Amen 5/2000 Manželství

Amen 5/2000 Manželství

Manželství: vzájemná láska v Kristu

Církev je nevyléčitelně optimistická, co se týče manželství. Její víra, že manželský stav je cestou ke štěstí a k naplnění, nebyla během věků otřesena ani bolestnými zkušenostmi těch, kteří v manželství našli pouze rozčarování a těžké břemeno. Manželství, tak jak ho vidí Církev, není sentimentálním svazkem z milostných románů. Své představy o "šťastném" manželství bere z jiného světa než jen z lidského. To, co si církev myslí a učí o manželství, je tajemství víry, ne lidské zkušenosti. Nemůže izolovat žádnou lidskou zkušenost od daleko většího příběhu lásky, a tím je Boží láska k lidem.

Optimismus církve se tedy týká manželství vykoupeného Kristem, a jako takové může být přijato pouze vírou. Oficiální postoj církve k manželství, k rozvodu, k potratům, k antikoncepci se nezakládá na rozumových argumentech, ale na Božím zjevení. Tím nechceme říct, že zjevení odporuje rozumu - pouze ho přesahuje. Argumenty, které pocházejí z lidského rozumu, mají své opodstatnění v rámci svého oboru - etiky, filosofie, sociologie, a pomáhají pochopit lidskou přirozenost, důstojnost lidské osoby apod. Ale samy o sobě se týkají přirozené instituce manželství, nejsou schopny vyjádřit všechno to, co ví o manželství církev. Ta má pro své vlastní děti větší poklad a vyžaduje od nich poslušnost víry, která spěchá uvěřit Božímu slovu, dokonce i když by toho bezmocný rozum nebyl schopen. Pro církev existuje pouze jeden pravý šťastný konec, tváří v tvář Bohu. Je optimistická o manželském štěstí, jen pokud to znamená, že tento příběh končí v nebi.

Svátost všedního života
Světlo, které církev vrhá na manželství, pochází z jiného světa, ale přesto je tato svátost jedinečná právě svým zaangažováním v pozemské realitě. U všech svátostí platí, že nějaký běžný předmět je vyňat z denního užívání a obdařen duchovní symbolikou a tak se stává nástrojem působení Krista. Rozmnožuje milost, uzdravuje rány hříchu a působí oslavu Boží. Manželství ale není vyňato z denního užívání, ba právě naopak. Kristus ho neustanovil jako úplně novou svátost, nový obřad. Přijal přirozenou lidskou instituci jako svátost své církve.

V žádné jiné svátosti není tak zřetelné, že Kristus chce povznést do řádu Boží lásky i tu nejvšednější realitu. Svátost manželství slavnostním ANO v kostele teprve začíná, uskutečňovat se bude až do smrti jednoho z manželů. Muž a žena, kteří společně vydělávají na živobytí, nakupují, vychovávají děti, baví a smějí se spolu, to vše je svátost. Pravé křesťanské manželství nezná rozdělení činnosti na posvátnou a profánní, všechno je Kristovo, a on z toho činí privilegovaný zdroj milosti v jejich životě.

Proč Kristus ustanovil tuto lidskou instituci jako svátost? Kalvín prohlásil, že když má být prohlášeno za svátost manželství, tak rovněž šití bot a holení. Na tomto místě bychom se mohli ptát primitivních lidských instinktů, proč od pradávna považují zrovna plodnost, předávání života, a tím i manželský svazek za cosi posvátného, za tajemný vliv sil z jiného světa, narozdíl od šití bot a holení. Primitivní pohané přes všechny své orgastické výstřelky byli blíž pravdě než moderní pohané, kteří v sobě ve jménu vědy všechny instinkty umlčeli. Ale cíl, o který pohanské kulty marně usilovaly, zná jenom Bůh. Pouze on může ve Zjevení ukázat, proč je manželství svátostí a jakou roli hraje v jeho plánu spásy.

První pár
Bůh Jahve řekl: "Není dobré, aby byl člověk sám. Musím mu udělat pomocnici, která by se k němu hodila." (Gn 2, 18) Adam, který byl učiněn k obrazu Božímu a určen k přátelství s Bohem, a tím byl postaven nad všechno pozemské tvorstvo, mohl najít společníka jedině v někom, kdo má stejnou důstojnost, je stejně uzpůsoben a má stejný cíl: "Toto je kost z mých kostí a maso z mého masa!" (Gn 2, 23).

Dokonalý manželský soulad je vyjádřen symbolicky: "A oba byli nazí... a jeden před druhým se nestyděli." (2, 25) Před hříchem žil tento pár v milosti, jejich vůle byla napojena na Boha jako na nejvyššího vůdce jejich životů a konání, a právě proto zakoušeli dokonalou svobodu. Milost pronikala celé jejich bytí natolik, že všechny sklony přirozenosti s ní byly v dokonalé harmonii, nebyly narušeny nezřízenou žádostivostí.

Poté co Adam s Evou zhřešili, spatřili, že jsou nazí (3, 7). Harmonie přirozenosti byla neodvolatelně ztracena. Lidská přirozenost zůstává taková, jaká byla podle Božího záměru - sama o sobě dobrá. Ale souladu a harmonie dosahuje jen obtížně, za cenu odříkání, kázně, výchovy vášní, zvláště sexuální touhy. Funkce přirozenosti získaly nekontrolovanou emancipaci na vládou rozumu a milosti, a tím se stávají nebezpečnými pro člověka samotného. Žádostivost všeho druhu bude od nynějška způsobovat Adamovi a jeho potomkům morální těžkosti a utrpení.

Důsledky porušení ve vztazích lidského páru jsou bohatě ilustrovány ve Starém zákoně; polygamie, rozvod, nerovnoměrnost vztahu muže a ženy - to jsou neřesti, které pronikly i do vyvoleného národa, i když měl před očima ideál prvních stránek Geneze. Dobro manželského svazku může být obnoveno jenom obnovením řádu celého stvoření. Muž a žena v sobě musí navzájem poznat osobu a dítě Boží a nejen nástroj svého uspokojování. Byl by to neuskutečnitelný ideál, kdyby Bůh nevzal záležitost do svých rukou.

Manželství a smlouva
Ihned po pádu následuje příslib vykoupení. Ze začátku je spíše mlhavý, ale postupně získává kontury smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Skrze Mojžíše a proroky se její podoba v mysli vyvoleného lidu stále vyjasňuje. Ozeáš (8. stol. př. Kr.) poprvé ukazuje na paralelu mezi Smlouvou a manželstvím. Manželství Ozeáše s cizoložnicí a prostitutkou vyjadřuje osudy Smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Ukazuje se, že vyvolený národ je nevěrný svému Božskému Snoubenci, odvrací se od něj k pohanským kultům: "Řekla: Půjdu za svými milenci, kteří mi dávají vodu a chléb, vlnu a len, olej a nápoje" (2, 5). Ale obraz trpělivého a odpouštějícího manžela zjevuje milosrdnou lásku Boha vůči Izraeli; Sešle na ni očistné tresty, ale když se ona k němu obrátí, přijme ji s láskou: "Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním" (2, 19).

Další proroci i Spisy často užívají obraz manželství, aby vyjádřili lyrický tón božské milující něhy. Na druhé straně se tak zpětně vyjasňuje instituce manželství: má být obrazem Smlouvy, kterou uzavřel Bůh se svým lidem. Že to není jen literární nadsázka, potvrzuje sv. Pavel ve slavné pasáži listu Efezanům (5, 32).

Mezi hlavní rysy, které Písmo vyzdvihuje v analogiích Smlouvy a manželství, patří věrnost a vytrvalost navzdory všem pádům a těžkostem. Zde se nachází pravý základ nerozlučitelnosti manželství. Argumenty sociologického typu mohou toto přesvědčení církve jen podpořit, nikoliv dokázat. Pouze Boží úmysl s manželstvím jako obrazem Smlouvy mezi ním a církví je skutečným důvodem jednoty manželů. S tímto úmyslem Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a určil, aby byli jedním tělem (srv. Ef 5, 31). Už do přirozenosti člověka vložil obraz svého vykupitelského záměru - a naopak, manželství může opět najít své dokonalé uskutečnění jen vykoupením.

Naplnění Smlouvy
V Kristu je Smlouva s Bohem a člověkem naplněna způsobem, o kterém se nám ani nesnilo. Kristus je osobním ztělesněním Smlouvy. Ti, kteří přistupují k Nové smlouvě, se mysticky ztotožňují s Kristem: jsou přivtěleni k jeho Tělu vírou a křtem, a tak se účastní jeho lásky k Otci a jeho neotřesitelné věrnosti vůči němu. Mezi člověkem a Bohem teď panuje nový vztah, vztah Syna k Otci. Skrze Krista je obnovena manželská harmonie mezi snoubenkou, kterou je Boží lid, a jejím božským Snoubencem. Církev je nová Eva, Kristova nevěsta, kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, vzata z jeho boku, když usnul na kříži (srv. Gn 2, 23; Jan 19, 34).

Spolu s novostí Smlouvy nastupuje novost manželství. Jestliže poklid prvního páru byl ještě mimo rámec vykoupení, teď už je tu vyšší dokonalost sjednocení - je to svazek na jedné straně vykoupený krví a na druhé straně stvrzovaný neustále kající věrností.

Nesmíme to ale chápat jako znehodnocení přirozeného manželství. To má svůj vlastní cíl a opodstatnění, které není smazáno pozvednutím do nadpřirozeného řádu. Přirozeným cílem je plození dětí a soužití muže a ženy, nadpřirozeným účast na životě Nejsvětější Trojice. Nesmíme si myslet, že bez Vtělení by svět postrádal něco ze své přirozené dokonalosti. To ale neznamená, že Vtělení a vykoupení je jen jakýsi dovětek Boží za Slovem, kterým stvořil nebesa a zemi, dovětek, který musel vyřknout ve chvíli, kdy se mu stvoření vymklo z rukou. Nikoliv, Vtělení bylo od počátku naplánováno jediným jednoduchým úkonem Boží vůle už ve stvoření. Aplikováno na manželství: je dokonalé už ve svém přirozeném ustanovení, ale už v něm se odráží spasitelná Boží vůle. Bůh uzpůsobil přirozený řád tak, že ukazuje na dokonalost darovanou vykoupením. Vztah mezi mužem a ženou odráží Smlouvu; plodnost, která zaplňuje zemi, je obrazem (a zároveň podmínkou) plodnosti církve, která zaplňuje nebe.

Plození potomstva k věčnému životu
V čase mezi Adamovým hříchem a příchodem Krista stálo manželství a Smlouva proti sobě, navzdory mnoha podobnostem. Ve stavu nevinnosti by tu byla dokonalá spolupráce, dítě lidské lásky narozené v milosti by bylo dítětem Božím; ale tato harmonie přirozeného a nadpřirozeného byla narušena - dítě se rodí s dědičným hříchem. Teprve Kristovým příchodem je vzájemnost manželství a Smlouvy obnovena, ale nyní není "automatická", ale závisí na svobodné volbě člověka.

Přirozená funkce manželství, plození potomstva, je pozvednuta do role budování mystického těla Kristova. Proto je také manželství ustanoveno jako svátost. Je pravda, že děti se v křesťanském manželství dále rodí v dědičném hříchu, takže lidská láska není bezprostředně nástrojem té božské lásky, která z lidí činí děti Boží. Ale jestliže pohlédneme na manželství jako na úkol, který svěřila církev svým dvěma údům, pak poznáváme, že je to církev, matka všech žijících, která je pravou matkou jejich dítěte. Ona skrze dvě svátosti - manželství a křest - rodí děti do Nové Smlouvy, do plnosti života lidského a božského. Láska manžela k manželce je skrze lásku Krista k církvi plodná v dítěti, adoptovaném synu Božím.

Křesťanské manželství je tedy velikou svátostí nejen proto, že zobrazuje vztah mezi Kristem a církví, ale také proto, že spolupracuje na tom, aby láska Krista k jeho nevěstě byla účinná. Dítě narozené ve svátostném manželství je bytostně orientováno ke křtu. Nemusíme dodávat, že zrozením dítěte a přinesením ke křtu svátostná úloha rodičů nekončí - stávají se pro dítě prvními apoštoly Krista a učí ho žít v církvi.

