AMEN 4/2001

Velikonoce

 

Exsultet
Jeruzalémská velikonoční liturgie (T. Machula)
Cesta do království (H. Urs von Balthasar)
O zlém přijímání Božích darů (J. Salij)
Ukřižování podle Jana (M. Thurian)
Beránek obětovaný od počátku světa (J. M. Garrigues)
Bdění na modlitbách (V. Kohut)
Svatý Polykarp (Š. Šrobár)
Dekalog - první deska (P. Konzbul)
Liturgie církve I. (I. Šiklar)
Den sváteční (M. Nowak)

 

Exsultet

Zajásejte již, zástupy andělů v nebi! Zaskvějte se v slávě, božská tajemství! K vítězství tak mocného Krále zazni polnice a zvěstuj spásu! Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále, pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty! Raduj se i ty, matko Církvi, zkrášlená leskem tak jasného světla! A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží zní ozvěnou té radosti!

Vzhůru srdce!

Máme je u Pána!

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci!

Je to důstojné a spravedlivé.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom neviditelného Boha, všemohoucího Otce, i jeho jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, oslavovali radostným zpěvem a celou vroucností srdce i ducha.

Neboť Kristus za nás splatil věčnému Otci dluh Adamův a svou krví z lásky prolitou zrušil dlužní úpis dávného hříchu. Dnes je slavnost veliké noci, kdy se zabíjí onen pravý Beránek, jehož krev posvěcuje veřeje věřících. To je ta noc, ve které jsi, Bože, naše praotce, Izraelovy děti, kdysi vyvedl z Egypta; Rudým mořem jsi je pak převedl suchou nohou. To je tedy ta noc, kdy jas oslnivého sloupu zahnal temnotu hříchu.

To je ta noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa a od tmy hříchu, vrací k milosti, sdružuje ve svaté společenství. To je ta noc, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.

Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili, kdybychom nebyli vykoupeni. Ó, jak obdivuhodně se sklání k nám tvá otcovská dobrota! Jak nedocenitelný to projev tvé lásky: Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka! Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí. Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!

Ó vskutku blažená noc, ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých! To je ta noc, o které je psáno: "Noc jako den se rozjasní" a "Noc je mým světlem ve všech mých radostech". A tak posvěcená tato noc zahání hříchy, smývá viny, hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost; zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.

V této milostiplné noci přijmi tedy, Otče svatý, tento chvalozpěv jako večerní oběť, kterou ti přináší přesvatá církev, když rukama svých služebníků slavně obětuje tuto svíci ze včelího vosku. Již jsme slyšeli chvalozpěv na tuto svíci, kterou ke cti Boží rozsvítil planoucí oheň. Ačkoli se její plamen dělí a rozdává světlo, přece ho neubývá. Napájí se totiž tajícím voskem, který pro tuto vzácnou svíci připravila pilná včela. Ó vpravdě blahodárná noc, která spojila zemi s nebem, člověka s Bohem.

Prosíme tě tedy, Bože, ať tato svíce, ke cti tvého jména posvěcená, stále svítí neslábnoucím jasem, aby rozehnala temnotu této noci. Přijmi ji jako líbeznou vůni a dej, aby zářila jako světla na nebi. Plamen její ať spatří jitřní Vládce světla, onen totiž Vládce světla, který nezná západu, ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu: tvůj Syn Ježíš Kristus. On s tebou žije a kraluje na věky věků. Amen.

Jeruzalémská velikonoční liturgie

pět století po Kristu, jak o ní svědčí poutnice Egerie

Tomáš Machula

K hlubšímu prožití liturgických svátků může člověku pomoci svědectví o jejich slavení v jiných časech nebo tradicích. Není to jen věc sentimentu, kulturní archeologie nebo hledání stále něčeho nového. Setkání s bohatstvím odlišného času a kultury může každému z nás poskytnout celou řadu impulsů pro hlubší pochopení vlastních tradic. Spis, který se dochoval ve fragmentární podobě a označuje se podle starého svědectví jako Peregrinatio (nebo Itinerarium) Egeria, je dobrou příležitostí k takové reflexi. Spis je datován do 4. - 6. století po Kristu.

Předvelikonoční půst
Egerie si všímá postní doby, která v Jeruzalémě trvá nikoli 40 dní, jak je zvyklá, ale 8 týdnů. Je to proto, že z těchto 8 týdnů, tedy 56 dní, se musí odečíst soboty a neděle, kdy se půst nedrží (kromě Bílé soboty, kdy půst je). Vychází tedy 41 dní postu, což je v podstatě shodné.

Každý den má svá bohoslužebná pravidla. V neděli čte biskup v Anastasi (tj. v bazilice vzkříšení Páně) u kříže brzo ráno o vzkříšení Páně. Pak se lidé shromáždí na bohoslužbu do golgotského kostela a po ní odcházejí za zpěvu žalmů opět do Anastase. V pondělí a úterý se tam konají modlitby, kterých je víc než obvykle. Středa je zvláštní tím, že kromě obvyklých modliteb je i shromáždění na Siónu, kde biskup s presbyterem vyučují lid. Ve čtvrtek je pořad modliteb stejný jako v pondělí a v úterý. V pátek je večer vigilie, při níž se celou noc střídají žalmy, antifony a čtení. Drží se od nešpor až do svítání, kdy je slavena bohoslužba. Z tohoto popisu je zřejmé, že liturgické slavení zabíralo velkou část času věřících. To, že jeruzalémští křesťané brali přípravu na Velikonoce velmi vážně, dosvědčuje i jiný fakt. Egerie popisuje různé druhy postu, které jeruzalémští křesťané drží, od celotýdeního postu po půst částečný, jen v některé dny.

V sobotu, těsně před začátkem předvelikonočního týdne, se věřící shromáždili v Betanii, v kostele Lazarova vzkříšení (tzv. Lazarium). Biskup se uvítá s lidem a zpívají se hymny a čtou čtení.

Velký týden
Po obřadech u kříže se věřící shromáždili na Olivové hoře. Po modlitbách a zpěvu žalmů tam biskup učí lid. Pak všichni schází s hory za zpěvu hymnů s antifonou Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně, která připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma. Všechny děti při tom mávají ratolestmi a zdraví biskupa, který jde stejnou cestou, jakou šel tehdy Kristus. Egerie říká, že celou cestu jdou pěšky všichni společně, i lidé urození. Obřad končí v Anastasi, kde je po nešporách lid propuštěn.

Přes Velký týden probíhají opět obvyklé modlitby, k nimž se přidávají zvláštní modlitby za katechumeny. Čtvrtek je jediný den v roce, kdy se slaví nejsvětější oběť za křížem (za křížem byla malá kaple; obvyklé bohoslužby se konaly v atriu mezi křížem a Anastasí, tedy "před křížem"). Jáhen pak vyzve lid, aby se připravil na noc, neboť přijde velká námaha. Lidé jdou domů, kde se najedí a poté se shromáždí na hoře, odkud byl Pán vzat na nebe. Tam stráví celou noc v modlitbách.

V pátek, ještě v noci, se odchází do Getsemane, kde se čte o zajetí Krista. Odtud se jde ke kříži a čte se o Pánově rozhovoru s Pilátem. Biskup utěšuje plačící lid a povzbuzuje je k obětavému snášení namáhavého slavení. Pak se lidé rozcházejí k odpočinku. Brzy ráno se lidé shromažďují na Golgotě, kde uctívají kříž. Egerie uvádí, že kříž drží biskup a po stranách ho pečlivě hlídají jáhnové. Je to proto, že prý kdysi někdo při líbání kříže kus svatého dřeva vykousl a ukradl. U kříže se pak čtou čtení a zpívají antifony o utrpení Páně. V hodinu Kristova umučení se čte z Janova evangelia o Ježíšově smrti a pak se lid rozchází. Večer se všichni scházejí v Anastasi. Čte se o uložení Pána do hrobu a žehná se katechumenům. Lid se rozchází spát, ale silnější jedinci bdí u Božího hrobu. Zvlášť klerikové recitují hymny a žalmy až do rána.

Velikonoční neděle
Velikonoční neděle vlastně nejde oddělit od následujícího týdne, velikonočního oktávu. Slaví se různé dny v různých kostelech.

Protože na Velikonoce jsou křtěni katechumeni, je zajímavé podívat se na svědectví o jejich přípravě ke křtu. Lidé se ke křtu hlásí ještě před začátkem postu (jsou to pravděpodobně ti, kteří se již nějaký čas připravovali). Přicházejí po jednom před biskupa a presbytery, kteří zkoumají jejich život. Shromáždění dosvědčují bezúhonnost žadatelů. Těm, kteří nejsou bezúhonní, je křest odložen a jsou vyzváni k pokání. Celý půst pak katechumeni mívají zvláštní katecheze. Biskup jim čte a vykládá biblické spisy, vyučuje je v jejich porozumění a nakonec jim předává vyznání víry. Egerie poznamenala, že na tyto katecheze dochází i řada již pokřtěných věřících, kteří se chtějí hlouběji poučit a obnovit své vzdělání ve víře.

Křtem však všechno nekončí, neofyté (nově pokřtění) jsou vzděláváni i po křtu. Jsou uváděni do mystérií (svátostí). Tam mají přístup pouze pokřtění. Biskupovy katecheze jsou tlumočeny do různých jazyků, aby jim dobře rozuměli všichni shromáždění, Řekové, Syřané i Latinové. Egerie líčí dojetí shromážděného lidu z biskupových katechezí o mystériích víry.

Závěr
Při čtení Egeriina svědectví se asi neubráníme obdivu k namáhavému mnohadennímu liturgickému slavení jeruzalémských křesťanů. Při první četbě tohoto spisu jsem byl téměř šokován. Představil jsem si sám sebe, jak bych měl vydržet tolik zpěvů, dlouhých modliteb a putování. Poněkud mě uklidnil onen nešťastník, který si ukousl kus kříže. Obrázek přestal být tak jednoznačně a nedosažitelně pozitivní. Přece jen se i tam našli lidé nedokonalí a hříšní. Svatokrádež však není to lákavé, byť by šlo o kousek Kristova kříže. Lákavé a přitažlivé je vzít vážně výzvu Velikonoc, tak jak ji brala většina jeruzalémských křesťanů. Číst Písmo a poslouchat nebo číst jeho výklady, zpívat či recitovat žalmy a hymny, rozjímat nad životem, smrtí a vzkříšením Páně. Dát Bohu aspoň trošku toho volného času, který máme, abychom se mohli plněji radovat ze společenství se vzkříšeným Kristem.

 

Cesta do Království

Hans Urs von Balthasar

Co je to za událost, kterou si jako křesťané připomínáme o Květné neděli? Ježíšův vjezd do Jeruzaléma byl mnohoznačnou událostí, která působí dvojnásob trapně, uvážíme-li, že o několik dní později Ježíše zavrhl lid i židovská a římská vrchnost a odsoudili ho na kříž. Jak máme Květnou neděli prožívat my křesťané? Jako triumf, či jako ponížení, nepochopení Krista? S jakými pocity se máme vmísit do davu, který bude za pár dní volat "ukřižuj"?

Různé pohledy
Překrývá se tu několik rovin: je tu starozákonní zaslíbení, že Mesiáš nezbuduje Boží království jako válečník, nýbrž "přijde pokorný a pojede na oslátku, aby vymýtil vozy a válečné koně z Jeruzaléma, aby vyhlásil pronárodům pokoj" (srov. Zach 9, 9).

K tomu se přidává očekávání Židů, Ježíšových současníků, shromážděných v pestrých zástupech na Velikonoce, že nový prorok z Nazareta nastolí mesiášské království, jak to provolávají zástupy podle Markova evangelia: "Požehnáno bud' přicházející království našeho otce Davida" (Mk 11, 10). Lid očekával konečné království míru: "My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?" (J 12, 34). Z toho vidíme, že lid vůbec nic netuší. Slyšeli, vypráví Jan, o vzkříšení Lazara, a to podnítilo jejich fantazii: nastává konec časů!

Kdybychom se ptali - za třetí - co asi očekávali učedníci, kteří předtím slyšeli několik předpovědí utrpení, odpověď by mohla znít: téměř totéž co lid. Vždyť se ještě po zmrtvýchvstání ptají: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" (Sk 1,6).

Co si asi myslel v tomto slavnostním shonu sám Ježíš? Snad se modlil k Otci, aby toto ustavičné nedorozumění bylo odstraněno strašným utrpením, které ho čeká, a aby on, jehož království není z tohoto světa, mohl po hodině temnoty a pekla vejít mocí svého Otce a působením Ducha svatého do svého pravého království, které bude trvat věčně.

