Dominik Duka - Úvod do Písma sv. Starého zákona

I. část - Všeobecný úvod do Písma svatého


Tato stránka obsahuje úryvky z knihy: Dominik Duka - Úvod do Písma sv. Starého zákona, Praha 1992
Bez písemného souhlasu je zakázáno text dále šířit v jakékoliv formě (tištěné, na jiných serverech, apod.).
© Dominik Duka OP 1992, ©
Krystal OP, 2002, All Rights Reserved.


Prolegomena
1. Inspirace
2. Pravdivost Písma
3. Kánon Písma
4. Apokryfy
5. Qumránské dokumenty
6. Historie biblického textu
7. Hermeneutika
8. Biblická teologie
9. Církev a Bible
10. Historie exegeze

Prolegomena

0.1. Co rozumíme pod slovem Bible?

Pod názvem Bible nebo Písmo svaté chápeme knihy, které byly napsány pod zvláštním vlivem Ducha svatého a nám Církví předány. Takto chápe Bibli I.vatikánský koncil na 3. zasedání v r.1870. Toto pojetí hned klade otázky, kterými se budeme zabývat na dalších stránkách:

Co rozumíme zvláštním působením Ducha svatého (inspirací)?

Jak byl text Bible během staletí uchováván a předáván?

Jak poznáme, které knihy patří do Bible?

Jaký je vztah mezi Církví a Biblí?

Pak následují speciální otázky z geografie, literatury a dějin, které pomáhají k lepšímu pochopení Písma svatého.

Sbírka knih, která má pro křesťany i Židy božský charakter, je označována různými názvy:

Písmo - Písmo svaté - tento název pochází z latinského "scriptura'', což je překlad řeckého "he grafé''. Tak jsou již na stránkách SZ označovány svaté knihy (1 Kron 15,15) a v NZ také (Jan 10,35; Gal 3,8; Jak 2,23). Výraz Písmo může svádět k pojetí, že samo napsání je připisováno samotnému Bohu, jak je tomu u posvátných knih většiny náboženství. Pozdní židovská tradice, která se dostává do styku s těmito pohanskými názory, varuje se tohoto nebezpečí tím, že užívá raději termínu "ta biblia'' - knihy (1 Mak 12,9). Z tohoto řeckého výrazu je odvozen název ve všech evropských jazycích - Bible.

Velmi často se setkáváme s názvem "zákon'' - Starý a Nový zákon (SZ - NZ). Spíše bychom měli užívat slova úmluva, překlad hebrejského slova "berit''. Tyto knihy jsou tedy zápisem smlouvy mezi Bohem a lidem.

Případně se setkáváme s názvem "knihy Božího zjevení''. Dávají nám svědeckou výpověď o Bohu, který se zjevil a vedl svůj lid.

0.2. Seznam knih Písma svatého SZ

Katolíci počítají 45 knih, přičemž Nářky Jeremiášovy a Proroctví Jeremiášovo tvoří jednu knihu. Jinak je knih 46. V období patristiky nacházíme různé počty, záleží na tom, jak se některé knihy spojují dohromady. Tridentský koncil stanovil kánon knih Písma svatého. Uvedený seznam knih SZ se liší od tridentského tím, že jsou v něm knihy Makabejské uvedeny až na konci.

Knihy historické:          
1. Genesis Gen Gn 1. kniha Mojžíšova Gn 1 Mojž
2. Exodus Ex Ex 2. --- " --- --- " --- Ex 2 Mojž
3. Leviticus Lev Lv 3. --- " --- --- " --- Lv 3 Mojž
4. Numeri Num Nm 4. --- " --- --- " --- Nm 4 Mojž
5. Deutoronomium Deut Dt 5. --- " --- --- " --- Dt 5 Mojž
6. Iosue Ios Ios Jozue Joz  
7. Iudices Iudic Idc Soudců Sd  
8. Ruth Rut Rt Rút Rt Rút
9. 1 Samuelis 1 Sam 1 Reg 1. Samuelova 1 Sam 1 S
10. 2 Samuelis 2 Sam 2 Reg 2. Samuelova 2 Sam 2 S
11. 1 Regum 1 Reg 1 Reg 1. Královská 1 Král 1 Kr
12. 2 Regum 2 Reg 2 Reg 2. Královská 2 Král 2 Kr
13. 1 Chronicorum  
  (1 Paralipomenon) 1 Chr 1 Par 1. Kniha kronik 1 Kron 1 Pa
14. 2 Chronicorum  
  (2 Paralipomenon) 2 Chr 2 Par 2. Kniha kronik 2 Kron 2 Pa
15. Esdras Esdr Esd Ezdrášova Ezd 1 Ezd
16. Nehemias Neh   Nehemiášova  
        (2. Ezdrášova) Neh 2 Ezd
17. Tobias Tob   Tobiáš Tob  
18. Iudith Iudt Idt Judit Jdt  
19. Esther Est Esth Ester Est  
20. 1. Machabaeorum 1 Mac   1. Makabejská 1 Mak  
21. 2. Machabaeorum 2 Mac   2. Makabejská 2 Mak  
 
Knihy poučné:    
22. Iob Iob   Job Job Jb
23. Psalmi Ps   Kniha žalmů Ž
24. Proverbia Prov Prv Přísloví
25. Ecclesiastes Eccle   Kazatel Kaz
  Qohelet Qoh
26. Canticum canticorum Cant Ct Píseň písní Pís
27. Sapientis Sap Sp Moudrosti Moud
28. Ecclesiasticus Eccli
  Siracides Sir   Sirachovcova Sir
 
Knihy prorocké:  
29. Isaias Is   Izaiáš Iz
30. Ieremias Ier   Jeremiáš Jr
  Lamentationes Lam Lm Kniha Žalozpěvů Pláč Pl
31. Baruch Bar   Baruch Bar
32. Ezechiel Ez   Ezechiel Ez
33. Daniel Dan Dn Daniel Dan
34. Osea Os   Ozeáš Oz
35. Ioel Ioel Il Joel Jl
36. Amos Am   Ámos Am
37. Abdias Abd   Abdiáš Abd
38. Ionas Ion   Jonáš Jon
39. Michaeas Mic   Micheáš Mich
40. Nahum Nah   Nahum Nah
41. Habacuc Hab   Habakuk Hab Abk
42. Sophonias Soph Sof Sofoniáš Sof Sf
43. Aggaeus Ag   Aggeus Ag
44. Zacharias Zac   Zachariáš Zach Za
45. Malachias Mal   Malachiáš Mal

Prvních pět knih Mojžíšových se v hebrejském prostředí nazývá Tóra nebo jsou všeobecně označovány řeckým termínem Pentateuch. Seznam knih NZ je stejný jak u katolíků, tak i u protestantů - 27 knih. Podobně jako starozákonní knihy dělíme i novozákonní knihy do tří kategorií:

0.3. Dělení textu Bible

Rozdělení textu na kapitoly pochází ze 13. stol. Toto dělení nahradilo různé složité předchozí systémy, ale ani toto dělení není vždy vyhovující. Autorem je Štěpán Langton, profesor v Paříži ( 1226), později arcibiskup a kardinál v Canterbury. Z latinského textu přešlo toto rozdělení v 16.stol. také do řeckého a hebrejského textu.

Rozdělení na verše je ještě mladšího data. Zdá se, že prvním, kdo očísloval jednotlivé věty, je dominikán Santes Pagnino roku 1528 ve svém latinském překladu textu z původních jazyků - řečtiny a hebrejštiny. Jak je zřejmé, jednalo se o SZ. V NZ označil verše známý ženevský tiskař Robert Estienne ve svém 4.vydání z r.1551.

0.4. Potřeba úvodu

Studium Bible nutně předpokládá uvedení do celkového komplexu složitých otázek. Bible je kniha, která vyrostla v jiné historické epoše a v jiné civilizaci. Zde je lidská stránka nutnosti introdukce (úvodu).

Dějiny a tajemství Zjevení vyžadují filosoficko-teologické uvedení a seznámení s různými aspekty a otázkami. Zde je kořen nutnosti teologického úvodu.

Introdukce užívá i pomocných oborů - filologie, historie, archeologie, srovnávací vědy náboženství, zeměpisu. Tyto obory tvoří úvod v širším slova smyslu.

V užším slova smyslu je vlastním tématem úvodu vznik Bible, její integrity a interpretace. Všeobecný úvod pojednává o inspiraci, o kánonu Písma svatého, o historii textu a podává pravidla hermeneutiky. Speciální úvod se zaměřuje na problematiku jednotlivých knih a s nimi souvisejících otázek.

0.5. Historický přehled introdukce

Introdukce (úvod do studia Bible) není novinkou posledních dvou století, již v prvních stoletích se setkáváme u rozličných křesťanských autorů s náznaky tohoto oboru.

Patristika
Apologeté dokazují především historickou věřitelnost evangelií, sestavují konkordance a v náznacích předkládají pravidla výkladu (Melitón ze Sard a sv. Irenej). Za zmínku stojí dvě hlavní školy. Škola alexandrijská dávala přednost typickému výkladu. Její čelní představitelé jsou Klement Alexandrijský a Órigenés. Škola antiošská stavěla na věcném výkladu, který vychází z literárního smyslu. Její představitelé jsou mezi jinými Teodor z Mopsvestie, Diodor Tarsenský a sv.Jan Chrysostom. Vynikajícími jedinci tohoto období jsou sv. Athanáš, sv. Jeroným, sv. Augustin.

Od středověku do Tridentina
Z velkých autorů středověku je vhodné zmínit se o Hugovi od sv. Viktora, sv. Tomáši Akvinském, Janu Gersonovi, rektorovi Sorbonny, a jeho díle "Propozice o literárním smyslu Písma svatého'', jakož i o františkánovi Mikuláši Lyránském. Vienský koncil r.1311 vyžaduje studium orientálních jazyků na univerzitách. Studium těchto jazyků se již předtím zakořenilo v řadách mendikantů, především u dominikánů. V 15. a 16. stol. za přílivu velkého počtu řeckých exulantů vzrůstá znalost řečtiny. Studium řečtiny a antiky vůbec se stává dokonce módní záležitostí. Představiteli biblistiky v době humanismu jsou španělský kardinál Ximenes, Erasmus Rotterdamský, a bezesporu největší postavou je Santes Pagnino OP. Tridentský koncil stanovil kánon (seznam) posvátných knih a text Vulgáty prohlásil za autentický. Z pokoncilních biblistů vynikli Sixtus Sienský OP, Robert Bellarmin SI a teolog koncilu A.Salmeron.

Období kriticismu a racionalismu
Nové období introdukce nastolil oratorián Richard Simon (+ 1722). Pochyboval o Mojžíšově autorství Pentateuchu. Dával přednost literárně - historické interpretaci před alegoricko-mystickou. Jeho základní dílo je Histoire critique du texte, des versions et des commentateurs du Vieux Testament z r.1678. Jeho zarytým odpůrcem, lépe řečeno odpůrcem této metody, byl slavný kazatel J. Bossuet (+ 1704). Také ze strany francouzských protestantů se ozvaly kritiky, z pera J. de Clerc (+ 1736). Malá část katolických autorů následovala R. Simona, A. Calmeta OSB, H. Goldhagena SI, J.F.Marchiniho a J.N. Schaeffera SI.

Protestanté v 18. stol. odvrhují vlivem deismu a racionalismu verbální inspiraci nebo popírají inspiraci vůbec a považují Bibli za profánní knihu. (J.S. Semler, G.E. Lessing, J.G. Herder, I. Kant, F.E.D. Schleiermacher, D.F. Strauss).

19. a 20. století
V druhé polovině 19. a zač. 20. století dochází k velkému zápasu mezi Církví a modernismem. Bojovému zápalu padli v oběť obě velké postavy exegeze a introdukce, M.-J. Lagrange OP a F. von Hummelauer SI, velcí stoupenci literárně-historické metody Encyklikou DAS Pia XII. byl otec Lagrange rehabilitován. Z velkého počtu význačných autorů tohoto úseku uvádím jen několik jmen, s jejichž díly je možné se setkat i v našich zchudlých a zcela nevyhovujících knihovnách: J. Prado, A. Robert a A. Tricot: Initiation biblique 1964; P. Grelot, E. Dabrowski: Studia biblijne i archeologiczne, 1963; H. Höpfl, L. Leloir: Introductio generalis in Sacram Scripturam, 1958; A. Wikenhauser: Einleitung in der hl. Schrift; W. Gools: Die biblische Welt, 1965.

II. vatikánský koncil
Konstituce Dei Verbum přináší plné schválení práce M.-J. Lagrange, A. Bey, J.-M. Vostého, M. Zerwicka a mnoha dalších. Koncil otevřel dveře biblickému bádání. Objevila se záplava mnoha komentářů i jiných monografií. Během samotného koncilu dochází k potyčce biblistů v samotném Římě. Známý spor Lateranum kontra Biblicum je dokladem určité nesladěnosti v pracích některých biblistů. Jeruzalémská škola prožívá v posledních letech úmrtím R. de Vaux a zestárnutím velkých představitelů období stagnace. Francouzská a románská a z velké části i anglosaská introdukce je pod vlivem JBŠ. Německá introdukce je pod značným vlivem německé a skandinávské protestantské biblistiky.

V protestantském světě je v současné introdukci silný proud, který má kořeny v 19. stol. Je to tzv. Formgeschichtliche Methode - metoda dějin literárních forem. Jejími autory jsou M. Dibelius a R. Bultmann. Solidní a nám bližší jsou autoři Gerhard von Rad a T. Zahn.

1. Inspirace

1.1. Dogma inspirace

Církev prohlašuje, že knihy Písma svatého byly napsány pod vnuknutím Ducha svatého - inspirovány. I. a II. vatikánský koncil znovu opakují tuto věroučnou pravdu. Hned nás napadnou otázky: Co říká sama Bible o svém původu? Jaký smysl má toto dogma? Co rozumíme pod pojmem inspirace?

Svědectví Písma
Z různých míst SZ dostáváme jakýsi hrubý obrys pojetí inspirace. Autorství Bible je připisováno samotnému Bohu. "Kniha Božího zákona'' (Joz 24,26; Neh 8,8); "Zákon Páně'' (1 Kron 16,40); "Slova, která řekl Pán skrze Mojžíše'' (2 Kron 35,6). Rozkaz k napsání dostali i proroci Izaiáš (Iz 30,8), Jeremiáš (30,2-36,2), Habakuk (2,2). Izaiáš nazývá své spisy "knihou Páně'' (34,16). Ze samotného názvu sbírek SZ vyciťujeme Boží autorství. Název "svaté knihy'' (Dan 9,2; 2 Mak 2,13) dává tušit tajemství inspirace.

Knihy NZ přinášejí nejen implicitní svědectví o inspiraci, ale některá místa o ní bezprostředně mluví. Kristus a apoštolové podkládají výroky SZ absolutní autoritou Boží (Mt 4,4; Lk 16,17; Jan 10,35; Sk 2,16; 3,18; 1 Kor 9,8-10; Gal 3,10; 1 Petr 2,6). Zdrojem této autority je skutečnost, že autoři knih SZ psali pod zvláštním vlivem (vnuknutím) Ducha svatého (Mt 22,31; 22,43). Na těchto místech máme svědectví - odvolání se samotného Krista. Podobně se dovolávají i apoštolové (Sk 1,16-28; Sk 25). Knihy SZ jsou v NZ nazývány "Písmo svaté'' (Řím 1,2), "Svatá písma'' (2 Tim 3,15) nebo dokonce "Slovo Boží'', "Výroky Boží'' (Mk 7,13; Řím 3,2).

Přímé svědectví o faktu inspirace nám přinášejí dvě klasická místa v NZ, a sice 2 Tim 3,15-16 a 2 Petr 1,21, přičemž první z nich jasně mluví o faktu inspirace ve všech svatých knihách a méně jasněji o její povaze, druhé jasně popisuje povahu inspirace a méně jasně vymezuje její rozsah na všechny knihy. (A. Bea: De sacrae Scripturae inspiratione quaestiones historicae et dogmaticae, 1935, str. 30 n.). O inspiraci NZ, o tom, že i knihy NZ jsou inspirovány, máme svědectví nepřímo v textu (1 Tim 5,18; 2 Petr 3,15; Zj 1,11-19; 2,1-19,9).

Svědectví tradice
Od samých prvopočátků až do dnešních dnů je inspirace dosvědčována všeobecnou a neustálou církevní tradicí. Již nejstarší církevní otcové nazývají Písmo svaté "Oracula Dei dictatas a Spiritu Sancto''. Duch svatý užívá podle jejich vyjádření pisatele jako nástroje. Citujme několik děl apoštolských Otců, kteří pojednávají o tomto tématu: Didaché, Klement Římský, list Barnabášův, sv. Justin, sv. Irenej (viz Höpfl, Leloir: Introductio generalis in sacram Scripturam 1958, str. 28-32). Z pozdějších autorů: Klement Alexandrijský, Órigenés, sv. Athanáš, Cyril Jeruzalémský - představitelé východní tradice. Tertulián, Cyprián, sv. Ambrož, sv. Jeroným, sv. Augustin, Lev Velký, Řehoř Velký - představitelé západní tradice. Ze středověkých církevních Otců vzpomeňme sv. Bédu Ctihodného, sv. Alberta Velikého, sv. Tomáše Akvinského. Učitelský úřad Církve ve svých rozličných výnosech sněmů a v různých jiných dokumentech nám ukazuje kontinuitu víry v inspiraci. Připomeňme si několik výnosů: Vyznání cařihradské, staré církevní statuty z Arles r. 543 (Eb 30), Vyznání víry sv. Lva IX. z r. 1053.

Ekumenické koncily:

Florentský r. 1441 v dekretu k Jakobitům Dz 706

Tridentský r. 1546 dekret o kánonu Písma Dz 783

Vatikánský I. r. 1870 Konstituce o víře Dz 1787

Vatikánský II. Konstituce Dei Verbum EV 885,889,893,907

Inspirací se zabývaly také dokumenty posledních papežů:

Lev XIII. v encyklice Providentissimus Deus (PD)

Pius X. v dekretu Lamentabili sane

Benedikt XV. v encyklice Spiritus paraclitus (SP)

Pius XII. v encyklice Divino afflante Spiritus (DAS)

1.2. Vnitřní struktura inspirace

Z předchozího jasně vyplývá, že Bůh je v pravém slova smyslu autorem Písma svatého, jak nám to dosvědčuje samo Písmo i tradice. Bible má také svého lidského autora a ten jím není v slabším slova smyslu. Již Órigenés zdůrazňoval tento aspekt spolupráce člověka s Bohem. Teologové vycházejí při výkladu inspirace z pojetí proroctví, z kterého je možno nejlépe vysvětlit vnitřní povahu inspirace. Povahou proroctví v období středověku se zabývali i nekřesťanští myslitelé, jako arabští filosofové Avicenna a Averroes. Židovský teolog Moše Maimonides považoval proroctví za vnitřní osvícení a vzrušení mysli vyvolané Bohem, které určité lidi uvádí do lepšího poznání Božích věcí a vede je k tomu, aby jiné o nich poučovali. Tito autoři vzbudili zvýšený zájem o tyto otázky i u katolických učenců - mistrů pařížské Sorbonny: Viléma de Beauvais, Viléma Alverna a Filipa de Gréve, a u mendikantů sv. Bonaventury a sv. Alberta Velikého (13. stol.).

Nejdokonaleji a nejvěrněji vyjádřil katolický postoj k otázkám proroctví Albertův žák sv. Tomáš Akvinský ve své Sumě Teologické II-II qq 171-174. Chápe proroctví jako dar (Gratia gratis data - charisma), který zdokonaluje rozum. Dar proroctví dává poznání a vede k poučení jiných. Poznání je zde přechodné. Člověk poznává v proroctví pomoc Božího osvícení, které je formálním (tvůrčím) prvkem v prorockém poznání. Toto poznání dalo prorokovi bezpodmínečnou jistotu o pravdivosti poznaného. Příčinou daru proroctví je Duch svatý. Nestačí, aby pouze prorokovi zjevil určité obrazy (vize), ale dává mu také jejich pochopení. Faraon, Nabuchodonozor, Baltasar také měli vize, ale nebyli proroky. Nechápali proroctví. Proroci jsou obdařeni světlem Božím, které jim dává porozumění.

Nauka sv. Tomáše o proroctví se stává základem současné nauky Církve o inspiraci biblických knih. Svatý Tomáš ve své nauce shrnul všechny prvky předchůdců a objasnil tu vnitřní strukturu proroctví, a tím i inspiraci jako nikdo jiný. Jeho princip kauzality nám dává řešení na otázku dvojautorství Písma a přitom žádný z obou autorů, Bůh a člověk, nejsou zkráceni na faktickém autorství. Bůh je "causa principalis'' - první a hlavní příčinou. Člověk je "causa instrumentalis'' - nástrojná příčina. Termín "nástrojná'' nás nesmí svádět k tomu, abychom chápali člověka jako nějaký hoblík nebo pero. Člověk je nástrojnou příčinou ve své integritě, se všemi svými schopnostmi - rozumem, vůlí, city atd. Bůh jako prvotní příčina působí na tyto složky, ponechává člověku jeho svobodu, i ta patří k jeho integritě, a proto je člověk v pravém smyslu autorem biblických knih. Hagiograf (svatopisec) poznává ve světle Božím a toto světlo mu zprostředkovává porozumění, on dává svůj svobodný souhlas. Bůh tedy působí v základě na tři složky, především na rozum a vůli, a tyto přenášejí tento vliv na ostatní prováděcí síly. Zde vidíme psychologickou stránku Akvinátovy teologie, která je zcela dnešní.

