Amen 10/1999 Chrám

Amen 10/1999 Chrám

Nebe na zemi


Dagmar Kopecká

Z daleké cesty po cizích krajích se vrací mladý šlechtic. Před posledním dnem jízdy dělící ho od domova požádá o nocleh v malém opatství. Mnich, který ho doprovází do hostinského pokoje, se ho ptá na dojmy z putování.

"Mnoho jsem viděl a zažil," zasní se šlechtic. "Poznal jsem nejvyšší radost i nejhlubší utrpení, povznášející štěstí i ubíjející bolest a bídu. Viděl jsem překrásné paláce, jejichž štíhlé věže se ztrácely v oblacích a vedle nich rozpadající se chatrče. Okusil jsem nejroztodivnější pokrmy, lahůdky, jež se rozplývaly na jazyku. Avšak mé srdce je stejně hladové jako na počátku cesty. Vracím se domů, aniž bych našel, co jsem hledal."

Chvíli pokračují mlčky. Pak se mnich zastaví a povídá: "Věru, špatně jste se díval, mladý muži. To nejdůležitější zůstalo vašim očím skryto. Pojďte, naučím vás vidět skutečné poklady." A zavede šlechtice do kostela.

"Nu, co vidíte, mladý muži? Obyčejný malý kostelík. Ani nejkrásnější, ani nejvyšší na světě, řeknete mi. Ale já vám říkám, že není na světě větší krásy než mezi těmito čtyřmi prostými stěnami a že právě zde jsme nebi mnohem blíž než si dokážete představit.

Zkuste se dívat srdcem, ne očima. Vidíte? Stojíme v nejkrásnějším a nejvyšším chrámu světa, stojíme v samé předsíni nebe, protože Krása sama má v tomto domě svůj příbytek. A přesto je tento dům zároveň i tou nejbídnější chatrčí, když pomyslíte na důstojnost a přesažnost toho, který se uvolil v tomto domě s námi přebývat.

Zde je i místo největší bolesti a nejhlubšího utrpení, protože Nevinnost a Svatost zde při každé mši trpí a umírá za hříšný svět. Je to však i místo největšího a nekončícího štěstí a pravé radosti, neboť Láska zde při každé mši poráží smrt a prochází jí do Života. Zde se nabízí nejlahodnější, vpravdě nebeský pokrm. Sám Bůh se nám zde dává, aby nasytil naše hladové duše."

Tak šlechtic, který křížem krážem projezdil celý svět, až doma za humny v obyčejném malém kostelíku zahlédl ten největší zázrak kus nebe na zemi.

Touláme se širým světem a hledáme cosi, co by ukojilo naše hladové duše. A na svých cestách míjíme kapličky, kostelíky a katedrály, dennodenně či týden co týden je navštěvujeme, a přesto zůstáváme hluší k jejich poselství. Mluví k nám pradávnou, téměř zapomenu tou řečí, avšak kdesi v hloubi našich duší se skrývá schopnost té řeči rozumět.

Prahneme po nevšedních mystických zážitcích a honíme se za zázraky. A ten největší zázrak na nás čeká doma za humny. Obyčejný kostel, dům z kamene - a je to příbytek Nejvyššího. Vystavěný lidskýma rukama z hlíny tohoto světa - a není z tohoto světa. Kus nebe na zemi.

Napadlo nás někdy, když jsme vcházeli do domu Božího, že se zde jakoby láme prostor a čas? Že po obyčejných kamenných schodech vstupujeme do předsíně nebe? Na okamžik je nám dovoleno oprostit se od zákonů světa a nahlédnout do věčnosti. Nemáme ještě oslavená těla a na tvář Páně zatím hledíme jen očima víry. Ale jen víra, to jsou křídla pro let až na sám kraj času a prostoru; víra je schopnost tlumočit řeč znamení. Učí nás vidět Neviditelného, i když je ukryt v nuzných šatech utkaných z hlíny země. V domě z kamene v kovové nádobě leží cosi prostého, nepatrného: podle očí světa obyčejný chléb z pšeničných zrn, podle zraku víry mocný Pán všehomíra. Ukáže mi někdo větší zázrak?

Brána kostela spojuje dva různé světy. Vzdálenější než nejdelší rozměr vesmíru, zároveň však bližší nad každé pomyšlení. Nedostižný, svět zcela přesahující Bůh se stal člověkem. Přicházíme do kostela, abychom nahlédli do tváře Bohu. Nejprve však Bůh musel sestoupit k nám. Slyšíme, jak k nám promlouvají kameny chrámu? - Tak Bůh miloval svět. Láska se nezalekla nejhlubšího ponížení. Bůh se uvolil přebývat s námi v této z jeho pohledu nejbídnější chatrči, ten, který je, stal se jedním z nás, kteří nejsme nic.

A chrám dále mluví: Mé kameny jsou zkrápěné nevinným utrpením, jsem křížem, na němž znovu a znovu umírá Boží Syn, v mých zdech se jako nekončící ozvěna rozléhá jeho poslední sten. Dokonáno je! Vstupte, připojte se k věčné oběti, spoutejte své ruce modlitbou, klesněte na kolena, položte svou duši na Kristův kříž.

A chrám dále mluví: Jsem Golgota, jsem Kristův hrob. Pohlédni jednou na mrtvé tělo. Pohlédni podruhé do prázdného hrobu. Pohlédni potřetí na známou tvář v zahradě. Světlo věčného svítání zahřívá můj prostor barvou vítězství, příslibem naděje. V mých zdech je věčné jaro, v mých zdech je stále první den. Den po sobotě. Jsem bitevní pole, na němž se Láska vždy znovu a znovu pouští do vítězného zápasu se smrtí. Jsem vítězným obloukem klenoucím se nad triumfálním návratem obětovaného Beránka do náruče Otce.

Vejděte, všichni, kdo se lopotíte. Vejděte do stánku občerstvení. Jezte a pijte, kolik potřebujete, pokrm a nápoj vítězů. Chléb a víno, Tělo a Krev. Jsem večeřadlo, v němž se nepřestává hodovat, slaví se zde hostina Beránkova. Kde naleznete lahodnější pokrm, opojnější nápoj? Dodá vám snad něco více radosti a síly? V mých zdech se láme Nedělitelný a dává se svým učedníkům. V síle tohoto pokrmu se kráčí do věčnosti.

A chrám zpívá: Jsem nejkrásnější dům tohoto světa. Jsem příbytek Krásy. Jsem nejvyšší, dotýkám se nebe. Ač pouhé nic, jsem skrýší Všemocného. Objímám kříž, na němž pní spása světa, jsem hrobem vítajícím Zmrtvýchvstalého. Jsem kouskem nebe na zemi. Naslouchejme pozorně této písni kamenných chrámů a naučme takto zpívat i chrám své duše.

Místo Božího přebývání

Tomáš Machula

Posvátné stavby
Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních. Raději budu stát na prahu domu svého Boha, než přebývat ve stanech bezbožníka. (Ž 84, 1-2.11b)

Odedávna se lidé všech kultur snažili najít nebo vymezit místo, kde je možné zvláštní setkání s božstvem a kde lze tomuto božstvu přinášet oběti. Taková místa mohou mít nejrůznější podobu, nicméně u všech je předpokládána určitá forma přítomnosti božstva. Z pohledu člověka poučeného starozákonním a novozákonním zjevením však v pohanských chrámech a posvátných místech pravý Bůh není nějakým zvláštním způsobem přítomen. Upřímný a zbožný pohan toužící po dobru a pravdě se samozřejmě s pravým Bohem setkat mohl, a to i v pohanské svatyni, ale tato Boží přítomnost vyplývala ne z charakteru posvátného místa, ale z čistoty duše dotyčného člověka. Samy o sobě pohanské chrámy Boha člověku nezpřítomňovaly.

Jiná situace nastala především se vznikem stanu setkávání a Šalomounova chrámu v Izraeli. Tam již byl Bůh přítomen způsobem zcela zvláštním a do té doby nevídaným. On sám určil podobu svatyně (Ex 25-27) a naplnil ji svou slávou, kterou symbolizoval oblakový sloup (Ex 33, 9; 1 Král 8, 10-13). Fakt zvláštní Boží přítomnosti odlišuje jeruzalémský chrám od synagóg. Ty jsou spíše shromaždištěm než posvátným místem sloužícím jako znamení Boží přítomnosti. Zaznívá v nich Boží slovo, ale nepřinášejí se tam oběti.

V křesťanském světě bychom podobným způsobem mohli rozlišit kostel a modlitebnu. Kostel je dědicem chrámu. Bůh ho posvěcuje svou přítomností už ne symbolicky, "v oblakovém sloupu", ale přímo. Je zde reálně přítomen díky slavení eucharistie a jejímu uchovávání ve svatostánku. Přestože se můžeme modlit a setkávat s Bohem kdekoli, v kostele je Boží přítomnost zcela jedinečná.

Není tedy chrám jako chrám. Jsou zde velké rozdíly ve stupni či formě Boží přítomnosti. Posvátné stavby však nejsou tím jediným a už vůbec ne tím nejdůležitějším, co je označováno slovem "chrám". Podívejme se i na další "chrámy" a povšimněme si různých způsobů, jakými je v nich Bůh přítomen.

Ježíš Kristus
Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let ten chrám byl budován a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" On však mluvil o chrámu svého těla. (Jan 2, 20-21)

Všechny skutečnosti označované slovem "chrám" se vztahují k jedné hlavní, "nejchrámovatější" z nich jako ke svému středu. Tímto středem je samozřejmě Kristus. V něm se Bůh stal člověkem a on je tedy "místem" Boží přítomnosti na zemi par excellence. Všechny stavby jednou zaniknou, ale on zůstane. Když svatý Jan popisuje své vidění nového nebe a nové země, říká o Božím městě: Chrám jsem v něm nespatřil. Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek. (Zj 21, 22) Jinými slovy, v definitivním a nejbližším společenství s Bohem už nemá smysl mluvit o speciálním místě zvláštní Boží přítomnosti. Bylo by to jako shánět se uprostřed jezera po vodovodním kohoutku. Ježíš je tedy víc než jeruzalémský chrám (srov. Mt 12, 5-6: Zde je víc než chrám.) i víc než jakýkoli kostel (kostel odvozuje svou posvátnost od Krista a ne naopak).

Církev
Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2, 20-22)

Ježíšovo prohlášení o nezničitelnosti chrámu svého těla vztahuje Origenes, jeden z nejstarších církevních autorů (3. stol.), na církev:

Spasitel odpovídá, jako by mluvil o židovském chrámě, přitom však míní své vlastní tělo: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím." Obojí ovšem, svatyně i Ježíšovo tělo, je podle jednoho z výkladů obrazem církve. Církev totiž bývá nazývána chrámem, neboť je vystavěna z živých kamenů, učiněná duchovním chrámem a svatým kněžstvem (1 Petr 2, 5), zbudována na základech apoštolů a proroků, a Kristus Ježíš je nárožní kvádr (Ef 2, 20). Také je však řečeno: Vy jste Kristovo tělo a každý z vás je jeho úd (1Kor 12, 27). A tak i kdyby se zdálo, že pronásledovatelé, kteří útočí proti celistvosti chrámu, jakoby rozrušují ladnou soudržnost jeho kvádrů a svými piklemi, pronásledováním a soužením rozpojují všechny Kristovy kosti, jak se píše v žalmu (Ž 22, 15), bude chrám znovu vystavěn a tělo třetího dne zase vstane (Mk 3, 14), po dni zloby, který na ně přijde, i po následujícím dni dokonání všeho.

Církev je tajemné tělo Kristovo a tudíž také místo zvláštní Boží přítomnosti. K hlubšímu pochopení Kristovy přítomnosti v církvi si připomeňme liturgické úkony. Slavení eucharistie například není ryze lidskou činností směřovanou k Bohu. Eucharistii slaví a obětuje kněz a shromážděný lid, ale nezapomeňme, že to je jen část skutečnosti, její viditelná stránka. Jediným pravým knězem je zde Kristus. On obětuje, když církev obětuje, on křtí, když církev křtí. Církev je především Kristus, a lidé jen "skrze něho a s ním a v něm". Proto teologie používá termín Christus totus, což doslova znamená "celý Kristus" a myslí tím Krista - hlavu církve - i s jeho tělem (církví). Na to se při všech úvahách o církvi nesmí zapomínat.

