Amen 1/1998 Vánoce

Amen 1/1998 Vánoce

Vánoce

Dagmar Kopecká

Vánoce

Dagmar Kopecká

Vánoce. Svátky narození Krista. Oslava neviditelného Boha, který se zjevil lidským smyslům skrze své věčné vtělené Slovo. Oslava Milosrdenství, jež se vydává do rukou hříšných, aby je zachránilo před drtící rukou Spravedlnosti. Oslava Lásky, která se bezmezně a bezvýhradně rozdává, aniž by z ní ubývalo. Lásky tak čarovné a mocné, že neuchopitelného a neomezitelného Boha dokáže vtěsnat do těla člověka.

Vánoce. Svátky vtělení Božího Syna. Nejmocnějšího Krále a nej poníženějšího služebníka. Věčného, a přece zabitého. Blaženého, a tr pícího. Svátky události tak důvěrně známé a pozemské - narození dítěte. A přitom tak nepochopitelné, tajuplné, nepatřící do tohoto světa. Takřka nepovšimnuté a zapomenuté dítě je Králem, jemuž patří všechna sláva a moc. Na svém útlém, slaboučkém rameni ne- se vládu nad veškerenstvem, ještě nepromluvilo, a přece ho právem nazývají: podivuhodný rádce.

Vánoce. Dovršení Zvěstování. Tehdy se Nebe sklonilo k zemi. Vydalo se jí, nechalo se jí spoutat. Pozemská temnota však nemůže zahalit Světlo. Hlína a prach nemohou skrýt Ducha Božího. Tato podivná, lidský rozum a fantazii přesahující svatební noc nebe se zemí zplodila spásu. Vítězství Světla nad temnotou. Života nad smrtí. Narodilo se z ní Dítě - Spasitel.

Přijal na sebe naši slabost a omezenost, a tak se nám stal zdrojem nevyčerpatelné síly. Oblékl naše smrtelné tělo a daroval nám tak nesmrtelnost. Přišel mezi nás, aby znovu vystavěl, co bylo zbořeno, zbloudilé aby přivedl zpět k Otci, aby v něm všechno dosáhlo plnosti a jednoty (srv. preface o Narození Páně). Bůh ho poslal mezi nás, aby otevřel oči slepým, vězně vyvedl ze žalářů, světlo přinesl těm, kdo bydlí ve tmách (srv. Iz 42, 7).

Dnes se nám narodila spása. Celá země tají dech v tichém úžasu, naplňuje se hlubokou radostí, rozprostírá se po ní opravdový pokoj. Touží se rozestřít i po krajině našich srdcí. Aby i ona mohla vykřičet do světa tu jedinou skutečnou radost. Osvobozující a zraňující, moc nou a křehkou, tichou a burácející. Běda, najde-li dveře našich srdcí zavřené, škoda, zůstanou-li jen na škvírku pootevřené. Falešný pak bude náš tichý úžas, zdánlivý pokoj, plytká radost, jež nás nedokáže naplnit.

Neobrátíme-li se skutečně, neotevřeme-li dokořán své zraněné srdce Dítěti, nebude nás moci osvobodit. Marně se budeme rozplývat nad jeho kolébkou, žvatlat roztomilá slůvka, moudře pokyvovat hlavou nad tím, jak veliké se dějí věci. Náš zrak oslněný "nádherou" sebe samých či "nádherou" tohoto světa přitom nedokáže zahlédnout ani stín té skutečné velikosti. Přitesá si ji k svému obrazu, aby se dala pohodlně strávit, aby příliš neburcovala, aby nerozmetala babylónskou věž našeho pohodlného chimérického světa a - sice přízemních a chvilkových -, ale bez námahy dosažitelných radostí.

Necháme-li však (a ne jen o vánocích, ale vždy znovu a znovu) ve svém srdci zrodit Boží Dítě, narodí se v nás i opravdová z věčnosti tryskající neutuchající radost. Bude sice provázena velkou bolestí, jako je bolest rodičky, neboť postrádáme čistotu dívky Marie. Bolestí úměrnou naší pýše, která musí být spálena, aby lež o naší velikosti ustoupila Boží Pravdě. Abychom přestali snít zhoubný sen o nezávislosti a soběstačnosti a procitli do bílého rána, jež má jméno: odevzdanost, důvěra, láska.

Ano, ztratíme přitom své časné pohodlí, ale nalezneme věčnost. Možná přijdeme i o úctu tohoto světa, jeho bohatství a jím uznávanou úspěšnost. Dostaneme však darem odpuštění a poklad v nebi. Ztratíme vyumělkovaný obraz sebe samých, který jsme tak hrdě a složitě malovali, ale nalezneme své skutečné já v Bohu. Naše srdce v něm poroste, aby mohlo přijímat dar za darem, milost za milostí, až k skutečné plnosti, k níž nás na počátku předurčil.

Doporučení redakce: nepokoušejte se strávit tuto úvahu celou najednou. Je jako plná mísa vánočního cukroví - měla by vám vystačit k rozjímání po celou vánoční dobu. Každý kousek je chutný, ale nesmíte se přejíst.

Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky (Žid 13, 8)

Christologické dogma

Tomáš Machula

Vánoční doba je čas zvláštním způsobem spojený s prožitkem lásky a míru. Tuto atmosféru Vánoc ještě podtrhuje řada zvyků a tradic, jako jsou koledy, štědrovečerní nadílka nebo vánoční stromeček. Povrchnímu pozorovateli se tento svátek musí jevit jako ryze citová folklórní záležitost. To je ovšem veliký omyl, správně slavené Vánoce v žádném případě nejsou oním několikadenním útěkem od reality do sentimentality, jak je bohužel chápe řada našich bližních. Naopak, jsou to dny, kdy se krásným způsobem spojují prožitky a zvyky s připomenutím si centrálního okamžiku dějin spásy - vtělení Boha. Tím, že na sebe vzal Bůh naše lidství, nás mohl vykoupit (což je pro nás důvod k radosti a projevům citu), ale připravil tím také poněkud obtížný úkol pro náš rozum (alespoň malinko pochopit kdo to vlastně Ježíš je). Pokusme se v tyto dny, kdy jsme nasyceni atmosférou jesliček a koled, zamyslet také nad tím, co se to vlastně skutečně přihodilo, když se Bůh narodil jako člověk.

Chceme-li se zabývat otázkou, kým vlastně Ježíš je, pak bude třeba naslouchat nejstarším církevním koncilům, které se touto otázkou zabývaly. Jejich výpovědi máme dochovány především ve formě dogmat.

Pod slovem dogma se obvykle rozumí větička vyhlášená všeobec ným koncilem nebo papežem, která je definitivním rozhodnutím cír kve v příslušné věci. Většinou se jedná o reakci na nejistotu nebo pochybnosti v oblasti, která je pro život víry příliš důležitá na to, aby mohla být dotčena zásadní nejasností nebo omylem. Než se začneme zabývat tím, co je takto prohlašováno o našem Pánu Ježíši Kristu, při pomeňme si ve stručnosti několik důležitých skutečností týkajících se dogmatu jako takového.

Dogma je jasně a zřetelně formulovaná pravda víry. Je mnoho do gmat, ale víra jen jedna. Víra není slepenec útržkovitých prohlášení, jak by se mohlo zdát z povrchního nahlédnutí do příruček věrouky. Naopak, dogmatická vyjádření jsou naším lidským popisem věcí víry, která nás přesahuje. Každé jednotlivé dogma poukazuje na část jediné pravdy, kterou nelze v úplnosti vyjádřit lidskými slovy. Tuto skutečnost se pokouší zachytit podtitul tohoto článku, který zní christologické dogma, a ne christologická dogmata. Musíme mít totiž na paměti, že za mnohostí koncilních prohlášení se skrývá jedna víra, jeden Ježíš.

Přestože jsou dogmatické formulky označovány slovy rozhodnutí církve, nejedná se na koncilech o "vytváření pravdy". Naopak, pravda je tu hledána. Hlasování koncilních otců není demokratickým hledáním konsensu na způsob parlamentu, ale zjišťováním víry církve, která se jako celek nemůže mýlit (srv. LG 12).

Není možné od sebe odtrhnout věroučné formulace (dogmata) a život modlitby (spiritualitu). Dogmatika není jakýmsi zbytečným přepychem a vědou profesorů teologie, která by měla zcela ustoupit osobnímu vztahu k Bohu. Už naši předkové říkali, že lex orandi lex credendi, protože věděli, že mezi pravdami víry a živým osobním vztahem k Bohu není ani rozpor ani možnost volby, ale že jedno s druhým je pevně svázáno. Proto je v koncilních dokumentech tolik anathemat. Nejde o podivnou netoleranci, ale o konstatování faktu: toto je víra církve, a kdo ji nesdílí, staví se mimo tuto církev. A k tomu, aby se člověk postavil mimo církev (sešel z cesty), stačí zdánlivě "bezvýznamné" odchylky od pravd církví hlásaných. Jedná-li se o víru, může mít nedozírné následky i to, co na první pohled vypadá jako hra o slovíčka.

Podívejme se nyní na víru církve v Ježíše Krista. Evangelia nám na mnoha místech zaznamenávají Ježíšova slova a skutky, které vzbuzují řadu otázek, protože výroky jako Já a Otec jsme jedno nebo vzkříšení tři dny mrtvého Lazara nejsou činy zrovna běžné. Víme, že sami Ježíšovi učedníci dlouho nechápali, kdo vlastně jejich Mistr opravdu je. Čím dál tím víc poznávali, že to není jen dobrý člověk nebo moudrý učitel, ale celý dosah Ježíšova učení skutků pochopili až po setkání se zmrtvýchvstalým Kristem a seslání Ducha svatého. Tyto události byly pro první buňku církve, tj. jeruzalémské společenství, zlomem v chápání celé Ježíšovy osoby. Všechno to, co s ním prožili, co od něj slyšeli a co na vlastní oči viděli (srv. 1 Jan 1, 1nn) přestalo být záhadou a začalo v jejich myslích a srdcích do sebe zapadat. Změna vystrašených učedníků schovaných za zamčenými dveřmi ve společenství veřejně a radostně vyznávající Krista jen dosvědčuje hlubokou pravdu, kterou vystihl svatý Pavel krátkou větou: Nikdo nemůže říci: "Ježíš je Pán", leč v Duchu svatém (1 Kor 12, 3). Letnice ovšem nebyly jednorázovým zážitkem, po kterém se Duch svatý "stáhl do ústraní". Církev šla v tomto Duchu dál a s jeho pomocí začala brzy Ježíše chápat a hlásat ho i jiným. A bylo co vysvětlovat.

