Amen 2/2000 Uzdravení

Amen 2/2000 Uzdravení

Všechno jsi moudře učinil

Často se modlíme za nemocné. Za jejich uzdravení, za ukončení jejich utrpení a za návrat do normálního života. To je naprosto přirozený, lidský a na první pohled jediný možný přístup k nemo-ci. Chápeme nemoc jako cosi cizího a nebezpečného. Něco jiného ovšem je, když dostaneme lehkou virózu: běžíme si pro neschopenkua těšíme se, jak si v posteli konečně odpočineme, kolik věcí dáme doma do pořádku, jak si přečteme knížky, na které jindy není čas. Také nemoc. Sice nepříjemná, ale skoro vítaná.

Toto dvojí chápání nemoci si snad ani neuvědomujeme. Ti nemocní, za které se modlíme, to jsou ti druzí. Nenapadne nás, že by i oni mohli chápat svou nemoc jako čas, kdy je možné dát spoustu věcí do pořádku, přečíst či napsat knihu, svým způsobem si odpočinout.

Nemoc je dobrodružství, které si nikdo dobrovolně nevybere. Izraelský národ v době vyhnanství v Babylóně prožíval nesmírné zoufalství. Tak daleko od jeruzalémského chrámu viděl zikkuraty postavené pro účely kultu Marduka, babylónského boha. Všechno kolem bylo jiné, cizí. Vyhnanství neznamenalo pro Izrael jen ztrátu svobody a území. Mnohem horší bylo nebezpečí ztráty důvěry v Boha. Jak mohl Bůh po tolika slibech dovolit takovou zkázu? Místo, které tolikrát ochránil, je zničeno, lid, kterému tolikrát odpustil, je vyhnán.

V této krajní beznaději se začíná ústní tradice vyvoleného národa formovat do prvních stránek Bible. Přes všechno, co se okolo děje, první a jediný mezi všemi je Hospodin, ne Marduk. Náš Bůh je mocnější, stvořil svět, stvořil jej dobrý a krásný. Izraeli hrozí zánik (není zde již ani vůdce, ani prince, ani proroka...), upíná se proto ke svému Stvořiteli a přes všechny pochyby vyzpívá svou důvěru. Oslaví Všemohoucího jako počátek a tvůrce všeho v okamžiku, kdy se zdá, že Bůh svůj lid opustil.

Vážně nemocný si připadá jako Izrael, který byl odvlečen do Babylóna. Je odvlečen ze života, který považuje za normální, od svých přátel a zvyklostí, do naprosto neznámého a nepřátelského prostředí. Nemocnice, kde lékaři mluví velmi tiše a opatrně, přístroje, z kterých jde strach, nejistota a čekání, zmatek a bolest. Neví, co přijde zítra. Stojí proti skutečnosti bolesti a smrti.

Modlitba je v této chvíli křikem, který má přehlušit vše ostatní. Není zde sice Marduk a jeho kněží, jako v Babylóně, ale je zde mnoho zla, které se zdá být nepřekonatelně skutečné. Chrám víry, který si člověk postavil ve dnech spokojenosti a klidu, se ztrácí v nejistotě.

Pomalu, krok za krokem, rozjímám o Bohu. Nejprve není mnoho slov, jen zmatené otázky. Strach se formuje do útoku na Stvořitele. Jedno velké PROČ? JAK? KDY? ZA CO? Říci nyní se žalmistou Bohu "všechno jsi moudře učinil" se zdá absurdní..

Uznávám, že Bůh stvořil jakýsi svět; na slova dobrý a krásný je ještě brzo. Je dárce života. Daroval mi život a má nezadatelné právo si jej vzít. Může mou smrt proměnit v život. Nevím jak, stejně jako nechápu, jak stvořil svět. Vím jen, že to dokáže. Prozařuje svou přítomností celé stvoření, prozařuje můj život. Dává smysl všemu, i nemoci a smrti. Nerozumím, na prahu zoufalství přijímám, že nemohu rozumět všemu. "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." (Mt 26, 39)

Křik pomalu přestává být hněvivou výčitkou a modlitba se stává chválou. Snažím se udělat Bohu prostor a na chvilku odsunout své návrhy, jak by to mělo vypadat, a slavnostně uznávám, že on ví, co dělá. Bůh začal do mého srdce psát smlouvu. "Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem." (Jr 31, 33b).

Na tuto smlouvu ještě mnohokrát zapomenu, až se vrátím zpátky do běžného života, ale svým způsobem zůstává mým majetkem a nedovolí mi už klást Bohu podmínky a vyžadovat vysvětlení jeho úradků. V mém vědomí zůstává jistota o Boží moudrosti a prozíravosti přesahující mou nepatrnost. Smrt už není katastrofa, ale cesta. Bůh mne naučil veliké věci. Nemohu rozhodovat, co je špatné a co je dobré. Nemohu si dávat podmínky ani stanovovat hranice, za které už nechci jít. Nemusím znát smysl, stačí, že ho zná Bůh.

Kdyby se mne tehdy zeptal, zda chci těžce onemocnět a setkat se s možností smrti, utekla bych už v půlce jeho otázky. Dnes vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla prožít. Byl to čas dát spoustu věcí do pořádku, přečíst si knihu Boží prozřetelnosti, napsat knihu důvěry a chvály, odpočinout si od všedních starostí, které ubírají v mém životě místo Bohu.

A ještě něčemu jsem se přiučila - jak důležitá je modlitba za nemocné. Právě oni potřebují velkou duchovní podporu. Nemodlím se už tolik za jejich uzdravení, spíš za to, aby svou nemoc prožili k větší slávě Stvořitele a k vlastní spáse. Aby se prožívané utrpení stalo školou Boží lásky a aby smlouva, kterou jim Bůh píše do srdce, zůstala jejich největším bohatstvím a měřítkem všech životních situací.

Jana Sojčeková

Jubileum

Začněme malým testem: Co pro Vás znamená rok 2000?
a) obtížný rok, kdy se na všech předtištěných formulářích musí opravovat první dvě číslice letopočtu
b) blížící se konec světa
c) rok jako každý jiný
Pokud byste si nevybrali žádnou z možností, má pro vás církev ještě jednu alternativu: rok 2000 je radostný rok mimořádné Boží milosti a spásonosného působení. Bůh je ovšem vždy a všude, vždyť všemu dává existenci. Jsou ale místa, např. poutní, a časy, např. Vánoce, kdy a kde působí zvláštním způsobem. Rok 2000 je právě časem takové zvláštní Boží přítomnosti, zvláštního působení Boží milosti skrze Pána Ježíše Krista, jehož dvoutisící výročí vtělení a narození oslavujeme. Můžeme obrazně říci, že rok 2000 je jedněmi velikými Vánocemi.

Biblický základ jubilejního roku
Slovo "jubileum" pochází z hebrejského výrazu jobel, to znamená beraní roh; právě takový roh se používal jako trouba, jejíž zvuk ohlašoval všem začátek jubilejního roku. Nejlépe charakterizuje milostivý rok kniha proroka Izaiáše:

"Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásil zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje..." (Iz 61, 1-3)

Vidíme, že podstatou milostivého léta je osvobození, spravedlnost, smíření, útěcha a radost.

Každý sedmý rok v židovském kalendáři byl rokem "sabatickým" (sobotním). Tento rok byl pro zemi dnem odpočinku, tak jako pro člověka každý sedmý den; v něm se nesměla obdělávat půda a sklízet úroda. Lidé měli jíst přímo z pole to, co samo urodí. Je to rok odpočinku naplněného dary Božími a důvěrou, láskou k Bohu.

Po dovršení sedmi týdnů let, tedy každý padesátý rok, byl rok "jubilejní". V tomto roce měli být navíc propuštěni na svobodu židovští otroci, odpuštěny dluhy a navrácen majetek původním majitelům: každý muž měl získat zpět do vlastnictví majetek předků, který ztratil, když jej prodal nebo o něj přišel tím, že sám upadl do otroctví. Jsou to příkazy, které málokdy byly v plné míře realizovány, ale jejich smysl je jasný: Bůh vyvedl Izraele z Egypta a dal mu zaslíbenou zemi. Na tento Boží dar nemá nikdo neomezený nárok, a už vůbec ne na úkor druhého. Jediným pravým majitelem a pánem země je Bůh a Izraelité jsou jejími nájemci. Bůh ji svěřuje rovným dílem všem, proto také nikdo nemůže zůstat trvale otrokem - vždyť Bůh ho vysvobodil od otroctví v Egyptě.

"Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou. Bude u tebe jako nádeník, jako přistěhovalec; bude u tebe sloužit až do milostivého léta. Pak od tebe odejde a s ním i jeho děti a vrátí se ke své čeledi; vrátí se k vlastnictví svých otců. Jsou to přece moji služebníci, které jsem vyvedl z egyptské země, nesmějí být prodáváni jako otroci. Nebudeš nad ním surově panovat, ale budeš se bát svého Boha." (Lv 25, 39-43)

Naplnění milostivého léta v Ježíši Kristu
V Ježíši Kristu dochází naplnění celý Starý zákon, tedy i smysl jubilejního roku. Sám Ježíš na to výslovně ukazuje, když cituje místo z proroka Izaiáše o milostivém létu (Iz 61, 1-2) a vztahuje ho na sebe:

"Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli" (Lk 4, 21).

Jeho působení, on sám je milostivým létem Páně, skutečným jubilejním rokem. Vždyť on nás svou výkupnou obětí na kříži osvobozuje z otroctví hříchu, vrací nám ztracenou zemi zaslíbenou - ráj - a nabízí odpočinutí: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím!" (Mt 11, 28) Je to osvobození nejhlubší roviny v člověku, které nemůže zůstat bez vlivu také na ostatní oblasti jeho života, zvláště na jeho soužití s druhými.

Z toho plyne, že nejkrásnějším plodem jubilejního roku bude uchování a rozvíjení nadpřirozeného života milosti v naší duši, živo- ta, který může naplnit touhu lidského srdce po odpočinku a pokoji, a zároveň je schopen působit i v životě společnosti, jako síla k odpuštění, smíření a spravedlnosti.

Znamení Božího milosrdenství v jubilejním roce
Putování
Putování je především znamením, že člověk je ve své podstatě stále na cestě. Přichází na tento svět, ale nemůže v něm zůstat; je nasměrovaný k cíli, který často přímo nezná, ale který přesto určuje jeho kroky a touhy. Putování vyžaduje po člověku, aby se osvobodil od svých závislostí a relativních jistot a aby se vydal napospas Božímu milosrdenství. Vytváří tedy v člověku živý vztah s Bohem, nebo ho alespoň přivádí na práh tajemství, otevírá ho vůči nekonečnu. Není to bloudění v kruhu, ale cesta k cíli, k trvalému domovu. Dojít k němu znamená vzdorovat své slabosti, lenosti, stále být připraven napravit chybné kroky. Pouť má tedy také charakter askeze a pokání. Zapomenout na tento rozměr by znamenalo ztratit smysl a měřítko svého člověčenství.

