AMEN 12/2001

smysl a Cíl

 

Cíl člověka (A. Beneš)
Chvála (P. Hugger)
Liturgie jako hra (R. Guardini)
Zásluhy dobrých skutků (Ch. Journet)
Bez cíle
Hříchy v myšlení (J. Salij)
Přechod od smrti k životu (D. Pancza)
Světí účel prostředky? (E. Fuchsová)

 

Cíl člověka

Albert Beneš

Cílem člověka je blaženost - plnost života. Tato plnost štěstí je v evangeliu přislíbena např. v blahoslavenstvích. Každá nauka o mravech směřuje k tomu, učinit nás šťastnými. Bůh povolal člověka k blaženosti lásky, která spočívá v účasti na jeho vlastním životě.

Blaženost v Písmu
Povolání k blaženosti je ve SZ líčeno obrazem svatby. Štěstí člověka v prvních knihách SZ spočívá v tom, že je spravedlivý a od Boha za to dostává plnost přirozených dober. V dalších knihách, především u proroků, vystupuje myšlenka blaženosti jako vnitřní společenství člověka s Bohem. Tuto blaženost nemůže zničit ani utrpení, ani pronásledování, ano, podle knihy Moudrosti ani smrt.

V NZ se zjevuje blaženost v osobě Krista. On je naše blaženost, naše Cesta a zároveň i Cíl. Kristus je království Boží, přítomné již na zemi, sdílející se člověku ve Slově a v Eucharistii. V plnosti bude mít člověk účast na tomto království až při eschatologické hostině v nebi. Apoštol Pavel zdůrazňuje myšlenku vzkříšení těla a stálého společenství s Pánem. Sv. Jan poznává, že štěstí začíná již zde na zemi poznáním Krista a jeho Otce. Dokonalý věčný život bude až při plném patření na Boha (1 Jan 3, 2).

Lidská zkušenost s voláním po štěstí
Člověk poznává, že je stvořen pro štěstí. "Stvořil jsi nás pro sebe a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě." (sv. Augustin, Vyznání I, 1)

Člověk je však často nešťastný. I uprostřed neštěstí hledá štěstí - a to i v sebevraždě. Člověk chce růst k plnosti, cítí, že je povolán, aby se stále více realizoval. Jsou různé cesty, jak se lidé realizují:

Křesťanství nepopírá, že člověk oprávněně touží realizovat se i v těle. Člověk má rozvíjet svou tělesnou sílu, má se starat o zdraví a o hmotné zabezpečení pro sebe a pro svou rodinu. Tělo však není pramenem plného štěstí, protože je zdrojem utrpení a nakonec i smrti.

Na úrovni tělesné nachází člověk jenom potěšení, tj. uspokojení vždy jen jedné potřeby, tedy něco částečného, co nemůže naplnit ty nejhlubší touhy člověka. V rozkoši, která je tělesným potěšením ve své zcela výrazné podobě, člověk prožívá sebe. Proti rozkoši však stojí neúprosný čas, který relativizuje potěšení rozkoše. Potěšení vede člověka k tomu, že volá z Goethovým Faustem po přítomném okamžiku: "Verweile doch. Du bist so schön." (Setrvej. Jsi tak krásný.) A právě v tragické nemožnosti tohoto přání tkví všechna absurdnost hledání štěstí v těle.

Moc nedává člověku vládu nad tím, co je v druhém nejcennější - nad jeho nitrem. Zastavuje se na hranicích lidského já, lidského soukromí.

Realizace štěstí v druhém člověku odsouvá problém jenom dál. Je-li nejvyšším štěstím člověka člověk, co je potom nejvyšší dobro toho člověka, jehož štěstí chceme, nebo který je naším nejvyšším štěstím?

Marxismus hovoří o lidstvu, o budoucím lidstvu, beztřídní společnosti, pro kterou žít je nejvyšším ideálem člověka. Hypostazuje lidstvo jako celek. To však nakonec vede k popírání individuálních práv člověka, jeho osobní lidské důstojnosti. Lidstvo je potom jakýmsi absurdně absolutním souhrnem individuí, která jsou o svou individuální velikost připravena v zájmu tohoto ideologického "nadjá".

K našemu totálnímu štěstí dosaženému věděním by bylo potřeba totálního poznání, které by vyčerpávalo tajemství reality i tajemství jejího zdroje, bylo by třeba mít Boha, znát ho v osobním společenství. V lidském pozemském vědění není tohoto cíle ještě dosaženo.

Lidská láska, která vede člověka nakonec k splynutí s druhým, naráží na hranice individuálnosti, svébytnosti druhého. Člověk zjišťuje, že ten druhý zůstává sám sebou, a že není možné dokonalé splynutí dvou bytostí. Pro toto napětí mezi touhou a její nerealizovatelností zůstává lidská láska něčím relativním, nemůže být absolutním zdrojem štěstí.

Štěstím člověka je Bůh
Lidská bytost, která duchem přesahuje každé omezení a podmíněnost, objevuje ve svém působení ve světě, ve svých vztazích k bližnímu, že žádné dobro stvořené ji nemůže dokonale naplnit. Je-li tedy blaženost možná, nemůže to být nic jiného než spojení s Bohem a se všemi našimi bratřími v Bohu. Jedině v tom může být realizováno naše volání po štěstí, vycházející z nejvnitřnější hlubiny ducha a srdce.

Existence touhy po tomto štěstí je důkazem realizovatelnosti této touhy. Jinak by tato touha byla nesmyslná a absurdní. Avšak uskutečnění, naplnění této touhy nezávisí na člověku, ale na Bohu, na jeho dobrotě, zda nám dovolí vstoupit do svého vnitřního života.

V člověku je totiž přirozená touha vidět Boha. Lidský rozum je otevřený pro celé bytí a lidská vůle pro všechno dobro. Lidský duch má neohraničenou šíři, kterou může naplnit jenom Bůh. Člověk je otevřen pro tajemství celého bytí. Tato dimenze člověka je to, co nazývá svatý Tomáš "přirozená touha uvidět Boha".

Blaženost znamená dokonalé uspokojení vůle z nazírání Boha rozumem. Radost vůle je láska, nazírání rozumu je kontemplace. Protože zde na zemi toto nazírání chybí, mění se láska v touhu. Duch touží poznat tohoto Boha, kterého vidí jaksi ve tmě, ne ve světle, touží poznat božskou bytost v ní samé. Tím však chce překročit vlastní hranice.

Přirozená touha nemůže být marná. Protože však člověk nemůže dosáhnout uskutečnění této touhy vlastními silami, musí mu to být darováno shůry. V člověku je tedy vnitřní možnost skutečného patření na božskou bytost. Duše je od přirozenosti "capax gratiae, capax Dei" (schopna přijmout milost, přijmout Boha).

Blažené patření
Člověk je neustále poháněn cílem, který je mimo něj, jeho dosažení je však závislé na Boží dobrotě a štědrosti. Bůh této touze člověka vychází vstříc. Blaženost, která je pro nás přichystána, bude spočívat v osobním patření na Boha tváří v tvář v plnosti světla a lásky. (srv. 1 Kor 13,12)

Při patření budou úkony rozumu a vůle současné. Podle ontologického řádu bude mít rozum prvenství nad vůlí. Bůh v našem poznání nebude přítomen prostřednictvím pojmů. Duchovní základ našeho bytí bude předmětem poznání a ten bude uveden světlem slávy do přiměřenosti pro božský předmět. Bůh bude poznáván zcela imanentně.

Patření na Boha bude kořenem i našeho tělesného oslavení po vzkříšení těl. Duch dá tělu účast na své slávě. Protože člověk bude zcela v Bohu a Bůh v něm, bude v Bohu poznávat i ty, které Bůh miluje - své spoluoslavené bratry a sestry. Oslavení se budou poznávat svým nitrem. Protože poznání Boha bude imanentní, bude takové i poznání bratří a sester. I ve společenství dojde k onomu vzájemnému prolnutí, které je na zemi nemožné. Lidé budou mezi sebou spojeni životem samotné Nejsvětější Trojice. Budou ve shodě s celou přírodou, která bude proměněna.

Blaženost je dar zcela zdarma daný od Boha, je to dar nadpřirozený. I když blaženost je závislá na Dárci, nečiní zbytečným naše snažení. Bůh chce, abychom pod jeho působením spolupracovali na jejím uskutečnění. Předchuť blaženosti spočívá v blahoslavenstvích (Mt 5,1-16).

 

Chvála

Pirmin Hugger

Svět byl stvořen pro člověka, člověk však pro chválu Boha.
Svatý František Saleský

Adam
Ohlédněme se jednou nazpět! Kdy bylo jitro člověka? - Víra nám říká: "Bůh stvořil, 'vytvořil' člověka" (Gn 1, 26). Věda nám říká: člověk vznikl, vyvinul se. Obě mají pravdu - každá na své rovině. Protože v rukou Božích nečiní žádný rozdíl použít látku pro stvoření člověka přímo z hlíny země nebo z živočišné říše. Vždyť obojí - člověk i zvíře - jsou složeny ze zemských látek jako je voda, minerály, kovy, stopové prvky. Co ale dělá z lidského těla "člověka"? (Srv. Kaz 3, 18-21) - Je to dar ducha. Okamžik, kdy byl tento dar dán, se vymyká paleontologickému bádání. To může zjistit jen onu Bohem chtěnou kauzalitu, kterou Bible popisuje takto: "Bůh pravil: Nechť země vydá zelené byliny... Bůh pravil: Nechť se vody hemží živočichy... I stalo se tak!" (Gn 1, 11.20).

Zde vyzývá Bůh zemi i vodu, aby ze sebe vydaly život. Bůh "řekne" a "stane se". Kdo by ho chtěl kárat za to, že "mluví" způsobem selektivního a mutativního vývoje? Není tu div člověka a sláva takto tvořícího Tvůrce nekonečně větší?

Mezitím obohacují fosilie naše vědění o procesu vývoje lidského těla, ale ani v nejmenším se nezmiňují o určení jeho smyslu. A přesně to bychom potřebovali vědět, to by nám pomohlo překonat krizi ohledně smyslu, jaký má homo sapiens. V celém bádání není nic tak důležité jako toto: zda má tento fantastický evoluční proces Kosmu směrem k člověku nějaký smysl? A v čem tento smysl spočívá?

K čemu to vzepětí všeho viditelného i neviditelného bytí, když ne k nějakému konečně platnému a tím i jedině uspokojivému smyslu? Který člověk, který pozoruje tohle všechno s uctivou bdělostí, by chtěl ještě vážně tvrdit, že cílovým smyslem onoho komplikovaného vývoje (který spočívá ve střídání zákona a náhody, který kráčí vpřed jak logickou hrou, tak i téměř veselými experimenty - jen si vzpomeňme na všechny ty veleještěry, jejichž produkci příroda opět zastavila) bylo vytvoření bytosti, která dospěla k vrcholu filosofie, když začala tvrdit, že existuje jen všeobecná "nesmyslnost"? Jak může někdo, kdo se podle módy modlí "Credo v nesmysl" (a velcí přírodovědci se ho nemodlí nikdy), věřit ještě v nějakou budoucnost lidstva? K čemu ještě plodit děti, jejichž jediným úkolem bude opět plodit děti? K čemu do nekonečna prodlužovat "hnus z bytí", k čemu pokračovat v existenci, jejíž životní žeň bude u převážné části lidí negativní? K čemu, ne-li kvůli čemusi většímu?!

Kam běží tento evoluční "program", zabírající nepředstavitelně dlouhé doby a prostory; kam ubíhá tato evoluce s tak nesmírným nasazením hmoty a energie? Kam? ... Kam jinam, než (se zaměřením) k Adamovi, jehož poznávající duch konečně jednou prolomí ticho kosmických sfér odpovědí na tvůrčí slovo Boží, odpovědí v podobě chvály... Kam jinam, než ke Kristu, absolutnímu to cíli vší evoluce, ke Slovu uprostřed jeho bratří, uprostřed všech těch lidských slov a lidí slova...

Říkáme příliš mnoho, vidíme-li v člověku Bohem naprogramovaný (a už do praatomu vložený) cíl světa? Cíl plný smyslu? Říkáme příliš, představuje-li Kristus (božský člověk) pro nás celou úctyhodnost vývoje?

