Amen 2/2002 Duchovní doprovázení

Amen 2/2002 Duchovní doprovázení

Mistře, co mám dobrého udělat, abych získal věčný život?

Na první pohled ukázková věta, kterou klade člověk svému duchovnímu vůdci. Ježíš vede bohatého mladíka zvolna k ponaučení, které mladíkovi odkrývá cestu k věčnému životu. Ale mladík “odešel zarmoucen.” Jak se to mohlo stát?

Příběh mimo jiné odkrývá některá z úskalí čekajících na nás v životě s Bohem. Nemůžeme tvrdit, že by dotyčný tazatel netoužil po opravdovém životě, ale přesto nebyl schopen přijmout Ježíšova slova. Přitom už za sebou měl, podle svých slov (a nemáme důvod mu nevěřit), ušlapanou dlouhou cestu zbožnosti – “To jsem všechno zachovával.” Možná ale právě v té dlouhé cestě byla chyba. Stala se jednoznačnou, jistou, stereotypní. Snad mladík přicházel v přesvědčení, že se dočká odpovědi: “V tom všem vytrvej a získáš věčný život.” Pak ale věta z nadpisu nebyla skutečnou otázkou, vyvolanou touhou po poučení. Proto nám příběh nemůže posloužit jako ukázka, jak má vypadat vztah duchovního průvodce a vedeného. Ale něco v něm pro sebe přece jen najdeme.

Na otázce-neotázce bohatého mladíka si můžeme ověřit skutečnost, že duchovní vedení má smysl jen tehdy, pokud po něm opravdu prahneme. Pokud si uvědomujeme, že náš život s Bohem je naplněn naší neochotou vidět, stereotypem, iluzemi. Vydáme-li se totiž s opravdovostí na cestu ke Světlu, můžeme si být jisti, že vládce temnoty nám půjde v patách, aby nám nastavoval pokřivené zrcadlo našeho nitra. V něm pak často uvidíme obraz na první pohled zářící jako pravý obraz Boží. Sami sebe neuvidíme takové, jací skutečně jsme. Jak rádi si nevšimneme, že mnohé vrásky na naší duši jsou v zrcadle neviditelné. Jak rádi budeme znovu a znovu opakovat “osvědčené a zaručené” kroky, aniž uvidíme, že stále stojíme na místě. Dál budeme “to všechno dodržovat”, a třeba si ani nevšimneme, kdy začneme spolu s jiným novozákonním “zbožným” děkovat, že nejsme jako hříšníci.

Nebo naopak nás čertovské zrcadlo bude přesvědčovat o tom, že ať děláme co děláme, stejně jsme hříšníci a není nám pomoci. Nebo zvolíme skutečně špatnou cestu a pokládáme ji za jedinou možnou.

Ne že by toto všechno byl nutný důsledek nedostatku vedení. Sv. Tomáš Akvinský nás ujišťuje, že Bůh dává každému tolik rozumu a tolik schopnosti poradit si ve věcech nutných ke spáse, kolik nutně potřebuje. A kdybychom se ohlédli zpět, potkali bychom řadu světců, kteří dosáhli koruny bez kvalitního a pravidelného duchovního vedení (nádherným příkladem je Terezie z Lisieux).

Těžko bychom tyto světce podezřívali, že neměli potřebu konfrontovat své vidění vlastního života, své zkoušky, prožitky s pohledem z venku. A právě neochota k takové konfrontaci (podívejme se zpět na mladíka z evangelia) nás může přivést na okraj propasti. Duchovní vedení je pak vynikající příležitostí, jak se podobné situace vyvarovat. Svědectví o tom podává sv. Terezie z Avily, když mluví o své zkušenosti v prvních desetiletích řeholního života: “Neměla jsem totiž kromě četby žádného jiného učitele, který by mi rozuměl, byť jsem jej hledala po celých dvacet let od doby, kterou zde popisuji, což mi způsobilo velikou škodu, takže jsem se mnohokrát musela vracet zpět, a nechybělo mnoho, a byla bych zahynula docela.”

Možná by nás zkušenost sv. Terezie, ale i zkušenost bohatého mladíka z Matoušova evangelia mohla vést k tomu, abychom službu duchovního provázení, která je v církvi přítomná po celou dobu její existence, nevytlačili za okraj své pozornosti. Můžeme ji nalézat jako ti, kdo hledají jiné zrcadlo, než to “čertovské”, nebo jako ti, kdo své zkušenosti, vědomosti (ale i lásku k bližnímu) chtějí nabídnout druhým.

Martin Rosenbaum

Prostředky a hranice duchovního doprovázení

Martin Rosenbaum

Vydá-li se člověk na cestu neznámou krajinou, často se ptá na radu zkušených nebo hledá průvodce. I cesta životem jde neznámou krajinou. Pokud se rozhodneme opravdu směřovat ke svému konečnému cíli, k Bohu, krajina se stane ještě tajemnější. Není divu, že množství poutníků, kteří se tudy vydali, hledalo průvodce i pro tuto cestu, hledalo “duchovní doprovázení.”

Z přirovnání, které jsme použili, by se mohlo zdát, že duchovní doprovázení je snadná věc. Jako by stačilo najít někoho, kdo ušel kus cesty před námi a vydat se za ním, zeptat se na cestu a počkat na odpověď: “Drž se cesty, po které jdu já, sleduj moje stopy, a dojdeš k cíli.” Je to ale opravdu tak?

Vedení, nebo doprovázení?

Je to tak v jediném případě. Jediný duchovní Vůdce, kterého bychom mohli takto bezvýhradně následovat, aniž bychom ztratili svou vlastní cestu, se jmenuje Ježíš Kristus. Jenom on prošel celou cestu před námi a obsahuje v sobě všechnu dokonalost hodnou následování. Není žádná duchovní cesta, která by neměla za vzor Krista.

Pokud bychom ale takhle chtěli “následovat” jakéhokoliv člověka, vyloučili bychom ze života doprovázeného jeden velice důležitý rozměr – totiž rozměr osobního povolání. Nebyl by to už Bůh, kdo volá své dítě na cestu k sobě, kdo je volá jeho vlastním jménem (vzpomeňme na Ježíšovo povolání rybářů) a ke zcela osobní a jedinečné cestě. Chceme-li, aby doprovázený byl skutečně na cestě k Bohu, musíme Bohu nechat první místo. Tím, kdo vede, je Boží Duch. Dalším činitelem v řadě je vedený člověk sám, jeho osobně Bůh volá, a on se musí na rozcestích svobodně rozhodovat. Teprve na třetím místě může být duchovní průvodce. Proto bude spíš tím, kdo jde vedle provázeného, než někým, kdo kráčí daleko vpředu (a to i tehdy, je-li “dál” v duchovním životě). Jen pokud průvodce udrží tuto pozici, umožní vedenému autentický křesťanský život. Jinak hrozí, že vedený nikdy duchovně nedospěje, nikdy nebude schopen převzít zodpovědnost za svůj život, ale bude jen slepě vykonávat to, co mu druhý určí. A velmi pravděpodobně k cíli nedospěje. Dojde-li totiž na cestě dost daleko, narazí na zkoušky víry, ve kterých bude, bez ohledu na “blízkost” duchovního vůdce, zanechán vnitřně zcela osamělý, bez útěchy a bez snadno viditelné perspektivy. Bez schopnosti a odvahy stát na vlastních nohou se mu zkoušky stanou jen těžko překonatelnými.

Duchovní průvodce – jaký má být?

Z toho, co jsme doposud řekli, vyplývá celá řada požadavků na duchovního průvodce. Předně musí mít sám urovnaný vztah k Bohu. Musí Bohu důvěřovat. Pokud nenachází dost odvahy, aby svůj život vložil do Božích rukou, nedokáže do nich vložit ani život svého svěřence, a bude se ho proto stále snažit podřídit svým představám a plánům. Nedokáže potom ani otevřít vedenému oči tak, aby se jeho nejpřednějším průvodcem stal Duch svatý.

Důvěra by se měla projevit i tím, že podstatným prvkem služby vedení bude modlitba. Celá řada pojednání o duchovním vedení na modlitbu zapomíná. Nejspíš to autoři považují za naprostou samozřejmost, přesto ale neuškodí tentokrát připomenout, že jde o jeden z nejmocnějších nástrojů, které k doprovázení dostáváme. Navíc jde o prostředek, ke kterému nepotřebujeme žádné mimořádné nadání. Modlitbou může i vedený ve službě svému “partnerovi na cestě” významně pomoci. Schopnost doprovázet vyžaduje zvláštní Boží dary (o tom ale později), a kdo jiný by je měl vyprošovat, když ne ten, k jehož dobru jsou určeny?

Průvodce nedokáže splnit svůj úkol nejen bez důvěry, ale i bez opravdové lásky k Bohu. Bez ní nebude autenticky milovat ani svého svěřence. A jen opravdová láska dokáže druhým nemanipulovat, nesnažit se ho “předělat” k svému obrazu. Provázeného je třeba ponechat ve svobodě. Jen když ho budeme v lásce respektovat, necháme mu prostor, aby sám nacházel své povolání. Respekt a úcta (které taky plynou z blíženské lásky) dovolí ponechat mezi průvodcem a doprovázeným prostor svobody, který, bude-li provázení dobré, vyplní Bůh. I sám průvodce potřebuje tento prostor, ve kterém dokáže Bohu pokládat otázku “co tomu říkáš Ty?”

Tento prostor brání i tomu, aby průvodce rozhodoval za svého svěřence. Tím by mu, jak už jsme řekli, bránil vyrůst do skutečné křesťanské dospělosti. Z toho plyne, že se průvodce může ocitnout i v situaci, kdy nedá na svěřencovy otázky odpověď. Někdy je skutečně lepší mlčet nebo s odpovědí vyčkat. Snaha o rychlé řešení za každou cenu může být známkou nezralosti na obou stranách provázení. Provázený je svébytná osobnost s vlastní vůlí, s vlastním životem i touhami, a také s vlastní, jedinečnou cestou, po které ho Bůh vede. Proto průvodce nebude nikdy své vlastní postupy, dokonce ani své zkušenosti z duchovního života předkládat jako samozřejmé a vhodné řešení položených otázek.

Především by měl svěřencovu situaci, problém nebo otázku, se kterou přichází, vykládat ve světle evangelia. V žádném případě ale nesmí druhého odsuzovat, případně mu diktovat, co má nebo nesmí dělat. Má ho vést k tomu, aby Kristův pohled (a pak i Kristův hlas) sám objevil. Ani v duchovním vedení mimořádně důležitá služba “rozlišování duchů”, tedy odhalování dobrého či zlého původu vnitřních hnutí provázeného, nesmí vést k soudu, ale má jen navést ke správné orientaci. “Rozsudek” by nevedl k posílení schopnosti duchovního boje, ale možná naopak k falešné jistotě, že “vůdce si i příště poradí”.

Průvodce ale musí být obrácen nejen k Bohu, ale v jistém smyslu i k provázenému. Bez vcítění, empatie není duchovní pomoc možná. Jinak se snadno stane, že průvodce neporozumí tomu, co se v druhém odehrává, a jeho rady i otázky (a těch je v dobrém duchovním vedení často víc než rad) se zcela minou se skutečností. Proto si musí průvodce najít i čas k naslouchání. Jeho slova, ať “rady” nebo otázky, by se měly omezit jen na to, co je skutečně potřebné k tomu, aby druhému dokázal pomoci. (Mnohým z nás, a proč by se to mělo vyhýbat případným duchovním průvodcům, dělá problém i si “jen” neskákat do řeči.)

S vnímavostí souvisí ještě další věc. Provázený často přijde s bolestí, zmatkem, ponořen do vlastního utrpení. Někdy potřebuje slova útěchy, které jeho situaci změní. Často ale průvodce nemůže pomoci. Sám pak je pochopitelně naplněn úzkostí z utrpení druhého. Potom může přijít obranná reakce. Jednou z jejích podob je snaha bagatelizovat problém, se kterým svěřenec přichází (s podobnou situací se můžeme setkat i při zpovědi). Jindy přijde moře soucitu, které se přelije do prostoru, který má zůstat prázdný pro Boha. Průvodce se bude snažit za každou cenu okamžitě pomoci, bez ohledu na to, jestli je taková “pomoc” opravdu v Božím plánu. Jeho snaha není vedená jen opravdovou touhou být nápomocen, ale především vlastní úzkostí. Pak se průvodce snadno zpronevěří svému základnímu úkolu – vnášet do života druhého Kristovo světlo.