Svatá brána
Svatá brána byla poprvé otevřena v Lateránské bazilice během Jubilea roku 1423. Brána má mimořádnou symbolickou hodnotu. V evangeliu představuje zjevení Boha v Ježíši Kristu: "Já jsem brána k ovcím" (Jan 10, 7). Nikdo nemůže dojít k Otci, neprojde-li branou Krista a jeho učení. On je branou spásy, je jediným vchodem, v němž můžeme najít hluboký smysl vlastní existence a vyjít z nepochopitelné záhadnosti, do které jsme uvrženi. Průchod branou naznačuje změnu života, nutnost konverze, přechod od hříchu k milosti. Zároveň však připomíná příslušnost k církvi - touto bránou člověk vstupuje do chrámu z "živých kamenů" a stává se hlasatelem evangelia spásy.

Odpustky
Odpustky jsou výrazem plnosti Božího milosrdenství. Dosažené smíření s Bohem totiž nevylučuje přetrvávání některých následků hříchu. Právě v této oblasti nabývají důležitost odpustky, které církev v síle Kristova vykoupení nabízí křesťanům. Je to znak Otcovy lásky, která jde v odpuštění až do krajnosti - odpouští i časný trest za hříchy, které byly už odpuštěny ve svátosti smíření. Je to také znamení lásky, kterou má církev vůči každému věřícímu. Ona bere na sebe hříchy svých dětí a pro každé z nich se stává matkou, která vše odpouští.

Křesťanský život se rodí a rozvíjí v lásce; když je si člověk jistý, že je milován navzdory svému hříchu, pomáhá mu to rozdávat lásku a odpuštění druhým, kteří si to podle našeho mínění "nezaslouží".

Nová znamení
Pro Jubileum 2000 Jan Pavel II. definuje ještě další znamení Božího milosrdenství.

- Je to očištění historické paměti církve, to znamená uznání chyb a hříchů křesťanstva a prosba za odpuštění především těch hříchů, které uškodily jednotě Kristova těla. S tím souvisí zvýšené ekumenické úsilí a dialog s jinými náboženstvími.

- Dále účinná láska k bližním, zvláště k nejchudším, kteří žijí na okraji společnosti, k zotročeným a zbídačeným. Má se vytvářet nová kultura mezinárodní solidarity, v níž by bohaté národy převzaly zodpovědnost za chudé. Jubileum je vhodnou příležitostí, aby se uvažovalo o snížení, ne-li o úplném odpuštění dluhů třetího světa.

- V duchovní oblasti je situace opačná: s civilizační vyspělostí Západu ostře kontrastuje jeho duchovní bída, zatímco méně rozvinuté národy jsou naplněny čerstvou silou evangelia. Na tuto civilizační krizi Západu je třeba odpovědět novou evangelizací, misií lásky k vyšším hodnotám, než jsou peníze a moc.

- Svědectví mučedníků, zvláště mučedníků moderní doby, nám má připomínat absolutní hodnotu Kristovy pravdy, která shrnuje všechny ostatní hodnoty a pro kterou stojí za to ztratit pozemský život. Proto je třeba uchovat jejich památku a úctu a upravit martyrologium církve tak, aby jasněji ukazovalo, jak je i v dnešní době možné žít naplno v Kristově lásce.

Hlavní myšlenkou oslavy ale zůstává úžas nad tajemstvím Vtělení Syna Božího a jeho stálé přítomnosti uprostřed lidí. 2000 let už platí, že vztah k Ježíši Kristu je středem každé lidské existence. Jubileum má za úkol vrátit v našich srdcích a v celé společnosti místo Kristu, který je "stejný včera i dnes a navěky".

zpracovala Eva Fuchsová

Prameny:
Bula papeže Jana Pavla II. Incarnationis mysterium vyhlašující Velké jubileum roku 2000, v českém znění vydal sekretariát ČBK, Praha 1999
Apoštolský list Jana Pavla II. o přípravě na jubilejní rok 2000 Tertio millennio adveniente, česky Zvon, Praha 1995
Kalendář slavení Velkého jubilea, pro ČBK vydalo Setkání, České Budějovice 1999
Kard. Paul Poupard: Sprievodca Rímom, Nové Mesto 1999

Spása a zdraví

Štěpán M. Filip

Často se můžeme setkat s tím, že někteří lidé při onemocnění naříkají: "Za co mě Pán Bůh tak trestá?" V některých křesťanských společenstvích pak dále vládne silné přesvědčení o úzké spojitosti mezi tělesným zdravím a spásou duše. Tyto případy a mnohé další nám ukazují na to, jak silně je v lidském povědomí zakořeněna úzká spojitost mezi hříchem a nemocí a mezi spásou a zdravím. Je tato lidská představa správná, nebo se mýlí? Jako obvykle pravda stojí někde uprostřed, což se nyní pokusíme trochu osvětlit.

Když se díváme na hřích a spásu na jedné straně a na nemoc a zdraví na straně druhé, můžeme zde zpozorovat dvojí základní vztah, totiž vztah podobnosti čili analogie a vztah příčinnosti.

Podobnost čili analogie mezi hříchem a nemocí a mezi spásou a zdravím
Obecně podobnost neboli analogie stojí uprostřed mezi růzností na jednom konci a totožností na konci druhém. Vyjadřuje skutečnost, že dvě věci nejsou ani stejné, ani různé, nýbrž v něčem stejné a v něčem různé.

Když postavíme vedle sebe hřích a nemoc (či spásu a zdraví), vidíme, že to sice není totéž, ale že také nejsou zcela rozdílné a že je mezi nimi právě jistá podobnost, analogie: hřích je jakoby duchovní nemocí a spása naopak duchovním zdravím. Projevem této podobnosti je i skutečnost, že latinské slovo salus označuje jak tělesné zdraví, tak duchovní spásu.

Na stránkách Písma svatého a v Tradici církve jsou duchovní skutečnosti hříchu a spásy označovány slovy vzatými z tělesné oblasti: Připomeňme slova Pána Ježíše: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní" (Mt 9, 12 a par.) Z následných slov: "Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky" (Mt 9, 13 a par.) je jasné, že "nemocnými" zde Pán neoznačuje ty, kdo trpí nějakou tělesnou chorobou, nýbrž hříšníky. O sobě samém pak mluví jako o "lékaři", a to v tomto případě ne proto, že uzdravuje tělesně, nýbrž proto, že působí ospravedlnění hříšníků. O Kristu jako lékaři našich srdcí můžeme také uvést hluboká a krásná slova sv. Ambrože z jeho komentáře k evangeliu sv. Lukáše: "Našel jsem lékaře, který přebývá v nebi, ale své léky udílí na zemi. On jediný může uzdravit mé rány, neboť je sám nemá; on může zbavit srdce bolesti a duši strachu, protože zná věci nejtajnější" (V, 27).

Je-li Pán Ježíš lékařem našich srdcí, není divu, že se jeho vykupitelské dílo již od prvních křesťanských století nazývá "lékem spásy" ("medicina salutis") a jeho některé svátosti, totiž svátost pokání a svátost pomazání nemocných, "svátostmi uzdravování". Též proces ospravedlnění, kdy nás Bůh skrze Krista převádí ze stavu hříchu do stavu milosti, lze vidět jako duchovní uzdravení neboli přechod od nemoci ke zdraví.

Zvýraznění podobnosti mezi spásou a zdravím a mezi hříchem a nemocí má především ten význam, že tělesné a smyslově vnímatelné skutečnosti zdraví a nemoci jsou nám bližší a přístupnější, a tak jsou pro nás vhodným a pochopitelným obrazem toho, co jsou duchovní skutečnosti spásy a hříchu. "Pro člověka je přirozené," píše sv. Tomáš Akvinský, "že skrze smyslově vnímatelné věci přichází ke skutečnostem rozumově poznatelným, neboť veškeré naše poznání má počátek ve smyslech. Proto v Písmu svatém se nám duchovní skutečnosti vhodně podávají pod metaforami tělesných věcí."

Příčinnost mezi hříchem a nemocí a mezi spásou a zdravím
Právě probraná podobnost, jaká existuje mezi spásou a zdravím a mezi hříchem a nemocí, je jakoby předehrou k druhé části a vlastnímu jádru naší úvahy, totiž k stanovení příčinného vztahu mezi oběma oblastmi: Je nemoc plodem hříchu? A je naopak zdraví důsledkem a znamením stavu spásy čili milosti? Při hledání správné odpovědi na tyto otázky musíme rozlišovat mezi hříchem prvotním a hříchy osobními, protože vztah nemoci k nim je různý.

Nemoc a prvotní hřích
Naši prarodiče Adam a Eva žili před svým hříchem ve stavu prvotní dokonalosti čili nevinnosti. Sv. Jan Zlatoústý vyjadřuje obrazně a výstižně tento stav, když říká o Adamovi, že byl "zlatou sochou, jež právě vyšla ze slévárny a září veškerým svým leskem". Ke stavu prvotní dokonalosti náležel především hlavní nadpřirozený dar milosti posvěcující neboli účast na božském životě. Ten s sebou nesl také řadu doprovodných, tzv. mimopřirozených darů: dar neporušenosti, kterým byli první lidé osvobozeni od žádostivosti, dar tělesné nesmrtelnosti, dar hlubokého, Bohem vlitého poznání a také dar oproštění od utrpení, tedy i od nemoci. Můžeme říci, že první tři mimopřirozené dary umožňovaly čtvrtý dar - oproštění od utrpení: vždyť dar hlubokého poznání, kterým první lidé měli možnost poznat všechno, co by jim mohlo být ke škodě; dále dar neporušenosti, který jim dával možnost úplného využití tohoto poznání bez zábran ze strany smyslových žádostí; též dar tělesné nesmrtelnosti, který vylučoval jakýkoliv princip zkázy, a konečně také zvláštní Boží prozřetelnost umožňovaly, aby se naši prarodiče vyhnuli nemocem a vůbec všemu utrpení. To, že se dar oproštění od nemoci a všeho utrpení označuje jako mimopřirozený, ukazuje na to, že nemoci a vůbec utrpení jsou něčím normálním pro naši lidskou přirozenost, daným její omezeností a křehkostí: kdyby první lidé nedostali tento dar, bylo by pro ně přirozené, že by čas od času podléhali nemocem.

Nadpřirozený dar milosti a mimopřirozené dary dostali naši prarodiče pro sebe samotné i pro nás, své potomky, avšak svým hříchem sebe i nás o tyto nesmírné Boží dary připravili: se ztrátou milosti tak vstoupila do světa smrt, nemoc a utrpení. V přítomném Božím řádu spásy je tudíž nemoc - stejně jako smrt - trestem za prvotní hřích, i když je, jak jsme si ukazovali o něco výše, pro člověka jako takového přirozené, že může onemocnět. Pro toho, kdo je omilostněn vykoupením Kristovým, ztrácí nemoc charakter trestu a stává se pouze jedním z následků hříchu, od nichž nás křest kvůli našemu duchovnímu boji neosvobodil.

Na základě toho, co jsme si řekli, můžeme nyní stanovit, jaký je vztah mezi nemocí a dědičným hříchem: nemoc je následkem dědičného hříchu. Křest sice zbavuje poskvrny hříchu, ale nezbavuje jeho následků, proto nemůžeme říci, že zdraví je vždy plodem a znamením našeho ospravedlnění.