Přestože se věc zdála zprvu snadná, objevila se řada problémů: jak mohl Bůh jíst a pít, jak mohl trpět, jak je možné, že Ježíš křísil mrtvé a odpouštěl hříchy, tvrdil, že je Bůh, ale říkal si Syn člověka... První všeobecný koncil se v Nikáji sešel roku 325 právě proto, aby vyřešil spory o postavení Ježíše vůči Bohu. Koncil odmítl nauku alexandrijského kněze Aria o Synu, který je výtvorem Otce, a formuloval vyznání víry, kde o Ježíši prohlašuje, že je Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem. Právě o formulaci jedné podstaty... (řecky homoúsios) se strhly spory a ariánská strana razila formule jako např. podobné podstaty (řecky homoiúsios - tady je vidět, jak s jedním písmenkem stojí a padá správná víra), aby Syna nenápadně, ale zásadním způsobem podřídila Otci. Přestože se ve čtvrtém století ariánská hereze nebývale rozšířila a nevyhnula se ani řadě biskupů, podařilo se udržet pravou víru v božství Kristovo. Vyznání víry Nikájského sněmu bylo doplněno koncilem v Cařihradu (381) o část věnovanou Duchu svatému a takto rozšířené vyznání víry je nám dobře známé jako Krédo z nedělních mší.

Když koncily slavnostně vyznaly Kristovo božství, stalo se předmětem zpochybňování jeho lidství. Proto koncily v Efezu (431), Chalkedonu (440 - 461) a v Cařihradu (druhý toho jména v roce 553 a třetí v letech 680 - 681) objasňují, že Ježíš není jakýsi božsko-lidský schizofrenik, ale jediná osoba, totiž božská osoba Syna, která přijala naše lidství. Mluvíme-li tedy o Ježíšovi, mluvíme o jediné osobě, ale o dvou přirozenostech, které jsou v dokonalé harmonii, ale nejsou žádným způsobem smíšeny. Proto se Kristus projevuje jako Bůh i jako člověk, má vůli božskou i vůli lidskou, což je velmi dobře vidět při modlitbě v Getsemanské zahradě.

Víra církve o Ježíšově osobě zhuštěná v předchozím odstavci do několika vět má větší důsledky, než se zdá. Nejenže pouze v této víře lze vysvětlit vše, co o něm víme z evangelií, ale pouze a jen zakotveni v dogmatech prvních šesti ekumenických koncilů můžeme žít pravý křesťanský život. Převáží-li se naše víra z ortodoxního středu například k ariánskému výkladu (omezení božství), dochází velmi často k úpadku úcty k Ježíši. Modlitba upadá (proč se klanět někomu, kdo není Bůh?), evangelium je čím dál více "demytologizováno" až k úplnému popření nejzákladnějších faktů, jako je zmrtvýchvstání, a ze Spasitele se stává ideologický vůdce. Otočíme-li kormidlo o 180 stupňů a soustředíme-li se výhradně na božství Ježíšovo, dojdeme k zjištění, že následování Boha je věc zhola nemožná. Jestliže škrtneme Ježíšovo lidství, povede nás to možná k stále pompéznějšímu kultu, ale Kristův příklad, jak nám ho staví před oči evangelia, bude neuskutečnitelný, protože nebude lidský. Jednoduše shrnuto: uděláme-li z Krista pouhého člověka, degradujeme i církev na čistě lidský spolek, uděláme-li z Krista pouze Boha, povýšíme tím Evangelium na krásný, ale nesplnitelný ideál. Na jedné straně vyháníme z církve Boha, na druhé straně děláme z Boha balvan, který vše lidské udusí. Hloubavý čtenář si v dějinách najde zajisté dost příkladů pro podobné kolapsy, kdy s pravou vírou upadá ruku v ruce i modlitba a morálka.

Co říci na závěr? Někdy se mluví o dvou významech slova víra. První znamená obsah, tedy to, co vyznáváme, druhá pak vztah k to- mu, komu věříme. Mohli bychom zjednodušeně říci, že jde o znalost pravd víry (dogmatu) a o lásku k Bohu a pravý křesťanský život v Duchu svatém. Nenechejme se mýlit! Podobně jako nelze postavit do protikladu (buď - anebo) božství a lidství Kristovo, nelze ani omezit víru výhradně na znalosti nebo vztah. Láska nás vede k stále hlubší- mu poznání toho, kterého milujeme a lepší poznání živí naši lásku. Nepokládejme proto vyznání církve o Ježíši za rozumové přehánění nebo za hříčky vzdělanců, ale nechejme se prvními šesti koncily a jejich naukou vést k úžasu nad Boží moudrostí, která pro naše spasení činí věci podivuhodné.

Literatura:
Katechismus katolické církve 461-486
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů, ČKCH 1990
Ctirad V. Pospíšil: Christologie a spiritualita, Teologické texty 6/1996

Blahoslavení, vy chudí (Lk 6, 20)

Dagmar Kopecká

Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? (Jk 2, 5)

Vánoce by většina z nás asi označila za svátky štědrosti. A jak by ne: Štědrý den, plné stoly a spíže, hojnost dárků, nevšední velkodušnost a pozornost vůči druhým... Jistě na tom není nic špatného, naopak, je velkým požehnáním, je-li toto vše prožíváno jako znamení té první, ryzí a bezmezné Štědrosti. Štědrosti Boha Otce, který nám ve svém Synu daroval odpuštění a život věčný.

Bůh si vyvolil chudobu a chudé

První vánoční noc má však jinou náladu. Podíváme-li se na samu událost Ježíšova narození, sotva nám přijde na mysl právě štědrost. Aniž by ubíraly na slavnostnosti a radostnosti té chvíle, dýchnou na nás pokora, skromnost a chudoba: Maria s Josefem putovali do Betléma. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zá jezdním útulku nebylo pro ně místa. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: ťNebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.Ř (Lk 2, 6-12) Bůh si pro své narození jistě mohl vybrat důstojnější místo. Ale nevybral. Dal přednost obyčejnému chlévu. Stejně tak mohl své narození zvěstovat váženějším a urozenějším. Ani to však neudělal. Svědky Spasitelova příchodu na svět se z jeho vůle hned po Marii a Josefovi stali chudí pastýři. Právě oni zde zastupují celé lidstvo, lidstvo stižené strašlivou chudobou, lidstvo, které potřebuje spásu. Především však, společně s Marií, symbolizují chudobu Božích služebníků, která se projevuje jako pokora, důvěřivá odevzdanost a schopnost být obdarován. To je důležité poselství betlémské noci: Bůh si vyvolil chudobu a vyvolil si chudé.

Vánoce - svátky chudoby

Chudoba tedy patří do Vánoc stejně oprávněně jako štědrost. Chudoba Boha, který ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8, 9). A stejně tak chudoba Božího lidu, Mariina a Josefova, pastýřů, ... a naše. Spása se nabízí všem; avšak ne všichni po ní zatouží, ne všichni přijmou tak neobvyklé znamení a nečekaný způsob spásy, ne všichni se nechají obdarovat. Stát se chudým, to je první krok na cestě spásy.

Chudoba pojící se s Vánocemi se tedy netýká jen těch druhých - chudých, vůči kterým se může (a měla by) projevit naše vánoční štředrost. Není to jen chudoba Boha, který se pro nás ponížil a my jej za to o Vánocích oslavujeme a velebíme. Především by to měla být chudoba naše, pokora, duchovní dětství, otevřenost pro obdarování.

Tento rozměr Vánoc jako svátku chudoby a chudých dobře vystihoval předvánoční půst zakončený přísným postem na Štědrý den. Zkusme si jej uložit, i když již dnes není povinný. Pomůže nám uvědomit si a prožít vlastní chudobu, vzbudí v nás vděčnost za Boží dary a vědomí, že bez něho nic nejsme a nic nemáme. Není lepší přípravy na oslavu Narození našeho Pána, kdy se budeme sklánět nad dítětem v jesličkách a učit se vidět v něm Spasitele.

Druhy chudoby

Chudoba je poměrně složitý pojem. Nedá se dost dobře vymezit, aniž bychom nejprve rozlišili její jednotlivé druhy. Nejčastěji je rozdělována na chudobu hmotnou a duchovní; tyto dva druhy pak dále mohou být buď pozitivní (chtěné, dobrovolně zvolené) a nebo negativní (nežádoucí, nedobrovolné).

Negativní hmotná chudoba je nedostatkem nutných prostředků na zajištění důstojného živobytí. Je nedobrovolným společenským postavením, odlidšťuje a je nutné proti ní bojovat. Pozitivní hmotnou chudobu lze charakterizovat jako dobrovolné zřeknutí se hmotných dober ve prospěch něčeho lepšího: pro nebeské království (chudoba prorocká, eschatologická), ve prospěch hlásání evangelia (chudoba misionářská, apoštolská). To je chudoba evangelií. Následování chudého Boha cestou skromnosti a odříkání. Být jako on: chudý a pro chudé.

Negativní duchovní chudoba znamená nedostatek duchovních dober. Je nebezpečím pro syté a bohaté, kteří si myslí, že jim nic nechybí, kteří slouží mamonu a proto nemohou sloužit Bohu (srv. Mt 6, 24), a o nichž Pán Ježíš říká: Běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. (Lk 6, 24) Konečně pozitivní duchovní chudoba, chudoba blahoslavenství, ta je totéž co naprostá svoboda a nezávislost. Pokora a důvěra v Boha. To je chudoba Mariina, chudoba pastýřů, chudoba, bez níž se neobejdou opravdové Vánoce, bez níž není možný skutečný křesťanský život.

Blahoslavení chudí v duchu

Pozitivní duchovní chudoba je nezbytným předpokladem našeho obrácení a naší cesty k Bohu. Umožňuje, aby se Bůh zrodil v nás, dává nám prožít Vánoce v duši. Jejím ovocem je pokora a důvěra v Boha. Zbavuje nás pýchy a přivádí nás až k vědomí naprosté závislosti tvora na Stvořiteli. Vede nás také k bezpodmínečné důvěře v Boha, k naprosté odevzdanosti do jeho vůle.

Neodstraňuje pouze nezdravou závislost na majetku, ale také lpě- ní na slávě a poctách tohoto světa. Na vlastních přáních a představách, kterými děláme z Boha svého služebníka. Učí nás zříkat se světa, sebe a vždy volit Boží království. Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. (Mt 5, 3)

Dává nám svobodu, schopnost přijmout každé své omezení a učinit z něj nástroj slávy Boží. Upevňuje v nás postoj neužitečných služebníků, kteří nehledají sebe, ale Boha.

To, co zde bylo řečeno o duchovní chudobě jednotlivce, platí podobně i pro celou církev. Také ona je povolána k chudobě, má být společenstvím chudých. Chudá a pro chudé, služebnice Pána. Obrazem takové církve je Panna Maria.

Maria - vzor chudoby

Maria je vzor dokonalé pokory a chudoby. S důvěrou očekává spásu. Je nepatrnou služebnicí, která může od Boha přijmout veliké věci, aniž by je pošpinila, znehodnotila. Ví, že jí nic nepatří, nic si nepřivlastňuje, je průzračnou nádobou, skrze niž jasně září Boží moc a sláva. Je opravdu zcela chudá podle ducha, naplněná pokojem a radostí. Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici... (Lk 1, 46-55)

O Vánocích, těch liturgických i těch duchovních - Vánocích v naší duši, k nám přichází štědrý Bůh. Přináší nám spásu, veliký, všechna naše očekávání převyšující dar. Nezastihne-li nás však chudé, vědomé si vlastní ubohosti a potřeby vykoupení, toužící po onom daru a schopné jej přijmout, naše cesty se rozejdou. Jednoho dne možná navždy. Staňme se maličkými a uvidíme veliké věci, které pro nás Bůh připravil. Zvolme chudobu a získejme nepomíjející bohatství v nebi.