A na tyto roviny starých předpovědí, naděje lidu, očekávání učedníků a Ježíšova předvídání se jako pátá vrstva klade smýšlení Ježíšovy církve, která jde v liturgii vstříc přicházejícímu Králi se zpěvem Hosana. Jaké je její očekávání?

Teologie osvobození
Starý zákon očekával mesiášské království na zemi, království míru, v němž se "meče překují v radlice a kopí ve vinařské nože" (Iz 2, 4). Poslední koncil vybídl církev, aby se starala o budoucnost světa a pomáhala nastolovat to, co preface svátku Krista Krále označuje jako "království spravedlnosti, lásky a pokoje". Ale lze bez použití násilí zavést pozemskou spravedlnost pro utlačované? Někdo by mohl poukázat na Ježíšova slova: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci..." (Mt 10, 34). A další tajemné slovo před umučením: "Prodej plášť a kup si meč" (Lk 22, 36). Ježíšovi samozřejmě nejde o vybudování království nové moci, jak si starý Izrael p5edstavoval mesiášskou říši: jako vládu nad ostatními národy země, nýbrž o království, v němž chudí a pokoření, které Ježíš blahoslavil, konečně obdrží podíl na dobrech, na něž mají právo. Aby se překonáním hranic mezi národy a třídami umožnilo království lásky a pokoje. Je vidět, že taková teologie osvobození, která s mečem v ruce bojuje za konečný mír, má velmi blízko oné sekularizované formě židovské naděje ve spásu. Je to to, co chtěl Ježíš?

Duchovní meč
Ježíš nebyl žádný politický horlitel a meč, který chtěl přinést na svět, je duchovní meč vnitřního rozhodnutí pro, nebo proti němu. "Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje" (Lk 11, 23). Když první papež vytasil světský meč, aby uhodil Ježíšova nepřítele, zazněl příkaz - nejen pro něj, ale pro všechny budoucí: "Vrat' svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou" (Mt 26, 52). A tak mají pravdu ti, kteří duchovním a nenásilným odporem (jenž je mnohdy může přivést až do vězení) vydávají křesťanské svědectví, trvale účinnější než šalebné revoluční akce. Toto jejich (duchovní) rozhodnutí přispívá k vnitřnímu přetvoření svědomí, bere držitelům moci půdu pod nohama a ukazuje jedinou možnou cestu, na níž dnes může vzniknout něco jako království lásky a pokoje.

Cesta do království skrze smrt
Dokud však je v člověku zlá touha po moci a ovládnutí slabšího, zůstane toto království nekonečně křehké a ohrožené. Zamysleme se zde tedy nad smýšlením a konečným úmyslem Ježíše při jeho vjezdu do Jeruzaléma. Ví, co ho čeká: "ukřižuj" lidu a strašná smrt za posměchu Izraele: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže a uvěříme" (srov. Mt 27, 40-42). A ví také, že se tímto smírným vytrpěním viny světa otevře lidským srdcím přístup ke smýšlení Božímu a do Božího království. Skrze kříž, a ne jinak se otvírají brány království. Jen skrze kříž budou meče v srdcích lidí překovány v radlice a zlá kopí jejich plánů a úmyslů ve vinařské nože pro plodnou sklizeň.

Křesťanovo bytí ve světě
Jak potom vypadá program křesťanského chování ve světě? V následování Pána, které má tvořit podstatu křesťanského života, můžeme Boží království zahlédnout jen skrze smrt. Co to znamená? To znamená, myslím, trojí.

Nejprve je to přirozená smrt, pro všechny neodvratná a hrozící po všechny dny života. Smrt, kterou naše moderní kultura potlačila, takže veškerá naše perspektiva do budoucna je pokřivená tímto potlačením. Budoucnost lidstva nebude bez smrti; lidstvo je pokolení, to znamená nekonečný sled početí, porodů a smrtí. To, co smíme načrtnout, je lidstvo, které se svobodou a důstojností, a ne se zbabělým strachem, hledí vstříc konci, protože ví, že zítra přijde smrt, a které se střízlivou odpovědností pracuje v době, která je mu poskytnuta, na zlepšení poměrů: ne tak pro nejistý pozítřek, nýbrž pro dnešek, ve kterém žiji a můžu konkrétně působit ve svém okolí.

Za druhé musíme uvážit něco mnohem důležitějšího. Že totiž smrt Ježíše Krista byla a zůstává událostí, v níž osudovost bytí včetně smrti byla překonána ke spáse a k věčnému životu. Jako lidé, poznamenaní znamením smrti - ve křtu jsme podle sv. Pavla zemřeli, byli pochováni a vstali k novému životu - v Kristu můžeme světu ukázat cestu, která převádí z pomíjivosti všeho pozemského do království. To není zbabělost, odsouvající poslední událost lidského osudu do onoho světa, to je naopak odvaha, kterou ukázal Ježíš Kristus, když šel do Jeruzaléma vstříc svému ukřižování: "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; zemře-li však, vydá mnohý užitek" (J 12, 24). Právě to je křesťanský paradox: Kdo se svým vnitřním postojem zaměří podle Ježíšových rad k věčnému království jako tichý, milosrdný, jako tvůrce pokoje, čistý srdcem, žíznící po Boží spravedlnosti, vnitřně pokorný a chudý, ten dokáže proměnit světové dějiny hlouběji a trvaleji než mocní, pro něž není nic důležitějšího než právě moc a vláda. Ze všeho toho, co na zemi politicky, hospodářsky a sociálně nelze dosáhnout, z Božího království, o nějž máme podle Ježíšova příkazu usilovat především, a z jeho spravedlnosti uzraje všechno, co má na zemi skutečně trvalou platnost.

A to třetí je pak jen poslední důsledek z výše řečeného. My jako křesťané nemáme svůj pohled spolu s Ježíšem zaměřit jen na trvalé království za hranicemi smrti a zvěstovat ho, nýbrž spolu s Ježíšem máme vědět o nutnosti kříže pro nás samé. A doplňovat na svém těle pro církev a svět, co ještě chybí Kristovu utrpení (srov. Kol 1, 24). Všichni, kteří na tomto světě trpí: nemocní, nevyléčitelní a umírající, zajatí a věznění, utlačovaní a beznadějně chudí musejí vědět, že ve své situaci nejsou odsouzeni k bezmoci, ale spojí-li svou beznadějnou situaci s ukřižovaným Božím Synem, mohou na Božím království spolupracovat účinněji než mnozí architekti pozemského štěstí.

Program budování království
Lidé a především křesťané mají jistě udělat všechno pro to, aby zmírnili současné a budoucí utrpení lidstva. Ale nemají přitom zapomínat na Ježíšova blahoslavenství, v nichž Ježíš za utrpením a křížem vidí trvalé plody:

"Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.
Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.
Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět.
Běda, kdo se nyní smějete, nebo budete plakat a naříkat!"
(Lk 6, 20-25).

Tak mluví Pán s téměř neúnosnou tvrdostí u sv. Lukáše. Jakou hodnotu má náš bohatý, sytý a smějící se svět blahobytu vzhledem k těmto slovům?

Když se tedy na Květnou neděli vmísíme mezi jásající dav a provoláváme Mesiáši své Hosana, uvažme, že jako křesťané známe jen jednoho Krále a Mesiáše: toho, kterého všichni - také my - zavrhli a ukřižovali; který jediný zná a otvírá cestu do Božího království; a kterého můžeme a máme následovat.

"Tehdy mu Šimon Petr řekl: Pane, kam odcházíš? Ježíš odpověděl: Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později." (J 13, 36).

Kázání ve švýcarském rádiu, převzato z časopisu Christliche Innerlichkeit 19/2 1984. Přeložila S. M. Petra od Zmrtvýchvstalého OCarm, upraveno a zkráceno.

 

O zlém přijímání Božích darů

Jacek Salij

Jak rozumět větě v evangeliu sv. Jana: "Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu. Tehdy, po té skývě, vstoupil do něho satan." (Jan 13, 26-27)

V evangeliu jsou dvě zmínky, že satan již dříve opanoval Jidáše (Lk 22, 3; Jan 13, 2). Můžeme si domyslet, jakou skulinou vešel ďábel do Jidášovy duše, aby se tam usadil. Příhoda s Mariiným pomazáním Ježíšových nohou zachycuje pobouření Jidáše nad takovou marnotratností: "Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým? To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo." (Jan 12, 5-6)

Ve světle těchto skutečností vidíme, že když Jidáš vyšel z večeřadla, satan už ho nemusel pokoušet, protože už byl dávno v jeho moci, a nyní do něj vešel jako do svého vlastnictví. Protože se nešťastný učedník už předtím poddal ďáblu, ďábel přišel nyní žádat poslušnost v záležitosti, která pro něj měla největší význam. Pěkně to dokresluje metafora Origenova, ačkoliv může urazit dnešní jemnocit: lidi je možné přirovnat ke koním:

"Existují koně, které sedlá Pán Ježíš. Cválají po celé zemi a je o nich řečeno: tvá jízda přináší záchranu (Ab 3, 8). Existují však i tací koně, kteří mají v sedle ďábla a jeho anděly. Jidáš byl koněm, který náležel k jízdě spasení do té doby, dokud na něm seděl Pán. Vždyť přece spolu s ostatními anděly byl poslán k chudým a přinášel jim zdraví a spásu. Až když se poddal ďáblu, začal pod jeho vedením klusat proti našemu Pánu a Vykupiteli." (Výklad Exodu, hom. 6.2)

Udivuje vás, že Jidáš se odebral ke spolupráci se satanem bezprostředně po svátostném přijetí těla Páně. Ovšem i kdyby se tato událost odehrála před ustanovením eucharistie, kdyby chléb, který mu Pán Ježíš podal, byl úplně obyčejný chléb, byla by situace šokující. Krásně to vystihl svatý Augustin:

"Vím, nejdražší, že některé vzrušuje ten detail - jedny k hlubší zbožnosti, druhé k bezbožné kritice - že satan vešel do zrádce poté, co mu Pán podal omočený chléb. Ptají se totiž, jestli to chléb Kristův, podaný z jeho stolu, způsobil, že po jeho požití vešel satan do jeho učedníka."

Augustinova odpověď je inspirována jeho spory s manicheismem. Když se brání před nespravedlivým obviněním, že se nezbavil úplně svého manicheismu, říká: "Hlavním bludem té strašné sekty je názor, že zlo nemůže vzejít z dobra." (Proti Juliánovi, 1, 8, 43). Pravda je taková, říká Augustin, že dobrý člověk může padnout a že nezřídka užíváme dobré Boží dary ke zlému. Nestává se snad, že svou inteligenci používáme k tomu, abychom věrohodněji klamali? Že se nám materiální dobra stávají příležitostí k lakotě a nespravedlnosti? Že svou sexualitu pouštíme ze řetězu, že dobré zdraví v nás utlumuje starost o věčný život? A přece to všechno - inteligence, materiální dobra, mužství a ženství, zdraví - jsou dary, které nám dává milující Bůh pro naše dobro.

Málem bych zapomněl napsat, co svatý Augustin odpověděl na položenou otázku. Zda chléb podaný Kristem způsobil, že satan vešel do nešťastného učedníka? Raději zde slyšme varování, abychom "nepřijímali dobro zlým způsobem. Nezáleží totiž tolik na tom, co se přijímá, jako kdo to přijímá."

V určitém smyslu - odvážně pokračuje ve své myšlence svatý Augustin - je druhořadé, jestli nás potká dobro, nebo zlo. Podstatné je to, jestli celou svou naději skládáme v Hospodinu, nebo jestli jsme od něho daleko. Protože jestli se snažíme cele se odevzdat Bohu, útočící zlo nás od něho nevzdálí, spíše nás ještě přiblíží. Jestli jsme naopak od něho vzdáleni, dokážeme i největší dary od něj užít ke zlému.

Nevíme, zda Jidáš přijal proměněný svátostný chléb. Ale víme, že každému z nás se může stát, že přijmeme svaté přijímání svatokrádežně či jej znesvětíme. Kdysi jsem si vypsal z listu Izidora z Peluzia, více méně současníka svatého Augustina, jakémusi Chajremonovi:

"Někteří říkají, že ty, ačkoliv činíš všechno, co je zakázané, včetně hříchu, stále vztahuješ ruce k Božské svátosti a ve své opovážlivosti přijímáš to, čeho nejsi hoden ani se dotknout. Jímá mě úžas nad tvou drzostí. Zasedáš u stolů démonů, přejídáš se nadmíru, a nebojíš se zasednout ke stolu Páně. Dej si pozor, abys neskončil ve smyčce jako Jidáš, který upadl v zoufalství nad svou opovážlivostí, když se dopustil zrady a zároveň se domáhal přijímání těla Páně."

