Amen 10/1998 Modlitba

Amen 10/1998 Modlitba

Co všechno je modlitba?

Eva Fuchsová

Za posledních osm let u nás vyšlo tolik knih o modlitbě, že kdyby je chtěl někdo všechny přečíst, pořádně by mu to zamotalo hlavu - natož kdyby se chtěl podle všech ve svém modlitebním životě řídit. Každá totiž klade východisko duchovního života do jiného bodu, každá má svou metodu, své "nutné podmínky" a ideální předpoklady pro modlitbu. Jak se v nich orientovat, která metoda je ta pravá? A pokud ji najdu, je možné, že všechny ostatní jsou pomýlené? To jsou časté otázky těch, kteří mají upřímnou snahu žít s Pánem, ale připadá jim to tak složité!

Tato dezorientace bývá v mnoha případech dokonce osudná, protože než člověk najde ten "ideální" způsob modlitby, dávno ho přejde elán a duchovní život končí v únavě a malátnosti. Proto je na začátku nejdůležitější si uvědomit, že skutečně jediná nutná podmínka modlitby je chtít se modlit, a vytrvat i za předpokladu, že mému horšímu já se zrovna nechce. To bývá ovšem také na modlitbě to nejtěžší. Všechno ostatní jsou detaily. Druhá věc, kterou musíme mít na paměti, je, že neexistuje "ideální" způsob modlitby. Každý způsob modlitby má svůj čas, místo, situaci, do které zapadá, ale především svého člověka, kterému padne na míru. Ale i ten ji nejspíš bude muset časem vyměnit za nějakou "větší", až sám duchovně povyroste. (Jsou ovšem druhy modliteb, které rostou spolu s modlícím se, a dokážou ho přivést až k vrcholům křesťanského života - k těm patří především modlitba liturgická, v první řadě slavení eucharistie.) Může se tedy klidně stát, že odložím nějakou duchovní příručku s pocitem, že to není pro mě, a budu mít pravdu. Při rozhodování, jaká modlitba je pro mě nejvhodnější, jsou ve hře tedy přinejmenším tři hlediska: 1) situace, ve které se nacházím,
2) moje povaha a zaměření,
3) úroveň duchovního života.

Druhy modlitby
Situaci, času, okolnostem, ve kterých se právě nacházím, odpovídá určitý druh modlitby (v práci budu těžko kontemplovat, ale mohu ji klidně posvětit krátkými střelnými modlitbami. V kostele při mši se nebudu modlit růženec, dokonce ani breviář. Když mám na Boha delší klidný čas, mohu ho využít plněji než odříkáváním všech ústních modliteb, které znám... atd.) Modlitbu můžeme rozdělit podle různých hledisek: podle zúčastněných:

  • soukromá (jednotlivec)
  • společná (modlitba ve společenství) podle formy:
  • ústní (pomocí ustálených slovních forem)
  • vnitřní (spontánní)
podle obsahu:
  • osobní (pokud obsah určuje jednotlivec nebo společenství)
  • liturgická (modlitba církve - slavnost eucharistie, ostatní svátosti a svátostiny, liturgie hodin - breviář)
podle zaměření:
  • modlitba chvály, díků, prosby, klanění, kající modlitba
podle metody a stupně:
  • rozjímavá (meditace) - získaná, s převahou lidské aktivity,
  • nazíravá (mystická) - vlitá, pasivní, pod vedením Ducha svatého
podle vnějších znaků:
  • řádná
  • mimořádná (s doprovodem mimořádných jevů - modlitba v jazycích, extáze, zjevení atd. Tyto jevy jsou pouze v režii Ducha svatého, nelze si je navodit a nejsou nezbytné pro život modlitby ani v nejvyšších stupních.)

Tato hlediska nejsou přísně souřadná, rozum sám nám napovídá, že každá ústní modlitba musí být zároveň vnitřní, jinak by to nebyla modlitba v pravém slova smyslu. Ale např. mystická modlitba sjednocení nemůže být ústní, ale jen vnitřní. Liturgická modlitba je naopak nejvyšší formou ústní modlitby.

Při volbě určitého druhu modlitby nám nepomůže žádná teorie. Je třeba poslouchat rozum a především své svědomí. Může se stát, že modlitbou podvědomě oddalujeme jinou povinnost, jindy nám slouží jako prostředek zviditelňování sebe sama, nebo způsobí rozdělení mezi mnou a bližním. Za těchto okolností není řešení se modlitby vzdát, ale zvolit vhodnější druh modlitby, než jaký jsme si pro tuto chvíli předem nadefinovali.

Duchovní školy a hnutí
Moje povaha a duchovní zaměření také podstatným způsobem ovlivňuje to, jak se budu modlit. Někdo je povolán spíše k činnosti, jiný ke kontemplativnímu životu. Někdo se cítí nutkán k charitativní činnosti, a tam se také nejvíce setkává s Bohem, jiný k apoštolátu, jiný prožívá s Kristem své utrpení. Tomu také budou odpovídat důrazy v modlitbě, a posléze i celé modlitební školy a spirituality. Těmi se zde zabývat nebudeme, ale je dobré vědět, že existují, a že zdaleka ne všechny vyhovují každému. Některé školy duchovního života vycházejí ze staré vypracované tradice (např. karmelitánská, františkánská, dominikánská, ignaciánská, saleziánská), jiné ze současných hnutí (např. charismatická obnova, fokoláre). Každá z nich, pokud je v souhlasu s církví, zdůrazňuje nějakou pravdu o duchovním životě, která zavazuje každého (nemohu říct "já nejsem františkán, proto nemusím být chudý, dokonce mohu klidně lpět na bohatství"). Ale konkrétní rozpracování této myšlenky a její místo v hierarchii duchovních hodnot může být pro mě jiné než pro příslušníky daného hnutí, a není třeba se tím znepokojovat. Někdo není schopen sdílení ve společenství nebo spontánních projevů zbožnosti, jinému zase vadí "suchá" ústní modlitba. Každý jsme jiný, tak nás Pán Bůh stvořil. Tuto přirozenou indisponovanost je ale třeba odlišit od lenosti, pohrdání nebo zaujatosti proti určitému druhu zbožnosti.

Stupně modlitby
Stupně modlitby souvisí s úrovní duchovního života, neboli se svatostí. Modlitba je dílem Ducha svatého, a proto, čím více se mu otvíráme, čím méně naše Já překáží jeho působení, tím kvalitnější bude naše modlitba. Neříkáme poctivější, upřímnější, ale kvalitnější. Její kvalita, neboli stupně, se měří jenom tím, nakolik je výrazem našeho sjednocení s Bohem.

Současná spiritualita v nás vzbuzuje dojem, jako by neexistoval v duchovním životě žádný vývoj, maximálně skoky. Všechno se děje v rovině "obrácení". Pořád jsme nuly, ať děláme, co děláme, pořád to není ono, až jednou zničehonic sestoupí Duch svatý, my se obrátíme, a pak naopak už bude navždy všechno O.K.

Trochu méně nervózní obraz podává tradiční rozdělení duchovního vývoje do tří stupňů. Přestože na konci každé fáze také přichází krize a následné "obrácení", celý vývoj se děje postupně a podle jistých zákonitostí. Možná se v nás všechno vzpírá: jak je možné jedinečný lidský život rozkouskovat a rozškatulkovat podle nějakých předem daných pravidel? Nechuť k systémům v duchovní oblasti je odvrácenou stranou vlády systémů v oblasti praktického života - viz počítače. Copak má být i duchovní život naprogramován?

Ne, nic takového samozřejmě nechceme. Hledáme rozumné vodítko, které by nám pomohlo orientovat se v sobě samých a přitom nás nesešněrovalo do předem daných schémat. Jako příklad nám může posloužit pedagogika: u svého dítěte nevíme, jaká životní cesta ho čeká, a přesto předpokládáme, že projde okolo třetího roku obdobím vzdoru, a pak okolo čtrnácti pubertou. Když to vím, nemůže mě překvapit drzost, plačtivost nebo silná slova, která jsem dřív u svého dítěte neznal. Mohu také zvolit odpovídající strategii - zasáhnout nebo počkat na "lepší časy".

První období: cesta očistná
Duchovní vůdci tedy objevili v životě milosti podobnou zákonitost, jako v přirozeném vývoji člověka. Narození odpovídá křest přijetí Boží milosti se všemi dary, ale ještě nerozvinutými. Duše se bude muset učit, bude jí to stát velkou námahu a mnoho modřin a boulí, než bude umět používat to, co už vlastní. Toto první období budeme pracovně nazývat "začátečnické". Opravdové vkročení na cestu je často vyvoláno nějakým silným zážitkem, tzv. prvním obrácením. To může spadat vjedno s dobou křtu, ale pokud je člověk pokřtěn v dětství, vchází do něj většinou až v dospělosti (máme však i případy dětí, které už šly touto cestou - sv. Vít, sv. Terezie z Lisieux).

Hlavním úkolem tohoto období je boj s hříchem, očišťování od zlých návyků, neřestí. K tomu je potřeba pravdivě se poznávat, odhalovat své hříšné sklony a jejich zdroje, a k tomu nám může posloužit i psychologie. Její úlohu však nesmíme přeceňovat. Často se stává, že nám psychologické metody pomohou odhalit nějaké naše "zranění", zdroj naší nedokonalosti, a my se pak na něj vymlouváme, místo abychom ho s milostí Boží přemáhali. Tak například zjistím, že rozvod rodičů ve mně zanechal hlubokou nezhojitelnou ránu, která se projevuje v nedůvěře k lidem. Možná nemohu hned odstranit tuto nedůvěru, ale mohu se snažit ovládat, abych ji nedával najevo a choval se tak, jako bych měl plnou důvěru. Bude to ze začátkunesnadné, ale je to nutné - sobě ani lidem okolo sebe nepomohu, když řeknu: "víte, já už jsem takový, protože mě zklamali rodiče, když jsem byl malý".

Toto období je velmi namáhavé. Říká se mu také očistné nebo asketické, a do značné míry počítá s úsilím člověka. Jeho obtížnost je ale vyvažována sladkostí Božích útěch. Pociťujeme Boží blízkost a pomoc, modlitba je snadná a příjemná, je pro nás silným popudem k přemáhání sebe sama. I modlitba vyžaduje ještě velké úsilí z lidské strany, stanovení a dodržování jakéhosi řádu. Pokud se jedná o soukromou vnitřní modlitbu, mluvíme o tzv. rozjímání nebo meditaci (nebo získané modlitbě, abychom ji rozlišili od vlité ve vyšších fázích). Existuje mnoho návodů, jak rozjímat, některé příliš složité, že spíš odradí než pomohou, některé zase tak prosté, že se podle nich nedá řídit. V každém případě ale spočívá rozjímání v práci rozumu nad nějakým textem nebo myšlenkou a následným vzbuzením úkonu vůle: ano, chci to, co jsem zde poznal jako dobré a pravdivé.

Druhé období: cesta osvětná
Pokud jdeme opravdu úzkou cestou sebezáporu a intenzivní práce na sobě, netrvá toto období příliš dlouho. Bojem s hříchem a přemáháním zla v duši se rozšiřuje prostor pro milost a pro ctnosti. Nastává druhé období duchovního života, které už má více pozitivní program: upevnění ctností, růst v milosti. Jestliže v prvním období měla duše poznat především sama sebe, teď stále hlouběji proniká do tajemství Božího. Zakouší bolest Kristova kříže, zříká se smyslových útěch a toho, co považovala za své vlastnictví.

Proto také vstup do tohoto období se ohlašuje velkou vyprahlostí v modlitbě. Bůh odnímá duši všechny smyslové a citové útěchy a nechává ji často upadat do starých chyb, aby poznala více svou ubohost a zřekla se jí, aby spolehla jen na Boha a oddala se mu vůlí - "Bože, chci ti patřit, i když tě nevidím, necítím, neprožívám tvoji blízkost. Věřím, že mě neopouštíš." Je důležité vědět, že v této fázi suchost, vyprahlost modlitby není známkou její špatnosti, ale naopak postupu k vyšším stupňům. Jediným receptem je vytrvalost.