Rozum
Působení inspirace na rozum člověka chápou mnozí autoři v jemných rozdílech odlišně. M.-J. Lagrange, který vychází z Tomášova pojetí, říká: Každý svatopisec vypovídá ve své knize tvrzení, ke kterým došel různým způsobem. Na vyjádření těchto myšlenek měly vliv dvě skutečnosti: jednak teoretický úsudek, díky kterému autor ví, že se jedná o poznanou pravdu, a praktický, který vede autora k tomu, aby ji vyjádřil. Bez tohoto praktického úsudku by kniha nikdy nebyla napsána. Inspirace proniká oběma soudy. Je to světlo Boží, které při nich autora osvěcuje. Tento vliv prostupuje celou činnost nejen konceptualistickou (pojmovou), ale i formativní.

Vůle
Rozum nepracuje automaticky, aby na něj člověk neměl vliv. Rozum je uváděn do pohybu vůlí v teoretických i praktických soudech. Je tedy jasné, že i zde musí mít inspirace svůj podíl. Vůle však nemůže být uváděna do pohybu zvenčí, není tedy snadné pochopit, jak inspirace působí. Vůle byla stvořena Bohem a tedy on ji může, aniž my víme jak, uvést zevnitř do pohybu, a to tak, že i ona uvádí sebe do pohybu v souladu či souhlasu s Božím vedením.

Prováděcí síly
Prováděcí síly jsou ovládány rozumem a vůlí. Jedná se o různé psychické a fyziologické systémy, které se podílejí na tvůrčí práci autorově. I sem zasahuje inspirace - jinak by nebyl Bůh hlavním autorem knihy. Mezi dřívějšími autory je diskutována otázka, zda se jedná o prostředečné či bezprostřední působení.

1.3. Současný výklad

Současná biblistika se stále vrací k inspiraci a její pojetí prohlubuje a rozšiřuje. Minulé století přežilo ve dvou velkých teoreticích, v M.-J. Lagrangeovi a kardinálu Franzelinovi. J.B. Franzelin pojímá inspiraci jako reálnou. Bůh měl vliv na ideje - nikoliv na jejich formulaci (vliv pouze na teoretické soudy). Franzelin našel též své následovníky, ale jeho hypotéza je nedostatečná pro plnohodnotné Boží autorství. Bůh by byl vlastně inspirátorem, ale ne hlavním autorem. S názorem Lagrangeovým jsme se v zkratce seznámili v předchozím odstavci.

Ze současníků je nutno všimnout si těch, kteří se snaží podstatně a na úrovni zodpovědět nové aspekty, které přináší biblistika a které se odrážejí v pojetí inspirace. Jedním z těch, kteří patří mezi světové špičky biblistiky, je Pierre Benoit OP. Skutečnost, že téměř každá biblická kniha prošla několikerou redakcí během staletí svého vzniku, vede P. Benoita k následujícímu závěru: Každá svatá kniha se nám jeví jako společné dílo, na kterém pracovalo několik pokolení, prošla množstvím rukou, než dostala konečnou podobu. Je to dílo celého národa, který do něho uložil během staletí poklad své tradice. Nutně musíme přijmout, že všichni, kteří na tomto díle pracovali, měli podíl na inspiraci (ont bénéficié de l'inspiration). Inspirace (l'influx inspirateur) působila rozličným způsobem a různou intenzitou na všechny, kdo spolupracovali na Boží knize. Inspirace byla s nimi, aby především knihu napsali, při druhých, aby ji retušovali, aby přidali ty či ony glosy. Každý z nich měl účast na charismatu inspirace v té míře, v jaké spolupracoval na knize. Benoit požaduje, abychom připustili i inspiraci Septuaginty (LXX - řecký překlad SZ). Také typický a plnější smysl (sensus plenior) jsou v pravém slova smyslu dílem inspirace. Mluví o tzv. rozjímavém čtení (relecture), které přineslo další redakce, a také ono patří pod působení inspirace. Stejné pojetí inspirace zastávají A. Barucq a H. Cazalles. Pozitivně se staví i k mínění, že LXX je inspirovaný text. Toto obhajuje i P. Auvray v RB. Pouze zdánlivě podobné pojetí inspirace přináší význačný německý teolog světové pověsti K. Rahner. Jeho pojetí je přísně teoretické. Inspirace je charisma darované Církvi. Za východisko své úvahy o inspiraci bere text Tridentina a I. Vatikána. Bůh je zakladatel Církve jako eschatologického orgánu spásy. V první instanci založil prvotní Církev. Tato prvotní Církev má za autora Boha (tato slova jsou vzata z I. Vatikána, kde se ovšem vztahují na Písmo svaté). Toto neplatí jen pro první periodu, říká K. Rahner, ale je to trvalá forma pro vše, co má přijít. Písmo svaté je konstitutivní prvek prvotní Církve, patří ke konkrétní vývojové podstatě Církve. Z premis K. Rahnera vychází, že Bůh, autor prvotní Církve, jejímž konstitutivním prvkem je Písmo svaté, je také inspirujícím autorem Písma svatého. Mluví-li Rahner o Písmu svatém, pak se zcela zřejmě jedná o NZ. SZ by byl dodatečně inspirován v okamžiku, kdy byl přijat Církví. Zde dochází K. Rahner k nezvyklému pojetí inspirace, které se nutně rozchází také s Tridentinem a I. vatikánským koncilem.

Většina autorů: Benoit, Congar, Marrington a další polemizují také s pojetím inspirace jako charismatu celé Církve nebo širší, blíže neohraničené komunity. Ve SZ je proroctví darem individuálním - personálním charismatem. Bible však není dílem neohraničeného kolektivu prvotní Církve, ale byla sepsána a redigována jedním nebo více jednotlivci. V případě, že by inspirace byla kolektivním charismatem, pak by všechna díla prvotní Církve byla inspirována. Vždyť Didaché a Apokalypsa vznikají ve stejném období jako díla prvotní Církve. II. vatikánský koncil vyjadřuje mínění Církve o tom, že inspirace je charismata svěřené určitým jednotlivcům. (EV 889). Norbert Lohfink SI mluví o inspiraci, která začíná ve SZ a jejíž konečnou redakci vykonal Kristus a apoštolové - apoštolská Církev. Tedy můžeme mluvit o Kristu a Církvi jako o autorech Písma svatého. Ještě nám zbývá zmínit se o rozsahu inspirace, protože i tato otázka byla často diskutována a je stále živá. Dogma inspirace je spojeno s tradicí, že žádné místo, žádná věta, žádný úsek nemůžeme vyloučit z inspirace. Apologetická snaha některých teologů chtěla některé výroky vyloučit z inspirace, aby se vyhnuli určitým potížím. John Newman tvrdil, že inspirace se netýká tzv. výroků "orbiter dicta'' (co je řečeno mimochodem). Jiní chtěli inspiraci omezit jen na výroky náboženských a mravních pravd. K této problematice se ještě vrátíme.

Opačným pólem je pojetí verbální inspirace (doslovné inspirace), totiž že Bůh inspiroval nejen obsah, ale i sama slova. Mezi stoupence verbální inspirace patří mimo jiné M.J. Scheeben, M.-J.Lagrange, L. Billot, A. Tanquerey, H. Merkelbach, E. Hugon, A. Bea, J. Prado, J.-M. Vosté a další. Není možné chápat verbální inspiraci jako diktát, toto pojetí by odporovalo autorství lidského spisovatele. Pak by nebyl autorem, ale stenografem. Ovšem ani jeden ze jmenovaných nechápe inspiraci takto.

1.4. Kritéria inspirace

Jak poznat, která kniha je inspirovaná a která ne? Existují vnitřní a vnější normy, podle kterých můžeme posuzovat fakt inspirace. Velká část katolických teologů považuje za kritérium pro inspiraci knih NZ apostolicitu (apoštolský původ). Tradice i liturgie jim stanoví na roveň dva autory neapoštoly, Lukáše a Marka. Podle jiných je apoštolský úřad autorů negativním kritériem inspirace, protože zajišťoval neomylnost vzhledem ke Zjevení a jeho pravdám. Skutečnost, že tři důležité spisy NZ nebyly sepsány apoštoly, přináší námitku, že ani apoštolský původ, ani apoštolský úřad nejsou pozitivním a konečným kritériem pro inspiraci.

Prakticky jediným a jistým kritériem je pro nás tradice, tj. skrze apoštoly předané a autoritou Církve opatrované vědomí, které knihy jsou inspirované. Magistérium chrání toto vědomí před zkreslením nebo zapomenutím.

1.5. Protestantská kritéria

Dnes, kdy mnozí protestanté patří k volnému směru, znamená pro ně termín Slovo Boží nebo inspirace spíše čestný titul. Ale ani pro věřícího protestanta a reformátory 16. stol. nemá pojem inspirace totožný obsah jako pro nás.

Lutherovo kritérium inspirace není zcela jasné. Říká, že knihy považuje za inspirované proto, že mu hlásají Krista, obsahují Kristovu nauku, která se jemu, Lutherovi, jeví jako správná. Kalvín ve své Instituci přichází ke kritériu tzv. Autopistie, tj. vnitřního svědectví Ducha svatého, které dostává každý jednotlivec.

2. Pravdivost Písma
(Účinek inspirace)

Skutečnost, že Bůh je autorem Písma, nás přivádí k tomu, že Boží zjevení, které je zachyceno na stránkách Bible, je podáno pravdivě. A tak nás inspirace nutně staví před věroučnou pravdu o neomylnosti Písma. Výraz biblická neomylnost se jeví biblistům 20. stol. ne příliš vhodným. Zjevení zachycené v Bibli je Zjevení ve stavu růstu, "revelatio in fieri''. M.-J. Lagrange pěkně vystihuje tuto skutečnost, když říká, že nemůžeme mluvit o vývoji dogmatu v pravém slova smyslu, ale můžeme a musíme mluvit o vývoji Božího zjevení. A.N. Dubarle OP užíval místo termínu neomylnost výrazu nezblouditelnost. II. vatikánský koncil v konstituci Dei Verbum o Božím zjevení nás přivádí k užívání termínu "pravdivost'' - pravdivost Bible, pravdivost Božího zjevení.

2.1. Námitky v minulosti

Přesvědčení o tom, že Bible je knihou veskrze pravdivou, je všeobecné přesvědčení celého křesťanstva po celou dobu jeho existence. Skutečnost, že tato pravdivost je důsledkem inspirace, a na druhé straně závěry různých oborů, které stály v přímé kontradikci s Biblí, vedly mnohé teology k řešení, které omezovalo integritu inspirace (srov. J. Newman).

S. di Bartolo (I criteri logici, 1888) došel k pojetí inspirace o třech stupních: nejvyšší, střední a nejnižší. V nejvyšším stupni byla napsána poučení o víře. Zde je vyloučen omyl. V nejnižším se jedná o profánní zprávy, zde je možný omyl ze strany autora. Francouzský orientalista F. Lenormant omezil inspiraci pouze na otázky víry a mravů, kde je zaručena neomylnost. Tato mínění byla vyvolána formulací dogmatu o papežské neomylnosti. Tyto názory zavrhl papež Lev XIII. ve své encyklice Providentissimus Deus a Pius X. v dekretu Lamentabili.

Neomylnost Bible narážela již od počátku na odpor různých skupin gnostiků (Anomeové). Vzpomeňme na renesanci - Galileo Galilei atd.

2.2. Současné námitky

Racionalismus 18. stol. a archeologie a její vývoj v 19. stol. zaútočily plnou silou na pravdivost Bible. Zdálo se, že Bible už domluvila. Na druhé straně Bible archeology překvapila, je jasné, že není docela k zahození. Současné námitky je možno shrnout do tří směrů. Jsou to námitky:

Námitky z přírodních věd
Biblická kosmologie se nám dnes jeví naivní a není ji možné žádným způsobem srovnat se současným stavem vědeckého chápání vesmíru a přírodních zákonů. Vzpomeňme jen ve stručnosti vzniku světa. Časový limit, světlo, déšť atd. Sem nepatří námitky proti zázrakům. Bible je knihou věřícího člověka, který počítá s Bohem a jeho možností aktivně a bezprostředně zasáhnout do běhu světa.

Námitky z historie a archeologie
K nim můžeme přidat i námitky z geografie. Bible je ve svém líčení dějin nepřesná, dopouští se chyb v datování, v určení a hodnostech okolních vládců. Stáří civilizace a různých kultur, jak je udává Bible, neodpovídá archeologickým vykopávkám. Mnohá líčení bojů a událostí nelze připustit tak, jak je líčí Bible. Např. známá otázka dobytí Jericha a města Aj z knihy Jozue. V době, do které Bible tyto boje zařazuje, již dávno jmenovaná města neexistovala. Biblická geografie vykazuje značné mezery a mnoho hrubých chyb.

Náboženské námitky
Nejsou to snad pouze chyby v líčení náboženských představ okolních pohanských národů. Značné nesrovnalosti jsou i v popisu náboženských představ a zvyklostí samotného Izraele, otázka slavení různých svátků, obřadů apod. Na jedné straně se nám jeví, že izraelský národ měl od Šalamounova chrámu jen jedno kultovní středisko, ale z některých narážek se zdá, že tomu tak nebylo, a také archeologický výzkum přímo dokazuje, že to není pravda.

S mnoha dalšími a konkrétními problémy se seznámíme ve speciálním úvodu do SZ a NZ.

2.3. Řešení otázky pravdivosti Bible

Má tedy Bible vůbec pravdu? Nemůžeme si odpověď zjednodušit slovy: "A přece má Bible pravdu'', ale je nutné vrátit se k vnitřní struktuře pojetí inspirace a k tradici, abychom pochopili závažnost celého problému a jeho řešení.

Bible je knihou dvou autorů, Boha a člověka. Jeden známý teolog krásně vystihl analogii mezi Božím Slovem ve Vtělení a Božím slovem v Bibli. Tak jako se nám Boží Syn - věčné Slovo - stal podobným ve všem kromě hříchu a vzal na sebe i nedokonalosti, které jsou integrační složkou lidství, tak se Boží slovo ve Zjevení, na stránkách Bible, přiblížilo, sestoupilo k člověku na rovině jeho chápání. Mluvíme o kenozi - o ponížení Božího slova ve Zjevení - v Bibli. Toto ponížení, vyrovnání se intelektuální rovině člověka, se odehrálo v nitru svatopisce, na úrovni kultury a civilizace jeho éry a země, na úrovni jeho individuálních schopností. - Bible není knihou napsanou jedním autorem ani jedním dechem na jednom místě a v krátkém časovém úseku. Bible je knihou, do které izraelský národ uložil svou tradici o Božím zjevení, o Božím vedení, vyvolení a lásce během více než tisíce let. Tedy jednotlivé řádky vznikly na různých místech, v různých historických epochách a prošly několikerou redakcí. Každá redakce sledovala určitý nábožensko-etický cíl. Bible nebyla učebnicí izraelského národa, který by z ní měl čerpat své znalosti z kosmologie, dějin, geografie a ostatních oborů. Již sv. Augustin doporučuje, aby čtenář nehledal v Bibli poučení o hvězdách, ale poučení o Ježíši Kristu a o tom, co je nutno ke spáse.

Hlubší studium Bible a pomoc, kterou nám přináší současná biblistika, daly Církvi možnost zodpovědět otázky týkající se pravdivosti Bible. Tuto odpověď nám dává Lev XIII. v encyklice PD a především Pius XII. ve své známé encyklice DAS. Ani II. vatikánský koncil nás nenechal bez odpovědi. Bible mluví o kosmologických a přírodovědeckých otázkách na úrovni své doby a prostředí, kde která pasáž vznikla. Boží slovo se snižuje, aby mohl Zjevení porozumět současník, a předvědecký obraz světa a přírodovědy nemění nic na pravdivosti výpovědí Bible. Všimněte si kosmologie v Genezi.

Současný stav biblistiky nám dovoluje zaujmout otevřený postoj k historickým otázkám, týkajícím se Bible a jejího líčení. Pojetí dějin v našem světě a v civilizaci "úrodného půlměsíce'' je značně jiné. Kromě toho nejde v Bibli v přesném slova smyslu o dějiny tehdejšího historického chápání. Biblický autor využívá např. královských kronik, aby je zpracoval s určitým záměrem a podal odpověď na otázku smyslu náboženských a národních dějin Izraele. Podle tohoto měřítka hodnotí události i jednotlivé historické postavy. Archívní postup a studium dokumentů, které je běžné v současnosti, vůbec nepřichází u těchto autorů v úvahu. Často zpracovávají i lidové podání některých známých příběhů a pověstí. Někdy se kříží různé prameny a autor neprovádí redakci dokonale, a tak dochází k paralelám. Ovšem tím nechceme potírat skutečnost historických událostí. Zde je velká zásluha biblistů M.-J. Lagrange a F. von Hummelauera SI, kteří rozpoznali rozličnost literárních druhů v literatuře SZ a především jeho vztah k historii. Jejich práce byly zpočátku přijímány s nedůvěrou. Zápas s modernismem vzbuzoval velkou averzi ke všemu novému. Za oběť padli oba biblisté, kteří nenalezli milost v očích nově založeného Papežského biblického institutu, především u jeho ředitele, učeného otce L. Foncka SI. Změna v postoji PBI nastala za ředitele P.A. Bey. Lagrange byl plně rehabilitován encyklikou Pia XII. DAS. Hummelauer zůstává v hermeneutice pro některé body nepřijatelný. Především v tom, že ponechává poslední soud v rozhodujících otázkách kritice textu a nikoliv jako Lagrange učitelskému úřadu Církve.

Problematika náboženských otázek Bible spočívá ve skutečnosti, že Zjevení je "revelatio in fieri''. Pozdější redakce teologicky vyspělejší nepotlačily do důsledku předchozí ranější pojetí, protože bylo ještě živé v paměti současníků, a tak dochází někde ke střetům. Na počátku Zjevení nemůžeme hledat rozvinutý strom křesťanské teologie a etiky, ale jádro - zárodek! Proto se setkáváme s mnohoženstvím, s různými náboženskými zvyky a obřady, které jsou nám nepříjemné, skoro bychom se za ně styděli.

Všichni jsme byli dětmi, školáky a není na tom nic špatného, za co bychom se snad měli stydět. Tak i Zjevení má svá dětská léta, dobu svého prvního učení, a teprve růstem, vývojem došlo k plnosti.

3. Kánon Písma

Pod slovem kánon rozumíme sbírku biblických knih, které církevní tradice považuje za inspirované, neboť byly napsány pod vlivem Ducha svatého, a jako takové byly autoritou Církve přijaty. Pokud se jedná o kánon knih SZ, jsou rozdíly mezi katolíky a protestanty. My počítáme 45 nebo 46 knih (srov. str. 2). V protestantském kánonu je o 7 knih méně, neboť tam nejsou knihy Bar, Tob, Jdt, Sir, Moud, 1 Mak, 2 Mak a části v knize Dn a Est, které jsou čteny v katolické Církvi. Knihy, které uznávají katolíci i protestanté, katolíci nazývají protokanonické a 7 zbývajících a části Dn a Est knihy deuterokanonické. Tato terminologie pochází od Sixta Sienského OP. Ostatní spisy, které se vyskytují a byly nějakým způsobem připisovány do kánonu Bible, se nazývají apokryfy. Protestanté užívají těchto termínů: kanonické knihy, apokryfy, pseudoepigrafické knihy.

Knihy SZ měly již koncem židovské éry dva kánony - jeden, který můžeme nazvat palestinským, a druhý další alexandrijským, který byl rozšířen v diaspoře.

3.1. Palestinský kánon

Počátky kánonu Písma svatého se nám ztrácejí v nedohlednu. Vlastně již první sbírky mojžíšských tradic můžeme považovat za počátek kánonu svatých knih. Izraelská tradice jmenuje postupně tři skupiny knih kolem kánonu Písma svatého. Na prvním místě stojí Mojžíšův Zákon (Pentateuch, Tóra), který dostává svou konečnou podobu v době zajetí. Mnozí exegeté se domnívají, že konečnou redakcí je práce Ezdrášova z 5. stol. př. Kr. (srov. Neh 8,1 n.). Po něm mohly být připojeny jen nepatrné dodatky.

Druhá velká skupina izraelského kánonu jsou tzv. Proroci, kteří se dělí do dvou skupin - "dřívější proroci'': Joz, Sd, Sam, knihy Královské a "pozdější proroci'': Iz, Jer, Ez a 12 malých proroků. Tento soubor knih dostal svou konečnou podobu, podle mínění velké části odborníků, ve 3. stol. př. Kr.

