Vladimír J. Koudelka OP (1919–2003) patřil k významným řádovým historikům. Narodil se v Bohuslavicích na Moravě, do řádu vstoupil v roce 1938, kněžské svěcení přijal v roce 1944 v Olomouci. Studoval historii ve Fribourgu, v roce 1949 získal doktorát z církevních dějin, poté vyučoval dějiny filosofie a dějiny dogmatu ve Walberbergu. V letech 1952–1976 působil na Historickém institutu řádu v Římě. Dlouhodobě zastával oficium spirituála sester dominikánek ve Švýcarsku.
Otec Vladimír se stal mým duchovním vůdcem a postupně přítelem a bratrem. Byli jsme si velice blízcí. Měl mě rád jako svou „malou sestřičku“ a s láskou o mě pečoval. Poctivě a trpělivě odpovídal na každou mou otázku. A protože viděl mou nerozvážnost a nezkušenost mladého konvertity, dbal především o to, abych si o Bohu nevytvořila falešné představy. Ukazoval mi Boha, který je Láska a chce mé štěstí a dobro už na tomto světě, který chce, abych žila a měla radost z toho, že žiji. Učil mě, že si Boží lásku nemusím získávat hromaděním zbožných skutků. Že Bůh mě miluje stále, i když hřeším a chybuji. To bylo velice osvobozující a důležité pro můj zdravý duchovní život. Psal o pravé lásce k sobě, o důležitosti přijímání vlastních chyb a slabostí, o životě ve společenství, o mém povolání mnišky, o všem, co jsem zrovna potřebovala vědět. A psal málo o sobě. Chtěl mi předat všechno to, čím ho Bůh obdaroval. A to se mu opravdu podařilo. Po 12 let věrně odepisoval na každý můj dopis. Jsem Bohu velice vděčná za vzácný dar tohoto přátelství. — S. M. Růžena Vučková OP
„Kdo mne miluje, toho miluje můj Otec. My k němu přijdeme a budeme bydlet u něho.“ Jsme obydlím Nejsvětější Trojice. Bůh se cítí u nás jako doma, když v nás najde Ducha svého Syna. Naše obydlí je Bůh, který nás proniká, jsme v Něm ponořeni. V čem záleží svatost? Prvně jistě ne v našich činech, v tom, co sami ze sebe dokážeme. Záleží prvně v tom, že Bůh – absolutně svatý (dokonalý, celý, zdravý) – nás miluje, a tím nám dává možnost se Jemu přiblížit. Svatost je prvně dar Boží – nezasloužený. Lidská svatost je vždy relativní. Mezi svatostí Boží a lidskou zůstává vždy velká propast, kterou ale milosrdenství Boží vyplňuje. Čím víc jsme nedokonalí, tím větší možnosti má milosrdenství Boží. Nemáme žádný teploměr na měření naší dokonalosti. To je dobře. Tato je tajemstvím. Třeba být velmi chudým (naše nedostatky patří k naší chudobě), aby Bůh v nás mohl působit. Je to milost, naše nedostatky vidět, nedat se jimi deprimovat, nýbrž se s nimi zcela předat Bohu. Nemyslet si, že si naši svatost dobudeme svými silami.
Prosím Vás, jen netužte po kříži. Bolest a utrpení jsou zlem, nesmíme si sami vyhledávat zlo. Stačí to zlo, co nás zasáhne. Pak je třeba je snášet, pokud možno s láskou. Nesnažte se také být „andělem“, nýbrž prvně zralým člověkem a ženou, být lidská. Co je proti lidskosti, je proti evangeliu. I řeholní život nás musí činit lidštějšími, to nebrání spojení s Kristem, naopak. Zkušenosti s Bohem děláme i v lidech, i tam se setkáváme s Bohem. Proč pak nemít radost ze setkání s určitým člověkem?
Je třeba se mít rádi. My se bojíme slova milovat. Rád mohu mít víno, maso, to je věci. Milovat mohu jen člověka. Ale Písmo a Ježíš mluví o milování, a ne mít rád. Rád mohu mít u člověka nějakou jeho dobrou vlastnost. Milovat ho musím přes jeho nedobré vlastnosti. Miluji v něm obraz Boží. Protože v komunitách máme lidi jen rádi, je v nich tolik lidského chladu a utrpení a osamocenosti. Jak vím ze zkušenosti, druhý se nezlepší tím, že se mu házejí na hlavu abstraktní zbožná slova, ale tím, že cítí, že ho přijímám, jak je, a ukážu mu svou konkrétní lásku. To dělal Ježíš Kristus, i když se farizeové nad ním pohoršovali.