Vezmi si někdy do ruky kámen. Třeba žulu, která je o 3 miliardy let starší než ty, anebo si vezmi kus vápence z jury. A ještě více: oslov ho! On o tobě neví nic, ale ty víš, že z jeho prvků je zbudováno i tvé tělo a že částí tvého těla je mozek, který právě přemýšlí o kameni. A před svým vnitřním zrakem uvidíš tekoucí magma, které pomalu chladlo v žulu a pro tebe připravovalo půdu, z níž budeš živ. V jurském moři (před 180 miliony let) spatříš hemžení života, jehož kalcium-karbid se nijak neliší od toho, z něhož máš ty vybudovanou kostru. A uvědomíš si, že v něm byl ukryt smysl směřující do budoucnosti a že místem jeho určení jsi byl - ty! Všichni tvoji vegetativní a animální předkové žili svůj život, aby byli podkladem života, který poznává Boha.

Už tenkrát byl život hluboko vepsán do kamene! A přes 6 miliard let už jsou staré atomy uhlíku v tvém těle. Ty neznáš jejich "životopis", ale víš, že kdysi - ještě v Slunci - čekaly na tebe, aby v tobě dosáhly svého cíle.

Jaký to zázrak - tvůj život! Asi před 20 miliardami let stvořil Všemohoucí Bůh Vesmír, asi před 4,5 miliardami let vyčlenil naši Zemi ze Slunce a před 3 miliardami let vytvořil první nositele života, jako jsou proteiny a nukleové kyseliny. Před asi 2 miliardami let se začal hýbat první život. Před 20 miliony let vyčlenil z živočišné říše bytost, která začala před 3 miliony let vzpřímeně chodit a přes mnoho mezičlánků a vymřelých forem se vyvinula v člověka starší doby kamenné. Dnešní člověk se objevuje asi před 40.000 léty a stále výrazněji se člení v rasy.

Tak v těchto údobích ticha procitl Kosmos sám v sobě a stal se odpovědí. V Adamovi konečně našla píseň tvorstva svůj "text" a k harmonii sfér bylo připojeno slovo, k jehož vyslovení byl povolán člověk.

Kde jsi?
Tak hledí Bůh na svět lidí a volá - dnes jako na začátku - svého nejmilejšího tvora: "Adame, kde jsi?" (Gn 3, 9). Ale jak často se mu dostane místo odpovědi výmluvy: "Hle, skryl jsem se" (Gn 3, 10). ... Skryl - za svoje otázky a výčitky, adresované Tobě, za svoje sny a komplexy, za své (jak dobře formulované) omluvy a zdánlivé důvody, za množství všeho toho, co ještě - bezpodmínečně! - musím prožít, pročíst, vychutnat, zakusit - takže nemohu být tím, čím bych měl být: odpovědí, živým ty v tváři Tvého věčného Ty.

A přece vím: má nechuť ke zpěvu je jen záminka, je to zeď, která je s přibývajícími léty mého života stále vyšší a nepřekročitelnější... Zadívejme se do tváří starých lidí, do těchto zrcadel života! Jak často jsou poznamenány zklamáním a zatrpklostí, dychtivostí a hýřivostí (stále ještě!), bledou závistí a bezradnou nevraživostí. Díky Bohu - ne vždy! Ale přece dosti často... Zahleďme se k těmto lidským tvářím a projděme meditativně celou tou dlouhou, úmornou cestou evoluce zpět ... až k prvopočátkům a odtud opět stoupejme výše až k oněm němým, zkamenělým slupkám duše, které měly být obličejem člověka...

Žádný div, že to, co bylo dosud řečeno, asi připadne člověku napadenému nihilismem nebo světobolem jako cosi směšného. Jděte někdy do ústavu pro choromyslné a tam vás vaše nadšení pro evoluci přejde. Jistě - přejde! Ale nechme stranou nadšení i vystřízlivění! Zbývá otázka: Na základě čeho - proč - si je kritik tak jist, že jde rozpad těchto lidských bytostí na konto Boha a jakéhosi vadného evolučního programu? Neměl by jeho ostrovtip připsat toto utrpení spíše na konto civilizace, která už nahlodává celé generace našich předků?

Adame, kde jsi? - Tvá evoluce, ta tvá nejvlastnější, vnitřní, není u konce. Protože tvůj Bůh ti říká: "V matčině lůně jsem tě vytvořil, v temnotě jsem tě utkal. Já jsem to byl, kdo tvé geny odvážil, tvé chromozomy umělecky uspořádal. Nechal jsem tě ještě jednou projít celou cestou mé evoluce během těch devíti skrytých měsíců, na úsvitu tvých dnů jsem tě zavolal tvým jménem, miloval jsem tě a chránil jak ve tvém štěstí, tak i ve tmě tvých nocí; na křídlech orlích jsem tě nosil, abys neurazil o kámen nohy své. Vždy znovu a znovu jsem tě zdvihal a ošetřoval ti rány, kdykoliv tě poranila tvá bláhovost a moje láska; držel jsem nad tebou svou ruku, a to i tehdy, když jsi ji chtěl ve své bolesti odstrčit... Daroval jsem ti bdělé smysly a srdce, které je mému srdci blízké, a posléze jsem pro tebe zařídil věčný příbytek, až se tvůj život nachýlí k večeru ... a ty, Adame, kde jsi?"

Kde zůstává tvá odpověď? Ještě ti dávám čas, určitou lhůtu, abys mohl svou evoluci dovršit: být člověkem. Zahanbí tě ty, o nichž prorok říká: "Vesele svítí hvězdy na vykázaných místech a jásají. Zavolal je a ony odpověděly: 'Zde jsme.' Zazářily jásavě vstříc svému Stvořiteli" (Bar 3, 34).

Christos Logos
Smyslem a cílem Vesmíru je člověk, smyslem a cílem lidstva je však Kristus. Lidstvo je "tělo", které chtěl Kristus přijmout, aby na lidský způsob oslavil Otce slávou, která byla po celou věčnost skryta v plánu blaženého božství, která se však zjevila v "plnosti času", která měla být korunovací, vyvrcholením všech dob (srv. 1 Petr 1, 3-12).

Tak došlo životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Nazaretského k oslavení Boha, jakého až dosud Kosmos neviděl a které shrnuje všechny ty zmatené linie dějin v jeden kulminační bod, který ve mši svaté opisuje pasáž "per ipsum ":

"Skrze něho a s ním a v něm
je tvoje všechna čest a sláva
Bože, Otče všemohoucí,
v jednotě Ducha svatého
po všechny věky věků. Amen."

Tato malá doxologie, která mluví o Ježíši a současně o Kristu, dále žijícím i chválícím ve svých bratřích, je nejkratší knihou světové historie. Světové historie, viděné Božíma očima. Světové historie, které se dostává výkladu i obsahu od toho, skrze něhož se žehnáním a chválou stává všechno, dokonce i tma. - "Viděl, že všechno bylo dobré" (Gn 1, 31) - všechno, ale jen (a teprve!) s ohledem na jeho Syna.

Jestliže se však v Kristu stal Bůh (přijav do sebe všechno lidské!) člověkem, jak tomu je pak se životem těch, kdo pějí chválu "po Kristově narození"? Je-li "v něm" před tváří Otcovou řečeno vše, co byla země s to říci, nemůže-li už k tomu být přidáno nic nového - co potom ještě s mou existencí a s mou láskyplnou chválou...?

Et homo factus est. On se stal člověkem. To se dá ovšem přeložit i takto: "On se stal jistým člověkem", určitým člověkem, "Ježíšem z Nazareta". Bůh se dal uzavřít do hranic zcela určitého lidství: Ježíšova řeč - to nebyla moje řeč; jeho krevní skupina nebyla moje krevní skupina, barva jeho očí, jeho zdraví, jeho smysl (a co všechno dělá osobnost osobností) - celá jeho bytost, to jsem nebyl, to nejsem já. Tak o mé existenci "po Kristově narození" platí, že smí být životem "v něm" (Gal 2, 20; Flp 3, 19); tato má existence chce individuální hranice Ježíšova lidství rozrazit a přidat k němu dimenzi chvály, kterou on - jako člověk - nemohl mít. Na lidské rovině lze ono "per ipsum" o nepatrný kousek doplnit (srv. Kol 1, 24). Jako se v Kristově božství dovršuje vše lidské a jako skrze něho k Otci stoupá chvalozpěv všech národů a náboženství (Žid 13, 15; Ef 3, 21), tak se lidství Kristovo dovršuje v těch mnohých, kteří jsou "začleněni" do jeho pozemského i nebeského chvalozpěvu (srv. Kol 1, 26-28).

Tak evoluce neskončila ani Inkarnací. Logos se stále ještě stává člověkem ve svých bratřích. "Viděl jsi bratra? - Viděl jsi Pána," říká jeden výrok Otců. Zde a teď Kristus žije: pro tebe, vedle tebe, v tobě. Zde a teď se - chceš-li - odehrává evoluce a Inkarnace - anebo také ne.

A to je smysl života uchváceného Kristem: být zrcadlem a nádobou jeho láskyplné chvály; být v širších dálavách a hlubinách božství jednou variantou onoho chvalozpěvu, který proudí v Duchu svatém od Syna k Otci; být jednou, nepatrnou, milovanou jiskřičkou v tomto trinitárním oblouku světla, který objímá vše.

"Ty, vznešený Pane, já vím: Ty jsi čistý. A já říkám: Ty jsi čistý vší chválou chválících, veškerým velebením velebících a všemi myšlenkami myslících. Můj Bože, Ty víš, že já nejsem s to plnit povinnosti Tvé chvály. Chval tedy Ty sám sebe namísto mne! To je pravý chvalozpěv."

Muslimský mystik Al-Halladž, který kolem roku 900 formuloval tuto myšlenku, naše "per ipsum" neznal a nemohl ani tušit, jak velmi prochází božsky dokonalý chvalozpěv člověkem. Ale ta nejhlubší touha tohoto Peršana se splnila: Kristus v křesťanech, Logos v lidech - to je ten pravý chvalozpěv.

Z knihy Pirmin Hugger OSB: Chvály. Křesťanská akademie Řím 1995, str. 15-25, kráceno.

 

Liturgie jako hra

Romano Guardini

Lidé vážného založení, kterým záleží v první řadě na poznání pravdy, kteří ve všem vidí morální úkol a u všeho se ptají na účel, mohou mít s liturgií zvláštní potíž. Liturgie se jim může jevit jako cosi bezúčelného, jako jakási přebytečná ozdoba, zbytečně složitý, vyumělkovaný útvar. Nemohou se přenést přes to, že liturgie s tak úzkostlivou přesností předepisuje, co se dělá teď, co potom, co vpravo, co vlevo, co nahlas a co potichu. K čemu to všechno? To podstatné na svaté mši, oběť a božská hostina, může přece proběhnout tak prostě - k čemu ten obrovský aparát levitských předpisů?...

Účelnost
Tuto otázku je však třeba vzít vážně. Neklade si ji každý; ale tam, kde vyvstává, je znamením duchovního postoje, který se soustřeďuje na to podstatné. Tato otázka souvisí zřejmě s otázkou účelu vůbec. ...Člověk, který jedná, neprodlévá u prostředku; prostředek je pro něho pouze průchodem, cestou k něčemu jinému; teprve když dosáhne tohoto jiného, je u cíle a může v něm spočinout. Z tohoto hlediska je třeba každý prostředek vyzkoušet, zda a do jaké míry je vhodný k dosažení daného účelu. Takovéto přezkoušení je vedeno snahou vyloučit vše, co nepatří k věci, co je vedlejší, přebytečné. V hospodářství platí zásada, že účelu je třeba dosáhnout co nejdokonaleji s nejmenším vynaložením sil, času a prostředků. Této zásadě pak odpovídá duševní stav, který se vyznačuje jistým neklidem, bezohledným vypětím a přísnou věcností.

Smysl
Tento duchovní postoj je správný a pro celek lidského života nezbytný. Dává mu vážnost a pevný směr... Mnoho vztahů se na tomto hledisku do značné míry zakládá, např. hospodářská činnost; alespoň částečně nebo do určité míry je mu podřízeno všechno. Ale žádný jev nespadá pod tento pojem zcela a mnoho jevů mu opět podléhá jen zčásti.

...Mají listy a květy nějaký účel? Jistě; jsou to biologické orgány rostliny; ale jenom kvůli svému účelu ještě nemusejí mít ten nebo onen tvar, tu nebo onu určitou vůni. K čemu vůbec takové plýtvání tvary, barvami, vůněmi v přírodě? K čemu rozmanitost druhů? Vždyť by šlo vše i jednodušeji. Celá příroda by mohla být zaplněna živočichy, a přitom by jejich zdárného vývoje mohlo být dosaženo daleko rychlejším, "účelnějším" způsobem...