Třetí skupina knih izraelského kánonu nese nejasný název "Spisy'' (Ketubím). To znamená vedle Zákona a Proroků ještě další inspirované knihy. Řada začíná Žalmy, knihou Job, Přísloví a pak přijdou na řadu "megillot'', 5 spisů: Rt, Pís, Kaz, Pláč, Est, dále apokalyptická kniha Daniel a konečně Ezd-Neh a Kron, vždy jako jedna kniha. Kdy dostala tato část svou konečnou podobu, nevíme. Tvrzení, že je to dílo synodu v Jabné, který se konal r. 90, není prokazatelné. Většina autorů se spíše přiklání k názoru, že synod v Jabné pouze potvrdil již existující seznam knih, užívaných na území Palestiny. Jabné (řecky Jamnis) se stala po zničení Jeruzaléma v r. 70 sídlem Velerady. Byla střediskem náboženského života v období mezi prvním a druhým povstáním.

3.2. Alexandrijský kánon

Alexandrijský kánon není snad mladší, vždyť svědectví o něm nám přináší řecký překlad SZ zv. Septuaginta (LXX), který je z 2. stol. př. Kr. Ve srovnání s palestinským kánonem je delší o 7 knih - o tzv. deuterokanonické knihy. Alexandrie byla střediskem kulturního a správního života helénistického Egypta. Zde byla také pravděpodobně největší židovská kolonie v diaspoře, která v mnoha oblastech kulturně-náboženského života mohla soupeřit s Palestinou. Zde působili význační představitelé židovského života, jako byl Filón Alexandrijský i autor deuterokanonické knihy Ježíš ben Sirach.

Do nedávné doby panovalo přesvědčení, že všechny deuterokanonické knihy, které se nám dochovaly v řeckém překladu LXX, byly také v řečtině sepsány pro potřeby diaspory a palestinské Židovstvo je neznalo nebo odmítalo. Je však skutečností, že LXX je překladem z hebrejštiny, můžeme se tedy domnívat, že LXX předpokládá jinou předlohu, než kterou měl nám známý hebrejský masoretský text. Qumránské vykopávky nám jen potvrzují, že i v Palestině byly deuterokanonické knihy známé a používané. Tak tvrdí dokonce Josef Flavius, že užívá pouze svaté knihy, a přitom cituje deuterokanonické části z knihy Ester a z 1 Mak (Contra Apionem 1,1; Antiq 10,1). To svědčí o tom, že tyto knihy, jsou-li nazývané "svaté knihy'', byly považovány za inspirované. Dokonce až do 10. stol. po Kr. citují palestinští spisovatelé určité fragmenty ze Sirachovy knihy. Rovněž tak citují ve svých midraších knihu Judit a Tobiáš. V synagógách se veřejně četly knihy 1 Mak, Baruch, Tobiáš, Judit.

Tato fakta vedou badatele k novým hypotézám ohledně vytvoření kánonu SZ. V základě můžeme od sebe rozlišit tři názory. Jedni se domnívají, že existoval pouze jeden kánon, a to palestinský - kratší, a ten obsahoval pouze protokanonické knihy a byl závazný pro Židy jak v Palestině, tak v diaspoře. Toto stanovisko zastávají převážně protestantší autoři, ale i někteří katolíci.

Druzí soudí, že původně zavazoval všechny Židy delší kánon (alexandrijský), který obsahoval i deuterokanonické knihy, které však pouze alexandrijská diaspora zachovala v užívání a považovala je za inspirované (A.Merk, Zarb). Zastánci třetího názoru myslí, že Židé měli dva kánony, palestinský a alexandrijský, a že také palestinští Židé měli velkou úctu k některým deuterokanonickým knihám (A.Vaccari, H.Höpfl, L.Leloir).

K uvedenému můžeme klidně říci, že poslední dvě skupiny jsou bližší skutečnosti, jak se nám jeví dnes ve světle nových objevů. Nelze ani popřít fakt, že se synagóga v zápase s prvotním křesťanstvím stále více distancovala od deuterokanonických knih. Farizeové často vystupovali s požadavkem, aby z veřejného užívání byly vyřazeny knihy, které nebyly napsané svatým jazykem, tj. hebrejsky. V čase Ježíše Krista nebyl kánon SZ synagógou zcela jasně určen tak jako dnes. Toto vymezení je dílem slavné rabínské školy na synodu v Jabné r. 90.

3.3. Kánon SZ u křesťanů

Jestliže považujeme i text NZ za historický dokument, nacházíme jako nejstarší autentické svědectví o kánonu knih SZ 350 citátů ze SZ, které jsou v textu NZ - 300 je shodných s textem LXX. Jak vidíme, autoři považovali řecký překlad LXX za rovnocenný s hebrejským textem, který sloužil za předlohu TM (masoretskému textu). Důkladný čtenář však může namítnout, že ale ani v jednom případě necitují z deuterokanonických knih. To je pravda, ale necitují ani z protokanonických knih Kaz, Pís, Est, Neh, protože je ke svému účelu nepotřebovali. Skutečnost, že užívají LXX, nás přivádí k tomu, že přijali i celý kánon LXX, a tedy za inspirované považovali i deuterokanonické knihy.

V poapoštolském období
V této době nedochází k žádným sporům o kánon knih SZ. Malby v katakombách představují scény z deuterokanonických knih. Teprve 3.-5. stol. nám přináší spory a nejasnosti ve vztahu k deuterokanonickým knihám. Po ostrém rozchodu mezi Židy a křesťany v apoštolské době dochází k obnovení těchto styků v mírnějším období 3. stol. a v době svobody ve 4. stol. Jsou to především styky s učenými rabíny, kteří se drží kánonu pevně stanoveného synodem v Jabné a neznalost této skutečnosti vyvolává u křesťanů údiv nad tím, že soupis starozákonních knih je rozdílný. Východní církve byly v užším kontaktu s židovským světem, a tak zde dochází dříve k těmto objevům. Alexandrijská církev ví o těchto rozdílech, ale zůstává klidná a přidržuje se alexandrijského kánonu. Jeruzalémská církev se přiklání ke kratšímu kánonu a Cyril Jeruzalémský se již vyhraněně drží palestinského kánonu. Přes Východ se dostávají tyto otázky i na křesťanský Západ (Hilarius z Poitiers), ale bez velké odezvy. Celá otázka nabývá významu teprve za sv. Jeronýma, který měl velkou úctu k hebrejskému textu a rabínským tradicím a pod tímto vlivem neuznává deuterokanonické knihy za inspirované. Až do konce 5. stol. se objevují u některých autorů pochybnosti o deuterokanonických knihách, přesto jim však nevadí, aby jich v praxi užívali.

V 6. století
V 6. stol. se šíří pochybnosti o inspiraci deuterokanonických knih v celé Církvi. I v období největších pochybností v ní zůstává hluboký kořen jistoty o absolutní rovnosti deuterokanonických a protokanonických knih. Důkazem jsou spisy takových Otců, jako jsou: sv. Cyprián, sv. Efrém, sv. Basil Velký, sv. Řehoř z Nysy, sv. Ambrož, sv. Jan Chrysostom, sv. Augustin.

V tomto období se objevují také seznamy knih SZ, kde vedle protokanonických jsou i knihy deuterokanonické. Je to kánon klaromontánský, africký (r. 360), kánony synodu v Hipponu (r. 393), 3. a 4. synodu v Kartágu. Důkazem jednoty celé Církve je synod Trulský r. 692. Na Západě je to koncil Florentský r. 1441, kde se v dekretu k Jakobitům podává seznam knih SZ. Definitivní rozhodnutí o kánonu knih SZ přinesl Tridentský koncil v době, kdy se objevila otázka deuterokanonických knih s vystoupením reformátorů, kteří se domnívali, že návratem do období pochybností z 3.-5. stol. jsou blíže pravdě.

3.4. Kánon knih NZ

Problematika kánonu NZ je snazší, než tomu je se starozákonním kánonem. Prakticky všichni křesťané, ať katolíci, pravoslavní nebo protestanté, mají stejný počet knih NZ. Novozákonní kánon má 27 knih:

Taková je nynější situace v každém vydání NZ na celém světě.

Vrátíme-li se do 16. stol., zjistíme, že dr. M. Luther a mnozí reformátoři měli výhrady k některým knihám NZ. Kde byly kořeny těchto námitek? Musíme se vrátit k období vzniku novozákonního kánonu, do prvních století křesťanství, do období zápasu s různými sektami, abychom si uvědomili často nejednoduchou cestu pravdy. Novozákonní knihy vznikaly v prvních desetiletích po nanebevstoupení Krista. Teze posledních let, že nejdříve po zániku Jeruzaléma, nezdá se tak zcela neomylnou. První zmínky o existenci novozákonních knih nám přináší sám text NZ; tak např. 2 Petr 3,15-17 mluví o všech listech sv. Pavla. To znamená, že již v druhé pol. 1. stol. existoval soubor listů sv. Pavla. Navíc staví Petr tyto listy na roveň ostatním spisům, maje na mysli inspirované knihy SZ.

V dějinách formování novozákonního kánonu lze rozlišit 3 vrstvy:

Období apoštolských Otců a apologetů do r. 175
Svědectví o kánonu NZ nám přinášejí spisy apoštolských Otců. Didaché (r. 90), Barnabášův list (r. 96-98), list sv. Klimenta Římského (+ 101), sv. Ignác Antiošský (+ 110), sv. Polykarp ze Smyrny (+ 156), Pastýř Hermův, Papiáš, list k Diognetovi, díla sv. Justina a Teofila Antiošského. Ve spisech Otců i apologetů tohoto období najdeme citáty ze všech knih NZ, vyjma 3. listu sv. Jana. Musíme si však uvědomit, že je to velmi krátký spis, který také neobsahuje žádné doktrinální výpovědi. Toto období nezná úřední pojem kánonu knih NZ, ale jasně ukazuje, které knihy byly považovány za Boží slovo.

Období pochybností od 2. do 5. století
Tak jako ve SZ mluvíme o knihách protokanonických a deuterokanonických, podobně i v NZ máme deuterokanonické knihy. Jsou to knihy, o kterých se ve 2. období pochybovalo. Je jich také 7: list Židům, list sv. Jakuba, 2.list sv. Petra, 2.list sv. Jana, 3.list sv. Jana, list sv. Judy, Zjevení sv. Jana.

Kořeny pochybností můžeme vidět v bouřlivém rozvoji křesťanství a ve velkém vzniku sekt, které hrozily zadusit jednotu Církve. Výrazné postavy jednotlivých bludařů určovaly pro své stoupence určité kánony knih NZ, které konvenovaly jejich jednostrannému a tedy nesprávnému pojetí křesťanství.

Jedním z nich byl bludař Marcion (+ 160), který vytvořil kánon knih. Podle něho jediným tlumočníkem Kristova evangelia byl apoštol Pavel. Jeho kánon obsahoval tedy Lukášovo evengelium (Lukáš byl žákem sv. Pavla) a listy sv. Pavla (vyjma pastorální list). Podobně i jiné sekty, jako novaciáni, montanisté, ariáni a další, využívali některých knih, např. listu Židům, Zjevení sv. Jana, jako pramenů a důkazů pro své názory. To svedlo některé křesťanské autority, že se od těchto knih distancovaly nebo pochybovaly o jejich inspiraci. Dokladem k této situaci je tzv. kánon Muratoriho z poslední čtvrtiny 2. stol., který pochází z římského okruhu. Na konci 1. stol. sv. Kliment Římský cituje i deuterokanonické knihy NZ, které však kánon Muratoriho již neuvádí. Ve stručnosti se podívejme na situaci v jiných oblastech. Církev v Africe mlčí o listech Židům, Jakubovu, Judovu. V Palestině jsou pochybnosti o všech deuterokanonických knihách, vyjma list Židům. V Syrské oblasti jsou odmítány všechny tzv. katolické listy a Zjevení sv. Jana vlivem osobnosti Teodora z Mopsvestie.

Neměli bychom však obraz celé situace, kdybychom neuvedli i v tomto období svědky nepřerušené víry Církve, kteří hájí a užívají všech 27 knih NZ. Jsou to:

Jiní nám zase dokazují svůj postoj tím, že citují spolu s ostatními i deuterokanonické knihy NZ. Jsou to: sv. Ambrož, Tertulián, sv. Cyprián, sv. Basil, sv. Řehoř Nysenský, sv. Irenej.

Velký badatel a historik Eusebius dává přehled o této situaci a mluví o 4 kategoriích novozákonních knih:

Nakonec se zmíníme o tzv. dekretu Pseudogelasiána ze 4. stol., který již nezná rozdílu mezi protokanonickými a deuterokanonickými knihami NZ. Tento dekret je dílem římské Církve a shoduje se s výnosy partikulárních synodů v Laodiceji (r. 360), Hipponi (r. 393) a Kartágu (r. 393 a 417). Tím vlastně končí na Západě diskuse o kánonu knih NZ.

Období návratu k jednotnému kánonu NZ od 5. stol.
Od poloviny 5. stol. končí pochybnosti o kánonu NZ v celé latinské Církvi. Občas se ještě u některého autora, především u badatelů, objeví výhrady k některé deuterokanonické knize NZ. Tak např. Junilius Africký (+ 550) se seznámil s Teodorem z Mopsvestie a přiklonil se k jeho názoru. V době reformace dr. M. Luther odmítal především Jakubovu epištolu. Erasmus Rotterdamský pochyboval o autentičnosti deuterokanonických knih, ale ne o jejich kanoničnosti. Kardinál Kajetán OP odmítal kanoničnost 5 deuterokanonických knih NZ.

Ve východních církvích končí diskuse v 6. století. Rozhodující slovo měl na Východě Trulský synod r. 692.

První úřední záznam knih NZ vydává Florentský koncil v dekretu k Jakobitům 4.2.1441. Konečným dekretem je rozhodnutí Tridentského koncilu z 8.4.1546. Tento dekret je dogmatickou definicí, kterou byly všechny diskuse o kánonu knih NZ skončeny a nejasnosti odstraněny.

4. Apokryfy

Termínem apokryfy nazýváme ty knihy, které usilují, aby byly považovány za inspirované, za součást kánonu svatých knih. Některé knihy byly po určitou dobu považovány za inspirované a některé církve je doposud užívají (orientální monofyzitické církve). Jiné jsou dílem gnostických a podobných sekt. Máme apokryfy SZ a NZ. Mnohé apokryfy se nám zachovaly v celku, jiné pouze ve zlomcích, o některých víme jen ze zmínek v jiné literatuře.

4.1. Apokryfy SZ

Vznik těchto apokryfů je pevně svázán s historickou a duchovní situací židovstva. Od babylónského zajetí očekávali Židé zázračné, eschatologické osvobození, které bylo předvídáno proroky. Pronásledování v makabejském období vytvořilo prostor pro vznik mnohých apokryfů s mesiánsko-eschatologickou tematikou. Jiné apokryfy sledovaly upevnění náboženského života a tradic. Částečně jiné hledisko sledují apokryfy vznikající v Palestině a jiné v diaspoře. Mluvíme tedy o palestinských a židovsko-helénistických apokryfech.

Palestinské apokryfy:
Henoch etiopský (1 Hen)

Kniha jubilejí (Jub)

Testament 12 patriarchů (Test XII Patr)

Žalmy Šalamounovy (Ps Sal)

Nanebevzetí Mojžíšovo (Assumpt. Mo)

Mučednictví Izaiáše

4. kniha Ezdrášova

Syrská apokalypsa Baruchova (2 Bar)

Život Adama a Evy

Židovsko-helénistické apokryfy:
List Aristeův

Židovské knihy Sybiliny

3. kniha Ezdrášova

Modlitba Manasseova

3. kniha Makabejská

4. kniha Makabejská

Henoch slovanský (2 Hen)

Baruch řecký (3 Bar) Úřední seznam apokryfů neexistuje. Užívá se především prací J.B. Freye a R.H. Charlese, významných badatelů na poli apokryfní literatury. Apokryfy čerpají a pocházejí ze starozákonního světa. Zahajují však již novou literární etapu a přinášejí nové literární druhy, které ve SZ neznáme. Palestinské apokryfy byly napsány v hebrejštině nebo aramejštině a některé v helénské řečtině. Většinou se nám nezachovaly v originální podobě, ale jsou to překlady z překladů. Nejčastějším literárním druhem je apokalypsa - "zjevení''. Na téma apokalyptiky bylo napsáno mnoho děl. M. Rist podává tuto definici: Apokalyptiku můžeme označit jako dualistickou, kosmickou a eschatologickou víru ve dvě kontradiktorní síly, Boha a Satana. Víru ve dva světy: jeden dočasný, zlý, který se nalézá pod vládou Satana a který pronásleduje spravedlivé, ale který bude zničen, až Bůh vystoupí proti moci Satana. Druhý svět je budoucí, dokonalý a věčný pod vládou samotného Boha. V tomto světě budou spravedliví navždy šťastni. Dějiny vykoupení jsou klíčem k pochopení lidských dějin. Dramatizace konfliktu mezi městem Božím a městem ďáblovým, který trvá od počátku až do poslední doby, je dalším charakteristickým znakem. V apokalyptice se setkáváme s barvitým popisem pekla, ráje, nebe, s bohatými angelologiemi a démonologiemi, s užíváním symbolických čísel, obrazů apod.

Starozákonní apokryfy vyplňují mezeru mezi SZ a dobou Ježíše Krista. Ukazují nám často v lidové formě, jak krystalizovalo mesiánské očekávání v židovstvu. Mnohé obraty, které nalézáme v NZ, byly současníkům nesmírně blízké a jasné. Zde je význam apokryfů pro naši biblistiku.

Tak např. Henoch etiopský, který pochází z přelomu 2. a 1. stol. př. Kr., nám podává lidové představy o záhrobním životě. Na západě jsou čtyři prohlubně pro duše zemřelých. Jedna je pro spravedlivé a tři pro hříšníky. Duše tam čekají na soud. Také v tomto spise je silně zastoupen mesianismus. Mesiáš je nazýván Syn člověka, Vyvolenec. Mesiáš vítězí v bitvě o Jeruzalém v alegorickém zápase v podobě bílého býka. Po vítězství se proměňuje v bílého beránka a stává se pánem ovcí, které vede na pastvu.

Kniha jubilejí je nazývána malou Genezí. Je to vlastně apokalyptické přepracování Geneze. Chronologie je postavena na jubilejních cyklech (7 X 7 let a 50. rok jubilejní). Odtud název knihy.

Stručnou charakteristiku a obsah jednotlivých apokryfů SZ najdeme v dostupné knize Wstep ogólny do Pisma sw. v polštině (red.J.Homerski, 1973). Z židovsko-helénistických apokryfů si chci všimnout pouze těch, o kterých bude ještě zmínka v dalším textu.

List Aristeův - je vlastně legendou o vzniku LXX. Helénistické apokryfy mají misijní poslání. Seznamují okolní kulturní svět s židovstvem a jsou také odpovědí na rostoucí antisemitismus. Aristeův list má určité historické jádro. Po smrti Alexandra Velkého (323 př. Kr.) obdržel vládu nad celým Egyptem Ptolemaius I. - Soter, který byl zakladatelem dynastie. Alexandrie se stala hlavním městem Egypta a v krátké době byla jedním z hlavních kulturních a vědeckých center středomořského světa a sídlem význačných kulturních a vědeckých institucí. Nejznámější byla zdejší knihovna. Knihovníkem byl slavný Demetrius z Faleronu. V Alexandrii byla také velká židovská kolonie. Do tohoto období je vsazen děj Aristeova listu. Druhý panovník zvaný Filadelfos žádá na radu Demetria o překlad SZ do řečtiny. Obracejí se na velekněze Eleazara. Aristeus upozorňuje krále, aby napřed propustil židovské otroky v počtu 100 000 a tak získal předem kladné vyřízení žádosti. Poselství přináší spolu s žádostí o tlumočníky bohaté dary pro jeruzalémský chrám. Eleazar posílá 70 starců (LXX), kteří vykonají překlad v 70 dnech (LXX).

Tento spis můžeme datovat do 2. stol. př. Kr.

Protože tak často slyšíme o Sybile a jejích knihách, všimneme si i tohoto apokryfu. O Sybile mluví již v řeckém světě Hérakleitos z Efezu, Plútarchos i Platón. Platón ji považuje za polobohyni - byla dcerou nymfy a boha Poseidona. Žila téměř tisíc let. Nejznámější byla Sybila Erytrejská - nejstarší, a Sybila Kumejská. Pausánius mluví také o královně ze Sáby jako o Sybile Babylónské nebo Egyptské. Židovské knihy Sybiliny se nazývají 3., 4. a 5. kniha Sybilina. Jedná se o apokalyptickou literaturu. Řecká mytologie je odstraňována, řečtí bohové vystupují jako lidé. Židé jsou označováni jako nejlepší a nejmravnější národ. Sybila předpovídá zánik jeruzalémského chrámu a obrací své "běda'' proti okolním pohanským národům. V textu jsou i křesťanské interpolace o ukřižovaném Mesiáši, nejušlechtilejším z Židů. Líčí království spravedlivých okolo nové svatyně, kam přicházejí i pohanské národy, aby se klaněli pravému Bohu. Tyto knihy prošly mnoha redakcemi. Nejstarší části obsahuje třetí kniha z 2. stol. př. Kr. Sybiliny knihy byly oblíbeny i v křesťanských kruzích. Našly své místo i v díle Lactantia Divinae institutiones. Středověký autor jmenuje Sybilu v sekvenci Dies Irae, Michelangelo umístil Sybily do Sixtinské kaple po boku proroků.

