Chvála těla. Tělesný rozměr liturgie

  • Tomasz Kwiecień,
  • z polštiny přeložila Jana Ungerová, brož., 176 str., rok vydání 2017
Chvála těla. Tělesný rozměr liturgie

Je-li možné oslavovat Boha tělem, znamená to, že i ono je hodné slávy. Tertulián, spisovatel 2. století, tvůrce křesťanské latiny, to vyjádřil stručně: Caro salutis est cardo, tělo je stěžejním místem spásy. Rozpoznávacím znamením pravého křesťanství je vyznání, že Syn Boží se stal opravdu a zcela člověkem a chtěl jím už na věky zůstat. Jednoduchým důsledkem této skutečnosti je vyznání, že naším cílem není nesmrtelnost duše, ale vzkříšení těla. Pro křesťana není tělo obalem, kterého se jednou zbavíme, ale chrámem Ducha, který bude zbožštěn, přestože zůstane vždy hmotný. Tělo si zaslouží lásku a úctu. Bůh jím nepohrdá, on je stvořil. Tato základní pravda se odráží v praxi modlitby církve vyjádřené v chrámu, ikoně a liturgii, kde je zapojena i hmota. Křesťanské docenění těla není kultem dočasnosti, ale uctíváním Stvořitele a Spasitele.

V této knížce se bude častěji mluvit o věcech nepraktických, o starých tradicích, které vymizely z liturgie církve a připomínají se už jen sporadicky. Ne proto, abychom znova přestavovali oltáře a měnili směr modlitby, přemisťovali lavice nebo je z kostela úplně odstraňovali. Jde o to, abychom si uvědomovali, odkud pocházíme, jaká je nejhlubší tradice naší kultury, kultury hluboce křesťanské, jež se zrcadlí v liturgii. Současné hledání mystiky a touha po zkušenosti s Bohem nalezne svou odpověď, budeme-li se obracet k tomu, co je naší křesťanskou historií a naší křesťanskou tradicí.

Tato knížka bude mluvit o vnějším rozměru liturgie, o významu nejprostších gest, o úctě k minulosti, o tom, že Bůh si vyvolil to nejvíce lidské, aby k sobě přitáhl člověka; o tělesnosti, kterou Bůh stvořil a které požehnal, aby se stala nástrojem setkání s jeho láskou a jeho tajemstvími, skrze které nám bylo dáno spasení.

Kde se modlíme – venku, nebo vevnitř? Kostel se staví zevnitř, ne z venku. Starověký pohanský chrám byl utvářen tak, že věřící stáli venku a uvnitř byl příbytek božstva. Nejdůležitější proto bylo zevní uspořádání stavby, vnější sloupořadí, oltář postavený před vchodem. Křesťané vždy slavili vevnitř, jejich chrám měl charakter domu; sloupy, oltář i výzdoba byly uvnitř. Proto jim nejlépe vyhovovala bazilika, vícelodní budova, která se v pozdně antické době používala také ke světským účelům. Při adaptaci pohanské svatyně, což se v té době nezřídka stávalo, se často vnější kolonáda vyplnila zdí a vybouraly se arkády ve stěně původního chrámu, takže vznikl trojlodní prostor. Důraz byl kladen na vnitřek stavby.

Základní chyba, jíž se dnes dopouštějí projektanti kostelů, je návrat k pohanské optice, soustředění se především na vnější tvar. Architekt interiéru má pak k dispozici prostor již definovaný, který ho omezuje. Chceme-li se na křesťanský chrám podívat teologicky, musíme vždy hledět zevnitř, začít od toho, co je uvnitř, a teprve pak vyjít ven. Kostel se staví od oltáře, od svatostánku, a odtud se teprve rozrůstá do prostoru. Ve starověku nebylo důležité, jak kostel vypadá zvenku. Význam mělo to, co je uvnitř, protože kostel byl především domem.

Problémem naší doby je „odtělesnění“ modlitby. Nedávno mi jeden z našich mladších bratří říkal: „Otče, nejde to. Sedím v kapli a jsem roztržitý, sedím a sedím, a nic z toho.“ Řekl jsem mu: „A kdo ti poručil sedět? Vstaň, poklekni, znovu vstaň, pokloň se, udělej znamení kříže. Kdo ti řekl, že máš při modlitbě zůstávat v nehybnosti?“ Zdá se mi, že jistý duchovní proud 16. století zvaný kvietismus, mimochodem církví odsouzený, nadále slaví triumf v naší mentalitě. Jakmile vejdeme do kaple k osobní modlitbě, zaklekneme, ti „liberálnější“ říkají, že se může i sedět, a chraň Bože, abychom se pohnuli. Jakmile se někdo hýbe, znamená to, že se s ním děje něco nedobrého. Ve středověku by se ovšem na člověka při modlitbě strnulého dívali jako na někoho, kdo se neumí k Bohu obracet. Bylo jasné, že když se člověk modlí, musí se hýbat, protože modlitbu potřebuje vyjádřit i svým tělem.

My, současní lidé, jsme zapomněli, že modlitba se má dotýkat celého našeho lidství, a to je nejspíš jedním z důvodů, proč tak rádi saháme po všelijakém mimokřesťanském „duchovnu“. Jako kdybychom objevili, že naše modlitba vysychá, že nám nehybnost nestačí. Přiznejme si upřímně: dost často nevíme, co si se sebou při modlitbě počít, nudíme se, nenapadá nás žádná zbožná myšlenka. A tak musíme sedět a dumat. Někdy je taková modlitba k nesnesení.

Jedna z nedělních prefací v mezidobí říká, že se naše lidství skrze Krista stalo nástrojem spasení. Buďme tedy důslední. Jestliže se stalo nástrojem spasení, pak ho máme používat na cestě a také při modlitbě. Konstituce Druhého vatikánského koncilu o liturgii vkládá do jedné věty vše, co jsem se až dosud snažil říci: „Skrze viditelná znamení se vhodným způsobem konkrétně vyjadřuje skutečnost posvěcení člověka“ (Sacrosanctum concilium 7). Tato znamení tedy máme používat. Ale jak?

Naši mentalitu charakterizuje intelektuální přístup ke slovu. Z této perspektivy kdosi vyslovil námitku, že sedm čtení během velikonoční vigilie je příliš, protože to trvá moc dlouho, všechno si stejně nezapamatujeme a pozornost ztrácíme po třech nebo čtyřech čteních. Mělo by pak ale smysl chodit na koncerty, když si stejně nikdo, snad kromě Mozarta, nezapamatuje celou symfonii? Slovo v liturgii je slovo celebrované, nikoli vyučované. Bohoslužba, a zvláště pak velikonoční liturgie, není nedělní školou nebo katechezí. Nemusím všechno pochopit, promyslet a zapamatovat si. Na to mám ještě několik desítek velikonočních vigilií před sebou. Mám slavit slovo, nechat se jím vést, meditovat je… a ve svobodě zapomínat. Nejde o to, abychom si slovo zapamatovali, ale abychom skrze ně mocí Ducha svatého vstoupili do vztahu s odvěkým Slovem Otce.

  • Cena: 210 Kč
 

© 1993 - 2018 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]