Chceme-li být právi celé věci, musíme na ni pohlédnout z širší perspektivy. Pojem účelu přemisťuje těžiště věci mimo ni; věc chápe jako průchozí instanci pohybu, který je zaměřen dále, k určitému cíli. Každá věc je však také - a mnohé věci téměř zcela - čímsi spočívajícím v sobě, svým vlastním účelem, pokud lze pojem účelu v tomto rozšířeném významu vůbec použít. Lépe se zde hodí pojem smyslu. Neboť takové věci nemají přísně vzato žádný účel, ale mají smysl. A tento smysl se nenaplňuje tím, že vyvolávají nějaký účinek, který se uskutečňuje mimo ně samy, že přispívají k existenci nebo k proměně něčeho cizího; jejich smysl spočívá v tom, že jsou, čím jsou. Z pojmově přísného hlediska jsou bezúčelné, ale smysluplné...

Co je však smyslem jsoucna? Smysl jsoucna je v tom, aby bylo a bylo obrazem nekonečného Boha. A jaký je smysl živého jsoucna? Aby žilo, vydávalo svůj vnitřní život a rozkvétalo jako přirozené zjevení živoucího Boha.

To platí pro přírodu. Ale platí to i pro život ducha... Má umění nějaký účel? Ani ono jej nemá; jinak bychom si museli myslet, že umění existuje proto, aby se umělec mohl najíst a ošatit. Anebo, jak se domnívalo osvícenství, aby poskytovalo názorné příklady pro rozumové nahlížení a aby učilo ctnostem. Umělecké dílo nemá žádný účel, ale má smysl, totiž smysl "ut sit", aby bylo, aby v něm podstata věcí a vnitřní život umělcovy lidské duše nalézaly pravdivý, ryzí tvar. Umění má být "splendor veritatis", krásou pravdy.

Ztratí-li život přísný řád účelů, stává se hříčkou krasoduchů. Je-li však vtěsnán do strnulé soustavy výlučně účelového pohledu na svět, umírá. Obojí, účel i smysl, patří k sobě. Účel je cílem usilování, práce, pořádající činnosti; smysl je obsahem existence, kvetoucího a zrajícího života. Jsou to dva póly bytí: účel a smysl, snaha a růst, práce a plození, pořádání a tvorba.

Účelnost v životě církve
I život církve je zbudován podle tohoto dvojího zaměření. Na jedné straně v něm existuje mohutná stavba účelů, ztělesněná v kanonickém právu, v uspořádání a ve správě církve. Zde je vše prostředkem zaměřeným k jedinému cíli: udržovat obrovský motor církevní správy v chodu. Směrodatným hlediskem je zde otázka, zda příslušné zařízení či ustanovení slouží celkovému účelu, zda se tohoto účelu dosahuje s co nejmenším vynaložením sil a času. V tomto rozsáhlém pracovním řádu má být vše určováno duchem věcnosti.

Smysl liturgie
Církev má však i jinou stránku. Její život obsahuje také oblast, která je od účelu ve zvláštním smyslu osvobozena. Je to liturgie. Jistěže i liturgie obsahuje jistou příměs účelů, jakoby kostru, která ji nese. Např. úlohou svátostí je mít určitý náboženský účinek. Toho lze však za jistých okolností dosáhnout i velmi jednoduchým způsobem. Udílení svátostí v nouzové situaci poskytuje obraz liturgického jednání, které se omezuje jen na svůj účel. Lze sice říci, že účelem liturgie, každého liturgického úkonu a každé liturgické modlitby je duchovní výchova. Ale liturgie nemá žádný předem promyšlený a záměrný pedagogický plán... Liturgie vytváří jakýsi širý svět plný bohatého duchovního života a nechává duši, aby se v něm volně pohybovala a rozvíjela. Toto množství modliteb, myšlenek, úkonů, tento bohatý řád dob a období atd. je nesrozumitelný, přiložíme-li na něj měřítko věcné a vypjaté účelnosti.

Liturgie nemá žádný "účel", přinejmenším jí nelze rozumět pouze z hlediska účelu. Liturgie není prostředek k dosažení nějakého účinku, liturgie je - alespoň do určité míry - samoúčelná. Není průchodem k cíli, který leží mimo ni, nýbrž v sobě spočívajícím světem života. To je nesmírně důležité. Kdo to přehlíží, ten v liturgii hledá všelijaké výchovné záměry, které do ní sice lze nějakým způsobem vložit, které však nejsou podstatné.

Přísně vzato nemůže mít liturgie žádný "účel" již proto, že zde není kvůli člověku, nýbrž kvůli Bohu. V liturgii nehledí člověk na sebe, nýbrž vzhlíží k Bohu; jeho pohled je zaměřen na Boha. Člověk nemá v liturgii směřovat k sobě, nýbrž má patřit na Boží slávu. Smysl liturgie je v tom, aby se duše vztáhla k Bohu, aby se před ním otevřela, aby žila v jeho životě, v posvátném světě božských působností, pravd, tajemství a znamení, aby v něm měla pravý, vlastní, skutečný život.

Cherubové a věčná Moudrost
V Písmu svatém existují k této otázce dvě velmi hluboká a osvobodivě působící místa. První je popis Ezechielova vidění. Jak jsou tito čtyři planoucí Cherubové, kteří "se pohybovali přímo vpřed a chodili podle toho, kam je vedl duch... při chůzi se neotáčeli... pobíhali sem a tam, takže vypadali jako blýskavice... a pohybovali se... a vznášeli se nad zemí... a zvuk jejich křídel byl jako zvuk mnohých vod... a když stáli, svěsili křídla..." - jak jsou "bezúčelní"! Jakým přímo odrazujícím dojmem musí tento obraz působit na člověka, který horlí jenom pro rozumnou účelnost! Cherubíni jsou "jen" čirý pohyb, mocný, krásný, rozvíjející se tak, jak mu velí duch; pohyb, který nechce nic jiného než právě jenom být výrazem vnitřní bytosti ducha, učinit vnitřní žár a moc zjevnými navenek: to je živoucí obraz liturgie.

A na druhém místě hovoří věčná Moudrost a říká: "Byla jsem s ním, všecko pořádajíc, a těšila jsem se každý den, hrajíc si před ním v každý čas, hrajíc si na okršku země..." To je to pravé slovo!

V tom je potěšení věčného Otce, že Moudrost, Syn, dokonalá plnost vší pravdy, před ním v nevýslovné kráse rozvíjí nekonečný obsah, bez jakéhokoli účelu - neboť jaký účel by měla sledovat? -, zato však v plnosti konečného smyslu, v pouhé blažené radosti ze života: "hrajíc si" před ním.

A to je též život nejvyšších bytostí, andělů, že se bez účelu, jak je ponouká duch, v tajuplném smyslu pohybují před Bohem, že jsou hrou před ním, živoucí písní....

Hrát si a být
Liturgie nabízí... člověku příležitost, aby v ovzduší milosti rozvíjel nejvlastnější jádro své bytosti, aby byl docela tak, jak by měl a jak by chtěl v souladu se svým božským určením být: jako "dítko Boží". Člověk se má v liturgii před Bohem "radovat ze svého mládí".To je jistě cosi zcela nadpřirozeného, nicméně právě proto zároveň odpovídajícího nejvnitřnější přirozenosti člověka. A protože tento život je vyšší než to, k čemu poskytuje příležitost a čemu dává výraz běžná skutečnost, čerpá liturgie odpovídající způsoby a tvary z té oblasti, v níž jedině je nalézá: totiž z umění. Liturgie proto hovoří vázanou a zpěvnou řečí; pohybuje se slavnostními a uměřenými gesty; šatí se v roucha a v barvy, jež nepatří k běžnému životu; odehrává se v prostorách a v dobách, jež jsou členěny a budovány podle vznešenějších zákonů. Stává se ve vyšším smyslu slova životem dítěte, v němž vše je obrazem, tancem a písní.

...Být před Bohem zaměstnán hrou, dílem umění - nikoli tvořit, nýbrž být, to je nejvlastnější podstata liturgie. Proto ta vznešená směs hluboké vážnosti a božského veselí, která je pro liturgii příznačná. Že liturgie tisícerými předpisy tak přísně a pečlivě určuje, jaká mají být slova, pohyby, barvy, roucha, náčiní, to chápe jenom ten, kdo umí brát vážně umění a hru....

Autor hry - Duch svatý
...Liturgie spoutala hru, kterou si duše hraje před Bohem, vážností svých pravidel. A chceme-li se dotknout nejhlubšího jádra tohoto tajemství, pak je to Duch svatý, Duch žáru a posvátné kázně, "mající moc nad slovem", kdo uspořádal tuto hru, která je uskutečněním věčné Moudrosti v církvi, v její pozemské říši, před zraky nebeského Otce. A její potěšení je být s lidskými syny.

...Úloha výchovy k liturgii spočívá tedy rovněž v tom, naučit duši, že nemá hledat všude jen účely, že nemá být přehnaně cílevědomá, přehnaně rozumná a "dospělá", nýbrž že má umět prostě žít. Duše se musí naučit alespoň v modlitbě rozloučit se s neúnavnou činností směřující jen a jen za účely; musí se naučit plýtvat časem pro Boha, mít pohotově slova, myšlenky, gesta pro posvátnou hru a neptat se stále: k čemu a proč? Nechtít stále něco dělat, něčeho dosahovat, zhotovovat něco užitečného, ale naučit se hrát před Bohem, ve svobodě a kráse a v posvátném veselí, božsky uspořádanou liturgickou hru.

Konečně bude přece i věčný život naplněn takovouto hrou. Kdo toto nechápe, ten může stěží nahlédnout, že nebeská dokonalost spočívá ve "věčném chvalozpěvu". Nebude potom patřit k těm, jimž, se taková věčnost zdá neužitečná a nudná?

 

Zásluhy dobrých skutků

Charles Journet

Zásluha, to je choulostivé slovo. Když je vyslovíme před odloučenými bratry, naskáče jim husí kůže a odmítají se na to téma s námi bavit. Jsme přece spaseni Kristovou milostí, a ne svými zásluhami! Když se ale vyhneme tomuto slovu, je možné se dohodnout na obsahu naší společné víry.

Já jsem kmen a vy jste ratolesti
Co tedy říká učení o záslužnosti našich skutků? Že Bůh je tak dobrý, že do mě vkládá svou milost, že se mohu obrátit k věčnému životu, tíhnout k němu, přizpůsobit se mu. V podobenství o vinici se říká: "Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, nese mnoho ovoce." (Jan 15, 1) Bůh do nás vlévá mízu milosti a lásky, s níž můžeme vydávat další a další skutky milosti a lásky, stále se stupňující, které budou přinášet ovoce, a posledním takovým plodem bude vstup do nebeské vlasti. Zásluha, to je poukaz na spravedlivou odplatu.

Ale může být Bůh vázán spravedlností k nám? Může být to, co mu dáváme my, kteří máme vše od něho, srovnáno s nejvyššími dary jeho milosti a lásky? Samozřejmě že ne, pokud by zůstalo u nás samých a našeho vlastního úsilí. Naproti tomu ano, vlévá-li do nás mízu své milosti a lásky a žádá po nás, abychom přinesli ovoce. Jakmile můžeme přinášet skutky oživené mízou jeho milosti, můžeme skutečně mluvit o úměrnosti mezi těmito úkony a jejich plody. Pokud existuje úměrnost mezi kmenem a květem, je i plod úměrný květu. Naše zásluhy jsou Božími dary. Proto říká svatý Augustin: "Když Bůh korunuje naše zásluhy, korunuje své dary."

Ale jsou to zásluhy naše, nebo Kristovy? Tyto dvě možnosti nestojí proti sobě, je však potřeba určit jejich hierarchii. Protestantské výhrady vůči pojmu zásluhy staví proti sobě zásluhy samotného Krista a zásluhy samotného člověka a zdůrazňují, že jediný Kristus zasloužil naši spásu. Katolické církvi přisuzují proti tomu tvrzení, že člověk je spasen pouze svými zásluhami. To je ovšem pelagiánské tvrzení, církví odsouzené. Co tedy církev ve skutečnosti učí? Problém tkví ve dvou slovech: první a druhá příčina. Naše zásluhy jsou od Boha a Krista jako od prvotní příčiny a od nás jako od příčiny druhotné. Bůh nám v Kristu dává říct "ano".

