… Na roubení studny nás očekává On a přes naše vytáčky i agresivitu vede rozhovor až k nevyhnutelné otázce chrámu, místu setkání Boha a člověka, vody a žízně. „Ani na této hoře, ani v Jeruzalémě“ – kde je tedy místo nové liturgie, toto místo nevyčerpatelnosti, kde život nalézá svůj pramen?...
… Když je liturgie oddělena od svého pramene, staví se, jako by byla sama v sobě vším, bez předcházejícího následného pouta se životem. Tváří v tvář takové cizosti liturgie se k ní jedni obracejí zády, aby se vrátili k životu, svému životu; jiní naopak tvrdohlavě překračují práh něčeho cizího, aby se jejich život na chvíli vytratil nebo aby svou životní zkušenost okořenili. Pro první nemá liturgie žádný význam, protože chtějí zůstat v realitě svého života – ovšem jakého života? Pro druhé by jejich život teoreticky měl svůj smysl najít v liturgii – ovšem v jaké liturgii? Propast zůstává a vzdálenost není překonána.
„Kdybychom znali Boží dar“… Jednota liturgie a života je nám nabídnuta, ale je třeba ji objevit a žít. Pokud je tato jednota ignorována nebo odmítnuta, je to proto, že nebylo dosaženo jejího pramene, což mívá mnoho důvodů, které se ne všechny týkají přímo kvality slavení bohoslužeb.
Jedením z takových důvodů by mohl být zmatek plynoucí z nedostatečného rozlišování mezi liturgií a liturgickým slavením. Toto zaměňování je společné praktikujícím i těm, kdo praktikovat přestali. Je dokonce sdíleno horlivými organizátory liturgické obnovy: všechny své síly soustředí na formy, jejich výrazy, život společenství, texty a gesta, zpěv a živou účast všech – a je to tak třeba. Ale někdy zapomínají na to, co je slaveno, jako by se to rozumělo samo sebou. Pak následuje překvapení nad tím, že navzdory tolika úsilí liturgie na život vliv nemá. Ano, obnovili jsme řečiště – ale pramen?
Zdá se, že vize počátku obnovy se u jedněch i u druhých omezuje na liturgické jevy. Proč ale ne nejprve na skrytou realitu? Liturgické tajemství? Je možné, že tuto otázku zatěžuje určitá sakramentální teologie, která je legitimním dědictvím dlouhých staletí reflexe. Dlouhou dobu, zejména pak od 16. století, jsme na Západě pojednávali o svátostech v termínech účinnosti. Jedná se o teologický výdobytek, jehož by nebylo dobré se vzdávat. Dnes se však stáváme citlivější na pojem znamení. Moderní liturgické hnutí mu vděčí za své nejlepší pastorační a duchovní přínosy. Ale chceme-li se omezit jen na tuto kategorii, nevratně nás to uzavírá v kruhu fenomenologie slavení.
+++
Kněz řecké melchitské církve v Bejrútu, otec Jean Corbon (1924–2001), dominikánský terciář, byl jednou z nejkompetentnějších a nejzajímavějších postav Blízkého východu. Byl členem Mezinárodní teologické komise, uznávaným odborníkem na ekumenické otázky a významným teologickým autorem. Mimo jiné spolupracoval na přípravě Katechismu katolické církve (především na části o modlitbě a komentáři k Otčenáši).
Začtěte se do ukázky z knihy