Dnešní doba je bohužel typická snahou člověka přizpůsobit si všechno svému přání. Neblahý "inženýrský" vliv je patrný nejen na vztahu k přírodě, ale i k jazyku, komunikaci a v neposlední řadě i na přístupu k církvi. Citlivá rovnováha mezi požadavkem, aby církev byla neměnnou "ikonou Krista", také věčného a neměnného, a potřebou přizpůsobovat tvář církve dobovým potřebám může být velmi snadno narušena. Je-li přes míru zdůrazněna první skutečnost, vede to k zakonzervování a nemístnému zbožšťování některých církevních struktur. Naopak při přehnané snaze přizpůsobit církev době se ztrácí ze zřetele pravda. Dnes se zcela zřetelně pohybujeme v oblasti extrému druhého. Slova jednoho filosofa: "Kdo se ožení s duchem doby, bude brzy vdovcem", by nám měla být varováním.

Křesťan
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch svatý ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. (1 Kor 3, 16-17)

Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Řím 12, 1)

Člověk věřící v Krista je také chrámem - chrámem Ducha svatého, jak říká apoštol Pavel (srv. též 1 Kor 6, 19). V člověku žijícím z milosti je přítomen Duch svatý. Ne nadarmo církevní otcové mluvili o těle, duši a duchu člověka (což není cizí ani Bibli, srov. 1 Sol 5, 23). Držíme li se pouze filosofického přístupu, jak jsme většinou zvyklí, mluvíme o hmotné a nehmotné stránce lidské osobnosti - o tělu a duši. Pro duchovní život je však třeba počítat i s onou tajemnou přítomností Ducha Božího.

Každý křesťan je tedy místem Božího přebývání na zemi (srv. Jan 14, 23). Celý jeho život je buď bohoslužba, nebo znesvěcení. Není střední cesta, tak jako se v kostele můžeme chovat buď vhodně s vědomím Boží přítomnosti -, nebo nevhodně - jako bychom na přítomného Boha zapomněli. To, že má být celý život bohoslužbou, neznamená, že se máme stále jenom modlit. Ke chvále Boží je potřeba i pracovat, jíst, spát, rekreovat se; ale v žádném z těchto úkonů by neměla chybět jistota o Boží přítomnosti.

Nebezpečí zhroucení chrámu
Církvi slíbil Ježíš, že ji brány pekelné nepřemohou. Neslíbil to však pochopitelně žádnému kostelu ani žádnému jednotlivému člověku. Ztratí-li se spojení s jediným pravým chrámem, Kristem, dochází ke katastrofě. Tak byl zničen jeruzalémský chrám, tak byly vypleněny a zkáze ponechány četné kostely. Toto nebezpečí hrozí i duši každého člověka.

Jeden písničkář kdysi v letech přestavbových zpíval o svém rozpadajícím se domku: "Zavedl jsem do něj telefon, ale hroutí se dál." Telefon je skvělá věc, ale krovy rozežrané dřevomorkou ani podmáčené základy nespraví. Řada současných přístupů k reformám církve stejně jako k otázce duchovního života bohužel vypadají jako takové zavádění telefonů. Stavba však chátrá dál a ani kabelová televize a internet nezabrání tomu, aby jednou spadla definitivně. Platí to především o lidské duši, která potřebuje stálou údržbu. Jinak se může stát, že se tento chrám Ducha svatého zhroutí, podobně jako se to nedávno stalo onomu kostelíku na Šumavě.

Křesťanský chrám

Dagmar Kopecká

Společné setkávání s Bohem v jeho slově a společné slavení, přijímání a také uchovávání eucharistie je vázáno na určitý prostor. A protože vzácné a nevšední má být odděleno od všedního (nesluší se přijímat či ubytovávat významného hosta v kuchyni nebo v pracovně), vyjímá církev některá místa z každodenního používání a trvale je zasvěcuje bohoslužbě. Stává se stavitelkou chrámů, bazilik a katedrál.

Funkce a symbolika křesťanského chrámu
Podoba a uspořádání křesťanského chrámu vychází z jeho funkce. Chrám je místem konání oběti, místem přebývání Boha a místem, v němž se věřící shromažďují k bohoslužbě. Zároveň je mnohomluv ným symbolem. Je znamením Krista (Jan 2, 19-21), Krista vtěleného, Krista umírajícího na kříži za hříchy světa, Krista Velekněze. Představuje také církev, Boží stavbu (1 Kor 3, 9), svatý chrám v Pánu, jehož základy jsou apoštolové a Kristus kvádr nárožní (Ef 2, 20-22). Je i symbolem každého věřícího (1 Kor 6, 19; 1 Petr 2, 5), symbolem duše ve stavu milosti. A konečně je i předobrazem našeho nebeského domova, nového Jeruzaléma (Zj 21, 1n).

Posvátný prostor má být řešen tak, aby se celé shromáždění mohlo podílet na bohoslužbě, má být obrazem řádu Božího lidu, jeho hierarchického uspořádání i jednoty. Má poutat pozornost věřících k Bohu, který je člověku tak důvěrně blízký a přitom nepředstavitelně vzdálený. Má vést k hlubšímu poznání Božích věcí, zároveň však podporovat úctu k Božím tajemstvím. Napětí těchto do značné míry protichůdných požadavků a mnohovrstevnost symboliky byly vždy velkou výzvou pro architekty křesťanských chrámů. Zadání úkolu je ve své podstatě stále stejné, připouští však nesmírnou rozmanitost řešení. Ponechává na architektovi, jaké myšlenky se rozhodne zdůraznit a kolika symbolickými prvky se nechá inspirovat.

Specifické znaky chrámové stavby
Podoba křesťanského chrámu se v proměnách věků výrazně mění, přitom však vždy zůstávají zachovány některé jeho specifické znaky. Především je to zvláštní poloha, vyvýšení chrámu odkazující na jeho posvátnost a vyčlenění z každodenního života - chrámy jsou budovány na vyvýšených místech nebo jsou stavěny v takové výšce, aby přesahovaly okolí.

Symbolická je i orientace chrámu - dovoluje-li to okolní zástavba, jsou chrámy orientovány od západu na východ. Hledíme-li k oltáři, hledíme k východu, kde vychází slunce - připomíná nám pravé Slunce, Krista, světlo světa. Půdorys chrámu bývá nejčastěji ve tvaru obdélníka nebo kříže.

Specifickým stavebním prvkem jsou věže, které jako prst ukazují k nebi, kam má být stále upřena naše pozornost. Věžní báň symbolizuje svět a kříž na báni vypovídá, že Kristus je vládce světa a vybízí k hlásání víry všem národům. Nádherně zdobený vchod opět odkazuje na posvátnost prostoru, vstupujeme jakoby do jiného světa, do předsíně nebe.

K zvláštnostem chrámu patří také zvony, zvláštní prostředníci mezi nebem a zemí. Zvonění symbolizuje Boží hlas, vyzývá k modlitbě, svolává ke slavení bohoslužeb, oznamuje radostné i bolestné události v životě obce i jednotlivců. Připomíná, že věřící tvoří společenství s Kristem i mezi sebou navzájem.

Pojmenování křesťanských chrámů
První křesťanské chrámy stavěné po vzoru soukromých domů se nazývaly "dům církve" (domus ecclesiae), později jen "ecclesia". Chrámy stavěné nad hroby mučedníků nebo na místech, kde se uchovávaly jejich ostatky, byly označovány jako "memoriae", "martyria" nebo "confessiones".

Z řeckého slova "kyriaké" (příbytek Pána) se vyvinulo např. německé "Kirche" nebo anglické "church". Slovo "kostel" pochází z latinského "castellum" (hrad, tvrz); toto označení má svůj počátek v raně křesťanských dobách, kdy byly kostely součástí správních center, tvrzí a hradů. České slovo "chrám" znamená "dům". Z označení "dům modlitby" (domus orationis) se vyvinul název "oratorium" (oratoř), dnes se však používá pouze k označení modlitebny. Kaple je menší kostel nebo místnost pro bohoslužbu. Původně to bylo bohoslužebné místo na dvoře franckých králů, kde se uchovával plášť (capella) sv. Martina jako relikvie. Postupně přešlo toto označení na všechny malé svatyně.

Název "bazilika" je světského původu. Nazývaly se tak velké shromažďovací budovy, které sloužily jako krytá tržiště nebo soudní síně. "Bazilika" zhruba znamená "královská síň", název je odvozen z řeckého "basileos" (král). S ohledem na Kristův titul "Král králů" se název bazilika ujal jako označení starokřesťanských chrámů. Od středověku je to čestný papežský titul, který je propůjčován významným kostelům spolu se zvláštními výsadami (zvláštní papežská ochrana, získávání odpustků). Rozlišuje se "basilica maior", což jsou čtyři římské patriarchální baziliky: Sv. Jan v Lateráně (katedrála papeže jako římského biskupa), sv. Petr ve Vatikáně, sv. Pavel za hradbami, Panna Maria Větší (S. Maria Maggiore). Titul "basilica minor" nese 9 římských chrámů a od počátku 20. stol. i mnoho význačných kostelů po celém světě (u nás např. Velehrad, Svatá Hora u Příbrami, chrám sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí).

Označení "katedrála" je odvozeno od slova "katedra" (biskupský trůn). Od 10. stol. se používá jako titul pro chrámy sídelních biskupů, v posunutém významu označuje typickou gotickou stavbu kostela s věncem kaplí kolem chóru.

Uspořádání křesťanského chrámu
Chrámový prostor bývá nejčastěji rozdělen na tři hlavní části: předsíň, loď a presbytář.

Předsíň (nádvoří, atrium, aula, vestibulum) je místo před lodí, kde se shromažďovali katechumeni a kajícníci, konající veřejné pokání. Stála zde nádrž s vodou, v níž si věřící před bohoslužbou myli ruce na znamení vnitřní očisty. Konaly se zde agapy, hostiny liturgického charakteru, které předcházely slavení eucharistie. Do předsíní se čas to na podporu kajícnosti umisťovalo sousoší Adama a Evy, proto se předsíně také označovaly názvem "paradisus" (ráj).

Loď je prostor, v němž se shromažďují věřící. Název je odvozen z označení církve: církev je loďka Petrova, je to loď, v níž věřící bezpečně proplouvají mořem tohoto světa; loď je také symbolem učení církve, které je hlásáno právě v kostelích. Větší chrámy mají tři až pět lodí oddělených sloupy a pilíři; prostřední, nejdelší, se nazývá hlavní, před presbytářem bývá často umístěna loď příčná, takže vzniká půdorys křížového tvaru.

Presbytář (kněžiště, kněžský kůr, chór) je místo vyhrazené pro kněze a přisluhující. Má být odlišen od ostatního prostoru, aby se zdůraznilo hierarchické uspořádání Božího lidu. Bývá oddělen vítězným, triumfálním obloukem (býval na něm zobrazován vítězný Kristus nebo z něj visel velký dřevěný kříž) a dříve i mřížkou, která se v rámci liturgické obnovy nyní odstraňuje, aby se naopak zdůraznila jednota Božího lidu. Presbytář je spojen se sakristií (menší klenutá místnost přiléhající obvykle k boku presbytáře, v níž se ukládají věci pro slavení bohoslužby a připravují se kněží a přisluhující).

Ve větších chrámech bývá v presbytáři umístěna chórová lavice kněží a mnichů, dříve oddělená mříží od dolního chóru pro zpěváky (scholu).

Nejdůležitějším místem chrámu je oltář, umístěný v presbytáři. Je centrem bohoslužby, místem oběti. Symbolizuje Krista a jeho oběť. Oltáře mají podobu stolu (podle Poslední večeře) nebo rakve (oltáře stavěné na hrobech mučedníků). V raných křesťanských dobách se používaly prosté přenosné dřevěné stoly, v 6. století se začínají používat oltáře kamenné. Ze 4. století pochází zvyk ukládat do oltáře ostatky svatých. Kolem 10. století se začínají stavět oltářní stupně, jednak z praktických důvodů (aby byl oltář dobře viditelný) a také pro zdůraznění vznešenosti kněžské služby a vyvýšení obětního místa tak, jak tomu bylo na Kalvárii. Od 11. století se začínají stavět nástavby nad oltářem (retabulum), které se v baroku často oddělují a stojí za mensou. Dnes se liturgie vrací opět k prvokřesťanskému stolu, okolo něhož se shromažďuje Boží obec.

