Doprava zdarma od 750 Kč

Kázání pro dobu adventní a vánoční (2. vyd.)

Neohodnoceno
245 Kč

Bernard z Clairvaux, překlad Markéta Koronthályová

váz., 176 str., druhé vydání 2022

 

Sbírka kázání svatého Bernarda pro okruh doby adventní a vánoční vychází z bilingvy vydané nakladatelstvím Krystal OP v roce 2016 a navazuje na čtenářsky úspěšná dvousvazková Kázání na Píseň písní. Hluboká znalost Písma a církevních otců, psychologická a duchovní zkušenost svatého Bernarda se mohou stát bohatou inspirací pro dnešní kazatele, ale především pro duše usilující o důvěrné setkání s tajemstvím Vtělení.

Druhé vydání vychází bez paralelního latinského textu.

Kategorie: Thesaurus

Kazatelské umění Bernarda z Clairvaux je oceňováno a obdivováno podnes. Jeho nejvýraznější zdroj, patrný na první pohled, je znalost Písma. Některé pasáže Bernardových kázání jsou vystavěny téměř výhradně z biblických citátů jako z kamenů Božího slova, dnes (hodie) se naplňujícího v duších jeho posluchačů. Bernard z těchto živých kamenů systematicky buduje stále nové stavby, které uchvacují vždy originální architekturou myšlenek, hlubokým psychologickým vhledem a nesmírnou šíří praktického záběru, máme-li praxí na mysli duchovní život. Bernardovou snahou možná není ani tak Písmo vykládat, jako spíše ho vnášet do života svých posluchačů a tak jej proměňovat. Jak k tomu výstižně poznamenává H. de Lubac: „(Bernard) Písmo neosvětluje, ale spíš vše, a především lidské srdce, osvětluje Písmem.“ Takové světlo potřebuje každé lidské srdce, aniž by na tom něco změnil běh staletí.

 

„Co se bojíš, člověče? Proč se třeseš před tváří Páně, že přichází? Nepřichází soudit zemi, ale zachránit (Žl 96, 12). Kdysi ses dal přesvědčit od jakéhosi nevěrného služebníka, abys podvodně ukradl královskou korunu a vložil ji na svou hlavu. Cožpak ses nebál, když jsi byl přistižen při krádeži? Neprchal jsi snad před jeho tváří? Vždyť ohnivý meč se již nad tebou vznášel. Nyní jsi ve vyhnanství, v potu své tváře musíš jíst svůj chléb (Gn 3, 19); a hle, na zemi je slyšet hlas, že Pán přichází (Pís 2, 12). Kam odejdeš před jeho duchem, kam uprchneš před jeho tváří (Žl 139, 7)? Neutíkej, neboj se. Nepřichází se zbraněmi; hledá tě, ne aby trestal, ale aby zachraňoval. Neříkej tedy i nyní: Slyšel jsem tvůj hlas a ukryl jsem se (Gn 3, 10); on je přece nemluvně a ještě nic neříká. Vždyť pláč nemluvňátka vzbuzuje spíše soucit než strach; mohl by snad někoho děsit, ale ne tebe. Stal se tak maličkým, panenská Matka ho balí do plenek; a ty se ještě stále chvěješ strachem? Přece podle toho poznáš, že tě nepřišel zahubit, ale zachránit (Lk 9, 56), vytrhnout z pout a nikoli spoutat. Již bojuje proti tvým nepřátelům, již šlape po šíji pyšných a povýšených, protože on je Boží síla a moudrost (1 Kor 1, 24).“ (První kázání o svátku Narození Páně)

„Bratři, Kristovy slzy ve mně vzbuzují stud i bolest. Hrál jsem si venku na náměstí (Př 8, 30-31) a ve skrytu královy ložnice o mně byl vynášen rozsudek smrti. Uslyšel to jeho Jednorozený, vyšel, odložil korunu, oblékl se do pytloviny, posypal si hlavu popelem, s bosýma nohama, s pláčem a nářkem, protože jeho služebník byl odsouzen k smrti. Pozoruji ho, jak náhle vychází, žasnu nad tou novinkou, ptám se po příčině a naslouchám. Co mám dělat? Mám si dále hrát a vysmívat se jeho slzám? Zajisté, pokud jsem ovšem šílený a bez rozumu, nebudu ho následovat a nebudu plakat s plačícím. Hle, odkud pochází můj stud. A odkud ta bolest a strach? Jistě z toho, když uvažuji nad lékem a nad tím, v jak velkém jsem nebezpečí. Nevěděl jsem to, zdálo se mi, že jsem zdráv; a hle, je poslán Syn Panny, Syn Nejvyššího Boha, a je přikázáno, aby byl zabit, aby mé rány byly vyléčeny balzámem jeho předrahé krve. Poznej, člověče, jak těžké jsou rány, kvůli kterým musel být zraněn Kristus, tvůj Pán. Kdyby to nebyly rány, které vedou ke smrti, a to smrti věčné, nikdy by pro jejich vyléčení nezemřel Boží Syn. Stydím se, milovaní, nedbale předstírat vlastní utrpení, když vidím, jak veliká vznešenost mi nabízí, že se mnou ponese tak veliké utrpení společně. Trpí se mnou Syn Boží a pláče; člověk trpí a bude se smát? A tak uvažování o léku jen zvětšuje mou bolest i strach.“ (Třetí kázání o svátku Narození Páně)

„Ale snad se někdo zeptá: ,Jak může být smilování vlastní tomu, jehož soudy jsou nezměrné jak propastná tůň (Žl 36, 7)? Vždyť se neříká: Všechny cesty jeho jsou jen milosrdenství, ale milosrdenství a pravda (Žl 25, 10). Není méně spravedlivý než milosrdný ten, jehož spravedlnost i soud se opěvují.‘ Pravdivé je jistě: Smilovává se, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým (Řím 9, 18), ale to, že se smilovává, je mu vlastní. Ze sebe čerpá totiž látku či jakési sémě ke slitování. Neboť že soudí a odsuzuje, k tomu ho jakýmsi způsobem nutíme my, takže je zjevné, že zcela jinak z jeho srdce vychází slitování než kárání. Slyš, jak on sám říká: Cožpak mám zalíbení ve smrti svévolníka, je výrok Hospodinův, a nechci spíše, aby se obrátil a byl živ? (Ez 18, 23) Správně tedy není nazýván Otec soudu nebo odplaty, ale Otec milosrdenství. Je přece patrné, že otci je spíše vlastní slitovat se než se hněvat, a tak jako se otec smilovává nad dětmi, které se ho bojí, tak také důvod i počátek smilování čerpá ze své podstaty, ale důvod soudu a odplaty spíše z nás.“ (Páté kázání o svátku Narození Páně)