Nemoc a osobní hříchy
Vztah mezi nemocí a osobním hříchem však není tak jednoznačný. Osobní hřích, je-li těžký, působí ztrátu milosti, je-li lehký, oslabení lásky, nikoli však onemocnění. Jsou ovšem určité hříšné skutky, které svou povahou působí nemoc, např. přejídání, přílišné pití alkoholu či kouření. Moderní psychologie také zjišťuje skryté příčiny mnohých chorob, např. neurózy, v nemorálním jednání a následném pocitu viny. V těchto případech však nejde o to, že by nemoc byla trestem za hřích, nýbrž je pouze doprovodným jevem určitých hříšných skutků.

Ptáme-li se, proč Bůh působí či dopouští nemoci, pak můžeme uvést klasická slova starého Tomáškova katechismu: "Bůh sesílá utrpení, aby hříšné potrestal a napravil, dobré pak zdokonalil a v nebi více oblažil." Nemoc tedy může být trestem za naše hříchy: znamená to, že Bůh nám dává možnost zahladit následky našeho hříchu už na tomto světě, abychom s nimi nepřekročili hranici smrti. Dále nás Bůh chce napravit: nemoc člověku dává poznat jeho omezenost, odkázanost na Boha a na bližní, ukazuje mu jiné stránky života a jiné, důležitější hodnoty, pro které dosud neměl otevřené oči ani srdce. Pro "dobré" je nemoc zkouškou, podílem na Kristově vykupitelském díle a příslibem nebeské blaženosti.

Musíme si ale uvědomit, že nikdo není dokonale "dobrý", jen Bůh. Pro každého člověka tedy nemoc v určité míře znamená i trest a nápravu. Naopak i největší hříšník, který svou nemoc přijme s pokorou a odevzdaností do vůle Boží a s vědomím, že trpí zaslouženě, se stává účastným Kristova utrpení. V každém případě však Boží prozřetelnost zamýšlí nemocí a utrpením jen naše dobro.

Ve vtahu mezi tělesným a duchovním zdravím mohou tedy nastat rámcově tyto situace:

- Spravedlivý, tedy ten, kdo žije ve stavu milosti, je zároveň zdravý, a tak z jeho zdravého těla může vyzařovat síla Boží spásy. V některých případech může být tělesné zdraví přímo plodem Boží milosti, jejím jakýmsi překypováním z oblasti duchovní do oblasti tělesné. Není to však pravidlem.

- Spravedlivý je nemocný, a tato jeho nemoc je buď časným trestem za jeho hříchy nebo zkouškou. Názorným příkladem druhé možnosti nemoci-zkoušky je svatý apoštol Pavel, který třikrát prosil Pána, aby byl zbaven ostnu, který mu byl dán do těla (zřejmě se jednalo o nějakou obtížnou a vleklou nemoc), a dostal od něho tuto odpověď: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti" (2 Kor 12, 9). Na základě těchto Pánových slov můžeme říci, že v nemocném těle spravedlivého je o to patrnější Boží síla jako čistá milost, nezasloužený dar.

- Hříšník, čili ten, kdo žije ve stavu těžkého hříchu, je zdravý, a toto zdraví je možná jednou z časných odměn za to dobré, co ve svém životě vykonal, protože nadpřirozené odměny jsou pro něj nepřístupné (odmítá-li milost obrácení).

- Hříšník je nemocný a Bůh ho touto nemocí volá k nápravě.

Shrnutí
Pokud shrneme, o čem jsme až doposud uvažovali, můžeme odpovědět na naše otázky o spojitosti mezi hříchem a nemocí a mezi spásou a zdravím: Nemoc je v každém případě následkem dědičného hříchu. Spojitost s osobním hříchem není tak jednoznačná: nemoc může být pouze přirozeným následkem hříšného jednání (např. kouření, podvodu), nebo může být trestem a nápravou, nebo zkouškou víry a odevzdanosti do Boží vůle.

Protože křest neosvobozuje od následků prvotního hříchu, k nimž patří i nemoc, je tělesné zdraví jen v některých případech plodem či znamením zdravé duše. V jiných případech je tělesné zdraví spojené s hříšnou duší či tělesná nemoc s omilostněnou duší. Vždyť vposledku záleží jen na tom, aby byl oslaven Bůh a abychom my dosáhli věčné spásy.

Použitá a doporučená literatura:
A. Grün - M. Dufner: Zdraví jako duchovní úkol, Trinitas, Svitavy 1994
P. Laín Entralgo: Nemoc a hřích, Vyšehrad, Praha 1995. (IV. kap.)
Ch. Journet: Zlo, Krystal OP, Praha 1998
L. Ott: Dogmatika. III. díl: De Deo Creatore, MC, Olomouc 1993.

Ptali jste se na ... souvislost mezi nemocí a působením zlého ducha

Chtěl bych se zeptat, jaká je souvislost mezi nemocí a působením zlého ducha. Dříve se za posedlost považovalo zřejmě všechno, na co lékařské umění nestačilo. Dnes už víme, že jde o duševní choroby, které mají přirozený původ, medicína už je umí pojmenovat a většinou i léčit. Dá se tedy ještě dnes mluvit o možném vlivu zlého ducha na tělesné a duševní zdraví člověka? J. Koutek, Havl. Brod

V posledním desetiletí můžeme v církvi i mimo ni zaznamenat nový fenomén - šířící se víru v satanské, démonické či jinak nazývané síly, které reprezentují zlo v osobě Božího nepřítele.

Původ tohoto jevu může mít více příčin. Velkou roli v něm zřejmě hraje globálně se zhoršující situace naší planety, spolu se všemi sociálními, morálními, politickými a etickými negativy. Záleží také na religiózním klimatu té které části světa. Podíl má i aktivita některých náboženských skupin, zvl. z okruhu letničních, kterým je toto téma bližší než tradičním církevním formacím. Tolik jen velmi krátce k možným teoretickým vysvětlením.

Jak se tyto teorie odrážejí v životní praxi a ve zkušenostech církve, to je jiná a neméně zajímavá stránka tohoto jevu. Že jde o záležitost živou, dokazuje i kvantum literatury, která k tématu hovoří (uveďme např. pastýřský list toskánských biskupů "Magie, zlí duchové, satanské obřady", knihu francouzského diakona a psychiatra P. Madreho "Zbav nás od Zlého", nedávno vydané tituly R. Salvucciho "Zkušenosti exorcisty", E. W. Lutzera "Nepřítel z ráje" nebo W. Nigga "Ďábel a jeho služebníci").

Je jistě zvláštní zjištění, že křesťané, kteří věří v existenci Boha, často současně popírají existenci zlého ducha. Je to spíše selektivní víra, která si vybírá, v co věřit bude a v co nikoliv. Bohužel to je častý jev nejen v této otázce.

Otevřeně se přiznám, budiž to bráno jako moje osobní svědectví, že jsem sám dlouho patřil do kategorie těch, kteří brali události z evangelia popisující působení Zlého jako dobovou koloraturu a stavěli se k nim silně kriticky. Až zkušenosti, které jsem nemohl zařadit do žádné kategorie psychopatologických syndromů a nenašel jsem k nim klíč ani v odborné literatuře, mi začaly "rozviklávat" jednoznačný postoj. Pokud jsem následně zjistil a byl jsem i svědkem toho, že síla modlitby a osvobozování z duchovních pout dovedou více, než dokázala psychoterapie a farmaka, začal jsem se problémům duchovní svázanosti a posedlosti věnovat. Přesto jsem měl stále tendenci vysvětlovat efekt duchovního osvobozování psychologickými prostředky. Dvacet roků se mj. zabývám speciální psychoterapií (hypnosologií), a proto jsem hledal léčebný kanál i v této metodě, která by na sebe brala podobu duchovního boje. Ovšem ani zde jsem souvislosti nenašel. Když dva dělají totéž, není to totéž.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že jsem se jako hypnotizér setkal s polárním vnímáním této léčebné metody např. u aktivistů charismatické obnovy. Jedni mi tuto formu léčby velmi schvalovali a dostal jsem k jejímu používání (za dodržování přísných morálních pravidel) i požehnání, druzí mne doslova označili, jakožto hypnotizéra, za démonova služebníka. Tolik pro zajímavost a na důkaz, že i v této oblasti není jednotného pohledu.

Působení Zlého existuje, protože existuje i Zlý. Jsem si plně vědom toho, že napsat takovou větu nese s sebou nejen povinnost jejího vysvětlení, ale také uvedení příkladů. To ovšem není na tomto místě možné, a proto odkazuji na výše uvedenou literaturu. Zlý duch může imitovat nejrůznější potíže a skrývat se v zajímavých a pozoruhodných jevech. Zde ovšem POZOR! Je nebezpečné domnívat se, že každá nemoc nebo nevysvětlitelný jev má původ v duchovní mocnosti. Dokonce bych řekl, že je takový pohled až nebezpečný. Je totiž nekritický. Mám zkušenosti s tím, že běžný zápal slepého střeva byl vyznavačem démonologie označen za posedlost a místo okamžité operace na chirurgickém oddělení byl z nemocného vyháněn zlý duch. Stejně škodlivě působí ti, kteří považují duševní nemoc nebo poruchu za posedlost a místo návštěvy odborného lékaře zahajují vlastní "duchovní" terapii. V praxi je skutečných duchovních svázaností málo a posedlostí minimálně. Přesto se domnívám, že není správné ani nekritické přijímání, ani nekritické odmítání vlivu Zlého - vidět jeho vliv buď ve všem, nebo naprosto nikde. Schopnost rozlišení jeho působení je v součtu určitých znalostí, zkušeností a daru k tomuto rozlišení. Proto také varuji před tendencemi hrát si na znalce problému a neopatrně se pouštět do "zápasu" s tím, kterého neznáme a který je mistrem přetvářky a prolhanosti.

Max Kašparů

Poselství knihy Job

Štefan Šrobár

Hlavním tématem knihy Job je problém utrpení. Na postavě Joba autor knihy ukazuje, že odpověď na tuto otázku není možná bez urputného zápasu víry. Job bojuje proti takovému pojetí víry, která za službu Bohu očekává od Boha bohatou odměnu, stejně jako proti chápání utrpení jako trestu za zvláštní osobní vinu člověka. Takto chápou utrpení tři Jobovi přátelé.

Zápas víry
Zápas víry není možné vybojovat jednou provždy. Autor knihy se snažil vystihnout jedinečnost Jobova zápasu víry, v němž se musel probojovat skrze chvíle nejhlubší temnoty k nové naději, od zdůrazňování vlastní spravedlnosti k pokornému zmlknutí před Bohem. Navzdory všem pochybnostem a bolestem, které se stále znovu a znovu vracejí a působí na Joba tak ničivě, že někdy klesá skoro až na dno zoufalství, přidržuje se Job houževnatě a vytrvale společenství s Bohem. Nikdy nezapochybuje o jeho moci a svrchovanosti. Postupným odpoutáváním se od všech pozemských nadějí a jistot nachází Job stále pevnější oporu v Bohu. Dospívá k nezvratné jistotě, že jen v Bohu má svědka své spravedlnosti a svého Spasitele (Jb 16, 19; 19, 25).

Spravedlivý Job
Job žil podle židovské tradice ještě v době patriarchů. Je zmiňován i u proroka Ezechiela (Ez 14, 14.20). Jako představitel "moudrých" v Izraeli se nechává vést ve svém životě "bázní Boží". O jeho jedinečnosti svědčí i výrok, že "předstihl všechny syny dávnověku" (Jb 1, 3), podobně jako král Šalomoun.

