Dní sypký suchopár

  • Patrik Kužela,
  • 68 str.
Dní sypký suchopár

František Kužela se narodil roku 1915 ve slováckém Vlčnově. Tam talentovaného chlapce objevil dominikán Odilo Pospíšil a poslal ho do Prahy na studia. V Praze bydlel na koleji v tzv. juvenátu u bratří dominikánů, a odtud vedla přímá cesta do řádu. Ve svých 20 letech přijal dominikánský hábit spolu s řádovým jménem Patrik. Během prvních tří let v řádu se ukázala jeho mimořádná lidská i intelektuální zralost. Již svědectví z té doby ho ukazují jako světce. Nicméně jeho heroické ctnosti se měly osvědčit v nejtěžší zkoušce. V roce 1941 byl zatčen gestapem za odbojovou činnost proti protektorátu, které se měl dopustit v době svých studií v belgickém Saulchoir. Byl vězněn nejprve v Olomouci, pak krátce v Brně, a odtud byl převezen do Osvětimi s průvodkou „návrat nežádoucí“. Jeho životní pouť skončila velmi dramaticky a krutě v únoru 1942, v jeho 26 letech. Že skončila v Boží náruči, o tom nemůže být pochyb. Svědčí o tom jeho dopisy a básně z vězení, z nichž je sestavena kniha, která dostala název podle jedné z Patrikových básní. Tato knížečka chce povzbudit čtenáře především k modlitbě: k Bohu za Patrikovo blahořečení a k samotnému Patrikovi, aby zázrakem prokázal svou blaženost. Tento mučedník z české dominikánské provincie si jistě zaslouží úctu oltáře.

„Přijměte ode mne pár slov (psaných volněji než jindy) v den, kdy začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z Vás na mně nejmenším ukazuje dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích, kdy Bůh dá. Věděl jsem od jiných, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem, že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně tak, že je to až kruté, nikoli naší duši, ale jejím nemocem a slabostem. Ano k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl srdeční vada) je tím nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je k nám svým tvorům a bratřím zároveň. Já jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mě dobrý Vůdce nechává mimo něj samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud jich neužíváme naprosto čistě – a proto i ty nám na čas bere náš Vychovatel a Magistr. Mám na mysli svůj hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae Veritatis, po povznášející Vaší společnosti, drazí bratři, nevyjímaje ani požehnanou rekreaci, vycházky atd. A jsem šťasten...“ (dopis z vězení, léto 1941)

Dní sypký suchopár jak popel polykám
a prachem písečným se pouští plahočím
Když slzy zpražil žár jen srdcem zavzlykám,
kdy zeleň uvidím rty puklé omočím?

Krok pode mnou se boří písku nikde dna
již smrti suché o vlas jenom unikám
mé zpuchlé oči hoří v hlavě žíří tma
vod spodních duní ohlas, když se dokopám?

Vše ve mně zapadá jak plevel usýchá
a co se v nitru mém již zdálo životem
to v nic se rozpadá jak ssuť se sesýpá
s výsměšným šumotem s pošklebným rachotem.

Při pádu hluchý potlesk temných mocností
až v srdce zarývá se zatíná se v sluch
a v tvářích kalný odlesk zlobné radosti
mne ubožáka ptá se Ty a co tvůj Bůh?

Hrůz chřtán mě svírá v hrobě sytí temnotou
tmy propast tiskne zrádně v chladné náručí
tak jak macecha robě štvané žebrotou
a nevím, zda jsem na dně – kdo tmám poručí?

A padám hloub a hloub v bezedné propasti
jak atom tříštěný jsem míčem skal a hran
a vymkne-li se kloub až řičím bolestí,
co na tom? zní stěny. Bez počtu již má ran.

Kol temná tma se tmí v děs tuhne tu i tam
kde ryk je nejpustší, se v ticho stupňuje,
jsem v samém jádře tmy na dně dna klopýtám
kde tma je nejhustší, tam v zvuk se zhušťuje.

Mé smysly – čistá deska, avšak v ohnivém
a umučeném mozku roste čísi hlas
hned zní jak šepot děcka, buší kladivem
hned měkký jak z vosku tvrdne v kov dští jas:

Ta propast bude tvým hlubokým kalichem
jenž samou hořkostí přetéká přes okraj
tím vínem opojným se zpij pryč s ostychem
jen z moře trpkosti vyvstane věčný ráj,

Nechť výš a výš se zdvíhá příboj bolesti
nechť mučí smutků příval pálí do kostí
nechť šlehá leptá žíhá – cestu proklestí
bys víc byl než jsi býval schopen milosti. (jaro 1941)

Více o Patriku Kuželovi na www.patrikkuzela.cz

  • Cena: 85 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]