Na oltáři a nebo v jeho blízkosti je umístěn svatostánek (tabernákl). Ve starověku se eucharistie uchovávala v sekretariu (sacrariu), oddělené místnosti, která měla podobný účel jako dnešní sakristie, nebo v domech kleriků. Ve středověku se k uchovávání eucharistie používalo sanktuarium, uzavíratelný výklenek ve zdi na levé straně presbytáře a nebo pastoforium, samostatně stojící kamenná nebo kovová schránka ve tvaru věžičky nebo jiné stavby umístěné v presbytáři. V některých zemích (např. Francie) se užívalo schránky, která se vznášela nad oltářem v podobě holubice. V 16. století se začal používat skříňový svatostánek umístěný na mense.

Místo, z něhož se hlásá Boží slovo, se nazývá ambon. Pochází ze 4. století, do té doby hlásali biskupové Boží slovo z katedry. Ambon byl stavěn jako vyvýšené pódium mezi presbytářem a lodí, byl ohraničen zábradlím a umisťoval se na něm pult. Pult míval podobu orla, proto se mu také říkalo aquila. Původně se z ambonu i kázalo, zvětšování kostelů si však vyžádalo zavedení kazatelen, které se z důvodu lepší slyšitelnosti umisťovaly uprostřed lodi.

Na straně protilehlé presbytáři nebo podél bočních stěn kostela vyvýšena o patro nad přízemím se nachází kruchta (kůr, chór) sloužící jako prostor pro zpěváky, hudebníky a varhany.

Neodmyslitelnou součástí vybavení kostela jsou také křtitelnice a kropenka. Ve starověku byl křest udělován ve zvláštních kostelích, tzv. baptisteriích. Byly to budovy kruhového nebo mnohoúhelníkového půdorysu; v jejich středu byla umístěna nádrž, do níž se sestupovalo po stupních. Když začal převládat křest dětí, stala se baptisteria zbytečnými. Začaly se zhotovovat kamenné a později kovové křitelnice. V dobách, kdy se křtilo ponořením, byly velmi velké, po přechodu k udělování křtu litím se jejich rozměry zmenšily. V gotice dostaly křtitelnice podobu obráceného zvonu nebo kalicha. V 8. století se z křitelnic vyvinuly kropenky, malé nádoby ve tvaru křtitelnice, které se umísťovaly u kostelních dveří a nahradily kašny v nádvořích.

Proměny křesťanského chrámu
Nejstarší "domy církve" (1. - 4. stol.)
První křesťané se k bohoslužbám scházeli v soukromých domech. Tyto domy obsahovaly dvě nádvoří (atrium a peristyl) a vedle mnoha menších síní také velkou slavnostní síň, jež se dobře hodila pro bohoslužebné shromáždění. V atriu se shromažďovali katechumeni a kajícníci, peristyl byl vyhrazen pro lid a slavnostní síň pro kněžstvo. V pozadí slavnostní síně byl polokruhovitý výklenek, v němž se umisťoval oltář. V pojetí Božího lidu se kladl důraz na stejnou důstojnost a jednotu všech v Kristu, lid shromažďující se v peristylu nebyl žádným zvláštním způsobem uspořádán. Po vzoru soukromých domů se koncem 2. století začaly stavět první křesťanské chrámy (domus ecclesiae). Vedle "domů církve" měli první křesťané také svatyně v podzemních pohřebištích, katakombách. Byly to čtverhrané místnosti zakončené polohruhovitým výklenkem, v němž stála kamenná rakev. V její blízkosti a mnohdy přímo na ní se slavila mše svatá. Nástěnná výzdoba katakomb je nejstarším svědectvím křesťanského umění.

Starokřesťanské baziliky (4. - 11. stol.)
Velký rozmach křesťanství za císaře Konstantina vyvolal potřebu výstavby nových bohoslužebných prostor. Dosavadní chrámy již nestačily pojmout vzrůstající počet věřících, množství chrámů bylo navíc zničeno v obdobích pronásledování. Nové postavení církve, nyní mocné organizace v rámci státu, si žádalo nové, veřejné, dostatečně velké a důstojné chrámy. Vzorem pro jejich výstavbu posloužily původní "domy církve" a veřejné shromažďovací síně, tzv. baziliky. Ty sestávaly z velkých podlouhlých místností s užšími nižšími síněmi podél delších stran, oddělenými od hlavní místnosti řadou sloupů. Na konci býval prostor pro půlkruhovité podium či apsidu, kde usedal předsedající nebo soudce. Podle těchto veřejných síní se křesťanským chrámům začalo říkat baziliky. Výstavba křesťanských bazilik se těšila velké podpoře císaře Konstantina, on sám dal zbudovat mnoho nových chrámů, v Římě, Jeruzalémě, Konstantinopoli, Trevíru. Bazilikový styl přetrval celé první tisíciletí. Žádná z nejranějších bazilik se však do dnešní doby nedochovala v původní podobě. Křesťanská bazilika je tvořena lichým počtem síní, později nazývaných lodě, které jsou odděleny často bohatě zdobenými sloupy nebo pilíři. Střední loď je vyšší a je přímo osvětlována tzv. bazilikálními okny umístěnými nad střechami bočních lodí. Na východní straně se loď otevírá do polokruhové apsidy, v níž je prostor pro oltář (zvaný "dvůr"). Za oltářem u zdi stojí katedra, po jejích stranách sedadla pro kněžstvo; před oltářem je ohrazené místo pro zpěváky (chór), po obou stranách chóru stojí ambony (evangelní a epištolní). Prostor pro duchovenstvo bývá oddělen mřížkou. Na západní straně přiléhá k lodi předsíň (narthex, atrium) s centrálně umístěnou kašnou obklopená podloubím. V římských bazilikách se již objevuje určité rozdělení prostoru, v němž se shromažďuje lid, vzniká tzv. senatorium - prostor vyhrazený pro šlechtu. S rozvojem křesťanské architektury vyvstala otázka účelu umění, na jedné straně existovala obava z modloslužebnictví, na druhé straně se vyzdvihovala užitečnost, až posvátnost umění. Rozdílný přístup k této problematice vedl až k tzv. obrazoborectví (Neučiníš sobě obrazu, Amen 2/97). Po mnoha sporech a neshodách bylo umění nakonec přijato do služby hlásání a vzdělávání. Pro toto počáteční období je typický důraz na jasnost a jednoduchost uměleckého zobrazení.

Románské kostely (11. - 12. stol.)
Z římského bazilikového stylu se vyvinul románský styl církevních staveb, první styl, který se rozšířil po celé Evropě. Jeho rychlému šíření napomáhala misijní činnost mnišských řádů (clunyjských cisterciáků, premonstrátů a augustiniánských kanovníků). Základní uspořádání chrámu bylo obohaceno o příčnou loď (transept) oddělující apsidu od hlavní lodi, takže vznikl křížový půdorys. Novou součástí budovy se staly věže, které byly připojovány k apsidě nebo umísťovány v západním průčelí. Menší stavby dostaly kruhovitý půdorys (rotundy). Charakteristickým rysem se stal polokruhovitý tvar klenutých částí. Vzhled románských kostelů je hrubý, robustní, vzbuzuje dojem síly a pevné semknutosti. Mohutné zdi připomínají středověkou tvrz. To vše před námi vykresluje obraz církve bojující proti mocnostem temna, církve, jež je bezpečným úkrytem duše. Skromná výzdoba a prostota stavby umocňuje pokoru a posvátnou bázeň, slabé osvětlení zdůrazňuje tajemnost života: je málo věcí, které známe a mnoho těch, které neznáme. Gotické katedrály (12. - 15. stol.)
V poslední třetině 11. století se v Normandii a Burgundsku začal vyvíjet nový stavební styl, který velmi rychle ovlivnil chrámovou architekturu celé Evropy. Na počátku tohoto vývoje stály nové technické vynálezy: křížová žebrová klenba, lomený oblouk a systém vnějších přípor, které přinesly velké změny ve výstavbě i symbolice chrámu. Nová stavební technologie umožnila podstatně redukovat materiál potřebný ke konstrukci chrámu, nebylo již zapotřebí těžkých kamenných zdí, místo nich se dala umístit velká okna. Všechno, co bylo těžké, pozemské a všední, se mohlo odstranit. Zmizela románská těžkopádnost a uzavřenost a na její místo nastoupila lehkost, otevřenost a velkolepá podívaná. Chrámový prostor je zalit světlem, je bohatě zdoben, obsahuje nespočetné množství výtvarných prvků, které se podivuhodně sdružují v jednotný celek. Katedrála ohromuje smělostí záměru, vypadá, jako by se vznášela, jako by překračovala vlastní meze a vzpínala se mimo dosah hmotného světa. Není uzavřenou pevností, ale otvírá se svému okolí, všechny vybízí ke vstupu. V katedrále je obraz církve bojující nahrazen obrazem církve vítězné, středověký hrad je vytlačen předobrazem nebeského Jeruzaléma. Katedrála již nereprezentuje církevní moc, ale znázorňuje církevní učení, předvádí celou sumu tehdejšího vědění a víry, je kamenným divadlem dějin spásy. V prostorovém uspořádání se klade důraz na církevní i společenskou hierarchii.

Renesance (15. - 16. stol.) a baroko (16. - 18. stol.)
Na počátku 15. století začala v Itálii sílit myšlenka na znovuzrození umění klasických národů - Řeků a Římanů. Italové s hrdostí i nostalgií vzpomínali na majestátnost bývalého Říma a kulturu křesťanského středověku považovali za úpadkovou. Antické umění pro ně bylo nepřekonaným ideálem, který se rozhodli znovu vzkřísit. Proti křesťanskému ideálu středověku vyzdvihli antické pojetí člověka s jeho důrazem na lidské schopnosti a individualitu. Cílem renesančních architektů byla stavba vytvořená novým způsobem, avšak za použití tvarů klasické architektury. Ty byly považovány za nejvhodnější k zobrazení harmonie a krásy. Renesance se vyznačovala větší věrností přírodě, příklonem k pozemskému a důrazem na tělesnou krásu, jež se stala symbolem ducha. Přetvořením a obohacením renesance vznikl barokní sloh, který časově spadá do období zmohutnění evropských monarchií a posílení moci katolické církve. Šíření barokního slohu napomáhala misijní činnost velkých řádů, spolu s misionáři se baroko rozšířilo i do mimoevropských světadílů, především do Jižní Ameriky. Barokní architektura se vyznačuje velkorysým pojetím a monumentálními rozměry, klasické prvky jsou upraveny do zakřivených linií. Bohatě zlacená vnitřní výzdoba má vyvolat slavnostní dojem, omráčit člověka a ukázat mu předchuť nebeské slávy. Důležité nejsou detaily, ale celkový dojem. V baroku se rozšiřuje účel umění, vedle jeho vzdělávací funkce je objevena i jeho funkce ideologická, umění se začíná využívat také k přesvědčování a obracení člověka.

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura
L. Pokorný: Obnovená liturgie, Česká katolická charita, Praha 1976
E. H. Gombrich: Příběh umění, Odeon, Praha 1992
E. Ullmann: Svět gotické katedrály, Vyšehrad, Praha 1987

Mše tváří k východu

Michael Davies

Nejdůležitější skutečností pro stavbu kostelů a umístění presbytáře byl jak na křesťanském Východě, tak na i Západě fakt, že mše byla celebrována vždy tváří k východu. Každodenní východ slunce byl chápán jako symbol vzkříšení Spasitele a jeho druhého příchodu. Svatý Jan Damašský (cca 675-749) napsal: Při svém výstupu na nebesa odcházel Pán směrem k východu, a tak se k němu modlili i apoštolové. Přijde znovu tak, jak ho apoštolé viděli odcházet, a tak, jak Pán sám řekl: "Jako blesk přichází od východu a září až na západ, tak bude přicházet Syn člověka." Od té doby, co na něj čekáme, modlíme se obráceni k východu. Je to nepsaná tradice pocházející od apoštolů.

Druhý příchod Páně byl prvotními křesťany netrpělivě očekáván; dnes bohužel na tuto věc průměrný křesťan myslí jen zřídka a kdoví, jestli vůbec. Východ byl také chápán jako symbol Božího království, nebeského Jeruzaléma, na rozdíl od Jeruzaléma pozemského, k němuž se v modlitbě obraceli Židé.