Manželská milost
Také manželské společenství muže a ženy je svátostí pozvednuto z porušení prvotní harmonie. "Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti své vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví." (Ef 5, 28-29). Nyní se tu objevuje nový, nadpřirozený smysl "dvou v jednom těle" z knihy Genesis. Vzájemná pomoc manželů sahá až do sféry milosti, protože oba jsou údy Kristova těla, ve kterém jsou také vzájemně sjednoceni. Jako vysluhovatelé svátosti jeden druhému předávají milost pocházející od Krista. V manželství každý z partnerů nachází v tom druhém stálou přítomnost daru Boží milosti, stálou příležitost přiblížit se k Bohu. Milost, pokud není držena těžkým hříchem, zůstává v jejich svazku bez ohledu na to, jestli se jejich soužití jeví navenek šťastné, nebo ne.

Nicméně v ideálním případě je tato "vnější" svátostná milost také zdrojem "vnitřní" milosti, která buduje jejich jednotu skutečně prožívanou a pociťovanou. Pomáhá jim utvářet harmonický vztah, eliminovat hříšnou žádostivost, podřídit své smysly a vášně vládě rozumu a rozum vládě Krista. Učí je přinášet oběti a odhodlat se k bolestným rozhodnutím, je-li to třeba ke slávě Boží a k dokonalosti manželského stavu. Dokonalá jednota manželského páru se plně uskutečňuje v čisté lásce, která nehledá sebe, ale nachází své štěstí jen ve štěstí druhého. Takovou láskou je manželství nadpřirozeně plodné, i když postrádá potomstvo.

Vidíme tedy, že muž nebo žena jsou stvořeni vlastně jako polovina člověka, která směřuje k naplnění dokonalé lásky v jednotě s druhou "polovinou". Existuje však ještě jiná, nadpřirozená možnost, jak tuto druhou polovinu doplnit. Je to zasvěcený stav, v němž je partnerem Kristus sám, bez prostřednictví druhého člověka. Svatební šat, který oblékají budoucí řeholní sestry při obláčce, není jen uspokojením ženské sentimentality. Řeholní stav bude pro sestru skutečným, dokonalým manželstvím, které uskutečňuje pouto mezi církví a Kristem ještě bezprostředněji než manželství dvou lidí.

Těžkosti při naplňování ideálu
Církev je tedy velice optimistická, co se týče manželství, ne proto, že by neznala nebo nechtěla znát skutečný stav věcí, ale protože zná místo manželství v příběhu lásky Boha a lidstva. Zároveň si velmi dobře uvědomuje, jak je těžké vyrovnat se s následky dědičného hříchu. Zná muka viny a rozpolceného svědomí, slabost a pády. Je to součást křesťanského života, se kterou se člověk musí vytrvale potýkat a vědomě pěstovat opak. Dobrá zvěst o manželství ale znamená, že Bůh tento boj posvěcuje, a že je to předem boj vyhraný, nepřikloníme-li se dobrovolně na stranu poraženého. Vítězství se možná ukáže v plné slávě až v nebi, ale to je úděl celého pozemského putování.

Svátost znamená, že člověk vstupuje do Kristovy lásky. Tato láska však vyvrcholila v bolestech Kalvárie. V manželství může nastat něco podobného. Křesťanská rodina je skrze svátost manželství zasvěcena trpícímu srdci Ježíšovu, které naplno prožívalo emocionální, dokonce i duchovní bolest a prázdnotu. To ale pro něj neznamenalo "ztrátu iluzí", probuzení do bezvýchodné reality. Znamenalo to naopak pevnější přimknutí se k Otci ve věrnosti.

Lidský rozum to nikdy nepochopí, jen skrze Zjevení jistě víme, že lidská věrnost má svůj vzor a vyvrcholení v lásce Krista k Otci, Krista k církvi. V tomto světle můžeme také hledat spiritualitu odloučených manželů. Je třeba hledat jednotu s Bohem smlouvy, který na chvíli skryl svou tvář před vyvoleným lidem, ale navěky je věrný svým příslibům: "V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel." (Iz 54, 8) Za troskami pozemského obrazu manželství lze přesto vstoupit do reality všeobjímající Boží lásky. Je to svátostná milost manželství, která způsobí, že tato heroická ctnost je možná.

Neexistuje možnost, že při uzavírání svátostného manželství došlo k omylu, že on "nebyl ten pravý", ona "nebyla ta pravá". Bůh se nemýlí, když posvěcuje manželský svazek. Může se ale stát, že volá manžele k velkým obětem a k naplňování věrnosti za velmi nepříznivých okolností. V tom případě jim ale nabízí hojnost milosti, aby tyto zkoušky mohli unést. Velkou a častou chybou troskotajících manželství je, že partneři pod tíhou zkoušek a často i hříchu rezignují na duchovní život, že z malomyslnosti odmítají i prostředky, které jim církev dál nabízí. Stálým zdůrazňováním toho, že nejprve s manželstvím musí být vše v pořádku, aby se dalo mluvit o duchovním životě, se může docílit pravý opak: rezignace, nebo dokonce odpadu od víry.

Ano, s manželstvím musí být všechno v pořádku, ale to vždy neznamená hned teď a tady dokonalou harmonii vztahu. Štěstí, o kterém mluví církev v souvislosti s manželstvím, je veliké tajemství: "mám na mysli vztah Krista a církve" (Ef 5, 32).

Podle: Colman E. O'Neill, OP, Meeting Christ in the Sacraments, New York 1964 Přeložil Romuald Rob OP. Upraveno a kráceno.

Manželství a poslušnost

Tomáš Machula

Spojení slov manželství a poslušnost může řadě současných lidí připadat jako nevhodný vtip nebo provokace. Doba, kdy muž byl jednoznačně dominantní hlavou rodiny a žena pouze podřízenou a ovládanou služkou, je snad přece dávno za námi a netřeba ji křísit. Ať už je pravda, nebo ne, že běžná manželství v minulosti vypadala právě takto, pro nás je podstatná současnost. A z tohoto důvodu je třeba znovu promyslet pojmy rovnoprávnosti a poslušnosti.

Zděšení ze spojení pojmů manželství a poslušnosti vyplývá z nerozlišování poslušnosti jako ctnosti a poslušnosti jako postoje nesvéprávného otroka nebo stroje. Taková poslušnost, kde jeden despoticky nařizuje a druhý slepě nebo ze strachu vykonává příkazy, do manželství rozhodně nepatří a není třeba se o tom dále rozepisovat. Bylo by však nesmírnou chybou, kdyby se kvůli takto deformovanému chápání z manželství zcela vytratila poslušnosti jako ctnost. Ctnost poslušnosti je totiž něco docela jiného než bezduché plnění příkazů.

Kristova poslušnost
Nejvyšším vzorem a zároveň nejhlubším zdrojem vší lidské poslušnosti je vztah Ježíše Krista k nebeskému Otci. O Pánu Ježíši nemůžeme rozhodně říct, že by "slepě" plnil příkazy Otce, že by sám neangažoval svou lidskou vůli a rozum, nebo že by dokonce něco dělal proti své vůli jenom proto, že mu to Bůh nařizuje. Vztah mezi vůlí Boží a lidskou vůlí Ježíše Krista nebyl "násilnický" na jedné straně a "otrocký" na straně druhé. Člověk Ježíš byl poddán vůli svého Otce proto, že ji plně chápal, souzněl a souhlasil s ní. To, co se v něm vzpíralo tváří v tvář utrpení a smrti, byl strach těla, který byl ale přemožen láskou: "ne má, ale tvá vůle se staň". Takovému poměru dvou vůlí pak můžeme říkat dokonalá poslušnost. Tato Kristova poslušnost Otci je jakýmsi prototypem a vzorem veškeré jiné poslušnosti. Poslušnost se tedy vždy vztahuje k Bohu, ať je to poslušnost manželky vůči manželovi, dětí vůči rodičům a vychovatelům nebo podřízených k představeným a nadřízeným.

Manželská poslušnost
Apoštol Pavel vztahuje na vztah manželů vztah Krista a církve:

V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako je církev podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval. (Ef 5, 21-25)

Toto místo Písma je natolik důležité, že stojí za hlubší zamyšlení. Vztah Kristus - církev nelze aplikovat na vztah mezi manželem a manželkou tak úplně beze zbytku. Kristus je Syn Boží a tudíž nejvýš svatý, dokonalý a neomylný, narozdíl od sebedokonalejšího manžela. Poslouchá-li církev Krista, může si být jistá, že následuje nejmoudřejší a nejláskyplnější vůli, která ji vede nejkratší cestou k cíli. To se o manželovi a jeho vůli vždy říct nedá. Pokud by si manžel dělal nárok na neomylnost a nepřipouštěl by možnost relativizace svých názorů a požadavků, jednalo by se o tu despotickou a neoprávněnou moc nad manželkou, o níž byla řeč výše. Nechceme-li však odmítnout samotné slovo Písma, musíme se ptát, jak má tedy manželská poslušnost vypadat.

Ani ve vztahu Kristus - církev nevystačíme s chápáním poslušnosti jako vztahu mezi nadřízeným a podřízeným, v němž jeden přikazuje a druhý poslouchá a slouží, tím méně v manželství. Na příkladu Krista je patrné, že poslušnost a podřízenost na straně jedné je vykoupena službou a láskou na straně druhé. Manžel má manželce sloužit jako Kristus své církvi. V poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži (Flp 2, 7). Manžel má manželku milovat jako Kristus církev, a to znamená, že se má za ni vydat třeba až na smrt. Představit si při těchto slovech manžela "pod pantoflem" by však bylo stejnou chybou jako představit si pod slovy o poslušnosti manželky nesvéprávnou a zneužívanou služku.

Manžel má Krista následovat a napodobovat ve své nesmírné lásce vůči manželce, ale nemůže se stavět Kristu naroveň. Podle svého lidství jsou si manželé na rozdíl od Krista a církve rovni. To ale neznamená, že jsou si rovni zcela ve všem. Žádní lidé si nejsou ve všem rovni, ani manželé. V některých věcech má navrch muž, v jiných žena. Proto ani vztah manželů není symetrický. Přesněji řečeno, je třeba tento vztah rozdělit do mnoha pod-vztahů, které jsou z větší části nerovné, tu ve prospěch manžela, tu ve prospěch manželky.

Manželka tedy má manžela milovat jako církev Krista a být mu podřízena. To je obrovský požadavek, který ženu neponižuje, ale dává jí důstojnost, protože ji zvláštním způsobem spojuje s Kristem. Aby se ale mohla poslušnost projevit skutečnou podřízeností ve slovech a skutcích, klade to také na manžela vysoký nárok: milovat ženu jako Kristus církev. A celý tento osobní vztah manželů má vertikální směr - společnou otevřenost vůči Bohu. Vůbec nejde o to, že (v obvyklém slova smyslu) jeden rozkazuje a druhý poslouchá, ale o vzájemný neustálý dialog snažící se hledat a naplnit Boží vůli.

Podobně jako byla Kristova lidská vůle s vůlí Otce dokonale sjednocena, má se Otcově vůli stále více blížit i vůle každého z nás. Čím blíže Otci budeme, tím budeme blíž i sobě navzájem. Pro manžely to platí zvláštním způsobem. Princip poslušnosti v manželství totiž vedle společné cesty k Bohu spočívá v co největším sjednocení myslí muže a ženy. Vůle manžela, která touží po souznění s vůlí Otce a která se cele angažuje ve službě ženě, pak pro manželku není prostým rozkazem, ale tím, co sama očekává a po čem touží. Takto popsáno jde samozřejmě o ideál, kterému se lze v praktickém životě jen blížit. Navíc by bylo chybou představovat si, že veškeré rozhodování manželů (byť dokonale svatých a sjednocených s Otcem i navzájem) bude vypadat jako manželovo rozhodné slovo a manželčino radostné přikývnutí. Diskuse a zvažování různých řešení včetně námitek a argumentů jsou žádoucí. Důležité však je, aby se nejednalo o hádku, ale o společné hledání. I jeden samotný člověk, který se zamýšlí nad určitým problémem, klade sám sobě otázky a hledá na ně co nejlepší odpovědi, aby byl schopen co nejlépe se rozhodnout. Manželský dialog by měl vypadat podobně. Nikoli sobecké sebeprosazování, ale společné nalezení nejlepší cesty pro oba.

Nakonec je třeba poznamenat, že téma manželské poslušnosti není omezeno na momenty rozhodování nějaké otázky nebo problému. Jde o celkový životní postoj, který proniká do všech situací a chvil manželského života, a který nedílně souvisí se samotnou podstatou manželského vztahu.