Řeknu-li toto "ano", jímž prostupuje světlo Boží milosti, zde na zemi a v čase, zaměřuje mě k mému konečnému cíli, to jest ke vstupu do vlasti. Uzpůsobuje mě k tomuto vstupu, přináší "ovoce" vstupu do nebeské vlasti, jinými slovy - zasluhuje mi tento vstup. Toto moje "ano", nakolik je moje, je mou zásluhou. Snad mi někdy rozervalo srdce, žádalo, abych zvítězil nad svými vášněmi, je vskutku mé, ale ještě víc je Boží než mé. První, co mě napadne, až vstoupím, nebude: "To jsem ale pašák, zvítězil jsem," ale "Díky, Pane, žes mi dal zvítězit. Budiž za to veleben."

Na vysvětlení tohoto katolického učení, že Bůh dává člověku možnost zásluhy, je třeba stále se vracet k Ježíšovu přirovnání: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně, nese mnoho ovoce." Kalvín řekne: "Podívejte se, ratolest odříznutá od kmene se hází do ohně, nemůže nic vydat." Ano, odříznutá ratolest uschne, ale zůstane-li u kmene, u Ježíše, nese ovoce. Pochází ovoce z kmene, nebo z ratolesti? Pochází z kmene skrze ratolest. Působí dobrý skutek Bůh, nebo člověk? První milost je vždy zdarma dané pozvání, ale jsem-li ve shodě s láskou, mohu si vždy zasloužit větší lásku a v hodině smrti věčný život. Pozemská milost uzpůsobuje k nebeské slávě, přináší odplatu nebeské slávy.

Odplata v Písmu
Tento pojem odplaty se často vyskytuje v Písmu. Svatý Pavel píše: "Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem uchoval. Nyní je pro mě připraven věnec spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, spravedlivý soudce." (2 Tim 4, 7-8) Bůh, který sv. Pavla předcházel svou milostí, mu dá i odplatu, která mu spravedlivě náleží. Stejně tak to bude se všemi křesťany. V evangeliu stojí: až vytrpíte všechny ty věci, "radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích" (Mt 5, 12). Co jiného než odměna čeká na ty, kteří dali Pánu jíst, když lačněl, pít, když žíznil? (srv. Mt 25, 34-35). A v téže kapitole se mluví o služebnících a hřivnách - ti, kteří s nimi dobře naložili, budou odměněni, ten, který ji zakopal, bude zlořečen (srv. Mt 25, 14-30). Na každém kroku se v Písmu potkáváme s Bohem, který tím, že odměňuje naše zásluhy, odměňuje své dary.

"Zištné skutkaření"
Vytýká se nám, že jednáme pro odměnu. Nepopíráme to, protože odměna za lásku je setkání s milovaným. "Nechci jinou odplatu než tebe, Pane," řekl sv. Tomáš. A sv. Pavel píše: "Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo a na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují." (1 Kor 2, 9). Je možné říct, že je příliš nízké hledat takovou odměnu? Naopak, je to příliš vysoké. "Uvidíme ho tváří v tvář" (1 Kor 13, 12). "Uvidíme ho tak, jak je" (1 Jan 3, 2). Nepřát si tuto odměnu, toto setkání, znamená nemilovat. Nepřát si jednoho dne uvidět Vlast, když jsme se narodili ve vyhnanství, znamená nemilovat ji.

Zásluhy pro druhé
Lze si zasloužit milost pro jiné? Žiji vedle někoho, koho miluji a kdo je ve stavu hříchu. Mohu si zasloužit jeho obrácení? Svatý Tomáš říká, že ano, ne sice v přímém smyslu, ale ve smyslu vhodnosti. Pán vyslýchá přání těch, kdo ho milují. Smýšlím-li a jednám podle jeho srdce, on jedná podle mého srdce. Může se ale vyskytnout překážka u osoby, za niž prosíme nebo trpíme. Svatá Kateřina se modlí za řeholníka, který je zmítán nepokojem. Ale tento řeholník se oběsil. Jindy se Kateřina modlí za mladíka odsouzeného ke stětí. A on se obrátil. Ti, kdo žijí hluboce v lásce, ví, že mohou prosit Boha o veliké věci, a on je vyslyší. Jejich úmysl ale může být zmařen odporem adresáta.

Zásluha ale není totéž co modlitba. Modlit se mohu vždy, i ve stavu hříchu, za sebe i za jiné, kteří jsou lepší než já, dokonce i za církev a za spásu světa. Ale zasluhovat můžu jen ve stavu milosti, tedy když jsem napojen na kmen - Krista.

Odpustky
Právě tato možnost zásluhy za druhé zakládá možnost udělování odpustků. Odpustky jsou další takové odpudivé slovo, v historii mnohokrát zneužité jak přívrženci, tak odpůrci církve. Získání odpustku znamená možnost čerpat z nekonečné zásobárny zásluh Krista a svatých. Kristus sám svým utrpením a smrtí zasloužil spásu celému světu, účinnost jeho oběti není ničím omezena. Říkáme, že jeho zásluhy jsou nekonečné. K nim jsou ještě přidávány konečné zásluhy věřících. Tento poklad je pak nabízen všem, kteří se s důvěrou na církev obracejí, a svoji důvěru stvrzují konkrétním zbožným úkonem.

Odpustky se samozřejmě nedají koupit za peníze, avšak i peníze se dají užít tak, abychom díky nim získali odpuštění trestů za (již smazané) viny. Pán Ježíš nás o tom sám poučuje v podobenství o nepoctivém správci: "Pravím vám, získávejte si přátele nespravedlivým mamonem, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných" (Lk 16, 9). Užiji-li svých peněz ve prospěch zbožného účelu (např. na stavbu chrámu, jak to v minulosti často bylo), může se mi tímto zbožným skutkem otevřít ona nebeská pokladnice zásluh Krista a církve. A to je to odsuzované "prodávání odpustků", za které církev dodnes platí svou pověstí. V dnešní době bylo prostřednictví peněz z odpustkové praxe zcela vymýceno, odpustky se však dají získat mnoha jinými způsoby. Podrobně o nich mluví Odpustkový řád.

Lze si zasloužit časná dobra?
Ano, pokud jsou pro nás potřebná na cestě k věčnému životu. A to posoudí jen Bůh. Ví-li, že určité časné dobro potřebujeme, dá nám je. Ale z téhož důvodu nám může poslat i zlo. Jsme-li v lásce, pak zla, pronásledování a nezdary nám ke spáse prospějí víc než úspěchy. Poslední věta v traktátu svatého Tomáše O milosti říká, že se neliší časná dobra a zla přicházející dobrým a zlým lidem. Liší se pouze jejich užití. Přijde-li epidemie, nesmíme si myslet, že zachvátí bezbožné a ušetří nábožné. Zachvátí slepě a bez rozdílu dobré i zlé, ale přijmeme-li nemoc v lásce, přiblíží nás k nebi, snášíme-li ji vzpurně, bude nás od nebe vzdalovat. V komentáři k listu Židům má sv. Tomáš dokonce strašlivé slovo, že jistá neomylnost v časných úspěších může být známkou zavržení. Jako by chtěl Bůh zde na zemi odměňovat skutky, které jsou bez ceny pro nebe.

Lze mít jistotu, že jsem ve stavu milosti?
Odpověď církve zní: ne, leda bych se to dozvěděl ze soukromého zjevení. Stává se, že některým svým služebníkům dá Pán poznat, že jsou v lásce a že už ji neztratí. To je jistota, která je uvádí do nevýslovné vnitřní radosti. Když se dostalo sv. Františku z Assisi této milosti, vzal dvě větve stromu, jednu jako housle a druhou jako smyčec, a jal se hrát nevýslovnou melodii, kterou ovšem slyšel jen on sám a Bůh se svými anděly.

Proč nemůžeme neomylně a s Boží zárukou vědět, že jsme ve stavu milosti? Protože milost je účast na Boží přirozenosti. Kdo by ji viděl přímo, viděl by i její zdroj, totiž nezbadatelné tajemství Boha. A zde na zemi Bůh není viditelný tváří v tvář. Je postižitelný jen ve tmě noci. Jeho přítomnost v nás skrze milost je přítomnost v noci. Ne že by byla sama sebou stínem, ale naše oči ji nejsou schopny postihnout. Jsme před ní jako noční pták před sluncem. Bůh je tak tajuplný! Může být hostem duše, aniž by si to uvědomovala. A také ji může opustit, aniž ji přitom opouští jistoty, vnější radosti. Bůh uniká našemu vědění, a proto řekne sv. Pavel v 1 Kor 4, 3: "Mně pak pramálo záleží na tom, abych byl souzen vámi nebo soudem lidským, avšak ani sám sebe nesoudím. Nejsem si sice ničeho vědom, ale tím nejsem ospravedlněn. Mým soudcem je Pán."

Nemám tedy neomylnou jistotu o stavu své bytosti vzhledem k milosti. Ale praktická nebo morální jistota je nám nezbytná. A ta nám není odmítána. Bůh, který je skryt v duši, dává jí tajně pocítit svou přítomnost hnutími, vnuknutími, osvíceními. V Apokalypse se říká: "Vítězi dám skrytou manu, kterou nikdo nezná, jen ten, komu se jí dostalo." (Zj 2, 27) Ten, komu se dostává té skryté many, zakouší už na zemi, že je v lásce Boží a má i uprostřed své vlastní křehkosti zjevné poznání působení a sladkosti Páně. Toto poznání je někdy instinktivní, zastřené, jindy oslnivé.

Závěrem citujme sv. Jana od Kříže: "Boj se s důvěrou. Boj se. Možná, že nejsi v milosti Boží, ale neboj se strachem, který by ti zabránil jednat, že bys řekl: nač se namáhat? a že bys upustil od všeho nadšení. Pak by démon využil té nejistoty, aby tě dohnal k sebezničení. Neměj však také opovážlivou důvěru, pohodlnou sebejistotu. Ne, ne, je třeba zůstat na kříži. Bojím se, vím, že kdyby Bůh chtěl být přísný, byl bych zavržen, ale vím také, že mě miluje láskou, o níž si nemohu zde na zemi učinit představu. Kolísám tedy mezi svou bídou a jeho láskou, ale moje víra mi stále říká: to Boží láska zvítězí, je větší než má bída."

Podle Ch. Journeta, Promluvy o milosti (IV. promluva). Odstavec o odpustcích doplněn redakcí.

 

Bez cíle

Skutečnost, že již Bible mluví o jednom hříchu a mnoha hříších, jakož i o hříších větší a menší závažnosti, vedla v církevní tradici k tomu, že bylo hledáno přesnější rozlišování. To se dělo především ve spojitosti s praxí pokání.

Když mluvíme o hříchu v jednotném čísle, máme na mysli buď hřích prarodičů - prvotní hřích, nebo jeho následky - situaci hříchu, v níž se nachází lidské pokolení (tj. dědičný hřích). Když mluvíme o "hříších", myslíme tím osobní hříchy jednotlivých lidí.

Od 4. století existuje rozlišování smrtelného a všedního hříchu, které se stává v 11. století všeobecně rozšířeným. Ve scholastické teologii 12. a 13. století je chápán smrtelný hřích jako odvrácení se od posledního cíle a jednání proti lásce a všední hřích naproti tomu jako nepořádek v prostředcích k cíli, resp. jako nedokonalý lidský čin. Rozhodnutí Tridentského koncilu, že se musí ve zpovědi vyznávat všechny smrtelné hříchy počtem, druhem a rozhodujícími okolnostmi (srov. DS 1679-1681, 1706) vedlo k zvlášť intenzivním snahám po objasnění rozdílu mezi smrtelným a všedním hříchem. Přitom docházelo k stále většímu rozšíření pojmu u počtu smrtelných hříchů. V teologii a pastoraci se až dodnes setrvává v dělení na smrtelné a všední hříchy, které se prakticky kryje s dělením na těžké a lehké hříchy, v tradici rovněž obvyklým.

Pohrdnutí cílem
Dnešní církevní nauka v souladu s celou tradicí nazývá smrtelným hříchem "skutek, kterým člověk vědomě a svobodně odmítá Boha a jeho zákon jakož i svazek lásky, který mu Bůh nabízí, tím, že dává přednost obrátit se k sobě samému nebo nějaké konečné skutečnosti, nějaké věci, která je v rozporu s Boží vůlí (conversio ad creaturam - odklonění se ke stvořenému)" (Reconciliatio et paenitentia (RP) 17, srov. KKC 1856). Smrtelným hříchem bezprostředně zasahuje vztah člověka k Bohu a jeho milosti: smrtelný hřích znamená rozhodné odmítnutí Boží vůle, a tím ztrátu posvěcující milosti.

