncepce, která zabraňuje oplodnění (kondom). Tady už nelze argumentovat tak jako v předchozích případech. Nicméně hlas církve označuje i tento způsob za nepřijatelný, protože je "nepřirozený". Co se tím míní? To, že nebere v úvahu přirozený řád věcí, v prvé řadě to, že jediným Pánem života a smrti je Bůh. Člověk nemá právo režírovat bytí a nebytí jiného člověka. Zřeknutí se této poměrně "bezpečné" metody je vlastně vyznavačským aktem: manželé vyznávají Boha jako Pána a Dárce života a vědomě se odevzdávají do jeho vůle, v důvěře v jeho moudrost a lásku. Někdy je to úkon skutečně heroický - zdá se, že tady je zakopaný pes, který jako jediný může být předmětem diskuse: smí církev po každém věřícím vyžadovat heroický stupeň víry a ctností?

4) Čtvrtý způsob je tzv. "přirozená" metoda, která se mnohým jeví tak nepřirozeně. Problém je v tom, že dnešní mentalita si zvykla považovat za přirozené všechno, co je snadné, pohodlné, co nevyžaduje žádné ovládání, neřkuli oběť. To by platilo ve stavu prvotní, neporušené přirozenosti. Ale od chvíle, kdy naši prarodičové v ráji padli, je všechno přirozené značně náročné. Do nebe vede úzká, nepohodlná cesta. To platí i v tomto případě. Rozhodnou-li se manželé využít k regulaci počtu potomstva jenom prostředky, které jim dal Bůh, jejich cesta nebude jistá ani pohodlná. Budou si ale jisti, že je podle Boží vůle.

To jsou stručně řečeno východiska "církevního" stanoviska. A ještě malou poznámku na závěr. Existují různé stupně výkonu učitelské role církve. Jen ten nejvyšší - definice víry - je závazný pod trestem exkomunikace. Znamená to, že encykliky, exhortace a jiné dokumenty nemusíme brát vůbec vážně, když nejsou opatřeny žádnými sankcemi?

Představme si podobnou situaci v rodině. Rodiče svým dětem stanovují určitá pravidla, jejichž nedodržení je vždy trestáno. Pokud jsou rodiče rozumní, je takových pravidel poměrně málo a jedná se vždy o vážné záležitosti, především o bezpečnost dětí. Existuje však mnoho nevyřčených pravidel, jejichž dodržování se více či méně očekává. Jejich důležitost je různá a předpokládá se, že jednotliví členové rodiny sami pochopí, co je k dobrým vztahům nutné, co je vhodné a co jenom milé. Ale právě respektování těchto nepsaných zákonitostí vytváří a odráží vztahy v rodině. Teprve na této úrovni se pozná láska.

V rodině Božích dětí je to stejné. Samozřejmě že musíme znát hranice, za které jít nesmíme, máme-li se nazývat katolickými křesťany. Ale chceme-li s církví žít v lásce, nebudou nám tyto ostré kontury stačit. Sami se budeme ptát na její mínění a přání, ne abychom je podrobili zdrcující kritice, ale abychom s nimi mohli počítat.