Ideál, nebo skutečnost?
Nejde jen o krásný ideál, o který se není třeba ani usilovat, protože je nereálný. To, že řada manželství vypadalo a vypadá jinak, neznamená, že nemá cenu ani se snažit, stejně jako před Bohem neobstojí tvrzení, že se nemá smysl snažit o svatost, protože lidé okolo evidentně svatí nejsou.

Celý popis poslušnosti v manželství nám může připadat jako obrázek slepé zamilovanosti mladého páru, kde se v mladické nerozvážnosti snaží jeden udělat vše, co druhému vidí na očích; my zkušení už víme, že jim to nevydrží věčně, a ani to není žádoucí. To je sice pravda, avšak jen zčásti. To, z čeho musí mladí zamilovaní "vyrůst", je ona slepota, nevyrovnanost a přehnaná afektivnost. Vzájemná láska musí naopak růst. Manželé se mají stále a více snažit udělat vše, co druhému vidí na očích, ale tato horlivost má být stále vyrovnanější a stále více otevřená Božímu hlasu. Pak se vzájemná poslušnost, láska a sebeobětování skutečně začnou blížit ideálu vztahu Krista a církve.

Škola modlitby 5. část - Modlitba v rodině

Antonín Krasucki

Společná modlitba
Na členy křesťanské rodiny se mohou zejména vztahovat slova, kterými ujišťuje Kristus o své přítomnosti: "Opět vám říkám: jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18, 19-20) Rodinná modlitba je modlitbou společnou ve dvojím slova smyslu: za prvé je to společná modlitba manželů, tedy muže a ženy, dále je to společná modlitba rodiny, tedy rodičů a dětí (srov FC 59).

Modlitba rodičů s dětmi je důležitá, ale právě tak je důležité, aby se sami manželé spolu modlili a prožívali své radosti i krize před Bohem a s Bohem. Jejich modlitba prochází určitým růstem a vývojem. Znám svědectví věřících manželů, pro které je společná modlitba samozřejmostí: když se spolu začínali modlit, cítili se nejistě, jeden před druhým se styděli a teprve postupně nacházeli svou společnou řeč modlitby. Kvalita společné modlitby je také závislá na stupni a intenzitě víry obou partnerů. Někteří manželé budou na začátku schopni třeba jen modlitby naučené, tj. stanovenými slovy. Po nějaké době však mohou být schopni se modlit i vlastními slovy.

Vnější forma jejich modlitby není cílem, nýbrž prostředkem k setkání s Bohem. V některé rodině vyhovuje víc modlitba stanovenými slovy a zde může být velkou pomocí breviář - denní modlitba církve, kde se dají např. do proseb vsunout krátká volně formulovaná slova. Jiné rodině více vyhovuje modlitba volně formulovaná a modlitba naučená bude zastoupena méně.

Křesťanští rodiče mají zvláštní úkol vychovávat své děti k modlitbě, vést je k osobnímu rozhovoru s Bohem. Především v křesťanské rodině se mají děti už od útlého věku učit poznávat a ctít Boha a milovat bližního. Nenahraditelným základním prvkem výchovy k modlitbě je praktický příklad a živé svědectví rodičů. Jen když se otec a matka s dětmi společně modlí, pronikají do srdce svých dětí a zanechávají tam stopy, které události pozdějšího života nedokáží setřít. Papež Pavel VI. mluvil k rodičům: "Matky, učíte své děti křesťanským modlitbám? Připravujete je společně s kněžími na svátosti dětského věku: na zpověď, přijímání a biřmování? Navykáte je myslet v nemoci na utrpení Kristovo, prosit o pomoc Pannu Marii a svaté? Modlíte se doma růženec? A vy, otcové, dovedete se modlit se svými dětmi a s celou rodinou, aspoň občas? Váš příklad myšlení a jednání, podepřený příležitostně společnou modlitbou, je velmi cennou bohoslužbou, praktickou školou života." (srov. FC 60)

Obsahem rodinné modlitby je sám život
Jan Pavel II. píše, že "radosti a bolesti, naděje a zklamání, narozeniny a jubilea, odjezdy, dlouhodobá odloučení, opětné návraty, důležitá a závažná rozhodnutí, úmrtí v kruhu drahých osob apod. - to vše ukazuje Boží lásku zasahující do průběhu rodinných událostí. Tyto situace mají být i příležitostí k díkůvzdání, k prosbám, k důvěryplnému odevzdání se rodiny společnému Otci v nebesích." (srov. FC 59)

Tyto konkrétní situace mohou poznamenat i vnější formu modlitby. V okamžiku, kdy manželé prožívají nějaký konflikt či určitou krizi vztahu, nebudou zřejmě schopni se modlit vlastními slovy (sebelépe formulovaná prosba může být druhým partnerem pociťována jako narážka). Jsou-li však schopni a ochotni se v této chvíli pomodlit jen krátce nějakou modlitbu naučenou (např. Otče náš nebo Pod ochranu Tvou apod.), je to pro ně znamením dobré vůle, že zvou Boha i do této chvíle a chtějí tuto situaci řešit s ním. Až krize nebo konflikt pomine, mohou a mají svou modlitbu opět prohloubit.

Podmínky rodinné modlitby
Rodina nemůže čas a dobu své modlitby ponechat náhodě. Je velmi potřebné, aby byla stanovena pokud možno pevná doba k modlitbě a všem členům aby záleželo na jejím dodržování. Např. po večeři, kdy je rodina pospolu. Mnohdy při nejlepší vůli se nesejdou všichni a pravidelnost bude více záviset na matce, která se modlí každý den s dětmi. Jistě však lze dosáhnout toho, že s určitou pravidelností se k modlitbě sejdou oba manželé i děti. Zásadní problém je v tom, čemu dáváme přednost. Pokud je modlitba v rodině "popelkou", před kterou má přednost televize a různé jiné zájmy, nemůžeme se divit, že to v dětech upevňuje praktické přesvědčení, že modlitba není tak příliš důležitá a že když nezbude čas, tak se vlastně moc neděje. Pro Boha pak zůstávají jen zbytky našeho času, Bůh se ocitá "na posledním místě" a dětí se bude zmocňovat atmosféra praktického ateismu (sice o Bohu mluvíme, ale prakticky žijeme, jako by neexistoval...)

V každém bytě lze vytvořit "posvátné" místo, které víc připomíná Boha a jeho přítomnost mezi námi. Ať už je to kříž na stěně nebo nad stolem, rozžatá svíce při modlitbě nebo kniha Písma sv., která neleží zastrčená a zaprášená mezi ostatními knihami, nýbrž je na viditelném a čestném místě. Když si rodina podle svých možností takové místo vytvoří a schází se tam k modlitbě, může to být velmi prospěšné a povzbuzující.

Aby byla modlitba krásná a živá, měla by mít určitý pořádek a strukturu. Měli bychom vědět čím začínáme, co bude následovat, čím končíme. Např. začínáme znamením kříže, pokračujeme díky a chválami, pak je chvilka zpytování svědomí, prosby, končíme např. modlitbou Otče náš a Zdrávas. Na závěr si mohou členové rodiny požehnat křížkem na čelo. Zde nelze nic předpisovat, každá rodina ať hledá co nejlepší uspořádání své modlitby. Lze využít velmi mnoho prvků. V modlitbě rodiny se má odrážet i liturgický rok, který je velkou příležitostí k nenásilným obměnám: např. modlitba u adventního věnce, intenzivnější četba Písma v době postní, novéna před svatodušními svátky apod.

"Křesťanská rodina se má snažit, aby také doma slavila doby a svátky církevního roku způsobem přiměřeným pro její členy... křesťanská rodina používá soukromé modlitby s jejich bohatými a rozmanitými formami. Kromě ranní a večerní modlitby si zaslouží výslovné doporučení také čtení a rozjímání Božího slova v Písmě svatém, příprava na přijetí svátostí, úcta k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Mariánská úcta, která se projevuje tím, že si osvojuje duchovní postoje Boží Matky a velkodušně ji následuje, je znamenitým nástrojem k upevnění společenství lásky v rodině a k rozvinutí manželské a rodinné spirituality." (srov. FC 61)

Účast rodiny v liturgii
Křesťanské manželství je s eucharistií hluboce spojeno. Tento vztah se musí bezpodmínečně znovu objevit a prohloubit: Eucharistie je vlastním pramenem křesťanského manželství. Vždyť eucharistická oběť zpřítomňuje Kristovu smlouvu lásky s církví. V této oběti nové a věčné smlouvy nalézají křesťanští manželé zdroj, z kterého pramení jejich smlouva manželská, její vnitřní podoba a trvalá životnost. (srov. FC 57)

V některých rodinách je účast na nedělní mši sv. téměř soukromou záležitostí jednotlivých členů. Mnohem větší užitek ze slavení mše sv. může mít rodina tehdy, když slavení nedělní mše sv. chápe jako společnou záležitost. Je příliš mnoho faktorů, které ovlivňují možnost účastnit se bohoslužby společně (malé děti, nemoc, služba v zaměstnání, omezené možnosti dopravy na bohoslužbu, která není v místě bydliště apod.) Společné slavení se však vytváří už doma ve vlastní rodině, např. tím, že se rodina společně na nedělní mši sv. připraví, třebas právě v rámci sobotní večerní modlitby.

Nemusí trvat dlouhou dobu, může být přiměřená i věku dětí. Stačí, když se v sobotu večer ve vhodné chvíli rodina sejde a přečte si nedělní evangelium, případně další liturgické texty. Lze přidat několik slov o přečteném, vyjádřit, za co se chceme při nedělní mši sv. modlit a za co chceme Bohu děkovat - tím se do slavení bohoslužby promítá konkrétní život rodiny. Takto připravená bohoslužba bude všemi členy rodiny prožita s mnohem větším užitkem.

Také nemusí trvat dlouhou dobu, může být spojena buď se společným poledním jídlem nebo s večerní modlitbou v neděli večer. Připomínka toho, co jsme slyšeli v evangeliu, případně v homilii, stanovení si určité myšlenky či předsevzetí, o co se chceme v naší rodině snažit, na co si více budeme dávat pozor - to vše buduje vědomí souvislosti modlitby a bohoslužby s naším konkrétním životem.

"Lítost a vzájemné odpuštění v křesťanské rodině, tak potřebné v každodenním životě, se zvláštním svátostným způsobem dovršují v křesťanském pokání. Přistupování k této svátosti má zvláštní význam pro rodinný život. Manželé a všichni členové rodiny objevují ve světle víry, že hřích nejen odporuje smlouvě s Bohem, ale také smlouvě manželů a rodinnému společenství. To vede k setkání s Bohem, který je >>nekonečně milosrdný<< Každý má mít možnost přijmout svátost smíření kdykoli nezávisle na druhých. Avšak pro společný život rodiny je velmi velkou posilou, když se na tuto svátost v určitých pravidelných intervalech připravují a slaví ji všichni její členové. Je velmi krásnou chvílí, když manželé navzájem nebo děti rodiče prosí o odpuštění, promluví si o tom, co je u nich doma pěkného i o tom, co by bylo třeba napravit, modlí se za sebe navzájem a prosí o Boží i vzájemnou pomoc. Vědomí, že všichni členové rodiny se chtějí rozejít s něčím špatným, přijmout odpuštění a začít v něčem znovu, může rodinnému životu velmi pomáhat.

Když se děti připravují na první svátost smíření a svaté přijímání, nemá to být jen jejich starost, nýbrž záležitost celé rodiny. Právě tak, když se dospívající děti připravují na svátost biřmování, dospělé děti na svátost manželství nebo kněžství, když má být někomu z rodiny udělena svátost nemocných, je to záležitost celé rodiny. Celá rodina se má modlit za dotyčného, pomáhat mu, projevovat mu svůj zájem. Leckdy jde o velkou příležitost oživit v sobě to, co sám ve svátosti již před mnohými lety přijal a co v něm snad trochu zapadlo a zevšednělo.

Na závěr...
... je nutno říci, že rodinná modlitba není stavba, která se jednou vystaví a pak jen udržuje. Spíše se podobá věčnému staveništi, kde sotva zbudujeme jednu část, už nám to padá na druhé straně. Nikdy neříkejme - "teď jsme na to konečně přišli, takhle se to musí dělat", protože hned zítra nebo pozítří se nejspíš ukáže, že to byl krátkodechý, byť ideální model. Je to dáno tím, že podmínky v rodině se často mění, děti se vyvíjejí, malé potřebují něco jiného než velké. Odrůstající děti často procházejí obdobím výslovného nebo tichého odporu vůči společné modlitbě. Málokdy je situace tak ideální, aby se na ni daly aplikovat všechny výše zmíněné metody. Svou roli tu sehrává také lidská slabost a nestálost.

