Ponoř se!

  • Timothy Radcliffe,
  • z angličtiny přeložila Marcela Koupilová, brož., 288 str., rok vydání 2017
Ponoř se!

„Naší víře se bude dobře dařit jedině tehdy, když znovu objevíme hluboký smysl krásy prostého obřadu křtu. Křest se dotýká nejhlubších dramat lidského života: narození, zamilování se, odvahy vydat se druhým lidem, hledání smyslu, dospívání, vyrovnávání se s utrpením a selháním, a konečně smrti. Kdybychom křest zkoumali náležitě, osvětlil by se tím každý aspekt našeho lidství, naše nejhlubší naděje a touhy,“ říká v předmluvě autor. Kniha pak prochází krok za krokem obřad křtu a ukazuje, že je v něm jako v semínku obsažen náš celoživotní program i cíl.

V naší společnosti slábne vnímání lidského života jakožto povolání. Za mého dětství se za povolání považovaly mnohé životní cesty. Člověk mohl být povolán, aby byl učitelem, ošetřovatelkou, lékařem, umělcem, knězem. Byla to „zaměstnání“, která dávala životu člověka celkový smysl, a proto možná tato zaměstnání-povolání obvykle nebyla lukrativní. Přece když má někdo povolání být učitelem, tak se mu nemusí platit moc, protože stejně nemá jinou možnost než učit!

I toto zbytkové chápání povolání však v naší společnosti oslabuje, protože je to společnost, která většinou ztratila smysl pro to, že naše životy mají nějaký celkový smysl a že to není jen posloupnost nesouvisejících zaměstnání. Průměrný Američan za svůj život vystřídá jedenáct zaměstnání. Nicholas Boyle říká, že jakmile se na nás začne nahlížet jako na sérii rozhodnutí o tom, co budeme konzumovat – „nejdřív Escorta, pak Sierru, potom půdní vestavbu“ –, idea života jako povolání zcela pozbývá smyslu.

Koncept celoživotního povolání v podobě práce nebo úkolu, které definuje velkou část toho, čím osoba je, ztrácí svou hodnotu... Můžeme tak ztratit vědomí toho, že skutečně lidský život je příběh, který se odvíjí od narození ke smrti a dále. Trvalým závazkům je náročnější dostát; manželství se rozpadají, lidé opouštějí kněžský a řeholní život. Nemáme nad tím zdvihat ukazováček a obviňovat. Kdo na to má právo? Máme uznat, že když je nám při křtu svěřeno Písmo, naše životy jsou přijaty jako životy, které mají celkový smysl, a ten je definován konečným cílem, životem s Bohem. Každý život je povolání, formované naší odpovědí na hlas, který snad poprvé bereme na vědomí u křtitelnice, který nás však volá stále. Je těžké pochopit to ve společnosti, která na život nahlíží jako na sérii nesouvisejících epizod v nějakém televizním seriálu: nikoliv křesťanský způsob života, ale spíše Coronation Street; nikoliv trvalé přátelství Boží, ale spíše Přátelé.

...

Dnes obtížněji chápeme, jakou odvahu vyžadovalo rozhodnutí pro víru, protože naše křesťanství se do značné míry domestikovalo. Prvních patnáct set let všichni křesťané věřili, že křest nás vtahuje do nejúžasnějšího a zároveň nejděsivějšího dobrodružství. Byli jsme pozvednuti přímo do Boha. Jak říkali staří otcové: „Bůh se stal člověkem, aby se lidé mohli stát božskými.“ Lev Veliký, papež z 5. století, řekl ve svém kázání na Boží hod vánoční: „Křesťane, pamatuj na svou důstojnost, nyní, kdy máš podíl na samotné Boží přirozenosti.“ Křest byl počátkem procesu hluboké transformace, skrze niž se dostáváme k podílu na životě samého Boha. Naplnění můžeme najít jedině v tom, co je více než lidské, v ničem menším než v životě Trojice. Právě tato odvážná vize ležela v základech oné překvapivé výstřednosti našich křesťanských předků a nacházela svůj výraz v radikální štědrosti, v heroické ctnosti a od čtvrtého století dále v rozkvětu řeholního života. Jakmile pominulo riziko mučednictví a křest se svými důsledky už nebyl tak nebezpečný, utíkali se muži i ženy na poušť, aby se cele odevzdali Bohu tam.