3. kniha Ezdrášova je dalším významným židovsko-helénistickým apokryfem. Nepřináší mnoho nového, protože se z velké části překrývá s 2. knihou Ezdrášovou. Podává biblické knihy od Joziášovy Paschy do období činnosti Ezdrášovy. Tento apokryf je součástí LXX a ve většině církví byl až do 5. stol. považován za kanonickou knihu. Sv. Jeroným byl prvním, kdo napadl její kanoničnost.

3. kniha Makabejská - má celkem neoprávněný název, protože popisuje pronásledování a zázračné zachránění Židů v Egyptě za Ptolemaia IV. - Filométora (221-205 př. Kr.). Kniha byla napsána v 1. stol. př. Kr.

4. kniha Makabejská - má charakter filosofického traktátu s tématem mučednictví za makabejských válek. Je to typické dílo helénského židovstva s vlivy stoické filosofie. Eusebius označoval za autora knihy Josefa Flavia, současní badatelé odmítají Flaviovo autorství.

4.2. Apokryfy NZ

Apokryfy NZ obsahují několik desítek děl, které vznikly v nejrůznějších místech, náboženských střediscích a obdobích, proto jsou tak různorodé. Novozákonní apokryfy chtějí být považovány za součást kánonu NZ, proto již v názvu napodobují základní kategorie knih NZ. Máme apokryfní evangelia, apokryfní skutky apoštolů, apokryfní listy a apokryfní zjevení.

Jinak můžeme třídit apokryfy podle záměrů autorů. Jednak jsou to zbožné apokryfy, které rozvádějí látku kanonických knih a všímají si především období, kde chybí zvědavému čtenáři informace, např. dětství Ježíšovo, osudy jednotlivých apoštolů apod.

Jiné jsou apokryfy, které vyrostly v prostředí různých sekt, aby sloužily jejich heretickým směrům. Jsou to především gnostické apokryfy. Donedávna neznámou skupinu tvoří apokryfy z Nag-Hamadi, které byly objeveny v letech 1946-48 v okolí křesťanského pohřebiště v Egyptě. Jedná se o gnostické spisy.

Evangelia
Petrovo evangelium (zlomek o umučení Krista)

List apoštolů (apoštolové informují o Ježíši Kristu)

Moudrost Ježíšova (z Nag-Hamadi)

Evangelium 12 (dvanácti apoštolů)

Evangelium Tomášovo (Nag-Hamadi)

Evangelium Tomášovo (dětství Ježíšovo - pohádky)

Protoevangelium Jakubovo (čerpáme z něho např. jména rodičů P. Marie)

Evangelium Nikodémovo

Akta Pilátova (část z evangelia Nikodémova o umučení Krista)

Množství evangelií různých sekt známe z polemik prvních otců, např. evangelia nazarejců, ebionitů, gnostiků apod.

Skutky apoštolů:
Skutky Janovy (dokétský spis)

Skutky Petrovy (činnost a smrt sv. Petra)

Skutky Pavlovy

Skutky Ondřejovy

Skutky Tomášovy

Listy apoštolů:
Kázání Petrovo (zlomky)

List sv. Pavla Laodicejským

Listy Pavla se Senekou

List Titův

Zjevení:
Nanebevzetí Izaiáše

Zjevení Petrovo

5. a 6. kniha Ezdrášova

Křesťanské knihy Sybiliny

Zjevení sv. Pavla

Zjevení sv. Tomáše

Agrafa
Na závěr zmíníme tzv. "agrafa'' nebo "Logia Christu'' (Slova Ježíšova). Teoreticky se předpokládá, že před napsáním kanonických evangelií existovaly nejprve výroky Pána Ježíše, které sloužily jako podklad pro synoptická evangelia. Některé výroky nalézáme u sv. Justina, Tertuliána, Klementa Alexandrijského a jinde.

Novozákonní apokryfy nepřinášejí žádné senzační obohacení našich znalostí o Kristu. Jsou to díla mnohem mladší než kanonické knihy. Určitý význam mají apokryfy, které sloužily jako zbožné legendy, protože nám ukazují růst víry v prvokřesťanských dobách.

5. Qumránské dokumenty

(Literatura: S. Segert: Synové světla a synové tmy, Praha 1971)

V roce 1947 nalezli Beduíni z kmene Taamine několik hebrejských svitků v jedné jeskyni, označené později jako 1 Q, která leží ve vzdálenosti 1 km na jih od Chirbet Qumrán. V letech 1949-56 bylo prozkoumáno celé okolí jeskyně na jihozápadním pobřeží Mrtvého moře. V letech 1951-56 byl proveden systematický průzkum terénu Chirbet Qumrán. Hlavní objev je odkrytí nevelké osady z 2. pol. 2. stol. př. Kr. na místě dávného města soli (ir hammelach - Joz 15,62). Na konci 2. stol. př. Kr. došlo k intenzívnímu rozvoji ve výstavbě osady. Archeologové určili hlavní budovy: shromažďovací sál, jídelnu, písárnu, sýpku. Také zde bylo několik cisteren. Pohřebiště pomohlo určit počet obyvatel osady. V době rozkvětu v ní bylo 150-200 obyvatel. Vykopávky v Qumránu vedly archeology k systematickému průzkumu Judské pouště. Byly prozkoumány jeskyně na západním pobřeží Mrtvého moře, trosky bývalého Herodia, Chirbet Mird, pevnost Masáda a Vádí Murrabat.

Společnost obývající qumránskou osadu byli esejci. Hnutí esejců (chasidů, tj. zbožných) se zrodilo v 2. stol. př. Kr., jak tvrdí Josef Flavius. Podle svědectví Plinia sídlili esejci na západním břehu Mrtvého moře, na jih od En-Gedi. Vedoucí vykopávek P. Roland de Vaux OP tvrdí na základě výsledků bádání, že stavby i spisy zde objevené pocházejí z doby od 2. stol. př. Kr. do r. 68 po Kr. Největší důkazy pro identifikaci Qumránské skupiny s hnutím chasidů jsou v literatuře Qumránu. (G. Vermes, J.T. Milik, R. de Vaux, W.F. Albright).

J.T. Milik rozlišuje 4 etapy v životě Qumránské skupiny:

5.1. Biblické rukopisy z Qumránu

Čtvrtinu qumránské knihovny tvoří biblické texty. Zachované rukopisy obsahují úryvky všech protokanonických knih SZ kromě knihy Ester. Z deuterokanonických knih SZ jsou to hebrejské a aramejské zlomky Tobiáše a hebrejské zlomky knihy J. Siracha. Starozákonní rukopisy pocházejí z období od 3. stol. př. Kr. do r. 68 po Kr. Některé rukopisy jsou psané kvadrátovým hebrejským písmem. Zlomky jsou v starohebrejské abecedě (fénické) a několik jich je řeckých. Jen informativně si vyjmenujme některé rukopisy.

TEXTY PSANÉ STAROHEBREJSKOU ABECEDOU (fénickou):
6 Q - zlomek Geneze 6,13-21 (6 Q = 6. jeskyně)

4 Q - -"- -"- 26,21-28

4 Q - zlomky Exodu

1 Q - zlomek Levitiku

4 Q - zlomek Deutoronomia

4 Q - zlomek Joba

TEXTY V KVADRÁTOVÉ ABECEDĚ:
Geneze - blíží se TM

Exodus - blíží se textu LXX

Jozue - 2 rukopisy se blíží LXX Nejstarší objevený biblický rukopis v Qumránu je text knihy Samuelovy z 4 Q pravděpodobně ze 3. stol. př. Kr. Je to hebrejský text, který reprezentuje předlohu LXX. Kompletní svitek Izaiáše byl objeven v 1 Q, blíží se textu TM. Kniha proroka Jeremiáše se nalézá ve 2 rukopisech. Kratší recenze je blízká LXX. 2. rukopis se blíží TM. V roce 1963 objevil velký počet hebrejských zlomků knihy J. Siracha v pevnosti Masáda hebrejský badatel Y. Yadin.

TEXTY ŘECKÝCH PŘEKLADŮ:
Jsou to zlomky Lv 26,2-16 a Nm 3,40-42. Místo Kyrios (Pán) je Boží jméno psáno písmeny IAO. Text se blíží LXX. Naproti tomu zlomek Ex 28,4-6 se blíží TM. Ve Vadí Murrabat byl nalezen překlad proroků z 1. stol. po Kr. Aramejské zlomky z knihy Job a Daniel z 2. stol. př. Kr. vedly některé badatele k názoru, že především kniha Job byla původně napsána v aramejštině.

APOKRYFY SZ OBJEVENÉ V QUMRÁNU:
Byly nalezeny zlomky Knihy jubilejí, Etiopský Henoch v rukopisech hebrejských i aramejských. Testament Leviho a Judy - jsou to prameny Testamentu 12 patriarchů. Apokryfní kniha Jeremiášova, Jozuovy žalmy, Modlitba Nabonida, Apokalypsa Danielova.

5.2. Vlastní spisy esénů - literatura Qumránu

Jsou tu právně doktrinální knihy, hymnická a liturgická literatura, biblické komentáře. Z právně-naukové literatury si vyjmenujme tato díla: Řád jednoty, Řád obce, Damašský spis, Válečný řád.

Biblické komentáře jsou tzv. péšery. Slovo "péšer'' znamená objasnění tajemství. Qumránci věřili, že Bůh zjevil své záměry prorokům, ale to, co se týká poslední doby, nemohl nikdo pochopit. To vysvětlil jejich zakladatel a mistr - Učitel spravedlnosti, který teprve dokonale objasnil smysl proroctví.

Rukopisy objevené v qumránských jeskyních, ve Vádí Murabat a v Masádě mají velký význam pro dějiny textu SZ, pro dějiny kánonu SZ, ale také pro porozumění NZ. Některé obraty, s kterými se setkáváme u sv. Jana nebo u sv. Pavla, nám vyvstanou v plnějším světle. Nebyly to "vyspekulované obraty'', ale termíny, kterým současníci plně rozuměli. Např. synové světla a synové tmy, světlo - tma, dobro - zlo, pravda - lež. Důraz na dva principy je vlastní Janovu Evangeliu i esénům. Hned 3. verš 1. kapitoly Janova evangelia se nám může zdát jako citát z Řádu jednoty. Z toho plyne, že Janovo evangelium není teologická spekulace pozdní doby, ale pochází ze stejně staré tradice jako synoptická evangelia.

Pojetí Mesiáše a postava Učitele spravedlnosti, jak se s nimi setkáváme v komentářích k prorokům Habakukovi a Nahumovi, vedly některé horlivé ateisty (J.M. Allegro, sovětští propagandisté) k tvrzení, že Učitel spravedlnosti je vlastně skutečná osoba, kterou křesťanství předělalo v legendárního, neexistujícího Krista. Velký rozruch způsobila propaganda "Kristus před Kristem''. S tímto tvrzením se nesetkáme v žádném díle vědeckého pracovníka, ani u autora, který má minimální přehled o qumránské literatuře.

Učitel spravedlnosti byl zakladatel esénského hnutí. Musel prchnout před veleknězem, který je označován jako člověk lži. Učitel spravedlnosti jím byl pronásledován, týrán a snad i postaven před soud a pravděpodobně poslán do vyhnanství. V pozadí těchto událostí se rýsuje okupace Palestiny.

Jediným záchytným bodem by mohla být nejspíše osoba veleknězova, protože o Učiteli spravedlnosti nevíme nic přesného. Z textu není jasné, zda umřel přirozenou smrtí, nebo byl umučen. Někteří vidí v Učiteli spravedlnosti velekněze Ononiáše III., který byl r. 174 př. Kr. zbaven úřadu a r. 171 usmrcen. V bezbožném veleknězi vidí jeho protivníka Menelaa. Protože usmrcení Učitele spravedlnosti není z textů prokazatelné, hledá se v bezbožném veleknězi Alexander Janneus, Aristobul, Hyrkán II.

Jako Mesiáše označovali eséni dvě postavy. Mesiáše z Izraele a Mesiáše z Árona. V Řádu jednoty je mezi těmito postavami uvedena ještě postava proroka. Mesiáš z Árona byl nadpřirozená bytost, která má přinést pomoc všem věrným a trpícím a zavést plnou vládu Boží. V poslední fázi chasidismu nabýval vrchu Mesiáš z Izraele - válečník, ale ani trpící Mesiáš nebyl esénům neznámý.

Řád jednoty a Řád obce nás seznamuje s vnitřní organizací esénů. Skutečnost, že se starali o děti a sirotky, vede některé badatele k domněnce, že i Jan Křtitel byl vychován u esénů. Mohl pobývat v jejich společnosti, protože i jeho žáci - např. Jan Evangelista - znají qumránský slovník. Netvrdíme, že Jan byl esénem. Tyto vztahy nesmíme zjednodušovat a nemůžeme qumránské společenství ztotožňovat s křesťanstvím. Objevily se také názory, že Qumrán je kolébkou křesťanství. Esénské rituální koupele členů obce však nelze ztotožňovat s Janovým nebo Kristovým křtem, který je jednorázovým úkonem. Podobnosti mezi večeří Páně a esénskými obřadními večeřemi tkví v tradici starozákonní paschy, která je oběma společná. Kristus sám zaujímá negativní postoj k esénům, vždyť jeho srážky s herodiány jsou vlastně kontroverze s esény herodiánského chasidismu třetí fáze. Hlavní význam vztahu těchto objevů k NZ spočívá v tom, že máme úplnější obraz společnosti v době Ježíše Krista a lépe chápeme mnohé z NZ.

6. Historie biblického textu

6.1. Dějiny textu SZ

Biblické jazyky a psací materiál
V této kapitole se chceme seznámit s dějinami biblického textu, ale též s jeho překlady. Staré zachované rukopisy nejsou jen pomníky dávné minulosti, ale také pracovní pomůcky, kterých užívá biblistika při rekonstrukci textu i při výkladu. Nezachoval se nám originál SZ ani NZ. Proto je úkolem badatelů stanovit pomocí vědeckých metod text originálu, pokud je to možné. Na stanovení původního textu se podílí textová kritika, která zjišťuje, jaká slova, jaká písmena byla v původním textu. Literární kritika pátrá po autorovi knihy a po jejích pramenech. Exegeze hledá a stanoví smysl textu. Není to snadné, vždyť mezi dobou vzniku originálu a zachovanými texty Bible máme vzdálenost několika století. Např. u NZ je to vzdálenost 250 let, což je však vzdálenost mnohem menší, než jaká je mezi originály a texty klasické literatury. Tak např. mezi Aristotelovými originály a zachovanými nejstaršími rukopisy jeho textů je mezera 900 let, u Tacita 850 let, u Homéra asi 1800 let. Tak můžeme bez rozpaků tvrdit, že nejlépe zachovaný text je text Bible a především NZ.

Bibličtí spisovatelé užívali tří řečí: hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny. Tyto jazyky nazýváme biblickými. Naše znalost hebrejštiny je fakticky odkázána na SZ, protože mimobiblické písemné památky nejsou četné. Nejstarší mimobiblický text pochází z r. 850 př. Kr. Je to nápis na pamětním kameni moábského krále Mesy, jemu je blízký známý nápis na východu z kanálu rybníku Siloe. Z pozdější doby jsou to ostraka ze Samaří, mince, pečetě, nápisy na hrobech a v synagógách. Dalším obohacením jsou rukopisy z Qumránu.

Hebrejština
Hebrejština patří do velké rodiny semitských jazyků, a sice k tzv. kananejské formě; je to severozápadní skupina. Vyvinula se z pozdní kananejštiny. Název jazyka pochází ze slova héber. První stopy kananejské řeči s hebrejskými idiomaty byly objeveny v Ráz Šamra (Ugarit) ve 20. stol. př. Kr. V biblické hebrejštině můžeme rozlišit tři období. První od Mojžíše do počátku království (asi 1500-1000 př. Kr.) - archaická forma (srov. Zpěv Debory). - Druhé od počátku království do babylónského zajetí (r. 1000-586 př. Kr.). Je to zlatý věk hebrejštiny. Nejlepším klasikem byl Izaiáš. - Třetí - je to doba od babylónského zajetí. Jazyk je porušen častými arameismy a grécismy.

Hebrejské písmo postupuje zprava doleva, tedy obráceně než naše. Čtvercové (kvadrátové) písmo, které nalézáme v biblických textech, přešlo z aramejštiny, která byla úřední řečí světové Perské říše v 5. stol. př. Kr. Předtím používala hebrejština hranatého písma, které je ještě nyní v užívání u Samaritánů. Je to fénické písmo, které se rozvinulo v 13. stol.př. Kr. v Ugaritu, jemu děkuje také hebrejština za svých 22 konzonantních liter. Toto písmo převzali Izraelité po opanování Kanaánu. Můžeme si položit otázku, jakého písma používal Mojžíš. V jeho době se užívalo v mezinárodním styku babylónského klínového písma. Je možné, že se s ním Mojžíš jako egyptský vzdělanec seznámil. Na počátku 20. stol. bylo objeveno tzv. protosinajské písmo. Toto písmo bylo nalezeno na Sinajském poloostrově. Je to abecední písmo, kterým se psalo zleva doprava. Americký archeolog W.F. Albright se domnívá, že Mojžíš užíval tohoto písma, které bylo později v Kanaánu zatlačeno fénickým písmem, jež také někteří nazývají kananejským.

Všimněme si nyní několika základních rysů semitských jazyků, tedy i hebrejštiny. Charakteristickým prvkem hebrejštiny je základní význam slova, který je určen jeho souhláskami (konzonantami), tvoří tzv. "kořen'', který je zůstávajícím prvkem ve slovesech, u podstatných i přídavných jmen. Proto se také hebrejská abeceda skládá pouze ze souhlásek. Samohlásky jsou druhotné a přechodné prvky. Dnešní znaménka pro samohlásky pocházejí teprve ze 7.-9. stol. po Kr. od masoretů. Gramatika má celkově odlišnou strukturu. Nemá skloňování, jak jsme zvyklí. Sloveso má mnoho komplikovaných forem. Čas zaznamenává pouze dvě rozlišující formy - dokonavou a nedokonavou. Skladba nezná vedlejší věty. Nezná ani různá pomocná slovesa. Svět představ a myšlení je jiný než indoevropský. Jejich myšlení je konkrétní. Sama formální stránka jazyka nedává možnost k složitým spekulacím.

Aramejština
Aramejština je druhou biblickou řečí. V 8. stol. př. Kr. se rozšířila v celém Předním Orientě a stala se později úřední řečí, tj. v Arábii, Malé Asii a v Egyptě. Na konci 8. stol. znala aramejsky jen izraelská knížata. Po zajetí se situace značně změnila, znalost aramejštiny se stále zvětšovala. Po několik století byla Palestina dvojjazyčnou zemí. Počet navrátivších se Židů byl menší než dosavadních kolonistů a tak začíná aramejština převládat a v době Makabejců se prosazuje v plné míře. Hebrejština se stává liturgickou řečí a jazykem učenců. Aramejština, její galilejský dialekt, byla mateřštinou Ježíše Krista. V Bibli jsou aramejsky napsány některé pasáže. Nejprve se objevují jednotlivá slova: Gn 31,47; dále úseky Dan 2,4-7,28; Ezd 4,8-6,18; 7,12-27.

Mnozí badatelé zastávají názor, že knihy Tob a Jdt byly původně napsány aramejsky. Aramejština byla vyvinutější a elastičtější než hebrejština. Také NZ předává mnohá aramejská slova a jména: např. Kefa, Safira, Hakeldama, Bethesda, Golgotha, Gabatha, abba, raboni, mamona; nebo i krátké věty přímé řeči Ježíše Krista: Effeta; Talita qumi; Elohi, Elohi, lena sabaqtani.

Řečtina
Řečtina je třetím biblickým jazykem. Řecky byly napsány knihy: Moudrosti, 2. Makabejská a kanonický text NZ (předpokládá se původní znění mnoha částí evangelií i jiných novozákonních spisů v hebrejštině či aramejštině). Poměrně dlouho i teologické kruhy považovaly řečtinu Bible za zvláštní posvátnou formu jazyka a kritičtí filologové ji pokládali za židovsko-řecký dialekt. Tato extrémní mínění neměla po ruce k srovnání žádné mimobiblické texty. Objevy papyrů v 19. a 20. stol. nám pomohly objasnit celý problém. Jedná se o řečtinu, kterou užíval celý Východ. Biblická řečtina je druhem helénistické řečtiny, je to tzv. "koiné dialektos'', společný jazyk národů východního Středomoří v době od Alexandra Velikého až do 5. stol.

Také řečtina užívá abecedy, která pochází z fénického písma. Koiné je zjednodušená klasická řečtina. Pomůcky ke studiu biblických jazyků:

Klíma - Segert: Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny, Praha 1956;

B. Pípal: Hebrejsko-český slovník k SZ, Praha 1965;

P. Vais: Koiné, 1934;

J.B. Souček: Řecko-český slovník k NZ, Praha 1961.