Pro těžký hřích jsou charakteristické tři podmínky: míra dané a užité svobody, jasnost poznání a závažnost věci (srov. KKC 1857-1861).

Svoboda se vždy uskutečňuje v časovém procesu. Člověk neupadá do těžkého hříchu náhle, ale teprve tehdy, když se mravně špatné jednání v něm již připravilo. Když někdo páchá zlo, aniž by tomu předcházel vnitřní chybný vývoj, může se mít za to, že pro takovýto hřích byly rozhodující vnější pohnutky, např. svedení, sotva snesitelná vnější situace nebo těžko zvladatelná přirozená vloha.

Zda někdo něco učinil skutečně svobodně, je patrné také z toho, jak dalece se se svým činem identifikuje. Když se po činu ihned od něj distancuje a správně ho hodnotí, je to znamením toho, že do činu možná nevložil celou svou osobu a že jeho svoboda byla omezena. Když ale naproti tomu se zlým činem souhlasí a je připraven jednat tak i nadále, je z toho patrné, že se zde plně uplatnila jeho svoboda. Nakonec však zůstává míra naší svobody tajemstvím, které může prohlédnout jenom Bůh.

Při zřetelnosti poznání jde o vědomí závažnosti věci nebo přikázání. Zřetelnost poznání může být rozdílná. Závisí to na více faktorech: na výchově, na hodnotových názorech společnosti, na schopnosti rozlišovat důležitou věc od méně důležité a na ochotě snažit se získat jasné poznání věci. Kdo má jasné vědomí o závažnosti nějaké věci nebo nějakého přikázání, a přesto zlý skutek spáchá, těžce se proviní. Jedná vědomě proti svému jasnému poznání a výroku svého svědomí. Pokud naproti tomu chybí přesné poznání, tak se při zlém skutku jedná objektivně o těžké provinění, nikoli však subjektivně o těžkou vinu.

Dále hraje roli objektivně větší nebo menší závažnost negativní skutkové podstaty či stavu věci (materia gravis - materia levis). Apoštolský list "Reconciliatio et paenitentia" papeže Jana Pavla II. (1984) zdůrazňuje, že "některé hříchy, co se jejich materie týče, jsou samy ze sebe těžké a smrtelné. To znamená, že existují jednání, která sama sebou a v sobě, nezávisle na okolnostech, jsou vždy závažně nedovolená vzhledem ke svému objektivnímu obsahu. Když je takovéto jednání spácháno s dostatečným vědomím a svobodou, představuje vždy těžkou vinu" (17).

Někdy se taková závažná věc dá jednoznačně určit, jako třeba odpad od víry, vražda nebo cizoložství. V prvotní církvi následovalo po takovýchto hříších vyloučení z církevního společenství. Mnohdy však mohou existovat pochybnosti, zda nějaká věc je tak závažná, aby byla pokládána za těžký hřích. Takovéto pochybnosti nelze nikdy řešit poukazem na vnější stránku věci, ale musí se také přihlížet, kolik tu bylo jasného poznání a plného souhlasu. Jestli se jedná v jednotlivém případě o smrtelný hřích, tedy o ztrátu posvěcující milosti, nelze většinou s jistotou rozhodnout, leda by člověk zhřešil již s tímto úmyslem.

Dalekosáhlé chyby mohou být již v základních postojích. Papež Řehoř Veliký (+ 604) označuje jako hlavní hříchy tyto postoje: pýcha, závist, hněv, lakota, smilstvo, nestřídmost, lenost. Petr Lombardus (+ 1160) uvádí jako hlavní hříchy: drzost, zoufalství, odmítání poznané pravdy, závist nad omilostněním jiných, zatvrzelost a neochotu k pokání.

Návrat k Bohu ze stavu hříchu je možný pouze skrze svátost smíření. Není vhodné ji odkládat, a to ze dvou důvodů: jednak proto, že člověk ve stavu těžkého hříchu nemůže předstoupit před Boží tvář, protože neznáme den ani hodinu, kdy nás Pán povolá, riskujeme věčnou spásu. Druhým důvodem je to, že odkládáním smíření se v nás hřích stále více zabydluje a ochromuje vůli k nápravě.

V případě nedosažitelnosti kněze je možné dosáhnout odpuštění dokonalou lítostí, tedy takovou, která lituje činu z lásky k Bohu (nikoliv ze strachu) a zcela se v srdci zříká tohoto i všech jiných hříchů. Zároveň k lítosti patří pevné předsevzetí již nehřešit. Podmínkou je ale dovršení tohoto aktu smíření s Bohem ve zpovědi, jakmile bude příležitost.

Otálení na cestě
Na rozdíl od těžkého hříchu je při lehkém hříchu omezena svoboda a jasné poznání nebo se jedná o méně závažnou věc. Vžité označení všední nebo lehký hřích nesmí vést k tomu, aby tyto hříchy byly považovány za bezvýznamné. Oslabují nadpřirozený organismus, vedou k vlažnosti svědomí a tak mohou vést člověka až k těžkému hříchu. Samy o sobě ale nejsou překážkou Boží milosti, nevzdalují nás od Boha. Jejich důsledkem jsou časné tresty, které se mohou odpykat buď na zemi nebo v očistci. Tyto tresty však mohou být také smazány připsáním zásluh Krista a svatých (odpustky). Odpustky může člověk získat jak sám pro sebe, tak pro jiné (např. pro duše trpící v očistci).

K chybným rozhodnutím často přispívají vnější vlivy: společenské zázemí, příklad a rady jiných lidí nebo veřejné mínění. Přesto tyto vlivy nezbavují jednotlivce zodpovědnosti. Každý je spoluzodpovědný za to, jak dalece se nechá ovlivnit a jak dalece uspokojuje nebo pomíjí nároky mravnosti, pravdy a dobra, což koneckonců znamená nároky Boží.

Lehké hříchy mohou být zahlazeny lítostí, vyznáním a prosbou o odpuštění. Lehké hříchy smývá rovněž přijetí eucharistie. Svátost smíření není v tomto případě nutná, přesto je žádoucí čas od času i lehké hříchy vyznat ve zpovědi, která má za účinek rozmnožení milosti, posílení vůle, poučení svědomí a povzbuzení k dobrému.

Použitá literatura:
Reconciliatio et Paenitentia, Posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. O smíření a pokání v dnešním poslání církve z 2. 12. 1984. Zvon, Praha 1996
Život z víry (Katolický katechismus pro dospělé Německé biskupské konference, 1995), TFJČ, České Budějovice 1998
KKC 1846-1876

 

Hříchy v myšlení

Jacek Salij

Od jisté doby mě trýzní výčitky svědomí i kvůli zcela drobným přestupkům. Chtěla bych často přistupovat ke svatému přijímání, ale pořád mám nějaké skrupule. Každá pochybnost je důvodem, že nejdu k přijímání nebo jdu s výčitkami svědomí. Nejvíce mě trápí hříchy (možná jsou to jenom pokušení) v oblasti myšlení. Nedokážu rozlišit, co je pokušení a co hřích, co je hřích lehký a co těžký. Je touha po uznání hříchem? Každý člověk potřebuje, aby ho druzí uznávali, ale kde leží hranice mezi oprávněným hledáním vlastní hodnoty a ješitností či pýchou? Nejsou mi neznámá ani pokušení závisti a žárlivosti. Než si stačím uvědomit, že ta myšlenka je hříšná, ona už plyne dál a já se potom obávám, že jsem zhřešila. Velmi často se modlím, abych byla připravena na všechna pokušení, abych byla schopná je včas odmítnout, ale to bych musela k sobě postavit strážníka. Kdysi jsem si myslela, že stačí nechtít páchat hříchy, ale teď jsem úplně nemohoucí. Aniž bych chtěla, stále mám pochybnosti o svém chování a myšlenkách. Pokoušela jsem se to sama sobě vysvětlovat, ale nemá to smysl. Časté chození ke zpovědi také nepomohlo. Po neustálých zpovědích jsem napínala svou pozornost, abych nezhřešila, ale tím rychleji mě přepadl neklid. Nejlepším řešením se ukázalo přistupování ke zpovědi dvakrát do roka a hned poté přijímání. Všechny pochybnosti odkládám bokem a výčitky svědomí kamsi zmizely. Moje víra ale hodně ztratila, stala se takovou prázdnou. Zůstala teskná touha, abych milovala Boha celým srdcem, a pocit, že nejsem pánem sebe sama, svých myšlenek, že neumím žít tak, jak bych chtěla. (dotaz čtenářky)

Zdá se mi, že váš problém leží někde úplně jinde než v hříších v myšlení. Ale právě proto je nutno připomenout, co učí křesťanská tradice na téma hříchů v myšlení. Svatý Tomáš Akvinský je dělí na tři skupiny.

Zaprvé, obvykle právě v našich myšlenkách počíná zlo, které později vykonáme. Záměr učinit zlo dozrává v člověku většinou dlouho, zlo se stává stále více žádoucí a člověk čím dál tím konkrétněji vidí možnost jeho realizace. Písmo svaté srovnává tento proces s početím: Hříšník "počal v mysli nepravost, je obtížen lstí a rodí křivdu" (Ž 7, 15). Zlé myšlenky, které proti Josefovi chovali jeho bratři, je takto dovedly až k úkladům o jeho život (Gn 37, 18-20) - a jen řízením Prozřetelnosti se stalo, že to pro Josefa skončilo "pouze" prodáním do otroctví. Kniha Daniel s velkou psychologickou pravdivostí představuje narůstání hříchu v obou ničemných starcích (Dan 13, 10-14). Zpočátku prahli po Zuzaně jenom ve své představivosti, v tajnosti jeden před druhým. Teprve po čase se zorientovali, že jejich myšlenky jsou stejně nestydaté. Místo aby byli zahanbeni svou opovážlivostí, přestali se ostýchat a společně vymysleli na nevinnou ženu past. Když jim to nevyšlo, bez skrupulí ji falešně obvinili a vydali na smrt, aby si uchovali tvář, kterou ve skutečnosti již dávno ztratili, neboť místo ní už dávno nosili pouze prázdnou, falešnou masku. ...

Samozřejmě, člověk se může vzpamatovat, i když zlo, ke kterému se chystal, je v jeho moci, může litovat svého úmyslu a vzdát se ho. Je to velké štěstí zastavit se, když už všechno jelo po nakloněné rovině. Svatý Augustin to srovnává s hypotetickou situací v ráji: Jako kdyby Eva už snědla zakázané ovoce a podala ho Adamovi, ale ten by ho nepřijal a nedokonal by tak hřích Evy (De Trinitate, 12, 12, 17). Použiji to Augustinovo přirovnání, protože na jeho základě se dá dobře ukázat zásadní rozdíl mezi hříšným záměrem a pokušením k hříchu. Kdyby Eva - která zde symbolizuje nitro člověka - rozpoznala záměr hada a vůbec by po ovoci nesáhla, byla by prosta hříchu (avšak ne pokušení). Pokušení totiž nešpiní člověka, znečišťuje ho teprve skutečné obrácení ke zlu, i kdyby to bylo jenom v mysli.

Svatý Tomáš uvádí ještě jiné dva hříchy, které uskutečňujeme v mysli. Jednak se v mysli může člověk obracet ke zlu, které vůbec nezamýšlí naplnit skutkem (nejčastěji proto, že nemá tu možnost nebo že se bojí následků). Někdo se například mstí na bližním za spáchané nebo domnělé křivdy alespoň v sadistických představách. Jiný zase v duchu svádí ženu svého souseda. Tito lidé si jen zřídka připomínají varování Pána Ježíše: "Jste jako obílené hroby, které zvenčí vypadají pěkně, ale vevnitř jsou plné shnilých kostí a nepořádku." (Mt 23, 27)

Třetí hřích, který člověk může páchat v mysli, je nejméně častý. Spočívá v neustálé kontemplaci svých minulých hříchů. Člověk nejenže se ze svého hříchu nevyznal a nelitoval ho, ale dokonce ho považuje za svůj životní úspěch, za předmět hrdosti nebo nějakého jiného sebeuspokojení. Zde je dobré si připomenout, co říká Písmo na téma zalíbení hříšníka v hříchu nebo pyšnění se svými žádostmi.