Job trpí zástupně, a proto se mění jeho utrpení na vykupitelský zápas, který přemáhá podsvětí (šeol) a láme moc chaosu a smrti. Významné místo v líčení Jobova zápasu mají mytologické motivy, které ukazují na nadosobní a nadčasový dosah jeho utrpení. V utrpení Joba není souzen jen on sám jako jedinec, ale především jako představitel celého lidského pokolení. Není v něm souzen člověk, ale jeho vzpoura proti Bohu, tedy zlo. Job se stává starozákonním "svědkem Kristovým", neboť na něm jakoby ulpívá hřích světa.

Bůh promluvil
Job pochopil, že existuje hluboký rozdíl mezi poznáním Boha a setkáním s ním. Protože si Boha představoval "podle svého obrazu", zůstával pro něj Bůh tajemný a skrytý (Iz 45, 15). Až když sám Bůh promluvil, objasnil mu všechny zásadní otázky života včetně smyslu utrpení. Jakmile Job v pokoře uznal, že nemůže s Bohem měřit síly, zakusil něco z nepochopitelné Boží lásky, která nechce smrt hříšníka, ale chce, aby se zachránil a žil. Boží spravedlnost není chladné a bezcitné účtování, jak si mysleli Jobovi přátelé, ale skrytá osobní Boží dobrota a projev svobodné Boží lásky. Tato láska je o to překvapivější, že není odpovědí na nějaké lidské skutky, ale sklání se k člověku, který je na konci svých sil. Boží blízkost vytvořila Jobovi nové životní podmínky. Satanova zloba byla přemožena.

Aktuálnost knihy Job
Kniha Job zůstává stále aktuálním a provokujícím spisem, který naléhavě vyzývá, ba přímo nutí čtenáře, aby k jeho poselství zaujal osobní a nekompromisní stanovisko. Kniha hluboce působí na současného člověka, který má mimořádně rozvinutý cit pro spravedlnost a hluboký soucit s trpícími a který kriticky posuzuje a odsuzuje jakoukoliv nespravedlnost moderní společnosti. Mimoto otázky, které kniha ve čtenáři vyvolává, jsou naléhavým existenciálním problémem každého člověka, který postupem času ztrácí jistotu a důvěru v lidské síly a schopnosti a přesvědčuje se, že jen víra v Boha je jedinou a trvalou hodnotou a jistotou, která nepodléhá změnám času a nikdy nezaniká. Tato víra však vyžaduje morální zápas a duševní utrpení, které věřícího člověka provází na jeho životní cestě, dokud se zcela s důvěrou neodevzdá do Božích rukou v každé životní situaci. Job je předchůdcem všech lidí, kteří by s ním mohli ve svém tělesném nebo duševním utrpení zvolat k Bohu: "Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele?" (Jb 13, 24). Jen po dlouhém a tvrdém zápase i oni objeví pravou Boží tvář a vrhnou se mu s absolutní vírou a důvěrou do náručí. To je jediná záchrana pro každého člověka, který se nechce utopit v moři zoufalství.

Použitá literatura:
Bič M., Pokorný P.: Co nevíš o Bibli, ČBS, Praha 1997;
Nový biblický slovník. Návrat domů, Praha 1996; Rops D.: Biblia a jej ľud. Dobrá kniha, Trnava 1991;
Výklady ke Starému Zákonu. Karm. nakl., 1998

Charisma uzdravování

Eva Fuchsová

V evangeliích a Skutcích apoštolů se setkáváme se skutečností tělesného uzdravování: nejprve uzdravuje sám Ježíš a pak tento dar předává svým učedníkům, kteří uzdravují v jeho jménu. Kam se podělo toto charisma? Můžeme se s ním ještě dnes setkat? Na tuto otázku existují různé názory.

Někteří všechny zprávy o zázracích, tedy i o náhlém uzdravení, odkazují do říše symbolů a mýtů. Tím končí povinnost nějak se s tímto úkazem vyrovnat v životě dnešní církve. Častěji se setkáváme s názorem, že uzdravování modlitbou ve jménu Ježíšově patřilo k pozemskému životu Ježíše a prvotní církve, a dnes, ve věku rozvinuté medicíny, už není tolik potřeba a proto se s ním téměř nesetkáváme. Úplně na opačné straně stojí názor panující v některých charismatických skupinách, že totiž uzdraven může a má být každý, a že to tak úplně nefunguje, je známkou malé víry zúčastněných.

Pravda jako vždy stojí někde mezi těmito extrémy. Spása, kterou přinesl Kristus, se týká celého člověka, duše i těla. Proto uzdravení těla patří také ke znamením, která ohlašují příchod Božího království (Mt 11, 2-6), stejně jako uzdravení duše - obrácení. Na druhou stranu ale neplatí, že by Bůh svá znamení musel dávat každému, jenom když ze sebe "vymačká" určenou dávku víry. Víra a modlitba jsou také darem, a svrchovaně svobodný Bůh dává své dary jako znamení, kdy sám uzná za vhodné. My můžeme o tyto dary jen prosit a disponovat se k jejich přijetí.

Překážky
Každé charisma je darem pro společenství. Jeho předpokladem je tedy existence společenství, to znamená v lásce sjednoceného Kristova těla. Překážkou působení daru je zloba, nesvár, odmítání odpustit.

Dalším kamenem úrazu je falešná důvěra v člověka, který nám má přinést uzdravení. Pokud si neuvědomujeme, že takový mocný čin může učinit jen Bůh, nemůže se stát naše uzdravení znamením přicházejícího Božího království, a postrádalo by svůj hlavní smysl. Víra v Krista by byla zaměněna za víru v člověka (nebo v místo) s kouzelnou mocí. Tak to bohužel často vypadá na vyhlášených poutních místech nebo okolo lidí, kteří dostali dar uzdravování "v masovém měřítku". Z uzdravení se snadno stává senzace a z neuzdravení skandál, v popředí zájmu stojí zdraví a neobvyklý zážitek; Kristus tu hraje roli hodného strýčka, který nám tuhle atrakci dopřává.

Překážkou může být i zatvrzelost srdce a setrvávání v hříchu. Ale není vyloučeno, že uzdravující moc Ducha svatého se v takovém případě dotkne nejprve srdce a následně i těla - Bůh dává své dary, komu chce a kdy chce.

Nutnost rozlišování
Musíme také pečlivě rozlišovat uzdravení přirozené a uzdravení jako dar. Mezi přirozené metody uzdravování patří především medicína. Bůh nestaví přirozeno a nadpřirozeno proti sobě, ale vedle sebe, i tady většinou platí, že milost předpokládá přirozenost. V praxi to znamená: nezahazujme léky, které nám předepsal lékař, chceme-li prosit Boha o uzdravení! (Viz Sir 38, 1-15.)

Také leckteré metody tzv. alternativní medicíny a léčitelství patří k přirozenému řádu světa. To, že nám některé jevy připadají nepochopitelné až "zázračné", ještě nemusí znamenat, že mají něco společného se skutečným zázrakem (nebo s magií). Možná se zrovna jedná o oblast, kterou věda ještě neprozkoumala a v níž se skrývají další netušené možnosti, o kterých lidstvo zatím neví. Je také nepochybné, že někteří lidé jsou nadáni neobvyklými schopnostmi (diagnostickými nebo léčitelskými), ale pořád se jedná o schopnosti přirozeného řádu. V konkrétních případech je však dost těžké prověřit, jestli jsou to skutečné schopnosti nebo jenom šarlatánství.

V každém případě je třeba mít se na pozoru před vším, co nějakým způsobem popírá nebo relativizuje víru v Krista. Metody, které vycházejí z jiných náboženských systémů, mohou v člověku otevřít přístup Zlému, protože je to jakýsi krok zpět ve víře - jako by byl Kristus příliš slabý na to, na co stačí např. buddhismus. V Kristu byla všechna náboženství překonána, a i to dobré, co je v nich, můžeme dostat darem od Krista.

Dispozice
Nabízí se říci, že k přijetí daru uzdravení (ať sebe nebo jiných) je víra. Vždyť od Krista slyšíme: "Tvá víra tě zachránila" (Mk 5, 34), "Věř a tvá dcera bude zachráněna" (Lk 8, 50), "Věřte, a všechno, oč prosíte, dostanete ..." (Mk 11, 24). Ale jak už jsme řekli, není to podmínka absolutní ani měřitelná. Víra je Boží dar, a my máme jen zkoumat, zda nám zrovna teď Bůh dal pevnou a silnou víru v uzdravení - pokud ano, je to neklamná známka, že chce také uzdravit. Víru (v tomto případě už téměř jistotu) ale nesmíme zaměňovat s nějakými citovými vzruchy nebo vlastním chtěním. Je to střízlivé a silné vědomí, že teď mohu a mám prosit za vlastní nebo cizí uzdravení. Taková jistota se může projevit ve shromáždění prorockým slovem, které buď přislibuje nebo ohlašuje něčí uzdravení.

A tak je lépe říct, že k přijetí tohoto charismatu je nutno se disponovat především odvahou. Je to odvaha prosit, a to ne všeobecně, ale na konkrétní úmysl. Odvaha nedočkat se žádného viditelného výsledku a přitom nepodlehnout skepsi. Odvaha vystoupit s takovou modlitbou ve společenství, a možná se před některými bratřími a sestrami "ztrapnit". Být pevný a přitom ne vlezlý a tvrdošíjný, jako by všechno záleželo na délce, způsobu a intenzitě modlitby, a ne na svobodě Boží. Modlitba bude ve většině případů dlouhotrvající proces, ve kterém mi Bůh bude postupně vyjasňovat svůj záměr s touto nemocí. A tak v neposlední řadě musí být modlitba za uzdravení spojena s odvahou přijmout fakt, že zrovna tato nemoc má zjevit Boží království lépe, než by to udělalo její uzdravení.

Pověření církve uzdravovat
Zázračné uzdravování patřilo bezesporu k nejnápadnějším činům Ježíšova působení. Také jeho učedníci dostali na čas dar uzdravování (Lk 10, 9) a po Ježíšově vzkříšení příslib: "Na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví je..." (Mk 16, 17n). To ale neznamená, že se toto poslání vztahuje na každého učedníka, ale spíš příslib, že se tato znamení budou ve společenství církve stále znovu objevovat.

Jinak by přinejmenším v prvotní církvi neexistovali nemocní, což je nesmysl.

Nicméně božský Zakladatel dal církvi do vínku prostředek, kterým lze dosáhnout celkové ozdravění člověka - svátosti. V nich je uzdravována především duše od hříchu, ale protože nemoc souvisí s hříchem (ne vždy s osobním, ale vždy s dědičným), může se uzdravení duše přelévat i na tělo. Svátost, která má tento účinek nejvlastněji zprostředkovávat, je pomazání nemocných. Zdá se, že při udělování této svátosti se až do 9. století kladl důraz především na tělesné uzdravení. V prvních stoletích, kdy se přesně nerozlišovala svátost a svátostina, a její udílení nebylo vázáno na kněze, se věřící mazali posvěceným olejem ve jménu Kristově při každé tělesné slabosti. Svatý Jan Zlatoústý svědčí, že se mu někdy nedostává oleje do lampy, protože si ho věřící berou k pomazání. Rozhodně tedy nešlo o poslední svátost těch, kteří už jsou jednou nohou na druhém břehu. Také starobylé blažejské požehnání svědčí o tom, že dříve byla víra v uzdravení prostřednictvím církve mnohem živější.