Psací materiál a potřeby
Prvním materiálem byl kámen; tak i Mojžíš píše zákon na kamenné desky. U proroků (Iz 30,8, Hab 2,2) se může jednat o dřevěné tabulky potažené voskem. Psalo se také na hliněné tabulky (objevy v Lakiši). Nejvhodnějším psacím materiálem v období vzniku Bible byl papyrus, zvířecí kůže a pergamen. Papyrus byl vyroben z vláken rákosu cyperus papyrus z Nilské delty. Řekové tuto rostlinu nazývali byblos. Nejstarší papyrus pochází z V. dynastie faraónů okolo r. 2750 př. Kr. Přestalo se ho užívat mezi 13. a 15. stol. - Zvířecí kůže se používala také v Egyptě a v Předním Orientě. Židé vyžadovali, aby kůže pocházely z "čistých zvířat'', tj. z telete, ovce a kozy. Pozdější tradice připouštěla, aby se v liturgii použily pouze texty psané na kůži. Nejstarší zachovaný biblický text psaný na kůži je svitek Izaiáše z 2. stol. př. Kr. z Qumránu.

Pergamen se objevuje v 3. až 2. stol. př. Kr., je to speciálně zpracovaná tenká vrstva zvířecí kůže. Město Pergamos bylo hlavním střediskem jeho výroby. Protože byl pergamen trvalejší, hladší a světlejší barvy, vytlačil ve 4. stol. papyry. Sám byl vytlačen papírem.

Uvedený materiál se po popsání svinoval do role - svitků. Později se objevují papyrové tabulky, z kterých se skládají papyrové kodexy - předchůdci knih. Psalo se nejprve tuší a později inkoustem. Psacím nářadím pro kámen a destičky z vosku nebo hlíny byla různá rydla. Na papyr a kůže se psalo seříznutými stébly rákosu, později ptačími brky a nakonec perem.

Hebrejské rukopisy a kodexy SZ
Zachované svitky rukopisů biblických textů nám dovolují sledovat vývoj hebrejského textu.

Do prvního období rukopisů SZ můžeme shrnout dobu až do 1. stol. po. Kr. Text procházel mnoha redakcemi, variacemi a úpravami. Pouze částečné srovnání nám umožňují zlomky a svitky objevené v Qumránu a v Judské poušti.

Druhé období: V něm dochází k rozdělení dvou variant. Širší alexandrijská je synagógou po synodu v Jabné eliminována a kratší palestinská verze se v synagóze kodifikuje.

Třetí období: Od 6.-10. stol. se učení Židé snaží zajistit co nejvěrněji text a jeho správné čtení, proto stanoví znaménka pro samohlásky, tzv. masoru ("ohrada''). Je to především dílo tiberiadské školy. Jejich práce je zachována v některých význačných kodexech SZ. Mluvíme o masoretském textu, "TM''.

Dalším obdobím jsou tištěné hebrejské Bible, které se objevují v 16. stol. Největším dílem je Velká rabínská Bible od Felixe Pratensise vydaná v Benátkách Danielem Bombergem. Od 18. stol. začínají pokusy vědců o vydání kritického textu SZ. Nejlepším pokusem je čtyřdílné vydání od F. Houbiganta v Paříži r. 1753. Druhým význačným vydáním je kritické vydání oxfordské z r. 1776-80 od B. Kennicotta.

Koncem 19. stol. se objevují nově přepracovaná kritická vydání hebrejského textu v jednotlivých knihách G. Beera a F.J. Delitzsche v Lipsku 1869-1892. V Londýně v r. 1894-1899 vychází TM SZ od Ch.D. Ginsburga.

Nejúspěšnější je vydání R. Kittella z r. 1905, které ve 3. vydání upravil P. Kahle. Toto dílo s novými úpravami slouží jako pomůcka pro studenty a běžnou studijní potřebu.

PŘEHLED KODEXŮ A ZLOMKŮ UŽÍVANÝCH PŘI TEXTOVÉ KRITICE:

Zlomky a některé svitky

Do qumránských objevů neměly fragmenty (zlomky) SZ velký význam pro textovou kritiku starozákonního textu. Před r. 1947 byl nejstarším zlomkem textu SZ Papyrus Nash (čti Näš); jmenuje se podle badatele, který ho nalezl v Egyptě. Je nyní v univerzitní knihovně v Cambridgi. Obsahuje slova z Ex 20,2 n., Dt 5,6 a násl. (desatero) a Dt 6,4 n., tzv. modlitbu š'ema. W.F. Albright soudí, že je z makabejského období. Objev rukopisů v Qumráně přinesl mnohem větší počet starých textů SZ z doby od 3. stol. př. Kr. do 1. stol. po Kr.

Integrita a autorita hebrejského textu
Text knih SZ prošel během staletí mnoha změnami. Opisovači se dopustili mnoha chyb, jako jsou vynechávky, chyby v punktaci. Nezapomeňme, že se psalo vše dohromady. Slova se od sebe neoddělovala. Také došlo k porušení textu vlivem marginálních vsuvek. Pečlivost, kterou můžeme sledovat v TM, nemůžeme porovnávat s opisovačskou praxí v předchozích obdobích. Přesto qumránské svitky SZ ukazují, že přes velké množství variant nedošlo k opravdovému porušení textu. Největší senzací je, že biblické rukopisy z Qumránu nepřinesly žádnou senzaci, ale dokázaly pravdivou integritu hebrejského textu SZ, a tím jen utvrdily autoritu inspirovaného textu.

6.2. Řecký text NZ

Jazyk NZ
Řečtina NZ je totožná s jazykem LXX. Jde tedy o "koiné''. Všichni autoři NZ kromě Lukáše byli Židé a přitom čerpali z orální (ústní) aramejské tradice a částečně používali hebrejských a aramejských textů. Citace SZ ve 300 případech pocházejí ze LXX, a to otrocky věrně. Jazyk autorů je znatelně ovlivněn. Semitismy a latinismy, které nacházíme v textu NZ, pocházejí ze společenského života, který byl určován Římem a jeho terminologií.

Rukopisy NZ

Papyry
V textové kritice užíváme pro papyry zkratku P a malé číslo, označující pořadí objevu nebo publikování. Nejstarší papyry pocházejí již z 2.stol.: P32, P46, P52, P64, P67. Nejlepší seznam papyrů NZ publikoval K. Aland:

Kodexy
Od 4. stol. se přestává užívat svitků a začíná se psát na listy. Pergamen byl praktičtější po mnoha stránkách, snadněji se z něho dal sestavit kodex. Díky kodexům začínají vznikat větší soubory textů, jako např. evangelia, listy sv. Pavla atd. Protože pergamen byl značně drahý materiál, používaly se i již popsané listy, které se zbavily předchozího zápisu. Jsou to tzv. palimpsesty.

Majuskulní kodexy
Starší skupinu tvoří kodexy psané velkými písmeny - majuskulemi. Do roku 1967 bylo evidováno 250 kodexů. Všimněme si nyní nejznámějších a nejstarších kodexů:

Minuskulní kodexy
Jsou psány malými písmeny řecké abecedy. Z dějin textu řeckého jazyka víme, že jsou mladší než předchozí řada majuskulních kodexů. Do r. 1967 bylo evidováno 2646 minuskulních kodexů. Asi 50 obsahuje celý NZ. Většina má pouze evangelia. Pak je skupina, která má Skutky apoštolů a katolické listy. 600 kodexů obsahuje soubor listů sv. Pavla a 200 kodexů má knihu Zjevení. Některé kodexy představují velmi starou verzi textu, jako např. kodex Gigas, který pochází z 13. stol. a má text, jehož používal biskup Lucifer (+ 370). Minuskulní kodexy se značí arabskými číslicemi a jsou děleny do skupin. Nejdůležitější je tzv. ferrarská skupina.

RECENZE ŘECKÉHO TEXTU
Zachovaný řecký text můžeme rozlišit do tří základních forem - tzv. rodin. Určují se podle kodexů A, B, D, tj. Alexandrijského, Vatikánského, Bézova, a označují se řeckými písmeny: K, H, I. Toto rozdělení do tří skupin pochází od význačného badatele H. von Sodena. Předtím se text dělil do dvou skupin (B, S).

Forma K (koiné) je shodná se syrskými překlady (východní).

Forma H (Hesychius, autor recenze), je to tzv. neutrální typ.

Forma I (jeruzalémská) - tato skupina má mnoho pododdělení a představuje západní text.

Tištěný text NZ
Text NZ tištěný řeckými literami vychází v Antverpách r. 1514 v tzv. Complutenské polyglotě. R. 1516 vychází řecký NZ redigovaný Erasmem Rotterdamským. Vydání bylo uspěchané a s mnoha chybami. Tohoto vydání užil pro svůj překlad dr. M. Luther. Ve 4. vydání r. 1551 označil Robert Estienne jednotlivé verše. Slavné vydání řeckého NZ je vydání bratří Elzevirů z Leydenu. Bylo velmi rozšířené a text byl přijat jako všeobecný text NZ, tzv. textus receptus. Byl také přijat Londýnskou biblickou společností, která ho užívala až do 19. stol.

Od 18. stol. začínají pokusy o nové vydání kritického textu NZ. V tomto směru se zasloužili J.J. Wetstein, Konstantin von Tischendorf, B.F. Westcott a F.J.A. Hort. Moderní vydání kritického textu připravil svými pracemi Hermann von Soden. V současné době se prosadila dvě příruční vydání kritického textu NZ. Starší práce evangelického biblisty Erwina Nestlé a katolické vydání A. Merka SI. Merkovo vydání je dvojjazyčné, na jedné straně máme kritický řecký text a na druhé straně kritický latinský text. 9. vydání má i čtení papyrů.

6.3. Biblické překlady

Septuaginta (LXX) a řecké verze
Nejstarší překlad celého SZ je ten, který se nazývá Septuaginta. (Pozn. V současné době byly nalezeny rukopisy žalmů v koptském překladu téměř o dvě století starší než LXX). Apokryf List Aristeův, s kterým jsme se seznámili, popisuje legendární vznik tohoto překladu. Aristeus píše v dopise Filokratovi, že na prosbu egyptského krále Ptolemaia II. - Filadelfa (285-246 př. Kr.) bylo posláno z Jeruzaléma do Alexandrie 70 znalců Zákona, kteří na ostrově Faros v průběhu 70 dní přeložili Pentateuch do řečtiny. Aristobulos, židovský filosof z 2. stol. př. Kr. a Josef Flavius tuto událost považují za skutečnost. Filón Alexandrijský potvrzuje existenci překladu knih SZ do řečtiny. V současnosti existují dvě teorie o překladu LXX.

První soudí, že nejprve vznikaly řecké překlady pro liturgickou potřebu (targumy). A LXX vznikla na základě sjednocení těchto jednotlivých překladů v jedno dílo.

Odpůrci této hypotézy namítají, že se nenašly žádné jiné řecké texty, není zmínka o existenci jiných překladů. J.D. Barthélemy OP mluví o tzv. opravách textu, z kterých si vysvětlíme některé varianty v textu, jež vedly zastánce prvního mínění k hypotéze targumů.

Kritická hodnota LXX byla znovu objevena ve světle nálezů biblických papyrů, a především Qumrán Septuagintu rehabilitoval. Papyry, které se objevily, ukázaly, že biblická řečtina byla jazykem východního Středomoří. Ze srovnání mimobiblických a biblických rukopisů se ukazuje, že překladatelé užívali jazyk, kterým se v té době mluvilo. Převážná část "arameismů a hebraismů'' neexistuje, neboť se jedná o běžné obraty v koiné. Nejotročtější je překlad Písně písní a Kazatele. Tvrdá kritika, která vycházela především ze strany některých německých badatelů, ztrácí na významu. Dogma, že jediným představitelem hebrejského textu je zachovaný TM, bylo qumránskými rukopisy vyvráceno. Dnes víme, že LXX měla za předlohu jinou verzi hebrejského textu, která byla známa nejen v Egyptě, ale i v Palestině. (srov. kap. 5, Qumránské dokumenty).

LXX se nyní jeví jako jednolité dílo. Předává nám deuterokanonické knihy SZ v překladu a 2 deuterokanonické knihy (Moudr a 2. Mak) v původním jazyku. LXX se od počátku těšila velké autoritě u Židů, a to nejen v Egyptě, ale i v Palestině. O tom svědčí Filón Alexandrijský a Josef Flavius. Svatopisci NZ ve 300 citacích z 350 užívají LXX. Křesťané přijali LXX hned od počátku. Téměř všechny překlady SZ do jazyků prvotních církví pocházejí ze LXX. Církevní Otcové přijímali List Aristeův za historicky pravdivý dokument, a proto považovali LXX za inspirovaný text. Jsou to: sv. Justin, sv. Irenej, Klement Alexandrijský, Cyril Jeruzalémský, sv. Ambrož, sv. Hilarius, sv. Augustin. Dokonce i sv. Jeroným, který se teprve později přikonil k "hebrejské pravdě'', a tak ovlivnil celý Západ. Otázku inspirace znovu přezkoumává P. Benoit, ředitel jeruzalémské Biblické školy. Důvod k tomu, že chce uznat inspiraci LXX, nevidí v Aristeově listě, ale v mnoha skutečnostech vnitřně teologických, které potvrzují také výsledky nového vědeckého výzkumu. Právě nové pojetí inspirace (viz dodatky) a formace kánonu SZ mu pomáhají, aby přijal LXX jako inspirovaný text. Vždyť LXX ukazuje teologický vývoj Božího zjevení, proto se o ni opírají hagiografové NZ. Pozitivně se k jeho názoru staví P. Auvray, A.M. Dubarle OP a J.D. Barthélemy.

Rukopisy LXX

PAPYRY - nejstarší jsou z 2. stol. př. Kr. Jsou to:
Papyrus Greek (458) - obsahuje zlomky Dt.

Papyrus Fuad (266) - obsahuje zlomky Gn a Dt.

Oba pocházejí z Egypta.

Z období od 1. stol. př. Kr. do 1. stol. po Kr. řecké fragmenty z Qumránu, části knih Lv, Nm, 12 proroků.

Papyrus Chester Beatty 461-968 jsou části 11 kodexů, které obsahují zlomky z 9 starozákonních knih. Pocházejí z 2.-4. stol.

Hlavní kodexy LXX
Kodex Sinajský

Vatikánský

Alexandrijský

Efrémův

RECENZE ŘECKÉHO TEXTU:
Známe prakticky tři velké recenze textu LXX:

Hesychiova recenze v Egyptě,

Luciánova recenze v Konstantinopoli a Antiochii,

Origenova recenze v Palestině (její ukázkou je Origenova hexapla).

Origenova hexapla
Velký exegeta Órigenés Adamantius z Cesareje Palestinské si dal za úkol (v letech 228-240) očistit text LXX. Provedl kritické srovnání s hebrejským textem a s novějšími řeckými překlady Aquilovým, Symmachovým a Teodociánovým. Jmenované dílo dosáhlo 50 fólií. Nazývá se hexapla (ta hexapla biblia), česky bychom řekli "šesterka'', podle šesti sloupců srovnávaných textů.

1. sloupec - hebrejský text

2. sloupec - přepsaný hebrejský text do řecké abecedy

3. sloupec - překlad Aquilův

4. sloupec - překlad Symmachův

5. sloupec - LXX

6. sloupec - překlad Teodociánův

U některých knih se objevuje ještě jeden sloupec, nebo dokonce dva s anonymními překlady. Diakritickými znaménky označoval Órigenés varianty v řeckém a hebrejském textu. Tato znaménka (srov. Höpfl, str. 289) se nazývala astarchioa, podle alexandrijského filologa. Zkráceným dílem byla Tetrapla (měla 4 sloupce). 2 hebrejské sloupce byly vypuštěny. Originály se nezachovaly. Opisy máme v některých kodexech, ale ne celé dílo. Hesychiova recenze ze 4. stol. (Hesychius + 311) je srovnání LXX s hebrejským textem. Recenze užívala kodexu B. Luciánova recenze (Lucián + 312) poopravila řecký text blízký kodexu B vzhledem k hebrejskému textu.

Tištěný text LXX
Ze starých tisků je nejslavnější vydání LXX v polyglotě v Alcale pod vedením kardinála Ximenese v letech 1514-17. Sixtinské vydání za Sixta V. je z r. 1587. Je to vlastně text kodexu B. Toto vydání představovalo tzv. přijatý text. Kritické vydání LXX pro studenty a duchovní je vydání A. Rahlfse z r. 1935 ve Stuttgartu. Opírá se o 3 nejdůležitější kodexy A, B, S.

Latinské překlady
Již v době sv. Augustina bylo na Západě několik latinských překladů.

Vetus latina
Je celkem jisté, že již v 2. stol. byla celá latinská Bible. Jazyk těchto překladů je lidový a věrně podává text LXX. Předloha měla lepší text než kodex B. Text se blíží kodexu D. Předjeronýmovské překlady nazýváme "vetus latina'', můžeme říci starolatinské. A podle dvou oblastí mluvíme o afrických překladech zv. "Afra'' a evropských zv. "Itala''. Zachovaly se také kodexy starolatinského textu z 4.-7. století. Je to např. Würzburgský kodex, Vídeňský kodex, kodex z Vercelli, kodex z Verony.

Beuronští benediktíni pracují na kritickém vydání starolatinského překladu (VL).

Vulgáta
Papež Damas (366-384) pověřil překladem Bible do latiny sv. Jeronýma. Byl to jeden z největších učenců 4. stol. Znal nejen latinu, ale i řečtinu a hebrejštinu. Sv. Jeroným pocházel ze Stridonu v Dalmácii, kde se narodil asi r. 347. V letech 359-367 žil v Římě. Hebrejštinu se naučil přímo v Palestině, kde se stýkal s učenými rabíny. Za druhého pobytu v Betlémě začal pracovat na překladu SZ. Později odešel do Cesareje, kde měl možnost využívat tamější velké knihovny.

Roku 390 začal překlad protokanonických knih z hebrejštiny, z textu, který je velmi blízký TM. Sám říká, že přeložil knihy SZ z hebrejštiny , aby Židé nadále neuráželi Církev, že má nepravé Písmo svaté.

Dílo sv. Jeronýma zasluhuje plnou úctu. Nejlepší je překlad Pentateuchu. Již ne tak šťastně přeložil knihy proroků. Tobiáš a Judit byly přeloženy ve spěchu a nepovažoval je za rovnocenné s knihami protokanonickými. Pod vlivem rabínů se přiklonil ke kratšímu, palestinskému kánonu.

Jeronýmův překlad NZ byl rychle rozšířen a uznán v celé latinské Církvi. Překlad SZ zápasil se starolatinským překladem. Dokonce ještě ve 12. stol. nacházíme kodexy s částmi knih podle Vulgáty a z části v starolatinském překladu. Tak např. v liturgických knihách v graduálech nacházíme části textu VL. Můžeme klidně tvrdit, že v 7. stol. se stal Jeronýmův překlad nejrozšířenějším a nejužívanějším textem. To naznačuje i název překladu Vulgáta. Velkou zásluhu na rozšíření má také císař Karel Veliký.

Recenze Vulgáty
V období 5.-9. stol. dochází k několika recenzím, které mají text očistit a vrátit mu původní tvář.

KODEXY VULGÁTY:

Kodex F - uchovávaný ve Fuldě, reprezentuje první recenzi biskupa Viktora z Capui (Itálie) ze 6. stol.

Kodex A - (Amienský) - recenze opata Kassiodora z Viviers ve Francii, pochází ze 6. stol.

Kodex C - recenze španělského biskupa Peregrina z 9. stol.

Kodex K - (Carolus)

Kodex P - (Paulinus)

Kodex R - (Rorigonis)

Tyto 3 kodexy představují karolínskou recenzi jáhna Alkuina z 9. stol.

Tištěný text
Vulgáta byla také první tištěnou Biblí, tiskl ji sám Guttenberg v Mnichově v letech 1452-56 ve dvou dílech. Latinský text se opíral o tzv. Pařížskou Bibli.

Nejznámějším je vydání Roberta Estienna z Paříže 1538-40. SZ na verše rozdělil Santes Pagnini OP. Tisk umožnil množství nových vydání, které také rozmnožily různost textů.

Tridentský koncil a Vulgáta
Velká různorodost v latinském textu Bible vedla otce Tridentského koncilu k řešení tohoto problému. Synod prohlašuje text Jeronýmova překladu za shodný s originálem a tedy za autentický. Latinský text Vulgáty se stává úředním textem Církve. Dekret nemá dogmatický, ale disciplinární charakter. Koncil uložil Apoštolské stolici, aby vydala nové, opravené vydání Vulgáty. Jmenovaná komise vedená kardinálem A. Caraffou využila již rozpracovaného díla J. Hentena OP Komise se při vydání opírala o staré latinské kodexy Vulgáty A, C atd. Práce byla skončena 1588. Bible byla vytištěna za papeže Sixta V. v r. 1590. Nové moderní kritické vydání začali publikovat angličtí badatelé J. Wordsworth a H.J. White. Práce byly ukončeny r. 1954. Římské opatství sv. Jeronýma OSB pracuje na novém kritickém vydání Vulgáty od r. 1926 z pověření papeže Pia XI.

NEOVULGÁTA
Roku 1965 ustanovil papež Pavel VI. speciální komisi, která připravuje text přepracovaný vzhledem k originálním jazykům Bible. Předsedou komise byl jmenován zesnulý kardinál A. Bea SI. S textem Neovulgáty se setkáváme v nových liturgických knihách.

Staré překlady Bible

Syrské
První velkou a cennou skupinu představují syrské překlady. Nejdůležitější je překlad zv. Pešitta. Pochází z 1. nebo 2. stol. po Kr. Překlad vychází z hebrejského textu.

