Láska a ticho z pera anonymního kartuziána (víme však, že jím byl Dom Jean-Baptiste Porion, bývalý převor Velké kartouzy) je knížečka velikostí sice malá, ale v každé větě, na každém řádku najdeme hlubokou moudrost. V první části nás její autor provází průzračnými a klidnými vodami kartuziánské spirituality a nabádá nás abychom žili v nepřetržitém spojení s Bohem, aby celý náš život byl modlitbou a my se každý den nespokojovali pouze s několika uctivými formulkami či úkony adresovanými našemu nebeskému Otci. Nabízí také rady, jak toho docílit a představuje nám metodu modlitby, založenou na aktech víry, naděje a lásky, která nám připomíná Boží velikost, dobrototu a nádheru a oproti tomu naši ubohost, hříšnost, bezmocnost. Říká však, že tyto naše slabosti nemáme chápat jako překážky v duchovním životě, ale naopak jako prostředky, skrze něž na nás mohou dopadat zářivé paprsky Božího milosrdenství, kterými se necháváme přetvářet.
Druhá část knihy obshuje kázání v kapitule k různým církevním svátkům a slavnostem. Tyto krátké texty jsou plné naděje, ale i naléhání k hlubšímu prožívání těchto skutečností. Působí jako chladivý pramen pro žíznivého poutníka a snaží se ještě více podnítit lásku k našemu Pánu a ke svaté Panně, jež je naší neúnavnou průvodkyní, pomocnicí, matkou... Tato kázání ostře kontrastují s dobou, kdy byly pronášeny. Byla to hrozivá válečná léta, kdy mnozí mniši museli opustit bezpečí kartouzy a šli pečovat o raněné nebo umírat na frontu.
Toto dílko není omezeno ani dobou svého vzniku ani tím, komu bylo původně určeno. Obsahuje hluboké pravdy a zárověň užitečné rady jak si počínat v duchovním životě, jak prožívat modlitbu i čeho se vyvarovat. Může být dobrým průvodcem pro osoby žijící zasvěceným životem za zdmi kláštera stejně jako pro ty, kteří svůj pozemský život tráví „ve světě“.Každý v ní najde inspirující myšlenky, které možná trvale ovlivní jeho život.
„V řádu milosti – té milosti, jíž je Maria plná a kterou rozdává ve svobodě své mateřské lásky – je odměna dávána, ještě než si ji člověk zaslouží, hojnost a zdar jsou štědře rozdány už před zkouškou. Takové jsou postupy v novém světě, postupy čistě božské. Lidé nejsou schopni takové štědrosti, protože nejsou původci dobra, ale jen jeho bojácní a úzkostliví strážci. Ve výchově našich dětí, v našich vztazích a v naší spravedlnosti klademe nejprve podmínky a hrozíme trestem. Odměna se uděluje jen za vyvinutí snahy, výměnou za služby anebo za záruky. – Ale s Bohem je to jinak. Sotva hříšník zavolá k Bohu, už přijímá to, co nelze ani plně docenit, dědictví božské Krve a postavení syna. Jeho srdce je osvobozeno Kristovým vítězstvím, naplněno tímto jasným triumfem, a pak je vyzbrojeno ušlechtilostí a radostí z toho, že je pozváno k zápasu, že musí pracovat a nést obtíže, podle míry svých sil.“
„...je-li potřeba být obezřetný vůči snadným cestám, není přesto správné zaměňovat duchovní život za vyhledávání potíží. Vytýčit si jako ideál určité výkony, které by nám získaly uznání u druhých nebo u sebe samých, to je naprosté nepochopení podstaty duchovního života. Duch se dusí při nedbalosti, ale také není živý z atletických výkonů. Žije z milosrdné lásky – neboť nic tak nezjednodušuje jako láska. Je zde tedy určitý druh potíží, kterým se duše zasnoubená s Bohem pečlivě vyhýbá, a to je komplikovanost. Co je správné, to je prosté; co je nepravdivé, je složité. Jednoduchost je vlastností Boha.“
„Nosíme na sobě škapulíře, medailky, křížky, ostatky a oprávněně je považujeme za vzácné. Ale v sobě nosíme živého Boha, nebe, jediný počátek všech věcí, nejvyšší skutečnost, a nemyslíme na to...! Nevyjdeme ven bez růžence v kapse, a přitom Svatého, kterého nosíme v sobě, ztrácíme z dohledu. Každý z nás je skutečně Christophoros – nositel Krista v nejpřesnějším smyslu slova.“
Začtěte se do ukázky z knihy