Jakýkoli útok na nejzranitelnější a nejchudší, přehlížení oběti, která volá o pomoc, a pohřbívání kauz, v nichž nebyla zjednána spravedlnost, patří mezi nejhorší hříchy, které může člověk spáchat. Žalm nám říká: „Chudý zavolal a Hospodin slyšel“ (34, 7). Pokud příběh pokořeného člověka, jemuž naslouchá sám Bůh, nepřijmeme za svůj, jsme vyhnáni do vnějších temnot, kde je „pláč a skřípění zubů“. Jak jsme řekli a jak to budeme stále opakovat, nepřijít na pomoc poníženému a neobhajovat jej znamená odvrátit se od samotného Krista. On sám to jasně říká ve svých posledních slovech, než je ponořen do utrpení: „Cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili“ (Mt 25, 45). Svou smrtí na kříži Ježíš ohlašuje, že on sám a všichni ukřižovaní všedního dne – počínaje odsouzeným mužem po jeho pravici (Lk 23, 39–43) – jsou stvořeni pro život v plnosti, pro setkání s tím, kterého Bible nazývá „Bůh-s-námi“. A tak rozjímání o kříži, k němuž křesťanská tradice vždy vyzývala, vede ty, kdo se do něj ponoří, k úplně jinému cíli, než by bylo opojení čímsi morbidním. Je totiž zakotveno v tom, co rozvíjejí biblické texty, a vytrhává nás díky tomu z chladného okouzlení nástrojem smrti, jímž se kříž zdá na první pohled být.
Stejně tak je tomu i s násilnými činy spáchanými v církvi. Neodrážejí celý její život, ale stejně jako v případě kříže, s nímž jsou mimochodem úzce spjaty, osvětlují zrady, kompromisy a mlčení struktur, které umožnily jejich opakování. Ukazují nám lidi, jejichž životy byly zničeny, jejich důvěra pošlapána, jejich odhodlání zničeno, ale kteří jsou zároveň, mnohem častěji, než se domníváme, velice odvážní, zachovávají si svou důstojnost a touží po pravdě, což u mnoha jiných tak často nenacházíme. V těchto zneužitých a zrazených, s nimiž se špatně zacházelo, se setkáváme s ústředním tajemstvím církve: velikostí Toho, jenž byl zdrcen a navzdory očekávání svých katů otevřel bránu života, o kterém se nám ani nezdálo.