Amen 11/2000 Liturgie

Amen 11/2000 Liturgie

Jediná přítomná Skutečnost

Obrázek první: Mniši vcházejí do ztemnělého chóru, čtyřiadvacet bílých postav. Svatostánek v čele chóru září zlatem odrážejícím světla svící. S prvními nesmělými tóny chorálu si proráží cestu tmou první paprsek slunce. A další - žlutý, červený, zelený. Zpěv se stává stále bohatší a jásavější, paprsky jako by odnášely tóny skrze svatého Dominika ve vitrážovém okně zpět k jejich Původci, Dárci, Cíli: Benedictus Dominus Deus Israel, quia visitavit et fecit redemptionem plebis suae...

Obrázek druhý: Moderní kostel na předměstí velkoměsta. Před desátou se z množství kolemjdoucích čím dál častěji oddělují skupinky mířící k jeho otevřené bráně: mladí, staří, rodiny s kočárky a většími dětmi. Ani uvnitř ruch neutichá. Lidé si sdělují své starosti a radosti, děti se pošťuchují. Přichází kněz, s mnohými si třese rukou, ptá se jich na zdraví a na rodinu. Ale už je čas začít. Zpívá se píseň, kterou se děti s rodiči naučily v sobotu na farním výletě. Přímluvy jsou improvizované, objevují se v nich životy farníků, se kterými kněz přede mší mluvil. Když se holčička v první řadě, která je s babičkou v kostele poprvé, nahlas zeptá, "co to ten pán dělá", kněz jí od oltáře pohotově odpoví, že myje po hostině nádobí...

Obrázek třetí: Podzimní nedělní ráno, sychravé přítmí. Náves ještě dospává, jen stařičký kostelník chrastí klíčem ve stoletém zámku. Otevřené dveře nezvou tak jako jiné do útulného tepla, ale do ještě větší tmy a zimy, než je venku. Zvon svolává, ale málokdo se nechá pozvat. Za chvíli se přeci jen v posledních lavicích choulí pár postav. Paní Chromá zastrkává hůl do lavice. Paní Pilná v předklonu šustí - hledá růženec. Paní Mládková - v ostře zeleném kabátci, Paní Karasová - ta, co při pozdravení pokoje podává ruku vláčnou a studenou jak leklá ryba - a pan Kostelník už také dosedají na svá místa. Těžko se hledá předěl, kde skutečně začíná liturgie - už zaujímání místa v lavicích dělá dojem letitého neměnného obřadu, a naopak čtení a kázání mají do obřadnosti daleko: kněz hledá brýle, pak odchází do sakristie pro kapesník... Tohle všechno je liturgie. Tyto tři obrazy spojuje čtvrtý, který nám zanechal svatý apoštol Jan ve své Apokalypse (kap. 4 a 5):

A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová. Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata... a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti ... Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný... A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu. A zpívali novou píseň: "Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha a ujmou se vlády nad zemí." A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a na statisíce; Slyšel jsem je mocným hlasem volat: "Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, poctu, slávu i dobrořečení." A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co v nich jest, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi, dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!" A ty čtyři bytosti řekly "Amen"; starci padli na kolena a klaněli se.

Vstupme znovu do obrazu číslo jedna. Vidíme mnichy - nebo je to snad čtyřiadvacet starců? Svatostánek, jaspis, karneol. Sluneční paprsek, smaragdová duha... Dokonale souladný zpěv dává tušit souhru duší, bratrství spojené ke chvále Nejvyššího. Obrazy splývají, duše se chvěje radostí, krásou, touhou. Je to už nebe? Ne, zatím ne, ale je to snaha přijít už zde na zemi k nebi tak blízko, jak jen je to možné. Snaha očistit chválu od pozemskosti a ponechat jen to, co zůstane i v nebi.

V druhém obrazu nám jádro liturgie poněkud zakrývá lidská přirozenost, pozemský způsob bratrství, sesterství a chvály. Není to nižší způsob, jen je více připoután k pozemské realitě. Tito lidé žijící ve světě a v něm vydávající svědectví o Pánu skutečně mají své starosti, radosti, plány, přátelství, lásky, s kterými také musí předstoupit před Trůn, aby to všechno mohlo být vtaženo do věčně přítomné liturgie a posvěceno.

A třetí obrázek - tam už nám nezakrývá podstatu liturgie jen lidskost, ale ještě ke všemu její nedostatek. O to více nám dává pocítit, že do liturgie patří nejen pozemský život, ale i jeho kříže - bolest, nemoc, nuda, strach, neschopnost, slabost, ba i hřích, pokud chce být odpuštěn. To všechno Pán vtahuje do své věčně přítomné liturgie, očišťuje a posvěcuje.

Konečně vyvstává úplný obraz: liturgie, to je všechno, úplně všechno, co skutečně existuje. Liturgie, to je plná skutečnost. Neexistuje nic, kromě zalíbení v hříchu, co by nemělo být součástí věčné chvály a klanění. Ve skutečnosti neexistuje ostrý předěl mezi "běžným životem" a účastí na liturgii - v nebi je to jeden věčný úkon, na zemi je však rozdělen do rozdílných časových okamžiků. Křtem jsme se stali chrámem, kněžstvem, obětí, v níž má Bůh zalíbení. Od té chvíle je každý náš životní úkon liturgickým úkonem, který má svůj vrchol a zdroj ve smírné oběti Beránka za hřích světa. Všichni jsme obráceni k témuž Trůnu; už pouhou svou existencí vydáváme svědectví o mocné síle Kristovy oběti. V účasti na liturgické oslavě v užším slova smyslu naše životní liturgie vrcholí, koncentruje se kolem svého středu.

Stejně tak neexistuje podstatný rozdíl a předěl mezi jednotlivými liturgickými slaveními. Existuje jen jedna jediná liturgie, v níž je centrem Trůn a Beránek, ten ukřižovaný. Každé slavení je připojením se k této věčné nebeské liturgii. Ne symbolický, časný pokus, ale skutečný průlom do jiné reality, do Skutečnosti. V tom se křesťanská liturgie liší od jiných náboženských a pseudonáboženských pokusů navodit změněné stavy vědomí - zatímco kulty, sekty, drogy atd. vytrhávají člověka z reality, liturgie ho do ní plně vrací. Nedovoluje člověku zapomenout, kde je jeho domov. Amen.

Eva Fuchsová

Proměny liturgie

Dominik Duka

Liturgie v křesťanském pojetí je spásný čin zaměřený k chvále Boží a k posvěcení člověka. Přejímá kultické prvky, které jsou vlastní nejen lidské přirozenosti, ale i zvířatům; dává jim však nový smysl, začleňuje je do Kristova díla spásy. Podoba liturgie není neměnná, vyvíjí se spolu s člověkem, s jeho citlivostí na určitá znamení a gesta, s jazykem, s podmínkami, ve kterých církev žije. Co se nemění, je podstata liturgie, tedy to, co do ní vnáší Bůh.

Liturgie jako kult
V liturgii se setkáváme s kultickými gesty, která jsou člověku přirozená. Dokonce můžeme sledovat i určitý atavistický ráz některých liturgických postojů a gest. Stání, sezení, prostrace, z které se později vyvine klečení, jsou úkony, se kterými se setkáváme u všech živých bytostí. Stání vyjadřuje pohotovost být k službě, být k dispozici a je i projevem úcty. Usedáme, když chceme druhému naslouchat, když s druhým chceme vytvářet určité pevnější a trvalejší společenství. Vrháme se k zemi, vzdáváme se, když jsme zasaženi tajemstvím Boží přesažnosti. Mimochodem i ve smečce poražený vlk vyjádří svou podřízenost prostrací, ulehne jakoby na lopatky před vítězem.

Všimněme si rukou. I tato gesta jsou hluboce výmluvná, ale zcela přirozená. Nabídněte kostku cukru svému oblíbenému čtyřnohému příteli, zvedne své pacičky a prosí. I my zvedáme své ruce, otevíráme náruč, abychom přijali dar. Tato gesta našich rukou mají své místo nejen v obecném životě, ale i v kultu všech náboženských kultur. Jsou také autentickými gesty křesťanské liturgie a není možné je odmítat či vymýšlet nová, protože žádná nová gesta v tomto smyslu neexistují.

Liturgická období
Vedle prehistorie liturgie, jejího života a vývoje, rozlišujeme v samotné křesťanské liturgii několik důležitých období:

Doba liturgické improvizace
Prvním obdobím je doba liturgické improvizace. Je to období prvních staletí křesťanství, kdy se křesťanská liturgie, zvláště ta část, kterou dnes nazýváme "bohoslužbou slova", vyvíjí ve své návaznosti na liturgii synagogy.

Druhou část mešní oběti, kterou nazývají Skutky apoštolské "lámání chleba", čili eucharistie, slavilo společenství křesťanů především ve svých domech, nikoliv v katakombách (bohoslužby v katakombách souvisely pouze s pohřebním obřadem). Je též odvozen z židovského rituálu, a to prostřednictvím poslední večeře, kterou slavil Ježíš se svými učedníky v rámci rituální velikonoční (pesachové) hostiny. Zde jsou společné a pevné konstanty eucharistické bohoslužby, s nimiž se setkáváme ve všech liturgických rodinách. Přijaly však v rámci hlásání evangelia jazyk jednotlivých oblastí - aramejštinu (hebrejštinu), syrštinu, koptštinu, řečtinu - a při formování jejich liturgií se uplatnily i místní kultury a tradice.

Oficiální kult
V dalším období (4. století) církev vystupuje "z katakomb", tedy z ilegality, a liturgie získává ráz veřejného kultu. Stěhuje se z domů do veřejného prostoru, kterým se stává na prvním místě bazilika, místo určené pro veřejné úkony a zároveň tržnice. Na tuto skutečnost nezapomněl římský lid dodnes, proto se v římských bazilikách mimo bohoslužbu i zbožní věřící či preláti chovají velmi nenuceně. Je zapotřebí si uvědomit, jak určité civilizační vlivy přežívají až do naší doby.

Od tohoto okamžiku můžeme sledovat liturgii, která dostává jistý oficiální, ale také hluboce kultovní ráz. Tato forma je adekvátní a přehnaná kritika vývoje liturgie v tomto období vyrůstá z neporozumění kultu.

Rozdělení liturgie
Politický vývoj rozdělil velkou Římskou říši, ve které se zrodilo křesťanství, na Západ a Východ.

Rozdělení liturgie není dáno jenom převzetím určitých kultických prvků starých podrobených národů. Při studiu dějin liturgie se setkáváme s vlivem obřadů starého Egypta a Mezopotámie, které se přes antická mystéria uplatnily v rámci symbiosy nejenom v byzantské, ale i v římské liturgii. Na rozdělení liturgie mělo vliv především jazykové rozdělení říše, kdy Východ v převážné části používá řeckého jazyka a Západ zase latinského. Neznamená to však, že by na Východě řecký jazyk vytlačil již konstituované liturgie ve východních jazycích, naopak liturgických jazyků přibývá; jsou to etiopský jazyk (gheez), aramejština a gruzínština.

Gregoriánská reforma
c) Pod názvem Gregoriánská reforma si představujeme spíše reformu liturgického zpěvu, který dostává název gregoriánský chorál podle papeže sv. Řehoře Velikého. Význam této reformy ale přesahuje rámec zpěvu. Znamená to určité zformování liturgie, ze které bude žít západní antické křesťanství až do vrcholného středověku. Tato reforma nám dovoluje používat termínu římská liturgie, jejíž stabilizující a kultivující prvek představují benediktinské kláštery. Ty formovaly kulturu a civilizaci západní Evropy celé první tisíciletí. Není náhodné, že sám papež Řehoř Veliký byl benediktin.

Vedle této benediktinské linie v římské liturgii je zapotřebí zmínit vlivy Iroskotů, které vstoupí do dějin liturgie rasantním způsobem liturgickými úpravami karolinské renesance. Hovoříme o kolínském mešním řádu. Nejenom vyznání viny (confiteor), ale i velké změny liturgie velikonočního Tridua, jako je svěcení velikonočního ohně, chvalozpěv na velikonoční svíci (Exultet), jsou dary, kterými Iroskotové obohatili římskou liturgii. Díky Iroskotům se do římské liturgie dostaly některé prvky východní. Oni je přijali jako dědictví východních mnichů, kteří našli útočiště v době ariánství na Západě, nakonec se asimilovali se západním mnišstvím a vytvořili zvláštní podobu iroskotského mnišství, které provedlo rechristianizaci Evropy po pádu Západořímské říše a předalo s křesťanstvím i dědictví antické kultury barbarským nájezdníkům.