Literatura:
R. Cantalamessa: Chudoba, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995
H. Buob: Povoláni k vydanosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995
M. Marsch: Blahoslavenství Ježíšova, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996

Byl malý Ježíš vševědoucí?

Někdy nás může v evangeliu překvapit nebo dokonce zarazit skutečnost, že Pán Ježíš něco nevěděl: "O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ...ani Syn, jenom sám Otec." (Mt 24, 36) Hned nás napadá, jak je to tedy s tím Ježíšovým božstvím? Pán Bůh je přece vševědoucí. Je-li Kristus Bůh, jak vyznáváme, musí vědět to, co ví Bůh - tedy všechno. Neví-li všechno... v koho to vlastně věříme? To, s čím se nemůžeme vyrovnat v Ježíšově dospělosti, nám v Betlémě vůbec problémy nedělá. Naopak. Vyzdvihujeme a oslavujeme slabost, bezmocnost dítěte, které leží v jeslích, aniž bychom pochybovali, že od počátku je to vtělený Bůh. Vůbec nás nenapadne, že to dítě zabalené v plenkách, odkázané na člověka, by mělo být vševědoucí. Představa, že malý Ježíšek jenom hrál svou kojeneckou nevědomost a ve skutečnosti shovívavě hleděl na lidskou omezenost, není vůbec příjemná. A když ho Maria učila první slova a vyprávěla mu dějiny Božího lidu, poslouchal ji jenom proto, aby jí nezkazil radost z rodičovské úlohy, ačkoli to všechno dávno znal? Nebo ji neposlouchal? Vše se v nás bouří, a právem - cítíme v tom nějakou faleš. Vždyť by to nebyl pravý člověk. Ale když upustíme od Ježíšovy vševědoucnosti, neopouštíme tím zároveň jeho božství?

Tady se setkáváme s praktickými důsledky učení o počtu přirozeností a osob v Ježíši Kristu. Když si čteme o prvních koncilech, možná kroutíme hlavou, o co vlastně těm otcům šlo. Spor o slovíčka, o nějakou "filosofii"! Co si máme počít v praktickém křesťanském životě s pojmy, jako je přirozenost, osoba, nebo dokonce hypostaze? Jestliže jsme se někdy setkali s termínem "hypostatická unie", možná nám to přišlo spíš jako znesvěcení než jako vystižení bytosti Ježíše z Nazareta. Nicméně staří křesťané si brzy začali uvědomovat potřebnost rozlišení přirozeností od osoby v Kristu právě pro duchovní život. Pokud měl poznání všeho, jak to měl na světě snadné proti nám, kteří se topíme ve tmě a nejistotě. Jestliže byla v Kristu například jen jedna vůle, božská, pak pro něj bylo snadné trpět. Jak ho máme následovat? Jak je to tedy s vlastnostmi a schopnostmi Ježíše z Nazareta?

V první řadě si musíme uvědomit, že vlastnosti, schopnosti, a tedy i činnosti čehokoliv a kohokoliv závisejí na přirozenosti. Jak už samo slovo napovídá, přirozenost je něco, co je dáno věci "při rození", samotným vznikem (v případě Boha od věčnosti). Každá věc je od samého počátku něčím - křemenem, pšenicí, zajícem, člověkem. Nic nevzniká jako něco zcela neurčitého, nedefinovatelného, co by se teprve vývojem dotvořilo. Samozřejmě, že se věci "dotvářejí", nejsme stejní při narození jako při smrti, ale všechno, co se sebou můžeme udělat, je už nějak zakódováno v našich možnostech, v naší přirozenosti. Člověk nemůže létat, ale narozdíl od ptáků může zase psát. Přirozenost je tedy něco, co nám na jedné straně dává možnosti rozvinutí, ale na druhé straně nás to omezuje.

A nyní zpět ke Kristu. Celá naše víra stojí na tom, že v jediné osobě Ježíše Krista se setkaly dvě přirozenosti - jedna božská, druhá lidská. Ta osoba (ve filosofické mluvě "hypostaze") je druhou božskou Osobou. Jedna jediná Osoba, jedno jediné "Já" existuje ve dvou přirozenostech, které sjednocuje. To je vše, co se skrývá pod tajemným souslovím "hypostatická unie". Pán Ježíš nemá tedy lidskou osobu, to ale neznamená, že není plně člověkem. K plnému lidství mu stačí lidská přirozenost - nejenom s jejími možnostmi, ale také s jejím omezením.

Jestliže jsou v Kristu dvě přirozenosti, musí v něm být také dva druhy činností, které z těch přirozeností vyplývají. Tedy také dvojí poznání, vědění. Jedno božské, ničím neomezené, druhé lidské, jako máme my. Jen stěží si dovedeme představit, jak se do jedné osoby vejdou tyto dvě neslučitelné skutečnosti. Jak vnímal sám sebe? Jako vševědoucího nebo jako omezeného ve svém poznání? Musíme si uvědomit, že i vnímání sebe sama už je druh poznání. Osoba a poznání sebe sama jako osoby, není totéž (což dobře chápeme u dětí nebo u lidí mentálně postižených). V božské přirozenosti prožíval Ježíš své jediné Já božským způsobem, v lidské přirozenosti lidským způsobem. Ježíš jakožto pravý člověk si sám sebe, svou osobu uvědomoval na základě psychologických zákonů běžných u člověka.

(E. Fuchsová)

Lidské nevědění Ježíše z Nazareta

Ctirad Václav Pospíšil ofm

Ježíš jako pravý člověk si bude uvědomovat sám sebe v souladu s rozvojem své lidské přirozenosti. Domněnka, že bezprostředně po svém početí si Ježíš jako člověk mohl být plně vědom své osobní identity, se naprosto příčí naší zkušenosti a zdá se být v rozporu s tím, že Ježíš se nám stal podobný ve všem kromě hříchu. Také evangelia neříkají naprosto nic o tom, že by Ježíš z Nazareta projevil jasné vědomí svého synovství již v útlém dětství. První takový projev zaznamenává evangelista Lukáš (srv. Lk 2, 49.52).

Vidíme, že Ježíš dospěl k vědomí své naprosto výjimečné osobní identity ve stejné době, jako k takovému vědomí dospívá normální člověk, tedy okolo dvanácti let. V tomto smyslu četl Lukášův text například Cyril Alexandrijský:

Moudrý evangelista poté, co hovořil o Slovu, které se stalo tělem, ukazuje, že ten, který se spojil podle řádu vtělení s tělem, jež přijal, nechal jej růst podle jemu vlastních zákonů. ... Řekl bych také, že pro něj bylo velice snadné projevit již v dětství podivuhodnou moudrost, to by se ovšem jen velmi málo lišilo od magie a znamenalo by to porušení řádu vtělení. Toto tajemství se naplnilo bez povyku. Svolil tedy, aby v něm zákony lidství zachovaly svou plnou platnost.

Jestliže se Ježíšovo vědomí o sobě samém rozvíjelo stejně jako u ostatních lidí, pak ale také musí platit, že Ježíš od určitého momentu svého života na zemi musel vědět, kým vlastně je. Jinými slovy, normální člověk neřekne "věřím, že jsem ten a ten", ale potvrdí, že skutečně ví, kdo je. Pokud my věříme, že historický Ježíš z Nazareta je Pán, Kristus, Boží Syn, pak on to samé musel jako pravý a úplný člověk vědět s naprostou jistotou. Kdyby totiž Ježíš pouze věřil ve svou osobní identitu, nebyl by vlastně pravým člověkem jako jsme my. Tvrzení o víře Krista je tedy cosi absurdního, Ježíš nemohl věřit v sebe sama a v to, kým je, on to musel vědět. Dále platí, že Ježíš, pokud měl splnit svoji úlohu zjevitele a spasitele, musel mít naprosto jisté poznání toho, co měl zjevit. Člověk z Nazareta může být skutečně Spasitelem jedině tehdy, když bezpečně ví, že je Božím Synem.

Ponechme nyní stranou otázku jistoty Ježíšova vědomí a jistého poznání a věnujme se otázce jeho nevědění. Již z toho, že Ježíšovo lidské poznání se vyvíjí, vyplývá nevyhnutelně jisté nevědění. Konec konců Ježíš v době svého pozemského života zcela otevřeně hovořil o svém lidském nevědění ohledně dne soudu. Musíme si uvědomit, že kdyby Ježíš jako člověk o dni soudu věděl a tvrdil by opak, lhal by, což je nemožné.

Ježíš se tedy chtěl stát skutečným člověkem, a tak se naprosto dobrovolně zřekl každého vědění, které by mu usnadňovalo jeho úkol a které by činilo jeho zkoušky ne zcela reálnými. Opravdovost Ježíšových zkoušek netkví v možnosti selhat, ale v tom, že Ježíš jako pravý člověk musel ve zkouškách opravdu nasadit všechny svoje síly, které nenahrazovala nějaká moc shůry. Ježíš nezůstane jako člověk ušetřen ničeho a nic v něm nezůstane ušetřeno. Realita Ježíšových zkoušek plně odpovídá realitě jeho lidství a také opravdovosti naší spásy. Proto se také Ježíš chtěl vydat určité nejistotě obdobně, jako jsme takové nejistotě vydáni my. Navíc tato nejistota představuje prostor pro důvěru v druhého, a důvěra je přece určitou korunou vztahu k druhému. Ježíš prožívá své poslání v naprosté důvěře v Otce, do jehož rukou svěřuje vše. Bez dobrovolného nevědění by tato důvěra v Otce nebyla možná a Ježíš by neprožíval svůj synovský vztah důvěry k Otci plně lidským způsobem. Kdyby se Ježíš nevydal díky dobrovolnému nevědění určité nejistotě, znamenalo by to, že Bůh se stal člověkem jenom zdánlivě, znamenalo by to, že Bůh se vlastně bojí stát se opravdu člověkem a vzít na sebe tíži našeho lidství, které je nevyhnutelně vystaveno určité míře nejistoty a nezajištěnosti. To všechno je nejen absurdní, ale představuje to i rouhání. Když se Bůh stane člověkem, stane se jím dokonale a rozhodně při tom "nepodvádí".

Jestliže ale v našem případě je nevědomost trpně snášené omezení, u Ježíše jde o dobrovolné zřeknutí se, o dobrovolné odmítnutí všeho, co by jej zvýhodňovalo a co by činilo jeho lidství ne zcela pravým. Ježíšovo lidské nevědění je skutečně paradoxním projevem bezbřehé Boží všemohoucnosti, odvahy a síly, projevující se ve slabosti. Tento paradox vystihuje skvělým způsobem evangelista Jan, když to, co se na první pohled jeví jako úděsné ponížení, se očima víry odhaluje jako projev Boží slávy a jako povýšení Božího Syna.