Duchovní průvodce nikdy nesmí zapomenout, že i on má před Bohem “prázdné ruce.” Nesmí se bát je mít prázdné i před svěřencem. Na naší duchovní cestě procházíme obdobím “prázdných rukou” proto, abychom svůj život dokázali svěřit do rukou Božích. I v duchovním doprovázení je třeba si tuto skutečnost uvědomovat. Řešení pak není v tom, že se průvodce pokusí svěřencovy ruce “naplnit”, ale že se k jeho bolesti nebo zmatku dokáže připojit a nést je spolu s ním (což ovšem málokdy přinese svěřenci okamžitou úlevu). Taková schopnost spoluutrpení, takové compassio, jak ho nazývá tradice, je možná vrcholem umění duchovního průvodce. I když z hlediska množství času představuje jen malou část jeho úkolu, vytváří nejspíš podstatnou složku jeho kvalifikace.

“Prázdné ruce” nabývají ještě další podoby. Průvodce nemůže ze vztahu s doprovázeným očekávat žádný zisk, ať jde o uznání nebo vlastní uspokojení. To se může mnohdy objevit, ale bude-li očekáváno nebo dokonce vyžadováno, narazí průvodce na nepřekonatelnou hranici vždy, když se setká s neporozuměním nebo odmítnutím (ať už přímým nebo nepřímým) svých slov a postojů, nebo dokonce bude-li jako průvodce zcela odvrhnut.

Dalším nebezpečím je okamžik vlastního selhání. I duchovní průvodce se musí připravit na situace, kdy se dopustí omylu nebo zásadní chyby, jež ovlivní život svěřence nebo vážně poškodí vzájemné vztahy. Pak není čas na špatnou náladu, ale čas na modlitbu, a je-li to možné, na nápravu chyb v důvěře, že i naši nedokonalou snahu může Bůh použít k dobrému.

Duchovní průvodce – kde ho hledat?

Popsané “nároky” na duchovního průvodce nám velmi znesnadňují jeho nalezení. Pokud jsme přesvědčeni, že ho potřebujeme na své cestě k Bohu, jak ho máme hledat? Zdá se, že jen těžko najdeme člověka, který by vyhovoval.

Odpověď skutečně není snadná. Ale jednu věc bychom při hledání měli mít na paměti. Totiž aby se člověk mohl věnovat této službě s prospěchem pro druhé, nemůže se spoléhat jen na vlastní síly a schopnosti. Tato služba musí být darovaná Bohem, musí být charismatem. Člověk k ní musí být povolán a jen v síle Ducha svatého ji může vykonávat. To dává jistý směr našemu hledání. I to se musí opírat o důvěru, že Bůh probouzí taková povolání, že může pro nás průvodce vytvořit třeba z kamení (srv. Lk 3, 8). Můžeme důvěřovat, že bude-li opravdu třeba, Bůh se o nás i v tomto směru postará.

I když není možné vytvořit jakousi příručku na téma “Jak s jistotou najít duchovního průvodce”, dovolíme si navrhnout několik námětů k hledání. V našich podmínkách se až na výjimky nesetkáme s nějakou systematickou přípravou na takový úkol. A i kdybychom narazili na “studovaného duchovního průvodce”, mějme na paměti, že tato služba má charismatický ráz, studium “oboru” ještě není zárukou kvality. Někdy může být lepší dát přednost člověku, jehož život s Bohem vyrůstá ve společenství, kde je pevně zakotvena praxe duchovního doprovázení, a které žije hlubokým životem víry.

Nicméně vzdělání není přece jen zanedbatelným kritériem pro výběr případného duchovního průvodce. Důležitější než znalosti v oboru psychologie a spirituální teologie (které do jisté míry může nahradit zkušenost) je jistota v učení církve. Ta se samozřejmě neměří nutně tituly a semestry strávenými na teologických učilištích, ale přece jenom předpokládá snahu se stále vzdělávat a pokornou ochotu se podřídit. Velkou roli zde hraje přirozená inteligence, povýšená do nadpřirozené oblasti darem rozumnosti a moudrosti.

Lidé toužící po doprovázení se často domnívají, že nejlépe bude využít služby známých kapacit, pokud možno vyhlášených autorů duchovní četby nebo věhlasných kazatelů. O to větší pak je jejich zklamání, buď když jim “nesedne” průvodcův styl, nebo na ně přetížený “mistr” zkrátka nemá tolik času, kolik vyžadují či potřebují. Duchovní doprovázení lze přitom hledat i ve “svém” prostředí, tam, kde probíhá podstatná část našeho křesťanského života, ve farnosti, sdružení, komunitě. Dá se tvrdit, že “poptávka” v tomto prostoru může přispět k tomu, že se v něm potřebné dary objeví. Můžeme pak očekávat, že pro kněze, rozličné představené nebo vedoucí skupin, ale samozřejmě i pro mnohé laiky se to stane výzvou k rozvíjení této významné služby, a my budeme moci kráčet po “Božích cestách” bok po boku s našimi “zkušenějšími” bratry.

I z “druhé strany barikády” máme tentýž úkol. Pokud se na někoho z nás bližní obrací s prosbou o pomoc při duchovním životě, je třeba si vyprošovat milost k tomu potřebnou. Jen tak může podobná služba přinést plody, které pak budeme okoušet v Božím království.

Rozlišování duchů

Pavel Konzbul

Ve světě kolem nás i v nás samých jsou rozporné síly a podněty. Některé nás vedou k Bohu, jiné nás od něj odvádějí. Duchovní učitelé vždy upozorňovali, že je nutné myslet na to, jakým duchem jsme vedeni. “Dobrý duch” je všeobecný výraz, do kterého zahrnujeme Ducha svatého, dobré anděly a všechny přirozené sklony k dobru. Podobně pojem “zlý duch” zahrnuje nejen padlé anděly, ale všechny zdroje, odkud je člověk ponoukán ke zlu nebo k menšímu dobru. Chceme-li dělat v životě správná rozhodnutí a tak plnit Boží vůli, je třeba se učit duchovnímu umění rozlišování. Díky němu se dokážeme vyhnout klamu, iluzi a dešifrujeme skutečnost pravdivě, tak abychom si uvědomovali a prožívali nejen realitu svou, ale i realitu Boha a jeho lásky.

Královská cesta

Podívejme se nejprve, jak vnímá rozlišování duchů starozákonní kniha Numeri. Patriarcha Mojžíš se chystá se svým lidem přejít Edom, opak země zaslíbené a vyvoleného národa. Edom byla kostrbatá krajina plná skalnatých rozsedlin, doupat a jeskyň, v nichž bydlel nepřátelský lid. Tehdy Mojžíš říká: “Nepotáhneme přes pole ani vinice a nebudeme pít vodu ze studní. Půjdeme královskou cestou a neodbočíme napravo ani nalevo, dokud neprojdeme tvým územím.” (Num 20, 17)

Na starověkém východě byla královská cesta vždy šťastnou cestou a bez odbočení vedla přímo do hlavního města, ve kterém sídlil král. Tato cesta je symbolem discretia – rozlišování, zkušeností s rozpoznáváním zlaté střední cesty. To není cesta kompromisu mezi dobrem a zlem, ale cesta mezi dvěma roklinami – propastí zla a druhou propastí zla, převlečeného za zdánlivé dobro. V pozadí pokušení stojí totiž velmi jednoduchá skutečnost, kterou vystihuje lidová moudrost slovy: “Když zlý duch chce ulovit světce, nepověsí na udici čerta, ale svatého.” Ten, kdo skutečně miluje Boha a chce s ním žít, se dá chytit jen něčím dobrým, tedy zdánlivě dobrým. Tak kupříkladu zbožný bratr dominikán dostane náhle povolání jít ke kartuziánům, daleko přísnější řeholi. Je to svatější a náročnější povolání, to přece může pocházet jen od Boha! A přece to může chtít ďábel, který ponouká, abychom udělali to, na co nemáme. Výsledkem je totální ztráta povolání, odchod od dominikánů i od kartuziánů. Vše je daleko horší než na začátku, a přitom to vypadalo tak svatě a zbožně.

Hledání Boží vůle

Podle sv. Tomáše Akvinského v rozlišování duchů (discretio spirituum) jde o rozlišování v oblasti, kde už člověk s pouhou rozpoznávací soudností nevystačí. Nejde tedy o to rozlišit, zda něco je, nebo není hřích. K tomu dar rozlišování nepotřebujeme, k tomu stačí katechismus a zdravý rozum. Při duchovním rozlišování jde o to, rozeznat to na oko lepší od skutečného dobra. Případně mezi dvěma dobrými věcmi rozeznat tu lepší. Rozlišování duchů je hledání a nalézání Boží vůle, je to zkušenost vnitřního obrácení v konkrétních podmínkách a okolnostech, do nichž nás Bůh uvádí. My víme s jistotou, že Boží vůle, kterou musíme plnit, je milovat. Jak ovšem milovat v různých okolnostech života, to musíme neustále objevovat. Není to nějaké instinktivní hodnocení událostí. Je to proces dialogu s Bohem, který začíná malými rozhodnutími v každodenním životě. Jeho cílem je budování Božího království v nás samých, ale také budování tohoto království ve společenství, ve kterém žijeme.

První podmínkou toho je poznat a přijmout skutečnost, že si na duchovní život nestačím sám se svými přirozenými schopnostmi. Musím přijmout jako fakt svou ohraničenost a omezenost a potřebu Boží milosti a vedení jeho Duchem, který nás uvádí do veškeré pravdy (srov. Jan 16, 13).

Základní pravidla

Řekneme-li, že Bůh někdy mluví skrze myšlenky a city člověka, znamená to také, že existují myšlenky a city, jejichž prostřednictvím Bůh nemluví. Problém není jen v tom, mít myšlení podle evangelia, ale vědět, které z mých myšlenek to jsou, které následovat. Dar rozlišování je duchovní cit pro to, co pochází od Božího Ducha, a co ne. Sv. Jan ve 4. kap. svého prvního listu píše svým přátelům: “Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou od Boha, neboť mnoho falešných proroků vzešlo ze světa.” (1 Jan 4, 1)

Když sv. Antonín poustevník odešel na poušť, udělal svou první zkušenost s rozlišováním myšlenek, a to rozlišení podle účinku, kterého dosahují. Dobrá vnuknutí dávají vzniku vnitřní radosti, odvaze, pevnosti a lásce k Bohu. Ty druhé přinášejí strach, zmatek v duši, smutek, nenávist a omrzelost. Toto pravidlo ale nelze užít mechanicky, to by bylo příliš jednoduché. Někdy se nás ďábel snaží neklidem odvrátit z dobré cesty, a někdy naopak předkládá falešný pokoj, aby nás ukolébal na špatné cestě. Satan se totiž může vydávat za anděla světla (srov. 2 Kor 11, 14); ne nadarmo je nazýván boží opicí. Důležité je si uvědomit, že Boží cesta je vždycky dobrá nejen na začátku, ale i uprostřed a hlavně na konci, zatímco Boží nepřítel nabízí cestu dobrou pouze na začátku. Božská oslovení se přijímají většinou v hloubi srdce, ale hlas ďábla přichází s lomozem a zvenku.

Boží duch nás vždy vede k pravdě a dává našemu rozumu světlo, činí ho učenlivým a pokorným. Přitom vede postupně od dobrého k lepšímu, respektuje povahu člověka, okolnosti, stav. Nikdy nás nepřetěžuje, vede nás krok za krokem. Bůh nás vede, aby naše svoboda ke všemu stvořenému postupně rostla, abychom se vymaňovali ze svých závislostí.

Zlo naproti tomu nezachovává žádný řád, neohlíží se na člověka, jde mu jen o cíl. Pokud nic nepořídí s klamem, tak alespoň vnuká neužitečné a nerozumné věci, aby dobro a pravdu postupně zatlačovalo do pozadí. Když ani to nejde, tak nabádá k přehánění dobrého. Výsledkem pak je, že sice začneme spoustu dobrých věcí, ale žádnou nedokončíme. Další možností je, že nás nadchne pro nějakou obrovskou užitečnou věc, o které ví, že na ni nemáme síly. Člověk začne mít velké touhy, začne myslet příliš vysoko a ztratí smysl pro realitu. Jak se lidově říká, “když tě zloduch nezastaví, tak tě popožene”. Matka rodiny, místo aby pečovala o domácnost, pouze naplní lednici, pak se rozloučí a jde z domova, protože se domnívá, že “je povolána evangelizovat”.