Období po IV. lateránském koncilu
Období vrcholného středověku 13. stol. zasahuje do liturgického života usneseními IV. lateránského koncilu a obohacuje západní církev liturgiemi velkých řeholních rodin, jako byli premonstráti, dominikáni, františkáni, karmelitáni apod. V řeholních liturgiích se zachránila liturgie hodin. Negramotné obyvatelstvo nové "germánské" Evropy, ke které přistupuje Evropa "slovanská", nebylo schopno účastnit se liturgie hodin, a tak se denní modlitba církve ze života neřeholních církevních společenství zcela vytrácí.

Tridentská reforma
V té době je liturgie poznamenána velkou potřebou očisty od jistých teologických prvků a důrazů, jejichž nositelem je protestantismus. Na druhé straně je tridentská reforma liturgie velkým a zdařilým pokusem o adekvátní kultovní vyjádření křesťanství v Evropě nového věku. Výchozím bodem pro eucharistickou liturgii se stala papežská a biskupská mše, tzv. pontifikální mše. Jejím postupným zjednodušováním dojdeme až k farní bohoslužbě a k soukromé celebraci. Tridentská liturgie sankcionovala změnu formy liturgických oděvů (střih). I toto je velká kapitola kulturních dějin. Mnozí nostalgičtí obdivovatelé "tradičních" barokních ornátů, tzv. "basiček", si neuvědomují, jaké aggiornamento tridentská liturgie absolvovala. Moderní liturgický oděv byl svým materiálem, zdobením, krajkami a výšivkami obdobou dvorního oděvu španělského zlatého století. Obřady oblékání biskupů v rezidenci a v katedrále jasně zrcadlí rituál španělského dvora (tzv. malý a velký lever).

Vynález knihtisku se projevil i v životě liturgie, a proto papež Tridentského koncilu sv. Pius V. nechává vytisknout liturgické knihy jak pro mši sv. (misál) a pro liturgii hodin (breviář), tak pro jednotlivé svátosti a obřady. Teprve teď mohla být provedena určitá unifikace západní římské liturgie, která nebyla dostatečně technicky možná v předchozích staletích. Představa, že tridentská liturgie je liturgií neměnnou, vychází z neznalosti dějin církve.

Liturgické hnutí 20. století
Na počátku 20. stol. se opět ozývají požadavky po úpravě liturgického života, která by odpovídala naší moderní době. Byl to papež sv. Pius X., který přikročil k určitým úpravám misálu i breviáře. Liturgické hnutí dosahuje velkého úspěchu úpravou mešního velikonočního tridua v r. 1956, za pontifikátu Pia XII. K dalším menším úpravám přistoupil na začátku svého pontifikátu papež Jan XXIII. Tyto jeho první kroky byly už náznakem reformy II. vatikánského koncilu.

Liturgická reforma po II. vatikánském koncilu
Odvážím se tvrdit, že II. vatikánský koncil zopakoval dílo koncilu Tridentského, a to v tom smyslu, že se podobně jako Tridentský koncil pokusil navrátit liturgii kulturnímu a společenskému prostředí církve v polovině tohoto století. Není pravda, že by II. vatikánský koncil postupoval romanticko-archeologicky a vytvářel model liturgie prvotní církve. Takové úsilí by bylo z hlediska historického, liturgického i psychologického nemožné. Rovněž je nesprávné tvrdit, že liturgie II. vatikánského koncilu je jakási sekularizace dosavadní liturgie tridentské.

Můžeme říci, že v liturgické reformě II. vatikánského koncilu se projevily dvě tendence. Tendence pastorační více sledovala otevření liturgie vůči člověku. To se projevilo nejen v povolení národních jazyků a v připuštění současných hudebních žánrů, ale i v užívání liturgických oděvů či dokonce v tendenci neužívání liturgických oděvů, v samotné stavbě chrámů a úpravách liturgického prostoru.

Druhý proud, který bych považoval za nosnější, zdůrazňuje skutečnost mysteria v liturgii. Chce, abychom si mnohem důrazněji uvědomili skutečnost zpřítomňování vykupitelského tajemství v liturgii, v celém bohatství a v celé šíři. V architektuře můžeme jako modelový příklad jmenovat slavnou Corbusierovu kapli v Rochambes ve Francii. Neznamená to, že by tento směr nechtěl liturgii přiblížit dnešnímu člověku. Neznamená to, že by také neusiloval o hlubší zakořenění liturgického obřadu v kultuře naší civilizace. Tento proud je však věrnější historické kontinuitě, sleduje hlubší, serióznější kulturní prostředí naší doby a především více odpovídá svému předmětu - tajemství Boží přesažnosti.

Sama liturgická reforma a její uskutečňování naráží však na řadu těžkostí. Překlady liturgických textů do moderních jazyků zápasí s chaotickým vývojem moderní řeči a žurnalistickým úpadkem jazyka. Potýkáme se se ztrátou smyslu pro estetické hodnoty, s úpadkem hudební kultury.

Ve skutečnosti už nelze hovořit o tom, že by římskokatolická církev používala v liturgii římský latinský obřad. Inkulturace liturgie v Africe, Asii a řadě dalších území vytvořila velké bohatství nových ritů, nových liturgických rodin, které se liší od původní západní latinské liturgie radikálnějším způsobem než historické liturgie východní, jako např. byzantská, arménská či koptská. Klasickou ukázkou je vývoj liturgie v africkém Zairu, kde liturgické oděvy, délka bohoslužby, využití určitých hudebních a tanečních prvků jsou pro účastníka bohoslužby z Evropy velkým oříškem. Dá mu velkou práci alespoň se zorientovat, v které části se liturgie právě nachází.

Nemá význam se pohoršovat nad určitými kultovními projevy, kterým plně nerozumíme. Vždyť úklony a procesí, které zná klasická mnišská a mendikantská liturgie, jsou zbytkem kultovních tanců a kultovních postojů, které vstoupily do naší liturgie v rámci inkulturace při rechristianizaci Evropy v raném středověku. Nerozumíme jim dostatečně, protože jsme se vzdálili od vlastních kulturních a kultovních zdrojů. Proto také těžko můžeme do liturgie vnášet určité prvky nové, neboť v nás samých je nedostatek kulturního a kultovního cítění.

Liturgie jako zdroj teologického poznání
Liturgie interpretuje Boží zjevení, neboť je součástí tradice. Liturgií začíná žít církev dříve, než byl dokončen Nový zákon. V liturgii totiž Bůh sám zpřítomňuje ve své církvi tajemství spásy. Teologie je posvátná nauka, která předkládá tajemství spásy k uvěření. Liturgie je naproti tomu posvátný čin, který spásu působí. "Liturgie se chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista." (SC 7) Obsah liturgických knih, popis obřadů a gest ještě netvoří liturgii - ona je mysteriem, svatým tajemstvím povýtce, jímž jsme uváděni doprostřed vykupitelského díla Kristova, které je v čase zpřítomňováno po celé zemi ve všech generacích až do skonání světa: "Všechno na nebi i na zemi opět spojil Kristus pod jednu hlavu." (Ef 1, 10).

Pius XI. se vyjádřil, že "liturgie je orgánem učitelského úřadu církve." Přestože je teologický obsah liturgie nakonec podřízen magisteriu, představuje zároveň důležitý zdroj víry církve. Především proto, že je dílem kolektivním. Význam individuálních názorů a nápadů je zde prověřen přijetím církví, která je přináší před Boha a zapojuje je do spásného Kristova činu. Kromě toho se v liturgii prakticky uplatňuje hierarchický princip. Nejde jen o autoritu církve učící, ale o soudržnost celého mystického Těla Kristova, v němž má každý úd svou funkci a charisma. Tento živý organismus je schopen rozpoznat, co je v jeho intencích a co nikoliv. Teologická hodnota liturgických výpovědí záleží také na tom, odkud pocházejí. Obecně platí, že čím je daná liturgická tradice rozšířenější a starší, tím je věrohodnější. Přední místo náleží římské liturgii, která postupně převládla nad ostatními latinskými liturgiemi a je pod přímým dohledem římského stolce.

***

ZVONY

Vnitřek chrámového prostoru mluví o Bohu. Náleží Pánu, je zcela naplněn svatou Přítomností. Vždyť je to dům Boží, oddělený od světa, uzavřený stěnami a klenbami. Tento prostor stojí obrácen dovnitř, do skrytu. Mluví o Božím tajemství.

A vnější prostor? Ta veliká dálka nad rovinami, která se táhne do nekonečna na všechny strany? Dálka na výšinách, napjatá do nekonečné výšky? Dálka v údolích, spočívající v hloubce, obklopená horami? Což ta není spojena se svatyní?

O zajisté, je s ní spojena! Z domu Božího vyrůstá věž do volného vzduchu a takřka jej zabírá pro Boha. Ve věži na stolici visí zvony; jsou z těžkého kovu. Houpají se na hřídeli a jejich celé jasně ztvárněné tělo se houpá a vysílá zvuk za zvukem ven do dálky. Vlny libozvuku; jasné a rychlé, nebo těžké a plné, nebo hluboké a zvolna dunící. Proudí ven, zaplavují dálku a plní ji zvěstí svatyně.

Poselství dálky; poselství o Bohu bez mezí a konce; poselství touhy a nekonečného naplnění.

Volají "člověka touhy", jehož srdce je otevřeno té veliké dálce.

Ano, slyšíme-li zvony, pak cítíme tu dálku! Když se z věže rozléhají do roviny, na všechny strany ven do nekonečna, pak táhne touha spolu do dálky, až si jednou uvědomí, že naplnění není na modře se ztrácejícím okraji rovin, nýbrž uvnitř.

Když z kostela na kopci splývají zvuky zvonů do údolí, anebo vystupují do modré výše, tu se hruď uvolňuje a cítí, že je mnohem širší, než si byla kdy vědoma.

Anebo zvuky zvonů přicházejí v lese z dálky, šeřícím se zeleným tichem, nevíš odkud, z dálky, z dálky - ó, co se tu všechno probouzí! Dávno zapomenuté věci se vynořují, že člověk stojí a naslouchá a rozpomíná se: "Co to jen je?... co?".

Tu člověk pociťuje dálku. Zdá se, jakoby se duše rozprostírala, jakoby se vykláněla tam na druhou stranu, jakoby odpovídala na daleké volání nekonečnosti.

"Svět je tak široký" - mluví zvony. "Tak plný touhy... Bůh volá... jedině v něm je pokoj..."

Ó, Pane, širší nežli svět je má duše. Hlubší nežli všechna údolí je její žádost. A její touha je bolestnější nežli v dálce ztracený zvuk zvonu.

Jen Ty, Pane, ji můžeš splnit, jen Ty...

(R. Guardini: O posvátných znameních)

Tabulka liturgických dnů
uspořádaná podle pořadí přednosti

Slavení liturgického roku je uspořádané a řídí se kalendářem; ten je všeobecný nebo vlastní. Všeobecný je určen k používání pro celý římský obřad, vlastní pro některou církevní oblast nebo řeholní společnost.
Vlastní kalendáře uspořádané příslušnou autoritou potvrzuje Apoštolský stolec.

Podle důležitosti, jaká se přikládá liturgické oslavě, se rozlišují slavnosti, svátky, památky (závazné a nezávazné) a všední dny (férie).

Střetne-li se téhož dne několik oslav, slaví se ta, která je uvedena v tabulce liturgických dnů na přednějším místě. Pokud však musí ustoupit přednějšímu liturgickému dnu některá slavnost, překládá se na nejbližší den, který není obsazen některým liturgickým dnem uvedeným v pořadí přednosti pod č. 1-8. (Mají-li se téhož dne slavit nešpory připadající na ten den a zároveň I. nešpory následujícího dne, mají přednost nešpory toho dne, který je v tabulce liturgických dnů uveden na přednějším místě; v případě rovnosti se slaví nešpory připadající na ten den.)

I. stupeň
1. Velikonoční triduum. (Slavnosti Zmrtvýchvstání a Narození Páně mají oktáv, tzn. slavnost trvá osm dní.)

2. Narození, Zjevení a Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha svatého.
Neděle adventní, postní a velikonoční.
Popeleční středa.
Pondělí, úterý, středa a čtvrtek Svatého týdne.
Dny v oktávu velikonočním.
(Slavnosti začínají I. nešporami předcházejícího dne. Některé slavnosti mají i vlastní mešní texty pro slavení vigilie.)