Ale nic z toho se vás netýká. Nezdá se mi totiž, že by váš problém spočíval v tom, že nedokážete rozeznat hříšnou myšlenku od pokušení. Vypadá to spíše na tuto diagnózu: Jste nábožensky horlivá a začínáte se bolestně dusit v egocentrickém prožívání své víry. Z takové situace vedou dvě východiska. Jedno - to horší - jste už vyzkoušela. Zkusila jste přidusit intenzitu své víry. Dosavadní trápení zmizelo, jak kdyby ho někdo nožem uťal. To není nic divného - pouze intenzivní víra se cítí zle v egocentrickém sevření, pro vlažnou víru je egocentrismus normální stav. Prozatímně jste získala klid tím, že jste rezignovala na normální rozvoj víry. Na štěstí je ve vás příliš velká potřeba živé víry, než aby vám tohle mohlo stačit. Ale nová mobilizace víry s sebou přinesla návrat dávných muk. V této chvíli hledáte jiné, autentičtější řešení. ...

Nejlepší odpovědí na úzkosti, které na vás přicházejí, má být radostné odevzdání se Pánu Ježíši, plné důvěry. Je třeba opustit egocentrický ideál dokonalosti, podle něhož máte být bezhříšná a všechny vaše myšlenky musí být křišťálové. Nejdůležitější je to, že Bůh je láska - že nás miluje přesto, že je v nás tolik ošklivosti a egoismu - a že se můžeme k němu přiblížit a nechat se jím nést, a on nás obdarovává svou přítomností, mocí, pokojem, odpuštěním, dokonce nás krmí vlastním tělem.

Jestli můžete mít jistotu, že tehdy všechny ty myšlenky a úzkosti ustoupí? To je to nejméně důležité! Nepřenášíte přece svou náboženskou pozornost ze sebe na Pána Ježíše kvůli tomu, abyste se zbavila svých úzkostí. Vaším hlavním cílem bude prostě milovat Boha čím dál pravdivěji, protože je to úžasné. Až na druhém místě půjde o to, zbavit se svých problémů. Nějaký čas vás budou tyto problémy ještě pronásledovat. Ale protože se je naučíte pravdivě hodnotit a příliš se jimi nezabývat, povedou vás pouze k důvěrnějšímu odevzdání se Pánu Ježíši.

A co když některé temné myšlenky, které vás obvykle pronásledují, přestávají už být pokušením a začínají být skutečně hříšné? Myslím, že to tak není. Ale i kdyby to tak bylo, nevychází to ze zlé vůle, pouze ze slabosti. V té situaci zanechte přetřásání, jestli už v tom bylo cosi hříšného nebo ještě ne. Pokud bylo, tak se taková slabost nejsnadněji přemůže obyčejným, důvěrným obrácením se k Pánu Ježíši: "Sám vidíš, Pane, jaká jsem, ale stejně je nejdůležitější to, že mě miluješ a chceš mě k sobě stále víc přitahovat!" Tehdy nejen že nebudete v pokušení utíkat před svatým přijímáním, ale budete po něm čím dál víc toužit a přijímat je co nejčastěji.

Ke zpovědi tyto problémy neste jen tehdy, když vás k tomu přinutí rozvážnost. V každém katechismu si můžete přečíst, že máme povinnost vyznávat ve svátosti smíření všechny těžké hříchy. Co se jiných hříchů týče, máme se řídit Boží milostí a svobodou Božích dětí, a proto je máme vyznávat jen tehdy, pomáhá-li nám to na naší duchovní cestě. Ale nemáme je vyznávat, kdyby nám to mělo způsobit jakýkoliv duchovní zmatek. Nejdůležitější je, že Bůh je láska a že každý z nás je pro něj kýmsi velmi drahým! Chvála Bohu! S jistotou teď pro vás začne nesmírně důležitá a krásná etapa na vaší cestě k Bohu.

Z časopisu W drodze 2/1990 přeložila ef

 

Přechod od smrti k životu

David Pancza

"Nepřivolávejte si smrt pobloudilostí svého života, nevystavujte se záhubě pro činy svých rukou. Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil ke spáse, není v tom smrtící jed." (Mdr 1, 12-14)

Situace hříchu
Člověk, který žije s Bohem a nosí v sobě život Ducha svatého, není imunní vůči chybám a pádům. Přestože mu záleží na Boží vůli a na společenství s Pánem, dopouští se denně ve své nedokonalosti mnoha poklesků, kterými však neodmítá a neruší své základní nasměrování k Bohu. Morální teologie zde hovoří o lehkých, všedních hříších.

Jiná situace je, když člověk žije nezávisle na Bohu, mimo blízké společenství s ním, nezajímá se o jeho vůli a své životní hodnoty a cíle vidí jinde. Z hlediska věčnosti zde nemá velký smysl hovořit o drobných každodenních chybách, spíše o chybné základní orientaci. Člověk může v takovémto stavu vyrůstat a být vychován. Může do něj spadnout vážným proviněním, po kterém se nesmířil s Bohem, nebo do něho může pomalu sklouznout postupným ochlazováním víry, po klesajícím schodišti drobných kompromisů s pravdou. Takový život odpovídá zhruba tomu, co nazývá morální teologie stavem těžkého, smrtelného hříchu, protože je to život bez přítomnosti Života v nás.

Život v prázdnotě
Život bez Boha se často zdá být lehčí, pohodlnější a příjemnější. Jaksi uniká skutečnost, že nás ve své pohodlnosti vede do prázdnoty a do otroctví vůči množství věcí, které nemohou naplnit naši hlubokou, bytostnou žízeň. Takovýto způsob života i s jeho skrytým pozadím charakterizuje výstižně Theofan Zatvornik: "Když se člověk odvrátí od Boha, je ponechán sám sobě a staví sebe jako hlavní cíl svého života a své činnosti. Je to proto, že mimo Boha není nic vyššího než on sám. Ale především je to proto, že předtím dostával od Boha všechnu plnost, a tak nyní, když je "Boha pustý", snaží se a stará, jak a čím by se naplnil. Prázdnota, která se v něm rozevřela odpadem od Boha, v něm neustále zapaluje neuhasitelnou touhu, neurčitou, ale neutuchající. Člověk se stal bezednou propastí, kterou se snaží ze všech sil naplnit, ale nedaří se mu to. Proto celý svůj život žije v potu, námaze a velkém lopocení, zaujat rozličnými věcmi, ve kterých hledá uhašení žízně, která ho sžírá. Tyto věci pohlcují jeho pozornost, všechen jeho čas a činnost. Jsou prvním blahem, ve kterém žije jeho srdce.

Z toho je jasné, proč člověk, který si postaví sebe za výlučný cíl, nepřebývá nikdy v sobě, ale vždy vně sebe, ve věcech, které jsou udělané nebo vymyšlené z marnosti. Odpadl od Boha, který je plnost všeho, a sám zůstal prázdný. Rozlil se do nekonečné různorodosti věcí a žije v nich. Zde je vidět, proč typickým rysem hříšného života kromě nedbalosti o svou spásu je starost o mnohé věci, velká ustaranost. ... Tak hříšník ustavičně usiluje o poznání všeho, ovládání všeho, potěšení ze všeho. Nachází rozkoš, získává nadvládu, poznává. Je to však začarovaný kruh, ve kterém krouží celý život."

Duchovní smrt
Vytrhneme-li rostlinu z půdy, uschne, stane se mrtvou věcí. Podobně člověk odtržený od Boha svým způsobem umírá. "Ocitli jsme se ve stavu hříchu a ztratili jsme společenství s Bohem, ocitli jsme se mimo život a oddali jsme se smrti" (Jan Damašský). Člověk živoří, protože je zbaven jedné podstatné dimenze života. "Je-li Bůh život, co jiného je hřích než zbavení života? Je to jediný způsob náboženského chápání hříchu. Smrt není jakýmsi vnějším trestem za hřích, trestem, který by se dal změnit na trest jiný, méně závažný. Smrt vyjadřuje samotnou přirozenost hříchu." (S. Trubeckoj).

Nepřítomnost Boha se nazývá peklo. Není to místo kdesi hluboko pod zemí, ale je to naše nitro, ve kterém chybí Bůh. "Ta propast je ve tvém srdci, to peklo je ve tvé duši" (Makarios Egyptský). Neuhasitelný oheň, to je touha člověka, která nemůže být uhašena nikým kromě Boha. Neumírající červ, to jsou naše žádosti, které nenachází uspokojení, a tak se obracejí proti nám a rozežírají nás. "Pach vášní vyživuje neusínajícího červa rozkladu - nespoutané žádosti těla - stejně jako vyživuje hady, žáby a pijavice, neboli zlé touhy, ohavné a jedovaté myšlenky a démony. Duše v takovémto stavu přijímá už v tomto životě předchuť budoucího trestu" (Řehoř Sinajský).

Projevem duchovní smrti je neplodnost našeho života, když žijeme, abychom přežili a užili si, ale nezanecháváme za sebou žádné hodnoty. A i když se tváříme navenek jako nábožní, naše "víra" nedokáže oslovit nikoho dalšího, neumíme přivést lidi k Životu, který nám samotným chybí. "Přirozeným ovocem hříchu je neplodnost, bezmocnost, neschopnost dávat život. Hřích neumí tvořit, jen ničit. Není schopný dát život, neboť oplodnění nemůže nastat jinak než od Otce, který JE. Hřích může přinášet pouze smrt." (P. Florenskij)

Duchovní smrt způsobuje "zesnutí" člověka vůči duchovnímu světu. Běžně nazýváme smrtí, když se v člověku oddělí duše od těla. Podobně však můžeme hovořit v terminologii trichotomické antropologie (tělo, duše, duch), i o "jiné smrti, kterou je oddělení ducha od duše" (P. Florenskij). To znamená, že duše nemá kontakt se svou nejhlubší svatyní, kterou se vstupuje do Božích hlubin, a její schopnost vnímat nebeské věci je uspaná nebo porušená. "Jako umírá člověk, když přestane dýchat, tak umírá i duše bez soustavné, nekončící modlitby. Umírá, protože živý organismus, který je počat ustavičností modlitby, zmírá, a probouzí se vášně. Vždyť nepřítel nespí, ale ustavičně bojuje. A jako se zadusí a zemře dítě počaté v lůně matky, když přestane dýchat, tak se stane s duchovním početím, když se zastaví práce ducha." (Josef Hesychastos)

Probuzení
Člověku, který je vzdálen od Boha, nemá velký smysl začít kázat o morálce, zasypávat ho zákazy a povinnostmi. Buď tomu nebude rozumět, nebo přikývne na souhlas se smutným vědomím, že on to nikdy nedokáže. Nejprve potřebuje setkat se s živým Bohem, okusit živou vodu, která z něj pramení. Potřebuje zkušenost s tím, co mu doposud chybělo, po čem možná skrytě toužil, ale nedokázal si to představit. Potřebuje se probudit ze sna, otevřít oči pro Boží realitu, ve které naplno uvidí nesmyslnost a prázdnotu svého dosavadního života.

Základním předpokladem pro uskutečnění takové změny je však alespoň matné vědomí toho, že s námi něco není v pořádku, že nám něco důležitého chybí. Toho se nedá dosáhnout pouhým informováním zvenku, ale pravdivou konfrontací se sebou samým, s tou podvědomou touhou po Bohu, která je od narození v každém z nás. "Písmo svaté nám říká, že lidé a všechno stvoření jsou podřízeni marnosti a ve svém nitru vzdychají čekajíc na osvobození Božích dětí. Není toto skryté vzdychání celého tvorstva, toto vnitřní směřování každé duše ke svému Bohu, způsobem vnitřní, duchovní modlitby? A člověk, aniž by si to uvědomoval, má tuto modlitbu vrozenu v nejhlubších hlubinách svého bytí. Toto vzdychání, tato kristocentrická nostalgie, hluboké hledání Krista, je přirozeně v každém z nás. Potřebujeme ho pouze vytáhnout z propasti naší existence jako poklad dosud nedotčený, nevyužitý." (Ioannikios Kotsonis)

Velikou milostí jsou chvíle životních zklamání, když člověk v hloubce pocítí celkovou neudržitelnost svého dosavadního způsobu života. "Když se Bůh chce smilovat nad duší a ona se bouří, nic nesnese a dělá si, co chce, tehdy dopustí, že trpí tím, čím nechce, aby ho znovu hledala" (abba Izaiáš). Zděšení nad sebou a nespokojenost se svým stavem je prvním krokem k obrácení: "Probuzení hříšníka je takové působení Boží milosti v jeho srdci, v důsledku kterého on, jakoby vzbuzen ze sna, vidí svou hříšnost, cítí nebezpečí svého stavu, začne se o sebe bát a starat se o to, jak se dostat ze své bídy a zachránit se. Předtím byl ve vztahu ke spáse slepý, necitlivý a nedbalý, nyní vidí, cítí a stará se. ... Společným rysem probouzení se k pokání pod vlivem Boží milosti je nespokojenost hříšníka se sebou a se vším, co má, a touha po "čemsi". Člověka už nemůže uspokojit nic z toho, co ho obklopuje, ani jeho dokonalosti, ani to, co má, i kdyby to byly nevyčíslitelné poklady, a chodí jakoby ubit žalem. Když nenachází naplnění v ničem viditelném, obrací se k Neviditelnému" (Theofan Zatvornik).