Mnozí ale obtíže považují za důsledek špatné metody nebo své hříšnosti a skládají zbraně dřív, než mohou okusit chutné plody takové modlitby. Ty se začínají projevovat tím, že je duše od rozjímání občas pozvednuta k nazírání, vlité modlitbě, kontemplaci. Ta už nespočívá v činnosti rozumu, ale v činnosti Boží. Sám Duch svatý řídí modlitbu a určuje její průběh. Dává nahlížet do hlubin tajemství Božího, aniž by se ten pohled dal vyjádřit jedinou smysluplnou myšlenkou. Bylo by zbytečné v té chvíli setrvávat urputně na způsobu modlitby, kterým duše začala. Na druhou stranu nesmíme ztrácet ze zřetele, že dárcem takové modlitby je svobodný Bůh, a že je zbytečné ji nějak připravovat nebo inscenovat. Bude mít cenu jenom tehdy, když přijde sama shůry - žádné kontemplativní techniky nám k dosažení vlitého nazírání nepomohou. Je ale pravda, že se vlité nazírání dostaví nejspíše tehdy, když mu bude dán prostor - jen opravdu mimořádně přichází uprostřed horečné činnosti, v hluku, v nesoustředěnosti. Člověk tedy musí vytvářet v sobě prostor, pokračovat v rozjímavé modlitbě, a zbytek nechat na Bohu.

Když už je smyslová část člověka víceméně podřízena Božímu vedení, zbývá podrobit ducha, který se ještě vzpírá. Duše v tomto stadiu často trpí pýchou, sebestředností, tvrdostí a nevlídností, roztržitostí v modlitbě. Proto Bůh dopouští další "krizi" na přechodu do třetího období.

Třetí období: cesta sjednocení
V tomto období chce Duch svatý zcela převzít vedení duše, proto v ní musí spálit svým žárem všechno, co ještě překáží jeho působení. Duše je opět podrobena zkouškám - tentokrát jsou ještě temnější než předchozí. Všechno se hroutí, nevzpírá se už tělo proti duchu, ale duch lidský proti Duchu Božímu. Člověk zakouší svou vnitřní ubohost, hříšnost, nic nechápe, zažívá úzkost, nevidí východisko, kromě milosti Boží. Kdyby mu bylo v tu chvíli řečeno, že je blízko svatosti, z hloubi duše by se tomu vysmál. Modlitba je strohá, bez útěch, ale duše ví, že v té propasti hledí do hlubin Kristova ponížení, že ta "opuštěnost Bohem" je nejhlubší bod její cesty. Když jím projde a v pokoře přijme, že nic nemá, nic neznamená a nic není, čeká ji už jen vzkříšení a Letnice.

Letnice duše (v klasické mluvě "mystické sjednocení") - to je v pravém slova smyslu obnova Duchem svatým. Už neexistuje rozdíl mezi modlitbou a životem, celý život se stává modlitbou. Stvoření už nezakrývá duši pohled na Boha, na jeho lásku ve všem, co ji potká vidí ho v lidech, událostech dobrých i zlých, obrací se k němu s takovou samozřejmostí, jako by ho viděla svými smysly. Je to ještě zrak víry, ale jen co padne hradba hmoty a času, uvidí ho tváří v tvář. V síle této víry svatí podávají heroické výkony s obdivuhodnou lehkostí ať už jsou to bdění, posty, nachozené tisíce kilometrů, mučednictví, nebo "jenom" tiché a pokorné plnění běžných denních povinností, vždy s laskavostí, bez nervozity a netrpělivosti. Tyto tzv. "heroické ctnosti" jsou jistou známkou, že duše dosáhla sjednocení s Bohem, neboli svatosti (proto také při procesu svatořečení hrají velkou roli). Modlitba je zcela pod vedením Ducha svatého, kontemplace Božího tajemství někdy bývá doprovázena vytržením mysli (extází) nebo jinými mimořádnými jevy. Ty však nepatří nutně k nejvyšší formě modlitby.

Toto samozřejmě není plán cesty, kterou musí projít každý stejným způsobem. Je to jenom zkušenost staletí, ba tisíciletí, která odhalila v duchovním vývoji jednotlivců jisté zákonitosti a pravidelně se opakující jevy. Není řečeno, že někdo nemůže být od Boha veden jinou cestou, třeba i přímější. Ve vývoji člověka může také dojít k nečekaným skokům, některé fáze vývoje jako by dítě přeskočilo, nebo nebyly tak viditelné, nebo mohou být posunuty k jiné věkové hranici. Přesto nás to nevede k tomu, abychom odmítli celou vědu o vývoji člověka. Stejně tak v duchovním vývoji - je lépe předpokládat, že nás Bůh povede pravidelnou cestou, než stále čekat na mimořádný zásah z jeho strany, který by nás zničehonic přesadil do ráje, aniž bychom "snášeli horko dne" (srv. Mt 20, 12).

V jakém stupni se nacházím?
Počítejme tedy s tím, že pokud půjdeme poctivě a s velkým nasazením po Boží cestě, naše modlitba bude mít vývoj - nejprve bude snadná a příjemná, v Boží přítomnosti. Pak najednou přijdou pokušení, tělo se začne vzpírat, mysl bude nesoustředěně těkat po všem možném a nebude možné ji u Boha udržet. Pokud pokorně přijmeme svou neschopnost a vytrváme ve zdánlivě marném úsilí, přijde pokoj. Začneme více nahlížet do Božího tajemství, dostaví se snad znovu i příjemnost a snadnost modlitby. Čeká nás ale ještě jedna hluboká krize, a po ní teprve definitivní spočinutí.

Když si takto před sebou rozložíme plán cesty, nutně nás napadá otázka: kde jsem teď já? Která z těch nespočetných nechutí k modlitbě, kterými už jsem prošel, je ta pravá očišťující? Nacházím se už v noci ducha nebo teprve v noci smyslů? Je moje modlitba ještě získaná nebo už vlitá? Smiřme se s tím, že na tyto otázky nenajdeme odpověď. Čím více postupujeme kupředu, tím víc se před námi otvírá naše nicota, hřích, bezmocnost, a my máme pocit, že se propadáme kamsi do hlubin. Světec o své svatosti neví, naopak, ví o své hříšnosti lépe než jakýkoliv hříšník. Nechme tedy soudy na Pánu a spolehněme na jeho milost. To ovšem neznamená, že složíme ruce do klína nebo je zvedneme nad hlavu, a budeme nečinně čekat, až nás promění. Jeho milost se projevuje právě v tom, že jsme schopni dělat něco, na co bychom jinak nestačili - pracovat na sobě, zříkat se hříchu, upevňovat ctnosti, odbourávat zlé návyky - neřesti. Jenom tak v sobě vytvoříme prostor, do kterého Bůh může vlít svého svatého Ducha.

R. Dacík: Prameny duchovního života, Krystal, Olomouc 1947
Sv. Jan od Kříže: Temná noc, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1995
Norbert Cummins: Osvobození k radosti, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1994

Liturgická modlitba

Metoděj Kočí OP

Jednou se zase kanovníci modlili v katedrále nešpory. Najednou začala bouře. Blesk stíhal blesk a hrom stíhal hrom. Jeden blesk sjel po katedrálním hromosvodu. Tehdy to už jeden z kanovníků nevydržel, přerušil recitování žalmů a hlasitě ostatní vyzval: "Nechme toho a pojďme se raději modlit."

Tento příběh se v mnoha obměnách vypráví jako vtip. Pokud jste se mu nezasmáli, dobře jste udělali. Je jistě divné chápat liturgickou modlitbu breviáře jako protiklad skutečné modlitby. Poté, co papež Pavel VI. vyhlásil 1. listopadu 1960 apoštolskou konstitucí Laudis Canticum nový text breviáře, mohl být breviář přeložen do národních jazyků. Tak se stalo, že se dnes liturgii hodin modlí mnoho věřících, kteří k tomu nejsou vázáni povinností. Je jasné, že při tom nejde o žádný formalismus ani o nějakou náhradní formu osobní modlitby, nebo jen o společenskou záležitost. Pro mnoho lidí je tedy liturgická modlitba breviáře pravou modlitbou. Stává se však také, že můžeme proti této modlitbě slyšet různé námitky. Někdo má za to, že je příliš formální, stále ještě svázaná pravidly a rubrikami a neumožňuje takový prožitek jako soukromá modlitba. Předepsané žalmy se ne vždy shodují se situací nebo rozpoložením toho, kdo se je chce modlit. Jiný namítne, že společná modlitba na veřejnosti je v protikladu s Pánovými slovy "Když se ty modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí" (Mt 6, 6). Při veřejné modlitbě není možno se dobře soustředit a tak lidé modlitbu jen předstírají. Další si zas myslí, že k pochopení smyslu žalmů, ze kterých se liturgická modlitba především skládá, je třeba nějakého teologického nebo básnického vzdělání. I když reforma breviáře, jak ji provedl druhý vatikánský koncil, umožňuje překlad latinského textu breviáře do národních jazyků, můžeme být někdy pozváni k modlitbě breviáře v řeči, které rozumíme jen málo nebo vůbec ne, například když jsme na cestách v zahraničí. Má potom pouhé odříkávání textu v neznámém jazyce nějakou cenu? Není to jenom jakési bezduché vyluzování artikulovaných zvuků? A když už člověk otevře knihu breviáře, je prý orientace v ní příliš složitá. Možná jste už také viděli, že se skupina řeholníků modlila breviář v podivné nepřirozené tónině a prováděla při tom jakýsi tělocvik - sedání, vstávání, úklony. Není to zbytečné divadlo?

Podstata liturgie
Abychom našli odpovědi na všechny tyto otázky, je třeba si uvědomit, že liturgická modlitba je společná chvála, kterou vzdává Bohu Kristovo tajemné tělo - církev. Kristus, jeho hlava, oslavil Boha a vzdal mu nejvyšší chválu svou obětí na kříži. Z ní pramení milost, rozdávaná skrze církev ve svátostech. Tato milost sjednocuje lidstvo k účasti na chvále, kterou Kristus věčně vzdává Otci.

Tak jsou svátosti, jejichž centrem je slavení eucharistie, největším požehnáním pro lidi a zároveň nejvyšší bohopoctou, kterou můžeme Bohu vzdát. To proto, že celou věc má v rukou Kristus. On je na místě prostředníka mezi lidmi a Bohem - od Boha lidem přináší milost a zároveň Bohu předává chválu svojí a celého svého tajemného těla. Právě svátosti, a na prvním místě eucharistie, jsou tedy hlavní součástí toho, co se nazývá liturgie.

Už od počátku církve však můžeme vidět snahu prodloužit liturgickou oslavu do celého týdne, do jednotlivých dní a hodin. Děje se tak formou modlitby liturgie hodin, která, stejně jako svátosti, pramení v eucharistické oběti a také v ní vrcholí. Prostřednictvím této modlitby se může celý lidský život stát bohoslužbou, jakousi "liturgií". Při bohoslužbě nestojíme před Bohem sami, ale nacházíme se v zástupu těch, kteří chválí Boha. Děje se to ve spojení s Pannou Marií, se všemi anděly i se svatými, kteří stojí před Božím trůnem v nebi. V čele tohoto zástupu stojí Kristus, aby chválu předal Bohu Otci.

Pane, nauč nás modlit se!
Máme si být vědomi, že při liturgické modlitbě zaznívají v Kristu naše hlasy a jeho hlas v nás. On sám chtěl, abychom se modlili vytrvale (Lk 11, 5-13), dokonce neustále. Jak dosáhnout této nepřetržité chvály, kterou na věčnosti vzdávají Bohu nebeské zástupy? Kristus přinesl tuto nebeskou chválu, o které čteme v knize Zjevení (Zj 5, 13), do našeho světa, když se stal člověkem. Modlitba provázela jeho vykupitelskou činnost. Učedníci byli Kristovou modlitbou tak fascinováni, že ho prosili: "Pane, nauč nás modlit se." (Lk 11, 1) Zdá se, jako by často dával přednost modlitbě před činností. Kromě soukromé modlitby zachovával také veřejné způsoby židovské modlitby v různých denních hodinách, při různých příležitostech, například při velikonoční večeři, na různých veřejných místech - v synagoze, v chrámě. Tyto způsoby apoštolové přijali, jak o tom svědčí různá místa ve Skutcích (např. 3, 1). Můžeme říci, že celý Ježíšův život byl dokonalou modlitbou, chválou, prosbou i klaněním se Otci.

Liturgie nepřekáží osobní modlitbě
Církev Krista následuje, když se modlí liturgii hodin. Tak jako u něj nebyl rozpor mezi soukromou a veřejnou modlitbou, nemůže být tento rozpor ani u jeho následovníků. Liturgická modlitba nestojí v protikladu k soukromé modlitbě jednotlivce. Dokonce můžeme říci, že veřejná liturgická modlitba má živit soukromou modlitbu a dávat jí tvar. Platí zde jistá analogie se svátostmi. Při udílení svátosti, která je viditelným znamením, se Bůh zavazuje udělit milost, která je svátostí naznačena. Když zaznívá liturgická modlitba, Kristus vždy přednáší Otci chvály své církve a věřícím zprostředkovává Boží milost.