3. Slavnosti Páně, Panny Marie a svatých, zapsané ve všeobecném kalendáři.

4. Vlastní slavnosti dané církevní oblasti nebo společnosti.

II. stupeň
5. Svátky Páně, zapsané ve všeobecném kalendáři. (I. nešpory mají pouze, připadnou-li na neděli.)
6. Neděle v době vánoční a v liturgickém mezidobí.
7. Svátky Panny Marie a svatých, zapsané ve všeobecném kalendáři. (Nemají I. nešpory.)
8. Vlastní svátky dané církevní oblasti nebo společnosti.
9. Adventní všední dny v týdnu od 17. do 24. prosince.
Dny v oktávu Narození Páně.
Všední dny doby postní.(Připadne-li na ně závazná památka, slaví se pouze nezávazně.)

III. stupeň
10. Závazné památky všeobecného kalendáře.
11. Vlastní závazné památky dané církevní oblasti nebo společnosti.
12. Nezávazné památky.
13. Všední dny doby adventní až do 16. prosince včetně.
Všední dny doby vánoční od 2. ledna do soboty po Zjevení Páně.
Všední dny doby velikonoční od pondělí po velikonočním oktávu do soboty před Sesláním Ducha svatého.
Všední dny liturgického mezidobí.

Osobní modlitba v liturgii

Damián Němec

Nebeská liturgie je cíl, k němuž směřuje náš křesťanský život. Slovo "liturgie" zde není jen přirovnání, pomůcka naší představivosti. Chce vyjádřit skutečnost - nebeská blaženost bude opravdu jediným liturgickým úkonem. Při tomto tvrzení by se někdo mohl cítit ošizen - copak v nebi nebude čas popovídat si s Bohem od srdce k srdci? Budeme navěky sevřeni společným obřadem, v němž není dán prostor iniciativě jednotlivce?

Tato námitka vychází z úzké definice liturgie jako "veřejné bohopocty", ale také z úzkého pojetí osobní modlitby jako mé soukromé aktivity. Zkusme obě definice poněkud rozšířit, a uvidíme, že liturgie je ideálním prostorem pro osobní modlitbu a osobní modlitba má svůj vrchol právě v liturgickém slavení.

Každý osobní vztah má dva póly - dávání a přijímání. V případě vztahu Boha a člověka je zde velká nerovnoměrnost. Člověk všechno přijímá; dokonce i to málo, co je schopen dát, musí nejprve od Boha přijmout. Pravdivé vyjádření vztahu mezi Bohem a člověkem musí zachovat tuto proporci - na prvním místě přijímat, a pak pokorně odevzdávat přijaté. To se týká především modlitby. Její jádro spočívá v otevření se Boží milosti a v jejím pokorném přijetí, a teprve pak jsme schopni něco ze sebe vydat - chválu, dík, klanění, prosbu. To platí jak o modlitbě liturgické, tak osobní - a dále uvidíme, že se tyto dvě "kategorie" dají od sebe jen těžko oddělit.

Modlitba jako přijímání Boží milosti
Často se zdůrazňuje, že k tomu, aby mohl člověk od liturgie něco osobně očekávat, je potřeba jí rozumět. To znamená seznámit se s liturgickým děním, chápat smysl jednotlivých úkonů, symboliku znamení atd. To je samozřejmě žádoucí a velmi to pomáhá osobnímu zaujetí liturgií. Ale není to všechno a není to dokonce ani bezpodmínečně nutné k tomu, aby se člověk nechal liturgií přetvářet. První podmínka leží mnohem hlouběji - v důvěře Bohu a církvi. Nakolik si uvědomuji svou závislost na Bohu, nakolik jsem schopen se mu odevzdat a nechat se přetvářet tak, jak on to ustanovil a jak to skrze církev působí, natolik se mohu odevzdat liturgii.

Kdyby tu chyběla důvěra, bylo by opravdovým bláznovstvím takto se vydávat všanc. Liturgie používá mocných smyslových i mimosmyslových prostředků, které působí na člověka bez jeho vlastní rozumové kontroly a samy o sobě by mohly být až nebezpečné. Podobné prostředky používaly od věků pohanské kulty, a v nové době různé sekty, ale i profánní oblasti, především reklama. Vnějšímu pozorovateli může připadat liturgie s její tajemnou atmosférou jako určitý druh davové psychózy, útok na pocity a podvědomí, kterému se člověk nemůže účinně rozumem bránit. Byla by to pravda v případě, kdybychom do kostela chodili kvůli svým pocitům, zbožnému vytržení, posvátné atmosféře, a ne kvůli tajemnému Božímu působení v nás. Kdybychom k liturgii přistupovali s tímto spotřebním názorem, mohli bychom stejně tak dobře chodit do zábavního parku.

Ani rozum však nezůstává nezasažen. Boží slovo má moc nás přetvářet svou vlastní silou, bez ohledu na naše vzdělání a schopnosti. Jestliže osobní modlitba je v první řadě přijímání, pak liturgická modlitba tvoří její vrchol: přijímáme od Boha i slova naší modlitby, nejen naše vnitřní hnutí. My často nevíme, jak a za co se modlit, a zde nám Bůh sám nabízí slova k jeho chvále. Naše osobní modlitby často končí u nás samých - v liturgii vždy končí u Boha, protože celá liturgie je zaměřena k němu.

Centrum liturgie však leží tam, kam smysly ani pocity, dokonce ani rozum nedosáhne - ve věčně přítomné Kristově oběti za spásu světa a v našem vnoření se do ní. Je to mysterium, které dává smysl nejen liturgii, ale veškeré naší osobní modlitbě, ba celému životu. Osobní modlitba jakožto "přijetí" má svůj střed v eucharistické oběti.

Vidíme, že hlubší chápání liturgie neznamená rozmnožování historických a technických poznatků, ale stále hlubší kontakt s oním Větším v liturgii. Jen skrze něj můžeme přijmout a pochopit i vnější prvky liturgického slavení, které mají své historické a kulturní kořeny. "Liturgie církve předpokládá, přebírá a posvěcuje prvky stvoření a lidské kultury tím, že jim udílí důstojnost jako znamení milosti, nového stvoření v Ježíši Kristu." (KKC 1149) Zde mají svůj smysl průvody, přinášení darů, poklekání atd. Takto vcházíme do velkolepě vystavěného chrámu liturgie a prodléváme v něm. (Zde vidíme, nakolik je i samotná příprava liturgického prostoru liturgií v širším slova smyslu.)

Jedině důvěra, že nás v liturgii neovládá nikdo menší než Duch svatý, nám dává jistotu, že se jí můžeme nechat utvářet. I když cesty obrácení k víře jdou leckdy opačným směrem - nejprve člověk instinktivně přijímá nadpřirozeno, a pak teprve začne poznávat jeho Původce. Duch svatý uchvacuje citovou a smyslovou stránku člověka proto, aby mu nepřekážela na cestě k tomu podstatnému. Ale bývá to uchvácení pouze přechodné, směřující k rozumovému a volnímu přijetí Božího působení. Teprve když se člověk vědomě a dobrovolně odevzdá Bohu, začne se jednat o jeho skutečnou účast na liturgii.

Modlitba jako odevzdávání sebe sama
Když mluvíme o osobním zaangažování se v modlitbě, máme většinou na mysli jen tento druhý aspekt - svůj aktivní projev, ať už vnější, viditelný, nebo jenom vnitřní. Je pravda, že pro ten je v liturgii méně místa, protože to přesně odpovídá poměru Božího a lidského působení v díle milosti. Jsme mnohem spíše příjemci než aktéry své spásy, a v soukromé modlitbě máme tendenci na to zapomínat. Liturgie nám na to nedovolí zapomenout. Přesto i v ní je prostor pro osobní projev.

Viditelně se můžeme zapojit zpěvem, aklamacemi, gesty a úkony, které jsou pro všechny společné, ale liturgický řád počítá i s vlastními projevy - záleží jen na daném společenství, nakolik je schopno tyto projevy přijmout a organicky je zakomponovat do celku liturgického slavení. Čím je společenství menší a uzavřenější, tím snadnější je dát průchod osobním projevům - přímluvám, díkůčinění, zpěvu po svatém přijímání atd. Ale ani velké shromáždění nemusí být na překážku, vládne-li v něm duch bratrství a vzájemného přijetí.

Ještě důležitější je chvíle ticha pro vnitřní modlitbu, která je v některých případech dokonce přikázána: při zpytování svědomí, po výzvě "Modleme se", po svatém přijímání - nezpívá-li se děkovný zpěv. Jindy je doporučena: po čteních nebo promluvě při mši, za jednotlivými čteními a žalmy v liturgii hodin, po přímluvách místo společného zvolání. Jsou také úkony, které samy sebou vyžadují tichou usebranost věřících: pozdvihování a chvíle adorace po něm. Zvláštní význam má tichá modlitba v době velikonočního Tridua: adorace na Zelený čtvrtek po uložení Nejsvětější svátosti do "Getsemanské zahrady", velkopáteční ticho na začátku obřadů, uprostřed pašijí (po zprávě o Kristově smrti), po jednotlivých přímluvách, při uctívání kříže, a při velikonoční vigilii po jednotlivých starozákonních čteních. Ticho tu není zastavením liturgie, ale prostorem pro intenzivní osobní setkání s Nejvyšším, který je zde tolika různými způsoby přítomen.

Jednota obou aspektů
Kdybychom ale chtěli projevy našeho osobního vztahu k Bohu přesně rozdělit na oblast "přijímání" a "dávání", narazíme na obtíž. Většina projevů je oboustranných, a záleží na akcentu, který jim dáváme. Proto si nemohou konkurovat ani liturgie (s důrazem na přijímání) a osobní modlitba (často chápaná více jako dávání). Kdo nezná, nechápe a nepotřebuje osobní projev lásky k Bohu, pro toho nebude pochopitelná ani liturgie. V lepším případě pro něj bude jen divadelním představením, kterému neděli co neděli přihlíží. Nejdůležitější pro takového člověka je, aby liturg a přisluhující neudělali žádnou chybu, aby všechno bylo, jak má být, nejlépe "jako to bylo vždycky". A naopak ten, kdo uznává jen spontánní osobní modlitbu a liturgii považuje za poněkud svazující vnější rámec své zbožnosti, má daleko k pochopení skutečného významu modlitby. Mezi vnitřním a vnějším, společným a osobním, spontánním a předem daným jistě existuje rozdíl, ale čím blíže jsme k nebi, tím je méně zřetelný. Nebeská liturgie bude i pro nás osobním naplněním.

Mše svatá před II. vatikánským koncilem

Mnoho se diskutuje o tom, jestli je "lepší" mše svatá v podobě předkoncilní nebo pokoncilní. Mladší generace už ale nezažila mši svatou podle starého bohoslužebného řádu, a tak přesně neví, o co v tomto sporu vlastně jde. Podívejme se alespoň ve stručnosti na největší rozdíly mezi "novus" a "vetus ordo".

Bohoslužebná roucha: Barokní ornát se liší od moderního (který kopíruje gotický tvar) nejen střihem, ale i materiálem a zdobením. Těžký brokát a bohaté výšivky nyní nahradily prosté, spíše přírodní materiály a střízlivé symboly. Barokní ornát byl zdoben především na straně zad, protože většinu času byl celebrant obrácen k lidu zády.

Z bohoslužebného řádu zcela zmizel manipul, neboli náručník, který se nasazoval na levou ruku a jehož význam se postupně vytratil.

Dále už se nesetkáváme s biretem, kterým si kněz pokrýval hlavu na znamení autority vůči lidu, a snímal ho podle rubrik na znamení úcty před Pánem.

Bohoslužebný prostor: Presbytář je oddělen jako posvátný prostor od lodi mřížkou. Oltář stojí u zadní stěny presbytáře, takže kněz u něj stojí zády k lidu.

Bohoslužebný jazyk: Převládá latina. Pouze evangelium se někdy překládalo do řeči lidu.

Účast lidu: Lid se zapojuje do liturgie jen postoji, gesty a zpěvem zbožných písní. Knězi odpovídají přisluhující u oltáře. Až vlivem liturgického hnutí ve 20. stol. se lid postupně připojuje některými aklamacemi.