Bůh respektuje naši svobodu i v lásce. Bůh a všichni duchové, kteří k němu patří, se nevnucují. Nikdy nic rázně nevyžadují, nikdy nejsou netrpěliví. Naproti tomu zlí duchové se vtírají. Využijí a zneužijí každé naší slabosti. Neptají se, zda smějí, ale jednoduše udeří. To je vidět na pokušení proti trpělivosti.

Ve svém působení na nitro člověka se zlo snaží, aby vznikl falešný dojem harmonie mezi city a rozumem, aby byla zachována iluze, že jdeme správným směrem. Nabízí motivace, které nás udržují v zahleděnosti do sebe, do své osobní falešné pravdy. Podle sv. Řehoře Velikého se často zlý duch vplíží, aby zkazil dobro, kterému nemohl zabránit. V tichu probouzí myšlenky samolibosti, aby oklamaný obdivoval to, co vykonal. Zatímco se ve svém nitru naparuje pýchou, připravuje se o milost Toho, kdo jej učinil schopným dobrého jednání.

Boží Duch v nás probouzí skutečnou, nesentimentální lásku k Bohu. Zlo se snaží nejen o to, abychom srdcem přilnuli k tomu, co je časné, ale vynakládá velkou námahu na to, abychom k duchovním věcem přilnuli neuspořádaně. Když vidí, že jsme se odvrátili od světa a jeho marnosti, pak v nás občas v době modlitby bude probouzet falešné pocity něhy a smyslové radosti, abychom v ní setrvávali déle, než je třeba, našli v tom zalíbení a vraceli se k modlitbě kvůli sobě a ne kvůli Bohu. Když v nás vypěstuje tento podmíněný reflex, tak nám falešnou útěchu odejme, a my se přestaneme modlit. Útěchy v modlitbě je třeba posuzovat podle jejich ovoce, tzn. zda je v nich rozum vnímavější pro Boží pravdy, vůle statečnější v boji proti chybám atd.

Boží duch přináší ovoce, tj. lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (srov. Gal 5, 22). Roste-li v člověku toto ovoce, je to kritérium, že ho Boží Duch vede.

Člověk vedený Božím Duchem má tendenci šířit kolem sebe pokoj, dobro, a to i za cenu vlastní újmy. Člověk poslouchající vnuknutí Zlého se chová opačně. Je zraněn pomluvou, a tu přichází špatné myšlenky a probouzí představivost, nafukují úmysl nactiutrhače, osvětlují jej ďábelským světlem, takže nabývá bizarních rozměrů. Ze zrnka písku je hora, ze stébla trám, z omylu úkladný záměr. Ďábel pracuje dovedně s naší fantazií. V člověku se začne bouřit krev, rozum se mu zatemňuje. Myšlenky rozdmychávají požár, přesvědčují o spravedlivém hněvu.

Důvěra v Boha je spojená s pokorou a musí být vždy spojena také s úctou k sobě samému.

Je třeba neustále kontrolovat svoje stavy útěchy. Je podezřelá vnitřní spokojenost, k níž se přimísila samolibost, tvrdost a neústupnost. Sv. Terezie Veliká píše: Opravdová pokora, i když duše sebe poznává jako zlou a cítí bolest nad svým stavem, přesto nepůsobí ochromení, ani nezneklidňuje a nezatemňuje duši, ani nevyvolává vyprahlost, ale útěchu. Působí bolest, protože jsme urazili Boha, ale na druhé straně rozšiřuje srdce nadějí v jeho milosrdenství. Přináší světlo, aby zahanbila sebe samu, a zároveň chválí Boha. Při falešné pokoře, kterou působí ďábel, nevidíme nic dobrého, zdá se, jako by chtěl Bůh na vše uvrhnout oheň a meč. Rozdíl je v tom, že první pokora je spojena s velkodušností a druhá s malomyslností.

Jedná-li se o působení Ducha Božího, ať už v jakékoli oblasti, vždycky přivádí k podstatnému. Zmatení duchové nám zabírají čas, abychom své síly plýtvali na zbytečnostech. Tím, že nás připravují o čas, získávají velmi mnoho, protože jej neodvolatelně promarníme. Zmatení duchové trvají na nepodstatných věcech, tím se snaží vnášet zmatek do budování Božího království, narušit Boží řád, takže vzniká nejen ztráta jen pro nás, ale pro celé Boží království.

Postup při rozlišování

V duchovním rozlišování to nejsme my, kdo vybírá, kde se bude hrát rozhodující zápas; zlo na nás zaútočí na nejslabším místě a co nejrafinovanějším způsobem. Musíme tedy dobře znát sami sebe, naše neuspořádané city a slabosti, abychom těmto útokům, a to nejen ze strany ďábla, ale i ze strany naší chatrné přirozenosti a světa, dokázali čelit. Rozlišování duchů, to je nepřetržité hledání a volba toho, co nám nabízí Bůh, který touží po naší spáse. Podle sv. Pavla je umění rozlišovat duchy jedno z charismat, darů Ducha svatého, která se v církvi projevují (srov. 1 Kor 12, 10). Z toho je zřejmé, že k odhalení zla nestačí pouze lidský důvtip, ale je zapotřebí především víry a ctnosti.

Rozlišování se děje v několika rovinách či etapách. První je bezesporu rovina čistě přirozená. Většině lidem je dána schopnost zdravého lidského úsudku. Zdravý selský rozum je podle sv. Tomáše Akvinského Božím darem. Člověk, který jím disponuje, neztratí hlavu, dokáže přemýšlet a spočítá si, co kam asi povede, učí se ze zkušeností druhých.

Tato zdravá soudnost často bývá předpokladem přijetí charismatu rozlišování duchů, o kterém hovoří apoštol Pavel. V této etapě rozlišování musíme zvážit nejen okolnosti, ale i svoji povahu, návyky a slabosti. Ale nejde o pouhé monitorování situace, ale o předvídání obtíží, na něž lze narazit při realizaci volby. O tom k nám hovoří již evangelista Lukáš: “Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ... Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci?” (Lk 14, 27nn)

Druhou rovinou a prvkem duchovního rozlišování je osobní modlitba a reflexe daného rozhodnutí. Rozlišování spočívá mimo jiné v zodpovězení otázky, jaké jsou důvody, abych uskutečnil touhu, přání, které se ve mně rodí, nebo proč je zavrhuji. Modlitba předkládá současně toto zvažování Bohu, aby je osvítil svou moudrostí, vrhl na ně nadpřirozené světlo. Modlitba může projasnit to, co v nás během rozhodování zůstává nejasné a dvojznačné. Během této etapy bychom měli analyzovat svoje vnitřní hnutí, tj. pocity. Rozlišování pocitů je jedním ze základních kritérií k poznání pravdivosti našich přání, hnutí a podnětů. Církevní tradice uchovává starobylé metody pomoci, mezi něž patří: opakování myšlenky, kladení otázek, ignorance myšlenky a přijetí pomoci od duchovního vůdce.

Opakování pomáhá vidět skutečný vztah mezi myšlenkou a pravdou konkrétního člověka. Je to způsob jednání, který nacházíme často v Bibli. Moderní člověk má alergii na opakování, ale staří otcové je vysoce cenili. Pokud často opakujeme určitou myšlenku, budeme v sobě pociťovat určitou reakci. Buď se nám to začíná líbit a stále více nám opakovaná myšlenka zahřívá srdce a uvolňuje tvořivost, nebo se stává nudnou a obtěžující. Člověk je schopen přijmout vše, co je pravdivé. Ovšem to, co pravdu jen simuluje, na začátku může okouzlovat, ale po opakování začne obtěžovat.

Kladení otázek je další způsob rozlišování pocitů. Mniši pokládali myšlence tyto otázky: Odkud přicházíš? Kdo tě přinesl? Co chceš? Už během toho člověk vnímá, jak myšlenka začíná reagovat. Jak Duch svatý, tak ďábel chtějí, abychom se stali svatými, ale ďábel chce, aby to bylo rychle, pak se to totiž nestane. Přesvědčivý způsob, s nímž se myšlenky vnucují pod nálepkou duchovna, zbožnosti, morálnosti a etiky, berou člověku svobodu. Jde o terorizující myšlenky, které většinou nejsou od Boha.

Ignorance myšlenky může být také někdy pomocníkem. Dobré je nevěnovat myšlence tolik pozornosti, o kolik usiluje, ale spíše se soustředit na Boha, na jeho slovo, nebo jednoduše pokračovat v tom, co děláme, a přitom myšlenku pozorovat. Nedopřejeme-li myšlence sluchu, pak je-li vnuknuta Duchem svatým, znovu se vrátí, protože je pokorná, stojí u našich dveří a jemně klepe. Pokud to není myšlenka od Boha, urazí se, to je její logika. Nesnese, aby nebyla uznána, a postupně slábne. My se ale musíme připravit na jiný, daleko důmyslnější útok. Myšlenka se přemění v jinou, která je bližší našemu myšlení a tomu, co jsme prožili.

Sám člověk může často podlehnout iluzi zla nebo omylu. Důležité je nemít věci, o kterých nechceme s nikým mluvit. Duchovní vůdce plní při rozlišování roli svědka, který přihlíží a podle svého svědomí je potvrzuje. Nečiní to sám za sebe, ale jménem církve. Umožňuje svěřenci prostorový pohled na duchovní skutečnost, což plyne již z jednoduché fyzikální zákonitosti, že prostorově můžeme vidět jen pomocí dvou očí. Pokud jsme v rozlišování sami, tak těžko uvidíme situaci v plné plasticitě.

Naše konečné rozhodnutí je vždy věcí pro Boha a před Bohem. Ačkoli uskutečňujeme volbu zcela svobodně nebo se o to alespoň snažíme, vždy je to především volba Boží pro nás. Mnoho našich rozhodnutí je těžkých a bolestných, přitom ale můžeme vnitřně zakoušet, že nelze volit jinak, protože víme, že právě tak to chce Bůh. Celý proces duchovního rozlišování a rozhodování završujeme obětováním své volby Bohu. Pochopitelně se při volbě můžeme mýlit, tyto omyly však vůbec nemusí znamenat ztrátu času nebo energie, protože jimi postupně při rozlišování získáváme zkušenost. Osobní zkušenosti se pak mohou stát pomocí při rozlišování nejen nám, ale i druhým. Víra, že nikdy neuděláme chybu, vede většinou ke špatnému rozlišování, protože tím omezujeme Boha, který nás pak nemůže vést. Často se také stává, že pod tíhou těžkostí se neustále vracíme k myšlence, že by bylo lépe, kdybychom si zvolili jinou životní cestu. Tyto stavy jsou většinou pokušením a není radno jim naslouchat. Každopádně uvažovat o minulých chybách, pokud nebyly hříchem, a podléhat znechucení a výčitkám je neužitečné a prázdné.

Duchovní rozlišování, hledání a nalézání Boží vůle se nemůže omezovat jen na jednotlivá dílčí rozhodnutí v důležitých životních okamžicích, ale mělo by se stát určitým trvalým stavem v duchovním životě. Rozhodnutí konaná ve zlomových momentech osobního života by měla být přirozeným důsledkem našeho neustálého hledání Boží vůle, což od nás vyžaduje neustálé úsilí. Zatímco první etapa rozlišování je očistná, vede k poznání sebe i Boha a k odhalení jeho konkrétního působení v mém životě, v druhé etapě se rozlišování stává ctností, životním uměním. To se získává věrností v duchovním životě, když člověk žije léta s Bohem poctivě, modlí se a žije v milosti. Pak sám Bůh v něm postupně vytváří tuto vnitřní schopnost úsudku.

Použitá a doporučená literatura:
Hans Buob, Dar rozlišování duchů, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1996
Marko I. Rupnik, O duchovním otcovství, Velehrad, Olomouc 2001
Philippe Madre, Rozlišovanie duchov, Serafín, Bratislava 1996
Tomáš Špidlík, Jak očistit své srdce, Refugium, Velehrad, 1999

Modely duchovního doprovázení

O duchovním doprovázení se v současné době hodně mluví a píše. Dnešní doba, typická svým individualismem a relativizací hodnot, s sebou nese těžkou orientaci v životních situacích. Proto se jako důležitá jeví služba rozpoznávání dobrého a zlého, “rozlišování duchů”, tedy duchovního doprovázení.