Pravdivost těchto úvah dokládá analogie mezi Písmem, tedy psaným Božím slovem, a Kristem, vtěleným Božím Slovem. Písmo je totiž neomylné v oblasti skutečností a pravd týkajících se naší spásy, ale tato spolehlivá pravdivost se nevztahuje například na výpovědi z oboru přírodních věd nebo historie. Jestliže Ježíš Kristus je vtěleným Slovem, pak na jeho lidské vědění by se zcela logicky měly vztahovat tytéž charakteristiky, které platí pro zjevené Boží slovo. Tento vztah ale musí nevyhnutelně platit i opačně. Jinými slovy, omezení neomylnosti Písma na pravdy týkající se naší spásy znamená, že jeho Autor nechce, aby se zjevení stalo prostředkem a nositelem vnitrosvětské moci, protože jeho království je sice v tomto světě, ale zásadně není z tohoto světa.1 I z tohoto hlediska se tedy v Ježíši Kristu naplňují Písma a odhaluje se jejich nejhlubší podstata a smysl.

Tuto skutečnost krásně formuluje sv. Bonaventura: "Pod povrchem zjevného slovního smyslu se skrývá tajuplná a hluboká moudrost, aby tak byla potřena pýcha, ..., aby stejně, jako Kristus byl ovinut chudými plénkami, Boží moudrost byla v Písmu zavinuta do pokorných forem."

Úcta k Dítěti Ježíšovi

Petr Beneš

"To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích. (Lk 2, 12)"

Kostel Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského v pražské Karmelitské ulici je svatyní, kde se uchovává a uctívá tzv. Pražské Jezulátko. Pro cizince je to jedno z nejznámějších míst v našem hlavním městě, pro mnoho Pražanů místo téměř neznámé. Pro mnohé je pak úcta vzdávaná zde Jezulátku nepochopitelná, snad až pohoršující.

Bůh vzal na sebe dětství

Uctívání Pražského Jezulátka je však jen jednou z forem pobožností ke Kristovu dětství. Událost vtělení a způsob, jak k němu z bož ského úradku došlo, spolu však úzce souvisí. Vánoce, jež jsou v liturgickém roce vrcholným obdobím úcty ke Vtělení, jsou tedy i vrcholem úcty k Ježíšovu dětství. Proč je tak důležitý způsob, jakým Spasitel vstoupil do našeho světa? Jaké důsledky by rozjímání o Kristově dětství mělo mít na naši zbožnost?

Ježíšovo dětství je samozřejmě zcela plnohodnotnou součástí Kristova výkupného díla. A souvisí s tím nejhlubším tajemstvím naší víry: Kristus Ježíš, druhá božská osoba, se sám sebe zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk ... (Flp 2, 7)

Ježíš Kristus tedy od počátku prožívá plný lidský život, sdílí jej bez jakýchkoli výjimek kromě hříchu. Ježíš Kristus narozený v Betlémě je opravdu pravým člověkem. Rodí se jako bezbranný a zcela závislý na lidské péči, na rodičovské lásce. Bůh se svěřuje do rukou člověka. Zcela se vzdává sebe. Vede nás tak k tomu, abychom se v pokoře klaněli tomu, co přesahuje všechny představy tohoto světa. Kdyby vstoupil na tento svět s mocí a slávou, nebyl by tím mečem, který od sebe odděluje světlo a tmu, protože moc jako prostředek vládnutí svět dobře zná. Kristovo dětství nás učí úplně se spolehnout na víru. Mudrc mě může přesvědčit svými slovy, vojevůdce svou mocí, mučedník svou odvahou. Vidím-li Boha v malém dítěti, nemůže mě k tomu vést nic než víra, spolehnutí na Boží slovo. Klanět se dítěti tedy potažmo znamená úplně něco jiného, než je zastáncům pobožnosti k Dítěti Ježíši

vytýkáno. Neznamená ulpívat na žádných svých falešných představách, vzatých z běhu tohoto světa. To, co může spasit, je víra, úplné spolehnutí na toho, kdo jedná velice skrytě a tiše, nenápadně a neokázale. Bez Kristova dětství bychom byli stále pokoušeni vidět v Ježíši jen velkého mistra a divotvůrce.

Dítě utváří společenství, uzdravuje vztahy ve svém okolí. Je tře- ba se o něj postarat, je třeba obětovat mu část svého života, svých plánů (rozjímejme o sv. Josefovi!). Ono, malé a bezbranné, jistým způsobem utváří naše životy, mění stupnici našich hodnot. Vyvolává v nás na světlo mnohdy potlačené city, samotnou svou přítomností obrušuje hrany našeho sobectví. Ježíš přišel uzdravit a obnovit náš vztah k Bohu, a tím i naše vzájemné vztahy. Místem, kde tato obnova započala, byla právě Svatá rodina.

Svěřuje-li se Bůh člověku, vyjadřuje mu tím i bezmeznou důvěru. Navzdory vší zkaženosti jsme v očích Božích dobrými a stojíme mu za lásku, která se vydává do krajnosti. Jsme "schopni Boha", konec- konců, právě v tom a jedině v tom se naplní naše poslání.

Následování Dítěte Ježíše

Kristus je jedinou cestou k Otci. Dítě Ježíš nás neučí této cestě slovy, ale příkladem. Právě rozjímáním o Ježíšově dětství lze snad trochu lépe uchopit pozdější časté výzvy učitele Ježíše, abychom se stali malými, dětmi, a tak nejjistěji vstoupili do Božího království. Kristův život a Kristova slova se vzájemně osvětlují, doplňují, vykládají.

Dítě Ježíš nám ukazuje velice naléhavě na nezastupitelný význam tzv. pasivních ctností v křesťanském životě. Tedy ctností, které spočívají v tom, že nechám na sebe plně působit Boha, nechám se jím utvářet, mé nejvyšší úsilí, a často to bude velice bolestivé, pak musí být snažit se neklást mu odpor.

Především se jedná o pokoru. O to, abych přijal plnou pravdu o sobě. A k pravdě o člověku patří, že je zraněný, závislý, potřebný, nemocný, slabý. Budu-li to tajit, těžko opravdu pocítím potřebu u- zdravení. Dítě prostě je závislé na rodičích. Jinak by nepřežilo. Ježíš je Syn Boží a Mariin. I my jsme děti Boží.

Dítě je tedy zcela odevzdané do vůle rodičů. Nečiní si starosti o to, co přijde, spoléhá na ty, kteří jej milují. Žije přítomností. Ježíšovo úplné vydání se lidem by nás v podivuhodné výměně mělo vést k úplnému vydání se Bohu, v němž jsme díky Kristu poznali Otce. Ježíšovo dětství nás učí docenit význam poslušnosti. Poslušnost vůči tomu, kdo víc ví, je zkušenější a má mě rád, je zárukou, že jdu správnou cestou i tehdy, když jí sám nerozumím. Poslušnost vůči Bohu, který k nám mluví v církvi, je zárukou toho, že jdeme správným směrem. Dítě Ježíš, vtělený Syn Boží, ve všem poslechl i Boží Zákon. On, jeho Tvůrce, se mu podřizuje (obřízka, obětování v chrámu, ...), a tím jej naplňuje, dává mu konečný smysl.

Ježíšovo dětství bylo i dobou chudoby, nedostatku, pronásledování (útěk do Egypta ...). Učedník není nad mistra. Ani pro nás toto vše nesmí být jen jakousi dobrovolnou nadstavbou v našem duchovním životě. Ale nesmíme to ani křečovitě hledat, dítě žije to, co se právě děje, mnohému nemůže zabránit, ve spolehnutí a důvěře tím musí projít.

Konečně to, že se Kristus narodil jako malé děcko, vyrůstal u svých rodičů, vedl třicetiletý skrytý život, mluví k nám o nesmírném významu trpělivosti a čekání v našem životě. Kristus nic neuspěchal, člověk musí projít postupným vývojem, není dobré urychlovat naše pomalé zrání. Každá etapa má v našem životě svůj význam, vše má svůj čas, dětství není jen přípravou na dospělost, je plnohodnotnou fází živo- ta. To platí i o našem duchovním životě. Následovat v tomto smyslu Dítě Ježíše znamená prostě plnit to, co ode mě momentálně Otec chce, k jinému mi ostatně ani nedá zatím sílu. Dítě většinou nekoná velké činy, chce-li se zalíbit, volí k tomu prostředky jemu vlastní, krásné a cenné úmyslem, nikoli velikostí výsledku. (Tady někde tkví i kořeny spirituality sv. Terezie od Dítěte Ježíše.)

Jesličky a kříž mluví o tom samém - o bezmezné lásce Boha k člověku; obojí je v očích světa pohoršením, v obou případech Bůh bojuje zbraněmi světu nepochopitelnými. Obojí mluví velice naléhavě o tom, abychom všechnu svou důvěru vložili na Boha. Snad se můžeme odvážit uplatnit slova sv. apoštola Pavla když jsem slabý, právě tehdy jsem silný na samotného Boha. Právě tím, že volí ty nejzranitelnější a zdánlivě nejbezmocnější prostředky, ukazuje svou moc, která není z tohoto světa.

Úcta k Jezulátku

Pražské Jezulátko je ozdobeno královskými odznaky. Je samo, ne jako většinou s Marií. Je zobrazením Krista Krále, který kraluje pokorně, tiše, skrytě. Ale navěky.

Začali jsme naši úvahu tím, že úcta k Pražskému Jezulátku bývá často nepochopena. I teď bychom se mohli zeptat, zda je úcta prokazovaná sošce, včetně takových skutečností, jako je její korunovace, či převlékání, přiměřená. Jistě, chápeme, co nám chtěl Bůh říct svým dětstvím. Ale co s tím vším má společného onen kult "sochy"? Hod- ně. Tato a podobné formy zbožnosti vycházejí z toho, jak absolutně se nám Bůh daroval, jak blízko nám je. Každá pobožnost by měla pozvedat lidskou mysl k Bohu. Ale ne k Bohu našich představ, ale ke skutečnému Bohu. K tomu, který stvořil člověka s rozumem i smysly, s vůlí i s city. A tím vším mám Boha chválit. Člověk není anděl, má tělo, smysly. A ve stvořených věcech může jejich pomocí, je-li mu dán dar rozumu, nacházet Boha. V sošce Jezulátka uctíváme Kristovo dětství, reálné, pravé, nepředstírané. Něha a starost, která tuto úctu provází, je neumělým pokusem o vyjádření našich citů ke Kristu. Je to pokus lidský, ale Bůh od nás jako od lidí přece jinou odpověď nečeká. Bůh chce celého člověka a přišel na svět, aby uzdravil celého člověka, tedy aby i naše city zaměřil tím správným směrem. Sama forma pobožnosti jistě může být mnoha lidem cizí, nikdo k ní také není zavázán. Neměli bychom ale odsuzovat vše, co se liší od našich zvyklostí. Koneckonců, tzv. lidová zbožnost může být sice v některých svých projevech přepjatá, může vést např. v umění ke kýčovitosti, v žádném případě však není nebezpečím pro samu víru, narozdíl od racionalistických a intelektuálních koncepcí jakési čisté víry, která pyšně rozhoduje o tom, jak má Bůh opravdu hovořit ke svým dětem. A on zatím mluví zcela jasně, třeba i vyslyšením nesčíslných proseb k Pražskému Jezulátku.