Bohoslužebný řád
Cesta k oltáři: Kněz přichází s kalichem k oltáři, snímá biret, činí hlubokou úklonu nebo poklekne (je-li přítomna Nejsv. svátost). Vystoupí po stupních k oltáři, rozloží korporál, postaví na něj kalich, rozevře misál, pokloní se před křížem uprostřed oltáře a sestupuje opět dolů, kde zůstává stát jakoby před vstupem do velesvatyně.

Stupňové modlitby: Mají jméno od oltářních stupňů, před kterými se konají. Začínají znamením kříže Skládají se ze tří částí: žalmu 42 (Iudica me), Konfiteoru (rozšířenému oproti našemu o vyznání Panně Marii, archandělu Michaelovi a některým svatým) a absoluce, několik žalmových veršů. Poté kněz již vystupuje po stupních a pronáší prosby o očištění srdce věřících. Políbí oltář a znovu prosí o odpuštění hříchů, tentokrát za sebe.

Introit: Začíná znamením kříže na epištolní straně oltáře. Skládá se z antifony a verše žalmu s doxologií Sláva Otci... (dnes nám z něj zbyla vstupní antifona) Introit vyjadřuje vždy hlavní myšlenku doby nebo slavnosti, která se právě slaví.

Kyrie a Gloria: Kněz se vrací doprostřed oltáře a modlí se Kyrie střídavě s ministrantem celkem devětkrát, což vyjadřuje pokoru, vytrvalost v prosbě za odpuštění a odhodlanost k nápravě. V prvních staletích tímto zvoláním vrcholily prosby za katechumeny a kajícníky. Po něm se o nedělích a svátcích zpívá Gloria.

Kolekta: Po Gloria políbí kněz oltář, obrátí se k lidu a zdraví ho slovy: Pán s vámi (Dominus vobiscum) Potom se obrací zpět k oltáři a s rukama pozdviženýma přednáší úvodní modlitbu, tzv. kolektu. Její první část obsahuje slavené tajemství, v druhé části prosíme v souvislosti s tímto tajemstvím o duchovní prospěch. Collecta znamená "sebraná, shromážděná", a tato modlitba se tak nazývá buď proto, že je v ní shromážděno vše, co se toho dne slaví, nebo proto, že se pronáší nad právě shromážděným lidem. Tato modlitba se opakuje i v breviáři v ranních a večerních chválách (to platí i pro nový bohoslužebný řád).

Epištola: Souhrnně se tak označuje první čtení, ať je z jakékoliv knihy Písma svatého. Zastoupeny jsou kromě epištol ve vlastním slova smyslu Skutky apoštolské, Janova apokalypsa a Starý zákon - téměř všechna starozákonní čtení připadala na kající doby. Čtení začíná slovy: Lectio epistolae, a končí Deo gratias. Epištolu čte podjáhen, je-li přítomen, obrácen k oltáři, aby naznačil, že všechna čtení Písma směřují ke Kristu. Po čtení se podjáhen odebírá ke knězi, líbá mu ruku a kněz mu uděluje požehnání.

Graduale: Po epištole vystupuje předzpěvovatel, aby přednesl žalmové verše s odpovědí (responsum). Vyplní se tak čas, který potřebuje kněz k přípravě na čtení evangelia, a mysl věřících se připraví k jeho slyšení. Po graduale obvykle následuje Aleluja (kromě kajících dob)

Sekvence: Tyto zbožné prózy nebo básně se rozšířily do 16. století tak, že téměř každá neděle i svátek měly vlastní, mezi nimi však byly i nepodařené, a tak se Římský misál ujednotil na pěti nejvýznamnějších - Victimae paschali, Veni Sancte Spiritus, Lauda Sion Salvatorem, Stabat Mater dolorosa, Dies irae.

Evangelium: Kněz se modlí hluboce skloněn uprostřed oltáře přípravnou modlitbu. Pak přechází na pravou, evangelijní stranu oltáře, a čte obrácen napolo k oltáři. Někdy po evangeliu pronáší kázání (v řeči lidu).

Krédo: Kněz se vrací se sepjatýma rukama doprostřed oltáře a tam s rozepjatýma rukama začíná recitovat nebo zpívat. Krédo končí křížem při slovech et vitam venturi saeculi. Tím končí "mše katechumenů" a začíná "mše věřících".

Offertorium: Kněz políbí oltář, obrátí se k lidu se slovy "Pán s vámi" a pak se modlí antifonu nazvanou offertorium. V širším slova smyslu se takto označují všechny modlitby doprovázející přípravu darů, tzv. "malý kánon". Ten končí tichou modlitbou kněze zvanou secreta (skrytá, tichá). Příprava darů probíhá podobně jako v novém ritu. Obsahuje smíšení vína s vodou, obětování hostie a kalicha, obětování sebe a omytí rukou. Při těchto úkonech říká modlitby v poněkud jiném a delším znění, než jak je známe v současné úpravě.

Preface: začíná dialogem: Dominus vobiscum. Et cum spiritu tuo. Sursum corda! Habemus ad Dominum..., pokračuje chválou za dílo spásy podle liturg. období nebo slavnosti, končí chvalozpěvem Sanctus (trishagion). Po koncilu přibylo v misálu k 10 římským prefacím dalších 12.

Kánon: začíná modlitbou před konsekrací, jeho střed tvoří samotná konsekrace a končí menším pozdvihováním Per ipsum et cum ipso et in ipso... (skrze něho a s ním a v něm...). Již samotný název "kánon" napovídá, že se jedná o něco daného, neměnného. Není tedy divu, že jeho změna po II. vatikánském koncilu vyvolala vlnu nesouhlasu. Až do posledního koncilu se v římském obřadu užívalo jediného kánonu, pocházejícího už z dob sv. Ambrože, jehož součástí byla také jediná eucharistická modlitba (anafora). Kánon se modlí kněz sám a potichu, aby se naznačilo, že tuto oběť koná tajemně Kristus sám, přičemž kněz je zde pouze nástrojem. Někde se dříve používaly dokonce i závěsy, které ve chvíli nejsvětější oběti zahalovaly oltář. Oproti novému řádu je nápadné množství křížů, které kněz dělá nad patenou a kalichem - dalo by se jich napočítat okolo 25. Symbolizují jednotu oběti na oltáři s obětí Krista na kříži.

Pater noster: Uvozuje poslední část mše svaté, obětní hostinu neboli přijímání. Kněz se modlí nahlas (věřící jsou tak vybízeni, aby se modlili s ním) s očima upřenýma na Tělo Páně. Amen a embolismus (rozvedení závěrečné prosby) se modlí potichu.

Lámání hostie: Při závěrečných slovech láme hostii, částečkou dělá nad kalichem třikrát kříž a vpouští částečku do kalicha, aby se naznačilo, že je zde přítomno tělo s krví a krev s tělem živého Pána.

Agnus Dei: Kněz pokryje kalich pallou a poklekne. Povstane, skloní hlavu, bije se v prsa a pronáší Agnus Dei.

Pax Domini: Kněz vyprošuje od Pána pokoj. Políbení pokoje se uděluje pouze při slavné mši, a to tímto způsobem: celebrant a jáhen políbí oltář na znamení, že pokoj pochází od přítomného Krista. Pak se obejmou a přiblíží se levou tváří se slovy: Pax tecum. Et cum spiritu tuo. Takto předává jáhen pokoj podjáhnovi a ten kléru v chóru. Laikům se někdy pokoj předává "nástrojem pokoje", což je tabulka s ostatky nebo se svatým obrazem, určená k políbení.

Přijímání kněze: Po přípravných modlitbách, z nichž poslední je Domine, non sum dignus (Pane, nejsem hoden), přijímá nejprve Tělo Páně a potom Krev Páně s doporovodnými modlitbani, které zůstaly zachovány i v novém řádu.

Přijímání lidu: Před přijímáním se opět pronáší Confiteor. Potom se kněz obrací čelem k lidu, drží hostii nad kalichem a říká: Ecce Agnus Dei (Hle, Beránek Boží) a znovu třikrát Domine, non sum dignus. Potom podává věřícím klečícím před mřížkou, počínaje na straně epištolní. Před každým věřícím udělá nad ciboriem kříž a pronáší slova: Tělo Pána našeho Ježíše Krista chraň duši tvou pro život věčný. Amen.

Antifona a modlitba po přijímání: Poté, co kněz vyčistil kalich za doprovodných modliteb, modlí se nahlas na levé straně oltáře antifonu nazvanou Communio. Pak se vrátí doprostřed oltáře, políbí oltář, obrátí se k lidu s pozdravem Pán s vámi a pak se modlí prosebnou modlitbu Postcommunio.

Pozdrav a propuštění: Ještě jednou zazní Pán s vámi a pak se oznamuje podle starobylého římského zvyku konec mše, pokud měla Gloria, slovy Ite missa est (Jděte, je skončena), jinak Benedicamus Domino (Dobrořečme Pánu), případně Requiescant in pace (Ať odpočívají v pokoji) při zádušní mši.

Závěrečné požehnání: Poté se kněz obrací k oltáři, říká tichou modlitbu Placeat, políbí oltář a obrací se k lidu s požehnáním, které má jediné znění: Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen. Dělá přitom jediný kříž. Poslední evangelium a modlitby po mši: Po požehnání se čte na evangelní straně ještě evangelium, většinou začátek sv. Jana. Po skončení mše se ještě kněz modlí střídavě s lidem třikrát Zdrávas, pak Zdrávas Královno, Bože útočiště naše a Svatý Michaeli. Pak kněz odchází, svléká posvátná roucha a ještě alespoň čtvrt hodiny setrvá v tichém díkůčinění při předepsaných modlitbách.

Bratrstvo schizmatu a bratrstvo jednoty

Wlodzimierz Bogaczyk

Kritika liturgické reformy
Obránci tridentské mše se odvolávají na Konstituci o posvátné liturgii II. vatikánského koncilu, která prohlašuje, že "svatá Matka církev považuje všechny právně uznané obřady za rovné co do práva i hodnoty a chce je do budoucna zachovat a zajistit jim rozvoj." Proto, podle jejich názoru, mše sv. Pia X. nikdy nebyla a nemohla být zakázána.

První kritické názory na novou liturgii se objevily už v r. 1967 na synodu věnovaném této otázce, kde projekt pokoncilní mše svaté nezískal souhlas většiny biskupů. Když byl 3. dubna 1969 vydán Nový obřad mše svaté, kardinálové Alfredo Ottaviani a Antonio Bacci napsali Svatému Otci Pavlovi VI. list, který obsahoval "krátkou kritickou anylýzu Novus ordo Missae". Mluví se v ní o zatemnění bezprostředního cíle mše svaté, jímž je oběť přinášená za hříchy, o znejasnění reálné přítomnosti Krista pod způsobami chleba a vína, o redukci úlohy kněze na předsedajícího shromáždění. Připomíná se také, že navzdory ustanovení Koncilu nový Misál takřka eliminuje latinu.

Arcibiskup Lefebvre a Bratrstvo sv. Pia X.
Nejznámějším obráncem staré liturgie je francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre, horlivý misionář, papežský vyslanec v západní Africe a účastník Koncilu. Stanul v čele Kněžského bratrstva sv. Pia X., založeného v roce 1970 biskupem Lozannem. V semináři vedeném Bratrstvem se připravují kandidáti kněžství k tomu, aby sloužili mši svatou podle předkoncilního obřadu. Ukázalo se, že na takové kněze čeká po celém světě mnoho věřících, kteří se nedokázali přizpůsobit pokoncilní liturgii. Arcibiskup ale velmi rychle vstoupil do konfliktu se švýcarskými biskupy i s Apoštolským stolcem. Příčinou toho byly jeho výpovědi, jež zpochybňovaly ustanovení Koncilu i autoritu papeže. V roce 1975 arcibiskup Lefebvre vysvětil bez kanonického souhlasu tři kněze. Rok nato Pavel VI. rozhodl o zrušení semináře, ale Lefebvre toho nedbal. Po zvolení Jana Pavla II. došlo záhy k jejich setkání a vypadalo to, že se situace dá do pořádku. Byly zahájeny rozhovory, které se ale protáhly na několik let. V té době, 3. října 1984, papež vydal indult, který pod jistými podmínkami povoluje sloužit starou liturgii. 5. května 1988 podepsal arcibiskup Lefebvre s kardinálem Ratzingerem "Protokol dohody", v němž se zavazuje k zachovávání církevní disciplíny a uznání pravomoci liturgické reformy. Vatikán naproti tomu stvrzuje, že uzná Bratrstvo Pia X. za společnost apoštolského života papežského práva. Svatý otec měl též v budoucnosti vysvětit ze středu Bratrstva jednoho biskupa. Následujícího dne však arcibiskup zrušil dohodu a 30. června navzdory papežovu zákazu vysvětil čtyři biskupy, čímž upadl v exkomunikaci.