Ostatně píše o tom samotný apoštol Pavel: "Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení." (1 Kor 11, 28n)

Pokud to v někom působí neklid nebo obavy, je třeba mít na paměti, že obavy ve víře jsou blahoslavené pouze tehdy, když vedou k větší lásce k Bohu a k vnitřnímu pokoji. Obavy, které nám způsobují pouze utrpení, nepochybně nepocházejí od Boha. Jsou to zlé myšlenky. Reakcí na ně musí být prosté důvěryplné odevzdání se Bohu. Přesvědčíme se na sobě samých, že svatý Augustin měl pravdu, když říkal, že pro přátele Boží je i zlo příležitostí k dobrému.

W drodze 7/97. Z polštiny přeložila Eva Fuchsová. Kráceno.

 

Ukřižování podle Jana

Max Thurian

Janova zpráva o ukřižování se skládá z pěti epizod (19, 16-37) a každá obsahuje nějaký úkon, který je významný buď sám o sobě nebo proto, že naplňuje některé proroctví:
1) položení na kříž s nápisem "židovský král"
2) rozdělení šatů s citováním Ž 22
3) Maria a učedník, Ježíšova slova;
4) Ježíšova smrt s narážkou na Ž 69, 22
5) rána kopím s narážkou na Ex 12, 46 a s citováním Ž 34, 21 a Zach 12, 10
Všeobecný smysl pěti Janových epizod při ukřižování je shrnut v myšlence, že se má naplnit vykoupení a Písmo. Vyvýšení Krista na kříž tvoří jedno s jeho oslavením, a je to tedy hodina, kdy se naplňuje mesiášské poslání Beránka, který snímá hřích světa.

Pravý velikonoční Beránek
Ukřižování je provedeno v den přípravy na Velikonoce, v den, kdy se připravuje velikonoční hostina, která se má konat po západu slunce. Hned v poledne musí zmizet všechno kvašené a má to ustoupit "azymům", velikonočním nekvašeným chlebům. Evangelista zdůrazní tuto polední hodinu (19, 14), aby spolehlivě umístil ukřižování a Kristovu smrt do vztahu s Velikonocemi: Ježíš se bude obětovat na kříži v okamžiku, kdy se obětuje velikonoční beránek pro liturgickou velikonoční hostinu. Kristus je pravý a definitivní velikonoční Beránek, který snímá hřích světa podle dvojího proroctví Jana Křtitele na počátku Janova evangelia (1, 29,36). Podle evangelisty je Mesiáš onen Trpící služebník z Izaiášova proroctví (53) a velikonoční Beránek z Exodu (12), znamení vysvobození Izraele. Ježíš umírá na kříži v okamžiku liturgického obětování velikonočního beránka: "Ani jedna kost mu nebude zlomena" (Jan 19, 36), tak jako velikonočnímu beránkovi v Exodu (12, 46). Jak to řekne svatý Pavel: "Vždyť náš velikonoční beránek - Kristus - je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, nýbrž s nekvašenými chleby, to jest: s poctivostí a životem podle pravdy" (1 Kor 5, 7-8). Tento námět beránka bude středem apoštolského kázání (Sk 8, 32-35; 1 Petr 1, 18-20; Zj 5, 6,12 atd.). Zřetelně na něj upozorňuje Janova chronologie pašijových událostí.

Pilátův nápis
V první epizodě hraje Pilát prozřetelnostní roli, aby se ozřejmil královský titul Mesiášův: Ježíš je židovský král. Vojáci se už Ježíši vysmáli. Korunovali ho trním a oblékli ho do purpuru. Pozdravovali ho jako "židovského krále". Zde se setkávají sláva a ponížení Mesiáše, Krále a Trpícího služebníka. Vojáci, s úmyslem pokořit ho, zjeví jeho královskou slávu. Když ho Pilát představil davu v jeho lidství: "Ejhle, člověk!" (19, 5), představí ho podruhé jako krále: "Hleďte, váš král!" (19, 14). Pilát zde nevědomky vystupuje jako nástroj Božího slova. Vyslovuje pravdu o Kristu, dokonce ji napíše ve třech jazycích na tabulku, která bude připevněna na kříž: "Ježíš Nazaretský, židovský král" (19, 19-21). Když budou chtít velekněží text změnit, udrží Pilát autoritativně své "písmo": "Co jsem dal napsat, zůstane napsáno" (19, 22). Svou moc nad Kristem má shůry, jak mu prohlásí Ježíš: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry..." (19, 11). Pilát tedy vystupuje jako Boží nástroj, který má dovést Mesiáše k naplnění jeho vykupitelského díla, který má pronést a napsat Boží slovo: Ježíš je Člověk a je Král. Takto má první epizoda ukřižování za úkol odhalit Ježíšovu osobu: Nazaretský je židovský Král. To je napsáno, a je to dobře napsáno (19, 16-22).

Rozdělení šatů
Druhá epizoda, rozdělení šatů, je opakem třetí. Na jedné straně si vojáci mezi sebou rozdělí Kristův oděv, losují o nesešívanou suknici. Na druhé straně se ženy, Maria a Jan seskupí jednomyslně a oddaně pod Ježíšovým křížem. Na jedné straně oloupení a rozdělení, na druhé straně zbožná oddanost a jednota. Mimoto narážka na Kristovu nesešívanou suknici určitě myslí na roucho velekněze, které mělo být nesešívané. "Šatnářská" přesnost evangelistova má za cíl ukázat Krista jako pravého a definitivního Velekněze Božího lidu. Tato třetí epizoda je narážkou na svrchované kněžství ukřižovaného Mesiáše, který obětuje dokonalou oběť, při níž je sám obětovaným, je Beránkem, který snímá hřích světa (19, 23-24).

Tyto tři náměty, Beránka, Krále a Velekněze, ozřejmují, jaký přechod se uskutečňuje na kříži v Mesiáši: přechod od staré úmluvy k nové. Kristus se ujímá svého místa v novém Božím lidu jako definitivní oběť, pravý král a dokonalý velekněz. V něm dokonává Izrael svou obnovu a svůj přechod v církev.

Níže se vrátíme k třetí epizodě s Marií a Janem a vyložíme ji podle souvislosti. Tady pouze poznamenáme, že končí myšlenkou na dokonání vykupitelského úkonu a Písma: "Potom když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: Žízním. Tak se mělo splnit Písmo" (19, 28). Tato epizoda je rozhodným momentem ukřižování. Od tohoto okamžiku je všechno splněno, Ježíš došel na vrchol svého mesiášského poslání, vykonal hlavní úkon a brzy po něm bude následovat jeho smrt.

Dokonáno jest
Čtvrtá epizoda Ježíšovy smrti vyzdvihuje poslední dokonání jeho mesiášského díla a Písma. Text evangelia poukazuje ještě na naplnění Písma při žízni Ukřižovaného, kterou měla ukojit houba napuštěná octem (srov. Ž 69, 22). Potom Ježíš sám zakončí své vykupitelské dílo: "Je dokonáno!" Pak skloní hlavu a podle evangelistových slov "předá Ducha" (19, 30). Ostatní evangelisté podávají zprávu o Ježíšově smrti na jedné straně slovy dramatičtějšími ("vykřikl mocným hlasem", Mat 27, 50; Mk 15, 37; Lk 23, 46), na druhé straně slovy, která byla pro označení skonu běžnější (Mat 27, 50; "vypustil duši"; Mk 15, 37,39 a Lk 23, 46: "skonal").

Jediný Jan mluví o sklonění Ježíšovy hlavy a slovo, které používá pro označení úmrtí, je beze vší pochyby záměrné: "předal Ducha", paredókén to pneuma. Evangelista jistě spekuluje s obvyklým výrazem "odevzdat ducha", aby naznačil, že Ježíšově smrti odpovídá "předání Ducha". Ukřižovaný skloní hlavu k jádru církve, které představují Maria a Jan pod křížem, a předá jim svého Ducha, Ducha svatého.

Sloveso "předat", paradidonai značí často v Novém zákoně úkon předání nebo přenesení božské moudrosti a božské pravdy (Mat 11, 27; 25, 14; Lk 1, 2; 10, 22; Sk 6, 14; 16, 4; 1 Kor 11, 2,23; 15, 3; 2 Petr 2, 21; Juda 3). V tomto smyslu je třeba vykládat "předání Ducha" Ježíšova při jeho smrti. Onu Moudrost, kterou připomíná víno v Káně na začátku jeho služby, předá Ukřižovaný svým věrným, když umírá. Předává jim všechno, co má v sobě. Ježíš začíná předávat své církvi Ducha pravdy, jiného Utěšitele, slíbeného v jeho posledních řečech. Máme tu první dějství Janových letnic: letnice Ukřižovaného, který skloní hlavu, aby předal Ducha své církvi, zastoupené Marií a učedníkem. Dále máme vyprávění o druhém dějství Janových letnic: letnice Zmrtvýchvstalého, který dechne na své učedníky, když je posílá na misie, a řekne jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny, komu je zadržíte, těm jsou zadrženy" (20, 22-23). V prvním případě je předán Duch církvi, symbolizované ve svém mateřství a ve své jednotě Marií a milovaným učedníkem. V druhém případě je předán církvi se zřetelem na její apoštolské poslání: odpouštění hříchů učedníky rozeslanými do světa.

Chápeme teď, v jakém smyslu je dokonáno celé Boží dílo, když Ježíš svěří učedníka své matce a matku učedníkovi a když k nim skloní hlavu, aby jim předal Ducha. Dokonává se a naplňuje dílo stvoření a vykoupení novým stvořením církve v Duchu, církve, symbolizované ve svém mateřství Marií a ve své jednotě duchovní i hmotnou vzájemností milovaného učedníka a Marie. Vidíme tu spojitost mezi různými epizodami ukřižování: Mesiáš, Beránek, Král a Kněz, zakládá na své smrti a v Duchu svatém církev, nové stvoření, symbolizované Marií a milovaným učedníkem.

Rána kopím
Pátá epizoda, rána kopím, zakončí tuto církevní symboliku událostí při ukřižování. Evangelista jí přikládá velkou důležitost. "Ten, který to viděl, vydává a tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé..." Následují dva citáty z Písma, které událost naplnila - a které objasňují její smysl. Vojíni zpřeráželi nohy dvou odsouzenců, kteří jsou vedle Ježíše, aby urychlili jejich smrt. "Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtev. Nepřerazili mu proto kosti, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda" (19, 33-34).

Bezprostřední slovní smysl této události je skutečná smrt Kristova. Jeho smrt nebyla zdánlivá, ale opravdová.

Prvý vzpomenutý text Písma, "ani jedna kost mu nebude zlomena", dává události první duchovní smysl: Kristus je doopravdy velikonoční Beránek, kterému nesmí být zlomena ani jedna kost podle židovského rituálu (Ex 12, 46). Ježíš byl skutečně obětován jako Beránek, který snímá hřích světa. Krev, která vyprýští z jeho boku, svědčí o reálnosti této oběti pravého a definitivního velikonočního Beránka.

Druhý uvedený text Písma, "budou pohlížet na toho, kterého probodli", dává události druhý duchovní smysl. Je to verš ze Zachariáše a musí se zařadit do svého kontextu. Jde o eschatologické proroctví: spása bude záviset na utrpení, které připomíná Trpícího služebníka z Iz 53: "Na dům Davidův a na toho, kdo sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako naříkají nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořekovat, jako se hořekuje nad prvorozeným... Onoho dne vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele jeruzalémské pramen k obmytí hříchu a nečistoty" (Zach 12, 10; 13, 1).