Modlitba žalmů
Už bylo řečeno, že modlitba církve, liturgická modlitba, je především modlitbou Krista. Od pradávna bylo její hlavní součástí recitování žalmů. V liturgické modlitbě ale tyto starozákonní texty dostávají nový smysl. Nazývá se smysl kristologický, protože žalmy o Kristu vypovídají a Kristus se je s církví modlí. Tento smysl je naznačen antifonami, kterými jsou jednotlivé žalmy rámovány a nadpisy k žalmům, většinou úryvky z církevních otců, v nichž se nám připomíná, že žalm mluví o Kristu. Nemělo by nám proto dělat problém, když se modlíme žalm, který zrovna nezapadá do naší nálady. Vždyť propůjčujeme svá ústa Kristu, který se modlí za celou církev. Nevíme, zda právě bratr vedle nás, nebo třeba na opačném konci zeměkoule, neprožívá situaci, do které slova žalmu přesně zapadají. Máme možnost přidat se k němu, sjednotit se v modlitbě s celou církví, protože liturgická modlitba je modlitbou celé církve. V liturgické modlitbě se můžeme zbavit svého duchovního sobectví.

Prostředky k dosažení jednoty
K tomu účelu také slouží jednohlasý zpěv, který se při modlitbě používá. Zabraňuje přirozeně snahám jednotlivců "vyniknout". Jistě jste už zažili, že se někdo vedle vás modlil při mši svaté o slabiku pozadu, nebo napřed, nebo se třeba modlil růženec. Dovedete si tedy představit, jak je takové soukromé "prožívání" rušivé. Jednohlasý zpěv, či modlitba na jednom tónu, což je vlastně zvláštní případ zpěvu, ve stejném rytmu, umožňuje paradoxně lepší soustředění. K tomu ještě mohou přistoupit různé vnější postoje při modlitbě, jak se nám dochovaly z mnišské tradice, jako je například sedění, stání, úklony při doxologii. Tyto postoje jednak vyjadřují vnitřní postoj, jednak pomáhají člověku, aby při modlitbě "neusnul". Zároveň jsou znamením toho, že se opravdu jedná o veřejnou modlitbu, do které je zapojena i vnější stránka člověka. Církev tak zjevně ukazuje, co je její podstatou a co bude také jednou v nebi její jedinou činností.

Díky tomu, že se celá církev modlí týmiž slovy, nezáleží příliš na tom, jestli všem těmto slovům osobně rozumím. Dokonce se dá říci, že nemusím vůbec rozumět jazyku, ve kterém pronáším slova modlitby. Jedná se přece o to, zda se vírou dokážu a chci k tomuto "unisono" církve přidat. Nejsem to já, kdo určuje obsah modlitby. Je to církev a já se k ní s pokorou přidávám a jsem vděčný za to, že tak mohu činit. Je samozřejmě dobré, když rozumím tomu, co říkám, ale znalost jazyka a literární porozumění nemusí ještě nutně vést k porozumění duchovnímu. Tato dimenze jakési nevyčerpatelnosti modlitby je důležitá pro náš postoj vůči Bohu. Tak jako vírou přijímám pravdy, které mi učitelský úřad církve předkládá k věření, i když jim všem nerozumím, tak se také mohu modlit slovy, která mi církev vkládá do úst. Proto také všechny překlady a vydání knih breviáře podléhají schválení církve.

Vzhledem k různým vydáním liturgických knih bývá někdy obtížné se zorientovat a nalézt správné texty pro denní liturgickou modlitbu. Naštěstí existuje mnoho pomůcek, počínaje úvodními pokyny k modlitbě, které bývají součástí breviáře, a konče liturgickým kalendářem, kde najdeme pokyny pro jednotlivé dny. Všeobecný úvod k modlitbě liturgie hodin nám také nabízí různé možnosti, jak se jednotlivé hodinky modlit. Záleží na tom, jestli člověk objeví smysl a hloubku liturgické modlitby, při které se modlí s celou církví, pozemskou i nebeskou, jedním hlasem chválí Boha a dává se k dispozici Kristu jak svým vnitřním postojem, tak vnějšími projevy.

Pán Ježíš nás vyzývá k tomu, abychom při modlitbě nebyli jako pokrytci, ale modlili se v komůrce svého srdce. Říká ale také, že kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam je on uprostřed nich (Mt 18, 20). Tato slova pochopili apoštolové a s nimi celá církev. Liturgická modlitba je tím nejdokonalejším sjednocením se s ostatními a s Kristem v chvále, prosbách a klanění. V ní působí Duch Ježíšův, Duch Boží, a přivádí nás k podstatě církve. Tehdy můžeme nejvíce vykonat pro svět, pro své bratry a sestry. Nejsme už sami, ale s Pánem, který nás uchvacuje a přenáší k Otci a s námi naše prosby, potřeby církve i světa, všechny naše chvály. Jediný hlas, pronášející modlitbu církve, je schopen posvětit a zachránit svět.

Literatura:
Pavel VI., Apoštolská konstituce Laudis Canticum
Všeobecný úvod do liturgie hodin, samizdat vyd. Čs. provincií dominikánů

Bez přestání se modlete


(1 Sol 5, 17) aneb Kde na to vzít chuť a čas

Dagmar Kopecká

Modlitba je nenahraditelnou, životně důležitou potřebou naší duše. A co víc: je naší radostí, nejvyšší výsadou, předchutí blaženého patření na Boží tvář. Náš každodenní život však za touto pravdou mnohdy silně pokulhává nebo se s ní míjí: modlitbu častěji vnímáme jako neřešitelný problém, vzdálený ideál či nepříjemnou povinnost. Jakých zbraní se musíme chopit, abychom v boji o vytrvalou modlitbu zvítězili?

Boj o modlitbu
Cesta od první nesmělé modlitby k umění stále se modlit bývá většinou velmi dlouhá a namáhavá, plná překážek, nástrah, oklik. Na začátku jsme povzbuzováni dosud neprožitou radostí, úžasem nad rozlehlostí a krásou dříve netušeného světa, do něhož jsme zváni. Prožíváme svoji první lásku k modlitbě a zdá se nám, že bez ní již nedokážeme žít. Cíl cesty, v němž si již opravdu život bez modlitby nelze představit - protože celý život se zde stává modlitbou -, bývá však v tuto chvíli nepředstavitelně daleko.

Po počátečním období zamilovanosti přichází vystřízlivění, modlitba postupně zevšední. Najednou si nejsme schopni vybavit, co nás k ní tak přitahovalo, proč jsme měli před očima jenom ji. O naši pozornost se znovu začíná ucházet tolik jiných lákavějších věcí, náš rozum marně křičí, že modlitba je cennější a důležitější. Nepokoušíme se sice (ještě) zpochybňovat oprávněnost Ježíšova požadavku, že "je třeba stále se modlit a neochabovat" (Lk 18, 1), ale víc a víc máme pocit, že bychom mu nemohli dostát, ani kdyby zněl: "je třeba jednou denně se chvilku modlit". Oslabeni v touze a důvěře, zbaveni radosti a útěchy z modlitby musíme se učit opravdové lásce k ní, lásce nezištné, vynalézavé, lásce, která všechno vydrží, lásce na celý život.

Zdá se zarážející, že člověk, jehož smysl tkví v životě s Bohem, potažmo takový, který již Boha uznává jako nejvyšší dobro, postrádá přirozenou náklonnost k němu a musí se do modlitby nutit. Proč člověk, byl-li stvořen pro Boha, je pro tento vztah tak nedostatečně disponován? Nejde o defekt stvoření, vždyť veškeré Boží dílo je velmi dobré; je to následek hříchu prvních lidí, kteří neobstáli ve zkoušce svobody. Dědičný hřích a jeho následky (obtížné poznání pravdy, zlá vůle, slabost v úsilí o dobro, neuspořádaná žádostivost,...) jsou pádnou odpovědí na naši otázku, proč nás pokrok v duchovním životě, a tedy i pokrok v modlitbě, stojí tolik sil, proč se neobejde bez přemáhání, bez askeze. Jinými slovy: proč o modlitbu musíme bojovat.

Skutečně, je to tak: modlitba je boj. Boj proti nám samým, již jsme oslabeni hříchem, boj proti pokušení a lákadlům světa, a boj s ďáblem, jenž se nás snaží od Boha a od modlitby odvrátit. Boj o modlitbu je obtížnější než všechny ostatní zápasy; modlitba je do našeho posledního vydechnutí spojena s namáhavou těžkou bitvou. (starec Agathon) Zaskočí-li nás první či další a další neúspěchy, nenechme se odradit. Jedna prohraná bitva ještě neznamená porážku. Osudnou chybou by však bylo vzdát se či z boje utéct.

Stejně tak by naší modlitbě neprospělo, kdybychom se do boje o ni vrhli bezhlavě, bez rozmyslu. Mohli bychom snadno upadnout do léčky nepřítele, mohli bychom své síly zbytečně vyčerpávat v bezvýznamných bojůvkách, mohli bychom přehlédnout nabízející se účinné prostředky či zapomenout na osvědčené rady a zkušenosti druhých.

Zkusme si nyní zformulovat několik zásad, na něž bychom v úsilí o modlitbu - má-li nést plody - rozhodně neměli zapomínat:

  • Stálá, resp. častá modlitba je nezbytností, nelze se bez ní obejít. Kde chybí modlitba, nastává duchovní smrt.
  • Růst v modlitbě vyžaduje pokoru, pravdivé zhodnocení vlastní situace, přiznání chyb, nedostatků a potřeby stálého zdokonalování.
  • Modlitba není nedosažitelný ideál, každý člověk, v každé situaci, je povolán k modlitbě. Bůh nám nabízí všechno, co k modlitbě potřebujeme.
  • Modlitba je Božím darem, ne my, ale Bůh je pánem naší modlitby. Nechme se jím vést, když hledáme vhodný čas, vhodné místo i formu naší modlitby, svěřme do jeho rukou i její výsledek.

Nezbytnost modlitby
Bez modlitby to nejde. Jak jednoduché, jasné, nezpochybnitelné pravidlo. A přece se mnoho z nás dnes a denně pokouší bez modlitby obejít. Známe sice pravdu o modlitbě, ale svůj život jsme jí nepodřídili. Uznáváme, že modlitba je životně důležitá, ale právě jen svými slovy. Než od svých slov a myšlenek přejdeme k činům, stihneme pravdu vyměnit za pohodlnější lži.

Tato propast mezi tím, co o modlitbě říkáme a jak modlitbu praktikujeme, je velmi nebezpečná. Jednak proto, že se tváří, jako by nebyla. Může nám příliš dlouho trvat, než zjistíme, že s námi a s naší modlitbou něco není v pořádku. Dále proto, že má tendenci snadno a rychle se prohlubovat, klesání v duchovním životě je vždy snazší než výstup. A především proto, že přerušuje právě tu cestu, jež nás v našem boji o modlitbu může dovést k vítězství.

Úsilí o modlitbu, jež se nejprve nevypořádá s tímto rozporem mezi slovy a skutky, jež nebere zcela vážně poznanou pravdu a zapomíná na nutnost podřídit se jí, nemůže být plodné. Naše víra v nezbytnost a nenahraditelnost modlitby musí být natolik pevná, aby obstála v každé situaci, bez ohledu na to, zda zakoušíme radost z modlitby či zda je nám dáno vidět její výsledky. Musí překonat mnohé překážky a odolat mnohým pokušením, od obyčejné lenosti, nechuti k modlitbě, přes pocit vyprahlosti, opuštěnosti od Boha až po lstivé úskoky a našeptávání ďábla.

Bez modlitby to nejde. Začněme brát tuto pravdu smrtelně vážně a začněme s tím teď hned. Každým dalším dnem prožitým bez modlitby v nás zlozvyk modlitbu odkládat sílí a pevněji se zakořeňuje. Každou zanedbanou modlitbou se vzdalujeme od pramene života.

Přiznání nedostatků
Modlitbě se nemůže dařit bez pokory, bez ochoty k obrácení. Nelze dosáhnout pokroku bez pravdivého zhodnocení situace, nikdy nezdoláme vrchol hory, budeme-li si namlouvat, že na něm již stojíme. Opovážlivá sebejistota a farizejská zbožnost opravdovou modlitbu dusí.