Často se ve prospěch slavení mše tváří k lidu uvádí, že "Kristus, kterého při mši představuje kněz, neseděl při Poslední večeři k apoštolům zády." Ano, skutečně tak Ježíš neseděl, ale stejně tak neseděl tváří v tvář apoštolům na opačné straně stolu. Všichni totiž leželi na téže straně stolu, obráceni tváří k Jeruzalému. Podobně po téměř 2 000 let křesťanské historie kněz a shromáždění lidé obětovali resp. účastnili se mše na stejné straně oltáře, tváří k východu. (Připomeňme ještě, že liturgie Poslední večeře nebyla slavena v hovorovém jazyku. Liturgickým jazykem byla hebrejština, která se od tehdy běžně používané aramejštiny lišila asi jako latina od současné francouzštiny.)

Archeologický výzkum potvrdil, že od okamžiku, kdy křesťané mohli stavět kostely, vždy je orientovali podle osy východ - západ. Na konci 4. století už máme na Východě ustálený a dodržovaný zvyk stavět kostely s apsidou (zakončení kostela s půlkruhovým půdorysem, kde se umísťoval oltář) na východní straně. Tato praxe byla na Západě přijata v druhé polovině 5. století. Několik málo nejstarších kostelů na Západě, zvláště v Římě, však má apsidu na západním konci kostela. Tam, kde tomu tak bylo, stál oltář tak, aby bylo možno stát na západní straně a slavit tak nejsvětější oběť obrácen tváří k východu. Kněz tak vlastně stál obrácen tváří k lidu. Hlavním důvodem takového postavení však nebylo stát tváří k lidu, ale slavit eucharistickou liturgii tváří k východu. V první části mše, nazývané "liturgie katechumenů", stáli lidé v kostele obráceni k oltáři, aby naslouchali čtením z Písma a homilii. V závěru liturgie katechumenů celebrant zvolal: "Conversi ad Dominum " - "obraťte se k Pánu" - což vlastně znamenalo "Obraťte se k východu". A poté stáli během celé eucharistické liturgie, muži na jedné, ženy na druhé straně kostela, obráceni zády k oltáři.

Z knihy " The Catholic Sanctuary ", TAN Books and Publishers I997, přeložil Tomáš Machula

Srdce Ježíšovo, svatý chrám Boží

Petr Beneš

16. října slaví církev památku sv. Markéty Marie Alacoque, sestry kongregace Navštívení Panny Marie, žijící ve Francii v druhé polovině 17. století. V době, kdy vrcholil zhoubný vliv přísného a strohého jansenismu(1) na křesťanskou zbožnost, byla tato světice v několika soukromých zjeveních vyzvána k šíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Věřící se měli obrátit k probodenému Srdci Páně, aby jejich zbožnost byla skutečně křesťanskou, spojující v sobě rozum, vůli i cit, milosrdenství, soucit a spravedlnost.

1]Jansenismus - duchovní proud, který pod zdáním zvláštní zbožnosti a přísnosti zavedl do katolické teologie jednostranně vyhrocenou nauku o dědičném hříchu a milosti, zčásti pod vlivem kalvinismu. Jeho zakladatelem byl biskup Cornelius Jansen (zemř. 1638). Jansenisté vyčítali zejména jezuitům údajnou laxní morální teologii. Zavedli velice přísnou svátostnou praxi, která prakticky vylučovala průměrného věřícího od sv. přijímání.

Praví ctitelé mají uctívat Boha v Duchu a pravdě, jak Pán řekl samařské ženě (srov. Jan 4, 23). Nikoli však mimo tento svět, ale skrze tento svět, oživený Duchem. V jistém slova smyslu jediným chrámem, kde se tato pravá bohoslužba koná, je chrám Ježíšova těla s velesvatyní jeho Srdce. Odtud odvozují svou legitimitu všechny naše katolické kostely.

Nazýváme-li Ježíšovo Srdce chrámem, nejde jen o jakousi metaforu. Chrám je místem zvláštní božské přítomnosti v našem světě, do kterého jinak tato přítomnost nenáleží. K jeho podstatě patří, že

1) skutečně, viditelně existuje v hmotném světě,
2) je posvátný, posvěcený, a tedy nějak vydělený ze světa a
3) koná se v něm bohoslužba. Přesvědčme se, že všechny tyto znaky náleží v první řadě Kristu a jeho Srdci.

Reálná existence v hmotném světě
Chrám je tedy především reálným místem, prostorem, kde se člověk nějakým způsobem setkává s božstvem, kde božstvo mezi lidmi zvláštním způsobem přebývá. Ve Starém zákoně můžeme sledovat, jak dlouhá cesta vedla k vybudování jediného jeruzalémského chrámu. Teprve když víra Izraelců byla natolik silná a jasně vymezená, že nebyla přímo ohrožena smísením s náboženskými představami okolních národů, mohl být chrám jako centrum bohoslužby Izraele vystavěn. Bůh v něm přebýval zvláštním způsobem, zejména velesvatyně byla místem, kde jedenkrát do roka za oponou docházelo k setkání zástupce vyvoleného národa s transcendentním Bohem.

Postupný úpadek bohoslužby a její ustrnutí vedly i k jistému odklonu od chrámu a čím dál tím větší pozornost byla upínána k chrámu duchovnímu, ke skutečné vnitřní zbožnosti. Do této situace přišla i slova Krista Pána o zničení chrámu a jeho novém vybudování ve třech dnech. Kristus tu neodsuzuje viditelný chrám a chrámovou bohoslužbu, ale naplňuje je smyslem, buduje skutečně živý chrám. Roztržením chrámové opony při Kristově ukřižování symbolicky končí doba jeruzalémského chrámu a na jeho místo nastupuje otevřený chrám Ježíšova probodeného těla, Ježíšova Srdce, v němž se může Bůh uctívat v Duchu a pravdě. Ježíšovo lidství se stalo místem plného přebývání Boha mezi lidmi, tedy chrámem.

Není to popření dosavadního způsobu Božího zjevování se lidem. Od samého počátku mluví Bůh k lidem tak, aby mu rozuměli, skrze smyslově vnímatelná znamení. Na událostech z dějin Izraelitů, na osudech proroků, na jejich slovech ukazuje Bůh své záměry, postupně odhaluje svou lásku k lidem. Vtělení Syna Božího je naplněním tohoto Božího plánu. Symbol se stává sama tím, co označuje. Ježíšovo lidství, jeho tělo, jeho život je ikonou Boha - Otce. Skrze viditelné Ježíšovo lidství poznáváme neviditelného Boha. Nazíráním viditelného se spojujeme s tím, co naše smysly překračuje. Spolu s nevěřícím Tomášem tak prostřednictvím "svého Pána" poznáváme "svého Boha". Můžeme k Bohu přistupovat, klanět se mu, děkovat mu, chválit jej, prosit jej. Tedy můžeme konat přesně to, k čemu je určen chrám. I ve své slávě má Ježíš oslavené tělo, reálné, jeho lidství vstoupilo na nebesa a skrze ně jsme i my ve své pozemské existenci s Bohem spojeni.

Zcela zvláštním způsobem se Ježíšovo lidství, chrám jeho těla a duše soustřeďuje v jeho oslaveném Srdci. Srdce není v biblické mluvě jen jednou z částí těla, ani jen sídlem emocí. Pro Ježíšovy současníky označovalo srdce nejhlubší jednotu osoby, střed lidského bytí, kde se člověk setkává se sebou samým, s druhým i s Bohem. Srdce je místo rozhodování, zásadní životní volby. Ježíšovo Srdce, utvořené Duchem svatým v lůně panenské Matky, je místem dokonalého spojení božství s lidstvím, nestvořeného se stvořeným, neviditelného s viditelným. Je místem vtělení Boží lásky. V srdci se soustřeďuje všechno Ježíšovo utrpení, v něm se Bůh svobodně a z lásky stává účastným našeho utrpení, našich pašijí.

Je-li tedy Ježíšovo lidství naším chrámem, jeho velesvatyní je Nejsvětější Srdce. Není jen jednou částí chrámu, ale jakýmsi shrnutím, koncentrovaným vyjádřením celého chrámu. V něm zůstává pro všechny uchována velikonoční událost, ústřední mystérium křesťanství, tak jako ve velesvatyni byla po jistou dobu uchovávána archa úmluvy jako jakési prodloužení smlouvy na Sinaji. Tak jako před archou se všichni Izraelité stávali přímými účastníky smlouvy, ač v době, kdy k této dějinné události došlo, třeba ještě nežili, v Ježíšově Srdci se všichni lidé všech dob stávají účastníky Nejsvětější oběti.

Posvátný, oddělený od profánního
Chrám sice viditelně existuje ve světě, přesto je však nějakým způsobem ze světa vydělen, je oddělen od profánního, není určen ke světským účelům. Proto se kostely často stavěly na kopci nebo k nim alespoň stoupáme po schodech. Jakýkoli chrám vybudovaný lidskýma rukama, byť by byl sebevíce architektonicky odlišen od okolí, se neubrání znečištění hříchy těch, kdo do něj přicházejí. Chrám Ježíšova těla je naopak zcela začleněn do našeho světa, podobá se mu ve všem - i v bolestech, nemocech, nevyhýbá se žádné společnosti, žádnému prostředí, a přesto je od toho všeho podivuhodně oddělen svou bezhříšností a spojením s božstvím. Nese naše neřesti, doslova se s nimi ztotožňuje, je jimi vlastně zcela rozbit, zničen - ale místo aby tím byl znesvěcen jako jiné chrámy vystavené plenění, vylévá svou svatost do svého okolí.

Ježíš byl ve svém pozemském životě Božím stánkem uprostřed nás, dotýkali jsme se ho, a přesto jej opravdu znal jen Otec. Jeho potravou byla Otcova vůle a byl stravován horlivostí pro Otcův dům. Zrušil všechny přehrady mezi námi a sebou. Nechal si i otevřít kopím bok, abychom měli přístup k jeho Srdci a i toto Srdce bylo probodeno, abychom se v něm mohli ukrýt. I tady jedná Bůh paradoxně - srdce má být soustředěním lidské bytosti, má v sobě jakoby uzavírat osobu člověka. Ježíšovo Srdce se naopak zcela otevřelo, vydalo, aby svou svatost, oddělenost od světa hříchu vylilo i na nás a my se tak stali svatými chrámy, jakýmsi prodloužením chrámu Krista.

Místo bohoslužby
Chrám je místo, kde se koná bohoslužba. Lidé tam nějaký způsobem vyjadřují uznání své závislosti na Bohu, vzdávají díky, chválí, prosí a přinášejí oběti. Bůh tam projevuje svou přízeň a dává lidem účast na svém životě. Bohoslužba ze strany člověka by byla vždy jen více či méně nedokonalá. Žádný člověk není bez hříchu a do bohopocty se nám vždy vkrádají i ne zcela čisté úmysly. Ani naše oběti nemohou Bohu nic přidat. Celá složitě propracovaná bohoslužba v jeruzalémském chrámu byla jen náznakem, znamením touhy odevzdat se Bohu.

Ani tuto bohoslužbu Ježíš Kristus neruší, ale naplňuje, dává jí smysl, a tím i jednou provždy definitivně uskuteční. Aby mohl Bůh lidstvo zachránit, vtělil se, a tak protrpěl za lidi jejich vinu a dal jim do rukou oběť nejčistší, oběť svého Syna. Ježíšův život, jeho tělo a zejména jeho Srdce, v němž dozrálo odhodlání zcela se vydat pro lásku k Bohu a k lidem, se staly místem, kde byla přinesena vrcholná oběť. Ježíš Kristus tu jako velekněz obětuje sám sebe - je obětníkem i chrámem, kde se obětuje. A jeho Srdce je oltářem i darem, který se na něm přináší. Není tu vůbec žádný rozpor mezi slovy a činy, znamení se stává plnou skutečností. Když velekněz vstupoval za velice složitých obřadů do velesvatyně, byla tím naznačena jedinečná možnost komunikace Boha s člověkem, setkání, které by smrtelníka bez zvláštní Boží milosti stálo život. Skrze svatyni Ježíšova Srdce máme otevřen zcela volný přístup k Bohu.