Modlitba P. Cyrila k Milostnému pražskému Jezulátku

Ježíšku přemilý, tobě se vzdávám,
pro lásku přesvaté Matky tvé žádám:
pomoz mi v úzkostech, rač mi dát sebe,
k tobě se utíkám a věřím v tebe.
Že mi tvá milost vždy na pomoc přispěje,
to jest má neklamná v žalosti naděje.
Že jsem tě hněvala (urážel), přehořce lituji,
nade vše, Ježíšku, tebe teď miluji.
Odpusť mi hříchy mé, pádu mne ochraňuj,
dej mi, ať vytrvám, mocí svou při mně stůj!
Pevně ti slibuji, že se chci napravit,
ve ctnostech prospívat, hříchem tě nermoutit,
tobě se odevzdat, tvojí být obětí,
tobě vždy náležet, pro tebe trpěti,
tobě chci sloužiti, k tobě vždy věrně stát,
bližního pro tebe jak sebe milovat.
Prosím tě, Ježíšku, rač na mne pohlédnout,
opatruj duši mou, nedej mi zahynout.
Uděl nám, Králi náš, bychom tě s Marií,
s Josefem, se všemi svatými anděly
v nebeské otčině na věky chválili.
Amen, amen, amen.

K historii Milostného Pražského Jezulátka

Původ sošky není znám, zachovala se však starobylá legenda, která líčí její vznik. Vytvořil ji prý někdy v 11. či 12. století jeden zbožný mnich v polorozbořeném klášteře kdesi v jižním Španělsku. Tvář se pokoušel modelovat podle zjevení Božského Dítěte, které se mu zjevilo. Nebyl však dlouho schopen vystihnout jeho líbeznou podobu. Až na sklonku života se mu Dítě zjevilo podruhé, a teprve poté se mu poda řilo tvář věrně dokončit. Ověřená historie Pražského Jezulátka začíná v polovině 16. století. Sošku s sebou do Čech přivezla Maxmiliána Maria Manriquez de Lara, když se roku 1556 provdala za Vratislava z Pernštejna. V její vlasti, ve Španělsku, byla úcta k Dítěti Ježíši velice rozšířena, propagovali ji především karmelitáni. Paní Maxmiliána da rovala sošku své dceři Polyxeně jako svatební dar, která ji po smrti svého manžela roku 1628 věnovala karmelitánům u Panny Marie Vítězné. Vroucí úctu prokazovali Jezulátku tehdy zvláště novicové. Po přeložení noviciátu do Mnichova úcta k němu ochabla, roku 1631 vpadli do Prahy Sasové, vyplenili i karmelitský konvent, soška byla tehdy vyhozena do smetí, přitom se jí ulomily ruce. Roku 1634 karmelitáni z Prahy uprchli před Švédy. Za rok se sice někteří bratři vrátili, ale soška Jezulátka už upadla v zapomnění. Roku 1637 byl do pražského konventu povolán P. Cyril od Matky Boží, který se tu před lety v noviciátu modlil u sošky Jezulátka. Začal po ní proto pátrat a nakonec ji skutečně nalezl, byla však ve velice špatném stavu. Na její opravu si však P. Cyril musel pro nedostatek peněz dost dlouho počkat. Postupně začala být soška proslulá podivuhodnými vyslyšeními proseb, úcta k ní výrazně vzrostla a roku 1641 byla přenesena z kláštera na hlavní oltář kostela. Později pro ni byla zřízena zvláštní kaple. Konečně roku 1741 byla přenesena na ol tář, kde je dosud. Zázraky a vyslyšení proseb k Jezulátku se množily, vzrůstal i počet darů, kterých se sošce dostalo. Zejména díky karmelitánům se úcta k Pražskému Jezulátku začala šířit po celém světě, zvláště ve španělsky mluvících zemích. V celé La tinské Americe je mnoho oltářů a soch Pražského Jezulátka, uctíváno je i v Číně, Oceánii a jinde. V minulosti byla socha Pražského Jezulátka místem, kam se uchylo vali věřící nejen ve svých soukromých potřebách, ale i v dobách ohrožení města a národa. Ani dnes bychom neměli zapomínat na to, že u této sošky si již mnoho lidí vyprosilo od Boha milost a pokoj.

Betlémská hvězda

Jedním z nápadných symbolů našich Vánoc je ona velká kometa, která stojí nad betlémským chlévem. V evangeliu sv. Matouše čteme o jakési hvězdě, která se ukázala mudrcům od Východu. Po mnoho staletí vždy znovu a znovu naplňuje tato zpráva o betlémské hvězdě lidskou fantazii. Mnoho laiků i odborníků si kladlo otázku, co to asi bylo za mimořádný úkaz, který se tehdy odehrál na nebeské klenbě. S betlémskou hvězdou je také úzce spojena otázka přesného data narození Ježíše Krista.

Dříve než se pokusíme identifikovat betlémskou "hvězdu" s urči- tým astronomickým úkazem, připomeňme si stručně onu část evangelia: Mudrci viděli hvězdu na východě před příchodem do Jeruzaléma (Mt 2, 1-2), a znovu cestou do Betléma (2, 9). V Jeruzalémě jí nebyla věnována žádná pozornost (srv. 2, 3.4) a zpráva mudrců zde způsobila rozruch. Jelikož se mudrci nevrátili do Jeruzaléma (2, 12.16), aby podali zprávu o dítěti králi Herodovi, král rozkázal usmrtit všechny chlapce v Betlémě a celém okolí ve věku do dvou let.

Již z tohoto vyprávění můžeme stanovit podmínky pro hledání "hvězdy": nápadný objekt, možnost předpovědi, znovuobjevení po 2 letech, nevzbuzující pozornost v Jeruzalémě, objekt astrologicky význam- ný.

Mezi nejnápadnější úkazy na obloze patří jasné komety, novy a supernovy. Avšak ani komety, ani novy nebylo možno předpovědět. Navíc komety byly všeobecně považovány za nepříznivá znamení. Jak by se mohli mudrci zaradovat při spatření komety (2, 10), jež tenkrát vzbuzovala hrůzu? Nova či supernova nevyhovuje podmínce znovuobjevení, navíc v té době nebyla žádná pozorována.

Jako další kandidáti na "hvězdu" se nabízejí jasné planety. Ukazuje se, že uvedeným podmínkám nejlépe vyhovuje planeta Venuše. Samotná Venuše nám však nestačí. Objevovala se totiž na obloze pravidelně po staletí a žádní mudrci se nepřišli poklonit do Betléma narozenému králi, i když atronomové v Mezopotámii uměli polohy planet předpovídat. Potřebujeme najít nějaký jedinečný úkaz. Pro tento účel astronomové zkoumali možné úkazy v čase 14 až 4 př. n. l., zahrnující všechny pozorovatelné konfigurace planet blízko konjunkce a jiné výrazné úkazy. Technicky se jedná o velmi náročný úkol, řešitelný jen pomocí počítačů.

Jako "betlémská hvězda" byla nakonec identifikována série astrono mických jevů počínajících r. 12 př. n. l. Tehdy se na večerním nebi objevila Halleyova kometa vycházející s planetou Mars, a na druhé straně oblohy právě zapadala trojice planet Jupiter, Venuše a Merkur. Úkazy končily v r. 10 př. n. l. konstelací planet Venuše, Jupitera a Marsu. Na jedinečnost těchto jevů ukazuje velmi malá pravděpodobnost jejich opakování.

Co tyto úkazy znamenaly pro babylónské mudrce-astrology? As- trální význam planet je doložen ze studia klínopisných tabulek. Jupiter jako "král králů", "pán nebe a země" byl nejmocnější planetou. Venuše představovala "královnu vesmíru", zdroj lásky, a Merkur byl znamením moudrosti. Když se r. 12 př. n. l. tato trojice planet objevila v souhvězdí Vah symbolizujících spravedlnost, mezopotámští mágové došli k přesvědčení, že se má narodit král-mesiáš. To bylo zdůrazněno kometou na opačné straně oblohy. Z dráhy komety na obloze mohli astrologové usoudit, že ji použily síly dobra proti silám zla (Mars). V roce 12 byla Venuše na západě, což byla pro narození nepříznivá poloha, narození však bylo předpovězeno. Avšak r. 10 byla konstelace opačná: Jupiter s Venuší vycházely a Mars zapadal. To oznamovalo, že teď se konečně Mesiáš narodí, neboť síly temnot mizely na západě. V tu dobu se mudrci vydali do Palestiny. Rok 10 př. n. l. je tedy datem narození Ježíše. Přitom dvouletý interval mezi pozorovanými jevy odpovídá věku dětí zabitých Herodem v Betlémě a okolí: Herodes se mudrců zevrubně vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila (srv. Mt 2, 7).

Nemůže se však jednat o náhodnou shodu, pro kterou má nevědecká astrologie vždy nějaké "šikovné" vysvětlení? Podrobná zkoumání v oblasti historie, astronomie a chronologie náhodnou shodu vylučují. Jiná nezávislá historická datování potvrzují, že rok 10 př. n. l. byl skutečně rokem Ježíšova narození. Skutečnost, že astronomicky vypočtené úkazy a historické události souhlasí v tomto případě s astrologickými předpověďmi, je sice udivující, zdaleka to však neznamená, že bychom měli starou babylónskou astrologii považovat za vědeckou.

Dalším rozborem historicky známých dat lze dokonce stanovit přesné datum Ježíšova narození: 22. listopad. Ukazuje, se že toto datum správ- ně stanovil již ve 2. stol. Klement Alexandrijský, v průběhu staletí však jeho datum zapadlo mezi jinými chybně určenými. Vidíme, že rok ani den Kristova narození, tak jak ho tradičně slavíme, není přesný. Slavení svátků je však věc konvence. Např. Velikonoce připadají na proměnlivé datum, závislé na fázích Měsíce, ačkoliv historické události Ježíšova ukřižování odpovídá jediné datum.

O Vánocích se tvrdí, že původ jejich data je v oslavách zimního slunovratu, nebo naopak že byly zavedeny, aby tyto pohanské svátky potlačily. Ve světle uvedených dat však můžeme přirozeně vánoce po- važovat za dobu, kdy byl malý Ježíšek přinesen do chrámu, aby byl obětován Bohu podle Mojžíšova zákona. Hvězda, která tehdy zářila nad Betlémem, byla "obyčejná" Venuše.

podle článků J. Šuráně: O hvězdě betlémské a Chronologie veřejného působení Ježíše Krista (Říše hvězd 12/1992 a 11-12/1994) zpracoval J. Kopecký

Skrze Marii k Ježíši

Petr Beneš

"I naše srdce má uvažovat, co to znamená být Matkou Boha." (M. Luther)

Z milostivého úradku Božího byl člověk pozván ke spolupráci na díle svého vykoupení. Bůh dává sám sebe, nejvyšší možnou milost, v Ježíši Kristu. A činí svého Syna z vlastního rozhodnutí závislým na našem svobodném přijetí. Posílá jej na svět skrze člověka. Nikoli ale jakoby nějakým průchodem, pouhým prostředkem, ale skrze svobodnou lidskou lásku, spoluúčast, odevzdání, souhlas. Skrze Marii.