Charles Taylor (A Secular Age) spojuje zrod sekularismu právě s touto ztrátou dobrodružství. Od sedmnáctého století se postupně přijalo to, že stačí být člověkem: „Sekulární věk je věk, v němž se stává myslitelným zánik všech cílů, které překračují pouhý lidský prospěch.“ Ziskem pak je to, že na obyčejný život se nahlíží jako na místo milosti: „Obyčejnému životu, tedy životu, který musí vést drtivá většina lidí, tedy životu produkce a rodiny, práce a sexu, se dostává stejné úcty jako jakémukoliv jinému životu.“

Posvěcení obyčejného života, života v manželství byl úžasný skok kupředu, nicméně křesťanství tím ztratilo něco ze svého nádherného bláznovství. Jestliže nám stačí obyčejná lidská prosperita, proč se neusadit ve svém domácím štěstí? Řeholní život i jakákoliv hrdinskost v křesťanství se stávají hůře pochopitelnými: „Jestliže jediný záměr, který pro nás Bůh má, je prostě prospívat, a my prospíváme tím, že moudře využíváme průmysl a instrumentální rozum, tak jaký pak mohl být Boží záměr se svatým Františkem, který v úžasném zápalu lásky vyzývá své následovníky, aby se zasvětili životu v chudobě? Přinejlepším to pouze sníží hrubý národní produkt, protože se tito žebráci vyřadí z pracovní síly; v horším případě to však může snížit morálku těch, kdo jsou produktivní. Lepší je přijmout limity naší povahy tvorů, kteří žijí v sebelásce, a co nejlépe to využít.“

Přestáváme si představovat nebe jako své zbožštění. Začínáme se na něj dívat jako na věčný, spokojený důchod v nebeské obdobě letoviska Brighton.

...

Jak se můžeme naučit vidět ty, kdo se shromáždili kolem ohně, ve světle Kristově? Začneme tím, že musíme přijmout – do jisté míry – zodpovědnost za to, jak druhé vidíme. Zrak není pouhé pasivní přijímání podnětů na sítnici. Dědíme způsoby, jakými se dívá naše společnost, ale také děláme rozhodnutí, která náš pohled formují. Brian Davies OP napsal: „Podle Tomáše Akvinského mají lidé svobodu volby, protože mohou svět interpretovat různými způsoby a ve světle těchto způsobů, kterými svět interpretují, pak mohou jednat.“ Když byl korejský malíř Kim en Joong malý, rodiče před něj podle tradice položili stříbrné mince, knihu, přízi a další věci. Co si vybere, mělo být odhalením jeho budoucnosti. On si však nic ze stolu vzít nechtěl. A natáhl se po světle, které je osvěcovalo. To bude jeho osud, zvolit si světlo, stát se malířem, křesťanem a dominikánem.

Jestliže se rozhodnu, že nebudu nijak usměrňovat svou žravost, pak uvidím svět očima nenasytné osoby a budu se na jídlo vrhat bez ohledu na své zdraví. Když si zvolím život nespoutané sexuální promiskuity, budu se na lidi dívat jako na ty, kdo mohou nějak uspokojit mé potřeby. Herbert McCabe přestal kouřit poté, co si uvědomil, že pokaždé, když někdo vešel do místnosti, ho napadlo, jestli by na něm nemohl vyloudit cigaretu. Viděl lidi jako potenciální dodavatele cigaret. Jak říká jedno přísloví: „Kapsářovi je celý svět kapsou.“

Jsme povoláni zvolit si světlo. Je to článek naší víry – Bůh nás vidí, takové, jací jsme, a dívá se na nás s láskou. Proto jsme přesvědčeni, že pravdivý pohled je od milujícího pohledu neoddělitelný. A platí to i obráceně, s láskou vidím jedině tehdy, když vidím zároveň pravdivě a když očišťuji své oči od zaslepenosti i znechucení, které můj pohled pokřivují.

K dispozici rovněž jako e-kniha.

  • Cena: 330 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]