Tato myšlenka pramene a živé vody, která z něho vytéká, je ve Starém zákoně příznačná pro mesiášské doby. Tento symbol živé vody, vytékající z pramene, je spojen s darováním Pánova Ducha (dechu), který má obrodit Boží lid. Zde musíme citovat Ezechiela: "Pokropím vás očistnou vodou a očistíte se. Očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich bůžků. A dám vám nové srdce. Odklidím kamenné srdce z vašeho těla a dám vám srdce z masa. Dám svého ducha do vašeho nitra (ruah, pneuma)... A zavedl mě zpátky ke vchodu do chrámového domu a hle, pod prahem prýštila voda k východu, neboť průčelí chrámu bylo na východ, a voda stékala dole s pravé boční stěny domu jižně mimo oltář. A hle, voda prosakovala s jižní boční stěny... Kdejaká živoucí bytost, co se jen hýbá, bude žít, kamkoliv řeka dospěje... Neboť kamkoli přijde tato voda, všecko se uzdraví, a všecko, kam voda přijde, bude žít... Ovoce (které poroste na březích) bude k jídlu a listí stromů bude lékem" (Ez 36, 25-27; 47, 1-12). Zachariáš zná také tuto myšlenku živé vody, kterou je mesiášská spása: "V onen den budou vycházet z Jeruzaléma živé vody..." (Zach 14, 8). Apokalypsa převezme tento námět: "Pak mi anděl ukázal řeku života, jasnou jako křišťál, vycházející zpod trůnu Božího a Beránkova" (Zj 22, 1-2).

Když Janovo evangelium vypráví o ráně kopím, naráží na toto prorocké vidění probodeného Mesiáše, jediného Syna, prvorozeného. Spojuje ho s viděním otevřeného pramene, který je znamením ducha milosti a modlitby vylévajícího se na dům Davidův a na jeruzalémské obyvatele, aby je očistil od hříchu a nečistoty (Zach 12, 10; 13, 1). Probodený bok Ukřižovaného je otevřený pramen z vidění Zachariášova, odkud tryská oživující voda vykupitelské smrti, symbol Ducha, kterého při svém skonu předal. Je to stěna chrámu z vidění Ezechielova, odkud tryská voda, která uzdravuje a rozhojňuje život všude, kudy protéká.

O svátku stánků mluvil Kristus o proudech živé vody jako o znamení vylitého Ducha. V liturgii svátku stánků se modlili za déšť (rolnický smysl svátku), připomínali zázrak s vodou, která vyprýštila ze skály na poušti (Ex 17, 1-7; historický smysl svátku naroubovaný na smysl rolnický), četli proroctví o obrozující vodě (Zach 14, 8; Ez 47, 1 aj.).

V tomto rámci tedy, "v poslední, hlavní den svátků tam Ježíš stál a hlasitě zvolal: Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije, kdo ve mne věří. Jak říká Písmo: Potečou z jeho nitra proudy živé vody. To řekl o Duchu, jehož se mělo dostat těm, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž nebyl Duch dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven" (Jan 7,37-39).

Tady symbolizuje voda beze vší pochyby darování Ducha. Spojíme-li: "kdo ve mne věří" s tím, co předchází, vztahuje se citát z Písma na Ježíše. Jde pravděpodobně o Ezechielovo proroctví o vodě, která vytéká z chrámu. Tento Janův text se může srovnat s epizodou o ráně kopím. Ježíš na kříži je vyvýšený a oslavený. Z jeho nitra teče živá voda, která symbolizuje vylití Ducha. Ti, kdo přijmou Ducha, vytékajícího z jeho nitra jako proudy živé vody, to jsou věřící, a na prvém místě ti, kdo u paty kříže symbolizují církev: Maria a učedník.

Krev znamená skutečnou oběť Beránka, který snímá hřích světa, a voda znamená Ducha života, kterého "předal" církvi, Marii a učedníkovi, když sklonil při umírání hlavu. Mnozí církevní Otcové viděli v krvi a vodě náznak dvou svátostí, eucharistie a křtu. V liturgické a svátostné perspektivě Janova evangelia je to pravděpodobné. Četní exegeti zastávají dnes tento svátostný výklad.

Tato příhoda s ranou kopím má proto v sobě podle naléhavých slov evangelistových (19, 35) velmi důležitý smysl, pokud jde o vykupitelské dílo Mesiášovo. Kristus, velikonoční Beránek, vyvýšený, oslavený a obětovaný pro spásu světa (krev), předává mesiášské společenství církvi a vylévá na ni svého Ducha (voda). Tyto letnice kříže budou doplněny letnicemi zmrtvýchvstání, kdy Kristus dechne svého Ducha na učedníky a dá jim moc odpouštět hříchy (20, 21-23). Takto dostává církev pod křížem od Ukřižovaného Ducha svatého a je ustanovena matkou věřících pod symbolem Marie, matky milovaného učedníka. A večer v den zmrtvýchvstání obdrží od Zmrtvýchvstalého svatého Ducha a je ustavena přisluhovatelkou odpouštění, přičemž jí budou nástrojem apoštolové. Na kříži symbolizují krev a voda, vycházející z boku probodeného Krista, dvě základní svátosti, křest a eucharistii, znamení a nástroje mateřství a služby církve. Křtem církev rodí věřící, eucharistií je živí v Duchu svatém.

Maria a Jan
"Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník..., kterého měl tolik rád, řekl matce: Ženo, to je tvůj syn. Potom řekl učedníkovi: To je tvá matka. A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě" (Jan 19, 26-27).

Tak jako v Káně, není Maria označena svým jménem, nýbrž je představena jako "Ježíšova matka" (19, 25). To je titul jejího povolání a na něm evangelistovi záleží. Potom nakonec ji text evangelia nazývá už pouhým titulem "matka" (19, 26, dvakrát). Stejně jako ten, který byl zprvu označen jako "ten učedník, kterého měl Ježíš tolik rád", je nazván pouze "učedník" (19, 27, dvakrát). Zdá se, že chce evangelista takto podtrhnout symbolický charakter Marie, Ježíšovy matky. Je nazvána nakonec "matkou", jako kdyby byl tento titul jejím novým jménem. Stejně tak u učedníka. Pod křížem, když přišla hodina, na kterou Ježíš odkázal Marii na svatbě v Káně, stává se "Ježíšova matka" "Matkou", obrazem církve, a "ten učedník, kterého měl Ježíš tolik rád", se stává "učedníkem", obrazem věřícího v církvi.

Učedník označený jako "ten, kterého měl Ježíš tolik rád", je bezesporu zosobněním dokonalého učedníka, pravého Kristova věřícího, který obdržel Ducha. Nejde tu o zvláštní lásku Ježíšovu k jednomu z jeho apoštolů, nýbrž o symbolické zosobnění věrnosti Pánu. Kristus chtěl, aby jeden z jeho učedníků reprezentoval naprostou věrnost až do konce, zatímco druzí ho v rozhodném okamžiku opustí. Milovaný učedník ztělesňuje tedy věrnost věřících Ježíšových bratří až k smrti.

Není-li pochyby, že učedník pod křížem nepředstavuje už svou vlastní individualitu, je tomu stejně i u Marie. Titul "žena", který jí proti všem zvyklostem v židovských rodinných vztazích dává její ukřižovaný syn stejně jako v Káně, ukazuje, že staví svou matku do jiné roviny, než jsou vztahy mezi synem a matkou. Vidí v ní "Ženu", symbolizující Boží lid v jeho mateřské funkci, sionskou dceru, symbolizující porod nového lidu, mesiášské vysvobození v bolesti, po níž bude nakonec následovat eschatologická radost. Vidí v ní církev, která bude Matkou utěšitelkou těch, kdo obdrží Ducha Utěšitele, která bude rodit Otcovy děti a Kristovy bratry až do konce časů slovem a křtem a která je bude živit týmž slovem a eucharistií.

Právě proto, že je Maria obrazem církve, svěřuje jí Ježíš milovaného učedníka a Marii doporučuje jemu. Doba lidského mateřství Mariina vůči vtělenému Božímu Synu, kterou prohlásil Kristus už v Káně za skončenou, nalézá tu své naplnění: matka Boží se stává obrazem matky církve. Napříště se už nebude moci mluvit o církvi, o jejím mateřství, o její pokoře, o její víře, o její radosti... a nevidět přitom, že Maria, Pánova matka, je jejím čistým obrazem, prototypem a prvním uskutečněním. Maria-Ecclesia. Ecclesia-Maria. Tato dvě jména budou neustále spojena v myšlení církevních Otců.

Nová úmluva
Jak jsme viděli, na Kalvárii se naplnilo Písmo a všechny starozákonní předobrazy: velikonoční Beránek, Král, Velekněz - to je navěky Kristus. V Marii se naplnil přechod starého Izraele k novému lidu, protože Ježíš při svém skonu "předává Ducha" té a tomu, kteří představují mateřskou funkci a věrnost církve.

V smrti Kristově, v těchto porodních bolestech Dcery siónské, na kterých se podílelo mesiášské společenství zastoupené pod křížem Ježíšovou matkou a milovaným učedníkem, se zrodil nový lid Nové úmluvy. Ukřižovaný mu předal Ducha a z boku Probodeného se mu objevila svátostná znamení vody a krve, křtu a eucharistie. Tento nový lid byl zasvěcen jako Otcova rodina: církev v Duchu je od té doby matkou věřících a učedníci jsou Ježíšovými bratry. Zmrtvýchvstalý vysloví naplno tuto skutečnost, když nazve učedníky "svými bratry" a Boha "svým Otcem a jejich Otcem". Tato skutečnost Boží rodiny, církve - matky a církve bratří, se vyskytovala obrazně u paty kříže v Marii, matce milovaného učedníka, jejího syna.

Jsme-li spojeni s matkou církví, jsme praví milovaní a věrní učedníci, praví bratři Ježíšovi, tak jako milovaný učedník, který se stává synem Mariiným. Jako on vzal svou matku Marii k sobě, máme i my přijmout svou matku církev do svého života jako opravdoví synové Otce, opravdoví bratři Kristovi.

Podle knihy Maria, Matka Pána. Vyd. Petrov, Brno 1991. Redakčně upraveno a kráceno.

 

Beránek obětovaný od počátku světa

Jean Miguel Garriques

Autor nás přivádí k myšlence, že Syn Boží je od věčnosti Hlava tvorstva, Beránek bez vady a poskvrny, který je povolán za tvorstvo vyslovit definitivní Amen Bohu Otci. Od okamžiku hříchu může být toto jeho poslání naplněno jediným způsobem - vtělením a obětí za lidstvo. Ve skutečnosti existuje jediný Boží plán. Nám však představa Božího "kdyby" může pomoci pochopit vykupitelskou Kristovu úlohu.

Syn v Trojici je od věčnosti Beránkem v plném významu toho slova. Beránek je samozřejmě Bůh: tři Osoby jsou Beránek, poněvadž jsou Láska, a tudíž mají účast v tomtéž dobrotivém plánu. Avšak jedna z Osob je obdařena tím, aby jako Jednorozený Syn byla nositelem a ručitelem plánu adoptivního synovství, jenž v něm má dosáhnout vrcholu. On je Ten, který říká Amen. On je v poslední instanci čistý a neposkvrněný Beránek, předzvěděný od založení světa.

Bezhříšné lidství by v Synu a skrze Něho objevilo bezbranné Otcovo srdce, onen klín, v němž Syn spočívá. Lidství mělo růst, tak jako Panna Maria - ta, která byla bez hříchu - rostla v poznávání tohoto milosrdného, nekonečně bezbranného srdce. Nevíme, jak by se měl tento růst uskutečňovat, ale bylo by to tajemství Beránka, Boží nevinnosti, obrovské dobroty lásky zamilované do naší svobody a způsobující, že tato svoboda bude vrůstat do stále subtilnější odpovědi, až po konečné Amen, vyslovené v dokonalé harmonii s Jednorozeným Synem, jenž by nás navěky umístil do Boží věčnosti.

Bohužel jsme lásku objevili nejhorším možným způsobem: poznali jsme ji teprve tehdy, když jsme ji zranili. Jakým omylem je přesvědčení, že k tomu, abychom se naučili milovat, je potřeba druhého zranit! Vždyť svoboda dokáže vynalézt tolik úžasných způsobů, aby udělala milostný objev!

Tak tedy Beránek byl obětován. "Před založením světa", jak říká sv. Petr (1Petr 1, 19-20), byl předpověděn pouze jako "čistý a bez poskvrny"; obětován byl však "od založení světa", protože právě od počátku hříchu byla přerušena smlouva mezi člověkem a Bohem. Hovoří o tom Zjevení v jiném úryvku, kde popisuje ctitele šelmy na konci časů: "Budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou zapsána v knize Beránka zabitého od stvoření světa" (13, 8). Tak zní doslova překlad řeckého textu. Zdá se totiž, že motiv Beránka zabitého od založení světa způsobil váhavost většiny překladatelů, kteří navzdory řeckému slovosledu přeložili: "Budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka" /Tak zní tento verš v ekumenické bibli, pozn. překl./ Ale řecký text hovoří jasně: "Beránka zabitého od založení světa" - "od založení světa" se vztahuje k zabitému Beránkovi, nikoli ke jménu, které je nebo není zapsáno v knize života.