Tato služba je stará jako církev sama, v jejích dějinách na sebe ale vzala mnoho podob. Ty hlavní bychom chtěli představit.

Teologie duchovního doprovázení

Bůh touží po tom, aby člověk mohl žít v nikdy nekončícím společenství s ním. Touží mu dát účast na své přirozenosti a tím jej zbožštit (srov. 2 Petr 1, 4). Člověk je stvořen k tomu, aby se mohl stát Bohem skrze účast na jeho životě. Je volán k tomu, aby se vrátil k Otci se Synem a skrze Syna v Duchu svatém.

Bůh do člověka vložil toto základní směřování k návratu k sobě. Díky tomuto nasměrování je člověk spolu s celým stvořením v napětí, “sténá a trpí” (srov. Řím 8, 22-23 a Kol 1, 15-20), dokud vše nebude završeno na konci časů. Člověk není hotový, jeho život je cestou, je teprve “stáváním se” sebou samým. Tato cesta vede k cíli, jímž je Bůh, je tedy cestou k jednotě s Bohem, “zduchovněním”.

Je-li náš život cestou, je také jejím hledáním. To má své zákonitosti. Nejprve se rozhlížíme všemi směry po různých možnostech a cestách, které jsou slučitelné se stáváním se sebou samými, později z nich volíme už jenom ty, které jsou ve shodě s naším duchovním nasměrováním, a nakonec objevujeme a překračujeme nový práh v duchovním životě. Tento postup se mnohokrát opakuje a postupuje k dalšímu zduchovnění, zvnitřnění a proměně.

Církevní rozměr duchovního doprovázení

Trojjediný Bůh je nejen vzorem osobního života, ale i života ve společenství. Zjevuje nám svůj vnitřní život, svoje hodnoty, úmysly. Obrazem jeho života je společenství církve. Bůh, který sám žije jako společenství, i nás vede k náboženskému společenství, k církvi. Skrze společenství církve zkušenost jednotlivců překračuje individuální rámec a stává se obecnou. V církvi nacházíme pokladnici zkušeností s Bohem, které byly během dějin tříděny, prosívány a vzájemně srovnávány. V duchovním doprovázení tento proces stále pokračuje. Jeho hlavní látkou je právě zkušenost s Bohem, kterou doprovázení sdělují doprovázejícím, tím ji prohlubují a více si ji uvědomují. Doprovázející pomáhají doprovázeným takovouto zkušenost rozvinout, pojmenovat a zařadit do souvislosti s Písmem a tradicí církve. Pomáhají tento poklad rozvíjet a vyvozovat z něho důsledky pro život.

Duchovní doprovázení je v církvi starobylou disciplínou, která v dějinách procházela dlouhým vývojem. Dá se v něm vysledovat šest základních modelů, jejichž popis a rozlišení může pomoci v poznání a pochopení současného přístupu k duchovnímu doprovázení.

Pouštní otcové

Počátky duchovního doprovázení nacházíme u pouštních otců. Ti, kdo chtěli odevzdat radikálně svůj život Bohu, odcházeli do samoty pouště, aby tam byli blízko Bohu. Zde, izolováni téměř od všech “tvorů”, stáli poustevníci v první linii boje proti zlému, který (jak mnozí otcové pouště líčí) v této prostotě útočil přímo a tvrdě. Snažili se tam prožívat život neustálého napojení na Boha.

Sem za “starci”, jak byli nazýváni, přicházeli lidé, kteří se snažili o život s Bohem ve světě. Poustevník jim dával slovo moudrosti, slovo spásy. Otec pak vyslovil slovo odhalující i uzdravující, pro každého vždy individuální. Mnoho takových slov je zachyceno ve sbírkách výroků pouštních otců (Apoftegmata). Mezi doprovázejícím a doprovázeným se rozvíjel vztah otce vůči synovi.

Od poustevníků se očekával dar znalosti srdce. Doprovázený vyjevoval svoje myšlenky a pocity před otcem. Vyjevením otci ztrácela špatná myšlenka svůj negativní vliv. Otec pak pomáhal rozlišovat duchy, tedy zda to, co se v doprovázeném projevuje, pochází z dobrého či zlého zdroje. Poustevníci měli často pro žadatele konkrétní rady, útěchu či povzbuzení. Stávali se i zástupci doprovázených před Bohem. Jejich modlitba za doprovázené byla velmi důležitá. Někdy odpovídali na otázky skrze symbolické jednání, podobně jako starozákonní proroci. Vyhýbali se ale rozhodování za doprovázené. Někdy bylo jejich odpovědí mlčení. Jindy se opatrně, skrze otázky snažili dovést doprovázené k tomu, aby sami poznali pravdu o sobě. Potřeby a pocity doprovázených místo potlačování dovolovali vyjádřit a domyslet až do konce a tím je uváděli do reality a umožnili jim rozumné rozhodnutí. Často odpovídali slovy, která se nedala snadno pochopit, ale potřebovala delší zamyšlení a odchod z čistě logické roviny uvažování. Poustevníci si byli vědomi oklik, kterými často Bůh vede člověka, aby poznal cosi hlubšího. Často je to i hřích, který doprovázené vede k hlubšímu probuzení a chápání.

Mnohé z tohoto modelu si dodnes udrželo svou hodnotu a je znovu objevováno i v současnosti.

Benediktinský model doprovázení

Tento model uchovává a rozvíjí mnohé prvky z pouštní tradice. Klášterní společenství je charakteristické mnohem pevněji organizovaným způsobem života. Vedení druhých ke spáse se uskutečňuje skrze pevnou ustálenou praxi.

Pravidla společného života, řehole, se stávají důležitým prvkem vedení, závazným pro všechny. Opat, “otec” kláštera, má hlavní odpovědnost za vedení bratří. Nově příchozí jsou svěřováni do péče novicmistra, aby “byli formováni v Bohu, v pocitech a v duchu pokory,” protože člověk sám postrádá schopnost rozlišovat ve svém vlastním případu. I dospělejší a zralejší členové komunity byli povzbuzováni k bratrské poslušnosti vůči průvodci, který kromě pomoci v rozlišování měl také povzbudit v duchovním životě a předat svoji kontemplativní zkušenost. Duchovní doprovázení je zde úřadem, což ho na jednu stranu upevňuje, zároveň to ale může oslabit jeho přirozenou autoritu.

Vedle tendence k institucionalizaci podstatných prvků duchovního vedení nadále existuje i prvek charismatický - zvláště v počátečním období se zakladateli klášterů stávají muži – poustevníci s darem rozlišování. Poustevnický typ duchovního průvodce je stále přítomný. Objevují se také ženy – duchovní matky. V ženských klášterech totiž měla duchovní vedení na starosti abatyše. S rostoucí praxí pravidelných zpovědí však jejich úloha postupně klesá.

Středověký nemnišský model

V době vrcholného středověku se v církvi objevuje nový duchovní proud, hnutí “apoštolského života”, které si vytklo za cíl radikální následování apoštolů. Je postaveno na dvou pilířích – chudobě a hlásání evangelia. Toto hnutí zasáhlo široké spektrum křesťanů, neomezovalo se jen na řeholníky. Nová, zde vyrůstající “laická spiritualita” dostala ve třináctém století i pevnější podobu, mj. ve třetích řádech františkánů a dominikánů.

Typ duchovního doprovázení, který z tohoto způsobu života vychází, bychom mohli nazvat model mimohierarchický a charismatický. Jeho často laický charakter ukazuje i skutečnost, že se duchovními průvodci stávaly ženy – např. představená komunity bekyň Hadewijch, poustevnice a vizionářka Juliána z Norwiche, dominikánská terciářka Kateřina Sienská, která byla nazývaná “matkou” své “rodiny” doprovázených a o níž se říkalo, že může číst skryté myšlenky a úmysly druhých. Tyto ženy byly vyhledávány kvůli individuálním nebo skupinovým radám a povzbuzení ve víře. Napsaly nebo nadiktovaly také větší díla, která byla plodem jejich mystického života i zkušeností s vedením druhých. Rozvinuly svoji vlastní mystickou teologii, postavenou na základě osobní zkušenosti v souladu s tradicí, kterou přijaly.

Jezuitský (intervenční) model

Zakladatel jezuitského řádu (Tovaryšstva Ježíšova) Ignác z Loyoly je autorem duchovních cvičení (ignaciánské exercicie), v nichž rozvinul nový model doprovázení. Exercitátor zde má zvláštní úlohu – provází člověka procesy, které jsou v jeho nitru vyvolány přesně danými tématy exercicií. Účastník cvičení, exercitant, otvírá doprovázejícímu vhled do toho, co se v něm odehrává. Exercitátor rozliší význam, zdroj a nasměrování exercitantovy afektivity a podá instrukce o pravidlech rozlišování duchů. Pak ustupuje do ústraní, aby exercitant vychutnal radost z intimního spojení s Bohem. Exercitátor podle Ignáce nemá tlačit, ale vyvažovat, být nositelem objektivní rovnováhy. Přitom velmi záleží na zkušenosti exercitanta a na jeho intimitě s Bohem.

Tento model doprovázení měl veliký vliv na zbožnost po reformaci. Nebyl závislý na mnišském způsobu života a byl určen pro lidi, kteří žijí v aktivní službě druhým. Později se obsah exercicií různě adaptoval a stal se obvyklým nástrojem zpovědní praxe, čímž překročil omezení jen na exercicie.

Vůdce svědomí

Tridentský koncil se v odpovědi na reformaci snažil postavit život věřících s církví a v církvi na pevnější základ. Z této snahy vyrostl model duchovního doprovázení spjatý více než kdy jindy se svátostí smíření.

U zpovědníka je zvýrazněna role soudce. Duchovní vedení, spojené se zpovědí, je plně úřadem. Zpovědník se stává “kvazipředstaveným” pro kajícníky, kteří nebyli pod autoritou řeholních představených. Prvotním předmětem v tomto modelu doprovázení jsou hříchy a zpovědník posuzuje, jestli “to je, nebo není hřích.” Na poslušnost vůči autoritě zpovědníka je kladen veliký důraz. Na jednotlivce se aplikují principy a obecná pravidla, která si zpovědník osvojil studiem a praxí. Zpovědník posuzuje ortodoxii, střeží před omylem a bludem, učí “bezpečným metodám” uprostřed hrozeb protestantské reformace a různých neortodoxních mystických hnutí té doby (jako byly kvietismus, iluminismus, nebo jansenismus). Osobní náboženská zkušenost má v tomto modelu spíše druhořadou hodnotu.

Institucionalizované duchovní vedení bylo k dispozici všem křesťanům, bez ohledu na jejich povolání, pokud si našli vhodného zpovědníka. “Všeobsáhlost” duchovního vedení byla jistě pozitivní, velmi často však byla na úkor kvality. Tímto modelem se řídilo mnoho dobrých a svatých duchovních vůdců (vzpomeňme za všechny alespoň Jana Vianeye), byli ovšem také ti, kteří způsobili škody autokratickým, nekompetentním a průměrným způsobem vedení. K tomu se pak vztahují nářky světců na škody způsobené duchovním vůdcem (např. Jan od Kříže, Terezie z Avily).

Současný model duchovního doprovázení

“Zpovědní” model je stále ještě živý. Vedle tohoto modelu vyrůstá v období po II. vatikánském koncilu model nový, byť v mnohém jde jen o návrat ke kořenům.

Duchovní doprovázení se opět chápe jako charisma a už nutně není spojeno se svátostí smíření. Lidé si volí svobodně svoje duchovní průvodce, muže či ženy. Obvykle se od nich požaduje znalost duchovní tradice, pochopení zákonů duchovního vývoje a modlitby, stejně jako schopnost pomoci v rozlišování a v rozpoznání Boží ruky uprostřed nejrůznějších událostí. Protože se rozvinul obor psychologie, je vítána také částečná znalost hlavních psychologických zákonů, především z vývojové psychologie.

V tomto modelu se více klade důraz na vzájemnost, přesto však nejde o rovnost mezi doprovázejícím a doprovázeným. Doprovázející i doprovázený navzájem rostou v duchovním životě a jsou si vzájemně bratry a sestrami v Kristu. V řeholích a seminářích se často odděluje duchovní doprovázení od formačních cílů a od posouzení vhodnosti kandidáta pro kněžství nebo řeholní život. V tomto modelu nejde jen o aplikaci všeobecných pravidel, ale především o rozpoznání osobního povolání.