Neúspěchy v modlitbě často vysvětlujeme nedostatkem času, nepříznivými okolnostmi a drobnými nedokonalostmi. Zkusme však po pravdě přiznat, čemu všemu dáváme před modlitbou přednost, ptejme se, nakolik máme v úctě Boží dary, kolik je v našem postoji opovážlivého spoléhání na Boží milosrdenství, zkoumejme, jak jsme na tom s poslušností poznané pravdě.

Pravdivé zhodnocení vlastní hříšnosti a ubohosti bývá pro mnohé z nás velmi nepříjemné. Toužíme po klidu, ale vědomí hříchu jej nabourává. Což takhle přimhouřit oko, trošičku snížit laťku... opravdový pokoj nám však toto natírání hříchu narůžovo nepřinese. Cesta ke skutečnému pokoji je právě opačná: začíná úplným vyznáním hříchu a jeho zloby spojeným s touhou po očištění a obdarování. Člověk je žebrák před Bohem (sv. Augustin), jeho hlas k Bohu nedolehne, bude-li mu předkládat svá přání z výšin své pýchy a libovůle. Modlit se opravdově může jen ten, kdo zakusil potřebu Boha, kdo ví, že je na něm zcela závislý. Bůh naslouchá každému, kdo k němu volá z hloubi zkroušeného a pokorného srdce.

Pokora a dětinná důvěra jsou také nezbytným předpokladem vytrvalosti v modlitbě. Pokorný člověk se snáz vyrovná s pádem a selháním, naučí se rychleji vstávat a nenechá se svými neúspěchy odradit. Ví, že kdo stoupá, nikdy nepřestává znovu a znovu začínat; nikdy s těmi začátky neskončí. (sv. Řehoř z Nyssy)

Modlitba je vždy a všude možná
V žádné situaci nesmíme pokládat modlitbu za nemožnou (Lustiger). Kdo se pouští do boje, který již předem vzdal, zbytečně plýtvá svými silami. Nevěříme-li, že modlitba je vždy a všude možná, pokládáme-li ji za nedosažitelný ideál, nemůžeme v boji o ni uspět.

Modlitba se pro mnohé z nás stala strašákem x-té povinnosti, vnímáme ji jako jeden z mnoha dalších úvazků, na který nám už ale opravdu nezbývá čas. Každý den trávíme ve vyčerpávajícím kolotoči zápasů: modlitba versus zaměstnání, modlitba versus péče o rodinu, modlitba versus odpočinek.... a bodové skóre modlitby zůstává stále žalostně nízké.

Jak se vyrovnat s tímto přetrvávajícím konfliktem? Především je nutné uvědomit si, co se zde vlastně dostává do sporu. Je možné, aby spolu soupeřily např. stavovské povinnosti a modlitba? Chce po mně Bůh, abych se modlil na úkor svých povinností v zaměstnání? To je samozřejmě nesmysl. Bůh po nás nemůže chtít, abychom v jednom a témže okamžiku dělali zároveň dvě či více neslučitelných věcí. Bůh nás nezavazuje k nemožnému. Pro každý okamžik našeho života existuje jediná Boží vůle, která od nás očekává jednu konkrétní odpověď. Pokud se naše povinnosti či zájmy střetávají, není zdroj rozporu v nich samých, ale jedná se o konflikt naší vůle s Boží. Buď jsme při hledání Boží vůle udělali chybu a nebo se jí vědomě vzpíráme.

Nebylo nám přikázáno stále pracovat, bdít a postit se, kdežto stálá modlitba je pro nás zákonem (Evagrius Ponticus). Přikázal by nám Pán něco, aniž by nám předem dal vše, co pro splnění jeho vůle potřebujeme? Bůh nás povolává do nelehkého boje, ale také nás pro tento boj dostatečně vyzbrojuje a bojuje s námi bok po boku. Nezapomínejme na to, až zas budeme v pokušení vymlouvat se na nepříznivé okolnosti, na "objektivní" důvody, na nepřekonatelné překážky. Nic nemůže být překážkou pro ty, kdo se chtějí modlit, ani dnešní hlučný, uspěchaný svět, na který se tak často rádi vymlouváme. Je-li Pán s námi, najdeme místo k modlitbě všude, kde je místo k životu. Svět, ulice, zástup lidí, to jsou místa naší svatosti. (Madeleine Delbrelová)

Bůh je pánem naší modlitby
Neúspěch v modlitbě bývá často způsoben naší špatnou volbou: umíněně usilujeme o takovou modlitbu, která je pro nás v dané situaci nevhodná. Tvrdošíjně se pokoušíme modlit v nepříhodnou dobu. Odmítáme podřídit se vnějším a vnitřním okolnostem, bezhlavě pro sazujeme svoji vůli. Není divu, že se nám modlitba nedaří. Neumíme či nechceme přiznat si naprostou odkázanost na Boha a pošetile se pokoušíme demonstrovat svoji nezávislost. Pravdou však je, že nevolíme sami druh a způsob setkání s Kristem. On sám přichází k nám a vezme si nás (A. Peyriguere). Je třeba modlit se tak, jak chce Bůh, ne tak, jak se to líbí či hodí nám.

Totéž platí i o našich pocitech při modlitbě a o jejích výsledcích. Nemůžeme "programovat" své zážitky s modlitbou, nemáme právo diktovat Bohu, zda, kdy a jak nás vyslyší. Kvalita naší modlitby nezávisí na tom, jak se při ní cítíme, co při ní zakoušíme; a je krátkozraké zanechat modlitby jen pro to, že hned nevidíme její plody.

Nenecháme-li se zcela vést Bohem a nevložíme-li do jeho rukou osudy svých modliteb, těžko v boji o modlitbu vytrváme.

Metody usnadňující modlitbu
Respektování zmíněných čtyř zásad je nezbytnou podmínkou úspěšnosti nejrůznějších modlitebních metod, návodů a praktických opatření. Připomeňme si nyní alespoň některé z nich.

  • Je vhodné stanovit si pevný řád modlitby. Náš život je podřízen určitému řádu, probíhá v pravidelných opakujících se cyklech, dnech, týdnech, rocích. Chceme- li, aby modlitba náš život zcela prostoupila, musíme ji tomuto řádu přizpůsobit.
    Zběhlosti v modlitbě nedosáhneme bez askeze, cvičení, bez vytrvalého pravidelného opakování. I k tomu potřebujeme určitý plán, závazek, abychom jen tak bezcílně nepřelétávali od jedné modlitby k druhé. Pevný rozvrh modliteb nám umožní kontrolovat, jak si v úsilí o modlitbu vedeme, pomůže nám překonávat lenost a nechuť k modlitbě.
  • . "Méně je někdy více." Častou chybou začátečníků je vytváření nerealistických plánů. Svatými se nestaneme přes noc; svatost vyžaduje tvrdou práci na sobě krůček po krůčku, den za dnem. Je lepší předsevzít si něco hodně malého, ale trvat na dodržování, než dělat velkolepé plány, o nichž už předem víme, že jsou neuskutečnitelné. Časem získáme v dané věci takovou zběhlost, že se pro nás stane samozřejmostí a nebude zaměstnávat naši pozornost. Budeme moci postoupit o krok dál a začít se cvičit zase v něčem dalším.
  • Modlitbu usnadňuje spojení s nějakou pravidelnou činností. Velkým problémem v úsilí o modlitbu je zapomínání a roztržitost. Můžeme se s nimi docela dobře vypořádat, spojíme-li modlitbu s nějakou pravidelnou činností (jídlo, probuzení, uléhání, změna činnosti, cesta do zaměstnání, atd.). Účinným "katalyzátorem" modlitby může být také cesta kolem kostela či hřbitova, pravidelné vyzvánění zvonů z blízkého kostela, či pouhý pohled na krucifix na stěně či obrázek na pracovním stole. Skvělým pomocníkem je i kropenka umístěná u domovních dveří, díky níž se naučíme odcházet z domu a přicházet se znamením kříže a střelnou modlitbou.
  • Velmi užitečné je znát více modliteb zpaměti. Modlitba je obtížná, když se nám nedostává slov, když se nemůžeme soustředit. Překážkou v modlitbě může být i to, že nám chybí látka k rozjímání. Všechny tyto problémy lze účinně řešit tím, že se některé texty naučíme zpaměti. Nejčastěji jsou k tomuto účelu doporučovány žalmy. Žalmy jsou slovem Božím a modlitba žalmů je osvědčená a prověřená věky; žalmy byly modlitbou izraelského lidu, Panny Marie i Ježíše, jsou modlitbou církve. Mnoho učitelů duchovního života připomíná, že v žalmech je všechno.
    Známe-li nějaké texty zpaměti, stává se také, že se nám samovolně vybavují a pomáhají nám tak "nastartovat" modlitbu v okamžicích, kdy by nás to třeba ani nenapadlo.
  • Je důležité hledat i mimořádné příležitosti k modlitbě. Pokrok v modlitbě bude výraznější, naučíme-li se - aniž bychom upustili od pravidelného řádu - využívat k modlitbě také nečekaných příležitostí. Musíme vystát dlouhou frontu, čekáme v ordinaci u lékaře nebo na zastávce autobusu. Nemůžeme usnout. Uspáváme dítě, myjeme nádobí, čekáme, až počítač provede zadanou operaci, až se v obchodě objeví další zákazník. Atd., atd. Všechny tyto situace se mohou stát příležitostí k modlitbě. Využíváme-li je, rozšiřuje se tak naše otevřenost a vnímavost vůči Božímu vedení, roste naše svoboda a připravenost ke službě pro Boží království. Jsem, Pane, připraven, jsem připraven (Ž 108).

V tomto výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale to už bychom jen sepisovali zkušenosti dávno zaznamenané. Knih na toto téma je u nás dostatek. Jen ještě poznamenejme, že ve všech případech se jedná o pouhé prostředky k dosažení cíle - pokroku v modlitbě, sjednocení s Bohem, a že by bylo velmi nebezpečné prohlásit je za sám cíl.

Na závěr už jen zbývá vyrovnat se s požadavkem obsaženým v nadpisu. Bez přestání se modlete. Vše, co jsme zde dosud napsali, by mohlo dostát výzvě: Často se modlete. Modlit se bez přestání však vyžaduje, aby se celý náš život stal modlitbou. Jak je to možné? Nechme odpovědět dvě velké duchovní autority: Neustále se modlí ten, kdo svou modlitbu spojuje se skutky a skutky s modlitbou. Jenom tak můžeme pokládat zásadu neustálé modlitby za uskutečnitelnou (Origenes). Říká-li apoštol: "Modlete se bez přestání", co jiného to znamená než: bez přestání mějte touhu po blaženém životě, jímž není žádný jiný nežli život věčný, přejte si jej od toho, který jediný ho může dát (sv. Augustin).

Použitá a doporučená literatura:
KKC 2725-2758
J.-M. kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995
A. M. de Liguori: Modlitba, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996

Modlitba Ježíšova

Nebudeme mluvit o tom, jak se modlil Pán Ježíš, ale o modlitební praxi křesťanského Východu, která svým původem sice sahá do dávných věků, ale přesto je stále velmi živá a považuje se dokonce za "srdce pravoslaví". U pravoslavných mnichů platí i jako náhrada chórové modlitby. Spočívá v neustálém opakování invokace "Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou" (hříšníkem - dodávají Rusové).

Tato modlitba se dnes stala známou i na Západě, a to především díky překladům "Upřímných vyprávění ruského poutníka", knížky která byla napsána v Rusku v polovině minulého století. Stala se nejen známou, ale i dost populární, především mezi křesťany po očku pokukujícími po józe, zenu a ostatních východních meditačních metodách, postrádajícími na křesťanském Západě spojení mezi "tělesnem" a "duchovnem". Splňuje modlitba Ježíšova jejich očekávání, je to jedna z forem psycho-fyzické metody modlitby, jak je známe z východních náboženství?

Nejprve se podívejme, co to vůbec modlitba Ježíšova je, jak se praktikuje a jaké má stupně. Citujeme z knihy Richarda Čemuse Modlitba Ježíšova - modlitba srdce:

Stupně Ježíšovy modlitby
Vzývání Ježíšova jména má podle učení asketů tři stupně a aspekty: první je ústní modlitba. Jde tu o soustavnou snahu rtů opakovat obvyklou formuli pod podmínkou, že vnitřní rozpoložení odpovídá obsahu modlitby a že ten, kdo se modlí, žije v míru se všemi, zachovává přikázání a čistotu a je pokorný. Při ústní recitaci modlitby Ježíšovy je vhodné si napomáhat růžencem.