Stejně tak ostatní svátosti mohou způsobit tělesné uzdravení nebo zlepšení stavu, pokud zdraví blokoval hřích.

Spíše než o pověření církve uzdravovat bychom ale měli mluvit o pověření modlit se za nemocné. To pro její údy znamená předkládat své i cizí utrpení Kristu a zůstat otevřeni pro uzdravení, nepohrdat tímto darem ani si ho nevynucovat. Pověření uzdravovat, čili charisma v pravém slova smyslu, není dáno církvi jako celku, ale pouze některým jejím členům, a i těm pouze pro některé případy, jak Bůh sám chce. "Kde lidé vzbuzují dojem, že darem uzdravování disponují nebo že správnou modlitbou lze odstranit každou nemoc, podléhají klamu nebo klamou ostatní, zatímco lidé s pravým pověřením budou tento úkol přijímat a uskutečňovat ve skromnosti a stále budou poukazovat na svobodu a svrchovanost Boží" (Norbert Baumert).

Literatura:
Na nemocné budou vkládat ruce, Karm. nakl 1996
M. Marsch: Uzdravení skrze víru, Portál 1995

Přímluvná modlitba za nemocného

Začne se zpěvem písně vyjadřující důvěru v Boha, a pak může následovat modlitba:

"Ježíši, láskyplný a milosrdný Bože, slíbil jsi nám, že kde se sejdou dva nebo tři ve tvém jménu, budeš uprostřed nich; a my jsme se tu shromáždili kolem našeho bratra ... Velmi prosíme o slitování nad ním a snažně tě žádáme, abys na něj pohlédl, aby od tebe dostal sílu pro tělo a pokoj v duši.

Tys přece rád procházel mezi zástupy, zastavoval ses u nemocných a dotýkal se jich, abys jim ukázal, jak velké je tvé slitování nad nimi, a často jsi je uzdravoval, aby se tak potvrdila tvá slova, nová zvěst o spáse pro všechny lidi. Ano, Ježíši, pokorně tě prosíme, dotkni se našeho bratra. Pohleď! Ten, kterého miluješ, je nemocný. Dotkni se ho tam, kde má nemoc, navštiv ho v kořeni zla, které na něj dolehlo."

(Při zvlášť prosebné přímluvě je možné vložit na nemocného ruce, nebo ho pomazat olejem - jak to je v církvi zvykem - na znamení předání síly svatého Ducha. Těmito dvěma znameními se přenáší v gestech víra těch, kteří za nemocného prosí; ovšem to nelze považovat za udělení svátosti dříve označované jako "poslední pomazání". Je možné dopřát k této posile nemocnému více času modlitbou v tichu, případně s chvalozpěvem, nebo otevřít srdce pro chválení v jazycích nebo v prorokování, je-li to ovšem vhodné a možné.)

"Ježíši, tys dal prohlédnout slepému v Jerichu, uzdrav našeho bratra.
Ježíši, ty jsi uzdravil ochrnutého v Betsaidě, uzdrav našeho nemocného bratra.
Ježíši, ty jsi vzkřísil Jairovu dceru, uzdrav našeho nemocného bratra.
Neboť ty jsi zde, dnes i do konce časů. Co jsi vykonal před dvěma tisíci lety, můžeš vykonat úplně stejně i nyní. Prosíme tě pokorně, abys nás vyslyšel a pomohl našemu bratru ..."
Stane-li se, že lze u nemocného pozorovat úlevu, je možné víru nemocného dále povzbuzovat modlitbou, například:

"Děkujeme ti, Pane, že tak mocně působíš na ... Zjevuješ na něm slitovnou lásku a my důvěřujeme, že dokončíš to, co jsi začal. Dej mu milost, aby bez obav přijal dílo tvé lásky ve svém nemocném těle. Dej mu odvahu uvěřit, že to ty v něm působíš, tak jako jsi to udělal chromému u Krásné brány, když se za něj Petr modlil."

Závěrečné díkůvzdání:

"Chválíme tě, náš Bože, za každé tvé dílo. Blahořečíme ti, že jsi dosvědčil lásku našeho Otce s mocí svatého Ducha. Jsi vždycky věrný svým slibům, slíbil jsi, že s námi budeš až do konce časů.

Děkujeme ti za to, co jsi udělal pro našeho bratra. Děkujeme rovněž za všechno, co pro něj uděláš v příštích hodinách a dnech. Děkujeme, protože jsi nejen navštívil jeho tělo, ale vstoupil jsi i do jeho srdce, aby tě lépe poznal a aby vzdával chválu tvému jménu."

Byl jsem nemocen a navštívili jste mě

Jiljí Příkaský OP

Ježíšův soucit s člověkem nemocným hříchem, s jeho osamělostí či fyzickou nebo duševní nemocí ukazuje na krásu Božího vztahu ke svým přátelům. Ježíš se k nám tak hluboce sklání, že se s námi identifikuje: "Skutečně, říkám vám: Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25, 40). Vzpomeňme třeba na sestry matky Terezy z Kalkaty, pro něž tělo nemocného se rovná přítomnému tělu samotného Krista. Ježíšův příklad nezištné a láskyplné péče o nemocné podněcoval už od počátku křesťany, aby pečovali o všechny tělesně i duševně nemocné.

Tváří v tvář nemoci
Péče o zdraví patří k přirozeným sklonům člověka. Tento sklon v nás vytváří spontánní přání být a žít. Přesto nám neujde, že někdo dává tématu zdraví a nemoc větší prostor, jiný o něm téměř nemluví, jiný naopak nemluví o ničem jiném než o své nemoci. Jisté však je: zdraví je člověkem chtěné a nemoc obávaná.

Dnes není žádnou výjimkou, že lidé považují zdraví za největší hodnotu ("nepřeji si nic jiného než zdraví"; "... a hlavně to zdravíčko!"), nemoc naopak za největší neštěstí. V tomto kontextu se pochopitelně nemyslí nachlazení a kašel, ale závažnější nemoci, které člověka upoutávají na lůžko, vytrhnou z běžného rytmu života či dokonce připravují na smrt. Katechismus katolické církve připomíná:

Nemoc a utrpení vždy patřily k nejzávažnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. (KKC čl. 1500)

Zdraví je veliká hodnota
Katechismus katolické církve se zabývá zdravím na několika místech. Největší prostor mu věnuje v souvislosti s pátým přikázáním Desatera. Potvrzuje, že život a tělesné zdraví jsou cenné dary od Boha. Máme o ně rozumně pečovat a brát přitom v úvahu potřeby druhých a obecné blaho. (KKC čl. 2288). Už svatý Augustin nás vybízí, abychom milovali své tělo správným způsobem. (Křesťanské učení I, 25 ). K péči o zdraví nás vede samotný pud sebezáchovy (např. pokud budu zdravý, mohu vydělávat peníze a zabezpečit rodinu). Problém se může objevit tehdy, pokud se zdraví stane absolutní životní hodnotou, a tak začne mít povahu kultu, zbožňování, upřednostňování přede vším ostatním. Jakékoliv nebezpečí ohrožení zdraví (i nepatrné) se tak stává předmětem strachu, úzkostí, nadměrného sebešetření a uzavřenosti. Není potom ani výjimkou, že úzkostná péče o vlastní zdraví brání v pomoci nemocnému (raději ho nepůjdu navštívit, abych se nenakazil) a někdy dokonce přivodí i nemoc. V této souvislosti můžeme vzpomenout na jednoho z těch ohromných zástupů světců, sv. Karla Boromejského, který při strašné morové epidemii v roce 1576 se několik měsíců staral o nemocné a umírající. Zajímavé je, že nezemřel na mor, nýbrž vyčerpáním v roce 1584.

Zdraví a jeho ztráta
Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní, duchovní a sociální vyrovnanosti. Tato definice ukazuje na známou skutečnost, že pojem zdraví v sobě obsahuje zdraví těla i ducha. Tuto skutečnost, že totiž tělesná vitalita k úplnému zdraví nestačí, dobře chápe duševně nemocný člověk a jeho okolí.

Publilius Syrus po právu tvrdí, že duševní bolest je horší nemoc než tělesná. (Sententiae D, 21). Navíc se stále více prokazuje, že množství tělesných nemocí má psychologické příčiny. Naopak příčinou nejrůznějších psychických onemocnění mohou být fyzická poranění či dědičnost. Není však žádným přeháněním, když tvrdíme, že mnohá psychická (ale i tělesná) onemocnění mají svůj původ ve hříchu či v narušení sociálních vztahů (např. příčinou silné neurózy může být nedostatek lásky či přebytek nevyrovnané rodičovské lásky).

Co potřebuje nemocný člověk?
Odpověď se zdá velmi jednoduchá: No přece zdraví! Utrpení, které s sebou nemoc nese, může mít velmi mnoho podob: fyzické prožívání bolesti, prostorová omezenost, beznaděj, opuštěnost, neužitečnost, zbytečnost, vyřazenost... Člověk z takové situace pochopitelně hledá východisko. Je-li zdraví absolutní hodnotou, je jedinou nadějí navrácení zdraví. Ale co když je to nereálné, nepočítáme-li se zázrakem?

Člověk, který finalitu svého života opírá o jiné hodnoty, snáze najde řešení i v "neřešitelných" situacích. Třeba modlitba Otče náš a v ní slova "Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi" (což nemusí znít hned fatalisticky: tady se nedá už nic jiného dělat), může být velikou útěchou, že Bůh Otec o mně ví, má mě rád, že se mnou počítá. Bůh může dokonce skrze utrpení konat dobro a činit dobře tomu, kdo trpí. Nemocný potřebuje především přirozené (nebo nadpřirozené) povzbuzení, aby svou nemoc lépe snášel, popř. svému utrpení rozuměl. K tomu se však často těžce propracovává. Mnohdy nestačí rozumová úvaha, nýbrž potřebné osvícení srdce, které může přijít až po zakoušeném utrpení.

Utrpení dokáže každého člověka velmi potrápit. S jakou radostí pak dokážeme přivítat "anděla" v podobě našich příbuzných, přátel nebo i zcela nahodilých známých. Věřící mají opět výhodu, že za nimi mohou vidět "prodlouženou" ruku Boží. Proč však někoho potřebujeme, když máme kolem sebe lékařský personál, zabezpečení, potřebný klid...? Člověk potřebuje být s někým jiným než pouze se svou nemocí a s tím, co mu ji stále připomíná. Potřebuje především někoho, kdo by mu naslouchal, porozuměl mu, dokázal se vcítit do jeho stavu. Jak trapně může vyznít "veselá" návštěva, při které dotyčný humorista vede řeči, které nemocného vůbec nezajímají, protože si chce popovídat o svém současném neradostném světě. Není potom divu, že vtipálek (a nebo pohotový rádce, který má odpověď na všechno) se stává spíše přítěží či zdrojem dalšího smutku. Nemocný může totiž získat pocit: vždyť on mi vlastně vůbec nerozumí.