Kniha života není druh seznamu, v němž jsou jakoby předem zapsáni někteří vyvolení, zatímco ostatní, zavržení, byli údajně Boží láskou zanedbáni. V téže knize Zjevení Kristus vyslovuje výstrahu, která odporuje myšlence, že by zavržení přišlo dříve než reálný hřích člověka. "...Jeho /vítězovo/ jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly" (3, 5). Z toho plyne, že my sami se vymazáváme svými vinami z knihy života, kde naše jméno zapsal Bůh, "který chce, aby všichni lidé došli spásy" (1 Tim 2, 4).

Beránek je zabitý od založení světa právě kvůli těmto vymazáním z knihy života, způsobeným hříchem, jenž začal na počátku světa. Bůh je totiž vázán svým plánem a nemůže zapřít sám sebe: přislíbil nám Syna a je tedy třeba, aby nám byl Syn dán. Avšak když na sebe Syn bere naše lidství, bude se s ním muset zasnoubit úplně jiným způsobem, kvůli hříchu: přijde do něho jako Vykupitel, jenž přichází na naše místo. Do neporušeného lidství by býval přišel proto, aby rekapituloval jeho Amen a přinesl mu tak své nejzazší zjevení. V nové situaci ale přichází, aby vyslovil toto Amen místo nás. To vyžaduje, "aby se narodil z ženy" (Gal 4, 4), to znamená jedinečným způsobem, v odlišné přirozenosti, zdánlivě jako další člen našeho lidského rodu; zároveň aby se zrodil pod Zákonem, čili se všemi znaky smrti a pádu naší přirozenosti, jež jsou důsledkem hříchu.

Avšak Bůh není prvotním iniciátorem tohoto scénáře. Byli jsme to my, náš hřích je důvodem: "pro naši spásu sestoupil z nebe". Bůh nadále jedná podle svého neměnného úmyslu, jímž je uvést nás jako syny do svého otcovství skrze Syna v Duchu. Teď však musí vstoupit do lidského davu, který se stal temnotou kvůli své vzpouře vůči Amen. Bůh se ve svém plánu setkává s odporem zla.

Beránek je obětován od chvíle tohoto prvotního přerušení. To, co byla v dobrotivém plánu bezbrannost, se stalo ranou, poněvadž hřích ji reálně způsobil. Hřích, jenž nebyl ani dost málo nutný, ani předpokládaný, je pochmurným opakem stromu života, je stromem poznání dobra a zla: je představou zla, čili koncepcí falešného růstu v dobru, nepořádku v dobru, utopií o vlastním rozkvětu ve štěstí mimo Boha. Podobenství o marnotratném synovi nám ukazuje lidství, které vyžaduje svoji část dědictví, aby se z ní radovalo daleko od Otce, daleko od Jeho srdce.

Překlad z polštiny Terezie Eisnerová OP. Redakčně upraveno.

 

Bdění na modlitbách

Duchovní prožití bohoslužby slova o velikonoční vigilii

Vojtěch Kohut OCD

V průběhu bohoslužby slova o velikonoční vigilii dochází často ke dvojímu negativnímu jevu: buďto jsme svědky toho, jak se "mrzačí" liturgie snahou předsedajícího (a někdy i celého shromáždění) co nejvíce zkrátit tu "podivně dlouhou" nabídku čtení; nebo se nepřipravený lid Boží začíná nudit uprostřed sice nádherně připravené, avšak mnohdy naprosto nepochopené řady čtení, žalmů, ticha a modliteb.

V následujících řádcích bych rád nabídl jak duchovním pastýřům, tak i věřícím laikům pomocnou ruku, aby mohly být zmíněné nedostatky alespoň zčásti odstraněny. Domnívám se, že ke skutečně duchovnímu prožití bohoslužby slova o velikonoční vigilii nám může pomoci jednak pochopení samotné struktury této bohoslužby, jednak porozumění výběru jejích čtení. Dříve však, než se budeme zabývat touto formou a obsahem zmíněné bohoslužby, bude dobré začít krátkou úvahou o charakteru celku slavení velikonoční vigilie.

Velikonoční bdění
První zásadní chyba spočívá totiž v tom, že jsme víc než třicet let po liturgické obnově ještě stále (alespoň v hloubce našeho nitra) nepřijali za své, že nejde o slavení "Bílé soboty", nýbrž velikonoční vigilie. Zde nejde o slovíčkaření, nýbrž o zásadní změnu našeho základního postoje. To, co slavíme, jsou totiž velikonoční události, tedy vrchol celého liturgického roku a nejhlubší smysl naší víry, a my je slavíme formou nočního bdění. To ovšem v první řadě znamená, že velikonoční vigilie by opravdu měla začínat až po setmění a každý, kdo se jí účastní, by měl přicházet s tím, že "se nebude dívat na hodinky", protože přišel bdít na modlitbách pro Hospodina (srov. Ex 12,42) bez ohledu na to, jak dlouhá bude liturgie.

Pochopitelně, že existuje celá řada objektivních nesnází: mladé rodiny s malými dětmi, dopravní spojení, obavy o osobní bezpečnost při návratu z bohoslužeb, apod. Jestliže však vezmeme do úvahy, že jde skutečně o Velikonoce, pak mnohý problém odpadá: na jedné straně bude věřící ochoten podstoupit nějakou tu oběť, na straně druhé si bude vědom, že pokud se nemůže z různých důvodů zúčastnit velikonoční vigilie, oslaví totéž tajemství účastí na bohoslužbě následujícího dne. Také ten, kdo slaví velikonoční vigilii, může se vracet domů v pozdních nočních hodinách s klidným svědomím a bez obav, zda bude schopen vstát na "nedělní bohoslužbu", neboť se z ní právě vrací!

Jinými slovy: chystá-li se celé shromáždění (tedy předsedající i Boží lid) opravdu bdít během této noci na modlitbách, první, velmi důležitý předpoklad k hlubokému duchovnímu prožití bohoslužby slova o velikonoční vigilii je zaručen: správný celkový přístup.

Aby se tak ovšem mohlo stát, je třeba se připravit předem, a to ne snad jednoduše komentářem před zahájením obřadů. Je dobré, aby alespoň ti z věřících, kteří se účastní bohoslužeb pravidelně, byli k tomu vhodným způsobem přivedeni přinejmenším před začátkem svatého třídení. Domnívám se, že ideální zde může být společné rozjímání nad Ježíšovými podobenstvími a výroky o bdělosti (srov. Mt 24, 42 - 25, 13; Mk 13, 33-37; Lk 12, 35-48; 21, 34-36).

Teologická struktura bohoslužby slova
Přistupme tedy k formě, v jaké máme slavit bohoslužbu slova o velikonoční vigilii. Na rozdíl od běžné bohoslužby, ať už nedělní či té, kterou slavíme ve všední dny, základní struktura je zde rozšířena o jeden prvek: chvíli tiché modlitby zakončenou hlasitou modlitbou předsedajícího. Opakuje se tedy několikrát po sobě (v ideálním případě sedmkrát u čtení ze Starého zákona) následující schéma: čtení - žalm s odpovědí lidu - modlitba.

Tyto tři prvky nejsou zvoleny náhodně, nýbrž mají velmi hluboký teologický smysl. Odpovídají totiž třem spásonosným pohybům: katabázi (sestupování), diabázi (kroužení či pronikání) a anabázi (vystupování). V těchto třech pohybech je skryta celá Boží moudrost způsobu vedení člověka v průběhu dějin spásy: je to vždy Bůh, který má iniciativu a oslovuje člověka, tedy "sestupuje" (katabáze), "proměňuje" ho svým slovem/činem (diabáze) a přivádí, "pozvedá" k sobě (anabáze). Ukažme si toto schéma na dvou základních velikonočních událostech: - první Pascha začíná Boží iniciativou, kdy Hospodin oslovuje Mojžíše a posílá jej, aby osvobodil Izraele (Ex 3-4); následují mocné Boží činy, vrcholící přechodem přes moře (Ex 7-11.13-15); nakonec je Izrael přiveden k Hospodinu pod horu Sinaj (Ex 19 a násl.); - druhou, definitivní Paschu v Ježíši Kristu nám velmi vhodně osvětlí známý hymnus z listu Filipanům (2,6-11): Boží Slovo ve Vtělení sestupuje, sklání se k člověku (verše 6-7), osvobozuje ho smrtí a vzkříšením (8) a vrací se k Otci do slávy (9-11), nikoli však samo, nýbrž s celým novým Izraelem.

Když jsou nám tedy starozákonní čtení nabídnuta v této trojité struktuře (čtení - žalm - modlitba), je dobré, abychom se snažili je v tomto smyslu prožívat. Volba jednotlivých prvků přitom vůbec není náhodná: Při čtení především nasloucháme, což je spíše pasivní (nebo možná přesněji receptivní) postoj; aktivitu má Bůh, který promlouvá ve svém slově, my je přijímáme meditací.

Při zpěvu žalmu se zapojujeme jako celé společenství opakováním responsoria (žalmové odpovědi); žalm je přitom vybrán s ohledem na předcházející čtení - má totiž vyjadřovat naši reakci na zvěstované Boží slovo.

V modlitbě se pak necháváme Bohem pozvednout k intimnímu setkání s ním. Ticho v nás jednak nechává doznít poselství slova i naší společné odpovědi, jednak je prostorem pro zcela osobní formulaci rozhovoru s Pánem na základě podnětů, jež nás oslovily. Následná formulace kněze, která je tvořená stejně jako vstupní modlitba (kolekta) běžné mešní bohoslužby, má stejný smysl: po výzvě k modlitbě a chvíli ticha "sesbírat" (lat. colligere) úmysly jednotlivých věřících do spíše obecně laděné prosby, s níž by se mohli ztotožnit pokud možno všichni přítomní věřící. Navíc je to pro nás příležitost jakéhosi objektivního, z vnějšku přicházejícího poopravení někdy příliš subjektivizujícího přístupu k Boží zvěsti.

Po tomto sedmkrát opakovaném schématu (sedm = číslo plnosti!) propuká Boží lid v radostný chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu, kterého se i při nedělních slaveních po celou postní dobu zřekl. Spolu s rozsvícením svící a případným vyzváněním zvonů je to způsob, jak přivítat radostnou zvěst o Kristově vzkříšení a zároveň vyjádřit Bohu svou vděčnost za to, že je právě touto bohoslužbou velikonoční vigilie můžeme slavit (srov. text vstupní modlitby, která následuje vzápětí).

Struktura další části bohoslužby slova pak již odpovídá schématu, na něž jsme zvyklí: čtení - žalm s odpovědí lidu - alelujový zpěv - evangelium. Stojí možná ještě za zmínku, že i stání při čtení (zpěvu) evangelia není nikterak náhodné. Jestliže jsme všechna předcházející čtení přijímali vsedě, abychom je mohli usebraně promeditovat, zde svým postojem vyjadřujeme připravenost okamžitě dále zvěstovat poselství o Kristově zmrtvýchvstání. Navíc je stání vyjádřením naší úcty vůči Kristu, který k nám prostřednictvím evangelia promlouvá zcela jedinečným způsobem.

Teologická osnova jednotlivých čtení
Předtím než krátce pojednám o obsahu bohoslužby slova o velikonoční vigilii, rád bych upřesnil, v jakém smyslu a za jakým účelem tak činím: nejde mi o to, podat vyčerpávající komentář, ani věřícím předem úplně zpracovat obsah zvolených biblických čtení na způsob jakéhosi "předvaření". Jde mi jednoduše o to, abychom si ještě před konáním velikonoční vigilie byli vědomi základní linie, která určila jejich výběr, abychom znali kritérium této volby a tak mohli do větší duchovní hloubky proniknout a s větším užitkem si osvojit jejich poselství.

Starozákonní čtení sledují základní okamžiky dějin spásy, a to ne pouze ve smyslu prostého výčtu a popisu konkrétních událostí, ale i ve smyslu jejich kvalitativního hodnocení, interpretace jako promyšleného Božího vedení Izraele a lidstva na cestě k Velikonocům.