Nejdůležitější je vytrvat a nerezignovat na jakoukoliv formu společné modlitby. Na jedné straně je třeba hledat nové formy tam, kde staré nevyhovují, na druhé straně zvyk na ustálenou formu modlitby pomáhá ve vytrvalosti. V praxi to znamená neopouštět zavedené formy jenom proto, že se nám zdá, že se z nich vytratil život a že se staly jen formalitou. Často jsou tyto "formální" modlitby (před jídlem, před spaním atd.) to jediné, co nás a naše děti dovede přenést přes období duchovní vyprahlosti, kdy bychom se spontánně nepomodlili ani slovem. Zkrátka nepřekážejme Božímu Duchu a vytrvalostí zachraňme svou duši.

Několik glos o náboženské výchově

Eva Fuchsová

"Ať si sám zvolí své náboženství"
Že příchod dítěte změní od základu život jeho rodičů, o tom není sporu. Svět se najednou točí kolem potomka, ve všem se s ním musí počítat a brát na něj ohled. Rázem mladí rodiče zjistí, co je v jejich životě podstatné a co je podružné, čeho všeho se mohou a chtějí vzdát. Musí prostě přeskládat svůj žebříček hodnot podle nové situace. Bohužel se často stává, že se tak víra ocitne najednou na spodních příčkách, ač byla původně na nejvyšší pozici (nebo se to tak jevilo). Není tak vzácné slyšet: "Já jsem dřív byla hluboce věřící, ale pak jsem se vdala, přišly děti, a na tyhle věci už nebyl čas. To víte, už mám jiné starosti..." Nemylme se, dítě v takovém případě není příčinou "duchovního pádu", ale jen indikátorem nebo prubířským kamenem opravdovosti naší víry. Jestliže byla víra jen folklórem nebo výplní našeho volného času, je pochopitelné, že se vytratila; péče o dítě nám tyto kratochvíle moc neumožňuje. Jestli je vztah k Bohu naopak osnova, která celému našemu životu dává smysl a cíl, jestli je to pramen, ze kterého pijeme život plnými doušky, pak příchod dítěte může víru jenom obohatit. Nejenže s ním objevujeme dar života a krásu i bolest světa, ale také nově objevujeme vírou nadpřirozený svět.

To ovšem jen v tom případě, že ho považujeme pro naše dítě za důležitý a hodný objevování. Jinak se můžeme setkat i tímto názorem rodičů - moderních intelektuálů: "My své dítě nechceme ovlivňovat svou vírou a určovat předem jeho názory. Necháváme mu svobodu, aby se samo rozhodlo pro náboženství, až bude chtít." Takový postoj se dá pochopit jenom za předpokladu, že náboženství klademe naroveň módě nebo akvaristice. Jestli je ale pro nás vztah k Bohu aspoň tak důležitý jako jedení příborem a čištění zubů, musíme mu věnovat ve výchově přinejmenším tolik pozornosti jako těmto dovednostem. Neexistuje "nezatížená" výchova dítěte. Ať chceme nebo ne, předáváme dítěti sebe, svůj pohled na svět a způsob života v něm. Z tohoto materiálu si samozřejmě dítě bude s rozvojem vlastní osobnosti vybírat, co samo uzná za vhodné, - až nás to bude častokrát mrzet -, ale to už je úkol pro něj, ne pro rodiče.

Obava z náboženského ovlivňování, ne-li výchovy, ale může mít i jiné kořeny než moderní filosofické smýšlení. Například přesvědčení, že náboženskou výchovou se dá všechno jenom zkazit. Protože dítě jde zákonitě opačnou cestou než jeho rodiče, děláme vlastně pro jeho budoucí víru nejlépe, když ji v dětství ignorujeme. Zkušenost často tento názor potvrzuje: děti z tradičních křesťanských rodin se vzdalují církvi, jen co začnou rozum brát, a nahrazují je mladí lidé i děti z nevěřících rodin. Navíc víra konvertitů bývá živější, rozumově odůvodněná, tudíž i pevnější. Zvyková víra naproti tomu postrádá šťávu pro svého nositele i pro jeho okolí.

Skutečnost je opravdu taková, není třeba to popírat. Jsou tu však tři velká ALE:

První ALE: Člověk vychovávaný od dětství ve vědomí Boží přítomnosti, podle Božích zákonů, nemůže v sobě tento základ tak snadno zapřít. I když Boha výslovně odmítne, pořád pro něj zůstává podvědomým mravním imperativem, se kterým se vyrovnává. Boží přítomnost je pro něj trvalou nebo aspoň dlouhodobou výzvou ke změně. Jednoduše řečeno - má se s čím konfrontovat. Osobním obrácením projde každý, kdo má žít vírou: ale je pravda, že s křesťanem má Bůh "méně práce". Obrácení člověka, který o Bohu nikdy nic neslyšel, je mimořádný zázrak Boží milosti; k obrácení křesťana dochází nepoměrně častěji, aniž bychom si tu mimořádnost uvědomili. Připadá nám takové normální, že člověk z dětské víry po nějakých těch krizích dozrál v dospělého křesťana.

Druhé ALE: I když dojde v dospělosti nebo v mladistvém věku k obrácení, situace takových konvertitů je opravdu nelehká. Chybí jim "grunt" lidství zaměřeného k Bohu. Začínají od úplného začátku, osvojují si základní návyky (mnohdy i lidské, podle výchovy, které se jim dostalo), bojují s elementárními pokušeními a hříchy, s neznalostí o Bohu i o sobě. Celoživotně se potýkají s rozpolceností svého života na oblast duchovní (modlitba, kostel) a světskou (práce, starosti, zábava atd.). Tento handicap jim vynahrazuje horlivost a upřímnost, ale o každou píď duchovna musí se sebou svádět tvrdý boj.

Člověk vychovaný ve víře naproti tomu v sobě nezapře dobrého člověka, ani když zapře víru (ovšem za předpokladu, že v křesťanské výchově, které se mu dostalo, nebylo něco zvráceného).

Třetí, nejdůležitější ALE: budu snad své dítě učit plivat na černochy, aby náhodou v dospělosti nemělo rasistické sklony? Budu s ním žít v jeskyni, aby se nebránilo bydlet v dospělosti v činžáku? Nesmysl, že? Stejný, jako když dítě naučím ignorovat Boha proto, aby ho náhodou v dospělosti neodmítlo. To by platilo jen v případě, že bych svému dítěti vědomě předával takový obraz o Bohu, který by ho mohl odradit, znechutit a stát se pro něj trvalou překážkou k přijetí víry. V tom případě by bylo lepší nejen "neinfikovat" dítě, ale ani sebe, a takové odpudivé podoby víry se zbavit. Případný strach z náboženské výchovy se tedy zužuje na obavu, abychom svým dětem nepředali špatnou, pokřivenou, nudnou nebo odpuzující představu Boha.

"Paní, nechte to dítě příště doma."
Nechci na tomto místě podat stručný návod na ideální křesťanskou výchovu dítěte. Jednak na toto téma existuje mnoho obsáhlých pojednání, jednak ve skutečnosti žádný univerzální návod neexistuje, a pokud ano, tak ho neznám. Spíše je asi tolik optimálních návodů, kolik je na světě dětí a jejich rodičů. Co jednomu vyhovuje, to druhého může deptat. Proto se nebude jednat o žádné rady, ale o několik postřehů z vlastní zkušenosti, týkajících se těch aspektů křesťanské výchovy, které v dnešní době bývají nejčastěji opomíjeny nebo zanedbávány.

Začíná to křtem. Je to poprvé a naposled, kdy si může svobodně a z plných plic zakřičet v kostele. Pak už bude vždycky "narušitelem" bohoslužby. Tady začíná první dilema - chodit, či nechodit s ním do kostela, dokud tam jen spí nebo pláče? Odpověď většinou zní: chodit, protože jdeme do kostela všichni, celá rodina, a miminko nemůžeme nechat doma - to je pochopitelné. Někdy se ovšem setkáváme s důvodem, který má spíš co dělat s magickým pojetím náboženství - nemluvně má být na bohoslužbě kvůli svému duchovnímu užitku, jako by přítomnost na mši působila automaticky, ex opere operato, bez ohledu na dispozice účastníka. Tak to samozřejmě není, člověk musí být alespoň minimálně duchem a vírou přítomen, aby pro něj měla účast na bohoslužbě smysl (to samozřejmě neplatí o svátosti křtu - tam zastupují víru dítěte rodiče - a o některých svátostinách, např. žehnání, které lze ovšem získat i mimo bohoslužbu).

Většinou ale rodiče mají k účasti dítěte na mši rozumnější důvody. V této fázi vývoje se tedy nejedná o náboženskou výchovu dítěte, ale o výchovu rodičů a ostatních účastníků bohoslužby k vzájemné ohleduplnosti a toleranci. Skutečně vzájemné, protože jednostranná nestačí. Je opravdu nevhodné a netaktní doporučit mamince, ať své plačící miminko nechá příště doma nebo ať chodí do kostela jinam. Na druhé straně rodiče takového hlučného potomka by si měli uvědomit, že ti farníci, kteří nemají doma malé dítě, nemají ani tak vyzbrojenou nervovou soustavu proti dětskému pláči. Nedá se to nazvat nedostatkem tolerance nebo nerudností, je to opravdová nemožnost vůlí tuto situaci zvládnout. Někoho může dětský křik znervózňovat tak, že ho úplně zneschopní vnitřní účasti na bohoslužbě. A neumíme si představit, jak je na tom kněz, který má v tu chvíli pronést souvislou, duchaplnou homilii! Je tedy třeba hledat nějaký rozumný kompromis: především se snažit, aby děťátko, než s ním jdeme do kostela, bylo uspokojeno ve všech tělesných potřebách: nakrmit ho, vhodně upravit režim spánku apod. Když se přesto nedaří udržet ho v klidu, nestačí se obrnit trpělivostí, jak to mnohé moderní maminky dělají. Je ohleduplné s ním vyjít ven nebo na odlehlejší místo v kostele, a sledovat bohoslužbu spíše zpovzdálí. Nemusíme se obávat, že naše účast tím pádem nebude platit, že budeme duchovně ochuzeni. Je to jistá forma oběti, kterou budeme kvůli dětem přinášet ve svém životě už pořád. Důležité je si uvědomit, že je to oběť na oltář Bohu, a že on má dost síly a moci vynahradit nám nedostatek soustředění jiným, podstatnějším způsobem. V každém případě je dobré se předem na takovou bohoslužbu připravit rozjímavým pročtením liturgických textů, úkonem odevzdání sebe i dítěte do Boží náruče.

"Nesmíme omezovat jeho osobnost"
Další fáze přichází ve věku, kdy už dítě začíná vnímat skutečnost kolem sebe jako něco daného, čemu je třeba se občas přizpůsobit. Kdy to bude, záleží nejen na temperamentu, inteligenci a osobnosti dítěte, ale také (a možná nejvíc) na výchově. Jsou děti, které jsou ještě v šesti letech přesvědčené, že celý svět je tu kvůli nim, protože se ještě v životě nesetkaly s žádným příkazem, zákazem, omezením, a když ano, tak vědí, že stačí trochu přitlačit (pláčem, trváním na svém, vztekem, výhružkami) a realita se jim přizpůsobí. Ostatně takovým dětem tento dojem zůstane většinou až do dospělosti.

Za normálních okolností ale dítěti kolem dvou let začne docházet, že něco se nesmí a něco musí, a že to není vždy to nejpříjemnější. Většina rodičů to chápe jako přirozenou průpravu pro život, a nečiní jim to žádné výčitky ve svědomí. Často se ale setkáváme s tím, že křesťanští rodiče nemají odvahu spojovat tuto "nepříjemnou" stránku života s duchovní zkušeností dítěte. Co se týče Pána Boha, musí být pro dítě všechno nejpříjemnější, nesmí to nijak překážet jeho přirozeným choutkám, aby se mu to nezprotivilo. A tak jsme někdy svědky toho, že i větší děti v kostele běhají, křičí, jedí, chodí volně až k oltáři, lezou do zpovědnic a na kazatelnu. Rodiče jim v tom nebrání; nejčastěji proto, že jim nebrání nikdy v ničem, ale někdy právě z toho důvodu, aby jim neznechutili chození do kostela, ačkoli v běžném životě zákazy a příkazy nešetří.