Strach z nemocných
Pokud jsme neměli to štěstí a nebyli vychovávaní ke vztahu k utrpení a k nemocným, velmi dobře se může stát, že jsme při styku s trpícím bezradní. Možné spektrum otázek a obav je docela široké: co budu říkat, nebude trapné tam být takovou dobu, vydržím ten pohled na něho, dokážu mu vůbec nějak pomoct, co když se mě bude ptát, jak vypadá a co mu je, mám mu lhát, o čem si vůbec budeme povídat?

Tyto zábrany je nutné překonat. Je potřebné si připustit, že naše schopnosti jsou omezené a že opravdu nevíme, co budeme dělat a říkat. Zkušenosti z návštěv však vedou k vlastnímu povzbuzení: nejde v první řadě o mluvení, ale především o láskyplnou přítomnost.

Samaritán bez srdce
To je pravý opak. Člověk, který "ví", přichází s přesně určeným programem, vhod i nevhod, neptá se (alespoň ne srdcem), zdali neobtěžuje, v podstatě jej ani nezajímá aktuální zdravotní stav, únava pacienta, je plný planých řečí, hluku, péče, dává pociťovat nemocnému, jak se pro něj obětuje, stává se středem pozornosti, rozdává naučené plané útěchy či nejrůznější napomenutí (popř. pokárání: vidíš, kdybys mě poslechl, tak by se ti to nestalo). Bůh chraň všechny nemocné před těmito účelovými humanisty!

Tři pravidla pro naslouchání
Možná budeme trochu překvapeni, že k nejdůležitějším prvkům naší návštěvy patří naslouchání, schopnost se vcítit do stavu nemocného a projev porozumění. Z toho může následně vyplynout ze strany nemocného mnoho konkrétních pokynů, tužeb, rozhovorů nebo i přání (třeba přečíst něco z Bible či zavolat kněze). O jaká pravidla se jedná?:

- Aktivní vnímání, neboli naslouchání znamená otevřenost všech smyslů se zaměřením na pacienta. Vždyť nemáme pouze sluch, ale i zrak. Spoustu věcí můžeme vidět, aniž by nám je musel druhý sdělit (třeba vidíme, že je nutné nemocného umýt či učesat). Někdy se důležitá sdělení skrývají třeba v tónu hlasu nebo v mimice. Z naší návštěvy by mělo také jasně vyplynout, že teď jsme tu kvůli nemocnému, nepokukovat po hodinkách či svůj vstupní pozdrav uvést větou: dnes hrozně pospíchám!

- Schopnost vcítit se, neboli schopnost empatie, je třeba považovat za zcela nutnou výbavu (i když ne tak běžnou) při návštěvě nemocného. Někdy si pleteme empatii se slušností, se kterou se snažíme neudělat nic, co by pacienta nějak rozladilo. Ačkoliv ani toto není málo, empatie znamená víc: naladit se na stejnou strunu s nemocným a spolu s ním prožívat jeho utrpení. Pouze tak je možné dosáhnout rozhovoru od srdce k srdci, i když se třeba mlčí a držíme "pouze" pacienta za ruku.

Tuto vlastnost je nutné rozvinout i při návštěvě duševně nemocných. Ne každý duševně nemocný je úplně mimo realitu. To záleží na druhu onemocnění a na jeho momentálním vývoji. Někdy je pro něho sice těžké rozlišit realitu od fantazie (např. při psychóze), avšak to, že jej berete vážně (i když je nutné některé výroky a představy "filtrovat"), může pro něho na cestě k uzdravení mnoho znamenat. Obecně platí: brát pacienta vážně, i když některým projevům nerozumíme, jsou pro nás nepochopitelné nebo i zmatené.

Trochu jiná situace je v případě mentálně postiženého. Zde bychom měli nechat stranou své pocity z postižení jako z neštěstí. To ještě neznamená, že si tito lidé nejsou svého postižení vědomi, že jim nijak nepřekáží a že se vždy cítí šťastni. Mají svůj duševní a citový svět, na který musíme brát ohled jako u zdravých lidí a který nás často svou hloubkou a bohatostí může zahanbit. Schopnost empatie a ochota brát druhého vážně zde znamená vidět ho tak, jak se vidí on sám. V případě mentálního postižení je to mimořádně těžké a podaří se to většinou až za delší dobu vzájemného poznávání. Je důležité, abychom těmto lidem uměli ponechat svobodu, možnost rozhodování a konání do takové míry, jak jen je to možné, nemanipulovali s nimi jako s malými dětmi ani jim přehnaně neprokazovali služby, na které stačí sami.

- Projev porozumění neboli adekvátní odezva je praktická odpověď na předchozí kontakt. Porozumění neznamená, že druhému všechno potvrdíme, že s ním budeme ve shodě za každou cenu (třeba i lži) nebo že mu splníme všechno, nač si vzpomene (vzpomínám si na úpěnlivé přání jedné nemocné, abych ji ihned odvezl domů. Nutno říct, že ležela na LDN a nemohla se hýbat). Porozumění je adekvátní odezva na pacientovo přání, dotazy, pochybnosti, úzkosti, a to po předchozím zjištění jeho objektivního fyzického i psychického stavu. Tím se dostáváme na stejnou myšlenkovou úroveň s pacientem. S tím souvisí získání důvěry, navázání kontaktu v jeho novém, nemocničním prostředí.

Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci (Iz 53, 4)
Povzbuzení z víry dávám záměrně až na poslední místo (i když mu z určitého hlediska patří místo první). Nemoc je pro věřícího člověka zároveň zkouškou víry a důvěry v Boha. Může se proto stát, že pacient svůj vztah ke Kristu znovu objevuje, prohlubuje, nebo o něj velmi dramaticky bojuje. Katechismus katolické církve to vysvětluje: Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu... Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu (KKC čl. 1501).

I silní ve víře leckdy prožívají v nemoci těžké zkoušky. Vzpomínám si na případy, kdy někteří z nich začali pochybovat o existenci Boží. Vím, jak to působí na přítomné tísnivě, když znali jeho předchozí neochvějnou víru a důvěru. To jsou krize a zkoušky víry. Takové pochybnosti nespraví poučování, které může být vnímáno jako zbožné fráze (viz Jobovy přátele). Nemocný tyto pravdy sám zná, pouze není schopen pod tíhou utrpení se k nim vůlí přiklonit. Místo pohoršování se nad skleslými projevy víry, vyčítání a "obracení na víru" máme spíše nemocného mírně povzbuzovat a vést k naději. Je vhodné k tomu použít krátké citáty z Písma, které mluví o utrpení Kristově, o naší účasti na něm a o budoucích příslibech. Tyto texty mají i bez našich komentářů sílu samy o sobě proměnit a obměkčit lidské srdce, které na chvíli ztvrdlo utrpením. A především je důležité se za nemocného modlit a v modlitbě prosit (třeba bezprostředně před návštěvou) o světlo Ducha svatého. Povzbuzením ve víře je pro nemocného už samotný fakt, že k němu přicházíme jako věřící. Příští návštěva už může být paradoxním povzbuzením pro nás samotné.

Výchova k péči o nemocné
Současný trend společnosti je spíš nemocné a utrpení skrývat s tím, že od toho jsou nemocnice a lékaři, kteří si s tím poradí. Lidé, především mladí, se proto s cizím utrpením setkávají málo nebo vůbec. Problém utrpení a péče o nemocné však patří k základům výchovy. Papež Jan Pavel II. v apoštolském listě Salvifici doloris (O křesťanském smyslu lidského utrpení) povzbuzuje:

Mimořádný význam má správný postoj, který je nezbytné uplatňovat ve výchově. Rodina, škola a další výchovné instituce musí již z čistě humánních důvodů vytrvale usilovat o probuzení a podporování takového vztahu k bližnímu a k jeho utrpení, jehož symbolem se stal Samaritán z evangelia. (čl. 29)

Tedy dobrý pozor, abychom nevychovávali k obrazu Samaritána z naší úvahy, ani k obrazu Jobových přátel!

Použitá literatura:
Katechismus katolické církve, Zvon, Praha 1995
Jan Pavel II.: Salvifici doloris, Zvon, Praha 1995
Karl-Heinz Peschke: Křesťanská etika, Vyšehrad, Praha 1999
Prof. MUDr. Adolf Slabý: Pastorální medicína a zdravotní etika, Univerzita Karlova, Praha 1991
P. ing. Aleš Opatrný: Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha 1995
Doc. PhDr. Jaro Křivohlavý: Křesťanská péče o nemocné, Advent, Praha 1991
Jiří Beran: Základy komunikace s nemocnými, Karolinum, Praha 1997
P. Jiljí Příkaský - PhDr. Martin Jára: Učebnice zákadů etiky (samizdat)

Další doplňující literatura:
Georg Stoff: Síla na cestu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995
Georg Stoff: Dobré slovo u lůžka nemocných, Karm. nakl., 1994
Arnaldo Pangrazzi: Proč právě já? Karmelitánské nakl., 1997
Elisabeth-K'ubler-Ross, M.D.: Odpovědi na otázky o smrti a umírání, Tvorba, Praha 1995

Uzdravení malomocného


(Mt 8, 1-4; Mk 1, 40-45; Lk 5, 12-16)

K základním rysům Ježíšovy veřejné činnosti patřilo zvěstování Božího království, které doprovázela zázračná uzdravení, zvláště pak vymítání démonů (exorcismy). S Ježíšem vstoupila do světa eschatologická moc, která se projevuje milosrdenstvím, vysvobozením, pomocí zuboženým.

Ve starověku nebyly zázračné činy žádnou výjimkou. Setkáváme se s nimi nejen ve Starém zákoně, ale i v okolních náboženstvích, v rabínské tradici i v lidovém podání řeckém.

Ježíšovy divy jsou nepochybnou součástí evangelijní tradice. Tradice, že Ježíš uzdravoval a konal jiné neobvyklé věci, je stejně stará jako tradice zachycující jeho slova a v každém historickém pojednání je nutno ji brát vážně. Ježíšovi nepřátelé nepopírali jeho neobvyklé činy; spíše je přisuzovali zlému zdroji, ďáblovi (Mk 3, 22-30). Německý teolog W. Trilling píše: "Zprávy o zázracích zaujímají v evangeliích tak široký prostor, že je nepředstavitelné, že by všechny mohly být dodatečně vykonstruovány nebo přeneseny na Ježíše" (Hledání historického Ježíše, Vyšehrad, Praha 1993, str. 105).

Podívejme se na jeden z příkladů zázračného uzdravení: Všechna synoptická evangelia (Mk 8, 1-4; Mk 1, 40-45; Lk 5, 12-16) zaznamenávají uzdravení malomocného. Pojmem malomocenství se tehdy označovaly různé kožní či povrchové choroby. Tato nemoc, kromě toho, že působila tělesná muka, člověka navíc poskvrňovala a vylučovala ze společenství vyvoleného lidu. Malomocný se nesměl účastnit bohoslužebného života, protože byl kulticky nečistý. Byl vlastně pokládán za mrtvého zaživa. Rabíni považovali malomocenství za Boží trest (srov. Nm 12, 10; 2 Sam 3, 29; 2 Král 15, 5). Ve Starém zákoně máme pět příkladů malomocných: Mirjam (Nm 12, 10); Naamán (2 Král 5, 1-14); Géchazí (2 Král 5, 27); král Azarjáš (2 Král 15, 5) a čtyři malomocní muži v samařské bráně (2 Král 7, 3). Avšak pouze o Mirjam a Naamánovi se dočteme, že byli uzdraveni; uzdravení malomocného se pokládalo za zázrak moci, jaká byla dána jen Mojžíšovi a Elizeovi.