Rozhodnutí
Klíčovým momentem, který rozhoduje o celém dalším osudu, je to, jak člověk na probuzení zareaguje. Může svou hlubokou touhu ignorovat nebo potlačit a pokračovat ve starém způsobu života. Udělá však lépe, když sebere všechnu odvahu a uskuteční radikální řez ve svém životě podle toho, k čemu ho Bůh probuzenou touhou srdce volá. Nejde to bez odvahy, protože je to krok nebo možná i skok do temnoty víry v Boží zaslíbení, že jakmile člověk opustí to, co ho až do této chvíle alespoň částečně uspokojovalo, najde hlubší a dokonalejší naplnění v Bohu. Je potřeba věřit, že "jakmile člověk opustí hřích, pokání ho zrodí k novému, duchovnímu a svatému životu" (abba Izaiáš).

Dá se to přirovnat k biblickému příběhu o Abramovi, který když ho Pán volal, opustil rodnou zemi a všechny příbuzné a vydal se na cestu do neznáma v důvěře, že Bůh ho nezklame. "Slyšela jsi, má duše, jak Abrahám kdysi opustil zemi svých otců a stal se přistěhovalcem. Napodob jeho rozhodnutí. Vyjdi ze země Cháran, vyjdi z hříchu, duše, jdi do země, ze které pramení neporušitelnost věčného života, do země, kterou zdědil Abrahám." (Ondřej Krétský).

Jiným biblickým obrazem je východ Izraele z Egypta, opuštění "jistot" a vstup na poušť do odkázanosti na Boha. Podstatným rysem obou obrazů je rozhodnutí pro cestu, rozhodnutí vstát a jít, není to přesednutí z jednoho pohodlného křesla do druhého.

Křest jako pečeť obrácení
První závažné rozhodnutí člověka pro nový život nazývané též "první obrácení", není pouze věcí naší vůle. Pokud by to stálo jen na nás, asi bychom dlouho nevydrželi. Izraelité, kteří vyšli z Egypta, měli za chvíli v patách faraóna s vojskem. Pouze díky tomu, že je Bůh chránil ohnivým sloupem, který nedovolil Egypťanům zaútočit, a díky zázračnému přechodu přes moře, ve kterém se pronásledovatelé utopili, mohl být odchod Izraelitů dokončen. Podobně i my potřebujeme Boží pomoc, která nás ochrání v prní fázi před recidivou a posléze zpečetí naše rozhodnutí tak, aby mělo definitivní, nesmazatelný charakter, zakotvený v Bohu.

Tento druhý dar nám nabízí Bůh ve křtu. "Síla křtu spočívá v tom, že je to smlouva s Bohem o vstupu do nového života." (Řehoř Naziánský). Je to smlouva, kterou se navěky zapíše naše obrácení do naší nejhlubší identity. "Křest není zcela nový dar, ale pečeť všeho úsilí člověka o obrácení a přijetí nového života" (Cyril Jeruzalémský).

Křestní charakter v duši člověka je pevným bodem, kterého je možné se vždy zachytit při hledání své tváře v těžkých rozhodováních, pokušeních a v boji s hříchem během celého dalšího života. Není to zázrak, který nás navěky zbaví všech našich slabých stránek, ale spíše povolání do boje a pevná půda pod nohama potřebná pro tento boj, podle slov žalmu: "Na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům." (Ž 40, 3) Vytváří v nás svobodu, abychom mohli vytrvat ve svém rozhodnutí: "Křest nám dává svobodu, abychom už nebyli proti a mimo naši vůli ovládáni zlým duchem" (Simeon Mystik).

Obřad křtu, ponoření a vynoření, je obrazem pochování a zmrtvýchvstání v Kristu. "Svůj život dáváme jako záměnu za jiný. Dát náš život znamená dobře zemřít... následováním Kristovy smrti, trojitým ponořením v křestní vodě jako v hrobě." (N. Kabasilas). Křest je přechod skrze smrt, ze které lidská přirozenost vstává znovuzrozená. Díky tomu není obrácení jen změnou životního stylu, ale je změnou života v jeho nejvlastnější podstatě, změnou toho života, který námi hýbe v hloubce naší bytosti. Křtem se dává Kristus pochovat do hrobu našeho srdce, aby ho naplnil: "Bohatý je hrob, neboť do sebe přijal spícího Tvůrce, a stal se božskou pokladnicí života." (Velká sobota). Když Ježíš vstává z mrtvých, hrob se mění v chrám.

Abychom se vyhnuli falešnému optimismu, je nutné uvědomit si dynamický charakter křtu. Křest se vším, co jsme o něm dosud řekli, je ve své podstatě celoživotním procesem. Obřad křtu je jeho začátkem, vstupem do něho. Je to přijetí milosti, se kterou musíme celý život spolupracovat na dokonalém uskutečnění křtu v nás. Bez ohledu na to, zda jsme pokřtěni jako malé děti nebo jako dospělí lidé, je potřeba znovu a znovu, stále hlouběji, obnovovat své rozhodnutí pro Boha.

Přes svou "nedokončenost" znamená křest, pokud je správně prožitý, podstatný zlom v životě. Pokud přijal člověk křest bez obrácení srdce, případně jako malé dítě bez následného vedení ve víře, pocítí jeho účinky až tehdy, když s plnou vážností přijme své křestní sliby. V mnoha společenstvích dělají dnes lidé tento krok provázeni modlitbou svých bratří a sester, a svědčí o velkých změnách ve svém životě. Tento zlom může samozřejmě přijít i různými jinými cestami.

Zlaté tele
Událost se zlatým teletem a též i pozdější reptání Izraelského lidu jsou obrazem všech pádů člověka, kterým se nevyhne ani po vstupu do nového života. Svátost smíření je nám dána jako nový křest, kterým se obnovuje naše smlouva s Bohem. "Hříchy spáchané po křtu se smývají slzami. Křest, který jsme přijali jako děti, jsme všichni poskvrnili, ale znovu ho očišťujeme svými slzami. ... Lítost je obnovou křtu a smlouvou s Bohem o novém životním začátku." (Jan Klimakos).

Nebeská mana
Když izraelský lid hladověl a žíznil, začal snít o Egyptě. Bůh mu proto dal pokrm - křepelky a manu, a přikázal Mojžíšovi udeřit do skály, ze které vytryskla voda. Hlad a žízeň jsou představiteli potřeb člověka. Když se člověk rozhodne pro nový život, nezmizí jeho potřeby. Dosud nacházel uspokojení mnoha z nich v hříchu, "v Egyptě", a když se znovu ozvou, přicházejí pokušení k návratu do starého života. To však není nutné, protože Bůh je připraven se o nás vždy postarat. Člověk se musí naučit obracet se ve svých potřebách a touhách k Bohu a u něho nalézat naplnění. To se často děje skrze poctivý myšlenkový zápas s pokušeními, ve kterém je třeba znovu a znovu odmítat falešnou reklamu hříchu a přesvědčovat se o tom, že u Boha nám nic nechybí. Učitelé duchovního života se shodují v tom, že musíme vést tento boj důsledně, kompromis znamená prohru. "Zranila jsi egyptské smýšlení, ubohá duše, ale nezabila jsi ho tak, jako velký Mojžíš. Řekni, jak se nyní pokáním usídlíš v poušti bez žádostí?" (Ondřej Krétský)

Mana, nebeský chléb, je předobrazem Kristova těla v eucharistii. Skála, do které Mojžíš udeřil holí a tak ji otevřel, je obrazem Krista, kterému kopí otevřelo srdce. Voda ze skály je předobrazem krve z boku Kristova. Jako běžný pokrm zahání žízeň a hlad a dává tělu sílu, tak Kristovo tělo a krev jsou duchovním pokrmem, kterým Bůh může člověku utišit jeho nejhlubší vnitřní hlad a žízeň, očišťovat ho a dávat mu vnitřní sílu a "materiál" na budování nového člověka. Eucharistie je "lékem nesmrtelnosti, protilátkou, abychom neumřeli, ale vždy žili v Kristu Ježíši" (Ignác Antiochijský, Ef 20, 2). Časté přijímání je proto velmi důležité k tomu, abychom odolali pokušením a mohli jít kupředu.

Nová kultura
Izraelité přijali skrze Mojžíše od Boha Zákon, jehož nařízení se dotýkají všech oblastí života. Zajímavý je jejich liturgický charakter - celý život národa včetně všedních maličkostí se má stát jednou velkou bohoslužbou. Odchod z Egypta tedy není pouze opuštěním egyptského způsobu života a vstupem do prázdnoty. Izrael dostává novou, vlastní kulturu, životní způsob národa sloužícího Bohu. Přestože obrácení je hlubší než pouhá změna životního způsobu, i ta změna způsobu je nutná. Člověk, který se rozhodl pro život s Bohem, musí přijmout také novou kulturu, nový způsob a pořádek života, ve kterém vše odpovídá Boží vůli a je nasměrované na oslavu Boha. Je to vnější vyjádření toho, co je uvnitř nového, ale zároveň také pomoc zvenku, která učí člověka normálně žít, učí ho rozlišovat dobro od zla, vnímat Boží vkus a chodit vzpřímeně. Proto Církev, nový Izrael, musí mít a tvořit vlastní křesťanskou kulturu.

ze slovenštiny přeložila Zuzana Bachnová

Literatura:
Tomáš Špidlík: Ruská idea
Katechizmus katolické církve
Andrej Krétsky: Velký kajúci kánon, Malý kajúci kánon
I. Belejkanič: Dogmatické bohoslovie I, II
Nina Seco: Food for thought (výroky cirkevných otcov)
Š. Pružinský: Pravoslávna duchovnosť; Výroky pouštních otců; Život v Christovi
Theofan Zatvornik: Nastavlenia v duchovnoj žizni

 

Světí účel prostředky?

Eva Fuchsová

Někdy se ocitneme v situaci, že ať uděláme cokoliv a rozhodneme se jakkoliv, je to špatně. Nejedná se jen o to, že nám situace přinese v každém případě nepříjemnosti, ale že jakékoliv řešení má morální vadu. Jistě to všichni známe - lhát a podvádět je špatné a nemorální, ale někdy může pravdivost a poctivost natropit ještě větší (morální) škody. Podle čeho se řídit v takových případech?

Na první pohled to vypadá, že nás Bůh svou prozřetelností přímo žene do hříchu. To samozřejmě nemůže být pravda, a tak na nás spočívá tíha úkolu rozpoznat, jakými, často křivolakými, cestičkami se vydat, abychom zůstali věrni svému určení - celou existencí, každým svým hnutím chválit Boha.

Dva typy etického přístupu
Etika zde mluví o dvou základních přístupech: "etika deontická" označuje určitá jednání obecně a bez ohledu na následky dobrými nebo špatnými. Mohli bychom ji podle Maxe Webera nazvat "etikou smýšlení". Podle ní jedná například pacifista, který považuje zbrojení a zabíjení za absolutně nepřípustné, a to za jakýchkoliv okolností. Nezajímá ho, že svým postojem vystavuje mír nebezpečí. Argumentuje tím, že kdyby byli všichni pacifisty, žádné války by nebyly, a někdo s tímto postojem začít musí.

Druhou pozici představuje "etika teleologická", která odvozuje hodnotu jednání z jeho předpokládaných důsledků (telos - cíl, účel). Člověk, který se řídí touto "etikou odpovědnosti" (Weberův termín), má na zřeteli mravní hodnotu důsledků svého jednání spíše než hodnotu jednání samotného. To je případ politika, který posiluje válečný potenciál své země, aby byla v krajním případě schopna vést spravedlivou válku. Takový člověk také odsuzuje zabíjení a válku, ale volí ke svému cíli delší cestu: odstrašuje protivníky zbraněmi (vyhrožuje zabíjením a je ochoten v sebeobraně zabíjet), a tím v důsledku přispívá k zachování míru.