Jak naznačuje popsaný vývoj duchovního doprovázení, tato služba má úctyhodnou a proměnlivou tradici. Nic nenasvědčuje tomu, že by v současné době pokroku v psychologii, sociologii, medicíny atd. měl zaniknout. Zkušenost mnoha farností i komunit ukazuje, že ho čeká rozkvět. Každý křesťan může tuto službu vyhledávat, a každý může být volán k této službě pro druhé. Falešná pokora a snad strach z možných extrémů a omylů někdy křesťanům nedovolí o toto charisma prosit, v sobě je objevovat, rozvíjet, prohlubovat a používat je. Duch Boží, který vane, kde chce, si však i dnes volá muže a ženy právě ke službě duchovního doprovázení.

redakčně zpracováno podle příspěvku Jindřicha Kotvrdy

Kvality dobrého duchovního vůdce

Sv. František Saleský ve svém Úvodu do zbožného života (I. část, 4. kap.) říká, že dobrý duchovní vůdce má být: “plný lásky (caritas), vědění a moudrosti” . Je nebezpečím, pokud mu jedna z těchto vlastností chybí. Ze strany rozumu se k dobrému vedení vyžaduje poznání vnitřního života, neboli prostředků vedoucích ke sjednocení s Bohem, a pokud jde o praktické aplikace vedení, je třeba moudrosti. Ze strany vůle se vyžaduje láska, kterou duchovní vůdce nehledá sebe, ale Boha, a chce přivést vedeného k Bohu. Tato pravá a velká láska je opakem sentimentality, což je citová smyslová láska, která navíc zcela nesídlí ve vůli.

Láska (caritas) duchovního vůdce má být bez touhy po tom, aby vynikla jeho vlastní užitečnost. To znamená, že jednotlivce nemá poutat na sebe, ale má je přivádět k Bohu. Tauler na tom trvá, když říká: “někteří duchovní vůdci jsou jako lovečtí psi, kteří nepřinesou zajíce ke svému pánu, ale snědí ho”. Potom je lovec prutem nebo bičem tvrdě potrestá. Láskyplná dobrotivost duchovního vůdce nemá být slabostí nebo zbabělou shovívavostí, ale má být pevná, silná, má beze strachu říci pravdu ve prospěch účinného vedení k dokonalosti. Nemá se ztrácet čas neužitečnými rozhovory nebo dopisy, ale má se jít přímou cestou k posvěcení.

Duchovní vůdce má tedy znát spiritualitu, neboli nauku o pravdivé cestě k božskému sjednocení podle známých a ověřených učitelů v dějinách Církve. Navíc by měl být psychologem, především pokud má vést lidi trpící různými psychickými nemocemi. Měl by vědět, které poruchy mysli vycházejí ze kterých psychických nemocí především v době kritického věku dospívání.

Dále duchovní vůdce jako nástroj Ducha svatého má rozeznat ve vedeném jeho převažující chybu, které by se měl vyvarovat, a také zvláštní podněty milosti. Aby toho dosáhl, musí se modlit o světlo, především při obtížných případech. Pokud je duchovní vůdce pokorný, obdrží milosti náležející jeho stavu. Tak uvidí, koho má povzbudit a koho mírnit, aby správně rozlišoval mezi sentimentalitou a pravou láskou k Bohu, která se dokazuje dobrými skutky.

Moudrý duchovní vůdce se má při vedení vyhnout dvěma opačným úskalím: chtít rychle přivést všechny zbožné duše bez rozdílu ke kontemplativní modlitbě nebo naopak se domnívat, že je zbytečné touto otázkou se zabývat. V tom je třeba nepostupovat příliš rychle ani příliš pomalu. Ale je třeba zjistit, zda jsou u vedeného tři znamení přechodu od diskurzivní meditace (rozumové) ke kontemplativní (nazíravé), která popisuje sv. Jan od Kříže (Temná noc, 1. I.) a také jiní duchovní autoři. Než se objeví tato znamení, stačí duše povzbuzovat, aby byly učenlivé vůči vnuknutím Ducha svatého, která odpovídají osobnímu povolání.

O povinnostech vedené osoby

Vedený člověk má mít ve vztahu ke svému duchovnímu vůdci úctu, upřímnost, tj. otevřené srdce, a učenlivost. Aby měl úctu, je třeba vyhýbat se především příkrému kritizování a přílišným důvěrnostem. Tato úcta má být synovská, jednoduchá, duchovní, vylučující jakoukoliv závist vůči ostatním, které duchovní učitel vede.

S otevřeností srdce má vedený vyjevit duchovnímu vůdci bez jakéhokoliv předstírání, co je v něm dobré a co je v něm špatné nebo nedokonalé. Dále by měl mít takový člověk velkou schopnost se učit. Jinak totiž bude následovat spíše svou vůli než vůli Boží. Přesto ale máme právo říci, co je největší těžkostí při následování udělené rady. Jestliže pak duchovní vůdce nemění názor, máme poslouchat jeho rady. Duchovní vůdce sám se může mýlit, ale vedený člověk, jestliže poslouchá, se prakticky zmýlit nemůže, pokud duchovní vůdce neradí něco proti víře nebo mravům. V takovém případě je třeba od něj odejít. K tomu ale musí být vážný důvod. Nesmí se to stát kvůli nestálosti, pýše, falešné stydlivosti, zvědavosti nebo netrpělivosti. Ale dostatečným důvodem je, když duchovní vůdce vede příliš přirozený způsob života, jeho city jsou příliš smyslové, nebo když nemá nezbytné vědomosti, moudrost a schopnost k zachování mlčení.

Mimo tyto případy je třeba zachovat, nakolik je to možné, kontinuitu v duchovním vedení, aby se mohla projevit jednota jeho stylu. Neměli bychom tedy opouštět duchovního vůdce proto, že nás spravedlivě napomíná pro dobro naší duše. Sv. Ludvík, král Francie, říkával svému synu: “Vyber si zpovědníka moudrého a ctnostného, aby ti řekl, co máš konat a čemu se vyhýbat, a nechej ho, aby tě svobodně napomínal a vybízel.” Toto je dobrý, svatý a silný vztah, bez příměsi sentimentality nebo smyslovosti lásky.

Za těchto podmínek bude duchovní vůdce nástrojem pro rozlišování vnuknutí Ducha svatého, aby jej vedený rychleji následoval. Tím se vyhneme prostorné cestě, která vede k záhubě, ale v pravdě budeme kráčet úzkou a přímou cestou, která vede k životu. Ta se postupně bude stávat širší, jako nekonečné Dobro, ke kterému vede, zatímco prostorná cesta se postupně zužuje, jako peklo, do kterého ústí. Jestliže laxismus vede k strašlivému otroctví pekla, úzká cesta svatosti přivádí ke svaté svobodě Božích dětí, tedy k osvobození se ode všech neuspořádaných soudů a náklonností vstříc věčnému štěstí.

vybráno z G. Lagrange OP, De unione sacerdotis cum Christo sacerdote et victima, Marietti. Přeložil Romuald Rob OP

Doprovázení umírajících

Pavel Mayer

Jsou různá povolání, ke kterým Bůh zve ty, kteří se neuzavírají jeho hlasu. Vedle těch základních (povolání k manželství a povolání k zasvěcenému životu) je ještě celá řada konkrétnějších, která člověk naplňuje. Věříme, že cesta každého z nás po této Zemi i k Bohu je jedinečná a neopakovatelná, a když po ní ochotně jdeme, můžeme od Pána velmi zřetelně dostat zvláštní, jedinečný úkol. Přesto existuje povolání, které je všem lidem společné: Je to povolání na věčnost.

Transitus

Všichni musíme odejít z tohoto světa, projít branou smrti, absolvovat transitus – přechod na “druhou stranu” bytí. Jen u malé menšiny lidstva, té, co zažije druhý Kristův příchod, to bude trochu odlišné. Ovšem i ti, kteří nezemřou, ale budou proměněni (1Kor 15, 51n), přejdou z tohoto zanikajícího světa do nových nebes a na novou zemi (Zj 21, 1).

Přestože nevíme, kdy ten Den přijde, tušíme, že nás se bude spíše týkat transitus v prvním smyslu – tedy přirozená smrt. Na ni máme být připraveni (Mt 24, 42). Víme, že Bůh nestvořil smrt a že tudíž smrt je něco nedobrého (Mdr 1, 13–14), máme z ní obavy, strach. Nic platno, že neznamená absolutní konec, že život pokračuje i po ní. Když je smrt nablízku, náš pohled na vezdejší svět se rázem mění, roste úzkost a člověk se instinktivně brání té chvíli přechodu do neznáma. To jsou důvody, proč umírající člověk potřebuje a také vyhledává pomoc blízkých, kteří dosud pevně stojí na této zemi.

Z této potřeby vyrůstá důležitá služba křesťanské lásky: doprovázení umírajících. Neměli bychom se jí bát a odmítat ji. Ne nadarmo se říká, že hodina smrti je nejdůležitější hodinou života. V ní se rozhoduje o hodnotě celého dosavadního žití a o jeho ceně pro věčnost. Proto je tak důležité stát v této chvíli umírajícímu nablízku a podpírat ho, aby ho bolest a úzkost nestrhla s sebou do propasti, zvlášť jestli jeho vztah s Pánem nebyl za života příliš pevný a zralý. I sebetěžší umírání se může stát pokojným a vyrovnaným v ovzduší zájmu a lásky. Nevadí, že se vidění světa i hodnocení věcí umírajícího a doprovázejícího často výrazně liší. V těchto existenciálních okamžicích je rozhodující upřímná dobrá vůle posloužit.

Tělesná a duševní blízkost

Co všechno služba u smrtelného lůžka obsahuje? Patří k ní starost o dobré tělesné prostředí (pití, jídlo, hygiena, teplo, bolest tišící prostředky...). Tak se přirozeně dosvědčuje opravdový zájem a láskyplný vztah k nemocnému. Jedině na tomto základě můžeme prospět i v rovině duševní a duchovní. Velmi důležitá je komunikace – povídání si s umírajícím. Rozhovorem se aktualizuje vztah k nemocnému. On vidí, že není lidsky sám, že má možnost vylít své srdce někomu, kdo naslouchá, nebo naopak, že je zde někdo, kdo mu zprostředkovává kontakt se světem, který se víc a víc vzdaluje. Tato komunikace nemusí (a někdy ani nemůže) být jenom verbální. I dotek, pohlazení, držení ruky anebo společné mlčení dodává pokoj, sílu a odvahu k překročení toho posledního Rubikonu.

Duchovní doprovázení

Nejvyšší rovina služby je duchovní. Je velkým dobrodiním, napomůžeme-li, aby v cílových okamžicích života neustalo spojení s Pánem. To umožňuje modlitba, naslouchání Božímu slovu nebo duchovní rozhovor. Společnou modlitbou s nemocným navozujeme stav, který má duše v plné intenzitě prožívat v nebeském království. I když se nemocný nemůže k modlitbě připojit nahlas, modlíme-li se u něj, dáváme mu možnost niterné účasti. Podobně předčítání z Písma svatého působí jako balzám na toho, kdo touží už být s Pánem. V našich podmínkách se však často stává, že odcházející na věčnost nemá víru zralou, anebo ji nemá vůbec. Zde může prospět duchovní rozhovor, který, když je veden citlivě a jemně, pootevírá přístup Boží milosti, aby v nemocném vše potřebné doplnila. I když umírající duchovní věci odmítá, přesto jsou možné (a jsou velkou službou) tiché přímluvy za něj, prosby vysílané k Pánu, aby uzdravil jeho srdce a očistil jeho duši, dokud je ještě čas.

Svátosti

Nezapomeňme ani na svátostnou posilu. Pán Ježíš proto ustanovil svátosti, aby mohl být s námi po všechny dny, tzn. i ve dnech posledních. Nebojme se nepokřtěným vhodně nabídnout možnost přijetí svatého křtu a v případě souhlasu je připravit alespoň tak, aby se mohli zříci zlého a poučeně vyznat víru. Pokřtěné povzbuzujme ke smíření s Pánem ve sv. zpovědi a také k přijetí nejen pomazání nemocných, ale též svátosti křesťanské dospělosti, pokud ještě nebyli biřmováni. Pán skrze tyto svátosti duchovně uzdravuje, posiluje a rozšiřuje účast na svém životě. Největším naplněním a posilou je zajisté svaté Přijímání. Pán proniká duši nemocného, zůstává v ní a ona v něm. Co přáti umírajícímu více, než aby po svátostném smíření, posile a po absoluci od časných trestů pro okamžik smrti přijal též Viatikum – Pokrm na cestu, a nechal se samotným Pánem přenést k nebeské hostině.