Ježíšovým pevným rozhodnutím vydat se za nás překročilo tělo sebe sama a bylo proměněno Duchem, který nás spojuje s Bohem. Všechny naše oběti, celý náš život - protože ani my si nemáme nic nechat - mohou směřovat k Bohu a mohou se mu zalíbit, jsou-li přinášeny skrze stále otevřené Ježíšovo Srdce, které se při slavení eucharistie vždy znovu nekrvavě obětuje za všechny, vždy znovu souhlasí s vydáním se za nás, protože jeho podstatou je Láska.

A Bůh nás ve svatyni Ježíšova Srdce zahrnuje skutečně mimořádnou přízní. Otevřeným Ježíšovým Srdcem k nám proudí milost posvěcující, která z nás činí Boží děti, rozlévá se tu na nás Kristova láska, jíž je Duch svatý, a oživuje poušť našich životů. V jistém slova smyslu lze říci, že Bůh v probodeném Ježíšově Srdci ničí svou svatyni, aby mohla být znovu vybudována v našich srdcích, proměněných obětí Ježíšova Srdce v chrám Ducha svatého. A tak v tomto svatostánku Bůh neuděluje lidem jen v mimořádné míře svou přízeň, ale dává jim sám sebe. Vtělení dosahuje svého vrcholu - Bůh přebývá v každém z nás, kteří tvoříme údy jeho těla, stavební kameny jeho chrámu.

Nestávají se tak ale kostely vlastně zbytečnými? Nejsou právě ony "touto horou" či "Jeruzalémem" (srv. Jan 4, 20), jimž jako místům uctívání Boha prorokoval Ježíš Kristus v rozhovoru se Samařankou zánik? Určitě ne. Katolický kostel je konkrétním místem, kde se pro všechna pokolení tato podivuhodná proměna uskutečňuje. Ježíš ve své vůli stále vydává sám sebe - a my se s jeho obětí podle míry své otevřenosti spojujeme. Proto je tak důležité uvědomit si, že mše svatá je obětí, na které my máme mít aktivní účast. Můžeme se stát chrámy, nositeli živého Krista, ale jen tehdy, když naše srdce odpovídá na touhu Srdce Ježíšova.

Ježíšovo lidství, zvláštním způsobem koncentrované v jeho Srdci, je tak skutečným, živým, svatým chrámem, v němž se až do konce věků koná nejsvětější oběť, při níž se naše životy se vším, co k nim patří, spojují s Ježíšem Kristem a pozvedají se na oltáři jeho Srdce k Otci.

Literatura:
J. Ratzinger, Hledět na probodeného, Brno, CDK 1996
Slovník biblické teologie, Řím, Velehrad - Křesťanská akademie, 1981
A. Oliva, Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Výklad litanie, 1932

Zásvětná modlitba bl. Markéty Marie Alacoque

Já, ..., odevzdávám a zasvěcuji Nejsvětějšímu Srdci Pána našeho Ježíše Krista sebe, svůj život a své skutky, své starosti a útrapy, abych všechno, co jsem a co mám, používala jedině k jeho cti a chvále, lásce a oslavě. Chci mu náležet, konat všechno z lásky k němu a odříci si všechno, co by se mu nelíbilo.

Nejsvětější Srdce, buď jediným předmětem mé lásky, ochráncem mého života, kotvou mé spásy, oporou mé křehkosti a nestálosti, smířením všech chyb, jichž jsem se ve svém životě dopustila, a bezpečný útočištěm v hodině smrti.

Ó Srdce, plné dobroty, buď mi obhájcem u Boha a vzdal ode mne jeho spravedlivý hněv! Ó Srdce, plné lásky, v tebe skládám veškerou svou důvěru. Vyhlaď z mého srdce všechno, co se ti nelíbí a co ti odporuje, ať se do něho tak vtiskne čistá láska, abych na tebe nemohla zapomenout nebo se od tebe odloučit. Pro tvou dobrotu mi uděl milost, aby mé jméno bylo vepsáno v tobě, aby celým mým štěstím a veškerou mou slávou bylo žít a umřít v pokorné službě tobě. Amen.

Modlitba církve

Edith Stein

Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.

Těmito slavnostními slovy uzavírá kněz při svaté mešní oběti modlitby, jejichž středem je tajemné dění svatého proměňování. Zároveň je v nich v nejkratší formě shrnuto, co je modlitba církve: čest a sláva Trojjediného Boha skrze Krista, s ním a v něm. Modlitba církve je modlitba živého Krista. Má svůj vzor v modlitbě Kristově během jeho lidského života.

Skrze něho, s ním a v něm
Neexistuje Otcova sláva, která by zároveň nebyla slávou Syna a Ducha svatého. Je chválena vznešenost, sláva, kterou od věčnosti do věčnosti sdílí Otec Synovi a oba Duchu svatému. Veškerá Boží chvála se děje skrze Krista, s ním a v něm.

Skrze něho, protože jen skrze Krista má lidstvo přístup k Otci. S ním, protože každá pravá modlitba je plodem spojení s Kristem a upevněním tohoto spojení. V něm, protože modlící se církev je sám Kristus a každý jednotlivec je údem jeho mystického Těla.

Skrze něho, protože Kristova boholidská existence a jeho vykupitelské dílo je nejdokonalejší oslavou Otce. S ním, protože každá chvála Syna je zároveň chválou Otce a obráceně. V něm, protože v Synu je Otec a Syn je odleskem Otce, zjevujícím jeho slávu.

Dvojí smysl "skrze", "s" a "v" jasně vyjadřuje prostřednictví Bohočlověka.

Kristova modlitba
Z evangelních zpráv víme, že se Kristus modlil; modlil se jako věřící a Zákonu věrný Žid. Již od dětství se svými rodiči, a později s učedníky putovával v předepsaný čas do Jeruzaléma, aby v chrámu slavil svátky. Jistě spolu s nimi zpíval ve svatém nadšení chvalozpěvy, z nichž vyzařovala radost poutníků: "Zaradoval jsem se, když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme" (Ž 121, 1). Při poslední večeři s učedníky, slavnostní velikonoční hostině na památku vysvobození z egyptského otroctví, se podle vyprávění evangelistů modlil starobylá požehnání, jak se dodnes modlí nad chlebem, vínem a polními plodinami.

Právě tyto chvíle nám dávají nejhlouběji nahlédnout do Kristovy modlitby a současně nám dávají i klíč k pochopení modlitby církve.

Modlitba církve - modlitba žehnání a oběti
"Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto je mé tělo! Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni. Neboť toto je má krev, která zpečeťuje novou smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů." (Mt 26, 26-28)

Požehnání a rozdílení chleba patřilo k ritu velikonoční večeře. Ale obojí tentokrát dostává úplně nový smysl. Tímto začíná život církve. Církev sice vystoupí veřejně jako Duchem naplněné a viditelné společenství teprve o letnicích, ale zde při velikonoční večeři se štípí roub na vinný kmen, což pak umožní vylití Ducha.

Starobylá žehnání se v Kristových ústech stala živým, životodárným slovem. Plody země se staly jeho tělem a krví, naplněnými jeho životem. Viditelné stvoření, do něhož vstoupil již svým vtělením, se s ním nyní spojilo novým, tajemným způsobem. Látky, sloužící k výstavbě lidského těla, se ze základu proměnily, a požívá-li je člověk ve víře, promění také jeho, vtáhnou ho do životního společenství s Kristem a naplní ho božským životem.

Životodárná síla slova je vázána na oběť. Slovo se stalo tělem, aby vydalo život, který přijalo; aby jako oběť chvály přineslo Tvůrci sebe sama a skrze svou oběť i smířené tvorstvo.

Modlitba díkůčinění
Když Pán vzal kalich, vzdal díky. Můžeme přitom myslet na ona slova žehnání, která obsahují dík Stvořiteli. Víme také, že Kristus děkovával, když před některým zázrakem pozvedl oči k Otci v nebesích. Děkuje, protože předem ví, že bude vyslyšen. Děkuje za božskou sílu, kterou v sobě nese a skrze niž ukáže všemoc Stvořitele před očima lidí. Děkuje za dílo vykoupení, které smí konat, a děkuje tímto dílem, které samo je oslavou Trojjediného božství, protože obnovuje jeho znetvořenou podobu v ryzí kráse. Tak můžeme celou ustavičnou Kristovu oběť - na kříži, ve mši svaté a v nebeské věčné slávě - chápat jako jediné velké díkůčinění, jako eucharistii. Jako dík za stvoření, vykoupení a dovršení. Ježíš přináší sám sebe jménem celého stvořeného světa, jehož pravzorem je a do něhož sestoupil, aby ho obnovil a přivedl k dovršení. Avšak volá také celý tento stvořený svět, aby sjednocen s ním přinášel Stvořiteli hold díků, jenž mu náleží.

Jeruzalémský chrám jako obraz světa
Porozumění pro tento eucharistický charakter modlitby v sobě uzavíral už Starý zákon: zázračný výtvor stánku Smlouvy a později Šalomounova chrámu, zařízeného podle Božích nařízení, byl pojímán jako obraz celého stvoření, které se shromažďuje v klanění a službě kolem svého Pána. Stánek, kolem něhož tábořil lid Izraele během putování pouští, byl nazýván "příbytek Boží přítomnosti" (Ex 38, 21). "Hospodine, miluji dům, kde přebýváš, a místo, kde sídlí tvá sláva", zpívá žalmista (Ž 26, 8), protože stánek Smlouvy je rovnocenný, připodobnitelný ke stvoření světa. Jako byla podle zprávy o stvoření napjata nebesa, tak byly pro stěny stánku předepsány koberce. Jako byly odděleny vody země od vod nebes, tak odděloval závěs velesvatyni od ostatních prostor. Podle moře, zahrazeného břehy, bylo vytvořeno "měděné" moře. Za světla nebes stojí ve stánku sedmiramenný svícen. Beránci a ptáci zastupují množství živoucích bytostí, které obývají vodu, zemi a vzduch. A jako byla země předána člověku, tak stojí ve svatyni velekněz, pomazaný, aby sloužil před Bohem. Dokončený příbytek požehnal, pomazal a posvětil Mojžíš, jako Pán požehnal a posvětil sedmého dne dílo svých rukou. Stánek měl být svědectvím Boha na zemi, jako i nebe a země jsou jeho svědky (srov. Dt 30, 19).

Chrám z živých kamenů
Místo Šalomounova chrámu vystavěl Kristus chrám z živých kamenů, společenství svatých. V jeho středu stojí on sám jako věčný velekněz, na jeho oltáři je on sám ustavičnou obětí. A znovu je celé stvoření vtahováno do "liturgie", slavnostní bohoslužby: Plody země jako tajemné obětní dary, květiny a svícny se svícemi, koberce a závěs, posvěcený kněz a pomazání a požehnání Božího domu. Ani cherubí ni nechybějí. Stvořeni rukou umělce drží stráž po stranách Nejsvětější svátosti. A jako jejich živý obraz obklopují obětní oltář mniši, podobní andělům, a starají se o to, aby Boží chvála neumlkla - aby tomu bylo na zemi tak, jako v nebi. Slavnostní modlitby, které mniši jako zvučící ústa církve konají, obklopují a rámují svatou oběť; pronikají a posvěcují všechno ostatní denní dílo, takže z modlitby a práce se stává jediné "opus Dei", jediná "liturgie". Jejich čtení z Písma svatého a z Otců, z pamětních knih církve a učení nejvyšších pastýřů jsou velkým, stále rostoucím chvalozpěvem na řízení Prozřetelnosti a pokračujícím uskutečňováním věčného plánu spásy. Jejich ranní hymny zase svolávají celé stvoření, aby se spojilo ke chvále Pána: hory a pahorky, řeky a prameny, moře, zemi a všechno, co je obývá, mraky a větry, deště a sněhy, všechny národy země, všechny stavy a pokolení lidí, a konečně také obyvatele nebes, anděly a svaté: ti se tedy nemají účastnit velké liturgie stvoření jen jako obrazy stvořené lidskou rukou nebo v zastoupení lidmi, nýbrž osobně - nebo spíš my se máme svojí liturgií připojit k jejich věčné Boží chvále. My - to znamená nejen řeholníci, jejichž povoláním je slavnostní Boží chvála, nýbrž celý křesťanský lid, když o svátcích proudí do kostelů a s radostí se účastní bohoslužeb, a tak ukazuje, že si je vědom povolání k Boží chvále. Liturgická jednota nebeské a pozemské církve, jež obě děkují Bohu "skrze Krista", je nejsilněji vyjádřena v prefaci a v Sanctus mše svaté.