Bratrstvo sv. Petra
Z Bratrstva tehdy vystoupila část kněží a kleriků, aby utvořila 18. července nové společenství, Bratrstvo sv. Petra. Již sám název má zdůraznit jednotu s Římem, který velmi rychle - již po třech měsících, což je v historii církve nevídané - uznal bratrstvo za společenství apoštolského života. Byla zřízena papežská komise Ecclesia Dei, která má na starosti katolíky spjaté s tradiční liturgií na celém světě. Na základě papežského indultu mohou věřící po celém světě žádat ve shodě s místním biskupem o sloužení mše podle starého obřadu.

Současná situace
Dnes má Bratrsvo Sv. Pia X. okolo 360 kněží a 250 seminaristů v šesti seminářích po celém světě, a asi 180 řeholníků a řeholnic. Ve spojení s Bratrstvem je 10 mužských a 18 ženských řádů. Farnosti spravované lefebvristy sdružují více než 200 000 věřících na celém světě.

Bratrstvo sv. Petra čítá dnes přibližně stovku kněží a 70 kleriků ve dvou seminářích - v Německu a Spojených Státech. Existují také menší seskupení kolem tradiční liturgie, která zůstávají ve shodě se Svatým Otcem. Starou mši celebrují často také řádní diecézní kněží - ze 181 amerických diecézí jich 100 požádalo o tuto možnost. Všude tam, kde biskupové vydají povolení ke sloužení podle tridentského obřadu, se zmenšuje počet a vliv lefebvristů.

Z časopisu W Drodze 1/1999 přeložila Eva Fuchsová

Všeobecný úvod k Římskému misálu - třetí typické vydání

Benedikt Mohelník OP

Svatý Otec Jan Pavel II. schválil 11. ledna 2000 třetí vydání Římského misálu. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti v předstihu vydala výňatek z nového vydání misálu, který obsahuje Všeobecný úvod k římskému misálu (zkratka IGMR).

Nový všeobecný úvod k římskému misálu nepřináší žádné převratné změny. Většina v něm obsažených změn pochází z jiných liturgických knih a je důsledkem sladění tohoto textu s ostatními církevními dokumenty. V této souvislosti jistě stojí za povšimnutí, že těmito dokumenty nejsou pouze texty později vydané, ale také konstituce o liturgii Sacrosanctum concilium a dogmatická konstituce O církvi Lumen gentium Druhého vatikánského koncilu. Z toho snad můžeme vyvodit, že liturgická reforma požadovaná zmíněným koncilem není ještě dokončeným dílem. Změny, upřesnění a doplnění, která nacházíme v novém úvodu k misálu, nám mohou dát vytušit směr a ducha, jakým se pokračující obnova liturgie ubírá.

Některé praktické úpravy a změny
Dokument v mnohých případech upřesňuje terminologii nebo ji uvádí v soulad s jinými pozdějšími dokumenty. Některé termíny, které mají obecný význam, byly nahrazeny výrazy, které jasněji vyjadřují posvátný charakter liturgie: např. namísto "předsedat shromáždění" se říká "slavit Eucharistii", místo "ve společenství věřících" se užívá "ve svaté Církvi", místo "shromáždění" se říká "věřící lid" apod.

Upřesněna jsou ustanovení, která určují postoje věřících: věřící mají stát od výzvy Orate fratres. Ti, kdo nemohou klečet během konsekrace, mají udělat hlubokou úklonu společně s knězem po konsekraci. Kde je to zvykem, je chvályhodné zachovat klečení věřících po skončení aklamace Sanctus až do konce eucharistické modlitby.

Věřící přijímají sv. přijímání v kleče nebo ve stoje. Pokud přijímají ve stoje, doporučuje se, aby předtím než přijmou svátost, projevili náležitou úctu, způsobem stanoveným biskupskou konferencí. Podávání pod obojí způsobou bylo zúženo prakticky na dvě možnosti. Krev Páně je možno podávat tak, že věřící přijímají napitím z kalicha. Druhá možnost je ta, že se proměněná hostie namočí do krve Páně. V tomto případě přijímají věřící jedině do úst.

Pokud je svatostánek v presbytáři, pokleká se na začátku a na konci mše, nikoli však během ní. Jinak poklekají všichni, kdo před Nejsvětější svátostí přecházejí, pokud nejdou v procesí. Rovněž tak nepoklekají přisluhující, kteří nesou procesní kříž a svíce.

Praktická upřesnění o průběhu mše sv., která se ve většině případů nacházela pouze v mešním řádu, byla zapracována do všeobecného úvodu:

- pozdravení oltáře se koná hlubokou úklonou.

- okuřuje se kříž a oltář.

- vstupní obřady vede celebrant od sedes.

- uvedení do bohoslužby může mít kněz, jáhen, nebo jiný služebník.

- v úkonu kajícnosti se zachová chvíle ticha.

- o nedělích, především v době velikonoční, se místo úkonu kajícnosti může konat svěcení vody a pokropení na připomínku křtu.

- text hymnu Gloria není možné nahrazovat jiným.

- o nedělích a svátcích se přísně dodrží počet tří čtení.

- při mši za účasti lidu se čtení čtou vždy od ambonu.

- sekvence, pokud se zpívá, se zpívá po Aleluja.

- pokud slouží mši sv. biskup, může při slavnostnějších příležitostech udělit lidu požehnání evangeliářem.

- text Vyznání víry musí být schválen pro liturgické užití.

- kněz vede přímluvy od sedes, jednotlivé prosby se přednášejí od ambonu nebo z jiného vhodného místa. Prosby mají skromné, moudře volené a stručně formulované, aby vyjadřovaly úmysly celého shromáždění. Věřící při nich stojí.

- kněz si omývá ruce na kraji oltáře.

- u druhé eucharistické modlitby je prakticky vyloučeno její použití v neděli.

- kněz dává pozdravení pokoje přisluhujícím, přičemž zůstává stále v presbytáři.

- zpěv Agnus Dei nelze nahrazovat jinými texty.

- pozdravení pokoje si mají věřící vyměnit skromně s nejblíže stojícími.

- pokud se během sv. přijímání nezpívá, antifona k příjímání se může recitovat

- eucharistický chléb může kněz věřícím ukazovat nad kalichem.

- kněz a jáhen na závěr políbí oltář a spolu s ostatními přisluhujícími ho pozdraví hlubokou úklonou.

Další doplnění a upřesnění se týkají jednotlivých služeb a jejich provádění:

- nově je jmenována služba sakristána, která se počítá také mezi liturgické.

- komentátor nemá svou službu konat od ambonu.

- zavádí se název "c remoniarum magister", který má pečovat, aby se posvátné obřady konaly po všech stránkách správně a se zbožností a to jak svěcenými služebníky, tak také věřícími laiky.

Pokud jde o vybavení kostela, nacházíme tato doplňující ustanovení:

- kříž umístěný na oltáři nebo v jeho blízkosti musí být se znázorněním ukřižovaného Krista. Totéž se týká kříže, který se užívá v procesí. Kříž má zůstat na oltáři, i když se na něm zrovna neslouží.

- v sakristii má být sakrárium, do kterého se vylévá voda použitá k omytí místa, na kterém se vylila krev Páně, a voda z omývání posvátných nádob a prádla.

- takové postavení oltáře, aby se u něho mohlo sloužit směrem k lidu, zůstává možností tam, kde to možné uskutečnit. V novým kostelích má být vybudován jeden oltář. V dříve postavených, kde je starý oltář umístěn tak, že účast věřících by byla obtížná a nemůže být přenesen aniž by utrpěl po umělecké stránce, se má zbudovat nový pevný oltář, umělecky hodnotný a řádně dedikovaný. Potom se posvátné obřady konají pouze na něm. Aby se neodváděla pozornost věřících, nemá se starý oltář příliš zdobit.

- na oltář, na kterém se slouží mše sv., se pokládá jedna plachta bílé barvy.

- v době adventní se oltář zdobí květinami jen střídmě, v době postní je zakázáno zdobit oltář květinami, kromě neděle Laetare, slavností a svátků.

- vzhledem k symbolice je vhodnější, když svatostánek není umístěn na oltáři, na kterém se slouží mše sv. Může být umístěn na vhodném místě v presbytáři, nevylučuje se ani starý oltář, nebo v jiné kapli, která je organicky spojená s kostelem a je dobře viditelná pro věřící. U svatostánku má hořet světlo, které označuje přítomnost Krista a vyjadřuje mu úctu.

Pokleká se na pravé koleno až k zemi. Pokleká se před Nejsvětější svátostí a před křížem od obřadu uctívání kříže na Velký pátek po začátek Velikonoční vigilie.

Rozšířen je odstavec o mlčení, kde je navíc řeč o zachovávání mlčení před bohoslužbou v kostele, v sakristii a přilehlých prostorách, aby se všichni mohli připravit ke zbožnému a správnému slavení posvátných obřadů. Mlčení je více zdůrazněno i v bohoslužbě slova po čteních a po homilii.

Dále si ještě poukážeme na několik ustanovení, která jsou sice praktického rázu, ale mají nezanedbatelné teologické důsledky.

Jasně se říká, že absoluce v úkonu kajícnosti nemá svátostný účinek.

Biblické texty v bohoslužbě slova není možné nahrazovat jinými.

Jednota svátostných způsob se může vyjádřit tím, že je knězi dána možnost ukazovat věřícím eucharistický chléb nad kalichem.

Posvátný charakter liturgie se podtrhuje také tím, že jsou doplněna ustanovení, která přikazují, aby veškeré zařízení liturgického prostoru, posvátné předměty užívané při liturgii a posvátná roucha, byly náležitě posvěceny podle obřadů, které jsou k tomuto účelu určeny v římském rituálu.

Teologické aspekty
Praktickým úpravám předcházejí teologické aspekty, které více než dříve zdůrazňují církev jakožto svátost jednoty. To se projevuje vzájemným propojením a hierarchickým uspořádáním shromážděného lidu. Rozlišuje se přísně mezi všeobecným kněžstvím věřících a kněžskou službou. Jednotlivé údy se činně účastní liturgie tak, jak je jim vlastní, podle jejich stavu a pověření k službě. Proto také Úvod věnuje zvláštní pozornost postavení diecézního biskupa a jeho úloze v liturgii.

Liturgie má nutně duchovní, teologický rozměr, který je dán už tím, že důvodem shromáždění je liturgická oslava. Uprostřed shromáždění je je přítomen sám Pán. Církev se skrze Krista obrací k Otci v Duchu svatém. Také na tento trinitární rozměr liturgie (hlavně působení Ducha svatého) klade nový Úvod velký důraz.

Je toho samozřejmě mnohem víc, co stojí za pozornost v novém IGMR. Jeho hlavní přínos však spočívá v tom, že uspořádává pokyny, které byly rozptýleně publikovány v mnoha liturgických směrnicích po II. vatikánském koncilu, a řeší některé liturgické otazníky, které vznikly v průběhu uvádění liturgické reformy do praxe.

Liturgie v prvních staletích církve

David Pancza

První století
Božská liturgie, slavení Eucharistie, neboli mše svatá se poprvé uskutečnila ve Večeřadle, krátce před Ježíšovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním. Poté, co dal apoštolům své tělo a krev v podobě chleba a vína, přikázal jim činit to na jeho památku. Skutky apoštolů nám dosvědčují, že po seslání Ducha svatého se první křesťané pravidelně shromažďovali k modlitbě, čtení Písma a k "lámání chleba". Podobně listy apoštola Pavla svědčí o tom, že se vždy pamatovalo na Ježíšův příkaz.

Zřejmě jako správní Židé neopakovali celý obřad poslední večeře, který souvisel s Velkou nocí a konal se pouze jednou za rok. Nejeden ze zachovaných spisů z prvních století tvrdí, že sám Ježíš poučil apoštoly, jakým způsobem si mají poslední večeři připomínat, pověděl jim více než pouze zapsaná slova: "To konejte na mou památku".