Je projevem zralé katolické víry i křesťanské lásky postavit se čelem k onomu univerzálnímu povolání přechodu na věčnost. Doprovázejme s Boží pomocí umírající a napomáhejme spáse jejich duší. Pán pak nedopustí, abychom i my prožívali poslední pozemské chvíle nepřipraveni a v osamění.

Všechny naše skutky budou odhaleny

Jacek Salij

Vzpomínám si, jak jsem byla překvapena, když nám katecheta na náboženství řekl, že při Posledním soudu se zjeví všechny naše skutky, dobré i zlé. Opravňuje nás Písmo k takovému tvrzení? Jestli ano, mám problém: připadá mi, že je něco nelidského v odhalení toho všeho, za co se stydíme a co jsme zvyklí skrývat i před nejbližšími. I své nepřátele by Bůh mohl ušetřit takového ponížení, natož ty, kteří se počítají mezi jeho přátele!

Je dobré si uvědomit, že naše budoucí záležitosti, za hranicemi smrti, budou vyvrcholením těch duchovních procesů, které se v nás odehrávají v přítomnosti. Vždyť jak nebe, tak peklo začínají už zde: v tom smyslu, že už teď začíná naše blízkost s Bohem a naše otvírání se poslednímu cíli; a bohužel už teď začíná v člověku duchovní zpustošení. Až překročíme hranice smrti, ukáže se v plném světle, v míře pro nás nyní nepředstavitelné, kam jsme svým životem směřovali. Nicméně už teď se jakýmsi způsobem zjevuje dobro i zlo, jaké je v člověku. Všimněme si důkladněji této skutečnosti, protože vrhá nové světlo na tajemství člověka.

Proč dobro i zlo často uniká lidským zrakům a hledá úkryt? Příčiny jsou různé, ale výsledek je tentýž. Dobro se nerado vystavuje na veřejnosti, aby neztratilo svou pravdivost: vždyť jen tehdy je pravdivým dobrem, když je konáno ne z ohledu na sebe sama ani z nějakých jiných ohledů, například proto, aby si ho lidé všimli. Člověku, který koná dobro, stačí, že ho vidí vševidoucí Otec. Dobře si uvědomme, že je něco úplně jiného činit dobro proto, aby ho lidé viděli, než proto, aby ho viděl nebeský Otec. Protože kdyby jediný nebeský Otec viděl nějaký můj skutek jako dobrý, tak je nepochybně dobrý. Představme si, že by se pšeničné zrno chtělo ukázat před lidmi, jak pěkně klíčí. Muselo by vyjít ze země na denní světlo a uschlo by. Není lepší zůstat v zemi, kde nebeský Otec nejen vidí jeho šťastný vývoj, ale rovněž mu ho dopřává?

Zlo se skrývá ze zcela jiných důvodů. Člověk by musel zrušit tíhnutí k dobru, vštípené mu Stvořitelem, aby dokázal konat zlo zjevně a bez omezení. To je možné jen při vysokém stupni zvrhlosti. Běžné zlo si hledá skrýše. Třeba když se někdo “raduje, vskrytu požíraje ubožáka” (Ab 3, 14), stěží by to dělal otevřeně a před očima přátel. Ve skutečnosti je to ale krátkozraké, vždyť nikdo se neukryje před Bohem. “Není temnoty ani mraku, kde by se schoval pachatel nepravosti.” (Job 34, 22) Co z toho, že cizoložníkovi se podaří skrýt svůj hřích před lidmi – říká Sirachovec: “z lidských očí má strach a přitom zapomíná, že oči Hospodinovy jsou tisíckrát jasnější než slunce, že se dívají na všechny cesty lidí a pronikají do nejskrytějších míst.” (23, 19)

Ale dobro stejně jako zlo zůstává skryto jen dočasně. Z klíčícího zrna v hloubi země zakrátko vyhlédne na světlo denní mladá pšenice, která za nějaký čas vydá užitek třiceti, šedesáti nebo stonásobný. Stejně tak rakovina, která bez mého vědomí sžírá můj žaludek, se dříve či později (a bohužel spíš dříve než později) projeví. Položme si otázku: co je důvodem, že dobro i zlo, které konám, jakoby ze mě vychází, má sklon se vyjevit?

To je totiž tak: dobro i zlo, které konám, se stává jakoby součástí mě samého. Činím-li dobro, přibližuji se své duchovní zralosti; činím-li zlo, působím své duši újmu. Ani dobro, ani zlo nejsou jako cvrlikání ptáka, které přestane existovat v momentě, kdy pták zavře zobák. Naše činy v nás zanechávají cosi, co už tam zůstane navěky. To “něco” proniká naše zvyky, mluvu, naše oči i tvář; grafologové tvrdí, že dokonce i charakter písma. Není to náhoda, že prostopášník nemá produchovnělý výraz a že z očí člověka, který často prokazoval lidem dobro, vychází jakési teplo.

Samozřejmě, že nemůžeme soudit člověka na základě jeho zjevu. Otec Beyzim, opravdový bohatýr milosrdenství, který zasvětil svůj život beze zbytku malomocným, vypadal spíš jako lupič než jako světec. Ale každý jeho den byl prozářen svatostí. Rovněž není radno propadnout sebechvále, dívám-li se do zrcadla a zdá se mi, že tam vidím ušlechtilou tvář. Život přináší mnoho důkazů, že důstojný vzhled mívají také – s odpuštěním – zatuchlí egoisté a že šediny nejsou zárukou důstojného chování.

Ale přece na tom něco je. Dobro a zlo není neprodyšně uzavřeno v našich duších, jakýmsi způsobem z nás vyvěrají. Není náhodou, že někdo se těší pověsti přístupného a ochotného člověka a na jiného se obracíme s prosbou o pomoc jen v nouzi nejvyšší. Rovněž nemůžeme donekonečna klamat lidi svou povrchní příjemností, která končí v momentě, kdy by nás měla něco stát. Stejně tak dříve či později lidé odhalí holubičí povahu skrývající se pod slupkou tvrdosti a nepřístupnosti. Většinou se stává, že se ucho džbánu pleticháře v určitém momentě utrhne a pravda vyplave na povrch. Zkrátka většinou už na této zemi se pravda o člověku určitým způsobem projeví.

Vyzbrojeni intuitivním pochopením, v čem spočívá toto projevení pravdy o člověku, podívejme se na biblické texty, které hovoří o celkové transparenci člověka při posledním soudu. “Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí.” (1 Kor 4, 5) “Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.” (Mk 4, 22) V Apokalypse je to vyjádřeno obrazem předčítání knihy, kterou člověk napsal svým životem: “Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů, zapsaných v těch knihách.” (Zj 20, 12) Ještě výmluvnější je obraz ohně v 1. Korintským: “Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka.” (3, 13)

Není třeba si představovat Pána Boha jako člověka, který vnějším rozhodnutím vyjeví veřejně tajemství lidské osoby. Předpovědi odhalení nejhlubších tajů srdce musíme rozumět spíš takto: Lidská přirozenost je taková, že nakolik jsme upevněni v dobru a zlu, natolik se zjevuje pravda o našem nitru; v momentě definitivního upevnění (což samozřejmě překračuje naši představivost) se nitro člověka jakýmsi způsobem sjednotí s vnějškem a on se zjeví v celé své pravdě.

Někdo zavolá s překvapením: “To bude všechno na povrchu? Celí budeme jako ze skla? Žádné tajemství si nemůžeme ponechat? To je nelidské!” Ale připomeňme si, že jsme byli stvořeni k lásce. V lásce se přece nestydíme odkrýt před druhým naše tajemství, i ta, která svědší o naší slabosti a za která se obvykle stydíme. Láska totiž přijímá v milovaném všechno, co je hodno existence, ale také pomáhá zvítězit nad tím, co je nedobré, uzdravit, co je choré, narovnat, co je zkřivené. A spása spočívá v tom, že člověk bude beze zbytku proniknut láskou Boží. Sám bude celý a beze zbytku hoden lásky, a bude milovat všechny a všechno, co je hodno lásky. Zaniknou tedy důvody, pro které si vysoko ceníme možnost zachovat v tajnosti různé naše soukromé záležitosti. Ani za zlo, kterého jsme se kdysi dopustili, se nebudeme stydět, protože bude poraženo. Zlo kajícně vyznané, odpuštěné a odčiněné ještě větším dobrem už není předmětem hanby, protože vzpomínka na něj je zcela proniknuta radostí a chválou milosrdenství Boha, který nedopustil naší záhubu.

Že situace zavržených bude radikálně nelidská, to je bohužel pravda. Nelidské je již samotné konání zla, ještě nelidštější setrvání v něm a nejvíce nelidská je situace člověka nenávratně odlidštěného. Všechno, co ztratilo svůj přirozený cíl, v nás budí pocity nepatřičnosti: vykolejený vlak, opuštěný dům, shnilé obilí. A což teprve, ztratil-li jej člověk, jehož celý smysl leží v lásce! Celým svým bytím svědčí o tom, že byl stvořen pro lásku, a zároveň se celý lásce uzavírá.

Ale proč svalovat vinu za nelidský charakter takové situace na Boha? Co vlastně chceme? Aby svobodné stvoření učinil svobodným proti jeho vůli? Nebo aby ty, které stvořil k lásce, učinil stvořenými k nelásce, když oni v sobě zničí schopnost milovat? Sami vidíme, že naše nároky na Boha jsou nejen nelogické, ale i nelidské: chtěli bychom, aby s námi Pán Bůh zacházel spíše jako s předměty než jako s osobami. Přece osobou nelze být na zkoušku, on nás stvořil skutečnými osobami, a ne pro momentální rozmar.

Avšak osoba stvořená k lásce v sobě nosí mezi jiným přirozené směřování k celkovému otevření se navenek. Už nyní – jak jsme o tom mluvili výše – je silnější než naše rozhodnutí otevřít se. Oprávněně v nás budí hrůzu úděl zavržených, děs z hanby, která bude provázet zjevení jejich zla v celé jeho nahé ubohosti. Ale jediný logický závěr, který lze z toho vyvodit, je posílení svého odhodlání žít vpravdě lidský život. A posilování stejného odhodlání i u druhých.

Ještě jeden biblický text bych chtěl připomenout. Ve světle předchozích úvah pro nás nebude tak těžké odhlédnout od antropomorfního pojetí Božího konání, které je v něm obsaženo:

Ať se o tobě nemluví jako o pokrytci;
dávej pozor na své rty.
Nepovyšuj se, abys nepadl
a nepřivodil si hanbu,
sic Hospodin odhalí, co skrýváš,
a poníží tě ve shromáždění
proto, žes nedospěl k bázni před Hospodinem
a že tvé srdce bylo plné přetvářky. (Sir 1, 29n)

Jak bychom neslyšeli v těchto slovech naléhavou výzvu: odvrhni zlo! Vyrvi ze sebe hřích až do nejhlubších kořenů!

Kdybychom hlouběji promysleli zde naznačenou metafyziku odkrytosti osoby, určitě bychom došli k významným objevům týkajícím se rovněž metafyzického smyslu vyznávání hříchů.

Milost smíření

Eva Fuchsová

O svátosti smíření se dá hovořit z mnoha hledisek – liturgického, dogmaticky-svátostného, právního, pastoračního, psychologického. My se na ni pokusíme podívat pod zorným úhlem milosti, tedy z hlediska díla spásy, které Bůh v duši koná.

Milost

Milost posvěcující (habituální) se často představuje jako bělostné roucho, kterým Bůh ve křtu přikrývá nahotu našeho hříchu (srv. Zj 7, 9 a křestní rouška v obřadu křtu) a který těžkým hříchem svlékáme a lehkým aspoň špiníme. Má to ale jeden háček: milost totiž není něco duši přidaného, vnějšího, co by se dalo přijmout a zase odložit beze změny “oblékaného” subjektu. Je to nová kvalita, která podstatně a nenávratně proměňuje svého nositele. V tomto smyslu je případnější obraz evangelia o soli, která prostoupí celé “těsto”, z něhož je člověk učiněn (srv. Mt 5, 13, i když jsme si vědomi, že poněkud posunujeme význam tohoto podobenství).