Proto sled těchto úryvků nemůže začít jinak než líčením o stvoření světa v šesti dnech a Božím odpočinku (Gn 1, 1 - 2, 2). Na tuto první výpověď o Božím původu, a tedy i pozitivním charakteru stvoření, které je předobrazem "nového stvoření" v Kristu (srov. následující modlitba) navazuje jiný předobraz Kristovy výkupné oběti v dojemném příběhu Abraháma a Izáka (Gn 22, 1-18). Přechod Izraele pod Mojžíšovým vedením přes moře (třetí čtení: Ex 14, 15 - 15, 1) je starodávná předzvěst křtu. Čtvrté a páté čtení (obě z proroka Izaiáše: 54, 5-14 a 55, 1-11) zastupují celou řadu Božích zaslíbení daných skrze proroky, která se mají uskutečnit i dnes na nás (srov. obě modlitby po jejich skončení). Hlas proroka Barucha (šesté čtení: 3, 9-15.32 - 4, 4) je vykládán vzhledem ke Kristu a k církvi: Hospodinova moudrost, která se uděluje vyvolenému Božímu lidu, nachází svou trvalou přítomnost v Kristu, jenž ji předává věřícím v lůně církve. Sedmé starozákonní čtení z proroka Ezechiela (Ez 36, 16-17a.18-28) jako vrchol zaslíbení: očištění z naší hříšnosti, doslova volá po svém naplnění.

Toho se nám dostává částečně již v Pavlově teologickém objasnění křtu (Řím 6, 3-11) jako zpřítomnění, aktualizace Kristovy výkupné oběti v životě jednotlivých křesťanů, především však v evangelijním líčení o Ježíšově zmrtvýchvstání (podle ročních cyklů: Mt 28, 1-10, Mk 16, 1-7 nebo Lk 24, 1-12).

Jak tedy co nejužitečněji vnímat obsah těchto čtení, aby byl ve shodě se záměrem církve, která je nám v této podobě předkládá? Odpověď shrňme do těchto bodů:

- Jde o četbu interpretační, nikoli tedy jen o výčet; hledáme smysl biblických událostí, nemůžeme se omezit na prosté připomenutí.

- Tato interpretace je celková, globální; zahrnuje proto podstatné okamžiky z celých dějin spásy; učíme se na ní pohledu víry. - Jde o interpretaci právě slaveného tajemství, tedy velikonoční: ptáme se po souvislostech čteného s Ježíšovou smrtí a jeho vzkříšením. - Tato velikonoční interpretace je nutně také aktualizační: chceme se dobrat smyslu těchto dějinných okamžiků pro nás zde v této přítomné chvíli. Úvaha o formě a obsahu bohoslužby slova velikonoční vigilie zde končí. Ne snad proto, že by o ní nebylo možné již nic důležitého říci, nýbrž jednoduše proto, že považuji za vhodné, aby se čtenář/věřící křesťan zbytku dobral sám. Ani ne snad pouhým dalším intelektuálním vzděláváním, jako spíše aktivní účastí, spoluprožíváním obřadů velikonoční vigilie, jež se dá prostě shrnout do Lukášovy charakteristiky Ježíšovy Matky, Panny Marie - té, která "uchovávala všechny tyto věci ve svém srdci a rozvažovala o nich" (srov. Lk 1, 29; 2, 19.51).

 

Svatý Polykarp, biskup a mučedník
Spor o datování Velikonoc

Štefan Šrobár

Svatý Polykarp byl žákem apoštolů a přímo od nich přijal pověření vést Církev v maloasijském městě Smyrně v dnešním Izmiru v západním Turecku.

Narodil se kolem roku 70 po Kristu pravděpodobně v nežidovské řecké rodině. Už v dětství se dostal do styku s apoštoly a "dobře se seznámil s mnohými, kteří viděli Pána", jak o něm napsal jeho slavný žák svatý Irenej (Adv. Haer. III. 3, 4). Nejvíce se stýkal s apoštolem Janem, který ho údajně ustanovil za biskupa církevní obce ve Smyrně.

Jako mladý biskup měl Polykarp možnost seznámit se se sv. Ignácem Antiochijským, když se eskorta, která ho vedla na popravu do Říma, zastavila ve Smyrně (asi v roce 107).

Polykarp měl přední, ne-li vedoucí postavení mezi tehdejšími biskupy Malé Asie. Svědčí o tom fakt, že při sporu o datum slavení Velikonoc pověřili maloasijští biskupové Polykarpa, aby jednal v Římě s papežem Anicetem. K tomu došlo koncem roku 154 nebo na začátku roku 155. Spor o datum slavení Velikonoc spočíval v používání rozdílného kalendáře. Křesťané židovského původu se řídili lunárním kalendářem podle Židů, kdežto křesťané pohanského původu žijící hlavně v okolí Říma a v Egyptě se řídili solárním kalendářem, tzv. juliánským.

Začátek lunárního kalendáře určovalo zvlášť pro každý rok židovské synedrium podle prvního jarního úplňku. Prvním měsícem tohoto roku byl měsíc nisan (mezi březnem a dubnem) a Židé slavili Velikonoce 14. dne měsíce nisanu. Židokřesťané slavili Velikonoce buď s Židy, nebo první neděli po 14. nisanu. Křesťané pohanského původu, aby si zachovali juliánský kalendář a přitom aby se neodklonili od doby, ve které Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, ustanovili slavení Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku, bez ohledu na to, kdy se slavily židovské Velikonoce. Maloasijští křesťané se odvolávali na apoštola Jana a Filipa, zatímco křesťané z okolí Říma a z Egypta na Petra a Marka. Tato rozdílná praxe přivedla sv. Polykarpa do Říma. Jednání o jednotném (společném) slavení Velikonoc sice úspěšná nebyla, ale přesto nenarušili představitelé obou církevních tradicí své dobré vzájemné vztahy. Dokonce při společném slavení mše svaté vedl na žádost papeže Aniceta Polykarp eucharistickou bohoslužbu. O slavení Velikonoc tak, jak je slavíme dnes, bylo s konečnou platností rozhodnuto na prvním nicejském koncilu (r. 325).

V roce 155 a 156 uvěznily římské úřady Polykarpa a nutily ho k odpadnutí od křesťanské víry. Polykarp mimo jiné řekl pevně, ale přitom velmi pokojně vyšetřujícímu prokurátorovi toto: "Osmdesát šest let sloužím Kristu a nikdy mi nic zlého neučinil. Jak bych tedy mohl proklínat svého Krále a Spasitele?" Stařičkého biskupa odsoudili k trestu smrti upálením. Rozsudek vykonali na stadionu za přítomnosti velkého množství lidí. Polykarp si i v této těžké a bolestné zkoušce počínal obdivuhodně pokojně. To bylo v souladu s jeho důsledným následováním Ježíše Krista, které doporučoval ve svém listě Filipanům (Flp 8, 1-2).

Sv. Polykarp napsal množství listů církevním obcím, ale i jednotlivcům. Svědčí o tom svatý Irenej, který se při své kontroverzi s bludařem Florinem odvolává na Polykarpovy listy. Zachoval se z nich však pouze list Filipanům. Sv. Jeroným uvádí, že tento dopis se v asijských křesťanských obcích četl při bohoslužbách právě tak jako Klementův list, který pravděpodobně sloužil Polykarpovi za podklad pro napsání tohoto dopisu a který na jednom místě cituje. Přestože má dopis jen malý rozsah, obsahuje velké množství citátů z novozákonních knih.

Martyrium Polycarpi je nejstarší pravá zpráva o umučení z dob pronásledování křesťanů. Je napsaná formou okružního listu církevní obce ve Smyrně o umučení jejich biskupa Polykarpa. Tento dokument uvádí Eusebius ve svých Církevních dějinách.

Také je cenným dokladem o uctívání svatých v prvokřesťanské době. Spis je však nejen pramenem pro poznání úcty svatých, ale i dokladem přesného rozlišování mezi úctou, která se vzdávala Bohu jako Pánu celého Stvoření, a úctou vzdávanou svatým. Smyrňané považovali i Krista za Boha, kterému patří největší pocta, klanění. Avšak světcům, kteří se stali velkými před Bohem pro svou bezmeznou oddanost Bohu, přísluší pouze úcta, nikoliv poklona. Spis je sice apoteózou mučednictví, ale přesto je dokladem skutečnosti, že křesťané neschvalovali svévolné, neodůvodněné mučednictví.

Svatý Polykarp požíval velké vážnosti a úcty i za hranicemi své diecéze. Svědčí o tom dopis sv. Ignáce Smyrňanům, v kterém pozdravuje zasloužilého biskupa, jakož i samotný dopis adresovaný přímo Polykarpovi. Jeho osobní přínos při šíření křesťanství nejvýstižněji vyjadřují slova pohanů a židů, uvedená ve zmiňovaném Martyriu: "To je ten velký učitel Asie, otec křesťanů, který ničí naše bohy. Učí neobětovat a neklanět se našim bohům." V obhajování pravosti učení a mravů byl Polykarp nekompromisní. Svědčí o tom výrok, který řekl gnostikovi Marcionovi při návštěvě Říma: "Znám tě, prvorozenče Satanův". V jednání s lidmi byl však laskavý a mírný.

Svátek sv. Polykarpa slaví Církev na Západě i Východě 23. února. Slavení tohoto dne na Západě je dosvědčeno v Hieronymově Martyrologiu.

ze slovenštiny přeložila Kateřina Drnková

 

Dekalog - První deska

Pavel Konzbul

"Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí."
(Řím 2, 14-15)

Těmito slovy poukazuje apoštol Pavel na existenci přirozeného mravního zákona uloženého v hloubi každého lidského srdce. Tuto skutečnost dokazují i někteří řečtí filozofové, kteří k poznání Boha došli na základě pouhého rozumového uvažování. Přirozený zákon se tak stává základem pro dialog církve s dnešním světem. Sv. Irenej říká, že již od počátku Bůh vepsal do našich srdcí příkazy přirozeného zákona a pak se jen omezil na to, aby je připomenul. Tím připomenutím je Desatero. Desatero "nás učí pravému lidství. Vyzdvihuje základní povinnosti a tedy nepřímo i základní práva, která tkví v přirozenosti lidské osoby. Desatero je přednostním vyjádřením přirozeného zákona." (KKC 2070)

Biblické a církevní Desatero
Slovo Desatero (dekalog) znamená "deset slov", která zjevil Bůh svému lidu na posvátné hoře. Tento základ mravního života je ve Starém zákoně podán ve dvou obměnách: Ex 20, 1-17 a Dt 5, 6-16. O zařazení Desatera do doby Mojžíšovy svědčí i to, že bylo vytesáno do dvojice kamenných desek (Ex 31, 18) popsaných po obou stranách (Ex 32, 15). První deska obsahuje přikázání o vztahu člověka k Bohu a druhá mluví o vztazích mezi lidmi. Obě desky představují vývoj přikázání lásky. Bůh chce naši úctu, ale nikoli kvůli sobě. Když předstupujeme před něj, obrací náš zrak na bližní. A naopak, když jednáme s bližními, máme co dělat s ním. Desatero je projevem Boží lásky, spasitelné péče o člověka a příslibem blaženosti. Na ně navazuje v Novém zákoně Ježíšovo horské kázání, které starozákonní mravní zákon přivádí na nejvyšší stupeň.

Od 4. stol. se stává Desatero nedílnou součástí katecheze. Jeho rozdělení a číslování přikázání se v průběhu dějin měnilo, až se v západní církevní tradici ustálilo rozdělení zavedené sv. Augustinem. Podle něj první a druhé přikázání jsou přikázáním jedním a desáté přikázání je rozděleno do dvou. V případě tohoto dělení by první deska obsahovala tři a druhá sedm přikázání. Řečtí otcové vytvořili odlišnější systém, který se dodnes užívá v pravoslaví a je bližší původnímu židovskému pojetí. Ale ať již je dělení jakékoli, pravdou zůstává, že Desatero je dáno Izraeli jako zákon na jeho cestě z otroctví ke svobodě a později se stává skrze Krista magnou chartou křesťanské svobody.

"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne." (Dt 5, 6-7)
Již samotné vyhlášení Dekalogu začíná radostným poselstvím o svobodě a vede k jednotě. Náš mravní život tak nachází svůj pramen ve víře v Boha, který nám zjevuje svou lásku a "první přikázání po nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítli všechno, co je proti ní". (KKC 2088)

Jde tu tedy o to, neuhýbat před Bohem, ale naopak ve všech situacích hledat jeho otcovskou ruku. K tomu je třeba naučit se žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí a model. Nebát se o své peníze, ani o své hračky, zábavy a potěšení. Každý, i ten, kdo se považuje za nevěřícího, má v sobě postavený piedestal, na který svobodně umísťuje smysl svého života. Někdo má na vrcholu sama sebe, jiný kariéru, sex, moc atd., a těmto bohům slepě slouží. Pokud ovšem na tento sloup vyzdvihne skutečného Boha, všechno začne sloužit člověku.

