Požadavek spojený s hlásáním víry
Zrození teologie spadá prakticky vjedno se zrozením křesťanství, protože se ukázalo být nutnou součástí hlásání a předávání víry. Šíření křesťanského poselství má dvojí podobu: hlásání evangelia těm, kteří ještě nevěří (kérygma: Sk 2, 14–36) a katecheze nově pokřtěných, kterou Skutky apoštolů nazývají „učení (didaché) apoštolů“ (Sk 2, 42; Sk 15, 35). I kérygma vyžaduje jisté rozlišování, které předpokládá předchozí promýšlení víry, výrazněji však tyto požadavky vystupují při katechezi, a ještě mnohem zřetelnější jsou na vyšší úrovni výuky (didascalia) – tam všude se objevuje potřeba toho typu prohloubení víry, kterým je teologická reflexe. List Židům (5, 11 – 6, 3) rozlišuje tyto dva stupně: „mléko“ pro začátečníky a „hutný pokrm“ dokonalé nauky. Obhajování víry v setkání s nevěřícími také vyžaduje přiměřenou reflexi. Sv. Pavel se nevěřícím Židům snaží ukázat, jak lze z Písma dovodit Ježíšovo božství (viz Sk 17, 1–4; 18, 5). Totéž činí i evangelisté, zvláště sv. Matouš, který s důrazem poukazuje na to, jak se v Ježíšově době naplnilo Písmo. Prvními teologickými díly křesťanských autorů jsou apologie (Aristides, Justin, Athenagoras a další), tj. „obhajoby“ tváří v tvář nejen římským pronásledovatelům, ale i okolnímu židovství a pohanství. „Apologetika“ byla znehodnocena excesy racionalistických apologetů, ale sama o sobě je stále aktuální součástí křesťanského myšlení a dnes se jí opět dostává zasloužené pozornosti.
V obou uvedených případech – ať už je označíme jako hlásání a katecheze nebo jako šíření víry a pochopení důvodů (rozumnosti) víry – se teologická práce, jež má od počátku výrazně společenský ráz, ukazuje jako nutný požadavek víry. Neustálá teologická reflexe je nezbytná proto, že:
- ve společnosti, která se neustále mění, musí křesťané umět vyjadřovat svou víru přiměřeným jazykem;
- způsob, jakým je víra vyjadřována, musí být také bez ustání přizpůsobován různým kulturám a v čase se střídajícím způsobům myšlení.
Setkání se světem kladlo víře otázky už na samém počátku a klade je neustále. V poslední době došlo k takovému setkání církve se světem na II. vatikánském koncilu. Podnítilo a dodnes podněcuje teologické úvahy o problémech, které v této podobě teologie ještě nikdy neformulovala. Více než kdy jindy se ukazuje, jak nutné je mít teology schopné vidět význam těchto otázek a ve světle víry zvážit jejich hodnotu. „Nezhášejte Ducha,“ říkal sv. Pavel, „všechno však ověřujte, co je dobré, podržte“ (1 Sol 5, 19–21).
Milovat pravdu, v niž věříme
Teologie se nezrodila pouze z požadavků komunikace se světem, ale také – a možná především – z vnitřních požadavků víry samotné. Vnitřní růst a rozvoj víry vede věřícího k tomu, aby přemýšlel o tom, v co věří, a hledal rozumové důvody víry. Platí to na dvojí rovině, jednak pro věřícího člověka jako individuální osobu, jednak pro onen kolektivní věřící subjekt, kterým je církev jako celek. Každý jednotlivý věřící člověk cítí vnitřní naléhání, které ho vede k tomu, aby jak jen možno jasně viděl a chápal to, co přijal v temnotě víry: „Toužil jsem vidět svou inteligencí to, v co jsem věřil,“ řekl sv. Augustin větou, která bude zaznívat po všechna další staletí (De Trin., XV, 28, 51). A sv. Tomáš podává toto vysvětlení: „Člověk, který v poslušnosti víry přijal zjevenou pravdu, je veden k tomu, aby si ji zamiloval, aby o ní uvažoval a aby se k ní připoutal tolika důvody, kolik jen je schopen jich nalézt“ (STh II-IIae, q. 2, a. 10)…
Začtěte se do ukázky z knihy