Zatímco Matouš a Marek konstatují, že onen muž byl malomocný; Lukáš (5, 12) míru jeho postižení stupňuje: "muž plný malomocenství" - nemoc byla v pokročilém stadiu. Onen muž bezvýhradně věří v Ježíšovu moc zbavit ho strašlivé nemoci. Dialog mezi malomocným a Ježíšem je u všech tří synoptiků téměř doslova shodný: "Pane, chceš-li, můžeš (jsi mocen) mě očistit" (Mt 8, 2; Mk 1, 40; Lk 5, 12). Ježíš ho mohl uzdravit pouhým slovem, přesto (navzdory zákazu v Lv 5, 3) vztáhne ruku a dotkne se ho. Nemocný byl okamžitě zbaven svého malomocenství (Mk 1, 42: "A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn").

Zákaz "Ne, abys někomu o tom říkal!" svědčí o tom, že Ježíšovi nešlo o jeho osobní pověst, ale o blaho toho jediného člověka. Následuje příkaz "ukaž se knězi a obětuj dar, jak nařídil Mojžíš - jim na svědectví" (Mt 8, 4). Ježíš respektuje předpisy Zákona. Uzdravený se smí vrátit do společenství a vstoupit do chrámu poté, co jej kněz prohlásil za čistého (Lv 14, 1nn). Obrat "jim na svědectví" se zřejmě netýká jen kněží přímo zúčastněných, ale celého Izraele. Příslušné autority tak mají veřejně potvrdit Ježíšovu moc nad zhoubnou nemocí, kterou může uzdravit pouze Bůh! (viz 2 Král 5, 7).

Malomocenství nápadně připomíná důsledky hříchu, který vás vylučuje ze společenství s Bohem, avšak Ježíš je ten, který nás od něj vrací, pokud se k němu pokorně ve víře obrátíme.

zpracoval Pavel Jartym

Použitá literatura:
R. Brown: Ježíš v pohledu Nového zákona, Vyšehrad, Praha 1998
M. Hájek: Evangelium podle Matouše. Část I., Kalich, Praha 1995
M. Limbeck: Evangelium sv. Matouše, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1996
W. Trilling: Hledání historického Ježíše, Vyšehrad, Praha 1993

Svatý Blažej - ochránce proti krčním nemocem

Metoděj Kočí

Tento světec křesťanského starověku slaví svůj svátek 3. února. U prvokřesťanských mučedníků jejich svátkem zpravidla bývá den jejich smrti - narozenin pro nebe. V dobách pronásledování církve bylo mučednictví vždy považováno za nejvyšší formu svědectví víry. Slovo mučedník - martyros - vlastně znamená svědek. Proto také bylo pro křesťana triumfem a okamžikem vítězství. Učedník se tak připodobnil svému Mistru a ve smrti nalezl věčný život.

Blažej byl biskupem v pontském městě Sebaste. Zde jej zastihlo pronásledování, které proti církvi rozpoutal císař Licinius. Přesto, že spolu s císařem Konstantinem Velikým zaručil roku 313 křesťanům svobodu, pokračoval v jejich mučení, které si nezadalo s praktikami starých římských císařů. Jeho řádění učinil přítrž až Konstantin, který Licinia roku 323 porazil ve dvou bitvách u Drinopolu a na Bosporu.

Před Liciniovým pronásledováním se Blažej skrýval jako poustevník v jeskyni. Podle tradice se staral o nemocná a zraněná divoká zvířata. Byl však objeven a předveden před císařova náměstka. Když ho žádali, aby obětoval bohům, rozhodně odepřel. Za to byl mučen drásán železnými hřebeny. Na cestě do vězení se k němu hlásili jeho přátelé, kteří byli takto odhaleni a popraveni jako křesťané. Legenda o něm dále vypráví, že ve vězení uzdravil syna jedné vdovy, který spolkl rybí kost. Jiná legenda popisuje zázrak, kterým svatý Blažej uzdravil jedné ženě prase, jež potrhal vlk. Žena mu potom z vděčnosti nosila do vězení svíčky.

Blažej byl sťat roku 316. Spolu s ním byly popraveni i další křesťané, dokonce malé děti.

Tento světec není jediným, o jehož životě se zachovaly "pouze" legendy. Stejné je to s většinou mučedníků z prvních křesťanských dob a dokonce i u pozdějších světců převládají legendy nad strohými historickými údaji. Není to však nic divného, protože slovo legenda vlastně znamená "to, co má být čteno" - rozuměj o jednotlivém světci. Navíc samotná existence světce bývá potvrzena místem jeho pohřbu nebo dochovanými ostatky. Pro první římské mučedníky jsou to především hroby v katakombách. Je jasné, že zatímco běžné záležitosti a události světcova života byly jako všední zapomenuty, mimořádné jevy a zázraky byly jako jeden z důvodů úcty ke světci dále předávány, tradovány v "tom, co má být čteno".

Úcta ke svatému Blažejovi je doložena na Východě už v šestém století. Byl vzýván jako pomocník proti onemocněním krku. Z dvanáctého století je dochována modlitba ke svatému Blažejovi proti otokům hrdla. Od šestnáctého století se udělovalo svatoblažejské požehnání. Kněz drží dvě zkřížené svíčky pod bradou člověka a modlí se modlitbu ke svatému Blažejovi.

Tato úcta má svůj původ v událostech, které popisují zmíněné legendy. Svatý Blažej však bývá vzýván také jako patron dobrého počasí, jako pomocník proti vichřici, proti moru a vředům, bolestem zubů, kašli, nemocem měchýře, proti krvácení, jako ochránce domácích zvířat. Je patronem lékařů, obuvníků, tkalců, krejčích, koželuhů, obchodníků s vlnou, zedníků, sádrařů.

Blažej patří mezi tzv. čtrnáct svatých pomocníků, kterým projevoval svou úctu především vrcholný a pozdní středověk. Společnost mu tak dělají svatí Jiří, Vít, Erazim, Markéta, Kryštof, Pantaleon, Jiljí, Cyriak, Diviš, Eustach, Achát, Kateřina a Barbora.

Mezi mnohými světci je tedy Blažej vzýván jako přímluvce, který může na Bohu vyprosit uzdravení z nemoci. Takové zázračné uzdravení bylo časem pokládáno za důkaz svatosti osoby, která byla o pomoc žádána. V dnešní době je prokazatelný zázrak téměř vždy vyžadován při procesu svatořečení. Právě uzdravení z nemoci, o které je vedena solidní lékařská dokumentace a o kterém je vydáno dobrozdání lékařského koncilia, nejlépe poslouží jako důkaz účinnosti přímluvy světce. Zázračná uzdravení se sice nedějí tak často, jak by si senzacechtiví lidé přáli, nejsou však ničím výjimečným. Přesto církev zaujímá vždy velmi opatrné a střízlivé stanovisko.

Uzdravení, které nemá lidské vysvětlení, není jistě v rozporu s lékařskou vědou. Bůh Stvořitel všeho a Pán nad životem neomezuje své dary pouze na duchovní rovinu. Příkladem jsou svátosti. Duchovní milost, kterou Bůh svátosti provází má jednak své hmotné vyjádření v materii a symbolice svátostí a také svůj dopad na fyzickou stránku člověka. Tento účinek je snad nejvíce patrný u svátosti smíření a především u svátosti nemocných, u které je výslovně jmenován jako jeden z jejích hlavních účinků.

Pomoc v nemoci, nebo dokonce uzdravení, není jen "výsadou" mrtvých světců. Může se dít a děje se i skrze modlitbu živých. Tak dokonce říkáme, že někdo má dar uzdravovat. Je třeba si ale uvědomit, že Bůh většinou nepoužívá "zbůhdarma" nadpřirozené cesty tam, kde mohou jednoduše pomoci přirozené prostředky. Zcela jistě tento dar nemůže někomu sloužit k získání popularity, nebo dokonce hmotného zisku. Nemá také zhola nic společného s takzvaným léčitelstvím, nebo magií.

Ať už svatého Blažeje prosíme o uzdravení z vleklé chřipky, nebo o nějakou jinou přímluvu, nemějme obavy, že se tím dopouštíme nějakého tmářství. Bůh nám ve své dobrotě dává ve svatých přátele pro náš život, radost a světlo. A každou modlitbou, i tou ke svatým, chválíme přece dárce a zdroj veškeré svatosti - jeho samotného.

Literatura:
Schauber - Schindler: Rok se svatými, Karmel. nakl. 1994
Svatí spojují národy, Panevropa, Praha 1994
Vondruška: Životopisy svatých I., L. Kuncíř, Praha 1930

Což znáš cesty oblaků?

Rád bych vám vyprávěl příběh, díky kterému jsem lépe pochopil Boží způsoby. Mnohokrát mě trápily rozličné tělesné bolesti, zvlášť nepříjemné byly bolesti zubů. Jednou v noci o Velikonocích jsem takto strašně trpěl a netrpělivě jsem čekal na ráno, přitom jsem však cítil, jak mi srdce spaluje láska k Bohu. Druhý den jsme po celém městě hledali nějakého ordinujícího zubaře. Chodili jsme ulicemi křížem krážem a na studeném vzduchu mě zub bolel ještě více, ale láska k Bohu v mém srdci byla silnější než bolest. Tehdy jsem si vzpomněl na podobnou situaci těsně po mém obrácení v čase charismatického nadšení. Podobné noční bolesti, honba za zubařem a hrozné poznání, že nejsem schopen se modlit, že Bůh, kterého jsem poznal, se ukázal slabším než malý nerv v děravém zubu. Tato vzpomínka ještě znásobila moji radost: Bůh hluboko ve mně vrtal utrpením, aby vydoloval hlubší, pravdivější, věrohodnější lásku.

Job miloval Boha, přestože ho Bůh na čas odvrhl. Mimořádně milý je mi verš, znějící v plné básnické kráse: "Což znáš cesty oblaků?" V této otázce pádnější než tvrzení je obsaženo celé myšlení dítěte.

Což znáš cesty oblaků? Jsi opravdu schopen pochopit Boží plány, které jsou příliš obsáhlé a komplikované na to, abys je mohl kritizovat či se proti nim bouřit? Zřídka se však stává, že by noc - alespoň "noc smyslů" - živila nějakou vzpouru. Naopak, srdce říká: "Líbej ruku, která tě udeřila." A tu poznáváme pocit jistoty, jaký mívají děti, které vědí, že trestající ruka pouze vytyčuje hranice dovoleného, za kterými číhá smrtelné nebezpečí.

Z knihy br. Efraima: Neskoré dažde, Serafín, Bratislava 1991

Škola modlitby 4. část


Ježíš se v nás modlí

Antonín Krasucki

Uvedení do vnitřní modlitby (modlitba srdcem)
Doposud jsme mluvili o nejzákladnějších věcech týkajících se modlitby vůbec. Teď se budeme zabývat jednou velmi důležitou formou modlitby - modlitbou vnitřní nebo také modlitbou srdce.

