„Vylití Ducha svatého ve svátosti svěcení zasahuje člověka uprostřed určitého okamžiku života, v konkrétním dni. Tato specifická milost je vždy předcházena činností téhož Ducha, která tuto událost připravuje a dokonává. Každý okamžik dosavadního života kněze je tak proniknut působením Ducha, které jedinečným a neopakovatelným způsobem vychází najevo v den svěcení.
Milost svátosti je tedy účinná po celou dobu přípravy a také po celé následující období, v němž je započaté dílo přiváděno k naplnění. Proto den, v němž je udíleno kněžství, je syntézou celého života svěcence: zahrnuje vše, co předcházelo, i vše, co bude následovat. Tato pravda knězi nabízí možnost takového sebepoznání, které bývá leckdy hledáno jinde; nejčastěji ve falešné introspekci, která ovšem místo jednotícího pochopení života nabízí pohled na nekonečný počet zranění, které je třeba léčit. Ve dni svěcení Duch svatý jakoby bere do dlaní celý život posvátného služebníka: toto Boží uchopení životu dává hluboký smysl jednoty a umožňuje porozumět nejen minulosti, ale také budoucnosti. Od chvíle, kdy se udílí svátost svěcení, není žádný okamžik minulého života, který by k tomuto momentu nebyl orientován. Zároveň není jediná budoucí událost nebo situace z osobní historie, která by do ritu svěcení nebyla zahrnuta. Tím samozřejmě není řečeno, jakým druhem neúspěchu bude v budoucnu Pán chtít očistit službu daného kněze, jistě je ale řečeno, že takové očištění přijde. Nejsou podrobně popsány radosti kněžství, které mu budou dány pro svěřené společenství, ani tíha poslušnosti, která služebníka povede, kam on sám nechce. Ale slavená liturgie svěcení ozřejmuje smysl těchto radostí i těžkostí.“ (z 1. kapitoly – Den svěcení)
Začtěte se do ukázky z knihy