Bohoslužba svátostná
Samotné slavení eucharistie, jak nám prozrazuje mimo jiné i první list svatého apoštola Pavla Korinťanům, bylo spojeno s "normální" večeří. Nesmíme si ji však představovat jako naši dnešní večeři, jejímž hlavním cílem je se najíst, případně si popovídat. Židé chápali společné jídlo jako posvátnou událost. "Náboženské stolování" mělo svůj pořádek, bylo plné rituálů a neslo se celé v duchu modlitby. Do této už existující formy křesťané přirozeně začlenili eucharistii. Mnohé modlitby jednoduše převzali, i řád setkání zůstal podobný.

Pozdní příchod považovali Židé za narušení události, opožděnci měli "smůlu", nebylo jim dovoleno zúčastnit se jídla ani modlitby. To platilo také o křesťanech, proto vyzývá sv. Pavel Korinťany, aby na sebe navzájem počkali, než začnou. Bylo to možné, protože se navzájem všichni znali a věděli tedy, na koho mají čekat. Nikdo cizí, nekřesťan, neměl přístup. Charakteristickým rysem, který neodmyslitelně patřil k eucharistii, byl velmi silně prožívaný rozměr společenství a jednoty, důvěrná rodinná atmosféra, která se utvrzovala a zbožšťovala přijímáním Krista z jednoho chleba a jednoho kalicha. Možná někteří z nás prožili něco podobného za socialismu, na tajných mších v bytech, v úzkém kruhu svých bratří a sester. Obřad byl velmi jednoduchý, účelný, žádná pompéznost, bez kadila, bez zpěvu, bez zvláštního oblečení. Vzhledem k síle společenství a Pánovy přítomnosti v něm se bez toho dalo obejít. Tato shromáždění odpovídají dnešní "bohoslužbě oběti".

Bohoslužba Božího slova a chvály
Kromě toho se křesťané scházeli ještě i v synagogách, kde se modlili, poslouchali Boží slovo a svědčili o Mesiášovi svým bratřím Židům. Když je odtamtud vykázali, scházeli se po domech, přičemž přibližně zachovávali bohoslužebný pořádek ze synagogy. Tato setkání se nazývala "synaxis" a odpovídala dnešní "bohoslužbě slova". Na rozdíl od eucharistického setkání byla veřejná.

Po úvodní modlitbě hned následovalo čtení z Písem. Tak jako v synagoze, četlo se nejprve ze Zákona a potom z Proroků. K tomu přidali křesťané ještě čtení z listů apoštolů a ze sbírky Ježíšových výroků. Dohromady byla tedy čtyři čtení. To je dodnes zachováno v liturgii syrských nestoriánů i v liturgii koptské (zde však byla starozákonní čtení nahrazena novozákonními). Byzantská liturgie měla původně také čtyři čtení, časem se však vynechala starozákonní a zůstala dnešní dvě.

Po čteních nebo mezi nimi se zpíval žalm. Žalm dodnes zůstal pevnou součástí liturgie slova snad ve všech obřadech, pouze byl časem zkrácen, zpívá se z něj výběr. V byzantské liturgii je tímto žalmem prokimen, ve staré latinské liturgii to bylo graduale, nyní je to žalm s responsoriem. Potom následovalo kázání (midraš), případně více kázání. Po kázání, na závěr, měli Židé tzv. 18 žehnání, a podobně i křesťané pronášeli společné modlitby v podobě litanií, přednášely se prosby a shromáždění odpovídalo "amen". Brzy se odpověď "amen" změnila na "Kyrie eleison". Konkrétní záznamy těchto modliteb můžeme nalézt například v Klementově listu Korinťanům (hl. 59 až 61, v českém znění vydal Kalich). Končilo se podle židovského vzoru Áronovským nebo jiným požehnáním. Křesťané nadále slavili sobotu a k ní přidali jako další sváteční den neděli. V žádném případě se nedá mluvit o nějakém nahrazení soboty nedělí. Proto jsou dodnes v mnoha tradicích vyňaty sobota a neděle z postu, i modlitby v liturgii hodin jsou v oba tyto dny jiné než přes týden.

Druhé století
Už začátkem druhého století se slavení eucharistie začíná oddělovat od jídla. Důvody nejsou přesně známy, pravděpodobně to souvisí s narůstajícím počtem křesťanů a s tím související nemožností sedět okolo jednoho stolu, nebo s problémy s disciplínou při jídle; křesťané z pohanství neměli takový vztah k posvátnému stolování, často byli zvyklí na pravý opak. Jsou to však pouze dohady.

Oddělením eucharistie od večeře se naskytla možnost slavit ji v jakoukoli denní dobu nebo noční hodinu, už nebyla vázána na večer. Nedělní slavení se začalo praktikovat v brzkých ranních hodinách, na úsvitě. Kristus, nazývaný Slunce Spravedlnosti, vstal z mrtvých v neděli ráno při východu slunce. Proto byl východ slunce z časového i významového hlediska symbolem Kristova vzkříšení, vyjití Slunce Spravedlnosti z hrobu. Na začátku byla synaxis a po ní eucharistie. Časem nastává spojení těchto dvou bohoslužeb do jednoho celku.

Uveďme známé svědectví sv. Justina (2. století) o svaté liturgii v Římě: "V den pojmenovaný podle slunce se všichni z města i venkova shromáždí na jednom místě, čtou se komentáře apoštolů nebo spisy proroků, kolik čas dovolí. Když předčitatel skončí, má předsedající řeč, ve které objasňuje přečtené a všechny povzbuzuje, aby toto nádherné učení uskutečňovali ve svých životech. Potom všichni povstaneme a říkáme modlitby. Když skončí, přinese se chléb a víno s vodou, předsedající vzdává prosby a dík tak, jak umí, a lidé volají: Amen. Potom se donese každému kousek z toho, nad čím byly vysloveny díky, a každý má na tom účast. Diakoni odnášejí nepřítomným." Není tu zmínka o jídle, takže na Západě už bylo asi dokonáno oddělení eucharistie od večeře. Na Východě to trvalo déle. Vidíme zde též spojení synaxis a eucharistie.

Athenagoras Athénský při popisu bohoslužeb připomíná, že křesťané kladli velký důraz na modlitbu za císaře. Při porovnávání křesťanských modliteb a pohanských obětních rituálů si všímá jako první do očí bijícího faktu, že křesťané se na rozdíl od pohanů modlí s pozdviženýma rukama.

Přestože eucharistie byla oddělena od jídla, společné posvátné stolování nezaniklo. Na mnoha místech existuje ve zjednodušené podobě dodnes nebo se obnovuje. Známe ho pod názvem "agapé". O průběhu "večeře lásky" píše Tertullián toto: "Nikdo si nesedá dříve, než se pomodlil k Bohu. Jedí tolik, aby utišili hlad, a pijí s mírností. Naplní své potřeby, ale pamatují na to, že je čeká ještě noční bohoslužba. Mluví spolu, ale nezapomínají, že Pán je poslouchá. Když se zapálí lampy a umyjí si ruce, je každý požádán, podle jeho schopností, aby četl z Písma nebo zpíval píseň uprostřed shromáždění. Zde se také ukáže, zda nepil nadmíru. Stolování končí modlitbou." Agapé byla vhodným doplněním svaté liturgie - v ní sytili svou duši, zde sytili své tělo a taktéž byl čas na vzájemné rozhovory. Liturgickým jazykem 1. a 2. století byla v převážné míře řečtina, protože jí skoro všichni rozuměli. Na konci 2. století se začíná v Africe používat latina. Místní východní církve přešly postupně všechny od řečtiny k domácímu jazyku.

Předpokládá se, že liturgický ritus byl v podstatných rysech všude jednotný a velmi jednoduchý. V konkrétním uskutečnění však byla značná volnost. Liturgické modlitby nebyly striktně nadiktovány, celebrant měl možnost improvizovat v rámci hlavních daných myšlenek. Předepsané texty, byly-li vůbec k dispozici, byly pomůckou, usměrňovatelem celebranta, ne závaznou formou. Ještě v polovině třetího století píše Hippolit: "Není vůbec nutné, aby biskup používal přesně určená slova, jako by se je učil zpaměti. Každý ať se modlí podle svých možností. Je-li připraven vyslovit slavnostní, oslňující modlitbu, je to dobře. Řekne-li modlitbu krátkou, ať mu to nikdo nezazlívá. Avšak modlitba musí být správná a ortodoxní." Všechny modlitby se říkaly nahlas.

Třetí století
Svatá liturgie začínala úvodním přivítáním slovy "Pán s vámi!", nebo "Pokoj všem!", a pravděpodobně krátkou modlitbou. Následovala čtení, ze Starého zákona, z listů apoštolů, ale i z aktuálních pastýřských listů biskupů. Mezi čteními se zpívaly žalmy, případně jiné písně z Písma. Jeden člověk zpíval a shromáždění opakovalo po každém verši refrén s jednoduchou melodií. Během čtení evangelia všichni potichu stáli. Potom následovalo kázání, neexistovala svatá liturgie bez kázání. Kázali věřící, biskup jako poslední. Věřilo se, že slovo biskupa je inspirované, poslouchali ho se stejnou vážností jako Písmo svaté. Dlouhou dobu měl každý větší chrám svého biskupa, až později, s růstem počtu křesťanů, začalo spadat pod správu biskupa více farností. Po kázání následovala modlitba za katechumeny a všechny, kteří nesměli zůstat na eucharistii, a pak byli propuštěni. Potom shromáždění společně pronášelo přímluvné modlitby, předpokládá se, že je věřící přednášeli sami. Byly to modlitby hlavně za časné potřeby, především za vladaře. "Pozvedáme ruce a modlíme se vždy za vládce krajiny" (Tertullián).

Eucharistie začínala políbením pokoje, biskup a klérus mezi sebou, ve shromáždění muži s muži a ženy se ženami. Potom diakon prostřel stůl (symbol tohoto přežívá ve zmenšené podobě dodnes, když se v latinské liturgii prostírá na oltář korporál, na Východě antimension). Po přinesení darů na ně biskup a kněží položili své ruce a potichu se modlili. Neexistovalo obětování jako samostatný obřad, celá eucharistie byla jediným celkem. Eucharistická modlitba se velmi podobala dnešní, začínala známým dialogem biskupa se shromážděním (Pán s vámi. I s tebou. Vzhůru srdce...). Následovala slova ustanovení. Dlouho trvala zásada: jedno shromáždění - jeden chléb, jako symbol jednoty. Později se pro velký počet lidí od této zásady upustilo a v symbolice se důraz přesunul na jiné momenty. Modlitba Otče náš se v liturgii objevuje až v 6. století. Přijímalo se ve stoje, nejprve klérus, potom ostatní, všichni pod oběma způsobami. Chléb podával biskup osobně, kalich kněz nebo diakon, se slovy: Tělo Kristovo, Krev Kristova, na což přijímající odpovídali Amen. Po přijímání následovalo "očištění" nádob, které bylo součástí obřadu. I u Židů sklízení po posvátném stolování nebylo jen praktickou nevyhnutelností, ale předepsaným rituálem. Nakonec bylo propuštění. Celý obřad eucharistie, bez synaxis, je odhadován na 15 minut. Právě k této podobě svaté liturgie se snaží vrátit římská církev reformami II. vatikánského koncilu, takže nápadná podobnost dnešní římskokatolické mše s liturgií 3. století není náhodná.

Velmi zajímavý je Hippolitův popis svatého přijímání novokřtěnců: Biskup každému podával kousek konsekrovaného chleba se slovy: "Chléb z nebe v Ježíši Kristu", na což se odpovídalo Amen. Vedle stáli tři kněží se třemi číšemi, kde byla voda, mléko s medem a víno - Krev Páně. Novokřtěnec postupně přistupoval ke každé číši a třikrát se z ní napil. První kněz mu podal číši s vodou se slovy: "Ve jménu Boha, Otce všemohoucího". To bylo hmatatelným znamením, že křtem nebylo obmyto pouze tělo, ale i vnitřní člověk. Druhý kněz mu podal číši s mlékem a medem se slovy: "Ve jménu Pána Ježíše Krista", na znamení vstupu do zaslíbené země, která oplývá mlékem a medem. Třetí kněz mu podal číši vína, Kristovy Krve, se slovy "V Duchu svatém (který je) v Církvi".

Jak už jsme řekli, všechny obřady byly jednoduché, účelné, jejich krása spočívala v mocné Boží přítomnosti ve shromáždění, v síle lásky věřících k Bohu a k sobě navzájem. Kvůli těžkým poměrům v době pronásledování, když se svatá liturgie konala tajně, bez chrámů - po domech, nebylo ani možné, aby se více rozvinula.

