Josef Pieper (1904–1997), německý filosof, patří k významným katolickým myslitelům 20. století. Svou prací ovlivnil celou generaci poválečného období a zasloužil se mimo jiné o zpřístupnění spisů svatého Tomáše Akvinského. Jeho knihy, vyznačující se vytříbeným stylem a srozumitelností, byly přeloženy do patnácti jazyků a vyšly v počtu přesahujícím milion výtisků. Kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., označil Pieperovo dílo za důležité dědictví, jež neustále zpřítomňuje skutečnou otázku filosofie, otázku po vnitřní podstatě a smyslu naší existence.
Pojednání o štěstí a kontemplaci (Glück und Kontemplation) publikoval Pieper poprvé v roce 1957. Tématem se zabýval již od roku 1947 v rámci svých univerzitních přednášek a seminářů, jež byly věnovány interpretaci nauky Tomáše Akvinského o blaženosti a kontemplativním životě.
Právě zde, v tom, že jedno jméno „štěstí“ pojmenovává tak různé věci – plnost Božího života nepodléhající smrti, lidskou účast na této plnosti i drobné utišení prchavé touhy – právě v této znovu a znovu matoucí stejnojmennosti je uchována a vnímatelná jistá fundamentální skutečnost. Troufám si tvrdit, že se v ní odráží stavební forma celého stvoření. Tomáš ji formuloval následovně: „Jako se stvořené dobro podobá dobru nestvořenému, tak je i dosažení stvořeného dobra nápodobou blaženosti.“ Avšak „dosažení stvořeného dobra“ – to je něco, co se děje neustále a v tisíci různých podobách. Děje se to, kdykoli někdo žíznivý pije; kdykoli tomu, kdo se táže, zazáří nějaké poznání; když jsou milující spolu; když se zdaří nějaké dílo a nějaký plán přinese plody. – A tím, že lidé tomu všemu říkají „štěstí“, nebo dokonce „blaženost“, jim zůstává dosažitelné poznání, že každé utišení odkazuje k utišení nejzazšímu a že každé štěstí má něco společného s věčnou blažeností. Něco – i kdyby to byla jen ta jedna věc, která se v každém pozemském naplnění okamžitě ukazuje: tohle není dost, nestačí to, není to to, co skutečně hledáme a co by nás mohlo úplně uspokojit.
Na staré nauce o kontemplaci si zaslouží pozornost právě toto: že obšťastňující vnímání božského utišení se může zažehnout naprosto na všem, s čím se setkáme, i na tom nejnicotnějším podnětu. Kdo do sebe tuto nauku vědomě přijme, dojde k jistému zprvu překvapivému, ba matoucímu poznání, které jako by odporovalo všemu, co jsme si zvykli myslet o současném člověku. Dojde k přesvědčení, že kontemplace se musí mezi lidmi vyskytovat daleko častěji, než se zdá; že její rozhodující znaky mohou být realizovány, aniž je nutné sebeméně znát pojem a název „kontemplace“. – Jakmile jsme ale tuto stopu objevili, ukazují se stále nové formy uskutečnění kontemplace. (…)
Kdo se po palčivé žízni konečně napije a pak, když cítí osvěžení až v útrobách, si pomyslí a řekne: jak skvělá věc je voda! – ten, ať to ví nebo ne, už udělal krok k onomu „zření milovaného“, v němž kontemplace vpravdě spočívá. Jak skvělá je voda, růže, strom, jablko, lidská tvář! – něco takového se s bdělým srdcem neříká, není-li v tom zároveň zrnko souhlasu, který přesahuje to, co bylo zprvu míněno a chváleno, a dotýká se počátku světa v celku. Komu se ještě nikdy nestalo, když uprostřed všední námahy znenadání pohlédl do tváře tázajícího se dítěte, že v tomtéž okamžiku „uviděl“, že vše, co jest, je dobré, milované a láskyhodné, milované Bohem? Avšak takové jistoty, jež všechny v základu znamenají jen jedno a stále totéž: svět je, jak má být; všechno dochází k cíli; v základu věcí je všemu navzdory pokoj, zdar, gloria; nic a nikdo se neztrácí; „Bůh drží počátek, střed a konec všeho“ – takové nikoli myšlené, nýbrž zřené jistoty o božském založení všeho bytí mohou být našemu pohledu dány, i pokud se obrací k těm nejnenápadnějším věcem, jen když je to pohled vyvolaný láskou. To však je v přesném smyslu kontemplace. A ta by se měla odvážit být tím, čím je.