Tím se dostáváme k další výzvě, která nás volá k tomu, abychom na Boží lásku odpovídali modlitbou. Bůh totiž v nás působí jen s naší pomocí. Chceme-li zachovat společenství s ním, musíme být připraveni nechat ho, aby nám připomínal své cesty, a to ne ve chvílích, kdy se nám to hodí, ale když se to hodí jemu. Sv. Augustin říká, že rozumný tvor přednáší modlitbu Bohu, aby byl konstruován, ne aby byl instruován. Modlitba je nezbytnou podmínkou, abychom dokázali zachovávat Boží přikázání. V tomto světle můžeme vidět modlitbu nikoli jako povinnost, ale jako právo a výsadu.

Nyní se můžeme pokusit alespoň zjednodušeně systematizovat možná přestoupení ctnosti zbožnosti, která nás vede ke vzdávání patřičné úcty Bohu. Jednak se proti ní prohřešujeme per excessum, vybočením, odchýlením se. To lze dvojím způsobem: buď svou zbožnost obracíme ke špatnému adresátovi, nebo jí dáváme špatný obsah. V prvním případě se klaníme falešným bohům-modlám, utíkáme se k pověrám, kdy se snažíme dosáhnout nadlidského účinku pomocí zlých sil, k věštbám a spiritismu. Zde je třeba rozlišit lidové zvyky, které patří spíše do oblasti folklóru, od skutečných tichých úmluv se zlými duchy, které jsou bezpochyby těžce hříšné. Také konzultaci s člověkem obdařeným darem uzdravování nemusíme vždy posuzovat jako hříšnou, na rozdíl od závislosti na pochybných věštbách a léčitelských praktikách, které odvádí našeho ducha od důvěry v Boha a berou nám svobodu. Velmi citlivě je třeba hodnotit i ateismus, který je objektivním omylem. Je zde třeba rozlišit tzv. poctivého ateistu, který nezaviněně nevěří v Boha, od tzv. ateisty nepoctivého, který víru odvrhl vlastní vinou, a také člověka nerozhodného, který zůstává na cestě k Bohu.

V případě špatného obsahu ctnosti nábožnosti ctíme Boha nesprávným způsobem, který se neslučuje s učením církve. Pro příklad takového přemrštěného jednání, kterému někdy propadají i velmi zbožní lidé, nemusíme chodit příliš daleko. Kdo by neznal dopisy, které slibují pomoc Panny Marie pod podmínkou jejich mnohonásobného opisování a rozesílání, opatřené mnohdy dovětkem, který hrozí "Božím trestem", pokud tak adresát neučiní. Také fingování zázraků a jiné podvody v duchovní oblasti jsou projevem převrácené úcty k Bohu.

Existují však i jemnější provinění, která nemusí být přímo hříchem, ale pohybují se na úrovni nedokonalostí: vyhledávání zázračných a "nadpřirozených" jevů, nepřiměřené uctívání náboženských předmětů (svaté obrázky, sošky, růžence) na úkor samotného Boha, lpění na citových útěchách (kdy ve skutečnosti stavíme na svůj "piedestal" své pocity, nikoliv Boha), ale také skrupulozita (což je nedůvěra v Boží milost) a přehánění v množství a způsobu zbožných skutků (zde zase přeceňujeme své síly na úkor Boží milosti). V neposlední řadě uveďme náboženskou vlažnost se všemi jejími projevy, která hřeší proti spravedlnosti tím, že odpírá Bohu právo na největší lásku, jaké jsme schopni.

V druhém směru se můžeme provinit proti ctnosti zbožnosti per defectum, vadou, nedostatečností. To se děje tak, že Boha pokoušíme, snažíme se nějak vyzkoušet jeho dobrotu a všemohoucnost. Dále pak svatokupectvím (simonií), které "se definuje jako kupování, nebo prodávání duchovních statků. ... Není možné přivlastnit si duchovní dobra a zacházet s nimi jako vlastníci nebo páni, protože jejich zdroj je v Bohu. Je možné pouze je zdarma od něho dostat." (KKC 2121) V mezním případě může jít až o svatokrádež, která spočívá v znesvěcování nebo nedůstojném zacházení se svátostmi a jinými liturgickými úkony, jako i s osobami, předměty a místy zasvěcenými Bohu. Svatokrádež je těžký hřích, zvláště je-li spáchána proti eucharistii (srov. KKC 2120). Nejtěžším projevem svatokrádeže je úmyslné zneuctění Nejsvětější svátosti, na což církev reaguje samočinnou exkomunikací viníka.

Opět existují i mírnější formy těchto hříchů, mezi nejčastější patří neúcta ke kněžím a biskupům, neúcta k posvátným předmětům a bohoslužebnému prostoru, která sice není míněna jako vzpoura proti Bohu, ale oslabuje naši citlivost vůči Božímu majestátu a může způsobit i pohoršení. Mezi "mírné formy" pokoušení Boha často spadají prosebné modlitby, které si z Boha dělají automat na plnění přání a nápadů prosebníka bez ohledu na Boží vůli, odhlédnuto od případů, kdy žádá o věci vysloveně zlé ("abys mu to, Pane Bože, za mě odplatil").

"Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit." (Dt 5, 8-9)
Tento příkaz mají pravoslavní křesťané jako druhé přikázání Desatera a u nás zůstalo často zapomenutým dozvukem přikázání prvního. Zákaz směřoval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, které se uctívaly. Křesťanství v chápání tohoto příkazu prošlo složitou cestou a muselo se vyrovnat s obrazoborectvím, které na Východě ničilo ikony a zakazovalo vyobrazení Boha a světců.

Křesťanské uctívání obrazů ovšem neodporuje Písmu, protože úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje, nikoli předmětu samotnému. Toto uctívání si může novozákonní lid dovolit, protože se zakládá na tajemství vtěleného Slova. Bůh se nám také zjevil tím, že vzal na sebe viditelné tělo v Ježíši Kristu. Jestliže uctíváme kříže, sochy, ikony, pak proto, že se snažíme skrze věci, které vnímáme svými smysly, pozvednout srdce k neviditelnému Bohu.

Slova Písma nás v tomto přikázání také vyzývají, abychom neustále korigovali svoje představy o Bohu, aby nezůstávaly na dětinské úrovni a aby nebyly falešné. Víme, že v malých botách se jen velmi těžko chodí a proto neváháme koupit si boty správné velikosti. Podobně je tomu s naší představou o Bohu - pokud je zkreslená a tendenční, tak se s ní velmi těžko žije, a proto je nutné neustále pracovat na odhalování skutečného biblického Boha plného lásky a milosrdenství.

"Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval" (Dt 5,11).
Židé považovali jméno za klíč k bytosti, přičemž jméno svého Boha poznali. Tím získali možnost důvěrného přístupu k němu a byla jim dána možnost je i zneužít. Tomu mělo bránit právě přikázání Desatera, které předpisuje respektovat jméno Pána a je odvozeno, stejně jako předchozí, ze ctnosti zbožnosti. Jeho cílem je vnést řád především do našeho mluvení o svatých věcech (srov. KKC 2142).

Křesťan by měl být šťastný, mluví-li o Bohu, a nestydět se za to. Formy, kterými se úcta k Božímu jménu a tím i k Bohu samotnému uskutečňuje, jsou chvála, slib, přísaha, zapřísahání a uctivé vyslovování Božího jména. Slibem rozumíme svobodně a uváženě vykonané přislíbení Bohu, které se týká uskutečnitelného dobra. U každého slibu se tak uplatňuje víra, protože Bůh je hoden každého závazku, prozíravost vůči splnitelnosti toho, co slibujeme, a v neposlední řadě také statečnost vůči strachu ze závazku do budoucna. K tomu, aby byl slib platný, je nutné, mimo jiné, aby to, co svobodně slibujeme, bylo vůbec možné splnit, aby to bylo mravně dobré a lepší než opak. Tak ku příkladu je neplatné, když rodiče slibují vstup svého dítěte do řehole, nebo když slíbím, že nebudu hřešit. U soukromých slibů může slibující sám zaměnit z rozumných důvodů obsah slibu za lepší nebo stejně hodnotný. V jiných případech je třeba souhlasu zpovědníka nebo jiné autority s dispenzační pravomocí.

K slibu má velmi blízko také přísaha, což je vzývání Božího jména jako svědka pravdy nějakého tvrzení (srov. CIC kán. 1199), a je nejen dovolená, ale je také úkonem ctnosti, pokud je skládána ze závažného a spravedlivého důvodu. Když někdo přísahá křivě nebo se zavazuje přísahou k špatné věci, závažně se proviňuje nedostatkem úcty vůči Bohu.

Pokud chceme druhého přimět k tomu, aby učinil něco dobrého nebo se odvrátil od špatné cesty, užívá se někdy zapřísahání, tj. vzývání Božího jména. Pokud jde o formu rozkazu uděleného ďáblu, pak se zapřísahání nazývá exorcismem. Jeho soukromou formou je např. modlitba "Svatý archanděli Michaeli ...", kterou může konat kdokoli. Veřejný exorcismus je ovšem podmíněn povolením biskupa (srov CIC kán. 1172). Proti úctě k Bohu se můžeme provinit také rouháním, což je potupné mluvení o Bohu, které snižuje jeho dobrotu a dokonalost. Jedná se většinou o velmi vážný hřích, který je ale nutno odlišovat od "braní Božího jména nadarmo". To je většinou spíše nedobrý zlozvyk, kterému bychom se měli vyhýbat.

Pak existuje ještě třetí podoba zneužití Božího jména, a to v případě, když někdo svoji vůli začne vydávat za vůli Boží. Jde o ošklivou obdobu braní Božího jména nadarmo ke zneužívání moci. Řada panovačných křesťanů ráda podkládá svoje poroučení údajnou Boží vůlí, ta se ovšem vždy podivuhodně zcela shoduje s tím, co chtějí oni. Tak vlastně často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou klaníme, ale ty pod sebou panovačně ponižujeme.

"Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinku Hospodina, tvého Boha. ... Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku." (Dt 5, 13nn)
Toto přikázání nemá v jiných kulturách obdoby v tom, že den odpočinku má být zároveň dnem radosti. Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu "radováním se před Hospodinem" (srov. Dt 12, 12n) a sobota byla pro ně dnem radosti. V textu přikázání jsou patrné tři motivy: jednak motiv sociální, tzn. přikázání se týká všech, i otroků, dále motiv náboženský a v neposlední řadě v tehdejší době nezvyklé pojetí práce nikoli jako zla a trestu, ale jako smysluplné činnosti, kterou se lidé připodobňují Bohu.

Židokřesťané se v prvních dobách církve nejdříve scházeli v neděli k "lámání chleba", protože Kristus vstal z mrtvých prvního dne v týdnu, a stále zachovávali ještě i sobotu, jako ostatní Židé. Po zásahu sv. Pavla nebyli pohanokřesťané vázáni Mojžíšovým zákonem, a zachovávání soboty postupně ustupovalo. Tak píše již ve 2. století sv. Justin: "Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnot hmotu a stvořil svět. Toho dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých." (KKC 2174) Pro křesťana není neděle posledním dnem v týdnu, jak je tomu bohužel ve většině našich kalendářů, ale naopak dnem prvním. Tento den jsme pozváni k prožívání tří největších rozměrů křesťanství: víry, naděje a lásky. "Nedělní slavení dne a eucharistie Páně je středem života církve. Neděle, den Páně, v němž se slaví velikonoční událost, je nutno v celé církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek." (KKC 2177)

Svěcení neděle a svátečních dní spočívá v účasti na mši svaté a ve zdržení se činností, zaměstnání a záležitostí, které překážejí slavení bohoslužby, radosti a zotavení. Od účasti na mši jsou omluveni ti, kteří se jí fyzicky účastnit nemohou (nemocní, staří atd.), a ti, kteří mají rozumný důvod (pracující na směny, rekonvalescenti, překonání značných vzdáleností atd.). Zachovávání nedělního klidu je také aktem víry. Přestat pracovat znamená věřit, že tento život, který je Božím darem, může pokračovat, i když se v tento den nebudeme mořit a lopotit. Třetí přikázání tak osvobozuje člověka od duchovní vyprahlosti, ale současně žádá nejen zachovávání svátečního klidu, ale také, abychom šest dní pracovali. Každá práce je svědectvím o důstojnosti člověka, o jeho vládě nad stvořením, a zároveň je apoštolátem. Budeme-li pracovat v tomto duchu, pak se náš život, i přes pozemská trápení, stane předobrazem nebeské slávy, kde bude vládnout láska, věrnost a radost.