A zde se dostáváme k velice důležitému bodu, který se zdaleka netýká jen "chození do kostela", ale celé křesťanské osobnosti dítěte. A tím je vyrovnanost obrazu o Bohu. V tomto případě jde o nevyrovnanost mezi obrazem Boha milujícího, všechápajícího, nejbližšího přítele, cenícího nadevše radost a svobodu... a obrazem Boha nejvýš svatého, nepochopitelného, převyšujícího všechno stvořené, dárce a strážce řádu, napravitele porušené přirozenosti, Boha, jemuž jsme zavázáni úctou a poslušností. V dnešní době obecně ve výchově převládl první obraz. Ten druhý se raději tají - dětem určitě, ale často i dospělým, aby je takový Bůh nevyděsil.

Je to ale skutečně takové zděšení, když z ulice plné lidí, aut, hluku a vtíravých reklam vkročíme do ztichlého, ztemnělého kostela, ve kterém přímo hmatatelně cítíme Boží svatost a transcendenci nad tímto světem? Pro většinu lidí, dokonce i nekřesťanů a nevěřících, je to spíš úleva, povolení napětí, ve kterém nás drží hektický "svobodný" svět. Bůh je Ten, který nepodléhá módě, jeho dokonalost a přitažlivost není závislá na reklamě, on sám pak je nad světem, kterému dává existenci a řád. O tom všem mluví prostor kostela, oáza Boží transcendence v tomto světě. Odehrává-li se v kostele liturgie, nemělo by to být narušení, ale naplnění prostoru chválou vykoupeného lidstva.

Pro to všechno mají děti zvláštní cit, nenarušíme-li jim ho sami. To je snadné - stačí je prakticky utvrzovat v tom, že mezi kostelem a ostatním světem není vlastně žádný rozdíl. Pohnutky jsou pochopitelné - dítě se má v kostele cítit přirozeně, jako doma, aby tam chodilo rádo. Má to ale jeden háček. Dáme-li přednost vnímání přirozeného před nadpřirozeným, může se stát, že pro dítě začne být návštěva kostela naopak nudnou nedělní formalitou. Jestliže ho v kostele nečeká nic jiného, zvláštního, tajemného, kvůli čemu je třeba se ztišit a ovládnout svá nutkání, pak je to tedy rozhodně zábavnější na hřišti nebo u McDonalda. Neměli bychom svému dítěti bránit, aby vnímalo tajemství všemi póry svého těla, a to zvlášť ve věku, kdy je jeho dětská víra odkázána především na pocity a prožitky. Bohužel leckde brání takovému prožitku už vnitřní uspořádání nebo výzdoba kostela, jinde zase způsob slavení liturgie jako "náboženské show". Bohužel i tzv. dětské mše trpí leckdy tímto nedostatkem. Na jedné straně je chvályhodná snaha přiblížit dětskému rozoumku co nejvíc z křesťanské zvěsti, nemělo by to ale být na úkor toho nejpodstatnějšího pro dítě - úžasu z tajemství a přesažnosti Božích věcí nad tímto světem. Tomu paradoxně spíš poslouží to, že ne všemu dítě rozumí, ne všeho se účastní, že místy je jenom pasivním příjemcem vjemů. Pocit Boží blízkosti a důvěrnosti mu může zatím zprostředkovat bezpečí matčiny nebo otcovy náruče. To všechno ale předpokládá snažit se s dítětem být na takovém místě, aby vidělo něco z toho, co se děje u oltáře. Vzadu mezi natěsnanými těly těžko zažije Boží velebnost.

To platí i pro děti o něco větší. I když jejich rozum už je schopen se účastnit, zvlášť na liturgii přizpůsobené pro děti, neměl by vytlačit prožitek Boží slávy. Proto je rozhodně vhodnější umožnit dětem pochopení předem, např. v sobotu večer s nimi projít čtení, zamyslet se nad liturgickou dobou nebo slavností, aby už mohly druhý den pochopené jen "zažít". Pro soustředěnost dítěte pak je rozhodně lepší, když sedí v lavici s rodiči, kteří mu mohou leccos třeba jen posuňkem připomenout, případně krátce vysvětlit, než když sedí vpředu v houfu dětí (které se většinou zabývají společně úplně jinými věcmi). Mše svaté pro děti, které spíš vypadají jako hodiny náboženství, kde se pod přívalem informací téměř ztrácí význam oběti, mají přes všechno pozitivní také svá úskalí. Děti to tam "baví", ale otázka je, jestli je baví zrovna to, kvůli čemu tam jsou.

"Na to jsi ještě moc malý, to bys nepochopil"
To ale neznamená, že rozvíjející se rozum dítěte máme nechat ležet ladem. Naopak, poznání věcí Božích by mělo držet krok s poznáním v ostatních oblastech. Znám chlapce, který se běžně orientuje na internetu a zároveň je přesvědčen (díky "katolické" výchově), že dárky pod stromeček mu nosí oknem Ježíšek. Dá se očekávat, že tyto naivní náboženské představy budou brzy kolidovat s jeho složitým obrazem světa.

V praxi to znamená mluvit s dětmi o Bohu tak pravdivě, abychom nic později nemuseli odvolávat, jen rozvíjet a upřesňovat. Poučení musíme dávkovat úměrně věku a schopnostem dítěte, a to znamená v každém případě stručnost a jednoduchost. Ale stručnost nesmíme zaměňovat s odbýváním dítěte a jednoduchost s polopravdou nebo lží. Úplně zapomeňme na větu v záhlaví tohoto odstavce, protože taková odpověď na dítě svádí naši neschopnost něco vysvětlit. Téměř na každou otázku se dá pravdivě odpovědět tak, aby dítě nabylo dojem, že teď je mu věc jasnější, případně že není nic divného na tom, že mu to jasné není. Ale vyžaduje to, abychom svou víru sami dobře znali. Jen tak dokážeme radostnou zvěst smrsknout na dětské dávky, aniž bychom poškodili její jádro.

Nemusíme se bát přitom používat podobenství, přirovnání, obrazné představy. Jednak tuto metodu posvětil sám Pán Ježíš a používal ji nejen pro děti, ale i pro dospělé, jednak jsou naše případné intelektuálské obavy liché. Mám na mysli ty obavy, aby dítě nezískalo nějaké příliš hmotné a primitivní představy o duchovním světě. Ani dospělý člověk se totiž neobejde bez představ a maximálně vymění jeden za druhý, úplně stejně neadekvátní, například obraz staříka na obláčku za představu všeprostupujícího plynu, větru nebo elektřiny. Krásně o tom mluví C. S. Lewis v knize Zázraky:

Jedna dívka, kterou znám, byla vedena svými "vysoce přemýšlivými rodiči" k tomu, aby považovala Boha za dokonalou "látku"; v pozdějším věku si uvědomila, že si Boha představovala jako nekonečnou masu vanilkového pudingu (a co čert nechtěl, puding jí vůbec nechutnal).

Obecně řečeno, diskuze s dětmi o Bohu a náboženství bývá mnohem rozumnější než s dospělými, v tom smyslu, že do ní nevstupují žádná předem daná východiska, názory, emoce; stručně řečeno, dítě si v diskuzi neohřívá vlastní polívčičku. Chce se o Bohu skutečně něco dozvědět, zatímco dospělý chce za každou cenu polemizovat a používá často sofistické metody. Argumenty dětí bývají čisté, bez postranních úmyslů, většinou i logické (někdy dá práci zjistit, kudy se úvaha ubírala, ale když si tu práci dáme, odpovíme skutečně na to, co chce dítě vědět). Chraňme se i my emocionálních reakcí a argumentačních "zkratek", které jsme zvyklí používat v diskusích s dospělými.

Vraťme se ještě jednou k vyrovnanosti obrazu o Bohu, jak ho dětem předáváme, tentokrát v rozumové rovině. Bůh je nepochopitelný a slovy neuchopitelný, takže ať děláme, co děláme, vždycky bude náš obraz o něm nedostatečný. Ale na jedno bychom si měli u sebe i u dětí dát pozor - aby byl nedostatečný rovnoměrně, aby se silně nenahýbal na jednu stranu. Někdy se i nechtěně stane, že dítě získá o Bohu výrazně jednostrannou představu, protože máme potřebu mluvit o něm jen v určitých souvislostech. Klasický příklad je metoda našich prabáb - mluvily s dětmi o Bohu nejčastěji v souvislosti se zlobením: "Počkej, však on tě Pámbu vytrestá!" Ale to zdaleka není jediná možnost, jak zkreslit Boží obraz; stejně tak se Bůh může jevit dítěti příliš svobodomyslný, bezmocný nebo slabý nad lidskou svobodou, příliš tělesný nebo příliš duchovní (až neosobní), příliš statický (nad světem a mimo svět) nebo příliš dynamický (měnící se se světem) atd. Všímejme si, jaký obraz Boha v dětech nejvíce pěstujeme, a snažme se ho vědomě vyrovnávat do všech stran.

Na závěr ještě jednou připomínám, že tyto glosy nejsou míněny jako rady, ale jako inspirace k zamyšlení. Týkají se oblastí, které jsou v dnešní době nejčastěji opomíjeny a podceňovány, to ale neznamená, že jiné akcenty, o kterých tu nebyla řeč, jsou méně podstatné. Naše výchova nebude nikdy dokonalá, i kdyby se řídila všemi vynikajícími návody, ale snažme se Bohu aspoň nepřekážet. Výchova k víře totiž není záležitostí mezi námi a dítětem, ale mezi dítětem a Bohem.

Proč nesmím přistupovat ke svátostem?

Žiji s mužem již šest let bez církevního sňatku, protože on už dříve uzavřel manželství s jinou. Poznala jsem ho až po rozvodu, nerozbila jsem tedy jeho manželství, dětem jsem také neukřivdila, protože žádné neměli. Velmi mě trápí to, že nemohu přistupovat ke svátostem. Během těch šesti let mi hlavou proběhlo mnoho věcí. Nechápu, proč mě církev považuje za takového zločince - vždyť rozhřešení dostanou zloději, prostitutky, dokonce i vrahové, a já jsem od svátostí oddělena jako ta malomocná. Slyšela jsem, že kdosi opustil ženu i děti, ale protože to bylo manželství jenom civilní, mohl s celou parádou přistoupit k oltáři a uzavřít církevní sňatek s novou ženou. A církev připouští takové lidi bez výhrad ke svátostem. Nebo si občas říkám: kdybych žila ve svátostném manželství a párkrát do roka bych svého manžela zradila, svátosti by mi byly k dispozici. Byla bych v očích církve lepší než teď, ačkoliv žiji poctivě, muži jsem věrná, pouze nemáme církevní sňatek. Chce se mi plakat, když vidím, jak lidé přistupují ke zpovědi, k přijímání, a já jsem jak ten poslední vyvrhel. Nechápu, co je na sňatku v kostele takového, že bez toho považuje církev manželství za nepravdivé.

Chápu, že se na mě obracíte s prosbou o pomoc: chtěla byste na své drama pohlížet ve světle víry, možná je ve vás tichá naděje, že se přece musí nalézt východisko z této bezvýchodné situace. Odpusťe mi, že začnu historkou, která zdánlivě nemá s vaším příběhem nic společného. Kdysi si můj malý bratříček ošklivě polámal obě ruce. V tu chvíli ho obklopil plačící, lamentující a povykující dav. Lékař se dostavil velmi rychle, a první věc, kterou udělal, bylo, že odehnal zevlouny a domácí požádal o klid. Vzpomněl jsem si na tuto situaci proto, že bych rád začal naši rozmluvu podobně; pokud chceme dosáhnout čehokoliv pozitivního v tak nesnadné záležitosti, musíme se v první řadě vzdát těch argumentů, pohledů a pocitů, které k tématu nic neříkají, kromě toho, že znesnadňují jeho pokojné rozuzlení.

Tedy za prvé: Milosrdenství Boží je nekonečné a neexistuje hřích, který by Bůh nechtěl nebo nemohl člověku odpustit. Rovněž pro udílení nebo zadržení rozhřešení neexistuje kriterium "menšího" nebo "většího" hříchu. Každý hřích sám o sobě je tak znepokojující událostí, že nemá cenu porovnávat ho s jinými hříchy, ale je třeba prostě hledat Boží odpuštění. Odmítnutí rozhřešení vyplývá ze zcela jiných důvodů, než z klasifikace hříchů podle jejich závažnosti. Všeobecně řečeno, rozhřešení je možno odmítnout tehdy, když existuje důvodná obava, že se kdosi o milosrdenství Boží uchází nepravdivě: nelituje hříchu nebo nezamýšlí vyhýbat se příležitosti k dalším hříchům nebo svůj život založil v rozporu s Boží vůlí. Ale dost těchto obecných tvrzení. Pro vás z toho vyplývá přinejmenším to, abyste zanechala neužitečných stesků, že jste pro církev téměř "zločincem". K vaší situaci církev říká jediné: že se neshoduje s naukou a vůlí Pána Ježíše.