Potřeba očištění
Liturgie však nepochybuje o tom, že ještě nejsme plnoprávnými občany nebeského Jeruzaléma, nýbrž poutníky na cestě k věčné vlasti. Stále ještě potřebujeme přípravu, dříve než se smíme opovážit pozvednout oči ke světelným výšinám a připojit se ke "Svatý, Svatý, Svatý" nebeských chórů. Všechno stvořené, co se používá při svaté službě Bohu, musí být vyňato ze světského užívání, musí být posvěceno a zasvěceno. Kněz, dříve než vystoupí na stupně oltáře, se musí očistit vyznáním vin, a věřící spolu s ním; před každým novým krokem v průběhu svaté oběti musí opakovat prosbu o odpuštění hříchů za sebe, za kolemstojící a za všechny, jimž se mají vlévat plody Oběti. Oběť sama je oběť smíru, která má s dary proměnit také věřící, otevírá jim nebe a uschopňuje je k díkůvzdání Bohu příjemnému. Účast na oběti a obětní hostině z duše činí živý kámen ke stavbě Božího města - ano, z každé jednotlivé duše činí Boží chrám.

Z časopisu Karmel (Kolín nad Rýnem), 1965, přeložila s. M. Petra od Zmrtvýchvstalého, OCD. Zkráceno.

Ty jsi kněz navěky...

Vladimír Slámečka

Nikomu, ani své Matce, ani andělům nepropůjčil Pán takovou moc, jako svým apoštolům a jejich nástupcům. Může člověk vůbec proniknout tajemství, kterým je účast člověka na jediném Kristově kněžství? Rozumem jistě ne, na to jsme příliš ubozí. Ale těch několik "suchých" faktů, jak nám je nabízí dogmatika, nám může pomoci jako "materiál" pro rozjímání, pronikání tohoto tajemství srdcem.

Původ svátosti
Katechismus řadí svátost kněžstva mezi tzv. svátosti ke službě společenství (par. 1534), neboť spolu s manželstvím je Pán ustanovil pro spásu druhých. Přispívají-li také k osobní spáse, pak tím, že slouží druhým. Udělují zvláštní poslání v církvi a slouží k budování Božího lidu. Je třeba zdůraznit, že kněžství hierarchické, o kterém pojednáváme, se podstatně liší od všeobecného kněžství, které přijímáme svátostí křtu a prohlubujeme biřmováním.

Svátost kněžství je pravou a vlastní svátostí, ustanovenou Kristem (Tridentský koncil). Písmo svaté nám božské ustanovení svátosti kněžstva předkládá na několika místech. Tak ve Skutcích čteme o sedmi mužích (mezi které patřil i prvomučedník Štěpán), na které apoštolové po modlitbě vložili ruce (srv. Sk 6, 6) a ustanovili je jáhny, jinde zas Pavel a Barnabáš ustanovili po modlitbě a postu starší (Sk 14, 22). Timoteovi Pavel píše: "Proto ti připomínám, abys opět oživil milost Boží, která je v tobě vkládáním mých rukou" (2 Tim 1, 6) a zároveň ho varuje: "Nevkládej na nikoho ukvapeně ruce" (1 Tim 5, 22). Přijetí do hierarchické služby v církvi se tedy od počátku uskutečňovalo vkládáním rukou a modlitbou.

Vkládání rukou je prastaré gesto, znázorňující předávání Božího Ducha a z něj plynoucí moci. Nesmíme však zapomenout, že každému svěcení předcházela snažná modlitba církevní obce, prosící Pána, aby ukázal, koho vyvolil k posvátné službě (srv. Sk 1, 24). Kněžství si totiž nevybírá člověk sám o své vlastní vůli, ale je k němu povolán Pánem. Toto povolání může být často tíživé, často se mu člověk může vzpírat (srv. Jeremiášovo prorocké poslání), ale nakonec musí vyznat: Tady jsem, Pane, abych plnil Tvou vůli. Výraz "charisma", který je použit v obou listech Timoteovi, označuje svátostnou milost, danou skrze Pavla nebo starší (srv. 1 Tim 4, 14) k výkonu duchovní služby. Protože jedině Pán mohl svázat vnější obřad, ustanovující služebníky církve, s přijetím vnitřní milosti, věříme, že obřad (jeho podstatné části) byl apoštolům předán stejně jako u ostatních svátostí samotným Pánem.

Tři stupně jedné svátosti
Svátost svěcení kněžstva je jediná ze sedmi svátostí, kterou člověk nepřijímá najednou, ale postupně. Abychom tomu dobře rozuměli: svátost kněžství má z božského ustanovení tři stupně, a sice jáhen ství (diakonát), kněžství (presbyterát) a biskupství (episkopát). Proto se církev modlí: Ty povoláváš své služebníky, které církev pověřuje trojím stupněm posvátné služby (z konsekrační modlitby jáhenského svěcení). Kněžská moc v celé své plnosti je obsažena v episkopátu, částečně v presbyterátu a nejméně v diakonátu.

V minulosti byla samotná svátost spojována s udílením služeb, které se nazývaly nižšími svěceními. Z dřívějších pěti (ostiariát, lektorát, exorcitát, akolytát a subdiakonát), které předcházely jáhenskému svěcení, se dodnes zachoval pouze lektorát a akolytát (srv. Pavel VI.: Ad pascendum, Ministeria quadem). Už je ale nenazýváme "svěceními", ale službami (ministrationes); jedná se o svátostiny, uschopňující kandidáty svěcení (a nejen je) ke specifické službě ve společenství.

O biskupech říká církev: Mezi různými službami, které se vykonávají v církvi, má podle ústního podání nejvýznačnější místo úřad těch, kteří jsou ustanovení jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti od počátku výhonky apoštolské služby (LG 20). Táž plnost Ducha svatého, kterou přijali apoštolové, je předávána vkládáním rukou jejich nástupcům, biskupům. Biskupové zaujímají jedinečné a viditelné místo samotného Krista, Učitele, Pastýře a Velekněze a jednají v jeho osobě, když posvěcují lid, učí ho a pasou.

Kněží sice nedosáhli vrcholu kněžství podle obrazu Krista, nejvyššího a věčného Kněze; jsou posvěceni, aby hlásali evangelium, aby byli pastýři věřících a konali bohoslužby jako praví kněží Nového zákona (LG 28). Je-li biskupům vlastní především moc posvěcující, pak kněz má především absoluční a konsekrační moc - slavení eucharistie a odpouštění hříchů patří mezi priority svátostné služby kněze.

Na nižším stupni hierarchie stojí jáhnové, na něž jsou vkládány ruce... ke službě. Slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžským sborem službou liturgickou, kazatelskou a charitativní. Úkolem jáhna je... udělovat křest, uchovávat a rozdělovat eucharistii, asistovat při uzavření manželství,..., předsedat bohoslužbě a modlitbě věřících, udělovat svátostiny a řídit pohřební obřady. Také ať se věnují úkolům charitativním a administrativním. (srv. LG 29)

Způsob udílení a účinky
Postačující materií všech tří svěcení je vkládání rukou světitele na hlavu svěcence (Pius XII.: Sacramentum ordinis, 1947). Tato praxe byla v církvi vždy uznávána, i když někteří, zvláště scholastičtí teologové, považovali za součást materie i předávání nejrůznějších předmětů, které dodnes tvoří doprovodné obřady slavení svátosti (např. předávání kalicha s patenou, mazání křižmem, předávání prstenu ap.). Latinská církev se k tomu nevyjadřovala, ale vždy uznávala platnost svěcení v řecké církvi, která zná pouze vkládání rukou.

Formou je konsekrační modlitba, která "determinuje" vkládání rukou a je tedy pro každý stupeň svěcení různá.

Svátost kněžství se řadí mezi svátosti živých; předpokládá se přítomnost milosti posvěcující v duši svěcence. Současně však tuto milost specifickým způsobem rozmnožuje, aby byl jáhen, kněz nebo biskup schopen dostát nárokům vznešené služby, ke které byl povolán.

Spolu s křtem a biřmováním je svátost svěcení kněžstva svátostí, vtiskující do duše příjemce nezrušitelné znamení, svátostný charakter (sfragis). V něm je také zakořeněna duchovní moc, která se v jednotlivých stupních svěcení přenáší na svěcence.

Člověk se knězem stává na věky a žádná lidská moc ho tohoto vyvolení, mnohdy bohužel, nemůže zbavit. I když jsme dnes, stejně jako v celých dějinách církve, svědky bolestných ztroskotání kněží, je třeba si uvědomit, že kněžství těchto lidí nemůže zbavit ani laicizace, ani domnělé manželství. Kněžími zůstávají na věky a tvář Krista Velekněze bude v jejich duši přítomná - třeba potrhaná a poplivaná - také na věky. Povolání a poslání, které dostali v den svého svěcení, je natrvalo poznamenávají (srv. KKC par. 1583).

Příjemce a udělovatel svátosti svěcení kněžstva
Svátost svěcení kněžstva ve všech třech stupních může podle provždy dané víry církve přijmout pouze pokřtěný živý muž (srv. CIC 1024). Dnes je tato tradiční praxe církve některými kruhy zpochybňována a současně se požaduje, aby církev světila na kněze ženy. Církev, která se považuje za pouhou správkyni Bohem svěřených tajemství, je však od počátku přesvědčena, že je vůlí Pána, aby podíl na jeho kněžství měli jen muži. Vždyť on sám si k apoštolské službě povolal jen muže a také oni předávali svou moc jen mužům. Nelze v tom ale vidět diskriminaci žen, vždyť naopak žádný z mužů nedostal té důstojnosti, jako jedna z žen, Panna Maria (Mulieris dignitatem). Apoštolským listem Ordinatio sacerdotalis (22. května 1994) papež Jen Pavel II. uzavřel diskusi o svěcení žen a označil dosavadní praxi za definitivní.

Někteří teologové v této souvislosti otevírají otázku jáhenek ve starověké církvi. Tyto ženy ve starokřesťanské církvi tvořily pravděpodobně zvláštní stav a jejich posláním byla pomoc při křtu a péče o chudé a nemocné. Rozhodně se však nejednalo o podíl na Kristově kněžské službě. K tomu musíme podotknout, že teorie svátostí, tak jak ji známe dnes, krystalizuje v době scholastiky a je definitivně uzavřena věroučnými definicemi Tridentského koncilu. To znamená, že v době, kdy prvotní církev pověřovala ženy touto službou, se nevedly diskuse o tom, zda se jedná či nejedná o svátost. Jisté však je, že tyto jáhenky nevykonávaly službu, ke které je potřeba moci ze svěcení.

Řádným udělovatelem všech stupňů svěcení a služeb je jedině platně posvěcený biskup. Starokřesťanská tradice přiznává v souladu s Novým zákonem výlučné právo světit pouze biskupovi. Kněžím bylo toto právo vždy upíráno (srv. Hyppolit Římský, Epiphanius, Jeroným). Současně se však považovalo většinou za platné svěcení udělené platně posvěceným biskupem, který však náležel ke společenství, které není v jednotě s katolickou církví. Někteří Otcové v této otázce neměli jasno, sv Tomáš platnost těchto svěcení uznává.

V případě biskupského svěcení se tradičně požaduje, aby bylo vykonáno třemi biskupy, byť k platnosti svěcení stačí jeden. Ostatní biskupy nazývá apoštolská konstituce Episcopalis censecrationis (Pius XII, 1944) spolusvětiteli. K dovolenosti je třeba, aby svěcenec byl jmenován Svatým stolcem a splňoval další podmínky, stanovené právem.

Existují určité historické obtíže, spojené s touto otázkou. Jisté je, že mimořádným udělovatelem služeb (lektorát, akolytát) může být kněz. Většina teologů, v čele s Tomášem a Scotem, však popírá moc udělovat vyšší svěcení kněžím, byť i s papežským zplnomocněním. A tady se setkáváme s určitými obtížemi. Existují totiž papežské reskripty zplnomocňující ke svěcení kněží opaty významných klášterů. Ještě v 17. století využívali této výsady opati čtyř předních cisterciáckých klášterů. Jelikož to nebyli biskupové, musíme předpokládat, že prostý kněz mohl být na základě vlastního papežského zplnomocnění mimořádným udělovatelem vyšších svěcení (samozřejmě kromě biskupského) podobně, jako v některých případech může kněz biřmovat.