Mariino mateřství

Mariino vyvolení k tomu, aby se stala Boží matkou, je obrovským důkazem Boží milosti, lásky a úcty k lidské svobodě. Maria byla, je a vždy bude "pouhým" člověkem, a přesto v jistém slova smyslu jí byla svěřena naše spása, ona byla vyvolena k tomu, aby kralovala i nad anděly.

V Mariině osudu se tak jako v čistém zrcadle odráží velikost lidského údělu, ničím nezasloužená. Všechno je milost - říká Maria svým Magnificat a celým svým životem, především však svým mateřstvím, ze kterého pramení všechny ostatní milosti.

Jestliže je Ježíš skutečným člověkem, pak musí být Maria matkou v nejplnějším smyslu slova. Ježíš Kristus je plodem jejího těla. Je důvodem a cílem její lásky. Bůh se přece rozhodl sdílet celý lidský život. I bezmocnost nemluvněte zcela závislého na mateřské lásce. Tvrdil-li by kdo, že Maria dala Kristu pouze tělo, popíral by pravé lidství Ježíšovo. Pravý člověk se rodí v závislosti, roste láskou a péčí. Mezi matkou a dítětem se utváří neopakovatelný vztah. Měl-li se Bůh opravdu stát člověkem, musela ta, jíž si k tomu vyvolil, být tou nejopravdovější matkou.

Podíváme-li se na jakékoli zobrazení Madony s dítětem, vidíme, s jakou oddaností lne malý Ježíš k Marii. To je Boží láska k lidem. To je ta podivuhodná Boží "slabost" vůči lidem. Naše odpověď na tuto lásku musí být stejně bez hranic. Cokoli se dá přehnat, láska k Bohu ne.

Jakákoli mez, limit, který si sami stanovíme, je zraněním Boží lásky k nám.

Chvalme ji

Proto bytostně potřebujeme Marii. Nikoli abychom mohli sentimentálně vzdychat, ale abychom mohli být realisty. Milovat Boha je přeci to nejskutečnější, co bychom měli činit, k tomu jsme stvořeni, jinak se s tím nejpodstatnějším posláním míjíme. Maria prokázala svou odpovědí, svou láskou, svým souhlasem nejen s Ježíšovým početím, ale i s celým jeho životem a smrtí největší možnou míru realismu a zdravého úsud- ku. Místo všech přeludů a představ, za nimiž se ženeme my, zaslepení hříchem, vyvolila ona to jediné správné, to jediné skutečné, toho, který jediný opravdu Je.

Mariin souhlas s Božím záměrem nám všem přinesl možnost spásy. Skrze Marii jsme dostali a dostáváme všechnu milost potřebnou k na- plnění svého života. Maria tuto milost "nevyrábí", jen ji svou láskou přijímá a dává. Protože láska si nic nenechá pro sebe, lásce nic nesmí zůstat v rukách. Mariin souhlas není jen příkladem pro naši víru. Maria není tou, která by nám jen říkala, "jak to máme udělat". Maria dala a stále dává tento souhlas i za nás. Jen o to musíme stát, vědomi si své nedostatečnosti a bolaví svou touhou. Víc udělat nemůžeme.

Naše úmysly a sebelepší plány se vždy zašpiní naším sobectvím, sebestředností, pýchou, netrpělivostí. Svěříme-li to vše Panně Marii, její neposkvrněná láska, před níž neobstojí žádná temnota, to očistí tak, aby to bylo hodno proměnit se na Ježíšově kříži v proud milosti. Matka miluje svého Syna a vše, co mu dává, dává mu z lásky a v lásce. I tu největší bolest proměňuje v lásku. Proto má Mariina přímluva takovou moc. Maria je naplněna Boží láskou a z té může tryskat jen dobro a požehnání.

Maria zná naše srdce. To, že byla bez hříchu, předem pro své poslání očištěna proudem krve z Kristova boku, z ní nečiní nějakého zvláštního, méně "lidského" člověka. Naopak, stav bez hříchu je tím nejplnějším stavem člověka. Proto Maria musí znát člověka, jeho meze, možnosti, slabost lépe než kdokoli z nás. A lépe než my musí také znát, o co se opravdu připravujeme odmítáním Boží lásky.

Matka žije pro svého Syna. Starosti o to, zda jí nevzdáme větší díl úcty, než jí náleží, jsou starosti nás, úzkoprsých lidí. Matka si pro sebe nenechává ani dílek vší chvály. Co by s ní dělala? K čemu by ji ona potřebovala? Milost zdokonaluje přirozenost a sláva je vrcholem milosti. I ve své slávě zůstává Maria chudou, pokornou, otevřenou. Zůstává matkou.

Hledíme-li na Marii, Matku Boží, rozjímáme-li o ní - jdeme nejjistější cestou ke Kristu. Spojujeme-li se s Marií v modlitbách, jdeme ke Kristu přímo v ní, přitaženi na její srdce, chráněni jejím pláštěm. Jinam nás dovést nemůže. Kam by šla? Vše, co mohla dostat, je Kristus.

Vzýváme-li Mariino srdce, vzýváme zdroj té zaručeně nejčistší lásky ke Kristu.

Máme-li na správném místě Marii, máme na správném místě Syna. Jak by mohl Syn s Matkou nějak soupeřit o prvenství?

Následujme ji

K Marii bychom neměli jen vzhlížet, ale měli bychom ji i následovat. Svou trpělivostí a otevřeností při čekání na Boží slovo k nám, svou vírou při přijímání tohoto slova, svými skutky, které by se v nás po přijetí slova měly narodit.

Potřebujeme k tomu úplnou čistotu úmyslu, upřímnost vedenou jen a jen láskou, chudobu ode všech svých záměrů, odvahu přijmout za své činy plnou zodpovědnost. Potřebujeme stát nohama pevně na zemi, každý tam, kam jej Bůh povolal, častěji v nepříliš významném Nazaretě než v slovutném Jeruzalémě. Potřebujeme ticho, do nějž může promluvit anděl. Prostě, potřebujeme jistotu a bezpečí srdce Mariina.

Pokládá-li církev slavnost Matky Boží, Panny Marie za jeden z nejvýznamnějších dnů v roce, má k tomu tedy mnoho důvodů. Mariino mateřství je tajemstvím setkání Boží lásky a lidské touhy. Je oslavou skutečnosti vtělení, kterou slavíme o Vánocích (slavností Matky Boží končí vánoční oktáv). Je oslavou Boha, protože je Bohem, zdrojem vší lásky, smyslu, dobra, a je oslavou člověka, protože je Bohem milován.

Milost

Martin Rosenbaum

Slyšíme-li slovo milost, vzpomeneme si pravděpodobně hned na rozhod- nutí nějaké autority osvobodit zločince. Není potom divu, že i Boží milost si představíme podobně - že znamená jen sejmutí trestu za špatný čin, který jsme spáchali. S takovým vysvětlením se ale nemůžeme spokojit. Boží působení v našem životě je jistě mnohem hlubší, mnohovrstevnatější, než působení prezidenta v životě trestancově.

Milost posvěcující

Co tedy je Boží milost? Především jde o zcela svobodný a námi nezasloužený Boží dar. Tady úvodní přirovnání zdánlivě ještě nekulhá, ale jen do okamžiku, než si uvědomíme, že takovým darem je vše, co máme a co jsme. Už naše stvoření je svobodným a námi nezaslouženým Božím darem. Takové milosti, které jsou nám dány k životu na této zemi, bychom mohli nazvat přirozenými milostmi.

V následujících řádcích ovšem budeme slovo milost chápat v jeho užším významu. Jako dar nadpřirozený, daný člověku k dosažení jeho posledního cíle - věčné blaženosti.

Ale už zde se objevuje první obtíž. Opravdu je taková milost "ničím nezasloužený" dar? Není to spíše tak, že si "dobří" mohou zasloužit blaženost svými skutky? Takové řešení by ovšem popíralo skutečnost prvotního hříchu. Realita padlé přirozenosti ukazuje, že nutně potřebujeme ospravedlnění - znovupostavení mostu mezi námi a Bohem, zbořeného hříchem. A nejen to - potřebujeme pozvednout k nadpřirozenému životu, uschopnit ke společenství s Bohem, které naši přirozenost nekonečně přesahuje.

Milost nás tedy zbavuje prvotního hříchu a uschopňuje k životu s Bohem - působí v nás posvěcení -, proto mluvíme o milosti posvěcující. Posvěcující milost v sobě obsahuje trvalou dispozici k tomu, aby člověk nacházel Boží vůli a jednal podle ní. Tuto dispozici můžeme nazvat stavem milosti nebo milostí habituální.

Milost pomáhající (aktuální)

Bůh ale nikomu svou milost násilím nevnucuje. Nabízí ji, a dále záleží na "otevřenosti" lidského srdce, na ochotě dar přijmout. Ale i tady jistě potřebujeme pomoc. Nadpřirozený dar se zcela vymyká podmínkám naší přirozenosti, bez Božího působení bychom o něm ani nevěděli, natož abychom byli schopni po něm toužit. Jedině Bůh může způsobit, že budeme schopni říci jeho daru ano. "Nikdo nemůže ke mně přijít, nepřitáhne-li jej Otec, který mne poslal!" (Jan 6, 44) Boží pomoc ale nebude trvalou kvalitou lpící na duši, ale přechodnou silou, která pozvedne duši k nadpřirozenému skutku. Takovou pomoc nazýváme milostí aktuální. Její působení se nevyčerpává jen v počátku naší spásy, v přijetí milosti posvěcující. Předchází a provází každý náš skutek. "Beze mne nemůžete dělat nic." (Jan 15, 5)

Teď se objevuje snad největší obtíž našeho výkladu: jestliže i přijetí milosti je milostí, jak to, že ji někteří nepřijímají? "Nezapomněl" Bůh na některé? A pokud ne - dal těm, kteří ji nepřijali, k tomu dostatečnou milost? A opět - je-li i přijetí milosti milostí, jak je to vlastně s lidskou svobodou?

Nejdříve k první otázce: Ježíšův pláč nad Jeruzalémem i příkaz apoštolům hlásat evangelium všem národům ukazují na to, že Bůh chce spásu všech lidí, tedy i dává všem dostatečnou milost k dosažení spásy. Ale v moci lidské svobody je milost odmítnout: "Ten, který tě stvořil bez tebe, neospravedlní tě bez tebe." (Sv. Augustin) Existuje tedy milost, která je opravdu dostačující, a přitom zůstane bez účinku. A hned se nám vynoří další otázka: je dostačující, ale neúčinná milost rozdílná od milosti účinné, nebo jsou z Božího pohledu stejné a liší se jen vnějškově přistoupením svobodného souhlasu vůle? Tzn. stává se milost účinnou pouze naším souhlasem nebo (na základě tohoto souhlasu) ještě dalším návdakem milosti? Ocitáme se na velmi vratké lávce. Obě odpovědi jsou sice slučitelné s učením církve, ale obsahují nejedno úskalí.