Doctor Universalis

Pavel Konzbul

O králi Šalomounovi říká první Kniha královská: "Byl moudřejší než všichni lidé, ...dovedl také mluvit o stromech, o cedru, který je na Libanonu, až po yzop, který roste na zdi, a dovedl mluvit i o zvířatech, ptácích, plazech a rybách" (1 Král 31-33). Podobně by bylo možno charakterizovat i středověkého křesťanského učence a světce Alberta z Lauingen.

Mezi různá jména a přídomky, kterými jej jeho současníci nazývali, patří také titul Magnus nebo Doctor Universalis, tedy doktor všech věd. Encyklopedické vědomosti tohoto učitele církve zachycovaly téměř celou oblast tehdy známé vědy a tak je dnes právem považován za patrona studentů a přírodovědců. Tím byl také oficiálně vyhlášen v roce 1941 v papežském breve Ad Deum.

Život
Albert pocházel z Německa. Narodil se ve šlechtické rodině hrabat Bollstaedtských v bavorském městečku Lauingen pravděpodobně v roce 1205 nebo 1206. Někteří historikové datují jeho narození také do roku 1193. V dětství se mu dostalo výborné výchovy a výuky. Zároveň byl neobyčejně vitálním člověkem, a to jak v oblasti psychické, tak tělesné, čemuž odpovídala i jeho atletická postava. V mládí prý zvažoval vstup do armády. Nakonec zvítězily jeho badatelské sklony a on vstupuje na slavnou padovskou univerzitu, kde studuje matematiku, filozofii a medicínu. Později vstupuje proti vůli svých rodičů do dominikánského řádu. Všechno jeho působení mělo nadále sloužit kázání a spáse duší. Co odkázal Dominik svým bratřím - mluvit s Bohem nebo o Bohu - vryl si také Albert do srdce.

Představení jej záhy poslali do Kolína nad Rýnem, kde studoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Jeho nevšední vědomosti jej předurčily na učitelskou dráhu, proto začíná vyučovat na teologických školách v Regensburgu, Štrasburgu a na pařížské univerzitě. V Paříži chodilo na jeho přednášky takové množství studentů, že je musel konat na prostranství pod širým nebem. V letech 1248-1252 odchází opět do Kolína, aby zde vybudoval generální studium řádu, které se stalo základem budoucí univerzity. Zde k jeho žákům patřil i budoucí církevní učitel sv. Tomáš Akvinský.

Už v Paříži se začal Albert potýkat s Aristotelem, který byl považován za veliké pohanské nebezpečí pro křesťanskou nauku. Albert se nezastavil u povrchního posuzování, inspiroval se židovskými a arabskými výklady a použil Aristotelovu filosofii pro systematizaci teologie. Z některých jeho poznámek v komentářích k Aristotelovi můžeme usuzovat, že měl velký smysl pro humor. V jeho díle "pokřesťanštění Aristotela" pak úspěšně pokračuje jeho žák sv. Tomáš.

V roce 1254 byl Albert zvolen představeným německé dominikánské provincie. Cestoval pěšky Německem od Antverp a z Rigy do Churu, aby vizitoval 40 svěřených konventů. Velmi dbal o přísné zachování chudoby, převorům, kteří se objevili na kapitule na koni nebo si ukládali peníze, uložil tvrdé tresty.

V roce 1260 přebírá Albert nový úřad. Na výslovné přání papeže Alexandra IV. se stává biskupem v Řezně s úkolem pozvednout zanedbanou diecézi. Tato událost není pro něj příliš radostná, přesto tuto službu přijímá. Během ní zreorganizoval farnosti, oživil charitativní díla a pozdvihl stav biskupství. Nedokázal se ovšem sžít se svým úřadem, a tak nesklízel příliš velké pochopení u věřících. Proto o dva roky později žádá papeže, aby byl úkolu vedení diecéze zbaven a je mu vyhověno. Albert odchází do ústraní a posledních 12 let svého života působí jako učitel. Vystupuje také jako zprostředkovatel ve vážných sporech, angažuje se v církevní diplomacii, účastní se církevního sněmu v Lyonu a především se věnuje psaní.

Dílo
Albertova díla v tištěné podobě čítají třicet osm svazků a ohromují svou rozmanitostí. Obsahují spisy ze všech vědeckých odvětví, která znal vrcholný středověk. Jsou tu biblické a teologické práce, pojednání o logice, metafyzice, etice a fyzice, stejně jako díla týkající se astronomie, chemie, biologie, geografie a mineralogie, zoologie a botaniky. Se svými obsáhlými znalostmi spojil jasný, kritický úsudek a vlastní systematická pozorování. Na tomto základě ve své knize o rostlinách podává téměř celý systém botaniky. Zabývá se také anatomií hmyzu a konstrukcí různých fyzikálních přístrojů. S exaktností a badatelským pozorovacím talentem došel k výsledkům, nad nimiž stáli v údivu nejen jeho současníci, ale které obdivujeme ještě dnes. Jeho práce byla natolik neobvyklá, že později zavdala pohnutky ke vzniku nesmyslných pověstí, že se věnoval kouzelnictví a černé magii. Ve skutečnosti se ve všech jeho bádáních setkáváme s Bohem. Albert se celým svým životem a dílem v maximální míře přičinil o to, aby církev nestála v opozici vůči přírodním vědám, ale aby věda a víra mohly jít spolu ruku v ruce.

Duchovní osobnost
Na Albertově díle je vidět vnitřní radostná vyrovnanost, která pramenila z jeho hlubokého osobního vztahu k Bohu. Spojil se svou prací intenzivní život modlitby. Často přerušoval své studium, aby prodléval před Pánem ve svatostánku. Věděl, že k poznání Boha nestačí sám rozum, ale živá zkušenost ano: "Když se člověk ptá na Boží tajemství, ať se ptá nejchudšího člověka na zemi, který se těší ze své chudoby, již přijímá z lásky k Bohu. Takový ví o Božích tajemstvích víc než nejmoudřejší učenec na zemi."

V jednom svém díle, kde se zamýšlí nad ctnostmi, píše: "Ve všech věcech šetřme míry, kromě chválení a velebení Boha, protože velký je Hospodin a nadmíru hodný chvály. Tomu, kdo miluje Krista, je třeba, aby se rozumem a dobrou vůlí spojil beze vší starosti s Bohem. Pokud jsme tak spojeni s Bohem, neuškodí nám ani naše líné tělo, které nás ponouká ke smyslnosti, ani vnitřní vyprahlost, která nás odvádí od zbožnosti. Nedbejme příliš sladkých smyslových pocitů ani nábožných slz, ale buďme dobrou vůlí v duchu spojeni s Bohem a cestou sebezáporu následujme v radosti Ježíše Krista." Přes všechnu genialitu a učenost zůstal vždy pokorným a chudým řeholníkem.

Smrt a úcta
Doctor Universalis umírá 15. listopadu 1280 ve vysokém věku v klášteře sv. Kříže v Kolíně. Někteří životopisci uvádějí, že asi dva roky před smrtí jeho paměť a duševní schopnosti silně ochably. Ovšem v záznamu o sepsání jeho poslední vůle, který je datován na leden 1279, se píše, že je sensus et incolumis (zdravý a bez úhony), tzn. tělesně i duševně v pořádku. Trvalo asi 650 let, než byl Albert Veliký přijat oficiálně do okruhu světců. Stalo se tak vyhlášením papeže Pia XI. v roce 1931 a současně byl také zařazen mezi učitele církve. Jeho památka se slaví 15. listopadu.

Království Boží v Písmu svatém

Tomáš Machula

S pojmy "království nebeské" nebo "království Boží" se na stránkách Písma svatého setkáváme velmi často, hlavně v Novém zákoně. Abychom však mohli správně chápat novozákonní slova o království, je třeba se podívat do dob předchozích.

Starý zákon
Ve Starém zákoně je opravdovým králem jedině Hospodin. Když Izraelci chtějí provolat soudce Gedeona dědičným vladařem, protože pod jeho vedením porazili Midjanity, Gedeon to ostře odmítá a upozorňuje, že jediným vladařem má být Hospodin (Sd 8, 22n). Tento důraz na výlučnost Hospodina, který je jediný, se zřetelně projevuje i ve známé epizodě z první knihy Samuelovy (8. kap.), kdy Izraelci pro sebe žádají krále, "aby byli jako ostatní národy". Samuel to považoval za rouhání, ale Hospodin přání lidu vyhověl a sám vyvolil Saula. Tento král v politickém smyslu slova však není samovládcem, ale je stále podřízen Hospodinu, takže prvenství Boha zůstává zřetelné. Žalmy z Davidovy doby velmi často opěvují Hospodina jako krále, který vládne Izraeli, celému světu a celému stvoření (např. Ž 24, 7-10 nebo 93, 1nn).

Spolu se vzrůstající touhou po Mesiáši se v biblických knihách objevuje i nové použití slova král v textech, které jsou označovány za mesiánské. Žalm 45 nebo 72 mluví o Mesiáši a nazývají ho králem, podobně jako velké proroctví Danielovo o vidění Syna člověka (Dan 7, 13n). Že Mesiáš bude králem, to bylo jistě všeobecně známo a věděli to i Židé Ježíšovy doby, jak víme hned ze začátku Matoušova evangelia popisujícího Herodův strach před konkurencí, kterou v nově narozeném Mesiáši - králi Židů - spatřoval (Mt 2, 1nn).

Starozákonní lid tedy věděl, že přijde den Hospodinův, kdy Hospodin bude jako jediný král nad celou zemí (Zach 14, 9), ale představy o tomto království nebyly nijak zřetelné a jednotné. Nás křesťany tato skutečnost někdy svádí k povýšenému postoji nad natvrdlými Židy, kteří si nedovedli představit Boží vládu jinak než jako pozemskou říši - tento postoj je znát z mnohých kázání velikonoční doby.

Podobné výčitky nebo posměšky však nejsou namístě. Jasné rozdělení na oblast duchovní, kam patří Bůh, chrám, bohoslužba a dejme tomu i Boží království, a oblast světskou, tedy státní zřízení, běžný život a práce, je myšlení vlastní nám Evropanům, ale ne orientálnímu myšlení Starého zákona. Obě tyto oblasti jsou totiž v myšlení starověkého východu úzce spojeny. Novověká myšlenka odluky náboženství od státu by byla něčím nemyslitelným. Ano, Židům Ježíšovy doby lze jistě vytknout, že se až příliš soustředili na aspekt vnějšího, politického osvobození, ale je třeba vzít v úvahu, že možnost bohoslužby v jeruzalémském chrámě úzce souvisela se svobodou celé země a že Judea byla už mnoho let okupována a zotročována cizinci.

Sám Ježíš přistupoval velmi trpělivě k lidem, kteří v něm viděli především osvoboditele z vnějšího útlaku. V prorocké linii Starého zákona ale upozorňuje stále na to, že člověk musí začít u sebe, že nebude svobodný politicky, dokud nebude svobodný ve svém nitru.

Dalším důležitým faktem je to, že Ježíšova zvěst je určená nejen vyvolenému národu, ale celému světu, a tedy už nemůže být uzavřena do hranic jedné země a jedné kultury. Můžeme snad říci, že se Ježíš vrátil před Samuela a obnovil původní výlučnost království Božího nesvázaného nutně s vnější politickou mocí. Hned však musíme dodat, že tato obnova byla na úplně jiné úrovni, protože přináší spásu všem, a jak uvidíme později, dává královskou důstojnost i každému jedinci nového Božího lidu. Ale to už jsme se dostali do Nového zákona.

Nový zákon
Viděli jsme, že s růstem mesiánského očekávání se o království Božím mluví stále více. Nový zákon je sbírka knih majících jediného společného jmenovatele, kterým je Ježíš Mesiáš, hebrejsky ha mašiach, řecky Christos, česky Pomazaný, a proto se zde výraz království Boží objevuje velmi často, zvláště v evangeliích. Na rozdíl od ostatních evangelistů používá Matouš výrazu království nebeské, a to zřejmě proto, aby se tímto opisem vyhnul vyslovení slova Bůh, jak bylo u Židů zvykem. Co do smyslu jsou však obě formy významově totožné a zaměnitelné.