Arabské
Tvoří velkou skupinu překladů Bible. Nejstarší jsou z 10. stol. Překlady se opíraly o hebrejský, řecký, a dokonce i latinský text.

OSTATNÍ STARÉ PŘEKLADY VYCHÁZEJÍ Z ŘECKÉ LXX. Jsou to:

Etiopský překlad
ze 4.-7. stol.

Arménský překlad
vznikl za patriarchy Izáka Velikého (390-440). Je skutečně dobrý a pěkný.

Gótský překlad
je dílem ariánského biskupa Vizigótů Wulfily. Zachovaly se pouze zlomky. Pochází ze 4. stol.

Staroslověnský překlad
připisuje se našim věrozvěstům sv.Cyrilu a Metodějovi. Překlad vychází z Luciánovy recenze LXX. Cenné zlomky evangelií jsou v Leningradě a ve Vatikáně. Jsou publikovány v kodexu Assemaniho.

Gruzínský překlad
z 5. stol. Nejstarší kodex je na hoře Athos.

Novodobé překlady Bible

Německé překlady
Protestanté užívali až do nedávné doby překladu dr. M. Luthera. Lutherova Bible (NZ přeložen r. 1525 a SZ r. 1545) je nejrozšířenějším německým textem Bible.

Z katolických překladů má asi 100 vydání překlad J. Dietenbergera z r. 1534 v Mnichově. Známý a velmi rozšířený je překlad J.F. Allioliho (Landshut 1830-32). V nové době nesmíme zapomenout na Parschovu Die Klosterneuburger Bibel, Bonner-Bibel s komentářem, Echter Bibel (1948), Regensburger Neuer Testament (1938).

Anglické překlady
Nejrozšířenější byl překlad Vulgáty, tzv. Reims-Douay Version z 16. stol. Překlad vznikl ve Francii, v kruzích katolických emigrantů. Westminster Version je překlad z originálních jazyků z r. 1913. Nový překlad Vulgáty vydal R. Knox po 2. světové válce.

U nekatolíků byl nejrozšířenější překlad z doby krále Jakuba I., tzv. Kings James Version neboli Authorized Version z r. 1611. Toto vydání bylo modernizováno v letech 1881-1895 jako Revised Version. Nové přepracované vydání vychází od r. 1961 jako "New English Bible'' a v Americe pod názvem "Revised Standard Version''. Bylo přijato i katolíky jako ekumenické vydání.

Francouzské překlady
Z francouzských starých překladů je nejrozšířenější překlad L.I. Le Maistra de Sacy z r. 1672. Tento překlad byl v 18. stol. upraven L.St. Roudetem a vydáván pod názvem Bible de Vence. Z nových překladů vzpomeňme překlad A. Crampona z r. 1904, překlad La Sainte Bible od L. Pirota a A. Clamera z let 1933-1953 a překlad nazvaný Bible kardinála Lienarta, vyšlý v Lille r. 1951. Bible de Jérusalem je nejlepší světový překlad z originálů do moderního jazyka, který pochází z francouzské Biblické školy v Jeruzalémě. SZ vycházel pod vedením P. Rolanda de Vaux OP a NZ redigoval P. Pierre Benoit OP. Tento překlad byl užit jako předloha pro liturgické překlady v Anglii, USA, Irsku a v mnoha dalších zemích.

V r. 1973 vyšlo 2. revidované vydání Jeruzalémské bible, s novými předmluvami.

Nekatolíci užívají překladu Kalvínova pod jménem La Bible de Geneve, který byl modernizován v roce 1910 a vychází jako Version Synodale. Moderní překlad je čtyřsvazková Bible de Centenaire - Bible století.

Ekumenické překlady
Francouzský "Traduction oecuménique de la Bible'' je text Jeruzalémské bible.

Italský - La Biblia Concordata, Ravena 1968.

Anglický - Revised Standard Version, Londýn 1965.

České překlady
(Literatura: J. Merell: Bible v českých zemích) První český tištěný překlad pochází z r. 1475 a je to překlad NZ. Celá česká Bible byla vytištěna v Praze r. 1488. Kralická bible vychází v letech 1579-1593.

Nejznámější katolický překlad je Svatováclavská bible z let 1677-1715, dílo otců jezuitů Steiera, Konstance a Barnera. R. 1851 vychází nový český překlad v Praze od Durycha a Procházky. Tento překlad měl několik vydání, poslední vyšlo v r. 1884. V letech 1917-1925 vychází nový český překlad SZ od dr. J. Hejčla a NZ od dr. J.L. Sýkory.

Ve třicátých letech se objevuje překlad NZ od dr. R. Cola a v roce 1948 vychází v Olomouci překlad NZ od P. Škrabala OP. Po stránce kritické je to nejlepší překlad. Nový překlad celého SZ vychází r. 1956, jako posmrtné vydání překladu dr.J. Hegera. Je to překlad z originálních jazyků pod vlivem názorů školy N. Schlögla.

Moderní překlad vydal A. Petrů v Římě, typ moderních překladů, které často interpretují biblický text na úkor biblické pravdivosti. Mezi mládeží je oblíben pro svou časovost.

Velkým dílem je překlad Bible, který vydalo českobratrské nakladatelství Kalich. Je to překlad SZ i NZ s kritickými poznámkami k původním textům a s exegetickými vysvětleními. Na díle spolupracovali zástupci mnoha protestantských církví i katolíci. Často je toto vydání označováno za ekumenický překlad, což neodpovídá pravdě. Musíme říci, že jde o překlad českobratrské evangelické církve, který byl proveden za ekumenické spolupráce. Ekumenické vydání musí obsahovat i deuterokanonické knihy a vysvětlivky, které reprezentují jednotlivé církve.

Ve vydavatelství Charita vyšel neúplný překlad SZ od dr. Bognera, který je žákem italského biblisty světového formátu A. Vaccariho.

7. Hermeneutika


"Commentatoris officium est, non quid
ipse velit, sed quid sentiat ille, quem
interpretatur, exponere.'' (Sv. Jeroným)

Hermeneutika jako vědecká disciplína stanoví solidní normy k správnému výkladu textu. Biblickou hermeneutiku dělíme na dvě části:

Těmto dvěma předchází noematika, která se zabývá teorií smyslů biblického textu. Praktická aplikace hermeneutických pravidel se nazývá exegeze. (Exegeta byl původně vykladač znamení, proroctví).

7.1. Noematika

Vlastním předmětem biblické noematiky je smysl Písma svatého. Smysl je nějaká myšlenka, pravda vyjádřená slovy. Od smyslu je třeba rozlišovat význam, který má slovo bez ohledu na kontext. Tak mnohá slova mohou mít více významů, ale užitá v určitém spojení mají pouze jeden smysl (zámek, kolo, atd.).

Každá myšlenka nebo pravda může být sdělována buď slovy nebo činy, proto rozeznáváme dva biblické smysly. A to literární smysl a typický (duchovní) smysl. Nyní si všimněme blíže těchto dvou smyslů.

Literární smysl
Literární smysl je význam, jaký mají napsaná slova, tak jak jsou v kontextu. Je to podstatný význam, který má každé užité slovo samo o sobě. Podle hlediska, s kterým se na text zaměřujeme, můžeme mluvit o gramatickém (filologickém) smyslu a o logickém smyslu. Se zaměřením na obsah můžeme také mluvit o smyslu historickém, dogmatickém nebo morálním.

Jinak také můžeme mluvit o vlastním smyslu a o smyslu přeneseném.

Přenesený smysl
Přenesený smysl je v Bibli dvojího druhu. Buď se jedná o určité obraty, nebo dokonce o celé úryvky - perikopy.

Přenesený smysl obratů

Přenesený smysl perikop

Plnější smysl - sensus plenior
Problém plnějšího smyslu se objevuje v biblistice poměrně nedávno. A. Fernandez je jeden z hlavních teoretiků tohoto smyslu. Prvně bylo úředně referováno o tomto smyslu v encyklice Benedikta XV. Spiritus Paraclitus. Plnější smysl má svůj základ v harmonii mezi SZ a NZ, v jejich kontinuitě. Je to vztah mezi nedokonalým a dokonalým. Tento plnější smysl nalézáme na stránkách SZ i NZ. Je to především metoda hlubšího pronikání a plnějšího porozumění biblickému textu. Tak např. plněji chápeme mesiánská proroctví při srovnání s NZ apod.

Integrální smysl
Spočívá v jednotě celé Bible. Integrální smysl se opírá o kontext celé ekonomie spásy. Integrální smysl můžeme považovat za plnější smysl.

DŮSLEDNÝ SMYSL (sensus consequens)
Není to přímý biblický smysl, ale v širším slova smyslu ho přiřazujeme, protože je vyvozen z premis biblického textu. Význam tohoto smyslu je ve spekulativní teologii. Např. z textu "Bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův'' vyvozuje Kristus, že patriarchové žijí.

Univerzalita a jednota literárního smyslu
1.základní princip zní: Každé místo Písma má literární smysl.

2.princip tvrdí: Každé místo má jen jeden literární smysl.

Duchovní (typický) smysl
Svoje myšlenky nebo přání můžeme odhalit druhému člověku pomocí slov nebo různými znaky, gesty, symbolickými úkony apod. Tak i v Bibli nalézáme tento sdělovací způsob. Nazývá se typickým nebo duchovním smyslem. Samotný název typický byl vzat z Písma.

Typem nebo figurou je osoba, věc nebo událost, které mají vedle literárního smyslu ještě jiný význam - vyjadřující ještě vyšší pravdu. Tak Adam je typem Krista, východ z Egypta je typem vykoupení (1 Kor 10, 6 - k porozumění celé 10.kapitole, v řeckém textu užití termínu "typos'', v latinském "figura''), potopa je typem křtu (1 Petr 3, 21). Osobu, věc nebo událost, kterou typ předobrazuje, nazýváme antitypem. Typický smysl má ještě jiné názvy: alegorický, mystický, reálný.

Rozeznáváme tyto typy:

Vzhledem k obsahu dělíme typický smysl do tří skupin:

Typický smysl je dílem Ducha svatého, protože uzavírá vyšší pravdy než slova hagiografa. Je možné ho poznat jedině z Božího zjevení. Inspirovaný autor ho nemusel znát, ale tím se netvrdí, že ho někdy neznal. Při interpretaci je nutné vystříhat se krajnosti, která všude vidí typy. V zásadě se vykládají v typickém smyslu ty texty Písma, které tak tlumočí svatopisec nebo tradice Církve. Svatopisci měli charisma inspirace a Církev má zase dar pravdivé interpretace Písma.

7.2. Heuristika

K určení literárního smyslu užíváme všech vědeckých pomocných metod, kterých se užívá u každého literárního díla.

Vnitřní kritéria

Způsob řeči (consuetudo loquendi)
Způsob řeči je prvotní kritérium k určení literárního smyslu. Vyžaduje především znalost biblických jazyků a jejich gramatického specifika.

Logický kontext řeči
Logický kontext řeči vychází ze zákonů myšlení vzhledem ke gramatickým pravidlům. Vzdáleně se projevuje v úpravě vět a kapitol. Sem patří i psychologický kontext opírající se o psychologické souvislosti. Historický kontext si všímá dějinných souvislostí.

Specifické pojednání by zasloužil tzv. prorocký kontext, nazývaný též vizionářský. Prorok ve své vizi zachycuje celou šíři eschatologické budoucnosti často bez rozlišení místa a času. Proto je velmi těžké určit časové diference v prorockém výroku. Mnohé budoucí věci líčí prorok jako přítomné.

Paralelní místa
Jsou to ta místa, která se nalézají v textu Bible několikrát. Rozlišujeme slovní a věcné paralely.

Slovní paralelismus
Je dokonalý, jestliže se slova shodují v několika místech naprosto přesně (Mt 8,1-4; Mk 1,40-44; Lk 5,12-14).

Nedokonalý paralelismus spočívá v tom, že shoda není přesná. Nesčetné množství nedokonalých paralelismů nalézáme v synoptických evangeliích, v knihách královských a v knihách kronik.

K nedokonalému paralelismu patří básnický prostředek zv. paralelismus membrorum, se kterým se často setkáváme v biblické poezii. Je to časová úměra, kde se buď jinými slovy, opakováním nebo stupňováním obměňuje nebo vysvětluje základní myšlenka.

Slovní paralelismus je velmi užitečný k určení temných míst nebo k potvrzení nalezeného smyslu.

Věcný paralelismus
Pod věcí chápeme příběh nebo didaktické poučení, které se nachází na různých místech Bible. Historické paralelismy nacházíme především v knihách královských nebo kronik, rovněž tak v knihách Makabejských. Podobně i v evangeliích (Mt 14,13-21; Mk 6,30-44; Lk 9,10-17; Jan 6,1-13).

Také didaktický paralelismus nalézáme nezřídka v evangeliích (Mt 13,1-23; Mk 4,1-25; Lk 8,4-18).

Jako pomůcky pro porovnávání a hledání paralelismů slouží verbální konkordance a reálné (věcné) konkordance nebo biblické slovníky.

Literární druh
Pod literárním druhem rozumíme formy a způsoby řeči, jaké užívali lidé určité doby a určité země pro vyjádření svých myšlenek. Tak jako známe naše literární formy, tak víme, že i Bible obsahuje různé literární druhy. V Bibli nenalézáme naše literární formy, ale literární útvary starého Orientu. Nemůžeme je stanovit apriorně podle základního rozdělení na tři skupiny knih (historické, didaktické a prorocké), ale je úkolem odborníků, aby celý problém prostudovali a určili jednotlivé formy. Na první pohled rozlišujeme prózu od poezie. Připomeňme si ve stručnosti hlavní literární druhy: Právní literatura, dějepisná literatura, rodokmeny, dopisy, proroctví, apokalypsa, poezie lyrická, poezie didaktická.

Musíme si uvědomit, že jednotlivé knihy jsou vlastně určitým souborem, kde je často více literárních druhů pohromadě. I v dějepisných knihách nalézáme poetické útvary, jako jsou kantika různých osobností SZ: Mojžíše, Debory a dalších. Jinak je líčena událost přechodu přes Rudé moře v próze a jinak v žalmech, básnických útvarech izraelského národa.

Každý literární druh vyjadřuje pravdu jiným způsobem. Vezměme si např. vylíčení bitvy 2. světové války v různých literárních druzích naší literatury, v reportáži, v historické studii, v románech a v básni.

Zásluhu na zdůraznění významu literárního druhu má německý protestantský exegeta H. Gunkel, který razil své heslo "Sitz im Leben''. Tedy máme brát zřetel na dobu a prostředí vzniku knihy. O prosazení hlediska literárních druhů v katolické exegezi se zasloužili F. von Hummelauer, M.-J. Lagrange a G. Ricciotti. Pro pochopení a určení literárních druhů je nutná znalost mimobiblické literatury starého Orientu. Průkopnickou práci jmenovaných autorů schválil Pius XII. v Encyklice DAS z 30.9.1943.

Metoda dějin literárních forem
Metoda dějin literárních forem (Formgeschichtliche Methode - FM) rozlišuje v Bibli jako v každé jiné literatuře množství různých literárních druhů.

Bible neprošla jen textovým vývojem, ale velký počet redakcí předpokládá i vývoj literárních forem. Tato metoda chce stanovit pravidla vývoje těchto forem, určit jejich stáří a jimi vysvětlit biblický text. Uvedená definice FM se jeví na první pohled jako velmi seriózní, ale obtíž je v tom, že její autoři R. Bultmann a M. Dibelius přistupují k celému problému na základě skeptických filosofických schémat 20. stol. A proto není možné s pravidly FM tak snadno souhlasit. P. Benoit kritizuje FM, že její zásady často nevyrůstají ze skutečného bádání, ale apriorně určují bez ohledu na textovou kritiku a někdy i literární kritiku dějin vývoj literárních forem. Někdy přeskakují z literární kritiky do historické a snaží se za každou cenu dojít k předem určenému závěru.

Vnější kritéria

Autor knihy
Znalost autora zahrnuje znalost doby, v které žil, jeho země, kultury, vzdělání a společenského zařazení. Osobnost autora se odráží v celém díle. Skutečnost, že bibličtí autoři jsou orientálci, dává Bibli specifický ráz.

Příčina vzniku knihy a její účel
Je to další kritérium, které nám pomáhá při pochopení textu. Ze záměru, který sleduje autor, můžeme lépe chápat způsob zpracování a podání.

Doba a místo vzniku knihy
Autor i samo dílo je závislé na těchto uvedených faktorech a k plnému porozumění je nutné je znát. Je to vliv historické a místní kultury na myšlení a vyjádření spisovatele.

Pomocná kritéria z ostatních oborů
Jsou to: dějiny SZ, dějiny NZ, biblická archeologie, biblické atlasy, biblický zeměpis a místopis, dějiny a náboženské představy semitských národů a civilizací, s kterými se izraelský národ dostal do styku.

7.3. Autentická interpretace

Intepretační zásady heuristiky nám slouží k výkladu Bible z její lidské stránky. Bible je v první řadě Boží knihou a nejdůležitější dokument Božího zjevení, který byl svěřen Církvi, aby byl s jistotou čten a v něm byl nalézán poklad víry bez strachu z možných omylů. Člověk nemá dostatečná měřítka pro Boží slovo, nestačí tedy samotná heuristika, která jako každá jiná vědecká disciplína má svůj vývoj i své historické omyly, s kterými se musí vyrovnávat. Často musí pracovat s hypotézami, které pozdější objevy potvrdí nebo vyvrátí.

Tajemství Božího zjevení je však uchráněno od této lidské stránky. Písmo bylo svěřeno Církvi jako Boží poklad, který je chráněn pro všechny věřící a jeho tajemství je autenticky vykládáno učitelským úřadem Církve (magistérium). Toto vědomí, že jedině Církvi patří autentický výklad Písma, je zakořeněno ve víře již od prvokřesťanských dob. Přímé svědectví nám přinášejí významní církevní Otcové jako sv. Irenej, Klement Alexandrijský, sv. Vincenc Lerinský a další.

V dějinách autentického výkladu Bible docházelo někdy k nejasnostem, jak široké je právo autentického výkladu. Někteří autoři nerozlišovali mezi Zjevením a inspirací. Podle nich má učitelský úřad vysvětlovat všechno, co obsahuje Bible. I otázky přírodovědné, zeměpisné, historické atd. V současné době tyto nejasnosti již dávno vymizely a můžeme s jistotou tvrdit, že magistériu patří výklad Božího zjevení a toho, co se k němu bezprostředně váže.

Výnosy učitelského úřadu Církve:

Slavnostní (mimořádné) prohlášení
Slavnostní prohlášení učitelského úřadu jsou prvním a nejzávažnějším výkladem. Jedná se vlastně o dogmatické definice. Církev tímto způsobem vykládá biblický text velmi zřídka. Můžeme také mluvit o přímém a nepřímém slavnostním výkladu.

Přímým slavnostním (mimořádným) a pozitivním způsobem byla vyložena tato biblická místa:

Přímým slavnostním (mimořádným) a negativním způsobem zavrhl Tridentský koncil výklad utrakvistů o smyslu verše Jan 6,54. Nepřímým slavnostním (mimořádným) způsobem vyložila Církev častěji smysl určitých biblických textů.

Papežská biblická komise (PBK)
Lev XIII. založil PBK, jejímž úkolem je studovat biblické problémy a zaujímat k nim úřední stanovisko. Tato komise vydává dekrety, které obsahují úřední směrnice pro katolické vykladatele Písma svatého. Nejsou to neomylné a neměnné výnosy, ale je to projev řádného učitelského úřadu Církve, který je závazný pro katolické badatele a přitom jim nebrání dál pracovat na určitých problémech.

Poslední důležité dekrety a instrukce PBK jsou "odpověď kardinálu Suhardovi'' o prvních kapitolách Geneze z 16.1.1948 a Instrukce o historické pravdivosti evangelií z 21.4.1964.

Papežské encykliky
Papežské encykliky jsou dalším důležitým kritériem při výkladu Písma. Nezaujímají pouze stanovisko k jednotlivým otázkám, ale často určují i celkové normy pro studium a výklad Bible. Seznamují s novými proudy a varují před možnými nebezpečími. Také encykliky jsou projevy řádného učitelského úřadu Církve. Důležité jsou biblické encykliky posledních papežů, na které se často odvoláváme v introdukci:

Společný souhlas Otců
Vedle již uvedených úředních prohlášení učitelského úřadu Církve, která jsou kritériem výkladu, máme další kritérium, a to je společný souhlas Otců. Jedná se o výklad biblických míst, který nalézáme u významných církevních Otců a učitelů v dějinách Církve. Tento výklad nemusí být jednohlasný, ale jedná se často o morální většinu. Toto kritérium výslovně cituje Tridentský koncil. Na prvním místě musíme užívat ta díla Otců, která se přímo zabývají výkladem Bible.

Analogie víry
Tam, kde chybí úřední vysvětlení textu dekrety učitelského úřadu a výklad Otců, postupuje exegeta podle pravidla analogie víry (srov. Řím 12,6). To znamená, nemohu vykládat některé nejasné místo tak, aby to odporovalo víře a celkovému pojetí Božího zjevení. Toto pravidlo již cituje sv. Augustin.