První by mohla znít takto: Bůh obdarovává každého dostatečnou milostí k nadpřirozenému jednání, která se svobodným souhlasem vůle stane účinnou. Žádná další milost není k vykonání spásného činu nutná. Zde musíme ale mít vždy na paměti, že Bůh je stvořitelem, první příčinou, i naší svobody. Bez toho bychom nepřípustně oslabili postavení Boha jako původce a dárce všeho. Druhé řešení předpokládá, že při souhlasu vůle s milostí dostačující, předvídaném Bohem od věčnosti v jeho neomylném rozhodnutí, přistupuje milost účinná. Jen tak je možno vykonat spásný skutek. Toto řešení důrazně připomíná, že člověk je zcela závislý na Bohu, jak ve své existenci, tak i v činnosti. Bůh je první příčinou všeho. Ani v díle spásy nenajdeme část, která by byla výlučně naše. Hrozí tu ale, že zapomeneme na lidskou svobodu. K tomu je třeba připomenout, že Bůh nepůsobí na stvoření v rozporu s jeho přirozeností; byl-li člověk stvořen jako svobodný, působí i účinná milost na vůli tak, aby se rozhodla svobodně.

Odlišení milosti dostačující a účinné připomíná jednu důležitou věc. Pochybení, odmítnutí Boží pomoci je vždy naše vlastní, není to Bůh, kdo by nás odloučil od Dobra, kterým je on sám - milost jsme dostali. Naše slabost nás tedy vede k tomu, utíkat se k němu. Na druhou stranu to, že i naše spolupráce má původ v Bohu, nás vede k ještě silnějšímu přilnutí k němu. Zkrátka milost dostačující nás staví před Pána bez omluvy, milost účinná nám nedovoluje se chlubit. I toto je nezanedbatelné měřítko teologického uvažování. Teologie, jejímž ovocem se stane omluva pro vlažnost či pýchu, je na hony vzdálená svému poslání - poznávat toho, který je Pravda.

Stav milosti (milost habituální)

Řekli jsme, že aktuální milost uschopňuje k přijetí milosti posvěcující. Zbývá nám přiblížit účinky této milosti.

Především je jím ospravedlnění, zasloužené nám utrpením Kristovým. Řádně je dostáváme na základě víry v Ježíše Krista a skrze křest. Tady by se nám mohlo opět vnucovat úvodní přirovnání. Pokud by ale ospravedlnění ze strany Boha bylo totožné s milostí danou pozemskou autoritou, znamenalo by to, že nadále zůstáváme hříšníky, pouze nejsme za své hříchy trestáni. Jsme prohlášeni za spravedlivé, žádná změna se v nás ale neudála. To ale není možné - s pravdivostí a svatostí Boží nelze sloučit skutečnost, že by prohlásil hříšníka za spravedlivého, přestože je vnitřně hříšný. Ospravedlnění proto musí znamenat skutečnou změnu - opravdové a úplné zahlazení hříchů a povznesení člověka. Jsme přijati za Boží děti, spoludědice nebeského království, stáváme se novým stvořením. S milostí posvěcující dostáváme také božské ctnosti víry, naděje a lásky, stejně jako ctnosti mravní. Spolu s ní se vlévají také dary Ducha svatého. (Pozor ale, charismata, dary určené k dobru společenství jsou sice také milostí, nevypovídají však nic o přítomnosti milosti posvěcující.)

Pokud říkáme, že spolu s milostí přicházejí ctnosti a dary Ducha svatého, neznamená to, že bychom z nich mohli s jistotou poznat, že jsme ve stavu milosti. To není bez zvláštního zjevení možné. "Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy." (Fil 2, 12)

Mějme na paměti i skutečnost, že milost lze ztratit, a to každým těžkým hříchem. "Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl!" (1 Kor 10, 12)

Zásluhy

V souvislosti s ospravedlněním často slýcháme o zásluhách. Co to vlastně znamená, jestliže bez milosti nemůžeme udělat nic ke své spáse a ani milost samotnou si nemůžeme zasloužit?

Skutečně, Boha nemůžeme učinit svým dlužníkem. Ale Bůh se svobodně rozhodl, že člověka nechá spolupracovat na díle vykoupení a odmění jeho dobré skutky věčným životem. Augustin říká: Bůh se učinil tvým dlužníkem ne dluhem, ale svým slibem. Nemůžeme mu říci "dej, co jsi dostal", ale jen "dej, co jsi slíbil". Možnost získat zásluhy vychází z milosti, která nás jediná dělá hodnými věčného života. "Zásluhy našich dobrých skutků jsou dary Boží dobroty." (KKC 2009)

Abychom dosáhli dobrým skutkem "nároku" na odměnu, musí být mravně dobrý, svobodný, probuzený a provázený aktuální milostí a musí mít nadpřirozený motiv. Musí vycházet z lásky, ve které člověk celý svůj život odevzdává Bohu.

Bůh nám slíbil svou milost, a svou vůli nás spasit projevil ve svém Synu. A my díky jemu smíme doufat, že dostaneme milost vytrvání až do konce a jednou budeme spolu s ním kralovat.

Arménský tagh o Kristu před východními mudrci

Evžen Kindler

Kdysi jsem pozoroval scénu, kdy jeden farník, inspirován koncilovou pobídkou aktivní účasti ve farnosti, stále ke svému okolí moc mluvil a nic nevyjádřil; duchovní správce, který se marně snažil tuto produkci omezit, nakonec vyhrkl "Uvědomujete si, že při posledním soudu budete souzen za každé zbytečné slovo?" Arménští středověcí autoři si něčeho podobného byli vědomi a jejich tvorba je nápadně ekonomická: šetřili slovy, neboť vycházeli z toho, že každé slovo má hluboký význam, který nelze zamlžovat kvantitou slov. Význam slov však zdůrazňovali hudbou.

O tomto faktu musíme vědět, když chceme porozumět tvůrčí vlně, kterou vyvrcholila arménská neliturgická hymnografie, reprezentovaná takzvanými taghy. Tagh je zhudebněná báseň s náboženským obsahem. Jeho autor složil slova i melodii, na kterou byla zpívána. Taghy byly určeny pro sólový zpěv; jejich melodie byly totiž tak komplikované, že v praxi sboru by se nenašel dostatek zpěváků, kteří by takové melodie zvládli, a kdyby přece jen bylo k dispozici dost zpěváků, nebylo by možné je sjednotit, takže zpívaná melodie by vyzněla rozmazaně. Stejné rytmické základní doby taghu byly totiž zpívány s tak extrémními změnami tempa (ritardandy a accelerandy), že jeden takový tón zněl třeba desetkrát pomaleji nebo rychleji než tón bezprostředně předcházející. Někdy však paralelně k melodii sólisty zpívali další zpěváci takzvaný ísón, totiž tón, který byl během celého taghu konstantní nebo se měnil jen mezi některými delšími frázemi. Taková praxe byla a dnes ještě je u východních a afrických křesťanů běžná.

Největší osobností mezi skladateli taghů byl Řehoř z Nareka (Grigor Narekaci), který se narodil někdy mezi roky 944 a 951. Jeho otec, význačný arménský šlechtic, se po smrti své ženy stal knězem a brzy na to i biskupem a v duchovní dráze ho následoval i Řehoř se svým bratrem Janem. Byli vychováni u své tety, představené kláštera v Nareku u jezera Van, která kladla velkou váhu mimo jiné i na zpěv. Jako dospělí pak žili asketickým životem dále v Nareku, a to v klášteře, který byl roku 935 založen pro mužskou řeholi. Řehoř tam napsal své největší a nejznámější dílo, asketický spis Kniha nářků. Ačkoliv Řehoř je Armény ctěn jako světec, se slovem Narekaci spojuje mnoho Arménů přímo tuto knihu (podobně jako když se mezi Čechy řekne Erben, kdekdo si automaticky vzpomene na Kytici).

Řehoř však psal také taghy, z nichž některé se zachovaly i se záznamem melodie. Mezi nimi je jeden, který je zvlášť zajímavý pro lednové dny. Jeho slova jsou následující:

Pták, pták, se probudil, pohlédl na pohany a zazpíval k nim jako k laskaným miláčkům.

Porozumět těmto zdánlivě surrealistickým slovům pomůže informace, že v okolí Kavkazu je nádherný pták metaforou pro Krista, podobně jako v našich krajích ryba nebo beránek. Jde tedy o popis události, kterou si připomínáme šestého ledna: Ježíšek shlíží na mudrce, kteří se mu po jeho narození přišli poklonit.

Jednotlivá slova taghu jsou podepřena hudbou tak bohatou, že mohou být rozdělena do dvou strof, z nichž každá má dvě části. Melodie první části se energicky vznáší do výšek a znázorňuje mimo jiné jak ptáka, tak sémantickou sílu jeho zpěvu, který je metaforou toho, co asi beze slov sdělil Ježíš mudrcům, zatímco druhá se stáhne do nižší polohy a vnese do zpěvu niternost, vztaženou v první řadě k těm slovům o laskaných miláčcích. Uveďme začátky obou částí první strofy:

V předcházejících číslech našeho časopisu jsme radili čtenářům, aby si notové materiály sami zazpívali. Je zřejmé, že úryvky taghu dokáže interpretovat jen zpěvák nesmírně vyspělý, a tak bude lépe, když si pěvecky ne zcela vynikající čtenáři nechají úryvky předzpívat nebo si celou skladbu poslechnou na magnetofonové nahrávce starých křesťanských hudebních památek, která se připravuje. Všimněme si zde však ještě jedné vlastnosti popsané skladby.

Arménský národ nesmírně trpěl nájezdy nekřesťanských - jak se obecně ve středověku říkalo, pohanských - národů a jejich nadvládou. Text, který místo o mudrcích klanících se Kristu zpívá prostě o pohanech, zní však jako nápadná náklonnost Řehoře k pohanům, která ovšem v jeho době a v Arménii zvláště nemohla být nějakým naivním prozpěvováním o všeobecném bratrství národů, ale mohla být jedině misionářskou vizí o obrácení národů ke křesťanství. A tak - s poněkud posunutým významem - můžeme uvedený tagh chápat i jako inspiraci v týdnu modliteb za sjednocení křesťanů, který je každoročně v druhé polovině ledna.

Etika 3. část

Oldřich Selucký

Zpráva o železničním neštěstí aneb O směřování vůle

Pan Karel: Slyšela jste, slečno Anno, o tom včerejším vlakovém neštěstí u Poděbrad? Prý se to stalo v noci -

Slečna Anna: Ó, já mám z noci hrůzu! Tuhle jsem prožila noc! Byl to sice jen sen, ale horší než skutečnost. Ocitla jsem se na lodi, víte, byla to taková nádherně romantická plachetnice, já jsem se už těšila, co krásného na ní prožiju a zatím -

Pan Karel: Promiňte, že vám skáču do řeči, ale to včerejší neštěstí prý bylo opravdu hrozné. Zavinila ho chyba výpravčího -

Slečna Anna: Chyba! Mně se chyby většinou nestávají, to tedy ne. Ale zase někdy, když udělám chybu, já bych se vám z toho mohla zbláznit. Tuhle jsem si do koupele místo pěny vlila šampón na vlasy, jen si představte tu katastrofu! Celý den jsem z toho byla na nic. Abyste věděl, já se totiž koupu vždycky ráno, vlastně dopoledne, chci říci před obědem, hned jak vstanu. Ale ten den -

Pan Karel: Víte, já jsem vám vlastně chtěl jen říct, že při té katastrofě byla řada obětí a -

Slečna Anna: Dnes je tolik lidí obětí všeho možného, ach ta naše doba! Já například jsem už léta obětí takové zvláštní vlastnosti... opravdu nevím, odkud se to ve mně vzalo. To jsem vám totiž chtěla vysvětlit, když jste mě přerušil. Já ráno vstanu... tedy, vlastně nevstanu, o to jde! Já se ráno probudím, určitě je ráno, to cítím! A taky cítím, že bych měla vstát - a vtom něco silnějšího než já mi to nedovolí! Je to taková tajemná síla... S nikým o tom nehovořím, však víte, jak jsou lidé hloupí, sobečtí, omezení - copak by mi mohli rozumět? Ještě by mě pomluvili! Jako bych je slyšela: "Nechce se jí, je líná..." A přitom ve mně působí síla přímo nadosobní a -

Pan Karel: Tak... tak nashledanou, slečno Anno!