Sv. František Saleský říká: "Zvláště však ti radím vnitřní modlitbu srdce: budeš-li se na Pána v rozjímání často dívat, naplní se jím celá tvá duše, naučíš se jeho způsobům a své činy budeš řídit podle činů jeho. Děti se učí mluvit tím, že naslouchají matkám a žvatlají s nimi; také my, budeme-li v rozjímání blízko Spasitele a budeme-li pozorovat jeho slova, činy i záliby, naučíme se - přispěním jeho milosti - mluvit, jednat a chtít jako on."

"Máš-li však dar modlitby rozjímavé, pak jí vyhraď vždycky přednostní místo, takže pokud po této modlitbě (ať už pro nával práce nebo z jakéhokoli jiného důvodu) už nebudeš moci se pomodlit modlitbu ústní, nic si z toho nedělej." (II,1,2.7)

Při této modlitbě jde o setrvávání v Pánově přítomnosti, která nás přetváří. Jako železo získává v ohni jeho vlastnosti (teplo, světlo), ale nemá je samo ze sebe, tak i v modlitbě srdce zůstáváme v Pánově blízkosti, abychom do sebe přijímali jeho lásku a milost. Bez osobní, pravidelné, hluboké modlitby upadnou jiné formy modlitby brzy do mělkosti, rutiny a bezmyšlenkovitosti.

Je třeba opustit předsudky, že to není nic pro nás, ale jen pro "faráře a jeptišky". Je třeba opustit také názor, že to je něco nesmírně složitého. Každý z nás rozjímání známe. Vzpomeňme na své dětství, jak jsme třeba poslouchali pohádky - ne proto, že bychom je neznali, ale chtěli jsme je znovu a znovu slyšet, protože jsme je chtěli prožívat. Stávali jsme se jako děti jaksi živými účastníky těchto pohádek. V rozjímání jde právě o toto: ne o znalost, nýbrž prožívání setkání s živým Kristem.

Bez vnitřní modlitby není svatosti
Především buďme skutečně přesvědčeni, že tato modlitba je životně důležitá. "Kdo utíká před modlitbou srdcem, utíká před vším, co je dobré", řekl sv. Jan z Kříže.

Bez modlitby srdcem je nemyslitelné duchovně růst: člověk mohl prožít velmi intenzívní chvíle obrácení a nadšení, mohl dostat nesmírné milosti, ale bez věrnosti v této modlitbě dojde jeho křesťanský život velice brzo k určitému stupni a dále nepokročí. Protože bez modlitby srdcem nemůžeme přijmout všechnu Boží pomoc potřebnou k tomu, aby nás Pán podstatně přetvořil a posvětil.

Lze namítat, že posvěcující milost nám Bůh dává i ve svátostech, ba zejména v nich. Mše sv. je ve své podstatě důležitější než modlitba srdcem. To je pravda, ale bez této modlitby bude i účinnost svátostí omezená. Určitě zprostředkují milost; zůstane však částečně "neplodná", protože k jejímu přijetí chybí "úrodná půda". Lze si např. položit otázku: proč mnozí lidé, kteří velmi často přistupují ke sv. přijímání, nejsou svatější? Příčinou častokrát bývá nedostatek kontemplativní modlitby. Eucharistie nepřináší ovoce vnitřního uzdravení a posvěcení, když ji člověk nepřijímá celou bytostí v atmosféře víry, kterou právě vytváří jen věrná modlitba. A to samé platí i o ostatních svátostech.

Když si člověk nenavykl na vnitřní modlitbu, i když je velmi horlivým křesťanem, vždy mu bude něco chybět k rozvinutí jeho duchovního života. Nenajde opravdový vnitřní pokoj, bude se zbytečně znepokojovat a ve všem, co bude dělat, zůstane vždy cosi světského: připoutanost k vlastní vůli, stopy marnivosti, sebeuspokojení a ctižádosti, posuzování atd. Bez pravidelné modlitby srdcem není možná hluboká a podstatná očista srdce. Člověk zůstane víceméně v zajetí jen lidské moudrosti a rozumnosti, nezná opravdově a hluboce Boží milosrdenství a nedokáže jej ani přiblížit jiným, nebude schopný skutečně chodit po Božích cestách.

Zde můžeme upozornit na jednu důležitou skutečnost, která může nastat v duchovním životě: někteří lidé prožijí silnou zkušenost s Bohem při obrácení nebo obnovení. Jenže po několika měsících či letech horlivého snažení se zastaví a začnou ztrácet duchovní vitalitu. Proč? Protože Bůh od nich odstoupil? Určitě ne. "Boží dary a povolání jsou neodvolatelné" (Řím 11, 29). Spíše proto, že nezůstali otevření pro Boží milost a zkušenost nevyústila do života vnitřní modlitby.

Při modlitbě srdcem nejde jen o naše slabé lidské úsilí a naši činnost, to bychom se daleko nedostali. Sám Ježíš nám přichází na pomoc a je třeba ho v naší modlitbě objevit:

Od chvíle Kristova příchodu na tento svět stojí uprostřed nás Někdo, kdo se uměl modlit, kdo nám dává příklad, kdo nás učí modlitbě. A to neplatí jen směrem do minulosti: Ježíš žije a skutečně je mezi námi. Tedy nejen jako Někdo, kdo nám dal příklad modlitby, ale také jako Někdo, kdo se modlí za nás a v nás.

Ježíšova modlitba
Evangelium nám připomíná, že se Ježíš modlil společně s učedníky hymny a žalmy, které pronášel a snad i zpíval při různých příležitostech. Ježíš se modlil i v synagoze a ve svatyni. Z evangelií je však také zřejmé, že podstatnou část a nejvíce času věnoval vnitřní modlitbě.

Brzo ráno: Mk 1, 35
"Časně ráno, ještě za tmy vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil."

Pozdě večer: Mt 14, 22-23
"Hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám."

V noci: Lk 6, 12-13
"V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly..."

Při nejintenzivnější práci: Lk 5, 15-16
"Zvěst o něm se šířila víc a více. Lidé se scházeli v celých zástupech, aby ho slyšeli a byli uzdraveni od svých nemocí. On se však uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil."

On, Boží Syn, vždy spojený s Otcem, ale i pravý člověk zaujatý prací na Otcově poli, tak často velmi unavený... obětuje tolik času vnitřní modlitbě. Ježíšova modlitba nebyla nějakou oddělenou částí jeho života. Celý jeho život byl modlitbou. Celý jeho život byl neustálým přijímáním Otcovy lásky, obětováním sebe sama a neustálým souhlasem s Otcovou vůlí. A protože celé jeho bytí je modlitbou, přebývá Kristus v nebi jako velký Modlící se, jako jediný a dokonalý náš "Orodovník".

Kristus se modlí i v nás
Hlásíme-li se ke Kristu, nesmíme se vymlouvat, že nemáme na modlitbu čas. I náš život se má postupně celý stávat modlitbou naše modlitba nesmí být přísně oddělenou částí od našeho všedního života, nýbrž ho má pronikat a ovlivňovat. I náš život se má stávat ustavičným přijímáním Boží lásky, obětováním sebe sama, neustálým souhlasem s Otcovou vůlí.

Naše modlitba bude natolik opravdová, autentická a hodnotná, nakolik se bude podobat modlitbě samého Krista, nakolik do Kristovy modlitby vstoupí. Pozvání Ježíše, aby trvale přebýval v našich srdcích, je současně i pozváním, aby se v nás modlil a vzdával Otci čest.

Malé srovnání: tak jako při mši sv. se můžeme připojit k Ježíšově oběti a zapojit do ní celý svůj život, tak můžeme učinit i s naší modlitbou. Ve mši sv. Ježíš nabízí Otci sám sebe v dokonalou a čistou oběť - je to jako nádherná kytice květů. A my smíme do této nádherné kytice přidat i malou kytičku svého života, aby i ji Ježíš spolu se svou obětí nabídl Otci.

Když se modlíme, vstupujeme do Ježíšova vztahu k Otci v Duchu svatém. Nemáme k dispozici už jen svá ubohá slova a svou lidskou neobratnost, nýbrž disponujeme modlitbou a obětí Božího Syna.

Sv. Pavel napsal: "Už nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus." (Gal 2, 20). Jestliže Kristus v křesťanovi žije, také se v něm modlí. Můžeme jistě i říci na způsob sv. Pavla: "Už se nemodlím já, ale modlí se ve mně Kristus."

Kristova modlitba v nás chce růst a rozvíjet se
Kristus se v nás modlí, ale je třeba, abychom jeho modlitbě dělali ve svém srdci volný prostor. Jeho modlitba v nás je jako zrno zaseté v trní. Proto je třeba:

a) trní nejdříve odstranit, aby se semeno neudusilo. Trním jsou naše vášně a naše současné starosti (narušenost zlem). Na odstraňování tohoto trní se zakládá celá křesťanská askeze - o zásadách askeze při modlitbě budeme mluvit v jiné části.

b) je třeba nejen odstranit trní, ale umocňovat v sobě Boží život, jaksi zintenzivňovat v sobě Kristovu modlitbu přijímáním svátostí a dobrým křesťanským životem.

Kristus je přítomen v pokřtěném dítěti právě tak jako ve velkém mystikovi. Avšak stupeň rozvoje Jeho života v nich je rozdílný. I když už v duši novokřtěnce Kristova modlitba působí, je to jen malý uhlík z ohně. Teprve v průběhu života se víc a víc rozžhavuje a pomalu má ovládnout celou naši bytost - záleží právě na naší spolupráci s Boží milostí. Kdo na cestě k Bohu nekráčí vpřed, ten jde zpět. Jako dítě, které neroste a nevyvíjí se, nezůstává dítětem, nýbrž se z něj stává zakrslý člověk, právě tak začátečník, který nepokračuje na cestě k Bohu a nerozvíjí v sobě Boží život, nezůstává žádným začátečníkem, ale stává se duchovním mrzákem a zaostalcem.

Kristova modlitba v nás není jen záležitostí citu
Stává se, že někdy tuto Kristovu modlitbu v nás hluboce citově prožijeme. Pak náhle tento pocit zmizí. Kristus však nezmizí. Nesmíme lpět na pocitech.

Když přistupujeme k modlitbě, Bůh je přítomen nezávisle na našich pocitech nebo prázdnotě, na našich zásluhách, na naší schopnosti či neschopnosti rozvíjet pěkné myšlenky apod. Bůh je zde a miluje nás. Není tu proto, že si ho zasloužíme nebo že ho pociťujeme, nýbrž proto, že to slíbil: "vejdi do své komůrky, zavři za sebou dveře a modli se k svému Pánu, který je ve skrytosti..." (Mt 6, 6) Ať se nacházíme v jakémkoli stavu vyprahlosti nebo ubohosti, i když máme dojem, že Bůh s námi není, že nás opustil, nikdy nesmíme pochybovat, že Bůh skutečně miluje a přijímá každého člověka, který se k němu modlí: "A toho, kdo přichází ke mně, nevyženu ven." (Jan 6, 37)

Když citový zážitek Bůh dává, buďme za něj vděčni, když chybí, nevynucujme ho násilím. Bylo by nedostatkem úcty k Bohu modlit se ne pro něj samého, ale kvůli nějakým pocitům.

Zpracováno podle: J. Philippe: Čas pre Boha; sv. František Saleský: Úvod do zbožného života

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]