Podívejme se nejprve na to, jak se stavěl Ježíš ke královskému titulu, který mu byl přičítán, a poté na významy a použití výrazu království Boží, abychom se následně mohli zamyslet nad tím, jak spolu souvisí království Boží a skutečnost církve. Církev je totiž především společenství s Ježíšem Kristem, a z toho vychází otázka: Jsme-li v církvi ve společenství s Ježíšem, který je Mesiáš a Král, jaký vztah máme k jeho království? Ježíš se za krále velmi dlouho neoznačuje, ba dokonce se tomuto titulu vyhýbá. Evangelia mluví o Ježíšovi jako o králi prakticky vždy ústy někoho jiného. Pomineme-li pokušení, kdy mu ďábel nabízí všechna království světa za to, že se mu bude Ježíš klanět (Mt 4, 8), což Ježíš samozřejmě odmítl, jsou to na začátku jeho života mudrci z východu, kteří tolik vystrašili Heroda, pak jsou to lidé, které Ježíš nasytil pěti chleby a dvěma rybami (Jan 6, 15), dále zástup vítající ho při vjezdu do Jeruzaléma (Lk 19, 35-40) a nakonec Pilát (Jan 18, 33-37). Před Herodovými vojáky je Ježíš dopraven Josefem a Marií do Egypta, před zástupem obvykle utíká do samoty a činí-li znamení, velmi často o tom zakazuje mluvit.

Tato jeho nechuť k přijetí mesiášské královské pocty končí až při triumfálním vjezdu do Jeruzaléma. Nadešel pravý čas, a proto na námitky farizeů proti hlasům zástupu, označujícím ho za krále, odpovídá: budou-li oni mlčet, bude volat kamení. Po svém zajetí pak odpovídá na Pilátovu otázku kladně: Ty sám říkáš, že jsem král, ale upřesňuje, o jaké kralování se jedná: Mé království není z tohoto světa. Pilát, veden zcela jistě více ironií než úctou, pak tento titul nechal napsat a připevnit na Ježíšův kříž. Po svém zmrtvýchvstání pak Ježíš rozesílající učedníky do celého světa oznamuje, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28, 18), a tak ho budou křesťané zobrazovat na ikonách a apsidách kostelů v příštích staletích - vzkříšený Kristus Pantokrator (vševládce).

Teologické důsledky
Jako většina biblických výrazů má i království Boží (nebeské) více vrstev. Označuje se jím přítomnost Boha v nitru člověka, viditelné společenství shromážděné v Ježíšově jménu i konečná eschatologická vize naplnění dějin. Boží království je již mezi námi (Lk 17, 21; Mt 12, 28), není věcí daleké budoucnosti, protože v Duchu svatém máme skrze Ježíše přístup k Otci. Bůh nás povolal do svého království (1 Sol 12, 12) a na nás je, abychom tento Boží dar objevili jako poklad skrytý v poli a dali za něj vše, co máme (Mt 13 ,44). Toto království je v nás však jako semeno, které musí růst (Mk 4, 26) s pomocí Ducha svatého, který nám byl dán po Ježíšově nanebevstoupení, aby pokračoval v jeho díle v našich srdcích. A roste nejen jako náš osobní vztah, ale i jako společenství nového Božího lidu hlásáním a misií (srov. také Sk 1, 6-8) a poroste až do okamžiku naplnění, kdy Ježíš přijde tvorstvo soudit (Mt 13, 37nn) a pak předá své království Bohu Otci a bude Bůh všechno ve všem (1 Kor 15, 25-28). Co se týká souvislosti církve a Božího království, je třeba nejprve říci, že věčnost není "to, co přijde až po smrti". Věčnost začíná v tomto našem životě, přicházíme s ní do styku, vstupujeme-li do společenství s Bohem. Nelze tedy od sebe úplně odtrhnout viditelnou církev a společenství s Bohem v nebi. Obojí je prožívání Božího království přiměřeně podmínkám. Proto jsou věty modernistů jako: "Kristus chtěl království Boží a přišla církev" naprostým nepochopením. Církev má mnoho společného s nebeským královstvím. Není sice hotovým a dokonalým Božím královstvím, ale je poupětem, které čeká na rozvinutí.

Kristova milost

Protože byl Kristus Bohem ustanoven za princip spásy všech lidí - jako Adam byl ustanoven za princip celé lidské rasy - zasloužil si nejen svou osobní slávu, ale i spásu a milost pro všechny lidi. Tato nauka přivedla teology k tomu, aby srovnávali Adama a Krista z hlediska jejich vztahů k celé lidské rase a aby ukazovali, jakým způsobem je lidstvo obsaženo v Kristu. Někteří mluví o zahrnutí celé lidské přirozenosti nebo celého lidstva v Kristu. Lepší je vyjádření, že v Kristu je obsažena veškerá milost, jaké je lidský rod schopen.

V Kristu rozlišujeme tři druhy milosti: 1) milost spojení, 2) milost habituální, 3) milost Hlavy

Milost spojení je v Kristu naprosto jedinečná. Znamená to spojení lidské bytosti s osobním bytím Božího Syna. Tento člověk je Boží Syn. Toto spojení se uskutečnilo vtělením. Člověk Ježíš nejen poznává a miluje Boha takového, jaký sám v sobě je, ale on sám je osobně Bohem. Užší spojení mezi Bohem a člověkem si nelze vůbec představit.

Habituální milost je u člověka trvalé uschopnění, aby žil božským životem. Nazýváme ji také milostí posvěcující, účastí na božské přirozenosti, stavem Božího přátelství, a vyjmenováváme její doprovod: vlité ctnosti, především ctnosti božské (víra, naděje, láska), dary Ducha svatého. My máme účast na božské přirozenosti jako adoptované děti Boží, kdežto Ježíši Kristu je tato přirozenost vlastní, vyplývá z milosti spojení. Kristus nemůže zapřít sám sebe, proto také nemůže nejednat a nežít božským způsobem. Jeho habituální milost je tedy intenzivní a plně účinná. Je to milost toho, který byl určen za pramen rozlévání milosti. My od něj přijímáme milost, která nás uschopňuje k božským úkonům, ale často ji necháváme ležet ladem a žijeme jako bez ní.

Milost Hlavy je v Kristu totožná s habituální milostí. Je to jedna a táž realita, ale tentokrát je uvažována z hlediska jejího vyzařování. Adam byl hlavou lidstva v řádu přirozenosti, byl hlavou lidské rasy. Kristus je Hlavou lidstva v řádu milosti. Adam svým osobním hříchem způsobil porušení celé lidské přirozenosti, které se předává plozením. Je tu tedy dvojí Adamova nedokonalost - hřích osobní a hřích dědičný. Kristus naopak svým osobním činem způsobil obnovení řádu, ale to se nepředává přirozenou cestou, ale zase jen jeho osobním působením na jednotlivého člověka. Není tu tedy dvojí dokonalost, analogicky k dvojí nedokonalosti Adamově. Je jen jediná Kristova osobní dokonalost.

To, že je Kristus naše "Hlava", už neznamená nějakou vzájemnou organickou spojitost. Myslí se tím Kristovo prvenství nejméně v trojím smyslu, ani jeden však není biologický nebo jinak přirozený. Jedná se o prvenství

1) v pořadí. Kristus je "první z těch, kdo budou vzkříšeni".

2) v dokonalosti. On je nejdokonalejší ze všech tvorů, obraz Boží podstaty.

3) v příčinnosti. Je příčinou smíru lidstva s Bohem a všech milostí, které z toho plynou.

Výraz hlava (caput) má ještě jeden důležitý smysl: vládce. Ten platí o Kristu povýtce jako shrnutí všech předchozích významů, ale navíc zahrnuje ještě jeden: Kristus je cíl. "Alfa i Omega, první a poslední, počátek i konec" (Zj 22, 13). Kristus dokonává a spojuje všechno mocí své božské vlády, ale v různém stupni podle toho, nakolik jsou s ním jednotlivé údy spojeny a nakolik tudíž jeho vládu přijímají a spolupracují s ní. Nejúčinnější silou vlády je láska. Na prvním místě je tedy Kristus Hlavou těch, kdo jsou s ním aktuálně spojeni ve slávě a nic jim nepřekáží oddat se Bohu zcela (blažení v nebi). Na druhém místě těch, kdo jsou s ním spojeni aktuálně láskou (duše v očistci a křesťané v posvěcující milosti), na třetím místě jsou ti, kdo v něj věří (ale jsou ve stavu hříchu), dále ti, kteří jsou v možnosti být s ním spojeni a jednou s ním budou spojeni také aktuálně (předurčení). Na posledním místě jsou ti, kteří mají možnost být s ním spojeni, ale ve skutečnosti nikdy nebudou. Ti z nich, kteří už opustili pozemský život, přestávají být úplně Kristovými údy. Kristus jim nadále vládne, ale pouze udržující a pořádající silou, která všemu dává bytí a smysl. Chybí zde zcela odezva na straně stvořeného.

Církev není společnost podobná politickým nebo zájmovým uskupením. Mnohem více se podobá živému organismu, v němž Hlava předává údům svého Ducha, oživuje je a dává jim růst. Kristovo lidství je nástrojem, kterým se neviditelná milost Boží předává tělesným tvorům. Vždyť milost a spása není určena jen pro duši, ale pro celého člověka - pro duši spojenou s tělem. Božství užívá Kristova lidství jako nástroj k předání Boží milosti lidem, kteří jsou nejen duchovní, ale i tělesní. A právě tak užívá Kristus svátosti a služebníky jako nástroje nebo jako prodloužení svého lidství, aby mohl na lidi aplikovat účinky svého spasitelského díla.

Zpracováno podle Teologické iniciace, sv. IV: Ekonomie spásy (samizdatový překlad)

Nestůj vedle, jsi přece doma

Mohlo by se zdát, že to už je všechno. Ale liturgie má ráda poslední akord. V něm se sbíhají vjedno všechny tóny. Zní krásně, čistě. Za chvíli Boží lid, posílen eucharistií, opustí dům Boží a odejde do svých domovů. Závěr liturgie připravuje cestu do obyčejného, každodenního života. Dává konkrétní úkoly. Je branou, kterou tajemství Boží spasitelné přítomnosti mezi lidmi vchází do světa .
Eucharistii koná konkrétní společenství. Je pravda, že mše svatá je platná v každém kostele. Ale jen v tom společenství, ve kterém žiji, je zasazena v realitě lidských záležitostí a úkolů. Všude mimo toto společenství jakoby visela ve vzduchu. Možná, že jsi to nejednou prožil.
Jedna z rodin z farností u Varšavy jezdila vždy na mši svatou do hlavního města. Bylo to výhodnější, měli blízko autobus, který je zavezl ke kostelu. Někdy také chodili na mši svatou jinam - je třeba říci, že to byla rodina skutečně zbožná. Jednou se zamyslili. Naše děti vlastně vůbec nemají pojem farnosti. Všude jsou jen hosty, jako ostatně i my. Jsme vykořeněni, ničí.
Pochopili, že křesťanství bylo a je od počátku prožíváno v lokálních společenstvích. Vrátili se do farnosti. Šli každou neděli tři kilometry lesem do farního kostela. Byli rádi, že mají tak pěknou zdravotní procházku. Zapojili se do života farnosti. Jaká škoda, že mnozí jdou stále za tím, co je výhodnější .
Poslouchej, čím žije tvoje společenství. Jsi jeho částí. Nestůj vedle, nebuď jen pozorovatelem. Jsi přece doma. Cítíš se tak? A jestli ne - není to tvoje vina?
Nesmíme se rozejít a nevědět, co máme dělat. Po každé mši svaté je třeba se ptát: "Nevíte o někom, kdo potřebuje pomoc? Není někdo nemocen a nepotřebuje péči? Nejsou nějaké důležité věci, o kterých by společenství mělo vědět?" Jak by to bylo hluboce křesťanské. Začalo by se možná krátkou poradou v menším kroužku nad tím, jak nejlépe a nejrychleji vyhovět lidem, o jejichž starostech jsme se dozvěděli. Proč se to všude nedělá?
Pozvání bude přijato tam, kde lidé pochopí, že nejde o věc faráře, ale nás všech. Liturgie musí vychovávat k přijetí odpovědnosti. Není možné, aby jeden dělal všechno, je třeba zapojit co nejvíc lidí, dávat jim konkrétní úkoly. Tehdy cítí, že jsou potřební, začínají žít záležitostmi celého společenství. A to už je velká životní i křesťanská hodnota.

Mieczislaw Nowak

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]