Argumenty pro "etiku smýšlení"
Jde o klasickou otázku: světí účel prostředky? Buď uvažujeme o hodnotě skutku jako takového, nebo o hodnotě jeho předpokládaných účinků. Tyto dva postoje se často dostávají do konfliktu. Jak je to možné? Umíme si představit, že z hříchu vyplyne dobro a z dobra naopak hřích?

Ve skutečnosti, v Božím řádu prozřetelnosti to možné není. Víme, že hřích plodí další hřích a dobro se rozlévá vlastní podstatou. Problém je ale v tom, že my často nejsme schopni tuto linii dobra nebo zla postřehnout. Zdá se nám, že dobro zplodí zlo a zlo dobro. Nevšimneme si, že v linii, kterou sledujeme, existuje mnoho dalších vedlejších vlivů, ať dobrých nebo zlých, které v konečném důsledku ovlivňují výslednici našich skutků. Jenže za tyto vedlejší vlivy mnohdy neneseme zodpovědnost, a to dokonce ani tehdy, když o nich víme a předpokládáme je. Je například velký rozdíl mezi tím, jestliže někoho (kdo bojuje proti tyranovi za spravedlnost) udám (třeba pro dobro své vlastní rodiny), a on je potom zastřelen, nebo když odmítnu zastřelit nevinného, a za to je zastřeleno deset jiných nevinných (to je skutečný případ z konce války). Na smrti těch deseti nenesu žádnou vinu, i když to vypadá, že ano. Může za ni zloba, která vstupuje do mého rozhodování jakoby zvenčí, a komplikuje moje rozhodnutí, které by jinak bylo zcela přímočaré. Komplikuje ho tím, že vytváří dojem jakési příčinnosti, ale je to příčinnost jen umělá, "narafičená" ďáblem. To je tedy plus pro "etiku smýšlení": dobro zůstává dobrem a zlo zlem, i kdyby se nám to v určitých případech zdálo nejednoznačné.

"Etika odpovědnosti"
Na druhé straně musíme říct, že neexistuje žádná etika, která by zcela odhlížela od následků jednání, protože vůbec není možné jednat bez ohledu na účinky. Například ten, kdo považuje lež na nepřípustnou, neodhlíží od jejích následků, ale přihlíží pouze k jedinému následku - a sice oklamání člověka. Nejde mu snad o šizení pravdy jako takové - jinak by byla lží každá pohádka -, ale o to, že byl člověk ošizen o pravdu. To je tedy jeden důsledek lži. Další ale může být ten, že se pod tíhou pravdy zhroutí - do tohoto dilematu se často dostávají lékaři. Nebo že bude do jeho srdce zaseto semínko závisti nebo nenávisti, pohrdání a pohoršení (to se často týká pravdivých zpráv o stavu kléru a církve). Většinou stačí v takových případech neříkat nic, ale někdy se přímé lži nedá vyhnout.

Zdálo by se, že pravda má vždy přednost a že ani tady si nemusíme dělat starosti s důsledky našich činů, neboť i zde vstupují do hry další, "vedlejší" faktory, jako je slabost člověka - vždyť teprve s ní se stává pravda neúnosná nebo škodlivá. Ano, ale slabost není totéž co hřích. S hříchem druhého člověka, jakožto s vědomým a dobrovolným rozhodnutím pro zlo, v důsledcích svého jednání počítat nemusíme. To nepadá na naši zodpovědnost, a navíc se nedá s jistotou předvídat. Avšak se slabostí, která člověka přepadne, aniž by ji chtěl a souhlasil s ní, počítat musíme. Ta patří mezi účinky našeho jednání. Když chce lékař oznámit pacientovi diagnózu, musí zvážit mnoho aspektů, nejen ten, že má pacient právo na pravdu. Například jestli pravda neoslabí organismus natolik, že nebude schopen bojovat s nemocí, jestli se nedá počkat na příhodnější dobu nebo postupně připravovat pacienta na její přijetí. (Na druhé straně ale musí uvážit také to, že pacient má nejen nárok, ale i jisté závazky vůči pravdě. Nestojí zde tedy jakýsi pomyslný "nárok na pravdu" proti pocitu zdraví, štěstí, spokojenosti. Mnohdy stojí proti sobě štěstí časné a štěstí věčné - a to už je co vážit!)

Které důsledky svého jednání máme brát v úvahu?
Nejedná se tedy o to, zda brát nebo nebrat v úvahu důsledky svého jednání. Spíše bychom se měli ptát, jaké důsledky v našem rozhodování hrají roli a jaké nikoliv. Mohli bychom to vyjádřit jednoduše: musíme se ohlížet na skutečné účinky, nikoliv na všechny děje, které budou pravděpodobně následovat. Svobodné jednání druhých lidí - včetně jejich hříchů - nepatří mezi účinky našeho jednání.

Lékař tedy musí počítat se slabostí pacienta, ale nemusí ve svém jednání počítat s jeho hříchem. Z toho by totiž plynulo, že lékař nemá ošetřovat zločince, vlastně žádného zlého člověka, který škodí druhým i sobě a o němž se dá předpokládat, že i nadále bude škodit, jen co získá plné zdraví. Etika odpovědnosti, dovedená do důsledků, by radila uchovávat takového člověka stále ve stavu nemoci nebo ho raději rovnou přivést do hrobu. Lékař může při léčbě s klidným svědomím od jeho budoucích předpokládaných hříchů odhlédnout, i kdyby byly sebevětší. Může ovšem zvolit jiné regulérní prostředky, jak jim zabránit - jedná-li se o nebezpečného devianta, může např. nařídit ústavní léčení. Jedná-li se ovšem o zloděje recidivistu, musí jeho hřích přenechat policistům - jeho úkolem je léčit.

Něco jiného je ale situace, kdy už stojíme tváří v tvář hříchu, a můžeme mu buď napomoci nebo mu zabránit. Tady samozřejmě nemůžeme odhlédnout od případného hříchu druhého, protože zde už se nacházíme v prostoru hříchu samotného a jedná se o přímou spolupráci s hříchem, a nikoliv o případné důsledky našeho jednání. Jestliže tedy stojím tváří v tvář zloději, je dobrá každá lest, která mě napadne, abych získal čas a možnost zabránit mu v jeho konání. Nesmím ale použít takové prostředky, jejichž mravní hodnota je stejně nízká nebo ještě nižší než jeho zamýšlený hřích. Absurdní by bylo, kdybychom chtěli zabránit někomu v pomlouvání tím, že bychom mu do kávy nasypali jed.

Donuceni k hříchu?
Do takových situací se dostávají lidé v rámci své profese - politikové, podnikatelé, podřízení, lékaři. Na jedné straně stojí velká politika, diplomacie, finanční podniky, komerční zájem, většinový názor - to vše podle měřítek světa bez Boha, a na druhé straně křesťan, který se musí do tohoto soukolí vpravit, chce-li dělat své povolání, uživit rodinu apod. Co má dělat např. věřící trafikantka, která musí, ať chce nebo nechce, prodávat a vystavovat pornografické zboží? Nebo úředník, jehož zaměstnavatel trvá na tom, aby byl v práci v neděli, přestože to není služba nezbytně nutná? Jak gynekolog, jehož náplní práce jsou převážně potraty? Nebo náměstek ředitele operující s machinacemi, které by sám ze své vůle neudělal, ale bez nichž by podnik v konkurenci neobstál? Jak si poradit s tím, že v určitém společenském, politickém a hospodářském kontextu prostě "nelze nehřešit", abych zároveň nepoškodil mnoho lidí kolem sebe, ať už podřízených, nadřízených, svou rodinu nebo určitou skupinu, jejíž zájem zastupuji?

Bývá to velice těžké rozhodování. Především je potřeba takový stav řešit, není možné se spokojit s tím, že to tak je a nic se nedá změnit. Na druhé straně je třeba zachovat jistou míru rozumnosti, nevrhat se zbrkle do radikálních řešení, pokud si nejsme jisti, že tudy nás Bůh vede. Heroické výkony hraničící někdy s mučednictvím nebo přinejmenším s bláznovstvím nejsou rozhodně vyloučeny, ale musí být v režii Božího Ducha, ne v režii naší umanutosti a bohorovnosti.

Necítíme-li se tedy na radikální řešení, začněme otázkou: Mohu něco změnit? - Pokud ano, bez velkého rizika pro existenci mou a mých nejbližších, musím se o to snažit. Pokud se mi zdá, že nic nezměním, musím aspoň vycouvat z takového postavení, v němž se na hříchu vědomě podílím, spolupracuji s ním. Zmíněná trafikantka si buď najde způsob, jak nežádoucí zboží učinit nenápadným, aniž by ji zaměstnavatel vyčítal malý obrat, nebo si musí hledat jinou práci. Stejně tak úředník, nemají-li mu nedělní směny rozvrátit duchovní život. Ani jeden, ani druhý ale nejsou nuceni bez rozmyslu o své budoucí situaci dát okamžitou výpověď, aby se nedopustili hříchu. Jejich podíl na cizím hříchu není dobrovolný, a stane se jím až dobrovolnou rezignací nebo lhostejností vůči hříchu. Člověk ve vedoucím postavení by se měl zbavit své funkce, pokud je spojena s hříchem. Člověk v nejvyšším postavení, který je společenským klimatem nucen k hříchu, i když s ním principiálně nesouhlasí (například k podvodu, ke korupci), by měl rezignovat na své postavení nebo se postavit proti nezákonnému jednání, případně proti zákonům, které takové jednání umožňují. Zde už se ale zase pohybujeme na hranici hrdinství, ke kterému možná nejsou vyzbrojeni všichni zúčastnění (např. členové rodiny), a je nutno s tím počítat.

Extrémní situace
Existují i extrémní situace, do kterých, dá-li Bůh, se nikdy nedostaneme. Jednu z nich popisuje Šúsaku Endó v knize Mlčení (Vyšehrad 1987): jde o metody mučení aplikované na japonské misionáře v 17. století. Když přišly doby krutého pronásledování, byli nejdříve pochytáni misionáři. Při krutém mučení bylo od nich požadováno jediné - aby pošlapali obraz Matky Boží nebo Kristovy tváře. Když odmítli, dostaly se do nesnází jejich ovečky: křesťané byli svázáni a zavěšeni hlavou dolů v jámách v zemi. Spánky jim byly jemně naříznuty, aby krev mohla po kapkách odkapávat. Ti mohli tisíckrát odvolat svou víru - na nich nezáleželo. Misionář byl svědkem jejich pomalého krutého umírání. Pokud udělal, co se po něm žádalo (stačilo pouze formálně, nikdo po něm nechtěl výslovné zřeknutí se víry), byl on sám i jeho ovečky osvobozeny a on dostal japonské jméno, manželku, pohodlný dům, z něhož však nesměl bez povolení vycházet. Neexistovala jediná alternativa, která by byla alespoň trochu mravně únosná.

Morálka se odehrává v nitru člověka
Tento typ mučení svědomí musel vymyslet sám ďábel a jedině Bůh sám mohl vést duši, aby skrze takové nástrahy prošla. Zdá se, že na takový případ se nedají aplikovat žádná pravidla. K tomu také ostatně směřuje poselství zmíněné knihy - všechno je relativní, i samotná Boží vůle, i křesťanství s jeho hodnotami. My bychom zde ovšem měli vidět něco jiného - že totiž veškerá morálka se ve skutečnosti odehrává uvnitř, v srdci člověka. Je to vposledku záležitost mezi jednotlivým člověkem a Bohem, nejde v první řadě o věrnost zásadám, příkazům, zákazům, ale Božímu Duchu. Obecná pravidla jsou vyjádřena v přikázáních. Jejich správná aplikace však vyžaduje věrnost ne liteře, ale Duchu. Bez něj bychom nedokázali rozpoznat ani to, co všechno je ve hře, ani správnou hierarchii hodnot, a především bychom v sobě nenašli sílu něco z toho uskutečnit.

Použitá literatura:
Robert Spaemann: Základní mravní pojmy a postoje, Praha 1995
Albert Beneš: Principy křesťanské morálky, Krystal OP, Praha 1997
Jiří Skoblík: Poznámky ke křesťanské etice, KTF UK, Praha 1994