Doprava zdarma od 750 Kč

Divinum illud munus | e-kniha

Neohodnoceno
50 Kč

Lev XIII, z latiny přeložil Ctirad Václav Pospíšil

40 str., rok vydání 1998

Encyklika papeže Lva XIII. o působení Ducha svatého v církvi a v jednotlivých duších vydaná v roce 1897 se stala významným podnětem k rozvoji pneumatologie ve 20. století. Po více než 400 letech představuje první rozsáhlý dokument západního magisteria o Duchu svatém.

 

Pouze jako e-kniha

 

E-knihu zasíláme mailem do 2 pracovních dnů po obdržení platby.

Dodáváme ve formátu epub a mobi.

 

 

Kategorie: E-knihy

Lev XIII. v této encyklice vychází z tajemství Trojice a na tomto základě rozvíjí učení o působení Ducha svatého v církvi a v duši křesťana, v duchu teologie svatého Pavla. Jeho encyklika se stala jedním ze základních podnětů pro rozvoj systematického studia autentické křesťanské mystiky i pro pozdější rozkvět pneumatologie v katolické teologii dvacátého století. Dokazuje to i skutečnost, že Jan Pavel II. ve své encyklice Dominum et vivificantem tento dokument svého předchůdce výslovně zmiňuje. S hodnoceními a využitím této encykliky se velmi často setkáváme i v současných pojednáních o Duchu svatém. Učení posledního Petrova nástupce devatenáctého století a zároveň prvního papeže století dvacátého o Božím Duchu si tedy i dnes zasluhuje naši pozornost.

Ukázky

Je nejvýš vhodné, že církev obvykle přivlastňuje Otci ta díla, v nichž se výjimečným způsobem projevuje moc, Synu pak ta, která mimořádně dosvědčují moudrost, konečně Duchu Svatému ta díla, jež vynikají láskou. To ovšem neznamená, že by Boží dokonalosti a vnější Boží díla nebyly společné všem třem Osobám, vždyť všechna díla Trojice jsou stejně nerozdílná, jako je nedělitelná její jediná bytnost (Augustin, De Trinitate, I, 5), a stejně jako jsou tři božské Osoby nerozlučné, tak také nerozlučně působí (tamtéž, I, 4). Zároveň ale na základě jistého vztahu nebo jakési souvislosti mezi určitým dílem a charakteristikami jednotlivých Osob se připisuje nebo přivlastňuje toto dílo spíše jedné Osobě než zbylým dvěma. Stejně jako v našich výrocích o jednotlivých Osobách využíváme Božích stop a Božího obrazu ve stvoření, týmž způsobem využíváme vlastností Boží bytnosti, a tento způsob mluvení o jednotlivých Osobách vzhledem k vlastnostem Boží bytnosti se nazývá přivlastňování (Tomáš Akvinský, Summa theol., I, q. 39, a. 7). Takže Otec, který je základem všeho božství, je rovněž účinnou příčinou všech věcí, vtělení Slova i posvěcení duší, od něho je všecko, tedy od Otce. Syn pak, Slovo a Obraz Boží, je toho všeho vzorovou příčinou, od níž pochází podoba a nádhera, uspořádání a vzájemný soulad všech věcí, On nám zjevil cestu, pravdu a život, On je usmiřitel lidí s Bohem, skrze něho je všecko, tedy skrze Syna. Konečně Duch Svatý je účelovou příčinou toho všeho, poněvadž jako vůle a jako každá jiná věc nachází spočinutí ve svém cíli, tak odpočívá v Tom, který je Boží dobrotou a vzájemnou láskou Otce i Syna a který odvěké a tajuplné dílo spásy mocně podněcuje, lahodně naplňuje a přivádí k dokonalosti, proto v něm je všechno, tedy v Duchu Svatém.

Duch Svatý je Duchem synovství, v němž voláme: Abba, Otče, On naplňuje naše srdce sladkostí otcovské lásky, Duch Boží dosvědčuje našemu duchu, že jsme synové Boží. Na tomto místě je vhodné dodat to, co říká Andělský učitel o podobnosti mezi dvěma díly Ducha Svatého, že totiž jeho působením byl Kristus počat ve svatosti, aby byl přirozeným Božím Synem, a zároveň ostatní jsou posvěcováni, aby byli adoptivními Božími syny (Tomáš Akvinský, Summa theol., III, q. 32, a. 1). Tak tedy mnohem vznešeněji, než jak se to děje v přirozeném řádu, láska, přesněji tedy nestvořená Láska, působí duchovní znovuzrození.