7.4. Proforistika

Církev považuje Písmo spolu s tradicí za nejvyšší pravidlo víry, a proto vyžaduje, aby celé církevní učení a náboženský život vycházely z psaného Božího slova. Tento postulát vede Církev k tomu, aby se snažila nalézt pravý smysl Písma a seznamovat s ním věřící. Dát jim text Bible, který musí být i vysvětlován.

Proforistika jako teoretická nauka seznamuje s formami výkladu biblického smyslu.

Překlad
Překlad patří k základním formám a seznamuje čtenáře v jeho vlastním jazyce s biblickým textem. Správně má překlad vycházet z jazyka originálu. Dobrý překlad musí být věrný, tj. musí podávat smysl v národním jazyce co nejvěrněji originálu a přitom dbát na jazykové a literární hodnoty národního jazyka. V základě můžeme sledovat dva druhy překladů: odborné a populární.

Parafráze (opis)
Jedná se vlastně o volný překlad, který často objasňuje a vysvětluje některé pasáže, které jsou dnešnímu čtenáři nesrozumitelné. Za typické parafráze můžeme považovat aramejské targumy.

Glosa
Glosa, říká Alkuin, je výklad jednoho slova nebo jména. Glosy byly původně psány na okraj textu - tzv. marginální glosy. Později byly psány mezi řádky - interlineární glosy. Nejznámější jsou marginální glosy Walafrieda Strabona (+ 849) a interlineární glosy Anselma z Laonu (+ 1117).

Scholia
Podle etymologie slova se jedná o krátkou přestávku ve čtení, která sloužila pro vysvětlování textu. Scholion je krátká vysvětlivka nejen nesrozumitelného výrazu, ale někdy i celé perikopy z různého hlediska - archeologického, gramatického, historického apod. Nejznámější jsou scholia Órigenova.

Homilie
Homilie je praktický lidový výklad některé části (perikopy) Písma. Úryvek se vykládá parafrází. Název pochází od Órigena. Augustin zúžil pojem homilie na výklad nedělních a svátečních perikop. Sbírka homilií se nazývá homiliář. Zpočátku homiliáře obsahovaly pouze církevní Otce, později byli připojeni i jiní autoři, např. Alkuin.

Postila (post illa verba, tj. po těchto slovech)
Je to krátké objasnění určitého biblického textu, které učitel diktoval žákům během výkladu Písma svatého. Nejrozšířenější byly postily Mikuláše Lyránského (+ 1340).

Katéna (výtah)
Je to výklad biblického textu sebraný z děl církevních Otců a učitelů. Uprostřed listu byl velkými písmeny napsán biblický text a kolem dokola byly umístěny výpisky z různých Otců. Tato forma výkladu vznikla na Východě. Nejslavnějším autorem byl Prokop z Gazy (+ 528). Na Západě se nejvíce rozšířily katény Alkuinovy a jeho žáka Rabana Maura. Nejlepší scholastickou katénou je Zlatá katéna sv. Tomáše Akvinského ke čtyřem evangeliím.

Komentář
Jedná se o vědecko-analytický výklad biblické knihy nebo všech knih Písma svatého. Cílem každého komentáře je všestranný a dokumentací podložený výklad pravdivého biblického smyslu. Komentáře jsou díla pravé exegeze. Nepodávají jen filologický rozbor textu, ale výklad Božího zjevení.

Komentáře mají také různé zaměření. Vedle vědeckých komentářů, které podávají vyčerpávajícím způsobem výklad textu, máme komentáře, které sledují stránku duchovního života nebo přibližují biblický text populárním způsobem pro určité skupiny (mládež, řeholní sestry apod.).

Monografie
jsou vědecké práce o jednotlivých biblických problémech, které není možné zpracovat v rámci komentáře. Např. pojetí mesiáše v SZ, proroctví apod.

8. Biblická teologie

Podle II. vatikána má být Písmo podkladem a duší teologie. Z formálního hlediska rozlišujeme teologii na teologii dogmatickou, morální, pastorální apod. Biblická teologie je syntézou teologických metod, které byly vlastní biblickým autorům - teologům či spíše redaktorům Bible. Proto rozlišujeme teologii jednotlivých pramenů, knih či souboru určitých knih a v posledním stupni dělíme biblickou teologii na teologii SZ a NZ.

Biblická teologie poskytuje tedy přípravnou látku pro současného teologa. Sama se musí opírat o filologický rozbor textu a využívá historických, kulturních i religionistických znalostí biblického světa a prostředí. Není možné ji studovat bez světla víry, která je jednotícím principem.

První příručka biblické teologie z r. 1787 pochází od J.F. Gablera, profesora evangelické fakulty na univerzitě v Altdorfu.

Základními katolickými příručkami pro teologii SZ jsou:

P. Heinisch: Theologie des Alten Testaments, 1940 (anglický překlad The Theology of the Old Testament),

a pro teologii NZ:

R.P. Lemonnyer OP: Theologie du Nouveau Testament, Paříž 1928 (anglický překlad The Theology of the New Testament, Londýn 1930).

8.1. Teologie SZ

Hlavní reprezentanti katolické teologie SZ
1) Paul Heinisch, profesor Katolické univerzity v Nijmegen publikoval svou Teologii SZ v r. 1940. Kniha má sloužit jako pomůcka studentům při studiu dogmatiky. Má tedy klasické dělení podle známých dogmatických traktátů od Stvoření po eschatologii. 2) F.C. Ceuppens OP, autor knihy Theologia Biblica I., De Deo uno, Řím 1948, se omezil pouze na teologické pojetí Boha ve SZ a porovnává toto pojetí s Teologickou sumou sv.Tomáše Akvinského. 3) P. van Imschoot, autor nejlepší katolické dvojsvazkové Teologie SZ (Théologie de l'Ancien Testament, 1954-56):

1.díl Bůh

2.díl Člověk.

V prvním svazku probírá autor atributy osobního Boha SZ a zdůrazňuje skutečnost Zjevení a vyvolení Izraele. Druhý svazek osvětluje biblické pojetí člověka, přičemž deuterokanonická biblická antropologie přišla trochu zkrátka. 4) A. Gelin, autor studie Klíčové pojmy SZ (Les Idées maitreses de l'Ancien Testament, angl. The Key Concept of the Old Testament, česky samizdat). Jde o základní informativní dílko francouzského jezuity, překladatele Jeruzalémské bible.

Hlavní reprezentanti evangelické biblické teologie SZ
1) Walter Eichrodt, německý luteránský teolog, autor dvousvazkové Teologie SZ (Theologie des Alten Testaments, 1961), postupuje podle těchto základních tezí:

Bůh a vyvolený národ

Bůh a svět

Bůh a člověk. 2) Theodor C. Vriezen, holandský evangelický teolog, autor Přehledu teologie SZ (Theologie des Alten Testaments in Gründzügen, 1956), který se dělí na 2 části:

a) Místo a interpretace SZ v křesťanství

b) Poselství SZ v Církvi. 3) Edmond Jacob, francouzský reformovaný teolog, autor Teologie SZ (1968) a profesor na evangelické fakultě univerzity ve Strasburgu, která spolu s katolickou fakultou ve spolupráci s jeruzalémskou Biblickou školou udílí doktorát Písma svatého.

Jacob dělí svou práci na 3 části:

a) Charakteristické aspekty Boha ve SZ

b) Působení Boha podle SZ

c) Opozice vůči konečnému triumfu Božího díla. 4) Gerhard von Rad, německý evangelický biblista, autor dvoudílné Teologie SZ (Theologie des Alten Testaments, 1966-68):

1. díl: Teologie historických tradic Izraele

2. díl: Teologie prorockých tradic Izraele.

Dává přednost teologickému rozboru tradic před událostmi dějin spásy.

8.2. Orientační přehled teologie NZ

Katoličtí autoři
1) R. P. Lemonnyer OP, průkopník katolické teologie NZ. Studii Theologie du Nouveau Testament, 1928, rozdělil do 3 částí:

a) Synoptici, Boží království a jeho zakladatel

b) Pavel, nová ekonomie spásy

c) Jan, osoba Ježíše Krista. 2) Max Meinertz, autor největší katolické dvousvazkové Teologie NZ (Theologie des Neuen Testaments, 1950) z německé jazykové oblasti. Celé dílo dělí autor na 4 části:

a) Ježíš Kristus a jeho nauka

b) Pavel a jeho účast na rozvoji Církve

c) Prvotní církev v Jeruzalémě

d) Janovská teologie, finální produkt apoštolské církve. 3) J. Bonsirven, vynikající francouzský biblista, dělí svou Teologii NZ (Théologie du Nouveau Testament, 1951) též na 4 části:

a) Ježíš Kristus

b) Rané křesťanství

c) Sv. Pavel

d) Rozvíjející se křesťanské komunity. 4) R. Schnackenburg, autor německé školní příručky Teologie NZ (La Théologie du Nouveau Testament, 1961), rozebírá teologické koncepce spisů novozákonního kánonu. 5) P. C. Spicq OP, profesor na univerzitě ve Friburgu, autor Morální teologie NZ (1960). Etika NZ je vykládána s brilantní erudicí, s jedinečnou znalostí apoštola Pavla, podle systému tomistické morálky ctností.

Nekatoličtí autoři
1) Rudolf Bultmann, publikoval svou Teologii NZ (Theologie des Neuen Testaments, 1948-53) ve 3 sešitech. Rozdělil svou práci na 4 části:

a) Základy a motivy NZ teologie

b) Pavlova teologie

c) Teologie Janova evangelia

d) Vývoj prvotní církve.

Hned v úvodu autor tvrdí, že předmětem teologie NZ není poslání Ježíše, ale vývoj idejí křesťanské víry, které vycházejí z kerygmatu prvotní Církve. 2) Alan Richardson, americký teolog, autor Teologie NZ (An introduction to the Theology of the New Testament, 1958), zdůrazňuje proti R. Bultmannovi zásadu interpretace historické víry. Sám Ježíš je autorem interpretace řádu vykoupení. Smrt a zmrtvýchvstání Páně objasňují lépe novozákonní poselství než nějaké dnešní hypotézy. Kristus je spásnou Boží mocí přinášející vykoupení. 3) Hans Conzellmann, velice pilný žák R. Bultmanna, který publikoval svou Teologii NZ (Grundriss der Theologie des Neuen Testaments) v roce 1967. Samo rozčlenění látky nám ukazuje autorovu vzdálenost od historického Krista.

a) Kerygma prvotní helénské obce

b) Synoptické kerygma

c) Pavlova teologie, evoluce křesťanství

d) Vývojové směry po Pavlově smrti

e) Janova teologie, vývoj Ježíšovy tradice.

Mnozí stoupenci postbultmannismu se dostávají do stále většího rozporu se současným historickým a archeologickým bádáním. 4) Oscar Cullmann, profesor na evangelické fakultě ve Strassburgu, autor Christologie NZ (česky Christologie Nového zákona, 1976), ekumenicky velmi spřízněný, často citovaný v pracích Y. Congara. 5) Joachim Jaramias, německý evangelický autor Teologie NZ, doposud vyšel I. díl (Verkündigung Jesu), jedinečné dílo, které je protiváhou skeptickému existencialismu v teologii, který vystřídal předchozí hegelianismus Bultmannovy školy. Autor zdůrazňuje skutečnost aramejského hlásání Ježíše Krista (kerygma) a při rozboru titulu "Pán'' koriguje O. Culmanna. Tajemství Ježíše Krista interpretuje na základě oslovení "můj otec'' a "váš otec'' (abba). Průvodcem dějinami a informativní příručkou o biblické teologii je práce W. Harringtona OP: Biblická teologie (The Path of Biblical Theology, 1973, polský překlad Teologia Biblijna, 1980).

Syntetickým přehledem je francouzský Biblický teologický slovník (Léon - Dufour: Vocabulaire de Théologie biblique, 1962, 1981, česky 1991), který každé heslo rozebírá pod zorným úhlem SZ a NZ.

9. Církev a Bible

9.1. Základní otázka

Jestliže chceme mluvit o vztahu mezi Církví a Biblí, musíme oba pojmy co nejzřetelněji vymezit. Je to téměř nemožné, ale určité vyjasnění přece bude užitečné.

O podstatě Bible byla již řeč v předchozích kapitolách.

Písmo je tajemství, kde Boží slovo je ukryto v lidském šatě. O tomto tajemství můžeme mluvit jen v obrazech, které nejsou schopny vyjádřit celou skutečnost. Je to tajemství, které nemůžeme plně pochopit a jehož existence je nám známa jedině přes Boží zjevení. Církev je přesvědčena, že autorem Písma je Bůh. Vlivem inspirace můžeme Bibli nazývat slovem Božím. Bůh k nám mluví skrze napsané slovo; užíval při psaní lidských myšlenek, vůle a slov tak, že božské proniká lidské, jako paprsek světla proniká vodní prostorou. Je to skutečně fantastické tajemství, jak božské může být obsaženo v lidském výrazu, který je nedokonalý a omezený.

Také Církev je tajemstvím naší víry - mystérium v pravém slova smyslu. Nechápeme Církev pouze jako shromáždění věřících. Církev je nekonečně víc. Jednota Církve je jednota věřících v Kristu (Jan 17,20-22). Kristus ve věřících a věřící v Kristu,to je podstata a tajemství Církve. Kristus je hlava Církve, je jejím životem, a tak život každého věřícího je životem Kristovým. Podstata a vnitřní život Církve jsou tajemstvím zrovna tak jako vtělení nebo vykoupení. Toto tajemství nás však nutně nevede k závěru, že Církev je dokonale neviditelná. Její božský zakladatel se objevil zcela viditelně na této zemi a ustanovil Církev jako viditelnou společnost. Petrovi a apoštolům předal svou autoritu: "Kdo slyší vás, slyší mne''. (Lk 10,16). A protože dílo Kristovo bylo určeno pro všechny lidi všech dob, je absolutně jisté, že podle Kristova úmyslu i nástupci apoštolů budou mít podíl na jeho autoritě, která přechází z apoštolů na jejich nástupce.

Apoštolům svěřuje hlásání evangelia. Tedy mluvené slovo je prvním prostředkem, kterým se lidé seznamují s evangeliem. Napsané Boží slovo předpokládá Církev, ve které se zrodilo pro její potřebu. Bible je tedy knihou Církve, a proto jedině ona má na ni autorské právo. Nestavme nikdy Bibli proti Církvi a Církev proti Bibli. Bible není magická kniha. Jak poznáme, že máme opravdu v rukou Boží slovo? Jak zjistíme, že soubor knih je skutečně pravý, že nedošlo k zfalšování Božího poselství?

Proto je nutná autorita Církve Kristovy. Již před 1500 lety řekl sv. Augustin, že by nevěřil v evangelia, kdyby ho k tomu nedovedla autorita Církve. Církev jako společenství věřících (tak ji chápou protestanté) nestojí na Bibli, ale v Církvi vidíme nejen Boží instituci, nýbrž v ní je Bůh přítomný a činný. Je to tentýž Bůh, který mluví v Bibli a v Církvi a skrze Církev poučuje lidi o svém Zjevení. Bible je nejdokonalejší svědectví Církve. První hlásání Církve bylo mluvené a psané slovo apoštolů a takové je její hlásání po všechna staletí, protože Církev ve své podstatě zůstává stejná, totiž Duchem svatým vedené a upevňované tělo Kristovo.

V každé generaci hlásá Církev napsané i mluvené Boží slovo. Ne tedy jednotlivci, ale celé Církvi bylo svěřeno tajemství Božího slova a jen ona je oprávněna Boží slovo opatrovat a lidem zprostředkovat a vysvětlovat.

9.2. Služba Církve Božímu slovu

Během života Církve jsme svědky, jak Církev Bibli opatruje, zprostředkovává a vysvětluje. Církev prohlašuje svou víru v Boží slovo, v inspiraci Bible a v její pravdivost. Církev hájí a definuje seznam knih Písma svatého (kánon). - Církev se stará o čistotu biblického textu, o jeho recenze. Její zásluhou se dostává Boží slovo všem národům. Pracuje na překladech Bible do národních jazyků, pěstuje studium biblických jazyků a pomocných vědeckých oborů pro výklad Písma svatého.

Svědectví o této službě přinášejí usnesení provinciálních a ekumenických koncilů, statuty diecézních kapitul a klášterních společenství. Dějiny umění a archeologie nás seznamují se skvělými důkazy této služby Církve. Jen letmý pohled do historických knihoven nás přesvědčí o neuvěřitelně živé péči o pravdivý a časový výklad Božího slova. Vedle skromných počátků při šíření křesťanství, které bylo také vždy šířením kultury a civilizace, vidíme rozvoj této služby Církve během dějinného vývoje. Ekonomický a civilizační vývoj posledních dvou století rozšířil také možnosti Církve ve službě Božímu slovu. Vychází množství vědeckých biblických časopisů: Analecta Biblica (Řím, od r.1952), Bibel und Liturgie (Vídeň, od r.1927), Revue Biblique (Paříž, od r. 1892), Biblical Theology Bulletin (Řím, od r.1971) a mnoho dalších. Vycházejí také biblické slovníky: Dictionnaire de la Bible (Paříž 1895-1912), H. Haag: Bibel-Lexicon (Eisieden - Zürich 1968), Vocabulaire de Théologie biblique (Paříž, 1962, 1982) a konkordance. Již v 19. stol. dochází r. 1890 k založení jeruzalémské Biblické školy, která měla připravovat budoucí profesory biblistiky, a v r. 1909 zakládá Pius X. v Římě biblický institut.

9.3. Četba Bible

Možná že jste se již setkali nebo setkáte s tvrzením, že katolická Církev zakazuje laikům číst Bibli. Toto tvrzení vychází jednak ze skutečnosti, že v minulosti vždy vyžadovala Církev četbu Bible od kněží, ale nežádala, aby Písmo četli všichni věřící bez rozdílu. V r. 1713 odsoudil papež Klement XI. jansenistické tvrzení, že vždy a pro všechny je nutné poznat a zkoumat Písmo svaté.

Církev si nepřála především v době Tridentského koncilu, aby všichni věřící bez rozdílu četli Bibli; pro laiky, kteří by četli Bibli v národním jazyku, bylo třeba zvláštního povolení. Je nutné si uvědomit, že mnohé názory a praktické směrnice jsou závislé na době a okolnostech, které vedly k jejich vzniku.

První zákaz čtení Bible pochází od papeže Inocence III. z r. 1200. Jednalo se o sektu, která se potají scházela a četla Bibli v národním jazyce, a laici, kteří Bibli četli, ji také vykládali. Ve skutečnosti se nejedná o zákaz čtení Bible laiky. Jak zcela zřetelně vysvítá z textu, vysvětluje papež, že přání rozumět Písmu svatému není trestuhodné, nýbrž hodné chvály, ale chyba je v tajném shromažďování a v nedovoleném kazatelském úřadě laiků.

Překlady Bible do národních jazyků spatřily světlo světa dávno před reformací. Nebyly tak rozšířené, protože neexistoval knihtisk a později ani nebyl všude dostatečně rozšířen. Sami otcové Tridentského koncilu měli velký zájem na šíření znalosti Bible. Otcem zákazu byl španělský biskup kardinál Pacheco, který žádal zákaz všech překladů, protože jedině Vulgátu považoval za autentický překlad. To znamená, že každý mohl číst Bibli, ale jedině v latině - text Vulgáty, avšak kolik laiků znalo latinu?

Index zakázaných knih z r. 1564 prohlašuje, že bez dovolení biskupa nebo inkvizice nesmí nikdo číst Bibli v národním jazyce. Později dochází k zpřísnění, že dovolení uděluje pouze Svatá stolice. Holandský karmelitán P.L. Stolwijk říká, že zneužívání Bible v protestantské polemice bylo varovným signálem pro církevní autoritu, která proto zahájila takovýto tvrdý postup. Předpisy indexu zůstaly v platnosti až do r. 1897. Protestantské biblické společnosti zaplavily Evropu biblickými překlady, které byly pro katolíky nepřijatelné ne snad pro překlad, ale pro nedostatek vysvětlivek a pro neúplnost - chyběly deuterokanonické knihy.

Je třeba si uvědomit, že vedle nařízení koncilu existovaly i katolické překlady Bible, které obdržely schválení biskupů. Pius VI. chválí Martiniho italský překlad, který umožňuje, aby věřící mohli číst Písmo svaté. Prakticky tedy skončila platnost zákazu z Indexu mnohem dříve, než došlo k úřednímu zrušení. Chápeme kritickou situaci 16. stol. a také přecenění latinského textu Vulgáty. Tendence ochrany latiny jako liturgické řeči, kterou reformátoři odstranili, přímo nahrávala latinské Vulgátě. Tato tendence vyvrcholila v extrémní obrannou reakci, jak se někdy stává v životě Církve.

V roce 1897 dochází k prudkému obratu. Lev XIII. ponechává pouze zákaz číst protestantské vydání Bible. Četbu evangelií obdařuje tento papež dokonce odpustky. Benedikt XV. vyzývá věřící, aby denně četli NZ. Pius XII. v encyklice DAS doporučuje překlady z originálních jazyků a také vyzývá k rodinné četbě evangelií.

II. vatikánský koncil chce, aby život Církve a každého věřícího byl silněji prostoupen Božím slovem - Biblí. S touto skutečností se setkáváme v obnovené liturgii a v celém životě Církve.