Druhá etapa je dovršena, když se modlitba stává mentální, to znamená, když veškerou pozornost mysli soustředíme na Ježíšovo jméno, jež neustále opakujeme. V tomto stadiu jsme ještě nedosáhli nepřetržité modlitby. Modlitba tu je ještě velmi namáhavá a člověk jako by za tu námahu nedostával odpovídající odměnu. Asketi hovoří o tom, že moc Ježíšova jména tu sice působí, ale zůstává zatím jakoby zahalená a dává se poznat jen jakousi předchutí své sladkosti.

Třetí stupeň modlitby Ježíšovy je dosažen, když "mysl se sjednotí se srdcem". Modlitba tu už jde bez námahy, jakoby sama od sebe, světlo milosti prozařuje celé srdeční nitro. Takový stav modlitby nelze vyjádřit lidskými slovy, je to předzvěst konečného stavu, kdy Bůh bude všechno ve všem (1 Kor 12, 6). Dosáhnout třetího stupně je nemožné bez velké asketické snahy, bez dokonalého očištění mysli a bez praktikování ctností.

Formule modlitby
...Proč se začala dávat přednost této formuli před druhými? Buď se poukazovalo na význam Ježíšova jména, anebo se zdůrazňovala důležitost kajícnosti, která se ve východním mnišství stala velmi populární ve formě tzv. penthosu čili "radostného pokání". Vzývání Božího milosrdenství prostřednictvím Ježíšovy modlitby mělo udržovat mnicha ve stálém vědomí jeho hříšnosti, zároveň v něm ale udržovat naději a radost z toho, že Kristovou obětí nám jsou hříchy již odpuštěny. Penthos jsou slzy pohnutí nad tímto tajemstvím. Současní autoři kladou spíše důraz na zvláštní moc Ježíšova jména, které "zahání všechny démony" a je pro nás "ikonou", skrze niž vstupujeme do styku se samotným Spasitelem. Máme za to, že nelze rozdělovat tyto dva prvky: uctívání a zkroušenost, pohled na propast mezi božstvím a lidstvím a zároveň na to, co ji překlenuje, totiž milosrdenství Bohočlověka.

Návrat do denního života
... Není náhodou, že propagátorem Ježíšovy modlitby se stal "ruský poutník". Život takových poutníků (stranniki) předpokládá z jedné strany neustálé zříkání se všeho a všech, z druhé strany zase takový život zahrnuje v sobě neustálé změny a neočekávané styky. Všechny tyto nové dojmy ovšem poutník zpracovává pevným vnitřním rozpoložením, které získal neustále opakovanou střelnou modlitbou; tou doprovází každé nové setkání.

Ruský poutník jí přikládá téměř svátostnou moc: "Když mne někdo urazí, nemyslím na nic jiného než na blahodárný účinek Ježíšovy modlitby; okamžitě hněv či bolest přejdou a na vše zapomenu. Můj duch se stal velmi prostým, opravdu. Ničím se netrápím, o nic se nestarám, žádná vnější věc mne není s to zadržet..." ... Vidět věci tohoto světa, ale nenechat se jimi "zadržet", vidět Boha ve všem!

Poutník ovšem aplikuje tutéž metodu i na vlastní tělo, které se hlásí o svá práva: "Udeří-li silný mráz, recituji modlitbu s pozorností o to větší a hned pocítím teplo a útěchu. Trápí-li mne příliš hlad, vzývám častěji Ježíšovo jméno a už si ani nevzpomenu, že jsem hladový. Necítím-li se dobře a bolí-li mne záda či nohy, soustředím se na modlitbu a bolest už necítím."

Tímto citátem jsme se přiblížili k "tělesnému", "fyzickému", "psychofyzickému" prvku, který spojuje modlitbu s tělesnými pocity.

Metoda
... "Představ si své srdce, obrať oči, jako bys hleděl skrz hruď, jak nejživěji jen můžeš, a nastraž uši na to, jak bije jeden úder za druhým. To jest to, čemu se u svatých Otců říká svést mysl z hlavy do srdce. Když si zvykneš, snaž se slova modlitby přizpůsobit každému úderu srdce, aniž bys ho při tom ztrácel ze zraku. Tak při prvním úderu vyslovíš či si pomyslíš: Pane, při druhém: Ježíši, při třetím: Kriste, při čtvrtém: Smiluj se, při pátém: nade mnou, a mnohokrát to opakuj... Potom začni harmonizovat modlitbu s dýcháním, jak učí Otcové, tj. vdechni a přitom vyslov anebo si pomysli: Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, a při výdechu: Smiluj se nade mnou."

"Modlitba srdce" se tu tedy popisuje velice konkrétně. Vázána na údery srdce je takřka neoddělitelná od samého života. Tak ji přinejmenším chápal poutník a našel v ní své štěstí.

(Richard Čemus: Modlitba Ježíšova - modlitba srdce, Refugium, Velehrad
1996. Redakčně upraveno a kráceno.)

Vraťme se však k úvodní otázce: Je modlitba Ježíšova svou podstatou totéž, co východní "mantramy"? Jestliže ano, je tato forma modlitby vůbec pro křesťana přípustná? Pokud ano, jakou má hodnotu?

Bez nároku na úplnost a přesnost se pokusme narýsovat pár záchytných bodů:

  • Nemůžeme popírat, že jisté spojení tělesna a duchovna v člověku existuje, že se tyto dvě stránky navzájem ovlivňují a že skutečně tělesné úkony mohou ovlivnit duchovní rozpoložení člověka, a zrovna tak naopak - duševní nebo duchovní stav velmi ovlivňuje fyzické výkony.
  • Tato závislost těla a ducha je bezpochyby Bohem stvořená a chtěná, cílem je jejich jednota a nikoliv nezávislost. Pokud by tělo nemělo mít žádnou souvislost s duchem, nebyl by důvod pro jeho vzkříšení.
  • Není tedy třeba se této provázanosti bránit, je třeba ji zušlechťovat, využívat a nikoli zneužívat. To znamená pojímat vztah ducha a těla jako dobré přátelství, jehož smyslem je přivádět se navzájem k Bohu. V praxi to bohužel často vypadá tak, že buď tělo nebo duch se Bohu vzpírá, a táhne za sebou i "druhou část" našeho já. V tom případě je samozřejmě cílem podřídit nepřítele Božího Božímu příteli. Pokud síla nestačí, musí se aplikovat rada, kterou jsme často slýchali od rodičů na adresu našich nezvedených kamarádů nebo spolužáků: "Nevšímej si ho, a ono ho to za chvíli přejde." Tato zásada se dá použít nejen na tělo, když se vzpírá duchu, ale i na vzpurného ducha: cítíme vyprahlost, zdá se nám, že modlitba nemá smysl, že je pouze formální a nudná? Nechme tělo, ať dělá, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Modleme se prozatím "bez ducha", ono ho to za chvíli přejde. Říká se tomu vytrvalost a věrnost v modlitbě.
  • S touto závislostí těla a ducha samozřejmě počítá i západní křesťanská tradice, koneckonců liturgie s jejím "tělocvikem" není nic jiného než snaha zapojit do chvály Boží i tělo, aby ono zpětně navodilo duchu správné rozpoložení. Je ovšem pravda, že Východ, křesťanský i nekřesťanský, chápe tělo a jeho roli v řádu spásy mnohem spontánněji a jasněji. Jestliže my se musíme zpětně učit, co jednotlivá gesta a úkony znamenají, pro východního člověka jsou naprostou samozřejmostí a nutností. Stručně řečeno, Západ klade důraz na intelekt, na pochopení, zatímco Východ na srdce, city, prožívání. Obě pozice mají své světlé a stinné stránky a je naším úkolem, abychom se vzájemně obohacovali, a nikoli zatracovali. To ale neznamená, že ideálem je zapřít svou "náturu" a vyměnit ji uměle za všechno, co mi teď chybí. Jednak by mi zase chybělo něco jiného a jednak bych nedokázal autenticky a plně přijmout to, co mi vlastně nepatří. Výsledek by byl žalostný - nebyl bych ani to, ani ono. To je bohužel velmi častý případ Evropanů, kteří se zhlédli ve východních náboženstvích. Ještě smutnější je to u těch, kteří se považují za křesťany, a utíkají se k různým meditačním technikám Východu, aniž by zahlédli plnost, kterou mají "doma".
  • Ale vraťme se z Dálného východu blíž k nám, k modlitbě Ježíšově. Je tedy nějaký rozdíl mezi křesťanským a např. jógickým opakováním určité formule ve spojení s dýcháním, tlukotem srdce apod.? Na první pohled vidíme, že rozdílný je přinejmenším obsah formule. Jestliže je pravdou, že obsah vyslovovaných slov na nás může působit v podvědomí nebo ještě v hlubších vrstvách bytí, že nás může ovlivnit a proměnit, pak je velice nebezpečné nechat se takto formovat čímkoliv. Obsah prosté a průzračné formule "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem" je zcela jasný, narozdíl od tajuplného "ÓM". A to vůbec není řeč o jiných mantrách, které svým obsahem navozují obraz skutečnosti neslučitelný s křesťanstvím.
  • Druhý rozdíl není jasný na první pohled, ale je neméně důležitý. Jde o to, co budeme považovat za příčinu, a co za následek v této metodě vnitřní modlitby. V jógických metodách, alespoň v příručkách pro Evropany, se postupuje takto: zaujměte určitou pozici, kontrolujte dýchání, a dostaví se žádaný psychický účinek - ztišení, energie, pokora, vědomí Božího Majestátu... Fyzický stav se stává příčinou stavu mysli.

V modlitbě Ježíšově je příčinnost opačná. V prvé řadě jde o modlitbu, tedy o stav mysli. Plnost víry, pokory a kajícnosti, která naplňuje srdce i mysl "ruského poutníka", se jakoby přelévá na tělo, touží zapojit do chvály a prosby všechny tělesné funkce, které byly člověku dány, posvětit je a přetvořit v modlitbu. Nestačí už vyslovovat slova, klekat, vzpínat ruce, vždyť máme také srdce a dech - mají být tyto důležité, ba nejdůležitější životní funkce vynechány z podílu na vědomé oslavě Boha? Modlitba se tu stává příčinou, a zapojení těla jejím důsledným rozšířením na celého člověka.

Tak je modlitba Ježíšova jednou z nejlepších metod, jak ze svého života udělat "viditelné znamení neviditelné přítomnosti Boží v duši", jak mu dát ráz svátosti.