Tolik strohá fakta dogmatiky a práva. Nemohou vyjádřit to nejzákladnější: kněz je alter Christus - druhý Kristus. Svým vyvolením se stává obětníkem i obětí, stejně jako jeho Pán a Mistr. Být knězem znamená především vzít kříž na svá ramena, donést ho na Golgotu a nechat se ukřižovat. Být knězem neznamená prožít svůj život v pohodě a bez problémů, ale právě naopak: denně se ztotožňovat s trpícím a za spásu světa se obětujícím Kristem a spolu s ním dokonat dílo, které Pán svému služebníku svěřil.

Svatá Terezie z Lisieux - průvodkyně temnou nocí

Ivana Svěráková

Každý z nás prožívá ve svém životě období, kdy se Bůh "skrývá" a zdá se, jako by nebe ani neexistovalo. Tyto chvíle jsou nevyhnutelnou etapou naší cesty k Bohu. Bereme-li svou víru vážně, nutně dříve či později dospějeme do bodu, kdy musíme umřít sami sobě, aby se v nás mohl zrodit nový život. Nemusí hned jít o "temnou noc" v pravém slova smyslu - tedy mystické pronikání Boha do duše, jak jej ve svém nejznámějším díle popsal sv. Jan od Kříže (1542-1591). Bůh používá mnoha způsobů, aby nás očistil od starého člověka: může jít třeba o nezdary, ponížení, zármutek nad odchodem milovaného člověka, stárnutí, tělesnou nebo duševní chorobu. Dokonce i naše stále se opakující chyby a neschopnost se jich zbavit se mohou stát prostředkem naší proměny. Bůh si vše používá k dobrému, jde jen o to, abychom s ním spolupracovali a nekladli mu odpor. Neakceptované utrpení nás drtí, když však přijmeme přicházející události s otevřeným nitrem, stanou se nám Božím darem. Ale jak na to?

V tom nám může pomoci sv. Terezie z Lisieux (1873-1897). Na první pohled se možná může zdát, že tato křehká francouzská karmelitka stále jakoby zasněná s náručí plnou květů není právě nejvhodnější pomocnicí při řešení "životních krizí". Nenechme se mýlit sladkými barvotiskovými obrázky! Při studiu její autobiografie zjistíme, že Terezie rozhodně "neměla na růžích ustláno". Ve věku čtyř a půl roku ztrácí matku, pak i "druhou a třetí mámu", když sestry Pavlína a Marie odcházejí na Karmel. Následuje vážná nemoc, po jejímž zázračném vyléčení se ocitá v krizi skrupulí. Po vlastním odchodu na Karmel (v 15 letech) útrapy nepřestávají. Naopak. Duševní nemoc a smrt milovaného otce, téměř nepřetržitá duchovní neútěcha, nepřijetí ze strany komunity, zkoušky víry, tuberkulóza. Kde se při tom všem bere lehký úsměv, který skoro nikdy nemizí z Terezčiny tváře? Odkud pramení vnitřní síla pro věrné plnění každodenních povinností a k tomu kreslení obrázků, psaní básní, divadelních her a vymýšlení spousty legrácek pro radost spolusester?

O vnitřním životě této světice nám může hodně povědět formace jí svěřených novicek. Vždyť jedna z nich (Marie Magdaléna od Nejsvětější Svátosti) jako svědkyně v rámci kanonizačního procesu uvedla: "Bylo vidět, že dělá všechno, co nám říká.".

1. Terezie rozjímá Písmo svaté. Když trpí, pochybuje nebo po něčem touží, hledá odpověď ve Slově Božím. Její život je žitým evangeliem. Vyjadřuje to slovy: "Mohu se sytit jen Pravdou."

2. Důvěra. Terezie žije v naprosté závislosti na Bohu. Ví, že není schopná posvětit se svými vlastními silami. Nechává tedy Boha, aby v ní pracoval on sám. Dává se mu a stará se jen o stálou otevřenost svého srdce. S odevzdaností přijímá neútěchu, nemoc i noc víry: "Když jsem se dala Ježíši, abych mu dělala radost, nesmím ho nutit, aby plnil mou vůli místo své." Tento postoj důvěry uplatňuje i vůči lidem, se kterými se setkává. Nechává své novicky svobodně mluvit o všem, co si myslí, dokonce i o pokušeních proti své novicmistrové. Považuje-li to za nutné, poví jim i o vlastních bojích a nesnázích. Povzbuzuje je slovem i příkladem a dává jim najevo, že se od nich hodně očekává vždyť věří v Kristovo mocné působení v jejich srdcích. Říká: "Zachovejte si důvěru. Je nemožné, aby na ni Bůh neodpověděl. Vždycky měří své dary podle naší důvěry!"

3. Statečnost. Terezie nezná kompromisy a polovičatosti. Důsledně učí své svěřenkyně, aby samy sebe nepokládaly za nic a stále na sebe zapomínaly. Jedné své družce říká: "Chtěla bych, abyste byla vždycky jako udatný voják, který si nenaříká na své bolesti, který shledává vždycky velmi těžkými zranění svých bratří a svoje pokládá jen za škrábnutí." Na vysvětlenou dodává: "Je třeba pěstovat malé ctnosti. Někdy je to těžké, ale Pán Bůh nikdy neodpírá první milost, která dává odvahu k přemožení sebe; jestliže na ni duše odpoví, ihned je ve světle."

1. Terezie nemá ráda smutek. Její veselost je přímo nakažlivá. Už jako dítě často cituje větu "Smutný svatý je smutný svatý." Čas rekreace je, podle vzpomínek sester, často vyplněn Tereziinými šprýmy pro obveselení celé komunity. I ve své poslední nemoci projevuje ustavičnou radost a snaží se rozptýlit všechny, kteří jsou zdrceni její blížící se smrtí.

Takto se Terezie v každý okamžik svého života obětuje Lásce. MILUJE JEŽÍŠE A PŘIČIŇUJE SE, ABY BYL MILOVÁN. Ani na chvilku však nespoléhá na sebe; příliš dobře si je vědoma pravdivosti slov svého zpovědníka: "Poděkujte Pánu Bohu za to, co pro vás dělá, neboť kdyby vás opustil, nebyla byste andílkem, ale stala byste se malým démonem." Nečeká, až bude schopná stát se světicí. S odvahou dítěte, které ví, že je milováno, nic nepředstírá. Přichází před nebeského Otce taková jaká je - maličká, nedokonalá, slabá - aby On sám byl její dokonalostí, silou a svatostí. Na druhé straně si nemyslí, že ji Boží milost promění bez Božího přičinění. Když sama na sobě zakouší, jak se Boží Láska rozdává všem, kteří otevřeně přiznají svou chudobu, touží se s Ní naprosto ztotožnit. Dává Bohu celý svůj život, minutu za minutou. Jak sama řekla: "Nic mimořádného, jen velmi malé věci, které může obětovat velmi malá duše." S vynalézavostí zamilované si nenechá ujít nic, co by Mu mohla obětovat a do nejnepatrnějšího skutku vkládá veškerou intenzitu lásky, jaké je v dané chvíli s pomocí Ducha svatého schopna.

Neznepokojuje se starostmi o svou svatost. Usiluje jen o jediné: aby zůstala spojená s Kristem. Uvědomuje si, že "konat dobro je bez Boží pomoci tak nemožné, jako učinit, aby v noci svítilo slunce". Říká Ježíši: "Abych mohla milovat, jako ty miluješ, musím si vypůjčit tvou vlastní lásku." Odevzdává Mu proto zcela svou vůli i sebe sama, aby On sám byl její ctností a svatostí, jejím prostřednictvím jednal a v ní žil. Nechce tak hromadit zásluhy pro život věčný, vše dělá pro radost Bohu, pro Něj touží zachraňovat duše. Dokonce i po své smrti: "Chci své nebe prožívat tak, že budu konat dobro na zemi. Nechci odpočívat, dokud budou existovat duše, které je třeba zachránit."

Když jsme bez reptání překonali "štípnutí komára", neprošli jsme samozřejmě očistnou temnou nocí formátu sv. Jana od Kříže. Také nelze očekávat, že dosáhneme stupně odevzdanosti sv. Terezie z Lisieux ze dne na den. Sama Terezie užívala obraz malého dítěte, které vezme Bůh Otec do náruče, jakmile zahlédne, jak s námahou zvedá svou malou nožku na první schod. Nejde v první řadě o úspěch v podobě konkrétního skutku nebo dosažení určité ctnosti. Mnohem důležitější je nepřestat se snažit. Když řekneme Bohu své "ano" tím, že se Mu v těžkých okamžicích odevzdáme a s pokorou přiznáme i svá selhání, dáváme Mu větší prostor, aby mohl očistit svůj obraz, který do nás při stvoření vložil. Jak píše sv. Jakub (Jak 1, 2-4): "Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků." Sv. Terezie je jen jednou z mnoha duší, na jejichž životě nám Bůh chtěl ukázat, že se od člověka nedá nikdy zahanbit.

Literatura:
Sv. Terezie z Lisieux: Autobiografické spisy, nakl. Tiskárny Vimperk 1991
Victor Sion: Duchovní realismus Terezie z Lisieux, Karmel. nakl. 1992
Sv. Jan od Kříže: Temná noc, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1995
Wilfrid Stinissen: Noc je mým světlem, Karmel. nakl. 1997
Guy Gaucher: Životopis Terezie z Lisieux, Karmel. nakl., Kost. Vydří 1997

Myšlenka na přítomnost Boží

Reginald Dacík

Čím více se vzdalujeme od pramenů duchovního života, tím se stává tento život složitější, a jistě mu to nebývá ku prospěchu. Vždyť Bůh, původce a cíl našeho života, je zcela jednoduchý. Neměl by i člověk svým životem napodobovat svého Tvůrce a svůj nejvyšší Vzor? Čím více se nám podaří zbavit duchovní život složitosti, čím jej učiníme jednodušším, tím více se přiblížíme k Bohu. Složitost patří k řádu stvořenému, jednoduchost je vlastnost božská. Jeden z nejlepších prostředků k zjednodušení duchovního života je pěstování myšlenky na přítomnost Boží, snaha žít ve spojení s Bohem.

Starozákonní příklady - "spravedlivý kráčí před Hospodinem"
Starokřesťanská zbožnost se nesla především tímto směrem. A příklady nacházela nepochybně už ve Starém zákoně, kde snaha žít před tváří Boží vyjadřovala souhrn všech pouček o duchovním životě. Chce-li Písmo svaté Starého zákona říci o někom nejvyšší chválu, vyjadřující jeho mravní dokonalost, uživá slov: Kráčel před Hospodinem. Tak čteme v Genesi o Henochovi, že chodil s Bohem (5, 24), stejně jako Noe, muž spravedlivý (6, 9). Abraham vyznává o sobě, že chodí před tváří Hospodinovou (24, 40). Mít Boha na mysli, žít uvědoměle v jeho přítomnosti, je pramenem veškeré mravní dokonalosti. Proto také ti, kdo kráčeli před Hospodinem, se nazývají muži spravedlivými, to je dokonalými. Chodí-li kdo s Bohem, pak jeho život se podobá životu Božímu, neboť přátelství je možné jen mezi podobnými. A také chodí-li kdo s Bohem, je nutně jeho uvědomělou přítomností chráněn od hříchu, neboť nelze hřešit před tváří toho, jenž nenávidí hřích...

Nový zákon - Bůh v duši
Nový zákon jde ještě hlouběji v myšlence Boží přítomnosti. Ve Starém zákoně myslí spravedlivý na Boha, přítomného v celém vesmíru, řekl bych, vedle člověka. Bůh jde s námi a my jdeme s ním. Nový zákon přináší myšlenku na Boha přítomného v duši, žijícího v nás. Nový zákon je zákon milosti a milostí přebývá Bůh v nás. "Jestliže mě kdo miluje, Otec můj bude ho milovat, i přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme" (Jan 14, 23). Láska k Bohu je tedy magnetem duše, který jej přitahuje. Ale ještě více - láska k Bohu činí z duše příbytek nekonečného Boha. ... To je skutečnost, ze které má vycházet celý náš duchovní život. Neboť je-li Bůh v nás, pak je naše povinnost, abychom my byli s ním. Je-li Bůh v nás, pak je také v našich bratřích, a proto je třeba, abychom ho viděli v nich a ctili ho v nich. Proto se svatí Otcové snažili vštípit všem křesťanům vědomí této přítomnosti Boží v duši, neboť v něm viděli zcela právem jeden z nejbohatších pramenů posvěcení a nejsnažší metodu, jak vystoupit až k vrcholkům spojení s Bohem v modlitbě...