Smutným zjevem je nedostatek četby Písma v řeholních komunitách (zvláště SZ v konventech sester). V rodinách velmi často SZ ani není a NZ je založen "někde'' v knihovně. Snažme se ze všech sil odstranit mentalitu, kterou charakterizuje tento výrok: "Ten zná Bibli - to určitě není katolík.''

9.4. Liturgie a Bible

Písmo svaté je svou podstatou Boží slovo, je však také slovem o Bohu a k Bohu. Jako náboženská kniha mluví Bible o Bohu a jeho díle, o stvoření a vykoupení, o jednání Boha s člověkem. Bible nám zprostředkovává poznání Boží všemohoucnosti a milosrdenství, jeho dobroty a lásky, vědomí naší nehodnosti a viny před Bohem.

V inspirovaných knihách dostává svůj výraz důvěra člověka v Boží milosrdenství a díkůvzdání za jeho lásku a dobrotu. Již ve SZ nacházíme naléhavé modlitby za spásu, a v NZ není obsaženo jen líčení díla Božího milosrdenství, nýbrž také díkůvzdání za vykoupení.

Není tedy div, že Bible je prvním a nejdůležitějším pramenem, z kterého čerpá Církev, když se Bohu klaní, když ho prosí a děkuje mu. Všechny důležité liturgické knihy čerpají z Bible - misál, breviář atd.

Žaltář - modlitební kniha SZ - se stává modlitební knihou Církve. Zcela právem. Již mladé křesťanství poznalo, že Bible není jen arzenálem důkazů proti nevěřícím Židům, ale je především pokladnicí modliteb. Samozřejmě že v ústech křesťanů znějí tyto modlitby jinak než v synagóze. Pro křesťany jsou mesiánská zaslíbení již skutečností, vykoupení přinesl Kristus, a tak se modlíme za konečné naplnění spásy. Jejich děkování má nesrovnatelně vyšší motiv, vždyť děkují za lásku Boží, kterou jim ukázal Ježíš Kristus. - Dějinné okolnosti, ve kterých modlitby vznikly nebo byly vysloveny, upadly v zapomenutí, ale přitom tyto modlitby nejsou prázdnými formulemi. Často dostávají hlubší a bohatší obsah. Modlitba za osvobození z otroctví přechází v žádost o duchovní svobodu. V určité situaci je i historický smysl aktuální. Je jisto, že liturgický smysl nemůže zcela abstrahovat od původního historického smyslu.

A tak vidíme, že liturgie aktualizuje Boží slovo, a také musíme říci, že dobrá znalost Bible je nutná pro hlubší porozumění liturgii. Liturgické hnutí a současná liturgická obnova po II. vatikánském koncilu vyžadují hlubší znalost Bible, a na druhé straně přinášejí nový a větší zájem o Knihu knih.

10. Historie exegeze

Dějiny exegeze nás poučují o tom, jak byla Bible komentována během věků, a zvláště v období blízkém vzniku svatých knih, to je v době poapoštolské a v období patristiky.

10.1. Židovská exegeze

Starověké období
V antickém judaismu můžeme mluvit o dvou směrech výkladu Písma: alexandrijském a palestinsko-babylónském.

Zhelénizovaný alexandrijský judaismus používal při interpretaci Bible alegorické metody. Čelným představitelem tohoto směru byl Filón Alexandrijský.

Židé v Palestině (školy v Tiberiadě, Sefforis, Cezareji) a v Babylónii (školy v Mehardei a Surze) komentovali Písmo prakticky. Používali dvou metod - halaky a hagady.

Halaka (norma) - jedná se o právnickou interpretaci Tóry. Původně obsahovala halaka ústní náboženské právo, tradované vedle Písma. Nacházíme ji v Talmudu a v nejstarších midraších.

Hagada (podání, tradice) je interpretační metoda, která stanoví teologický výklad textu. Hagada jako výsledek této metody obsahuje množství teologických, morálních a legendárních vysvětlení. Nalézáme ji především v pozdějších midraších a některých apokryfech (Kniha jubilejí).

Tyto metody, které se rozvinuly v prvních dvou stoletích naší éry, jsou zachovány především v Talmudu a midraších.

Talmud (nauka, věda)
Je to sbírka židovských tradic, především právních. Obsahuje pravidla pro postup v každé životní situaci, výklad Písma, přísloví, mudrosloví, anekdoty a doktrinální traktáty. Jedním slovem všechno, co obsahovala halaka a hagada. Talmud není pro Židy pouze právem, ale knihou života, které judaismus děkuje za své přežití. Talmud je dílem učených amoraitů, kteří byli nástupci slavných tanaických doktorů. Podle Maimonida je to 128 osob od rabína Hillele až po rabína Judu ha-Naši (+ 217). Talmud se skládá ze dvou částí. Z mišny, který tvoří základní text, a z komentáře, tzv. gemary.

Mišna (opakování) je první oficiální sbírka právní nauky pobiblického judaismu, zredigovaná rabínem Judou ha-Naši, populárně nazývaným "náš svatý rabín''. Mišna se skládá ze 73 traktátů (massekót), rozdělených do 6 částí (sedárím).

Gemara (doplněk) je komentář doplňující a objasňující Mišnu. Podle místa, kde komentář vznikl, máme dvě Gemary: palestinskou (též zvanou jeruzalémskou) a babylónskou.

Proto také máme dva Talmudy: palestinský a babylónský. Kompilace palestinského Talmudu byla provedena během 2.-5. století. Babylónský Talmud byl zredigován mezi 5.-7. stoletím.

Tosefta
Je paralelní novější sbírka doktríny a tradic tanaických učenců. Jejím autorem je rabín Akiba ben Josef (+ 135).

Midraš
Midraš je komentář Písma svatého, který sleduje didaktický a morální cíl. Starší komentáře užívají metody halakické, pozdější metody hagadické. Komentáře vznikly v synagógách jako vysvětlení čteného textu. Nejstarší midraše jsou:

Makilta (komentář ke knize Exodus) a Sifra (komentář ke knize Leviticus).

Od středověku k novověku
Byly to práce učených rabínů v oboru hebrejské biblické filologie, které připravily cestu vědecké exegeze. Toto velké hnutí rabínských filologů zahájil egyptský rabín Sa' adiáh ben Josef (+ 942).

Ve 12. a 13. století se setkáváme s komentáři o literárním smyslu Písma.

Mezi nejvýznačnější autory patří Abrahám Ibn Ezra z Toleda a rabíni Kimchové: Josef a jeho synové Moše a David Kimchi z Narbonu.

V biblické exegezi se také zasloužili učenci ze sekty karaitů, která vznikla v 8. stol. Její členové odmítali Talmud a opírali se pouze o Písmo, které komentovali v literárním smyslu. Z této sekty vynikly dvě postavy: Jafet ben Ali v 10. stol. a Jakub ben Ruben ve 12. stol.

V práci s hebrejským biblickým textem v době od 3. do 10. stol. mají velké zásluhy západní a východní masoreté. Tiberiada byla vědeckým ostrovem západních masoretů. Tomuto centru děkujeme za znaménka pro samohlásky a přízvuky, se kterými se setkáváme v hebrejských biblích. Nejpřednějšími teoretiky byli členové rodu ben Ašer a ben Naftali, a to Áron ben Moše ben Ašer a Moše ben David ben Naftali (oba z 10. stol.). Autoritou Maimonida, židovského filosofa a exegety, byl přijat kodex ben Ašerův za "přijatý text'' hebrejské bible.

Ve středověku můžeme sledovat v židovské exegezi tyto směry:

V době renesance dochází v exegezi k návratu k literárnímu smyslu. Jedinečným představitelem tohoto směru je Izák ben Jehuda Abarbanel ("Abravenel'' + 1508), politik a ministr Ferdinanda a Izabely na španělském dvoře. Ve svých komentářích čerpal i z křesťanských autorů. Druhým učencem té doby byl Baruch Eliáš ha-Levi, původem Němec, který působil v Itálii jako učitel hebrejštiny. Je autorem hebrejské gramatiky, slovníků a cenného díla o masoře Masoret ha-masoret.

Novodobí židovští exegeté používají při interpretaci textu Písma současně filologická i historická kritéria. Záleží na tom, ke které škole se autor hlásí. V základě můžeme rozlišovat směr konzervativní a racionalistický. Hebrejská univerzita v Jeruzalémě je hlavním střediskem židovské exegeze i pomocných biblických věd. V USA je podobným centrem Cincinnati.

10.2. Křesťanská exegeze

Počátky biblické exegeze
Již knihy NZ obsahují první známky biblické exegeze. Kristus a apoštolové citují texty SZ a interpretují je ve smyslu literárním a typickém. Apoštolští Otcové a apologeté 2. stol. často citovali a vykládali biblické texty v literárním smyslu. Např.: sv. Klement Římský, sv. Ignác, sv. Polykarp, sv. Justin a sv. Irenej. Autor Barnabášova listu pod vlivem židovské alexandrijské školy interpretuje biblický text alegorickým způsobem s kabalistickým zabarvením.

Alexandrijská škola
Vědecká interpretace Bible dala podklad pro vznik starověkých křesťanských exegetických škol. První místo patří alexandrijské škole zv. Didaskaleion. Alexandrijskou školu založil Pantenos okolo roku 180. Nejvýznamnějšími představiteli této školy byli: Klement Alexandrijský, Órigenés, Eusebius z Cezareji, sv. Cyril Alexandrijský. Z ní také vyšli tři velcí Kapadókové: sv. Basil Velký, sv. Řehoř Naziánský a sv. Řehoř z Nyssy. Škola byla v provozu až do poloviny 5. stol. Didaskaleion bylo pod vlivem, a to silným vlivem židovské alexandrijské exegetické školy. Tato škola byla hlavní představitelkou alegorického výkladu. Prvním metodologem byl Órigenés. Podle něho je hlavním cílem Písma poučovat o Božích tajemstvích. Opíraje se o Platónovu trichotomii, viděl v Písmu trojí smysl:

LITERÁRNÍ - TĚLESNÝ MORÁLNÍ - DUŠEVNÍ

mystický - duchovní

Zájem exegetův je především objevovat vyšší a nejvyšší smysl Písma, tj. morální a mystický.

Antiošská škola
Vznikla koncem 3. stol. a byla činná až do konce 5. stol. Za jejího zakladatele je považován kněz Lucián ze Samosaty (+ 312). Rozkvět této školy je spjat se slavnými učiteli syrské církve, jako byli: sv. Efrém Syrský, Diodor z Tarsu, sv. Jan Chrysostom a Teodor z Mopsvestie.

Základem biblické interpretace v této škole byl literární smysl. Stoupenci této školy přitom nepopírali vyšší či typický (duchovní) smysl, ale připouštěli ho pouze tam, kde měl opodstatnění v literárním smyslu.

Patristická exegeze
Na Západě se nevytvořila žádná exegetická střediska. Latinští autoři pracovali pod vlivem obou východních škol. Sv. Hypolit Římský, sv. Hilarion z Poitiers a sv. Ambrož používali většinou metod alexandrijské školy. Antiošskou školu následovali Julián (455) a Ambrosiaster. Střední cestu, která těžila z obou škol, zachovával sv. Jeroným a sv. Augustin - nejvýznačnější učitelé latinského Západu.

Praktickou exegezí se v 6. stol. na Západě zabývali sv. Řehoř Velký a Kassiodor. Sv. Izidor (+ 636) ze Sevilly vydává práce, které patří částečně k introdukci i exegezi. Béda Ctihodný (+ 735) je autorem mnoha mystických a morálních komentářů ke SZ a NZ.

Na Východě téměř ustává koncem 5. stol. tvůrčí exegeze. Obě význačné školy zanikly v období rozšíření orientálních bludů. Z východních Otců můžeme v období patristiky vzpomenout Prokopa z Gazy (+ 528), kterému vděčíme za první katénu, a sv. Jana Damašského (+ 749), který vydal celou řadu komentářů k listům sv. Pavla.

Středověká exegeze
Rozvoj teologie ve středověku a výrazný návrat k filologickým oborům ovlivnil i rozvoj biblické exegeze. Již ve 12. stol. se objevují komentáře Huga od sv. Viktora a sv. Bernarda z Clairvaux. Tyto komentáře postrádají určité metody.

Teprve scholastici ve 13. stol. stanovili exegetické metody na základě aristotelovské dialektiky. Výklad knih se musel opírat o analýzu textu a literární smysl, který je kostrou interpretace. Určování typického smyslu bylo podřízeno určitým kritériím. Exegetičtí autoři tohoto období jsou Hugo od Božího Těla (S. Caro), sv. Albert Veliký, sv. Bonaventura a sv. Tomáš Akvinský.

14.-16. století přineslo další rozvoj studia biblických jazyků a velkou úlohu v biblistice sehráli humanisté. Z této doby pocházejí velice erudované postily a komentáře od Mikuláše Lyránského (+ 1340), kardinála Kajetána (+ 1534), Erasma Rotterdamského a Santes Pagniniho (1541).

Exegeze v období po Tridentinu a v době osvícenství
Léta 1550 - 1650 po Tridentském koncilu byla zlatým věkem katolické exegeze. Velké zásluhy patří Sixtu ze Sieny, Janu Morinovi, Abrahámu Orteliovi a ariánu Montánovi.

Nejlepší komentáře vyšly z pera Jana Maldonáta, Alfonse Salmerona, Roberta Bellarmina a Kornelia van den Steen (Lapide). Tyto práce jsou ukázkou skvostně fundované exegeze.

Od druhé poloviny 17. stol. dochází k úpadku. V kritice textu vykonal velký kus práce F. Houbigant (+ 1784). Na poli literární kritiky se objevilo průkopnické dílo Richarda Simona, který se jako první kriticky stavěl k autorství Mojžíše vzhledem k celému Pentateuchu, což vyvolalo ostrou kritiku biskupa J.B. Bossueta.

V 19. století, především v druhé polovině, dochází k novému oživení katolické exegeze. Jsou to práce M.-J. Lagrange (+ 1938), zakladatele Ecole Biblique v Jeruzalémě a časopisu Revue Biblique. O jeho práci byly již zmínky v předchozích statích. Množství komentářů je zrcadlem génia muže, který patří bezesporu mezi nejvýznačnější postavy novodobé biblistiky. Otcové Tovaryšstva Ježíšova začínají vydávat monumentální dílo Cursus Scripturae Sacrae pod vedením R. Cornelyho (+ 1908), J. Knabenbauera (+ 1911), a F. von Hummelauera (+ 1914). Je to počátek nového rozvoje biblistiky a exegeze.

Protestantská exegeze tohoto období
V období největšího rozkvětu exegeze na katolické straně - po Tridentském koncilu - se protestantská exegeze nalézá v skromných počátcích. Polemika vyčerpává téměř všechny síly.

Nejstarší komentáře pocházejí od dr. M. Luthera, F. Melanchtona a J. Kalvína.

V 17. století prosazuje Hugo Grotius (+ 1645) svými "Adnotationes'' možnost svobodného bádání, současně však nebezpečně otevřel dveře racionalismu. Toto nebezpečí je v protestantství mnohem větší než v katolickém prostředí. Kde není autorita učitelského úřadu, ale subjektivní měřítka jednotlivce, jak ukázalo 19. století, je velmi těžko ubránit poklad víry obsažený v Bibli. Proto se fundamentalistický protestantismus tvrdě bránil proti novým metodám v exegezi. Byla to substanciální obrana, ale sama základní struktura postoje k Bibli byla nakonec příčinou totálního vítězství racionalismu a liberalismu v protestantské exegezi.

V 18. stol. prosadil J.S. Semler v německé oblasti literární kritiku, ale současně přenesl do německého protestantství anglický deismus. Sám chce rozhodovat o kánonu knih. Vylučuje Rút, Ester a Velepíseň.

19. stol. je scénou liberalismu
Liberalismus vedle určitých zásluh o textovou a literární kritiku a o biblickou archeologii po tři čtvrtiny století systematicky rozvracel víru v Boží zjevení. Nakonec podlehl vlastním zbraním, které ho usvědčily z apriorní tendenčnosti. Byla to biblická archeologie a nové objevy v literární kritice, které odzvonily 19. století. Všimněme si vývoje liberální exegeze 19. stol. J.G. Eichhorn (+ 1827) uvádí mýtus jako možný prostředek výkladu biblických pradějin. F.Ch. Baur (+ 1860) pracoval především na kritice NZ. Mluví o dvojí tendenci v křesťanství: o petrovské a pavlovské, které spolu zápasily a jejichž kompromisem vzniká naše křesťanství. D.F. Strauss (+ 1875), žák Baura, rozvíjí do důsledků některé jeho myšlenky. Evangelia najsou pro něho pramenem Ježíšova života. V knížce Život Ježíšův považuje všechny události v evangeliích za mýty. J. Wellhausen (+ 1918) je považován za otce novější hypotézy o pramenech Pentateuchu. S jeho prací se blíže seznámíme v úvodu k Pentateuchu. Postoj k Bibli je zatížen Hegelovou filosofií. H. Gunkel (+ 1932) přichází s dějinami literárních druhů, nechápe již např. vyprávění Geneze jako mýtus, ale jako pověst. V H. Gunkelovi můžeme vidět počátek zlomu, kterým začíná jistý konec liberálně-kritické exegeze.

Současná exegeze

Současná katolická exegeze
Naše současná exegeze je natolik členitá, že není možné několika řádky zachytit šíři dnešních směrů. Encyklika Lva XII. z 18.11.1893 Providentissimus Deus může být považována za magnu chartu biblických studií nové doby. Tentýž papež ustanovil r. 1902 mezinárodní Papežskou biblickou komisi. Pius X. zakládá v Římě Biblický institut, který měl čelit současné liberální a modernistické biblistice. Dalšími biblickými školami byly dominikánská Biblická škola v Jeruzalémě a františkánské biblické studium, které vzniklo v r. 1927. Vedle jeruzalémských a římských center vyrostla významná biblická střediska při univerzitách v Bejrútu, Madridu, Lyonu, Paříži, Lovani, Bonnu, Münsteru, Freiburgu, Erfurtu, Innsbrucku a Washingtonu.

Vyjmenujme si alespoň některé současné biblisty, jejichž díla nalézáme ve všech světových knihovnách.

Exegeze: A. Bea, P. Benoit, M.E. Boismard, H. Cazelles, L. Cerfaux, J. Coppens, A. Feuillet, S. Garofalo, P. Gächter, A. Gelin, H. Haag, G. Kornfeld, N. Lohfink, S. Lyonnet, S. Munos Iglesias, K. Prümm, B.Rigaux, H. Schlier, R. Schnackenburg, H. Schürmann, J. Steinmann, A. Vögtle. Biblická teologie: J. Bonsirven, F.C. Ceuppens, P. Heinisch, P. van Imschoot, O. Kuss, R.P. Lemonnyer, K.H. Schelke. Dějiny a archeologie: F.M. Abel, D. Baldi, L.H. Grollenberg, U. Holzmeister, E. Kalt, F.X. Kugler, G. Ricciotti, C. Schedl, R. de Vaux, L.H. Vincent, B.N. Wambacq. Kritika textu: J.D. Barthélemy, J.M. Bover, G. Mercati, A. Merk, J.T. Milik, J. Starcky, A. Vaccari, M. Zerwick, J. Ziegler, F. Zorell.

Současná protestantská exegeze
Německá oblast:

Nejaktivnější střediska německé jazykové oblasti jsou při univerzitách v Tübingenu, Göttingenu, Bonnu, Berlíně, Curychu, Heidelbergu, Stuttgartu, Lipsku a Vídni.

Na poli SZ pracují: G. von Rad, C. Westermann, W. Zimmerli.

Na poli NZ: P. Althaus, G. Bornkam, H. Lietzmann, H.A.W. Meyer, Th. Zahn.

Biblická teologie: R. Bultmann, H. Conzelmann, O. Cullmann, J. Hempel, G. von Rad.

Introdukce: M. Dibelius, O. Eissfeldt, O. Kaiser.

Historie a archeologie: P. Billerbeck, J. Jaremias, A. Jülicher, M. Noth, H.L. Strack.

Textová kritika: A. Deissmann, K. Elliger, W. Gesenius, P. Kahle, G. Kittel, R. Kittel, E. Kautzsch. Skandinávská oblast:

Nejznámější univerzitní střediska jsou v Uppsale, Lundu, Oslu, Aarhusu a Kodani. Zde pracují: A. Bentzen, K.I.A. Engnell, S. Holm-Nielsen, C.J. Lindblom, J. Pedersen, E. Sjöberg, G. Widengren. Oblast anglického jazyka:

Univerzitní střediska pro biblickou práci jsou v Londýně, Oxfordu, Cambridgi, Manchesteru a Edinburgu v Anglii. V USA jsou to Harvardská univerzita, univerzita v Baltimore a Princetonu. Biblisté této oblasti jsou: W.F. Albright, J.Barr, J. Bright, A.C. Cooke, S.R. Driver, T.H. Robinson, H.H. Rowley, G.E. Wright. Z jiných oblastí stojí za zmínku střediska při univerzitě v Leydenu, střediska francouzské oblasti v Paříži, Strassbourgu a Montpellier, Neuchatelu ve Švýcarsku. Jestliže má současná katolická biblistika množství směrů, o to těžší je orientace v protestantské exegezi. Biblistika je závislá na různých teologických směrech v současném protestantismu. Směr demytologizace je zastoupen jmény R. Bultmanna a M. Dibelia.