Jak se ale člověk může zbavit své božské chuti? Není to tak jednoduché, jako svléknout kabát. Chuť se dá leda něčím přehlušit – něčím hodně silným a nedobrým. Ztráta milosti posvěcující tedy není v přísném smyslu slova návratem k původnímu stavu hříchu. Je to ještě mnohem horší stav, kdy nás stále podchuť božství upomíná na to, že jsme byli nově stvořeni, vlastně “kazí” i chuť toho, čím se snažíme Bohu uniknout, ale přitom není tak silná, abychom mohli říct: to, co vévodí mému životu, je milost, ona řídí můj nynější život k životu věčnému. Ztráta milosti posvěcující tedy není absolutní, jinak by bylo možné opakovat křest. Je to jen její držení v okovech. A to, co ji vysvobozuje, je právě svátost smíření.

Urážka a odpuštění

Často jsme v pokušení aplikovat na vztah mezi Bohem a člověkem stejná pravidla, jaká známe z lidských vztahů. To se týká ve velké míře i svátosti smíření. Učili jsme se, že hřích je urážka Boha, a zpověď cesta k usmíření. Slovo urážka v běžném užití však v sobě zahrnuje dva aspekty: jednak působení ze strany urážejícího (urážení, tedy neláska, zlá vůle, křivda), jednak účinek v uraženém (uraženost, tedy nelibost a odpor k této křivdě). Smíření pak znamená dvojí změnu – ve viníkovi i v poškozeném. Když odpouští člověk, znamená to, že změní vlastní srdce, musí se zříct vlastní nevole a “obrátit se” k viníkovi. Má-li být dosaženo smíření, musí udělat vstřícný krok i viník a zanechat svého špatného jednání, a nakolik je to možné, napravit vzniklé škody. Součástí smíření mezi lidmi je tedy také spravedlivé vyrovnání. To, co je nadto, je od Boha, a je účastí na Kristově smíření, o kterém budeme mluvit dále.

Lidský model “urážejícího a uraženého” se nedá beze zbytku aplikovat na Boha a člověka. Bůh proto, že je Bohem, nemůže odpouštět tak jako člověk. Lidským hříchem se v Bohu nic nezměnilo (tak mocný hřích není, aby dokázal změnit Neměnného), stejně tak se v něm nemění nic ani odpuštěním. “Já, Jahve, jsem se nezměnil” (Mal 3, 6). Všechny změny ve vztahu člověka a Boha se ve skutečnosti odehrávají v tvoru, nikoli ve Stvořiteli. Boží odpuštění záleží v tom, že obrátí nikoli své srdce k hříšníkovi, ale srdce hříšníka k sobě, z urážejícího udělá zase svého přítele.

Lítost

Pokud ale obnovení přátelství v sobě obsahuje spravedlnost, pak se zdá, že jsme v koncích. Jak bychom mohli Bohu spravedlivě vynahradit jeho dobrodiní? Mezi Bohem a člověkem neexistuje reálná spravedlnost, protože partneři tu nemají žádnou společnou míru. Vše, co může být člověk Bohu dlužen, je Jeho dar. “Spravedlnost” ve zcela specifickém významu tu znamená, že všechno, co od Boha dostáváme, ponecháváme v jeho výhradním vlastnictví a správě.

K tomu, abychom se mohli svobodně a dobrovolně vrátit k takovému náročnému druhu spravedlnosti, musíme hodně milovat. Jedině dokonalá láska vše odevzdává a nic si neponechává. Láska, to neznamená vzplanutí citu, ve kterém hledám víc sebe a své uspokojení než dobro druhého. Láska je rozhodnutí vůle být tu pro druhého. V případě našeho vztahu k Bohu by to mohlo být docela snadné, kdybychom ho viděli tak, jak skutečně je: nejvyšší Krása, Dobro, Láska, naplnění všech mých tužeb. Jenže vidět Boha takto není snadné, protože nám ho zastiňují různá pomíjivá dobra, která jsou v tu chvíli mnohem lákavější než Dobro samo – “lepší vrabec v hrsti než holub na střeše”. Jestliže ale rozumem chápeme alespoň zlomek z toho, jak je Bůh dobrý a jak je hrozné, že mu odpíráme svou lásku, a vůlí se rozhodneme svůj hřích napravit, mluvíme o dokonalé lítosti. Taková lítost signalizuje proměnu srdce, kterou Bůh v člověku způsobil. Proto říkáme, že dokonalá lítost působí odpuštění hříchů už před svátostí; výstižnější by však bylo říci, že dokonalá lítost je znamením dokonalého odpuštění. To ale neznamená, že přijetí svátosti se stává zbytečné – dokonalá lítost totiž v sobě musí zahrnovat touhu podrobit se všem Kristovým ustanovením, mezi něž patří i svátost smíření.

Avšak k platnému přijetí svátosti smíření, tedy k odpuštění hříchů, není bezpodmínečně nutná dokonalá lítost, tedy taková, která vychází z lásky k Bohu pro něj samého, a je výhradně jeho darem. Na určitém stupni duchovního vývoje je člověk schopen jen lítosti z bázně před trestem nebo proto, že vidí ošklivost hříchu na své duši. Jde mu prostě především o sebe, nikoli o Boha a o lásku k němu. Přestože to není dokonalá pohnutka obrácení, vychází i ona z nadpřirozených motivů a obsahuje v sobě rozhodnutí dále nehřešit. I po této cestě, je-li završena přijetím svátosti pokání, vede Bůh hříšníka k sobě, a je pravděpodobné, že u těchto motivů strachu a ošklivosti nezůstane.

Pak je ještě lítost jiného druhu, která je ke smíření s Bohem zcela nepoužitelná. Jedná se o přirozenou lítost, např. že jsem se ztrapnil, že jsem kvůli poklesku ztratil své postavení, majetek, čest a podobně. Taková lítost, i kdyby vedla k rozhodnutí neopakovat své hříchy, nemá s nadpřirozeným organismem nic společného. Může posloužit obrácení stejně jako banánová slupka, po které člověk uklouzne a zlomí si nohu, když chce nakopnout svého bližního. Přirozená lítost ale člověka obyčejně nevede do zpovědnice (pokud nevede k lítosti nadpřirozené), takže se úvaze o odpuštění hříchů zcela vymyká.

Zpytování svědomí

Lítosti však většinou předchází systematické zkoumání svědomí, alespoň v případě, kdy se nejedná o mimořádný a zcela jednoznačný “úlet”, ale o pravidelnou svátostnou praxi. I to je už samo o sobě velký dar milosti, kterým Bůh dává hříšníkovi na srozuměnou, že je stále s ním. Ani zkoumání vlastního svědomí se však nevyhýbají různé těžkosti a extrémní pojetí. Na jedné straně stojí laxnost, založená na správném, ale jednostranně zdůrazněném vědomí Božího milosrdenství; na druhé skrupulozita zdůrazňující naopak Boží svatost, která nesnese nejmenší skvrnu hříchu. Mezi nimi se naštěstí nachází široký prostor k pravdivému pohlédnutí na sebe v Božím světle, to znamená ve světle Boží svatosti a vlastní nedostatečnosti, která je ovšem objata a pozdvižena Božím milosrdenstvím.

Svou situaci můžeme hodnotit podle různých hledisek, která nám nabízí Bůh a tradice církve. Tak na prvním místě jistě stojí přirozený zákon vyjádřený Desaterem, který je společný všem lidem. (Včetně nevěřících; mluvíme totiž o přirozeném ustrojení člověka, do něhož nutně patří i vztahování člověka ke svému Cíli. Jestli toto směřování člověk respektuje, je jiná věc, řekli bychom věc hříchu. Ale pokud člověk opustí Boha, ztrácí i pojem hříchu svůj smysl, protože se nemá vůči komu vymezovat. Nicméně platí, že člověk, který nezná svůj smysl a cíl, ztrácí něco z lidství samotného, prohřešuje se na svém lidství, i když odhlédneme od prohřešku vůči Cíli samotnému.) Ideálem je zde tedy plné lidství, inspirované přirozenými ctnostmi (přičemž první tři přikázání by v tomto modelu patřily do ctnosti spravedlnosti).

Na dalším místě musíme zvažovat povznesení našeho lidství na božskou úroveň, kde panují jiná měřítka pro spravedlnost. K pojmu hříchu a spravedlivého vyrovnání tady totiž přistupuje Kristova nekonečná oběť a láska, kterou jsme zdarma dostali a kterou máme zdarma rozdávat. Není to ale jakási nadstandardní výbava křesťana naroubovaná na jeho lidství. Dostáváme se zpět k milosti, o níž jsme mluvili hned na začátku – milost nedosedá na člověka jako holubice na střechu, přestože představa Ducha svatého snášející se do duše pokřtěného tuto představu vyvolává. Znovu připomeňme, že jde o bytostnou proměnu “člověka v křesťana”. Nepřestal být člověkem, ale je jím v jiném, vyšším smyslu. Jako člověk vykoupený je novým stvořením, který už se nemůže – abychom se vrátili k našemu tématu – ve svém svědomí řídit “nevykoupeným” Desaterem, musí ho nutně vykoupit Kristovým Horským kázáním: “bylo vám řečeno,... ale já vám říkám...” Můžeme říci, že křesťan se už nemůže spokojit s pěstováním přirozených mravních ctností, jeho kvalitou budou nadpřirozené ctnosti, které mu byly jako zákon a zároveň dar (v zárodku) vlity ve křtu. Na první pohled vypadají stejně jako ctnosti přirozené (stejně jako Horské kázání neruší Zákon), ale při bližším ohledání zjišťujeme, že jejich kvalita je jiná, vyšší – jedním slovem božská. Také vztah k Bohu už se nepoměřuje pouhou spravedlností, ale kvalitativně novou vírou, nadějí a láskou, třemi božskými ctnostmi, které mimo Kristovu milost nemají žádnou obdobu.

Nakonec přichází nejtěžší věc – srovnat sebe sama s obrazem, který měl Bůh na mysli, když mě povolal k bytí. To je jediná šablona, kterou mohu přikládat ke svému svědomí bez obav, že se tím dopustím násilí na své bytosti. Na tuto úroveň zpytování neexistuje žádná pomůcka. Jediným vůdcem je nám tady Duch svatý. Čím je člověk citlivější na jeho vnuknutí, tím jasněji poznává, nakolik se mu zpronevěřuje a kolikrát mu odpověděl na jeho vedení nezájmem či vzpourou, aniž by to kdokoliv jiný mohl klasifikovat jako hřích. A to je důležité rozlišení – zde se už nepohybujeme v oblasti objektivního hříchu, ani lehkého, ale v oblasti volby většího dobra pod vedením Ducha svatého. K ctnostem vlitým tedy ještě přistupují dary Ducha svatého, které byly křesťanu rovněž dány ve křtu a které se rozvíjejí podle naší schopnosti je používat.

Ve zpytování svědomí tedy přichází ke slovu celý duchovní organismus člověka. V praxi to znamená, že se můžeme orientovat buď podle Desatera produchovnělého Kristovým přikázáním lásky, nebo podle ctností (které nám svatý Pavel doporučuje jako “ovoce Ducha svatého”, viz Gal 5, 22), a nakonec – nebo především – podle svého individuálního svědomí.

Vyznání a rozhřešení

Zdálo by se, že vyznání hříchů knězi je opatření jen pro ty méně dokonalé, pro ty, kteří si to nedokáží vyříkat se samotným Bohem. Ale není tomu tak. Svátost smíření v sobě obsahuje mnoho nenahraditelných hodnot dokonce i pro člověka dokonale litujícího. Konec konců, kdo by mohl jinak s jistotou říct, že jeho lítost byla dokonalá a že jeho hříchy jsou zahlazeny? Toto opatření – viditelné a slyšitelné rozhřešení z úst kněze – vychází vstříc našemu duchovně-tělesnému uspořádání, když nám pomocí jasně definovaných tělesných úkonů dává ujištění o našem setkání s milujícím Otcem. O to tady totiž v první řadě jde. Ztracený marnotratný syn se vrací s lítostí do otcovského domu. Stačí, aby byl na dohled, a Otec, který ho celou dobu vyhlíží, mu běží s otevřenou náručí vstříc.

Slyšíme-li slova “uděluji ti rozhřešení”, víme jistě (pokud nejsme skrupulózní nebo se nevyznáváme jen naoko), že nám bylo odpuštěno. Odpustil nám nejen Otec sám, ale i bratr. Stali jsme se součástí ještě krásnější reality, než je ta z Ježíšova podobenství. Otec svěřil našemu bratru klíče od odpuštění. Odpustí-li on, znamená to, že odpustil i Otec. Kristus tímto předáním klíčů od nebeského království naznačil, jak úzce je propojena jeho milost s milostí od lidí – našich bratří a sester. Odpuštění Boží a lidské je vlastně jedno a totéž odpuštění, jedna a táž milost.