Jakým způsobem prožívat Boží přítomnost
Mezi přebýváním Boha v duši a jeho viděním ve slávě je rozdíl pouze co do způsobu. Zde na zemi ho máme zahaleně, na věčnosti jej budeme vidět tváří v tvář.

Ale než přijde onen blažený okamžik, kdy se duše spojí s Bohem dokonale, musí se snažit, aby se s ním spojovala alespoň nedokonale úkony víry v jeho přítomnosti a úkony lásky, kterými se odevzdává jeho svaté vůli. Myšlenka na přítomnost Boží jako prostředek k duchovnímu pokroku není jen otázkou rozumu. Nejde jen o to, aby si člověk uvědomil, že Bůh je zde; mnohem důležitější je, aby každé uvědomění jeho přítomnosti bylo doprovázeno city, které vyjadřují náš nejhlubší vztah k němu. Jsou to city lásky a důvěry, klanění a sebeobětování, city touhy po příchodu jeho království a naprosté odevzdanosti do jeho svaté vůle. Z toho je však ihned patrno, že myšlenka na přítomnost Boží, takto chápaná a uskutečňovaná, je bohatým pramenem posvěcení, protože neustále spojuje duši s Bohem a vytváří v ní posvátné rozpoložení, které nalezne obdobu jen v poměru dobrých přátel...

Jakým způsobem dospěje duše k tomuto téměř neustálému vědomí Boží přítomnosti?
Především je třeba často rozjímat o všudypřítomnosti Boží a o přebývání Nejsvětější Trojice v duši, oděné v posvěcující milost. Liturgické texty jsou plny myšlenek na tuto pravdu. Je třeba se u nich často zastavit v rozjímání a dát se proniknout jejich obsahem.

Z rozjímání o všudypřítomnosti Boží si duše odnese touhu být často se svým Bohem a tuto touhu projevuje častěji za den střelnými modlitbami. Každá takováto střelná modlitba - nezáleží na tom, zda je vyslovena ústy nebo pouze srdcem - je opětovnou vzpomínkou na Boha přítomného v nás a s námi, spojenou s úkonem lásky, který přetváří duši ke stále větší podobě s Bohem. Duše pak touží stále častěji se spojovat vzpomínkou rozumu a citem srdce s Bohem, a tak se jí vrací tato myšlenka, vybavuje se takřka samovolně při každé příležitosti, zvláště když se uvolní od práce, které musila věnovat napjatou pozornost. Zároveň se stává tato myšlenka také prodlouženější a vzniká v duši jakýsi stav touhy být neustále před tváří Boží. A poněvadž v tomto slzavém údolí nemůže býti tato touha dokonale splněna, řídí se duše radou svatého Vincence Fererského a pozvedá se k Bohu co nejčastěji za den, ustává na okamžik od své práce a pozvedá svůj duchovní zrak k tomu, jenž je vždy a všude s námi. Těmito okamžiky, věnovanými myšlence na Boha, práce netrpí a duše získává. S tím větší chutí a radostí člověk pracuje, čím více si uvědomuje, že pracuje pro Boha. A tím více duše získává, čím častěji si uvědomuje, že pracuje pro Boha.

Příklad sv. Alžběty
Tak žili a rostli svatí... Poukáži jen na případ sestry Alžběty od Nejsvětější Trojice, karmelitky z Dijonu, která zemřela roku 1906 v pověsti svatosti ve věku 26 let. Její život byl tak prostý, že si nelze představit života prostšího. A přitom tak hluboký, jak hluboký je život s Bohem a v Bohu. Když v 21 letech vstoupila do kláštera, odpověděla v dotazníku na otázku, jaké je vaše heslo, slovy: "Bůh ve mně a já v něm." Moderní metody, tak často komplikované, neměly pro ni přitažlivost. Zdálo se jí, že živí jen sebelásku člověka. "Jsem přesvědčena," psala, "že tajemství míru a štěstí je v zapomenutí na sebe v nezaměstnávání se sebou... A zapomenutí na sebe a vržení sebe do Boží náruče více oslaví Boha než všechna zpytování svědomí, jež působí, že duše žije se svými slabostmi, ač má v sobě Spasitele, jenž ji chce každým okamžikem očišťovat."

Bůh ve mně a já v něm, opakovala si neustále. To byla základní myšlenka jejího duchovního života. "Žijme s Bohem jako se svým přítelem," psala v jednom dopise. "Učiňme svou víru živou, abychom se neustále spojovali s ním. To vytváří svaté. Nosíme nebe v sobě, protože ten, jenž sytí oslavené ve světle věčného patření, se nám dává ve víře a v tajemství. Zdá se mi, že jsem nalezla své nebe na zemi, protože nebe, toť Bůh, a Bůh je v mé duši. V den, kdy jsem to pochopila, vše se ve mně rozjasnilo a já bych ráda řekla toto tajemství všem, které miluji, aby i oni vždy a ve všem lnuli k Bohu a aby se uskutečňovala modlitba Kristova: ťOtče, dej, aby byli dokonáni v Jednom.Ř" Žijíc v Bohu a s Bohem měla v duši neustálý svátek. Tak mohla psát: "Abychom dosáhli ideálního života duše, myslím, že třeba žít v nadpřirozenu, uvědomit si, že Bůh je v našem nejhlubším nitru a jít ke všemu s ním. Pak nejsme nikdy všední, i když konáme skutky nejobyčejnější, protože nežijeme v těchto věcech, jsme nad nimi. Duše nadpřirozená nejedná s druhotnými příčinami, nýbrž s Bohem samým."

Přitom Alžběta neztrácí smysl pro praktické věci. Zastává dokonale všechny úkoly, všechny práce, které jsou jí svěřeny. Je pozorná k druhým, vyzařuje vždy čistou radost, plnou nezměrné lásky. Bylo takřka vidět, jak Bůh prozařuje celou její bytostí. Svého ducha toužila dát všem. Když se jí kdysi ptali, jaké bude její poslání v nebi, odpověděla: "Myslím, že mé poslání v nebi bude záležet v tom, že budu přitahovat duše k vnitřní sebranosti, tím, že jim budu pomáhat, aby vyšly ze sebe a přilnuly k Bohu prostým a láskyplným vzmachem. Budu je chránit, v tomto velkém mlčení v nich, které dovoluje Bohu vtisknout se v ně, aby je přetvořil v sebe." Neměli bychom ji prosit, aby i na nás působila svou přímluvou?

Doporučená literatura:
P. Ferlay: Modlitba bl. Alžběty od Nejsvětější Trojice, Karmel. nakl. 1994
A. Moynihan: Boží přítomnost, Krystal OP 1996
J. B. Chautard: Duše veškerého apoštolátu, Bonus A, Brno 1997
J. Philippe: Ve škole Ducha svatého, Karm. nakl. 1996
J. Philippe: Hladaj pokoj a zotrvaj v ňom, Serafín, Bratislava 1992
W. Stinissen: Cesta vnitřní modlitby, Karm. nakl. 1995

Ptali jste se...

Trápí mě jedna otázka. Celý život chodím do jednoho kostela, upírám při modlitbě svou pozornost k Pánu Ježíši Kristu přítomnému ve svatostánku vpředu uprostřed, na hlavním oltáři, jakoby v srdci kostela. Před několika lety liturgický prostor prodělal určité úpravy v duchu koncilu. Že zmizela mřížka oddělující presbytář od lodi, mi nevadí (snad jenom v tom případě, kdy rodiče nechávají své ratolesti v rámci "nenásilí" probíhat kolem oltáře i při mši svaté). Že se oltář posunul dopředu k lidem, to vítám. Ale stále se nemohu vyrovnat s tím, že Pán Ježíš se odstěhoval ze srdce kostela do boční lodi na postranní oltář. Nejenže při modlitbě stále upínám své oči k hlavnímu oltáři, jak jsem byla zvyklá, a příčí se mi Pána domu vyhledávat kdesi za rohem, ale má to i další důsledky. Z našeho kostela jako by mizela úcta k Nejsvětější svátosti. Už se nekleká při vstupu do kostela, a vlastně téměř nikdy, protože okolo svatostánku se nikam nechodí. Také chování lidí v kostele se postupně přizpůsobilo novému uspořádání - není viditelný důvod k tichu a usebranosti. Pořád se mi vtírá otázka: k čemu to bylo dobré?

V tomto problému se skrývají vlastně otázky dvě: první se ptá na vnitřní zdůvodnění těchto změn - co vedlo otce liturgické obnovy k doporučení umístit svatostánek mimo hlavní bohoslužebný prostor; druhá se ptá na způsob uskutečnění tohoto pokynu a na jeho pastorační vhodnost. Nejprve tedy ve stručnosti k prvnímu bodu: Cílem tohoto opatření jistě nebylo zmírnit eucharistickou úctu. Šlo (tak jako v celé liturgické reformě) o návrat k něčemu původnímu, co se v průběhu věků vytratilo, oslabilo. Připomeňme si tedy v krátkosti historii vzniku svatostánku. Nejprve se křesťané scházeli k "lámání chleba", k eucharistické hostině. Ta byla a zůstává středem a vrcholem víry. Protože bylo žádoucí umožnit účast na plodech oběti i těm, kteří se jí z nějakých důvodů nemohli účastnit osobně, vytvořil se jakýsi "posvátný sklad" eucharistie, který byl umístěn zcela mimo bohoslužebný prostor (v domech kleriků a v sakristiích) a nebyl zpočátku spojován s žádným kultem. Až středověk teologicky domýšlí to, co dnes nazýváme "reálná přítomnost Krista v eucharistii". Zavádí se slavnost Božího těla a začíná se pěstovat adorace. Tomu odpovídá i výraznější podoba svatostánku a jeho umístění do středu pozornosti. Zvláště v době kontroverzí s protestantismem se dostávají do lidové zbožnosti takové prvky, které stále silněji zdůrazňují to, co protestantismus odmítá - kult světců (především mariánský), adorace, výstavy Nejsv. svátosti, procesí... Působivost je ovlivněna i tím, že se při všech těchto pobožnostech používá národní jazyk. Na rozdíl od pouhého "naslouchání" latinské mši se zde lid aktivně zapojuje - zpěvem, průvody, výzdobou.

A tak se postupně přesouvá důraz z jedinečné Kristovy oběti, zpřítomňované ve mši svaté na oltáři, na Kristovu reálnou přítomnost ve Svátosti oltářní. Avšak chceme-li být spravedliví, musíme uznat prioritu uskutečňované oběti a spojování se s Kristem v přijímání před pouhou adorací, která má své místo mimo mši svatou. Proto je nanejvýš vhodné tyto dva úkony od sebe rozdělit i prostorově. Každý způsob přítomnosti Krista (na oltáři, na němž je právě obětován, a ve svatostánku pod způsobami chleba a vína) totiž vyžaduje projev úcty, který se nedá v jediném liturgickém prostoru naplnit zároveň, takže vznikají učiněné liturgické rébusy (před čím dříve klekat, co okuřovat atd.). Jediné rozumné řešení spočívá v tom, že se svatostánku vzdává úcta jen při příchodu a při odchodu, nikdy během mše svaté, takže vzniká dojem, jako by byl služebníky oltáře ignorován.

Teoreticky se tedy svatostánku dostává více úcty, když se vrací na své původní místo - mimo bohoslužebný prostor. Pokud se navíc jedná o městské kostely, kde se procházejí turisté, je prostor oddělený pro adoraci přímo nutností - jak vzhledem k adorujícímu, tak vzhledem k Adorovanému.

Druhá otázka je ale složitější: je tento zásah vždy a za všech okolností vhodný? Nesvádí k omezení úcty ke svátostnému Kristu?

Při posouzení pastorační vhodnosti se musí vzít v úvahu několik hledisek:

1) dispozice kostela (aby se skutečně svatostánek nedostal do předsíně, do průchozího prostoru, ale ani někam "za roh", kde ho věřící nenajdou),

2) skladba věřících ve farnosti,

3) úroveň jejich náboženského života a

4) vzdělání.

Poslední bod se dá jistě ovlivňovat. V případě zavádění liturgických změn je poučení věřících nezbytnou podmínkou. Jen tak mohou chápat změny pozitivně.

E. Fuchsová

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]