Za druhé: Svou bolest, že nemůžete přistupovat ke svátostem, není potřeba vyjadřovat v absurdních obrazech. Absurdním se jeví hněv, že jiného, kdo je možná větší hříšník, církev ke svátostem připouští. Samozřejmě chápu, že nepřejete zmiňovanému člověku, aby už neměl možnost smíření s Bohem. Rozumím, že z vás mluví vlastní bolest, a ne přání, aby byli od svátostí odtrženi i druzí. Nicméně se mi zdá, že tento typ bolesti v sobě obsahuje z pohledu víry cosi nezdravého: skrývá se za ní jednak nechuť uznat svůj vlastní hřích, jednak pocit, že jsem spravedlivější než mnozí jiní, kteří ke svátostem mohou chodit.

Co se týče situace zmiňovaného člověka: sám čas od času přijímám svátostný slib manželů, z nichž jeden má za sebou civilní sňatek. A musím se přiznat, že to činím se smíšenými pocity. Církev nabádá, aby se v těchto případech pečlivě prozkoumalo, zda nový svazek, který má být zpečetěn svátostí, nezpůsobí křivdu dřívějšímu partnerovi, a zvláště dětem; liturgie svátosti manželství má být spíše skromná. Vím, že svátost může být v těchto případech udělena, ale přesto je mi těžko na srdci. Ale vraťme se k tématu.

Za třetí: Nevytvářejte si alternativy svých hypotetických přestupků proti Božímu zákonu, které by vás nevyloučily od svátostí. To také postrádá smysl. Kdysi mi řekla sestra kněze, který opustil kněžskou službu a oženil se: "Lépe to udělat takto, než aby žil celý život v klamu." Víra nerozumí takovým alternativám. Víra nám říká, že každý z nás může a musí žít shodně s vůlí Boží, a nikdo není nucen vybírat si mezi jedním a druhým hříchem. Pokud jsem sešel z cesty Božích přikázání, víra mi hlásá naději na Boží milosrdenství a návrat na tu cestu, i když nejsem sám schopen ji nalézt. Krátce řečeno, nemá smysl zabývat se tím, co by bylo, kdybyste párkrát za rok zradila svého manžela, s kterým jste svátostně sezdána. To by bylo skutečně ohavné. Raději se zabývejte tím, co dělat ve své přítomné situaci, abyste se nakonec smířila s Bohem.

Za čtvrté: Bude také dobré podívat se kriticky na svou bolest z vyloučení od svátostí. Vychází skutečně z touhy po Božím odpuštění a z lačnosti po Těle Kristově, nebo trpíte především tím, že Vaši situaci, na které nevidíte nic zlého, církev považuje za neslučitelnou s požadavky evangelia? Položte si otázku, zda Vaše bolest vychází z lítosti, že jste se ocitla v situaci, která se Bohu nelíbí, nebo z toho, že se cítíte ukřivděná - Bohem, církví, osudem.

Všechno, co jsem dosud napsal, bylo jakousi přípravou pro náboženské rozuzlení Vaší situace. Velmi bych si přál, aby byl celý můj list prodchnut co největší vstřícností k Vám. Ale jednoznačně chci mluvit výlučně v perspektivě víry, protože mimo tuto perspektivu na toto téma nemá cenu mluvit. Mimo víru v Krista je snadné Vaši manželskou situaci posoudit jako úplně normální a stanovisko církve jako neopodstatněné. Mimo víru také nehraje žádnou roli vzdálení od svátostí. Takže pokud někdo z pozic nevíry kritizuje stanovisko církve v manželských záležitostech, tak se mi zdá, že je to strkání nosu do cizích záležitostí, a rád bych takovému člověku nabídl rozhovor na jakékoliv jiné téma.

Pokusme se tedy pohlížet na Vaši situaci v duchu víry. Ptáte se, "co takového" obsahuje svátostné manželství. Chtěl bych upozornit, že manželství je jedním z nejdůležitějších rozměrů lidského života, a svátostí se celý tento rozměr otvírá přítomnosti a milosti Krista, našeho Pána a Spasitele. Živá víra si prostě neumí představit, že by něco tak opravdového jako manželství a rodina mělo být budováno bez Krista. To že vy jste si to už šest let uměla představit, svědčí - nehněvejte se - o jakési slabosti Vaší víry. Kéž byste to jednou uznala a chtěla poprosit Pána o odpuštění!

Tento úhel pohledu se často setkává s námitkou: církevní manželství často žijí hůře než manželství civilní! Jistě, je to pravda, ale není to námitka proti významu svátosti, ale proti lidskému hříchu, který dokáže znehodnotit dokonce i svátostnou milost.

Někdy i lidé, kteří spolu začínali civilně a po pár letech se rozhodnou uzavřít svátostné manželství, nemohou pochopit, co bylo na jejich svazku špatného. Zde je dobré připomenout, že církev uznává hodnotu a plnoprávnost manželství nepokřtěných, pokud bylo uzavřeno ve shodě s právem společnosti. Naproti tomu civilnímu svazku pokřtěných a věřících lidí církev vytýká především, že tito křesťané zakládají rodinu a nechtějí, aby v ní přebýval Kristus. I kdyby tento svazek byl lidsky viděno sebelepší, stále je omezen rozměry tohoto světa. Kristus ho nemohl povznést k životu věčnému.

Vaše situace je ale jiná. Vy byste jistě chtěla sňatek v kostele, ale není to možné, když Váš partner už je vázán manželským slibem. Stanovisko církve je v tomto bodě napadáno z mnoha stran. Ale je možné církvi vyčítat, že věří vpravdě v Krista, Syna Božího, a že Písmo svaté je pro ni slovem Božím, a tedy normou pro jednání věřících v Krista?

Vždyť Pán Ježíš učil jednoznačně: "Každý, kdo propouští svou manželku, mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží." (Mt 5, 32) Svazek, který není pravdivým manželstvím, nazývá Pán Ježíš ostře "cizoložstvím". Kdysi stejně ostře řekl Samaritánce: "Ten, kterého máš teď, není tvým mužem" (Jan 4, 18). Se stejnou jasností učí apoštol Pavel: "Pokud je její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, oddá-li se jinému muži." (Řím 7, 3; srv. 1 Kor 7, 39) To samé platí pro muže. A jinde říká apoštol Pavel: "Žena ať neodchází od svého muže. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo ať se s mužem smíří, a muž ať ženu neopouští." (1 Kor 7, 10n)

Vím, že Vám tato slova působí bolest, ale je lépe, aby Boží slovo člověka porazilo, než hledat životní moudrost navzdory Pánu Ježíši. Je lepší uznat, že moje životní situace se neshoduje s Boží vůlí, než si namlouvat, že u mě je všechno v pořádku, jen zpátečnická církev nejde s duchem doby. Ovce Dobrého Pastýře vědí, co je učí, protože "znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají" (Jan 10, 4n).

Vzpomeňte si na vzrušující scénu na konci šesté kapitoly Janova evangelia. Tehdy Pán Ježíš hlásal jedno za svých tvrdých naučení a "mnoho učedníků ho opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: I vy chcete odejít? Šimon Petr mu odpověděl: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!" (Jan 6, 66-69)

Vyvstalo před Vámi pokušení - jak pochopitelné! - odmítnout nauku Pána Ježíše o manželství. On opravdu svou nauku nezmění, pouze se Vás ptá: Už jich tolik odešlo kvůli tomu učení, i ty chceš odejít? Odpovězte mu, třeba skrze slzy: Pane, ke komu bych šla? Ty máš slova věčného života! A já jsem poznala a uvěřila, že ty jsi Syn Boží a můj Vykupitel!

Jak se to může prakticky projevit? Nejprve musíte uznat, že v tom konfliktu mezi Vámi a Pánem má pravdu On, a ne vy. Snažte se být tím více horlivá ve víře a v konání dobra, i v přijetí toho, že zatím nemůžete přistupovat ke svátostem. Možná bude vaším úkolem varovat někoho před toutéž situací.

Je nějaká naděje na to, že byste se už teď mohla smířit s Bohem a začít přistupovat ke svátostem? Nejjednodušší by bylo, kdyby také Váš partner pohlížel na celou situaci ve světle víry. Pak byste se mohli rozhodnout - oba, samozřejmě - k rozchodu, nebo, máte-li děti, ke společnému životu jako bratr se sestrou. Pokud byste to chápali jako rozhodnutí víry, pak smíření s Bohem bude dostatečnou náhradou za všechny těžkosti, které byste při tom museli absolvovat.

Záležitost se komplikuje, pokud je ochotna k pohledu víry pouze jedna strana. Všeobecně se tu nedá poradit, je třeba nejprve prozkoumat každou situaci jednotlivě. Pevně věřím, že existuje možnost rychlého smíření s Bohem, a to takovým způsobem, aby to nezpůsobilo křivdu ani partnerovi, a tím méně dětem. Aby se však našlo řešení takové složité situace, musíme po něm velmi silně toužit.

Jacek Salij

měsíčník W drodze, 11-12/1985, z polštiny přeložila Eva Fuchsová

Maria, Matka církve

Štěpán Filip

S označením Panny Marie jako Mater Ecclesiae - Matka církve se setkáváme především v loretánských litaniích. Tato invokace však nebyla jejich součástí od počátku. Je plodem bohaté a hluboké mariánské nauky posledního koncilu, obsažené především v závěrečné kapitole Lumen Gentium. Zde se sice o Panně Marii nemluví výslovně jako o Matce církve, ale říká se zde, že "katolická církev, poučena Duchem svatým, ji uctívá se synovskou láskou jako svou nejmilovanější Matku" (LG 3) Především však koncil učí o tom, co je obsahem tohoto titulu.

Výslovně ho slavnostně přidělil Panně Marii papež Pavel VI. ve svém proslovu 21. 11. 1964: "Ke slávě blahoslavenné Panny a k naší útěše vyhlašujeme nejsvětější Pannu Marii za Matku církve, to jest za matku celého křesťanského lidu, jak věřících, tak pastýřů, kteří ji nazývají nejlaskavější Matkou, a ustanovujeme, aby od nynějška celý křesťanský lid ještě více uctíval a vzýval Bohorodičku tímto přesladkým jménem."

Matka Kristova a Matka církve
Co chce církev tímto titulem o Panně Marii říci? Matka je obecně ta, která účinně působí při početí, narození a rozvoji a růstu dítěte. V tomto nejvlastnějším smyslu je Panna Maria matkou Ježíše Krista, i když způsobem jedinečným a odlišným od ostatních matek. Obdobně můžeme říci, že je Matkou i vůči církvi, neboť účinně působila "nejen trpně, ale ze svobodné víry a poslušnosti" (srv. LG 56) při početí, narození a růstu církve.

Panna Maria při početí církve
Jako početí církve lze chápat okamžik Vtělení Syna Božího, okamžik, v němž se "Slovo stalo tělem", tedy okamžik zvěstování. Od první chvíle Vtělení je Pán Ježíš Hlavou svého mystického těla, tedy církve. A je nepochybné, že když se Panna Maria svým "fiat" aktivně podílela na početí Hlavy, týkalo se to nepřímo i jejích údů.

Panna Maria při zrození církve
K zrození církve došlo na kříži Páně. Jak často tvrdí církevní otcové, "jako byla Eva utvořena z žebra spícího Adama, tak se církev zrodila z probodeného srdce Krista, který zemřel na kříži" (KKC 766). Až v tuto chvíli Pán plně rozvinul svou hodnost Hlavy těla církve, kterou měl už od první chvíle svého pozemského početí.

Na místě narození církve vidíme stát Kristovu matku Marii (Jan 19, 25-27). Připomeňme si hluboká slova Lumen gentium: "Tak se blahoslavená Panna ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži. Tam stála ne bez Božího plánu, spolu se svým jednorozeným hluboce trpěla, přidružila se k jeho oběti svou mateřskou duší a láskyplně souhlasila, aby byl zabit obětní dar, který ona zrodila." Toto Mariino utrpení nesené spolu s Ježíšem vyjadřuje nejen duchovní ztotožnění jejího mateřského srdce s Kristovým utrpením, ale také to, že její Syn přijal její bolesti za své a spojil je se svým vlastním utrpením. Umírající Kristus přijal všechny bolesti a všechnu lásku své matky a spojil je vjedno s vlastními bolestmi a vlastní láskou, aby toto vše sjednocené obětoval Otci na vykoupení světa. Jestli se tedy církev zrodila z obětování Krista na kříži, zrodila se také ze spoluobětování jeho matky Panny Marie.