Eva Fuchsová

Jídlo - život a přijímání

Jean-Marie kardinál Lustiger

Musíme svůj den označit orientačními body tak, aby to pomohlo našemu svobodnému rozhodnutí žít neustále (nebo co možná nejčastěji) v myšlenkách na Boha. Proč tato nutná pozornost? Zkuste ji žít a pochopíte její oprávněnost. Apeluji také na váš zdravý rozum: jestliže na někoho nikdy nepomyslíte, znamená to snad, že ho máte rádi? Myslet na Boha, to není z naší strany pouze vědomé úsilí být k Bohu pozorný, ale je to také odpověď Bohu, který sám na nás neustále myslí, neustále nám dává naše bytí, miluje nás, dává nám sílu, radost z toho, že žijeme a milujeme. Promluvme si dnes o důležitých chvílích v průběhu dne: o čase jídla. Vyzývám vás, abyste učinili nebo znovu učinili pevné rozhodnutí. Rozhodnutí modlit se při každém jídle. Ty starší z vás zaplaví vzpomínky nebo dokonce nostalgie po "Požehnej nám Pane; požehnej tento pokrm. . . ", po modlitbě jejich mládí. Ti mladí budou udiveně hledět, napínat sluch a říkat si v duchu: "Ale o čem se to mluví?" Vskutku. Modlitba před jídlem byla kdysi ceněna až do krajnosti, ty nejhorlivější generace před námi si z ní učinily vroucně dodržovanou povinnost, a najednou je na ústupu. Bojíme se učinit nějaké umělé gesto; zdá se nám, že je to nějaké znamení archaické zbožnosti, zpozdilost v sekularizovaném světě oproštěném od konvencí a společenských omezení. V hloubi duše vlastně nevíme, jak toto gesto máme učinit, ani jak se při tom máme chovat. K něčemu se vám přiznám. Mohlo by se vám zdát, že jako pařížský arcibiskup mohu jednat zcela svobodně, aniž bych si kladl nějaké otázky. A přece se mi často stalo, když jsem měl hosty, že jsem zaváhal a ptal se sám sebe: "Mohu od těchto lidí, které jsem pozval, i když jsou to křesťané a já to o nich vím, mohu od nich vyžadovat úkon modlitby?" A pak jsem se k tomu odhodlal. Vyzývám vás, abyste to učinili také a vysvětlím proč. Ještě před několika lety bylo jídlo velmi významnou hodnotou: bylo to místo, kde se lidé setkávali u stolu, jinak řečeno místo společného života a tedy místo komunikace. Sdílíme tentýž pokrm, který byl pro nás připraven, živí nás tentýž chléb, shromáždili jsme se kolem jednoho stolu. Jídlo je znamením životodárného setkávání, které poznamenává náš čas a dává mu rytmus; je to symbol jednoty. A pak se toto chování posunulo. V dnešní době mnozí z nás jídlo vůbec vynechají, jen tak do sebe něco hodí, spokojí se se sendvičem, v nejlepším případě jdou do "snack-baru" či samoobslužné restaurace "self-service". Slovo "self " mi zde připadá mimořádné významné. Všimli jste si, že to v angličtiné znamená "sám", "sebe"? Říká "každý pro sebe" tam, kde bychom očekávali setkání a sdílení... Tato chvíle vyhrazená tomu, abychom se nasytili, už není z řádu vztahů, jednoty, ale individuální obživy. Jídlo bývalo jakýsi obřad pospolitosti, který shromažďoval rodinu, určitou skupinu, či dokonce celou vesnici ve chvíli životně důležitého sdílení, někdy klidu, odpočinku, slavnosti, ale také rozhovorů, neboť dospělí se mohli mezi sebou bavit (i když děti byly nuceny mlčet). Zkrátka, byť by to bylo pouze tím, že lidé vykonávali společné úkony, jídlo u stolu, někdy i nudné, bývalo nejdůležitějším časem pro společný život. A dnes k němu máme přístup přísně individuální. Ale ano, vzhledem k vývoji společnosti komunikace přenechala místo individuální biologické nutnosti; povšimněte si, jakou novou důležitost má od nynějška výživa v našem novém způsobu života. Stále méně často přichází v úvahu hlad, jak tomu bylo v mnoha případech ještě před takovými třiceti či čtyřiceti lety. Když jsem byl malý, dostal jsem pěkné vyhubováno, jestliže jsem promrhal sebemenší drobeček chleba. Uchoval jsem si nostalgickou vzpomínku na "velký chléb", jak jsme říkávali, který pekařka - neboť to vždycky byla pekařka - vážila na Robervalových vahách, a to, co chybělo do správné váhy, doplňovala malým krajíčkem navíc. Starší Pařížané si na to vzpomenou. Když jsem šel koupit chleba, za odměnu jsem měl právo sníst ten malý kousek chleba navíc, dovažek jsme tenkrát říkali, pokud mě moje paměť neklame. Byl to dobrý chléb, často teplý, křupavý a chutnal tak, že se mu dnešní chléb nevyrovná. Ale nechme vzpomínání. Všimněte si, jaké místo jsme v dnešní době přisoudili způsobu výživy. Nikdy se nevěnovalo tolik péče režimu, dietetice, hlídání váhy, jako když nutnost živit se, tím že se stala individuální, získala svou neslýchanou citovou hodnotu a náplň: každý pozorně sleduje, co jí, i když to zhltne v rychlosti. Ať už je tomu jakkoliv, jíst je životně důležité ze dvou aspektů: buď jako sociální akt jednoty a komunikace, nebo jako akt individuálního přežití a kontroly života pro integritu každé osoby.

Ale jídlo, nehledě na podmínky, za jakých ho konzumujeme, má také význam hluboce náboženský a křesťanský. Biblická tradice nám předává bohatou a působivou symboliku. Výživa představuje pro člověka život a smrt. Nádherná pasáž, kterou v Bibli nalezneme v knize Genesis, nám umožňuje pochopit spojitost a logiku našeho postavení tvora před zraky Stvořitele. V aktu lásky, kterým tvoří člověka ke svému obrazu a k tomu, aby se mu podobal, dává Bůh člověku k jídlu všechny rostliny ze zahrady Edenu, výživu, která vychází ze země: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm." (Gn 1, 29). Svět je stvořen k tomu, aby člověk z něj v jídle čerpal život.

Bible dále říká: "A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. " (Gn 2, 16-17). Hřích je spojován právě tak s výživou, jako se sexualitou. Jíst ovoce ze stromu života ukazuje, že v životodárné funkci obživy angažuje člověk svoji svobodu. Je to něco naprosto odlišného od zvířete, které spásá trávu! Už od stvoření člověka je do obživy vložena specifická hodnota. Prvotní hřích, kterým je člověk, stvořený k obrazu Božímu a k tomu, aby se Bohu podobal, zraněn a zbaven svého suverénního postavení tvora-krále stvoření, tento hřích má za následek především: "V potu své tváře budeš jíst chléb" (Gn 3, 19). Obživa je od této chvíle spojována s bolestí, strádáním a prací.

"Vydělávat si na chléb" znamená pro nás "vydělávat peníze" a pak najít zdroje pro to, abychom se mohli najíst my i naši blízcí. Avšak v evangeliu Ježíš říká: "Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mě a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?" (Mk 8, 35-36). Zachránit svůj život, to znamená uchovat jej nejen materiálně, ale duchovně. To znamená nalézt a uchovat si smysl, čest a krásu života. Když Bůh slíbil Izraeli "svatou" zemi - svatou proto, že tam bude sídlit Bůh, tam se bude dávat svému lidu a s ním komunikovat -, nazval ji "zemí oplývající mlékem a medem" (Ex 3, 8), tímto pokrmem lidským a zároveň božským, který byl dán vyvolenému lidu, aby mohl žít. A každá zkouška protrpěná na poušti, zkouška postu, hladu, bídy, ukazuje, že lidský život neustále ohrožovaný je nám stále znovu dáván skrze Boží dar pokrmu, který přichází od něho jako mana (srov. Ex 16, 15).

Skrze Smlouvu sděluje Bůh svou vůli lidu Izraele. Tento lid dostává zákon pro život, aby Bohu vyjádřil svou nejvyšší úctu a aby nalezl smysl své existence. Tato Smlouva je zpečetěna oběťmi, skutečnými obřady jednoty. Posvátná oběť nabídnutá Bohu je posvěcena pro člověka, který se takto účastní jakési nebeské hostiny, což je symbol mesiášského hodokvasu dovršeného Kristem, o němž Izajáš prorokoval těmito slovy: "Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné... Panovník Hospodin provždy odstraní smrt" (Iz 25, 6-8).

Už v této kapitole z Izajáše je hlásáno vzkříšení a vidíme zde dobře, kam až jde symbolika pokrmu. Neoznačuje pouze prostředek nutný pro fyzické přežití, ale prorokuje, že život, který jsme dostali od Boha, se neomezuje pouze na náš život pozemský: je silnější než smrt. Jinak řečeno, v aktu víry, že lid dostane od Boha svou obživu, nám prorok Izajáš ukazuje, že budeme nejen vzdorovat smrti, ale že nad ní zvítězíme. Bůh nám dá život, jenž přesahuje život těla předem poznamenaný smrtí, život, který vítězí nad mocí smrti.

Po čtyřicet dní se Ježíš postil na poušti. Podstoupil naši zkoušku hladu a satan ho pokoušel: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby" (Mt 4, 3). Ježíš, Mesiáš, živý Syn Boží odpovídá citátem z Deuteronomia: "Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.’" (Dt 8, 3). A později Kristus-Mesiáš vzal s sebou na opuštěné místo velké množství lidí a tam od něho dostali svůj pokrm, rozmnožený chléb, symbol jiného pokrmu (srov. Jan 6): jeho Těla a Krve, které vydal za nás. Před svým utrpením Ježíš slaví velikonoční obřad a říká: "Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje Tělo, které se za vás vydává... Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé Krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je Smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku."

A tak jsme na tomto příkladě pochopili duchovní skutečnost, jejímž je jídlo znamením: dva aspekty, které tvoří jednotu, shromáždění skrze Boha, nebo lépe: jednotu s Bohem, a život, který od Boha dostáváme.

z knihy Jean-Marie kard. Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995. Redakčně upraveno.

Růženec

Wilfrid Stinissen

Panuje přesvědčení, že růženec je primitivní modlitba, ve které mohou najít uspokojení jen duše naivní, bez hlubší víry. Ve skutečnosti však vidíme, že se jej modlí všichni - děti i dospělí, světci i učení teologové, začátečníci na cestě modlitby i velcí mystikové. Růženec je tak tvárná modlitba, že se bez problémů přizpůsobí nejrůznějším osobám i situacím. Jinými slovy - existuje mnoho způsobů, jak se modlit růženec. Rád bych popsal některé z nich, abych naznačil, jak velké možnosti se skrývají v této prosté modlitbě.

Ústní modlitba
V prvé řadě je to modlitba ústní a jako takovou se ji můžeme modlit. Vyslovujeme slova a snažíme se uvědomit si jejich smysl. Už sám text je velmi bohatý. Opakovaná modlitba se skládá ze tří částí. Nejprve je to andělovo pozdravení: "Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou." Následují slova, která podle Lukášova evangelia zvolala k Marii svatá Alžběta, naplněna Duchem svatým: "Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého." My, kteří již plod jejího života známe, dodáváme: "Ježíš". Nakonec přidáváme modlitbu, která vyjadřuje naději církve v prostřednictví Panny Marie jako Matky Boží, a prosíme, aby se za nás přimlouvala nyní i v hodině naší smrti. Tento podivuhodný text vždy odpovídá naší dispozici. Nepotřebujeme sami hledat slova k vyjádření vnitřního modlitebního postoje, v němž se ostatně ne vždy nalézáme. Přijímáme slova modlitby od církve, která nás pomocí evangelia učí, jak se modlit. Namísto vyvolávání subjektivních pocitů vstupujeme do objektivní modlitby, necháváme se nést velkou modlitbou církve.

Rozjímavá modlitba
Růženec se můžeme modlit také meditativně, jako rozjímání nad velkým tajemstvím, které nám Bůh zjevil a které je zaznamenáno v evangeliu. Papež Pius XII. nazval růženec syntézou celého evangelia. V patnácti tajemstvích růžence rozjímáme patnáct různých aspektů Božího mysteria, "bláznovství kříže" podle slov svatého Pavla (1 Kor 1, 18), které spočívá v tom, že se Bůh stal člověkem a dal za nás svůj život. "... Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno." (Flp 2, 6-9)

Když se modlíme růženec, sledujeme toto ponížení a povýšení. Činíme to spolu s Marií, v jejím duchu a podle jejího příkladu, proto je někdy růženec nazýván Kristovým evangeliem podle Marie. Když se noříme do pěti radostných a bolestných tajemství, následujeme Boha sestupujícího hlouběji a hlouběji, až k nejhlubšímu ponížení, abychom potom ve slavných tajemstvích měli účast na jeho povýšení, v němž táhne za sebou celý svět, v prvé řadě Marii. Jestliže platí, že učedník není nad svého učitele (Lk 6, 40) a kde je Pán, tam bude i jeho sluha (Jan 12, 26), pak tento dvousměrný pohyb není pouze historickým faktem týkajícím se jedině Božího Syna, ale je také dynamikou našeho života. Je naším životním programem. Pokud jsme schopni přijmout naši totální bezmocnost, Bůh nás může povýšit a přeměnit lidskou slabost v Boží sílu. Modlíme-li se tedy růženec, noříme se nejen do tajemství života Kristova, ale i života našeho.

Když se například modlíme první tajemství radostného růžence, představujeme si návštěvu archanděla Gabriela u Marie v Jeruzalémě. Máme-li dobrou představivost, může tato scéna vyvstat před naším zrakem v konkrétních obrysech - vidíme Marii ponořenou v modlitbě, když tu ji náhle neočekávaně navštíví anděl. Je ráno či večer, nebo snad půlnoc. Nasloucháme dialogu nebe se zemí, který rozhodne o osudu světa. Pokud nám chybí taková míra představivosti, můžeme zůstat u obecných úvah o Mariině otevřenosti a připravenosti pro Boha. Můžeme dovolit, aby se její "ano, staň se" stalo i naším osobním vnitřním postojem. Cítíme se jemně nutkáni zanechat své vzpoury proti Bohu, a tak jako Maria se mu zcela dát k dispozici.