Slečna Anna: Počkejte, počkejte, pane Karle! Vždyť vy jste mi něco chtěl říct! O čem jste to vlastně...?

Je to hloupý rozhovor? Snad by ale přece mohl posloužit jako jakási ilustrace našeho dalšího tématu.

Duchovní vesmír, kterým je každý z nás, se nepodobá nehybnému vnitřku hezky uspořádaného domu, ve kterém je každá věc na svém místě a v klidu vyčkává, až ji přijdeme navštívit. V jeho konstituci, v jeho hlubokém základu, jsou sice konstanty, které z každého z nás činí člověka a tohoto člověka: moje inteligence je lidskou inteligencí a mojí inteligencí. Stejně tak vůle.

Ani inteligence ani vůle však nejsou nehybnými danostmi. Ze své nejhlubší podstaty jsou prameny pohybu. Jejich samotnou definicí, jejich vlastním posláním je být činnými, rozvíjet se, kroužit světem vnějším i svým vlastním světem, to jest mým vnitřním vesmírem, který je právě jejich činností vytvářen. Nikoliv vytvořen, ale vytvářen, den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou.

Říkám-li tedy duchovní vesmír, říkám tím vesmír v neustávajícím pohybu. To, co se v něm jednomu pozorovateli zdá být stálicí, odhalí na jiné planetě stojící pozorovatel jako bleskem přelétávající kometu. Tvrdí- li někdo, že už uviděl celý vesmír, označí někdo druhý, umístěný lépe či výše, tento zdánlivý "celek" s jistotou za nepatrnou část celku mnohem většího.

Jak se z tohoto hlediska jeví tvrzení typu: "Svůj vnitřní (duchovní) život jsem si uspořádal(a). Teď je v pořádku."?

Ne, o životě nelze nikdy říci, že prostě je - a dost. Život se vždycky děje - stoupá nebo klesá. Použijeme-li ještě jednou obraz vesmíru v pohybu, pak vnitřní vesmír může být v pohybu buď rozpínavém nebo "zapínavém" (promiňte mi ten novotvar). Buď do svého vnitřního světa přijímám stále víc věcí, událostí, bytostí, duchovních rozměrů, jedním slovem stále více toho, co kolem mne je a roste - a můj vnitřní vesmír se otevírá, rozpíná. Anebo zvolím druhou možnost: stále víc a víc svůj svět, svůj vnitřní vesmír "zapínám": uzavírám, zužuji, stahuji kolem sebe sama, jako zimomřivý člověk zapíná v zimě kabát, aby ani trochu z jeho vlastního tepla neuniklo do mrazivého okolí. Dochází k paradoxu: čím je můj svět menší, tím důležitější se mně samému zdá být.

Čím naléhavěji se pan Karel snaží slečně Anně sdělit něco, co se jí samé bezprostředně netýká, tím neodbytněji se Anna vrací ke svému já. Je tedy ilustrací této druhé sebestředné orientace, která postupně činí člověka hluchým ke všemu, co není jeho zájmem, jeho užitkem, jeho oslavou. Konce takového pohybu jsou méně úsměvné a méně naivní, než slečna Anna v naší úvodní scénce.

Princip a počátek rozpínavého či "zapínavého" pohybu našeho vnitřního světa je třeba hledat ve vůli, v onom tajemném principu touhy, lásky a radosti - ale i sobectví a nenávisti. Přesněji řečeno, v základním směřování tohoto tajemného principu.

A směřování vůle je jakoby hlubokým kořenem, z něhož vyrůstá kmen a větve všeho našeho lidského směřování. Na základním nasměrování a směřování vůle bude záviset, poneseme-li plody života nebo plody smrti. "Dobrý strom nese dobré ovoce..."

Myslitelé křesťanského středověku tuto hlubokou pravdu o člověku formulovali takto: "Láska je formou všech ctností". Aniž bychom rozebírali hluboký pojem "formy" v jejich filosofii, řekněme jen, že sebe- přesahující láska je jakoby proudem živé vody, který každému jednání vlévá skutečný život, činí ho skutečně dobrým. Sebestředný člověk může věci či finance matematicky přesně rozdělovat mezi podílníky. Ale spravedlivým je takové jednání teprve tehdy, je-li zevnitř neseno láskou.

Liturgie - čin Krista

Eva Fuchsová

V poslední době stále častěji slýcháme spory o liturgii, především v souvislosti s liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu a s jejím uváděním do praxe. Na jedné straně jsou reformy praxí daleko předbíhány, na druhé straně je stále víc těch, kteří se dožadují tradičního předkoncilového ritu. Abychom se mohli rozhodnout, komu dáme zapravdu, nebo jestli zůstaneme neutrální, musíme nejdřív nahlédnout, co je podstatou liturgie, co musí být tedy za všech okolností zachováno, a co můžeme s klidem postrádat, aniž by liturgie ztrácela na síle. Jen tak se jí také budeme moci účastnit s plným užitkem.

Liturgie jako "služba lidí Bohu"

Asi nejrozšířenější, stále přežívající definicí liturgie je "veřejná bohopocta". Takto by ji mohl definovat i jakýkoliv nevěřící, který náhodně zabloudí do kostela: lidé se tam sešli, aby společně, veřejně uctívali Boha. Takové pojetí liturgie není moc lákavé. Především za tu "veřejnost" můžeme ukrýt mnoho z toho, co se zcela neveřejně odehrává v našem nitru. Z toho plyne nebezpečí pokrytectví, falše, nečistoty, která se nedá tak snadno skrýt v osobní modlitbě. Dále ty podivné "tanečky", které jsou pro dnešního člověka neprůhledné a jenom ho rozptylují, místo aby ho koncentrovaly na Boha. Když k tomu ještě přičteme povinnou účast, stává se břemeno "veřejné bohopocty" téměř neunesitelné.

Není divu, že se nás naši jinak věřící nebo i nevěřící přátelé ptají, proč si raději neřešíme svůj vztah k Bohu výhradně v soukromí, proč k tomu potřebujeme kostel, kněze, obřady. To je sice pochopitelný, ale dokonale lidský pohled, který nenahlíží pod povrch dění a tudíž mu zůstává skryto to nejdůležitější. Uniká mu, že v liturgii nehrajeme hlavní úlohu my, lidé. Nescházíme se v první řadě proto, abychom my Bohu sloužili, my obětovali, my dávali Bohu, co je spravedlivé, co mu náleží. On sám první přichází, aby nám sloužil, aby se za nás obětoval. Teprve v síle jeho oběti můžeme také něco přinést, účastnit se toho velkého díla smíru mezi Bohem a lidmi.

Liturgie jako služba Boha lidem

Liturgie přes všechna svá úskalí zůstává jedinou spojnicí mezi námi a Kristovým spasitelným dílem. Dokonce víc - ona sama je Kristovo dílo. Nejen v tom smyslu, že ji ustanovil, ale že ji sám provádí; on sám v liturgii zpřítomňuje všechno, co se událo v dějinách k naší spáse. V liturgii Kristus překračuje časoprostorové hranice a rozprostírá do všech věků své vtělení, narození, zázraky, uzdravování, především pak Poslední večeři a smrt, vzříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Toho všeho můžeme být přímými účastníky - nejen jako na divadle, pomocí gest a symbolů, ale skutečně. Mění se sice vnější okolnosti, ale vnitřní podstata, milost toho okamžiku, zůstává táž. O Vánocích nás Kristus zahrnuje toutéž milostí, jakou tenkrát vylil na pastýře, tři mudrce a všechny lidi dobré vůle, kteří v něm poznali Spasitele. O Velikonocích skutečně můžeme stát pod křížem s Marií, Janem, nebo také s davem volat "ukřižuj".

Liturgie je tedy v první řadě úkon Krista. On první vyvíjí iniciativu, on nabízí, my přijímáme. Už v tomto okamžiku by mohly umlknout všechny námitky proti "veřejné bohopoctě", protože jestliže nás k ní volá Pán a uzavírá do ní svá tajemství (latinsky sacramenta, což bylo do češtiny přeloženo jako svátosti), tak je každá argumentace zbytečná.

Liturgie jako posvěcení pozemských skutečností

Stále ještě jsme ale dlužni vysvětlení těm, kdo chápou liturgii jako takovou, ale neoceňují její bohaté formy, obřady, symboly, gesta, posvátná místa a předměty. Proč není liturgie střízlivá, omezená na to, co skutečně dělal a říkal Pán Ježíš, proč se nedrží při zemi a hyzdí se "lidskými nálezky"? Liturgie se právě tím drží při zemi, že přenáší viditelné skutečnosti z přirozeného řádu do řádu spásy. Používá předměty, slova, gesta tak, že je posvěcuje, dělá z obyčejných věcí nástroj spásy. Tak pokračuje Kristovo vtělení na této zemi, které spočívá právě v tomto: užít naše lidství se vším všudy (kromě hříchu) jako nástroj spásy. Nástrojem spásy se stal chlév, plenky, jesle, oslík - když zůstaneme jen u Kristova narození. Kdyby se uchovalo seno, na kterém Ježíšek ležel, jistě by každé stéblo bylo uchováváno jako cenná relikvie ve zlaté schránce a těšilo by se ohromné úctě. V lepším případě by to znamenalo, že jsme pochopili, že nejobyčejnější věci, které nás obklopují, se pro nás staly od okamžiku Vtělení nástroji spásy, mluvčími Boha.

Liturgie užívá tedy pozemské skutečnosti k tomu, aby je povýšila do řádu spásy, tak jako Pán Ježíš za svého pozemského života. Ale nedrží se jen toho, co Kristus kdysi řekl nebo udělal. Kristus není někdo mrtvý, jehož památku musíme s úctou oprašovat a stále se vracet k tomu, jak to vlastně tenkrát bylo (a už není). Kristus žije, žije ve své církvi a pokračuje ve svém působení na této zemi skrze ni. Jejími ústy mluví Kristus, Kristus učící, ale také modlící se a přinášející oběť. Když toto neztratíme ze zřetele, budeme uchráněni obou extrémů: nebudeme mít strach z reforem, ale ani si nedovolíme do tradice bohoslužby (která nese víru a je vírou nesena) zasahovat neorganickým, příliš lidským způsobem.

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]