Použitá literatura:
J. Skoblík, Přehled křesťanské morálky, Karolinum, Praha 1997
Dar víry - výklad katolického učení pro dospělé, Zvon, Praha 1994
A. Beneš, Morální teologie, Krystal OP, Praha 1994
L. Simajchl, Desatero, Canto, Brno 1998
M. Kašparů, Malý kompas víry, MCM, Olomouc 1995
A. Beneš, Principy křesťanské morálky, Krystal OP, Praha 1997

 

Liturgie Církve I.

Irenej Šiklar

"Liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení Církve." (SC 10)

Komu z vás, milí čtenáři, leží na srdci oslava Boží a posvěcení člověka, tedy cíl, k němuž směřuje všechno ostatní působení Církve, jste zváni ke společnému zamyšlení se nad nejúčinnějším prostředkem vedoucím k tomuto cíli. Prostředkem, kterým se chceme zabývat, je, jak napovídá úvodní citát, liturgie.

Koncilní dokument o posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium) se pokouší vymezit, co to liturgie vlastně je. Říká, že jde o vykonávání kněžství Ježíše Krista. Že jsou v liturgii "znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veškerá veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy." (SC 7) Podrobněji se k této definici vrátíme někdy příště, v tuto chvíli nám postačí vědět, že mezi liturgii počítáme konkrétně mši svatou, liturgii hodin a dále slavení svátostí, což naznačují slova "veřejná bohopocta" a "znamení".

Příprava na liturgii
Víme tedy už, které projevy života Církve budeme zkoumat, otázkou zůstává, jak to udělat. Takoví fyzici to mají z určitého hlediska jednodušší. Svůj předmět zájmu mohou zvážit, změřit, podrobit experimentům. Jenže takhle s liturgií zacházet nelze. Než se nám začnou odkrývat tajemství, která vedou k hlubší jednotě s Bohem a Církví, musíme my sami projít přípravou a splnit určité podmínky. V následujících odstavcích se podíváme alespoň na tři z nich.

První podmínkou je modlitba. Soukromá i společná, neliturgická. Modlitba totiž plodí víru a tedy osvěcuje rozum, aby byl schopen pochopit věci pro pouhý tělesný zrak nepřístupné. Modlitba nás mění, takže jsme schopni stále více poznávat Boží vůli a sjednocovat se s ní. Jinými slovy, modlitbou se otevíráme Pánu Bohu, abychom byli schopni přijmout, když se otevírá on nám. Patří sem, jak již bylo řečeno, nejen soukromá modlitba chval, proseb, díků a odprošování nebo např. rozjímání, zpytování svědomí, duchovní cvičení, návštěvy nejsvětější Svátosti, ale také modlitby a pobožnosti konané ve společenství věřících, jako jsou např. růženec, křížová cesta apod. To vše nás uvádí hlouběji do tajemství Krista a Církve a tedy i přibližuje k liturgii.

Druhá podmínka navazuje na první. Rozjímáním o Boží svatosti a zpytováním svědomí docházíme k postoji kajícnosti. Bůh shlíží na ty, kdo mají srdce pokorné a mysl zkroušenou. Ne nadarmo je úkon kajícnosti zařazen mezi vstupní obřady mše svaté a určitě na upřímnosti, s jakou vyznáváme, že jsme hříšníky, závisí hloubka účasti na oběti mše svaté. Při liturgii se spojujeme s naším veleknězem Ježíšem Kristem, který se za nás přimlouvá v nebeské velesvatyni. Má na rukou, na nohou i v boku jizvy, které připomínají, že zemřel na kříži, aby nás hříšné vykoupil.

Třetí skupinu podmínek, které nám otvírají přístup k tajemství liturgie, nazvěme podmínkami vnějšími. Sem patří postoje, které se mají při liturgické modlitbě zachovávat - klečení, stání, sezení, také ticho nebo naopak zpěv, odpovědi. To vše sjednocuje společenství věřících a přispívá k jejich aktivní účasti na liturgii. Mají vliv na nás samotné i na naše okolí, které nás nutně musí při liturgii vnímat. Proto s ohledem na sebe i druhé nepodceňujme ani takové věci, jako je včasný příchod do kostela nebo vhodné a uctivé oblečení a mnoho dalších drobností. Zvláště v létě lze v kostelích spatřit úbory, které se hodí spíše na sportoviště nebo dokonce na pláž. Od liturgické modlitby samotné vyloženě odrazují, třebaže mohou vést k modlitbám střelným typu: "Pohledu na marnost uchraň mne, Pane". Uznávám, že i do divadla se dnes nosí leccos, že rifle a sportovní boty jsou jistě pohodlné, ale k sváteční atmosféře rozhodně nepřispívají. Také malé děti, které se ještě nedokáží chovat přiměřeně, je vhodnější vodit do kostela jindy než při mši svaté. Nepochybně to může pro rodiče znamenat velkou oběť, nebo dokonce nepřekonatelnou nesnáz. Zdá se však, že právě krátké návštěvy kostela s postupným vysvětlováním smyslu a zařízení tohoto domu, které se postupně prodlužují a vyplňují vhodnými druhy soukromých modliteb nebo společných pobožností, mohou nejen dítě postupně přivést k posvátné úctě a chápání tajemství, která jsou i pro dospělé těžká. Přiznejme si, že mše svatá k těmto tajemstvím patří na prvním místě.

Shrneme-li to, musíme říci, že účast na liturgii vyžaduje jistou námahu jak od věřících, tak především od jejich pastýřů. Koncilní otcové mluví otevřeně o liturgické výchově lidu jako o jednom z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Možností, kam sklouznout v přístupu k liturgii, je totiž mnoho - od výhradně individuální zbožnosti, kterou nezajímají lidé okolo, až k pojetí mše svaté jako setkání party lidí, která má radost, že je pohromadě a liturgie jí slouží jen k umocnění zážitku z tohoto setkání. Hlavně, že jsme spolu, pravidla se nám musí přizpůsobit; co vyžaduje námahu, z "pastoračních důvodů" vynecháme... Modlitba, kajícnost a respektování pravidel pro vnější postoje a projevy nám pomáhají pronikat do tajemství Krista - Hlavy a jeho tajemného těla - Církve, které se v liturgii projevuje. A to jsou skutečnosti, ze kterých můžeme a máme žít.

Použitá literatura:
2. vatikánský koncil, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (SC)
Pius XII., encyklika Mediator Dei

 

Den sváteční

Mieczyslaw Nowak

Pozvání
Nedělní ráno, den, v němž Kristus vstal z mrtvých. Svátek. Kdo jej umí ještě dnes prožívat? Kdo ještě neztratil schopnost radovat se ze života, z přírody, z lidí? Kdo se ještě umí radovat z Boha? Z toho, že je, že si nás zamiloval, že nás stvořil. Přemýšlel jsi někdy, jak dobře je být stvořeným, chtěným - v jehož existenci se angažovala Boží láska a všemohoucnost? Jak to je dobré, být podpírán Tvůrcem. Nejen jeho ruce cítím na sobě - také jeho políbení. Čím hlouběji tomu porozumím - tím silnější je ve mně potřeba adorace a chvály, tím je spontánnější, jakoby dětská. Vím, že nedělám Bohu žádnou milost. On je mým spočinutím i radostí. Tak dlouho bude moje srdce nepokojné, dokud ho nenalezne. Teprve v něm najdu uspokojení. Dotud budu jen nádeníkem, dokud nezískám jistotu, že jsem jeho dítětem. Až přestanu být přinucován, postrkován k Bohu, až se k němu obrátím z potřeby srdce, stanu se tím, čím jsem opravdu - korunou všeho tvorstva. Tím, kdo má možnost stanout před ním. S chvěním a bázní, ale také s láskou a úctou.

Právě se rozezněly zvony. Rozléhají se. Modlí se. Upomínají. Volají. Zmrtvýchvstalý Kristus nás chce posvětit. Pojďme! "Jdi k lidu a dnes i zítra jej posvěcuj, ať si vyperou pláště a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu" (Ex 19, 10).

"... Svolejte lid, zasvěťte obec, shromážděte starce, svolejte kojence, děti! Ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice!" (Jl 2, 15-16) To sám Pán nás vyzývá: "Pojďte, vše už je připraveno" (Lk 14, 17). "Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu" (Zj 19, 9).

Nemohu přijít (Lk 14, 20)
A přece je možné odmítnout pozvání. Pohrdnout Hostitelem. Zabývat se nějakými maličkostmi. Ale člověk potřebuje sám pro sebe omluvu. A nachází. Ten z Ježíšova podobenství říká: "Nemohu přijít, protože jsem koupil pole a musím se na ně jít podívat" (Lk 14, 18). Druhý řekl: "Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet" (Lk 14, 19). Další řekl: "Oženil jsem se, a proto nemohu přijít" (Lk 14, 20).

Dnešní člověk má mnohem více omluv: Byl jsem na výletě, přijeli mi hosté, měl jsem moc práce. Bylo špatné počasí, nebylo mi dobře, cítil jsem se unaven, v televizi byl pěkný film, a tolik, tolik jiných. Bůh může počkat. Půjdu do kostela, až už nebudu mít nic atraktivního. Někteří to vůbec odkládají na stáří. A potom se diví, že se jim Pán Bůh někde na cestě ztratil. A potom se diví, že jim nepatrné věci nebo záležitosti přerostly a staly se jejich bůžky. A potom se diví, že Bůh je nějak náročný. "Neboť vám pravím: Nikdo z těch, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře" (Lk 14, 24).

Byla to však jediná šance. Přehlédnutá. Bůh však nic neztrácí, když nejdeme na mši svatou. Ztrácíme my. Kéž bychom mohli pochopit, jak mnoho. "Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujte se navzájem a to tím více, čím více vidíte, že se blíží den druhého příchodu Kristova" (Žid 10, 25).

Půjdu k mému Otci (Lk 15, 18)
Půjdu. Překonám všechno, co mi brání v cestě. Postavím opravdu Boha na první místo. Nikdy toho nebudu litovat. Půjdu. Vypěstuji v sobě vědomí povinnosti. Přichází pondělí - musím jít do práce. Ne vždy se mi chce, to je pravda. Ale vím, že musím. Proč pocit náboženské povinnosti má být ve mně slabší? Půjdu přesto, že se vůbec necítím dobře. Půjdu, ačkoliv je mráz a prší.

Bůh - náš Otec - čeká. Vyhlíží. Těší se na to setkání. A ty sedíš před televizorem a tupě koukáš. Nemůžeš se dostat z postele. Sám sebe šidíš lacinými výmluvami, už se ani nestydíš za svou lhostejnost a lenost. Nemyslíš si, že tvé chování může někoho pohoršit, přivést na špatnou cestu. Budeš to těžko napravovat, můžeš zcela ztratit kontakt s Bohem. Jsou přece i takoví, kteří ani na Vánoce nebo Velikonoce už nepřijdou. Všechno v nich je mrtvé. Má to opravdu smysl, aby po jejich smrti zbožná rodina chtěla mermomocí pohřeb z kostela? Není už příliš pozdě?

Půjdu. Dokud je ještě čas. Nejbližší neděli, každou neděli. Pro některé lidi je zcela nepochopitelné, aby nebyli v neděli na mši svaté. To je, jako by neděle vůbec nebyla, říkají. To není žádný svátek, když nejsme v kostele. Kolik takových lidí jsem znal! Otec, předválečný důstojník, každou neděli šel mnoho kilometrů do kostela se svými dospívajícími syny. Byl to krásný příklad pro celé okolí. Mnohokrát jsem se na něho díval ze zpovědnice, jak klečel na obou kolenou po celou mši svatou. Vzpomínám na stařenku, k zemi sehnutou, která nikdy bezdůvodně nevynechala mši; na chlapce, který přišel na prvopáteční mši po vytržení dvou zubů... Půjdu k mému Otci. Z lásky k němu. Všechny jiné motivy jsou vedlejší. Půjdu s radostí.

"Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme!... tam vstupují pokolení... vzdát chválu Hospodinovu jménu" (Žalm 122).

Z knihy Žít mší svatou, vydala Matice cyrilometodějská Olomouc