Možná se pozastavujeme nad tím, jaký smysl má odříkávání slov, aniž bychom vnímali jejich obsah. Ve skutečnosti to není tak nesmyslné, jak by se mohlo zdát. Ve slově se skrývá obrovská proměňující moc. Když jsme obklopeni čistými, pozitivními, láskyplnými slovy, ovlivňují nás a formují i tehdy, když nepřemýšlíme o jejich smyslu. Navíc slova, která s láskou vyslovovaly miliony lidí během mnoha staletí, jsou naplněna zcela zvláštním způsobem. Je pochopitelné, že mnozí mohou být šokováni, když např. v Lurdech slyší nedbalou a chaotickou modlitbu růžence z úst mnohých poutníků. Ale bylo by omylem domnívat se, že taková modlitba postrádá smysl nebo že je to jakási magie. Slovo má moc konat. Slovo vyjadřuje a zpřítomňuje vůli obrátit se k Bohu, otevřít se mu.

Opakování slov zaměstná tělo, aby se mysl i srdce mohly věnovat jednotlivým tajemstvím. Možná máme sklon příliš se vázat na to, co říkáme nebo slyšíme při modlitbě. Ale uvědomme si, že po celá staletí křesťané v západní církvi naslouchali liturgii v latinském jazyce a možná většina z nich mešním textům nerozuměla. V klášterech se modlil breviář latinsky, přestože ne všichni bratři latinu ovládali. Asi to nebylo ideální, ale také to nebylo absurdní. Dvě nejdůležitější slova v liturgii hodin jsou amen a aleluja, a tomu rozuměli všichni. Nejpodstatnější není angažovanost rozumu, ale srdce - a srdce se často cítí volněji a lépe se mu dýchá, když je rozum utlumen.

Modlitba kontemplativní
Růženec se můžeme modlit také kontemplativně. Možná cítíme určitou nechuť k jasným představám a myšlenkám. Tehdy je třeba pouze v lásce spočívat u Ježíše a Marie, pouze chtít milovat a nechat se milovat, cítit se bezpečně u Boha a Matky všech lidí. Současná psychologie mnoho mluví o roli matky a zdůrazňuje, jaký význam má pro člověka, aby v dětství pociťoval v dostatečné míře mateřskou lásku. Církev o tom věděla vždy. Růženec je ta modlitba, kterou se odevzdáváme Marii jako matce, je to modlitba, ve které se otvíráme její něžné lásce. Když Ježíš z kříže řekl své matce: "Hle, tvůj syn," svěřil jí v Janovi celé lidstvo. V té úžasné chvíli dostal každý z nás Marii za matku. Růženec nám umožňuje, abychom to, co chápeme svým rozumem, usadili také ve svém srdci, aby se to stalo radostí a silou našeho života.

Modlitba přímluvná
Čtvrtou možností, jak se modlit růženec, je přímluva za druhé. Stává se, že se někdo z našich blízkých ocitne v úzkých a poprosí nás o modlitby; nebo myslíme na tragedie, které sužují svět: hlad, války, útlak. Cítíme potřebu něco v té záležitosti udělat. Můžeme samozřejmě říci: "Prosím tě, Bože můj, pomoz těm lidem, ukaž jim svou lásku!" Ale máme pocit, že taková modlitba je příliš krátká, že nás mnoho nestála, že ji velmi rychle pouštíme z hlavy. Modlitba růžence je příležitostí, jak u takové prosby setrvat, jak ji prodloužit. Když se modlíme desátek nebo i více desátků na určitý úmysl, dáváme najevo, že přímluvnou modlitbu bereme opravdu vážně a že jsme ochotni obětovat jí svůj čas a sílu. Slovy zdrávasů a otčenášů neustále odevzdáváme do Božích rukou lidi, za které se modlíme. Svěřujeme je Božímu milosrdenství. Můžeme udělat pro své bratry a sestry něco lepšího, než je vložit do náruče Lásky?

Modlitba poníženosti
Existuje ještě jeden způsob, jak se modlit růženec - jako modlitbu pokory a ubohosti. Jak často se cítíme ztrápení, docela rozloženi, obklopují nás temnoty! Jsme příliš nesoustředěni, než abychom byli schopni vnitřní modlitby, příliš unaveni na to, abychom se modlili z knihy. Tehdy nastala chvíle sáhnout po šňůrce s korálky, probírat je mezi prsty a opakovat "zdrávas, Maria". Naše mysl bude kroužit kolem, hlavou se nám budou honit nejrůznější obrazy a vzpomínky, ale my budeme dělat, na co stačíme. Dáme Bohu část svého času a dovolíme tělu, ochotnému sluhovi, aby Bohu a Marii říkalo milá slova; slova, o kterých nejsme schopni přemýšlet, ale víme, že Bůh jim rozumí. Na takovou modlitbu pochopitelně nemůžeme být pyšní, ale to je právě její přednost. Někteří lidé mají tak velké nároky na svou modlitbu, že s ní nikdy nezačnou. Bůh ale takové nároky nemá. Není třeba vyčkávat s modlitbou do chvíle, až budu ve formě, nemusím být nejprve dokonalý, abych mohl stanout před Bohem. Mohu k němu přijít takový, jaký jsem, hned teď. Když se cítíme neschopni modlitby, růženec nám dává šanci, abychom se přesto modlili.

V soudný den, až se nás Bůh zeptá: "Proč ses za života trochu více nemodlil(a)?" nebudeme mít žádnou výmluvu. Mnozí odpoví: "Nebyl jsem dost soustředěn a uvolněn." Představuji si, jak Pán Bůh odpoví: "Ach tak, ale ty neznáš růženec?"

Rodinná modlitba
Kdysi bylo v katolických rodinách zvykem modlit se večer růženec. Sám s velkou vděčností vzpomínám na tyto chvíle. Bezpochyby vytvářely velmi silná rodinná pouta a vzbuzovaly kněžská a řeholní povolání. V encyklice Marialis cultus (1974) papež Pavel VI. vyzývá k obnovení tohoto dávného zvyku. Papež si byl vědom, že dnes je mnohem obtížnější shromáždit večer celou rodinu. Televizní program se může zdát atraktivnější než modlitba růžence. Je to jistě obtížné, říká papež, ale křesťanství nás neučí před překážkami utíkat, ale překonávat je. Proto také rodiny, které touží naplno žít svým křesťanským povoláním, by měly udělat všechno pro to, aby se postavily silám, které překážejí společné rodinné modlitbě. Ale i když není možné modlit se růženec v rodinném společenství, neznamená to, že se ho nemáme modlit vůbec. I jako soukromá modlitba má svou cenu.

z časopisu W drodze, 10/97, přeložila Eva Fuchsová

Výklad andělského pozdravení čili "Zdrávas Maria"

sv. Tomáš Akvinský

Úvod

  • Pozdravení se skládá ze tří částí. První část obsahuje slova Anděla: "Buď zdráva, milostiplná! Pán s Tebou!" (Lk 1, 28). Druhá část jsou slova Alžběty, matky Jana Křtitele: "Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod Tvého života" (Lk 1, 42). Církev přidala třetí část Maria, neboť Anděl neřekl: "Zdrávas Maria," ale "Buď zdráva, milostiplná". Avšak jméno Maria odpovídá slovům Anděla, jak se to dále objasní. Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s Tebou.
  • Nejprve je třeba si uvědomit, že zjevení anděla lidem nebývalo běžnou událostí, a bylo tedy velmi chvályhodné jej uctít. Proto se ke chvále Abraháma uvádí, že pohostinně a s úctou přijal anděly. Nikdy však nebylo slýcháno, že by anděl projevoval úctu člověku, až do té doby, než anděl pozdravil blahoslavenou Pannu; a této úctě odpovídá slovo Zdrávas.
  • Předtím anděl nevzdával čest člověku, spíše člověk andělovi, neboť anděl je větší než člověk; a to ze tří důvodů. Za prvé, anděl má větší důstojnost. Anděl vlastní duchovou přirozenost: "Z duchů si činíš sluhy" (Ž 104, 4), zatímco člověk má zničitelnou přirozenost, jak i Abrahám říkal: "Chtěl bych mluvit k Pánu svému, ačkoliv jsem prach a popel" (Gn 18, 27). Nebylo by vhodné, aby stvoření duchové a nezničitelné vzdávalo čest stvoření zničitelnému - tedy člověku. Za druhé, anděl je větší pro svůj důvěrný vztah k Bohu. Anděl je blízko Bohu, když mu slouží: "tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitísíců stály před ním" (Dan 7, l0). Člověk je Bohu odcizen a vzdálen v důsledku hříchu: "Daleko bych letěl, pobýval bych v poušti" (Ž 55, 8). Člověku je tedy přiměřené, aby vzdával čest andělu jako tomu, který je nebeským občanem a přítelem Božím. Za třetí, anděl je větší, protože žije v plnosti jasu Boží milosti. Andělé vyjadřují nejplnějším způsobem účast na samém světle Božím: "Je možno jeho houfy sečíst? Nad kým nevzchází jeho světlo?" (Job 25, 3) Anděl se tedy vždy zjevuje ve světle. Kdežto lidé, dokonce i když se podílejí na tom samém světle milosti, účastní se ho v nižším stupni a značně nejasně.
  • Nebylo tedy vhodné, aby anděl vzdával čest člověku, dokud se nenašel ten, kdo by byl obdařen lidskou přirozeností a kdo by v uvedených třech výměrech přesahoval anděly. A právě taková byla blahoslavená Panna. A proto ve snaze naznačit, že ho převýšila v těch třech věcech, prokázal jí úctu slovy: Buď zdráva, milostiplná.
  • Blahoslavená Panna tedy převyšovala anděly v těchto třech rozměrech. Za prvé, plností milosti, která je u blahoslavené Panny větší než u kteréhokoliv anděla. Proto jí anděl pozdravil "milostiplná", jako by chtěl říci: vzdávám ti čest, neboť mě převyšuješ plností milosti...
  • Plnost její milosti se u ní přelévala z duše na tělo. Všichni svatí vlastní milost, která prozařuje jejich duši, ale u blahoslavené Panny byla duše tak plná milosti, že se přelévala na tělo, a díky tomu počala ve svém těle Božího Syna. Jak to objasňuje Hugo od sv. Viktora: "Když láska Ducha svatého v jejím srdci vzplanula, tehdy také v jejím těle podivuhodně zaplesala, takže se z ní zrodil Bohočlověk." Jak uvádí Evangelium: "Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží" (Lk 1, 35).
  • Plnost její milosti se přelévala na všechny lidi. Je nádherná věc, když nějaký svatý dostává milosti, které stačí k záchraně mnohých; ale ještě nádhernější věcí je to, když někdo dostává tolik milosti, že může zachránit všechny lidi na světě - a právě tak je tomu u Krista a blahoslavené Panny...
  • Za druhé, ona převyšuje anděly důvěrností spojení s Bohem. Anděl to vyjádřil slovy "Pán s Tebou", jako by chtěl říci: "Projevuji ti úctu, protože jsi v důvěrnějším spojení s Bohem než já - neboť Pán je s Tebou." Tím Pánem je Otec současně se Synem. Není jím žádný anděl, ani žádné jiné stvoření: "Dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží" (Lk 1, 35). Tím Pánem je Syn v lůně: "Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Siónu, neboť Veliký je ve tvém středu - Svatý Izraele" (Iz 12, 6). Jiný vztah má Pán k blahoslavené Panně a jiný k andělovi: k ní má vztah jako Syn, k andělovi jako Pán. Tím Pánem je Duch svatý přebývající v ní jako ve svatyni. Říká se o ní, že je svatyní Páně, stánkem Ducha svatého, když počala z Ducha svatého: "Duch svatý na tebe sestoupí" (Lk 1, 35). Blahoslavená Panna je tedy Bohu blíže než anděl: v ní přebývá Bůh Otec, Bůh Syn a třetí božská osoba Duch svatý, čili celá Trojice. Proto o ní zpíváme: "Ó důstojné místo přebývání celé Trojice!" Pán s tebou, toť nejvznešenější vymezení, jaké jí anděl mohl dát. Správně uctil blahoslavenou Pannu jako Matku Páně. Přiléhavé je také její jméno Maria, což v syrském jazyce znamená Panna.
  • Za třetí, Maria převyšuje anděly čistotou, neboť nejenže byla sama čistá, ale také jiným dala čistotu. Její nejvyšší čistota zahrnuje osvobození od viny, neboť se nedopustila žádného těžkého ani lehkého hříchu, a tím i od trestu...

