Charles Journet byl švýcarský katolický teolog a kardinál, jeden z předních katolických teologů 20. století. Narodil se roku 1891 v Ženevě. Studoval teologii ve Fribourgu a poté zde působil jako profesor dogmatiky. Věnoval se především eklesiologii a na toto téma napsal mnoho knih a článků. Za jeho nejslavnější dílo je považován spis Církev vtěleného Slova, který sám autor nazýval „teologickými esejemi o tajemství spásy“. Patřil do okruhu přátel Jacquese Maritaina, s nímž v roce 1926 založil teologický časopis Nova et Vetera. Byl členem přípravné komise Druhého vatikánského koncilu, kterého se v jeho poslední fázi také aktivně zúčastnil; významně se podílel na formulacích koncilních dokumentů Dignitatis humanae a Nostra aetate. V roce 1965 byl jmenován kardinálem. Zemřel roku 1975 ve Fribourgu.
Ve chvíli, kdy začneme uvažovat o tajemství zla, zmocní se nás pochybnosti. Je sice pravda, že toto tajemství skrytě přebývá v každém z nás, někdy v podobě otázky, jindy mučivé bolesti. Ale kdo může říci, že je připraven o něm hovořit? Rádi bychom věc odložili v naději, že zítra bude v našem pohledu a v našem srdci alespoň o trochu více jasu – pak by se dnešní slova jevila jako ubohá a nedostatečná. Máme tedy téma neustále odsouvat? Anebo se raději pokusit, byť nedokonale, poukázat na několik cest, po nichž by lidský duch mohl dospět k pohledu do hlubin?
Zjevuje se strašlivá svoboda, kterou Bůh ponechal zlu, tragičtěji někde jinde než tam, kde evangelium vypráví o agónii, utrpení a smrti Spasitele? Jak může Bůh vydat svého jediného Syna, ve kterém nalezl zalíbení, divošským vynálezům zloby lidí, kteří jako by sotva chápali, jakých neviditelných mocností se stali nástroji. Jak může snášet, že ten, kterého poslal do světa, aby vydal svědectví pravdě, je zesměšňován, bit do tváře, korunován trním? Jak je možné, že zůstává němý, když k němu stoupá prosba agónie: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš“ (Mk 14, 36); nebo nářek při ukřižování: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15, 34).
Je však někde jinde a s větší silou než v těchto pasážích evangelia dosvědčena nekonečná trpělivost, kterou má Boží Dobrota s hříšným lidstvem, a nepředvídatelné úmysly jeho všemohoucnosti, která v záplavě tak bezbožného zla a v samém jádře tak osudové katastrofy uskutečňuje vysvobození a vykoupení světa?