Svatá Kateřina Sienská (1347–1380) patří mezi významné představitelky středověkého mystického proudu a je jako jedna z mála žen nositelkou titulu „učitelka církve“. Prožila krátký, zato však velmi aktivní život, a to jak na rovině veřejné, tak i vnitřní. Ve svém veřejném působení usilovala o mír mezi Florencií a papežem, o přesídlení papeže z Avignonu do Říma a o jednotu tehdy rozdělené církve.
O jejím bohatém vnitřním životě vypovídá nejlépe tato kniha, Dialog s Boží Prozřetelností, tedy rozhovor, který Kateřina v mystickém vytržení vedla se svým Stvořitelem. V rozmluvě s Bohem se dobírala poučení na cestě ke křesťanské dokonalosti, ale projevovala i velký zájem o svět kolem sebe a o jeho spásu. V jejím podání se poznání Boha a jeho záměrů neděje jen na rovině teologické reflexe, ale přináší i mnohé praktické přístupy k duchovnímu životu, k reformě církve a celé společnosti. Dialog tak představuje zajímavé svědectví o myšlení středověku, svým obsahem nicméně hranice středověku dalece překonává.
přeložila Ivana Hlaváčová
Ukázky
Nejmilejší a nevýslovná lásko, kdo může nezahořet při pohledu na tak velkou lásku? Může snad být srdce, které by se jí ubránilo, aby téměř neomdlelo? Ty, propasti lásky, zdá se, že jsi bláznivě zamilován do svých tvorů, jako bys bez nich nemohl žít. Přitom přece ty, náš Bůh, nás jistě nepotřebuješ. Naše dobro nijak nezvětšuje tvou velikost, protože jsi neměnný; naše zlo ti nepůsobí újmu, protože jsi věčné a nejvyšší Dobro. Kdo tě vede k tomu, abys nám prokazoval tolik milosrdenství? Nutí tě k tomu láska, jistě ne nějaký dluh k nám nebo nějaká potřeba, kterou bychom ti mohli splnit my, kteří jsme tví provinilí a bídní dlužníci.
Věčná Trojice, božství, božská přirozenosti, která jsi zhodnotila cenu krve svého Syna! Ty, věčná Trojice, jsi hluboké moře; čím více se do něj člověk noří, tím více je nalézá, a čím více je nalézá, tím více je hledá. Duše se tebou nemůže nasytit, neboť když se vrhne do tvé hlubiny, nenasytí se – nepřestává po tobě neustále hladovět a žíznit, věčná Trojice, touží tě vidět ve světle, v tvém světle. Jako laň dychtí po prameni živé vody, tak moje duše touží vyjít z temného vězení těla a spatřit tě v pravdě. Jak dlouho ještě bude tvoje tvář skryta mým očím?
Věčná Trojice, ohni a hlubino lásky, rozežeň již mlhu mého těla! Poznání tebe, které jsi mi ve své pravdě udělil, mě nutí toužit po tom, abych opustila břemeno svého těla a odevzdala život ke slávě a chvále tvého jména. To proto, že jsem okusila a ve světle intelektu spatřila tvou hlubinu, věčná Trojice, a krásu tvého stvoření. Tak jsem hledíc do sebe spatřila, že jsem tvým obrazem, neboť mně dáváš účast na své moci, věčný Otče. Mému intelektu dáváš účast na moudrosti, která náleží tvému jednorozenému Synu; a Duch svatý, který vychází z tebe a ze Syna, mi dal vůli, abych...
Začtěte se do ukázky z knihy
Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.