Na první pohled se zdá, že toto spojení božského a lidského je od Pána Boha dost riskantní krok – on je přece vždy milostivý, ale člověk? Co když bratr (v osobě zpovědníka) nechce dát rozhřešení? S touto námitkou se setkáváme dost často, i když ne přesně v této formulaci. Kolikrát slyšíme od “křesťanů”, že ke zpovědi nepůjdou, protože to mají s Bohem dojednané jinak (a shovívavěji), než by to viděl zpovědník. Jen Bůh přece vidí do jejich srdce, a ví, co se v něm skrývá, a že to, co by zpovědník ocejchoval jako těžký hřích (zvláště jedná-li se o nevěru a smilstvo), vlastně vůbec hřích není, nebo alespoň ne v jejich konkrétním případě, že je to dokonce láska, tedy pravý opak hříchu!

Ve skutečnosti je to ale jinak. Bůh nechtěl, aby odpuštění a neodpuštění záviselo na lidské svévoli, na tvrdém lidském srdci. Svěřil zpovědníkovi klíče od Kristovy Krve, jak to vyjadřuje svatá Kateřina Sienská, tedy od své spasitelné milosti. Člověku je dána mimořádná, nadpřirozená moc – může odpouštět. Ale tuto moc samozřejmě může použít jen v těch případech, kdy na ni někdo čeká, žádá ji, touží po ní. Naopak ji nemůže použít, když vidí, že ji zadržuje sám Bůh, nebo ještě lépe řečeno – kdy ji zadržuje sám hříšník svou nekajícností, neochotou k obrácení, pokrytectvím, nepravdivostí. Písmo svaté tento postoj nazývá hříchem proti Duchu svatému. To je jediný hřích, který nemůže být odpuštěn – protože o odpuštění nikdo nežádá.

Zpovědníkovi byl tedy svěřen soud, jestli je naše kajícnost skutečná, jestli opravdu žádáme o odpuštění. To se nepozná podle množství prolitých slz a kajících skutků, ale podle toho, jestli si opravdu svůj hřích ošklivíme, zda se ho zříkáme do minulosti i budoucnosti a hodláme podniknout kroky k nápravě, i když víme, že to bude těžké a bolestné. Možná naše upřímná snaha nepřinese plody hned, ale důležité je, abychom nenechali naše úsilí usnout. Pokud je to takhle, není důvod, aby zpovědník odmítl dát rozhřešení.

Bůh tedy nijak neriskoval, když své odpuštění postavil do závislosti na odpuštění církve. Mezi Boha a církev, Otce a bratry, můžeme v tomto smyslu postavit rovnítko.

Zadostiučinění

Hřích – zadostiučinění: dluh – vyrovnání? Nikoliv. Tyto účetní mechanismy zde neplatí. I kdybychom cedili krev, nezvrátíme sami rozklad, který v nás hřích způsobil. Jediné odpovídající vyrovnání za naše hříchy přinesl Kristus na kříži. Naše “zadostiučinění” (pokání) je součást smíření s Bohem jako projev upřímné lítosti a dobré vůle připojit se ke Kristu, stát se jeho údem, který spolu s ním v tomto čase trpí, aby se v budoucím mohl stát účastným jeho slávy (srv. Řím 8, 17). Hodnotou zde není množství a velikost oběti, ale touha srdce, která ji doprovází. Může se nám sice zdát, že uložené pokání bývá přímo úměrné velikosti a množství vyznaných hříchů, ale je to závislost nenutná a jenom zprostředkovaná. Těžší hřích totiž vyžaduje radikálnější obrácení srdce, a to se snadněji ověřuje na obtížných úkolech. Ano, i zpovědník podle reakce na uložené pokání může rozpoznat, nakolik to myslíme s lítostí a nápravou vážně, ale především my sami si uvědomíme, jak to s námi ve skutečnosti je. Poznáme, nakolik nám záleží na Božím přátelství, jakou cenu jsme ochotni zaplatit.

Svátost smíření se tradičně chápe jako výkon soudcovské moci církve. Tomu odpovídají často i naše pocity, se kterými se připravujeme a přistupujeme k této svátosti. Probíráme seznamy hříchů, zapisujeme položky, formulujeme obhajobu. Ale náš Soudce za nás položil život. Ve zpovědi nestojíme tváří v tvář Božímu zákonu, ale především Boží lásce.

Dostihnout sám sebe

“Bůh řekl Mojžíšovi: Jsem, který jsem.
To je na věky mé jméno.” (Ex 3, 14–15)

V době konverze, kdy člověk přijde na to, že Bůh je skutečností, začne s ním toto poznání tak otřásat, že před sebou nevidí jiné východisko, než žít pro něho. V té době prožívá nejen mnoho sladkostí ducha, ale i mnoho krizí, protože to ne-Boží, co v sobě nastřádal, nechce přijít o své pozice v srdci člověka.

V té době připadá člověk sám sobě podivný, záhadný, ba neznámý. Když se podívá do zrcadla, bezděčně se ptá sám sebe: “Kdo to je?”

Zrcadlo je podivná věc, umí vyprávět tajemné věci, a ne nadarmo bývá předmětem pohádek. V té podivné situaci, kdy stojím tváří v tvář sám sobě, mi zrcadlo říká: “Já – jsem já sám.” Zrcadlo přede mě staví mé já jakožto předmět – objekt, něco, co je přede mě postaveno, vrženo, vmeteno, podle etymologie slova objectum. Člověk hledá v zrcadlovém obraze rysy sebe sama a říká si: “Tohle že jsem já?” Uvědomuje si, že sám sebe nezná, že sám sebe vlastně nemá.

Guardini ve své meditaci “Přijetí sebe sama” říká podivnou věc: “Já – jsem já sám”. Co se tím myslí? Když jsem při pohledu do zrcadla zasažen pocitem cizoty vůči sobě samému, když cítím odcizení mezi sebou a svým vlastním obrazem, jak porozumět tomu, že “já – jsem já sám”? A Guardini odpovídá:

Neznám se, ale snažím se sám sebe poznat.
Nejsem ještě sebou, ale doufám, že se jednou sám sebou stanu.
Nemám sám sebe, teprve jsem na cestě k sobě.

Někdy to vede k velké krizi, když se člověk marně pokouší dostat se až sám k sobě.

R. Kippling vypráví v jedné ze svých povídek příběh o hledání sebe sama. Chlapec Kim, sirotek, syn irského otce a indické matky, má občas zvláštní myšlenky. Tiše se posadí a říká si pro sebe: “Já, Kim... já, Kim... já, Kim...” Přitom má pocit, že každé to oslovení jde stále hlouběji, že se přibližuje něčemu nevyslovitelnému. Cítí, že kdyby se mu podařilo dojít až k tomu nejhlubšímu, bylo by všechno dobré. Ale v posledním okamžiku se mu to vždycky zhatí, myšlenky vyplují napovrch a všechno je pryč.

Jednoho dne před ním stane starý asketa, hledí na něj a smutně říká: “Vím, vím, nejde to...” Co to bylo, o co ten chlapec usiloval? Co chtěl opakováním svého jména postihnout? A o čem starý asketa věděl, že to nejde?

Svým jménem dostihnout sám sebe.

Kim chtěl, aby jeho bytí a jeho vědomí o sobě samém byly jedno, aby on sám sobě byl srozumitelný. Chtěl sama sebe vidět tak, jak ho vidí Bůh. Pak by bylo všechno dobré. Že se o to snažil, znamenalo, že to neměl.

A že se mu to nikdy nepodařilo a nikdy nepodaří, znamená, že stanul na hranici svých možností, totiž u své konečnosti, u své stvořenosti.

Sem někam bychom se potřebovali dostat i my: poznat, že to, co nazývám svým já, je moje danost. Není to nic absolutního, nýbrž jen nahodilé, kontingentní bytí.

Mnozí filosofové tvrdili, že lidské JÁ je zahalenou formou nekonečného, totiž božského JÁ. Zní to velice hlubokomyslně, ale není tomu tak. Tato myšlenka je falešná. Když se postavím poctivě sám před sebe, vím zcela přesně, že nejsem absolutní. Nadto myšlenka absolutního JÁ zavání panteismem, který vychází z opojení a pýchy a je zřejmě ohniskem, ze kterého pochází pád Lucifera: “Být jako Bůh”.

Je mi zřejmé ze zkušenosti vnější i vnitřní, že nejsem absolutní. Také je pro mě samozřejmostí, že na počátku mé existence – a to nejen časově, ale i bytostně – není mé vlastní rozhodnutí k bytí. Ani nemohu říci, že jsem prostě zde, aniž by bylo potřeba nějakého rozhodnutí k mému vzniku – jenom Bůh nepotřebuje žádné rozhodnutí ke svému bytí, protože prostě JE. Já cítím, že na počátku mého bytí stojí nutně nějaká cizí iniciativa. Kdosi, kdo mě chtěl a kdo mi mě dal.

Byl jsem sobě darován, a to jako docela určitý člověk. Ne jako člověk obecně, nýbrž jako tento člověk, patřící do tohoto národa, do této doby, této rodiny, člověk tohoto typu a těchto vloh, až do těch posledních určeností, které se vyskytují jen jedinkrát, a to ve mně. Až k té poslední jedinečnosti, která způsobuje, že ve všem, co konám, poznávám sám sebe, a která je vyjádřena mým jménem.

Když Kim stále opakoval své jméno, hledal právě tuto jedinečnost své stvořenosti.

Tím ale není věc uzavřena. Poznáním darovanosti sebe sama přede mnou vyvstává úkol, který je velmi vážný, a je pramenem všech ostatních úkolů života:

Mám chtít být tím, kdo jsem.

Chtít být já a jen já. Mám se postavit do svého vlastního já takového, jaké je, a převzít úkol, který je mi ve světě určen. To je základní forma toho, co se nazývá povolání. Neboť odtud, ze svého já, přistupuji ke všem věcem a skrze ně všechny věci přijímám. Znamená to, že tomuto mně určenému bytí se nesmím vyhýbat. Dokonce nesmím prchat ani před tím, co je ve mně zlého, jako jsou špatné sklony, silné návyky, nahromaděná vina... Musím to přijmout a znát se k tomu: "Ano, Pane, jsem člověk nesnášenlivý, panovačný, konfliktní, vzteklý, poživačný, smyslný, chamtivý, sobecký, úzkostlivý, zbabělý, závislý, neukázněný... Takový jsem, Pane.

Kritizoval jsem své bratry, povyšoval jsem se nad ně, byl jsem tvrdý k druhým, neupřímný v jednání, pokrytecký, jiný mezi svými a jiný mezi cizími, chtivý uznání... Já jsem to udělal."

Přijmout se. Ne ve vzdoru – to není přijetí, nýbrž zatvrzení. Přijmout se s milosrdenstvím. Přijmout se v pravdě, protože jen ona nás vyvede ze zlého. Jsem takový, ale chci se stát jiný, podobný Kristu. Chci se změnit.

Pokusme se hledat jako Kim jedinečnost své stvořenosti. Ztišme se ve svém srdci, a z té nejhlubší vrstvy pokoje duše, nebo do ní, pomalu, ale jakoby z celého bytí říkejme: “JÁ... JÁ... JÁ...”

Naslouchejme, jakou odpověď dá Boží ticho z hloubi srdce. Asi tak, jako když voláme do údolí ze stráně a pozorně nasloucháme ozvěně. Nebo jako když hodíme kamínek do hluboké studny a čekáme, až se ozve jeho dopad na hladinu. Já, kdo jsem já?... Kdo nenosí sebe v sobě, ten se marně hledá v celém stvoření.

Pane Bože,
jsem tu, abys mne tvořil.
Chci povstat z tvého svobodného rozhodnutí.
Z tvých rukou se chci znovu a znovu přijímat.
Chci být takový, jakým jsi mě ty chtěl mít.
Možnosti, které v sobě cítím,
i hranice, které mě omezují,
čeho se mi dostalo i nedostalo,
se vším souhlasím,
protože jsi to chtěl ty.
(R. Guardini)

převzato z rekolekčních promluv otce Benedikta Holoty OFM podle R. Guardiniho

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]