Chvalozpěv na Velikonoční svíci nazývaný podle prvního slova Exsultet, Ať zajásá, je všeobecně znám zřejmě především díky „pilné včele“. Jedná se přitom o píseň nejen esteticky krásnou, ale také nesmírně bohatou na teologii a na podněty pro duchovní život. Je téměř dobrodružné rozplétat prameny této duchovní poezie, pátrat po tom, z kterých velikánů církevního starověku Exsultet čerpal, aby jejich myšlenky a kázání přetavil ve chválu Boží. Je překvapující objevit, že se nejedná o pouhou liturgickou poezii, ale o modlitbu chvály, díků a oběti, tj. o eucharistickou modlitbu v širším významu slova, která proměňuje paškál ve svátost Kristova zmrtvýchvstání a která může také proměňovat ty, kdo ji zpívají a jejímu zpěvu naslouchají.
Ukázka knihy:
„V šestém století na Západě došlo k obdivuhodnému rozvoji modliteb nad velikonoční svící. Různé chvály svíce nacházíme v severní Africe, v Beneventu, v Pavii, v Miláně, v Ravenně, v Galii či v Irsku. Texty a jejich překlady do češtiny jsou uvedeny v předposlední kapitole. Z Itálie šestého století také pochází tzv. Ashburnhský Pentateuch, který ilustruje perikopu o přechodu Rudým mořem právě velikonoční svící. Koncil ve španělském Toledu v roce 633 přikazuje laus cerei (chvalozpěv na svíci) jako povinnost a je zároveň svědectvím o tom, že do některých míst Hispánie tato praxe stále ještě nepronikla.
Římská církev vlastní chvalozpěv na svíci neměla. Za římskou bývá sice někdy považována modlitba Deus mundi conditor, vystavěná podle vzoru římských orací, ovšem mnohem spíše se jedná o modlitbu mimořímského, snad italského či galikánského původu. Než se dostaneme k zavedení chvalozpěvu na Velikonoční svíci v Římě, zmiňme některé zvláštnosti mimořímských liturgií Západu.
...
Laus cerei, chvalozpěv, jímž se žehná velikonoční svíce, se tedy do papežské bohoslužby dostal zřejmě v první třetině 9. století, více než čtyři sta let po první zmínce u svatého Jeronýma. Jednalo se požehnání jedné ze dvou svící nošených již dříve v procesí, což vypovídá o tom, jak jsou papežské zvyklosti konzervativní a jak přijímání liturgických novinek postupuje po malých krocích. Svíce stála u oltáře a před požehnáním byla zapálena. Nemáme žádné doklady o tom, jaký text se tehdy v Římě používal. Protože však byl v této době galikánský Exsultet nejrozšířenějším chvalozpěvem v jiných oblastech, je možné, že se i v Římě jednalo o něj.
Následující kroky rozvoje římského velikonočního lucernaria nejsou dost dobře zmapovatelné, neboť dochované dokumenty 9. a 10. století představují velmi nepřehledné prolínání římských a mimořímských prvků…“