Požehnaná ty mezi ženami

  • Ona byla tedy očištěna od jakékoli kletby, a proto je požehnaná mezi ženami. Ona sama tak odložila kletbu, přinesla požehnání a otevřela cestu do nebes. Přísluší jí tedy jméno Maria, které se překládá jako Hvězda mořská. Jako mořeplavce vede mořská hvězda do přístavu, tak křesťana Maria přivádí ke slávě.

Požehnaný plod života tvého

  • Hříšník někdy hledá něco, čeho nemůže dosáhnout, a dosahuje toho spravedlivý: "Jmění hříšníka bývá uchováno pro spravedlivého" (Př 13, 22). Eva toužila po ovoci, ale nenalezla v něm to, co očekávala. Kdežto blahoslavená Panna nalezla ve svém plodu všechno to, po čem Eva toužila.
  • Eva totiž očekávala od plodu tři věci. Za prvé to, co jí falešně sliboval ďábel, zejména vyrovnání se Bohu a jeho vynikajícímu poznání dobra a zla: "Budete jako bohové" (Gn 3, 5), řekl jim svůdce. "Mluví lež, protože je lhář a otec lži" (Jan 8, 44). Eva se po snědení ovoce nestala podobná Bohu, právě naopak, ztratila podobu s ním; hříchem se odklonila od své spásy, od Boha, a proto byla vyhnána z ráje. Blahoslavená Panna však v plodu svého lůna toto nalezla, a s ní všichni křesťané. V Kristu se totiž uzdravujeme a připodobňujeme se Bohu. "Až se ukáže, budeme mu podobni, protože ho budeme vidět tak, jak je" (1 Jan 3, 2). Za druhé, Eva toužila ochutnat ovoce, protože se jí zdálo chutné; nechutnalo jí však, neboť si okamžitě uvědomila svou nahotu a utrpení. Kdežto my v plodu Panny nacházíme svobodu a spásu: "Kdo jí mé tělo..., má život věčný" (Jan 6, 54). Za třetí, ovoce Evy mělo krásný vzhled. Ještě krásnější je ale plod Panny, kterého touží obdivovat andělé. "Jsi nejkrásnější ze synů lidských" (Ž 45, 3), neboť je odleskem Otcovy slávy. Eva nalezla ve svém plodu to, co také každý hříšník shledává ve svém hříchu. My však v plodu Panny shledáváme uspokojení našich tužeb... Tak je tedy Panna blahoslavená; ale ještě blahoslavenější je její plod.

Z knihy Výklad modliteb, MCM, Olomouc 1993. Upraveno a kráceno.

Ptali jste se ... na anděly

Učím náboženství děti přibližně desetileté. Když jsme probírali téma prvotního hříchu, byla jsem zaskočena otázkou asi v tomto smyslu: "Proč si ale první člověk vybral zlo? Proč neposlechl Boha, od kterého zakusil jenom lásku? Co ho vedlo k pádu, když ne tíha dědičného hříchu ?" Pokusila jsem se vysvětlit, že velkou roli tu hrál Pokušitel, že člověk, přestože měl mnohem dokonalejší poznání než my teď, neprohlédal všechno a ne mohl přesně vědět, co ho čeká a jak následky budou bolestivé. To ho ovšem neomlouvá, protože věděl, že jen Bůh je dárcem života a všeho dobra, a proto měl poslouchat jeho a ne hada, i když si tvrzení ani jednoho z nich nemohl na místě ověřit.
Ale jen se mi podařilo vybruslit z této otázky, následovala další rána pod pás: "Dobrá tedy, člověk byl sveden, ale co ten ďábel? K do svedl jeho?" Na tuto otázku jsem už nedovedla odpovědět. Naopak k ní při dávám další: Jakou skulinou v jeho dokonalosti mohlo do něj zlo vejít? Myslela jsem si, že anděl ví všechno. Určitě také věděl o svém zavržení a o té spoustě neštěstí, které přivede na svět. Proč se pro tohle svobodně rozhodl nejdokonalejší z tvorů?
čtenářka J. D. z Prahy

Jsou určité oblasti naší víry, které zůstanou zahaleny tajemstvím, i když se k nim rozumem přiblížíme sebevíc. K nim patří mimo jiné existence zla. V našich úvahách tedy musíme počítat s tím, že nám zbyde víc otázek, než s kolika jsme začali. (Tolik na úvod jako alibi.)

Ještě metodická poznámka - o andělích se dozvídáme z Písma, ale to se samozřejmě nezabývá detailně jejich vlastnostmi, schopnostmi atd. V této otázce se tedy musíme obrátit na církevní tradici, přede vším scholastickou, která sice ze Zjevení vychází, ale rozvádí je dále. Při hledání odpovědi na otázku po pádu andělů musíme začít u jejich stvoření. Andělé byli stvořeni jako duchové bytosti. To znamená, že neexistuje žádná překážka, ani v nich, ani v okolním světě, která by jim bránila v dokonalém poznání. Pronikají všechno přímo, bez postupného poznávací- ho procesu. Anděl nemá žádný vývoj, zná v prvním okamžik u své existence dokonale všechno stvořené (kromě andělů vyšších, než je sám), a také sebe a svou situaci vzhledem k Bohu - stvořenost a podřízenost. To všechno jsou věci, které vyplývají z jeho přirozenosti a poznává je tedy svým přirozeným poznáním. Pak je ale oblast, která je i pro anděla neproniknutelná - to je Bůh a jeho milost. To, že Bůh existuje, samozřejmě také poznává při rozeným rozumem (jako člověk, ale s neomylnou jistotou a se všemi důsledky), ale tajemný vnitřní život Boha a jeho svobodné působení nemůže proniknout. K tomu, aby mohl takto poznávat Boha, potřebuje milost, tak jako člověk.

Teď se na chvíli zastavme, a podívejme se na situaci člověka při stvoření, nakolik se lišila od situace anděla. Člověk byl naproti andělům stvořen jako bytost tělesná a duchová zároveň. Obklopuje ho hmota, skrz kterou jeho duch proniká jen postupně a nedokonale, nepoznává přímo podstatu věcí, musí se k ní pracně dobírat zkušeností, vyhodnocováním poznatků, abstrakcí. Navíc nejen to, co poznává, ale i nástroje, které k poznání používá (smyslové orgány, mozek), jsou omezené ve svých možnostech. Ani v ráji nebylo poznání člověka úplné. Pád do hříchu k přirozenému omezení přidal náchylnost k hříchu, nedokonalost, nemoc, smrtelnost, omyl, zlobu, chtění a vášně silnější než rozum. To všechno znemožňuje poznání do takové míry, že potřebujeme sílu milosti už i k tomu, k čemu Adamovi stačila jeho lidská přirozenost. Ale i když poznával věci jasně a bez omylů, včetně existence Boží a své závislosti na něm, poznával je postupně, s jistým úsilím a zdaleka ne všechny. Narozdíl od anděla člověk nikdy nemůže v úplnosti poznat ani ty věci, které jsou pro něj přirozeně poznatelné.

Teď se můžeme vrátit k andělům. Co do svého přirozeného údělu je tedy anděl hotový už při svém stvoření, řekli jsme, že nemá žádný vývoj. Bůh ale nestvořil žádnou duchovní bytost v jejím definitivním stavu. Volá ji do společenství se sebou samým, a nejen to, chce, aby se také podílela na dosažení svého cíle - ale na to nestačí ani sebevětší stvořená dokonalost. Bůh tedy nabízí milost. Nabízí, protože toto společenství lásky vylučuje jakoukoliv determinaci, jakékoliv určení, kterému by se tvor nemohl bránit. Proto nechce Bůh dát žádnému tvoru věčnou blaženost rovnou při stvoření. U každého duchovního tvora musí dojít ke svobodnému rozhodnutí.

I v životě anděla přichází rozhodující "okamžik". Není to okamžik v časovém slova smyslu, protože u anděla se existence nepočítá v časových jednotkách. Spíše bychom ho mohli nazvat "skok v kvalitě bytí". Anděl se rozhoduje milost buď přijmout, nebo nepřijmout. Co hraje v jeho rozhodování roli? Určitě ne míra jeho poznání, které je v řádu stvoření dokonalé. Nemůžeme říct - on to tak nemyslel, on nevěděl, on se spletl.

Najednou vidíme, že poznání a rozhodnutí vůle spolu nemusí souhlasit. Svobodné rozhodnutí je opravdu svobodné. Může jít napříč všemu a všem. Rozhodnutí proti Bohu nemusí nutně v Bohu vidět svého nepřítele, soka. Je možné v něm vidět dárce všeho dobra, i své vlastní dokonalosti, a přesto mu říct NE. Anděl vidí vlastní stvořenou krásu a dokonalost a vidí v ní dostatečný důvod své vlastní blaženosti. Nepotřebuje, nechce Boha, má sám sebe, krásného, dokonalého, milováníhodného. Nebo, to je druhá možnost, nechce přijmout nadpřirozenou blaženost z Boží milosti, jako žebrák, chtěl by jí dosáhnout sám. Obojí je vlastně totéž - to, co se v katechismech označuje jako pýcha. Není v tom ani náznak toho, na co se vymlouváme u vlastních pádů - mylné poznání.

Pomalu začíná být jasné, proč je ďáblovo rozhodnutí věčné, proč nedostane novou šanci, proč nemůže být spasen a proč nemají význam modlitby za jeho obrácení (to je také častá otázka): protože anděl nemá svou "historii", všechno se u něj odehrává v jednom okamžiku definitivně. Tak jako jediným jednoduchým úkonem poznal vše, co je pro něj přirozeně poznatelné, tak také jediným neodvolatelným úkonem vůle uskutečnil své rozhodnutí. Teoretická "nová" šance by byla ve skutečnosti ta samá, za těchže podmínek a předpokladů. Jiná situace je u člověka - tam jde sice také jen o jedno definitivní rozhodnutí, ale to má svou historii, vývoj, který právě souvisí s poznáním v tom kterém okamžiku. Ale přijde chvíle, kdy pro nás historie také skončí, a pak budeme ve stejné situaci jako andělé - bude existovat jen jedno jediné rozhodnutí bez možnosti opravy, definitivní ANO, nebo NE.

I když to s naším tématem nijak nesouvisí, podívejme se ještě krátce na anděly, kteří řekli Bohu své ANO a jejichž svátek v říjnu slavíme. Dnes je moderní vyvozovat skutečnost ze slov, jako by tady slova byla dřív než skutečnost sama. Tak se i andělům stalo, že byli zpětně ztotožněni se slovem, kterými je Písmo označuje: angelos znamená posel, a proto musí být anděl v první řadě poslaný; v jeho poslání k člověku leží prý důvod jeho existence. To ovšem nevyplývá z ničeho jiného než ze slova, kterým si Písmo pomáhá k označení duchových bytostí, se kterými se člověk setkává. Proč Písmo používá zrovna toto slovo, je celkem jasné - člověk se může setkat s andělem jen za předpokladu, že je anděl k němu poslaný, a jenom jako takový má místo v lidských dějinách spásy. To ovšem neznamená, že je anděl nějak svou existencí závislý na člověku, že ho potřebuje ke své existenci nebo blaženosti! Ke své existenci vůbec ne, protože je ve své dokonalosti zcela nezávislý na jakémkoli jiném stvoření. Ostatní tvorové nic nepřidávají ani k jeho intelektu, ani k jeho rozhodování, jak už bylo řečeno. K blaženosti "potřebuje" člověka asi v podobném smyslu jako Bůh: svým rozhodnutím pro Boha se totiž stává nedílnou součástí plánu spásy v Kristu, proto součástí jeho blaženosti je pozornost k tvorům, kterým může pomoci k dosažení cíle. To ovšem neznamená, že by člověk k jeho blaženosti nějak přispíval svou potřebností. Rozhodnutí anděla pomáhat člověku je zcela svobodné a zaslouží si naše díky.

Pro nás je "andělský případ" velkým poučením. Vidíme, jakou sílou disponuje svobodná vůle, když se může rozhodnout nezávisle i na vlastním poznání. Některé příručky duchovního života v nás vzbuzují dojem, že těžce zhřešit je velmi nesnadné, ba nemožné, protože se vždycky najde důvod, okolnost, která nás k hříchu vlastně "donutila". Nepočítá se s tím, že by naše vlastní vůle měla takovou sílu, že by svobodně zvolila zlo. Jestliže se i andělovi, který nijak netíhl ke zlu a viděl pravdivě sebe i Boha, mohlo stát, že se od Boha odvrátil, aniž by se pro něj našla jediná polehčující okolnost, proč by se to nemohlo stát člověku?

odborný poradce: P. Tomáš Pospíšil OP

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]