Panna Maria při představení církve světu
Došlo k němu o Letnicích při seslání Ducha svatého. A zde - uprostřed modlících se apoštolů - se opět setkáváme s Pannou Marií. Je uprostřed nich tichá a skrytá, ale ta nejdůležitější: vždyť je to především její všemohoucí přímluva, která vyprošuje na Božím a jejím Synu příchod Ducha svatého, Toho, který v ní způsobil početí Syna Božího a Hlavy církve.

Růst prvotní církve
I při růstu a rozvoji prvotní církve působí Maria velmi účinně. Sleduje ve své mysli první kroky církve mezi národy, modlí se a obětuje. Jestliže se církev tak obdivuhodně rozšiřuje, musí za to poděkovat zvláště jejím modlitbám. Opět je její místo nenápadné a skryté, ale to nejúčinnější a nejplodnější. Jak píše velký teolog církve, kard. Journet: "Byla užitečnější než apoštolové, kteří působili navenek. Byla skrytým kořenem, z něhož proudí míza, která rozvíjí květy a plody."

Růst církve po Mariině nanebevzetí
Mateřská láska Panny Marie vůči církvi nekončí, když je s tělem a duší vzata do nebeské slávy a korunována za královnu všeho tvorstva. Naopak, dosahuje v nebi své plnosti a dokonalosti. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti (LG 62). V jediné přímluvě svého mateřského srdce zahrnuje církev jako celek i každý její úd. Jako pozemská matka, i když má více dětí, má ke každému zcela osobní vztah, tak je tomu i u Panny Marie v jejím vztahu k nám: miluje celou církev a zároveň každého z nás osobně.

Naše odpověď Marii jako Matce
Viděli jsme, že Maria je Matkou církve a církev jejím "dítětem", které ji stálo tolik námahy a bolesti, vyplývá z toho, že její vztah k církvi je pevný a hluboký. Můžeme proto s velkou důvěrou svěřovat do její přemocné přímluvy záležitosti dnešní církve, její radosti i bolesti, a to zvláště prostřednictvím svatého růžence, této mocné zbraně.

Je-li Panna Maria matkou vůči každému údu církve, máme také my být jejími stále lepšími syny. Tento vztah musíme pěstovat uctíváním, láskou, vzýváním a následováním Panny Marie, častými návštěvami v modlitbě a rozjímání, ale také studiem.

A konečně můžeme Pannu Marii následovat v její lásce k církvi, v její snaze, aby se církev šířila a vzkvétala, aby se prostřednictvím církve rodil a rostl Kristus v srdci lidí.

"Dal duchu doby lepší směr" (Svatý Klement Maria Hofbauer)

Petr Beneš

Výroční den úmrtí jednoho z našich národních patronů, sv. Klementa M. Hofbauera, 15. březen, spadá většinou do postního období. Je to téměř symbolické pro světce, který nehledal svou slávu, ale vždy a všude vůli Boží. V letošním roce si připomínáme 180. výročí jeho úmrtí. Proto nám církev umožňuje poděkovat za tohoto velkého a bohužel stále poměrně málo známého světce 20. května, ve výroční den jeho svatořečení. Příští rok uplyne 250 let od jeho narození. I to je výzva k tomu, abychom se pokusili uvažovat o stále aktuálním poselství Hofbauerova života.

Dobové pozadí
Světci jsou lidmi své doby, plně jí patřícími, citlivými na její potřeby, a přece ji překračujícími svým přímým směřováním k nadčasovému domovu. Je potřebné poznat jejich současnost, abychom porozuměli, v čem byli noví a v čem jsou stále aktuální.

Svatý Klement žil v druhé polovině 18. a na počátku 19. století, v době francouzské revoluce, za Josefa II. Pro církev to byla doba nesmírně obtížná. Bylo to období šířícího se osvícenství, racionalismu nepřátelského nadpřirozenému zjevení. Ostře byl i v rámci katolické církve napadán učitelský úřad církve. Josef II. se sice hlásil ke katolicismu, snažil se však dostat církev do područí státu a učinit z ní jakýsi účelový nástroj své byrokratické státní politiky. Církev měla spíše než náboženskému životu sloužit jakési osvětové a lidovýchovné práci. Její rozjímavý a liturgický život byl velice omezen: rušily se kláštery, slavná liturgie se zjednodušila a lidová zbožnost jako pouti, procesí apod. byla zakazována. Josefinští duchovní vzešlí z císařem zakládaných a kontrolovaných seminářů měli být spíše jakýmisi osvětovými pracovníky než svátostnými služebníky. Styk s Římem byl ztěžován. Tisíciletá tradice katolické církve pouze skomírala.

Doba potřebovala apoštoly, kteří by se odvážili jít proti proudu, citlivé na pravost víry a přitom vnímavé na změněnou společenskou situaci. A svatý Klement, prohlášený později oficiálně za apoštola Varšavy a Vídně, měl být jedním z nich.

Rodinné společenství - místo předávání živé víry
Svatý Klement (křestním jménem Jan, jméno Klement přijal později jako poustevník) se narodil 26. prosince 1751 v Tasovicích u Znojma. Jeho otcem byl řeznický tovaryš z Moravských Budějovic Petr Pavel Dvořák. Matka byla dcera tasovického rychtáře a řezníka. Tasovice byly německy mluvící obcí, proto si Klementův otec změnil příjmení Dvořák na Hofbauer. Nově založená rodina rychle rostla. Celkem měli dvanáct dětí, Jan se narodil jako devátý. Když mu bylo sedm let, otec zemřel a matka zůstala s dětmi sama. Situace, v níž Klement vyrůstal, tedy nebyla vůbec jednoduchá. Připomíná nám mnohé dnešní neúplné rodiny. Klementova matka přesto statečně dokázala, že i takto těžkou zkouškou lze projít a výchovu dětí úspěšně zvládnout, opřeme-li se o Boha. Světec nám na tu dobu zanechal jednu velice silnou vzpomínku. V den smrti jej vzala matka před kříž, ukázala na Ježíše a řekla: "Ode dneška je tento tvým Otcem." Matka vedla své děti k modlitbě, jistě i pracovaly spolu s ní na poli. Zároveň ale dbala i o jejich vzdělání. Klement chodil nejprve do vesnické školy, a protože už tehdy se v něm ozvalo volání ke kněžství, dávali mu navíc premonstráti z kláštera Louka u Znojma, kteří spravovali tasovickou farnost, hodiny latiny. Na splnění svého snu však musil Klement ještě dlouho čekat a osvědčit tak svou vytrvalost a doufání proti vší naději. Vzhledem k tomu, že matka byla chudá, musel se nejprve vyučit pekařem, později vypomáhal v premonstrátském klášteře a mohl přitom i trochu studovat. Cesta k vytouženému kněžství byla však stále zavřená.

Poustevnický život jako zvláštní forma služby společenství
Protože nemohl realizovat svou touhu po kněžství, rozhodl se Klement strávit další část svého života jako poutník a poustevník. Z této doby nemáme zcela přesné údaje. Víme jen, že jako poutník procházel mnoha místy, doputoval i do Říma. Jako by i způsobem života ukazoval ono intenzivní vnitřní hledání. Nikde na této zemi nejsme úplně doma. Přílišná zabydlenost na jednom místě, v jednom způsobu života může vést ke stagnaci. Abych mohl být věrný ve svém pozemském poslání, musím si uvědomit, že jeho naplnění převyšuje tento svět. Rodina, práce, zájmy, domov jsou místem, skrze které a s kterým vyrůstám, otvírám se druhým, otvírám se Bohu. Nikoli místem, kde se zajišťuji a ukrývám.

Jistý čas prožil Klement jako poustevník, nejprve poblíž svého domova, později asi 30 km od Říma, v Tivoli. Autentický poustevnický ideál není útěkem ze společenství, ale zvláštní formou služby společenství církve. Člověk, který se uchýlí do samoty s Bohem, jaksi zástupně vede boj s Pokušitelem, jehož svody my tak často uprostřed svých starostí ani nerozeznáváme. Poustevník svými modlitbami a disciplínou umožňuje Bohu jaksi přímo vstupovat mezi nás. Kdo nepochopí vzájemnou propojenost údů Kristova těla, bude vždy poustevnický život, stejně jako život klauzurovaných řeholníků a řeholnic, pokládat za jakýsi protiklad společenství. Ale právě skrze tyto údy se dostává kyslíku i ostatním unaveným údům církve. I v životě rodin a jiných společenství musí mít člověk prostor na samotu s Bohem, musí odolat pokušení stále pro někoho něco dělat. Brzy by totiž neměl z čeho dávat.

Nicméně pro Klementa nebylo poustevnictví definitivním povoláním, bylo jen dalším stupněm na cestě ke kněžství. Vrací se do Vídně s nadějí, že Bůh mu pomůže. Začne tam úzce spolupracovat s tzv. "Křesťanským přátelstvím", společenstvím kněží a laiků, které se snažilo proti duchu osvícenství vést intenzivní náboženský život a šířit dobré knihy. Hofbauer tu zažívá nový typ společenství, které napříč strukturou církve sdružuje lidi všech stavů a působí na společnost. Později tuto zkušenost Hofbauer naplno zužitkuje, když se po mnoha letech za dramatických okolností do Vídně vrátí.

Díky dobročinnosti jistých šlechtičen mohl Hofbauer ve 32 letech začít realizovat svůj sen: začal ve Vídni studovat teologii. Situace na teologické fakultě však byla velice špatná, převládal tam duch osvícenství a státního poručnictví. A ač je to pro Klementa těžké a může to znamenat konec jeho snu, rozhodne se neobětovat pravou víru a s úzkostí i nadějí z univerzity raději odchází. Znovu směřuje do Říma.

Řeholní rodina jako společenství úzce spojené s Kristem a otevřené potřebným
V Římě se spolu se svým přítelem Tadeášem Hüblem ubytoval v blízkosti baziliky S. Maria Maggiore. Jednou ráno se vydali na bohoslužby do blízkého kostela. Na Klementa hluboce zapůsobilo soustředění, s jakým se tamní řeholní komunita modlila. Otázal se ministranta, kdo jsou oni řeholníci. A dostalo se mu odpovědi, že jsou to redemptoristé. "A vy budete jedním z nich," dodal chlapec. Takovýmto přímým způsobem vedl si Bůh Klementa k cíli, když jej předtím tolik let nechal usilovně hledat a toužit.

Hofbauer i jeho přítel vstoupili v Římě k redemptoristům a po pouze pětiměsíčním noviciátu složili sliby a byli vysvěceni na kněze. Po mnoha obtížích a zkouškách se splnil Klementův sen.

Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele, redemptoristy, založil teprve nedlouho předtím, roku 1732, neapolský právník a kněz sv. Alfons Maria z Liguori, jako misionářské společenství, jehož cílem bylo hlásat evangelium chudým a duchovně opuštěným a nábožensky je vzdělávat. Klement a jeho přítel byli prvními neitalskými redemptoristy.

Hofbauer však zůstal v italské komunitě jen velice krátko. Brzy je i s Hüblem poslán do své vlasti, aby tam uskutečnili velice odvážný plán - založit kongregaci i severně od Alp. Po celý život pak, byť často mimo klášter a komunitu, v ilegalitě, zůstane Klement věrným řeholníkem. Klášter totiž není místo, ale stav. Tak jako dítě, které odejde z domova, vždy tam má patřit, bude Klement i nadále patřit kongregaci. Jeho řeholní příslušnost mu také umožní s úspěchem čelit snahám o jistý nacionální partikularismus v církvi a hluboce prožít vědomí nadnárodního, obecného charakteru církve. Příslušnost k řeholi, její charisma pomohou pak Hofbauerovi rozvinout apoštolát na tolika zcela odlišných místech a v nezvyklé šíři.

