Tuto část Teologické sumy věnovanou hříchům proti lásce je třeba číst v návaznosti na předcházející kvestie obsahující pozitivní pojednání o lásce. Stará zásada říká, že corruptio optimi pessima, což lze volně přeložit větou „Když se pokazí to nejlepší, vznikne z toho to nejhorší.“ Láska je vrcholem a korunou teologických ctností, takže hříchy proti lásce představují pro duchovní život zásadní nebezpečí. Jestliže největší z triády teologických ctností je láska, pak musíme chápat hříchy proti lásce jako ty nejnebezpečnější.
(Z úvodní studie Tomáše Machuly)
Nenávist je protikladem lásky. Proto je nenávist natolik zlem, nakolik je láska dobrem. Lásku k bližnímu však musíme mít podle toho, kolik je v něm od Boha, tj. podle přirozenosti a milosti, ale ne podle toho, co má v sobě od ďábla, tj. podle hříchu a nedostatku spravedlnosti. A proto můžeme v bratru nenávidět hřích a všechno, co patří k nedostatku božské spravedlnosti, ale samotnou jeho přirozenost a milost nemůžeme mít v nenávisti, aniž bychom hřešili. Ovšem to, že v bratru nenávidíme vinu a nedostatek dobra, patří k lásce k němu, neboť ze stejného důvodu chceme něčí dobro a nenávidíme jeho zlo. Proto nenávist k bratru jako taková je vždycky hříchem.
Acedie je podle Jana Damašského jakýsi „smutek, který tíží“ a utlačuje lidského ducha tak, že člověk nemá chuť něco dělat. Acedie přináší jakési zhnusení z práce, jak to ukazuje Glosa k Žalmu 107, 18: „Každý pokrm se jim hnusil.“ Někteří říkají, že acedie je „strnulost mysli působící nedbalost v konání dobra“. Takový smutek je však vždycky špatný, někdy sám o sobě, někdy s ohledem na účinek. Smutek špatný sám o sobě se týká zdánlivého zla, které je ale ve skutečnosti dobrem, podobně jako se špatné potěšení týká zdánlivého dobra, které je ve skutečnosti zlem. A protože duchovní dobro je dobro skutečné, smutek z duchovního dobra je vždy špatný sám o sobě. Avšak i smutek ze skutečného zla je špatný, a to s ohledem na účinek, jestliže člověka tíží tak, že ho zcela odvede od dobrých skutků. Proto Apoštol ve 2 Kor 2, 7 nechce, aby se „člověk pod přívalem smutku zhroutil“. A protože je zde acedie chápána jako smutek z duchovního dobra, je zlá ze dvou důvodů: sama o sobě i s ohledem na účinek. Acedie je tedy hřích, neboť hříchem nazýváme zlo v žádostivých hnutích.
Způsob, jakým máme druhého milovat, se uvádí ve slovech „jako sebe samého“. To neznamená, že má člověk milovat bližního stejnou měrou jako sebe, ale podobně jako sebe. Má to tři důvody: za prvé s ohledem na cíl; člověk má milovat bližního kvůli Bohu, stejně jako musí milovat sebe sama kvůli Bohu. V tom spočívá svatost lásky k bližnímu. Za druhé s ohledem na pravidla lásky, tj. člověk nemá ustoupit bližnímu v tom, co je zlé, ale pouze v dobrém, podobně jako má vyhovět i své vůli pouze v dobrém. V tom spočívá spravedlnost lásky k bližnímu. Za třetí s ohledem na důvod lásky, tj. člověk nemá milovat bližního kvůli svému užitku nebo potěšení, ale tak, že pro něj chce dobro, jako chce dobro sám pro sebe. V tom spočívá pravdivost lásky k bližnímu. Neboť když někdo miluje bližního kvůli svému užitku nebo potěšení, nemiluje ve skutečnosti bližního, ale sám sebe.