Varšava: klášterní a farní rodina otevřená chudým, slabým, potřebným
Protože v Rakousku za vlády Josefa II. nemohlo být ani řeči o založení kláštera, usadil se nakonec Klement ve Varšavě, kde na žádost nuncia a krále převzal správu německé katolické obce při kostele sv. Bennona. Redemptoristé tam pak působili celých dvacet let. Byla to doba velice těžká. Evropou otřásá francouzská revoluce a napoleonské války, Polsko se po mnoha zvratech stalo saským vévodstvím. Situace ve Varšavě se ještě vyhrotila, když se převážně katolické město dostalo pod protestantskou správu. Byla to i doba ostrých sociálních konfliktů, válečné chudoby a s ní související rostoucí kriminality, prostituce a jiných negativních jevů.

A do této situace byli postaveni první tři redemptoristé, kteří v čele s Hofbauerem převzali správu u sv. Bennona. Za nesmírně těžkých podmínek, s minimálními prostředky začali svou práci.

Jejich apoštolát měl dvě úzce spolu související ohniska - kostel a školy. Církev musí svou činnost odvíjet od Kristovy oběti, protože jen ta má moc posvětit všechno její další působení. Slavení eucharistie i dalších svátostí, liturgická i osobní modlitba, kázání - to není jen jedna z mnoha aktivit církve, ale skutečné naplnění jejího poslání zpřítomňovat Krista. "Bennonité", jak byli redemptoristé ve Varšavě přezdíváni, učinili ze svého kostela místo jakési ustavičné misie. Od časného rána až do večera se zde sloužily mše svaté, kázalo se, zpovídalo, konala se eucharistická adorace a jiné společné bohoslužby. Velký důraz byl v oné strohé osvícenské době věnován kráse liturgie a hudbě. Otcové, jichž postupně přibývalo, byli schopni kázat v různých jazycích, každý měl svůj osobitý styl, jímž oslovoval jistý okruh posluchačů. Kázání byla po celý rok pečlivě rozvržena, takže se postupně probíraly základní pravdy víry. Redemptoristé velice citlivě reagovali na potřeby své doby, pro velký počet zájemců o katolické náboženství z řad židů a protestantů se pro ně konaly zvláštní katecheze. Zvláštní důraz byl kladen i na pastoraci duchovních správců, zejména těch, kteří prožívali nějakou krizi a potřebovali načerpat nové síly.

Klement si byl dobře vědom, že skutečná péče o člověka musí být soustavná, nikoli nárazová, a musí se týkat celého života člověka. V okolí sv. Bennona bylo mnoho zanedbaných dětí, sirotků, mladých prostitutek. To, co nejvíce potřebovali, aby měli vůbec nějakou naději zapojit se do společnosti a postavit se na vlastní nohy, bylo vzdělání. Ač redemptoristé nejsou primárně školskou kongregací, jako misionáři chudých vycítili, že právě dlouhodobé a důsledné působení na utvářejícího se člověka je jednou z nejpravdivějších cest hlásání evangelia. Během oněch dvaceti polských let vybudovali při svém klášteře školy pro chudé, učňovskou a rodinnou školu, sirotčinec a absolventům svých škol pomáhali i nadále zprostředkováním práce a dalším duchovním vedením. Vyučovali ve velice stísněných podmínkách, nejprve sami, později za vydatné pomoci laiků, které si pro tuto práci vychovali. Z těch, kteří chtěli zůstat ve svém stavu a povolání, a přece žít intenzivním náboženským životem a sloužit naplno církvi, vychoval sv. Klement společenství laických misionářů, oblátů. Skrze ně pak byla možná skutečná vnitřní obnova společnosti. Byla to nadlidská práce, kterou redemptoristé ve Varšavé vykonávali. Dá se vlastně v tehdejších podmínkách označit za zázrak. Závisela na naprosté, bezmezné důvěře, kterou sv. Klement měl k Bohu. Stal se v té době nejznámějším varšavským žebrákem, aby sehnal prostředky pro své bratry a svěřené lidi. Jeho vztah ke Kristu byl stále důvěrnější, příznačné je svědectví, které nám vypráví, že když bylo opravdu nejhůř a chyběly prostředky i na to nejzákladnější, klepával světec na svatostánek se slovy: "Pane, pomoz, už je čas!" Srdcem této rodiny byla Kristova ustavičná přítomnost, svátosti, modlitby a oběti bratří. Katecheze byla dennodenním pokrmem. Tím, že byl Klement schopen rozdělovat kompetence a vést druhé k převzetí iniciativy, vychovával skutečně dospělé věřící, kteří byli na svých místech horlivými apoštoly. Mezi tím, co se dělo v kostele, a všedním životem byla úzká souvislost. Bylo to společenství otevřené vtělení Krista do celého života. Vše, co zatím Klement prožil - vlastní dětství, tvrdá práce, chudoba, setkání s Bohem v samotě, hluboce prožívaný dar kněžství i síla řeholní komunity - tu mohlo vydat své ovoce.

Není divu, že práce redemptoristů byla dlouhá léta trnem v oku nepřátelské vládě. Po mnoha intrikách, pomlouvání, pronásledování byli nakonec redemptoristé Napoleonem z Varšavy vyhnáni.

Klementovi je již téměř 60 let. A stojí na troskách celého dosavadního díla. Ztroskotalo nejen působení u sv. Bennona, ale i jeho dramatické pokusy založit redemptoristické kláštery v německých zemích, kterým věnoval Klement mnoho apoštolských cest a utrpení. Je pronásledován, vyšetřován, pomlouván. Jistě v tu dobu velice trpěl. Cesta ke svatosti pro něj nebyla jednoduchá, kromě všech vnějších ústrků těžce nesl i svou vlastní příliš vznětlivou povahu. Přijímat prohry s vyrovnaností ho stálo mnoho bolesti a sebezapírání. Když svým blízkým často říkal, že "nejlepší prostředek, jak se stát svatým, je ponořit se do Boží vůle jako kámen do moře a dát sebou smýkat a házet podle její libosti jako míč," měl to sám do dna prožité.

Kněz bez farnosti, řeholník bez kláštera, otec oddělený od svých dětí - tak stál Klement před poslední etapou svého života.

Vídeň: Církev utvářená "zdola"
Poslední léta svého života měl Klement po mnohém pronásledování strávit ve městě, které tak důvěrně znal. Je knězem, řeholníkem, misionářem. Jako politicky podezřelý má tady však velice těžké podmínky. Zpočátku smí působit jen jako pomocný duchovní; o to horlivěji navštěvuje nemocné, velmi mnoho zpovídá. Až po pěti letech se stává spirituálem sester voršilek a správcem jejich kostela. I přes omezující josefinská nařízení věnuje velkou pozornost liturgii, přes zákaz pravidelně káže, kostel, který býval velice málo navštěvovaný, se postupně stává proslulým místem, kde se lidé mohou setkat s pravou katolickou vírou. Klement káže velice prostě a účinně, není rozeným řečníkem, a přesto oslovuje mnohé.

Redemptoristé nemohou v Rakousku oficiálně působit. Světec žije jen s jedním či dvěma spolubratry. Přesto se jeho byt stává jakýmsi "klášteříkem", otevřeným všem zájemcům. Klement dobře odhadl, že obnova rakouské církve musí nastat skrze skupinky horlivých a dobře vedených lidí sdružené napříč společenským či církevním uspořádáním. Začínají se kolem něho shromažďovat nejrůznější lidé. Od chudých, které zve ke svému stolu a které neúnavně navštěvuje a ze svých skrovných prostředků jim pomáhá, přes univerzitní studenty, umělce, politiky a jejich manželky, po kněze a církevní hodnostáře. Lidé z okruhu Hofbauerových kajícníků se brzy spojují, navazují přátelství, přivádějí další. Diskutuje se, šíří se dobré knihy, katolická víra začíná být takto "zdola" ozdravována. Hofbauer při těchto setkání nebývá středem, spíše mlčí, modlí se, zpovídá a nepřímo vede své přátele, každého originálně, k přijetí a rozvinutí Boží vůle. Z těchto kroužků pak vzejde mnoho duchovních i laických osobností, díky kterým jsou postupně překonávány zhoubné důsledky osvícenství a josefinismu v církvi. Je to velice moderní forma apoštolátu. Zcela samozřejmá je tu spolupráce kněží a laiků, důraz je kladen na pravdivý život v rodinách a místech společenského působení věřících. Víra je však zároveň jasně vyznávána i navenek. Je to společenství, které pochopilo, jak životadárné a nezbytné je věrné napojení na Řím, vyvázání z úzce stranických a osobních zájmů.

Klement Maria dozrál. Celý jeho život se stal ještě tišším, stal se otcem, který opravdu vede zevnitř. Knězem, který si neklade podmínky, kde a jak pastoračně působit, ale svobodný od vlastních představ slouží tak, jak to jde. Knězem, který je opravdu rovným mezi svými, ale přitom tak nerozmělní výsadní postavení dané mu Kristem. Představeným a otcem, který dává pouze podněty a nechává je dozrát v práci druhých. Zpovědníkem laskavým, ale důrazným, přijímajícím s humorem zvláštnosti svých oveček. Kazatelem, který nehledá krásná slova; mluví tak, aby mu i každá babička rozuměla, a přitom o věcech podstatných. Řeholníkem, který nemá oporu ve vnějších podmínkách života a v klášterním režimu, který musí řeholi přizpůsobovat svým možnostem, a přesto nepolevuje v horlivosti a zůstává i mezi lidmi neustále ve vnitřní klauzuře a modlitbě. A právě tento chudý a neokázalý muž zevnitř obrací Vídeň.

Umírá 15. března 1820. Po jeho smrti se začíná sklízet ovoce jeho života. Konečně je založen redemptoristický klášter ve Vídni. Katolicismus nabírá nový dech, stává se živým, věrným době i tradici. Roku 1888 byl Klement Maria Hofbauer prohlášen za blahoslaveného, roku 1909 byl svatořečen.

Klement Maria Hofbauer je nesmírně lidským světcem. Svým přímým, otevřeným přístupem přivedl mnohé ke Kristu, zdroji všeho života, a dosvědčil tak heslo své kongregace, které zní "Hojné je u něho vykoupení". Svým naplno prožívaným křesťanstvím dal duchu své neutěšené doby lepší směr.

Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, redemptoristé (CSsR), byla založena sv. Alfonsem z Liguori k hlásání evangelia mezi duchovně nejopuštěnějšími. Jedním z hlavních prostředků apoštolátu v kongregaci jsou tzv. lidové misie, sloužící k oživení a prohloubení náboženského života farností. U nás začali redemptoristé působit v polovině minulého století, samostatná pražská provincie byla založena roku 1901. K velkým osobnostem kongregace patří také rodák z jižních Čech, sv. Jan Nepomuk Neumann (1811 - 1860), biskup v americké Filadelfii. V současné době bratři redemptoristé spravují u nás několik poutních míst - Svatou Horu u Příbrami, Králíky, mariánskou baziliku ve Frýdku-Místku a kostel a klášter v rodišti sv. Klementa, v Tasovicích. Po období komunistické totality se snaží kongregace znovu vnitřně upevnit a rozšířit podle možností svou činnost. Kongregace je postavena pod zvláštní ochranu Panny Marie, Matky ustavičné pomoci, jejíž ikona je nejrozšířenějším mariánským obrazem v západní církvi a i u nás byla v minulosti velice známá a uctívaná.
Bližší informace o poslání a činnosti kongregace je možno získat v sídle provincialátu na Svaté Hoře u Příbrami.

Rodičovské požehnání před důležitým životním krokem dítěte

V.: Naše pomoc je ve jménu Pána.
Odp.: Neboť on stvořil nebe i zemi.

Slova svatého evangelia podle Matouše (Mt 7, 24-25)

Ježíš řekl: "Každý, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se muži rozvážnému, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - ale nezřítil se, protože měl základy na skále."

(nebo Kol 3, 12-17; 1 Jan 2, 13b.14c.15-17; Gn 28, 10-16; Mt 7, 12-14)

Pane, náš dobrý Bože,
Otče našeho Pána Ježíše Krista,
shlédni na našeho N. (naši N.),
který stojí před důležitým krokem ve svém životě;
(začíná studia - odchází z domova - vstupuje do manželství - začíná
práci ve svém povolání).
Provázej ho požehnáním v jeho očekáváních a nadějích,
vždyť všechno závisí na tvé pomoci.
Chraň ho od zlého a veď ho po správných cestách.
Zachovej ho ve své lásce a ve společenství své církve.

Žehnající dělá na čele žehnaného znamení kříže a říká:

Ať tě provází a chrání všemohoucí Bůh Otec i Syn + i Duch svatý.
Odp.: Amen.

V.: Dobrořečme Pánu. Odp.: Bohu díky.

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]