AMEN 11/2001

Kázání na hoře

 

Pro všechny! (M. Zieba)
Literární pozadí
Kázání na hoře (B. T. Viviano)
Hora blahoslavenství
"Shlédl na ponížení své služebnice"
Blahoslavení čistého srdce (S. Tugwell)
Blahoslavení tvůrci pokoje (J. Glodek)
"Budete tedy dokonalí..." (V. Kohut)
Dva kořeny adventu (I. Šiklar)
Homilie o zrození Syna (Š. Filip)
Rozmluva se sv. Augustinem o věčném životě (J. Salij)
Kumránské svitky a Nový zákon (P. Jartym)
Kdo chce být spasen, musí projít vchodem, i když je úzký (R. Bellarmin)

 

Pro všechny!

Blahoslavení, kdo... Šťastní, kdo.... Blahoslavení..., šťastní... - tímto slovem (protože makarioi znamená jak blahoslavení, tak šťastní) se k nám obrací Pán Ježíš. To je jiný tón, než "budeš, nebudeš" zapsané na kamenných deskách!

Bylo by samozřejmě absurdní stavět Starý a Nový zákon proti sobě. Ten, který nepřišel zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5, 17), o tom vícekrát jednoznačně mluvil. Nový zákon má vyplnit ten Starý vanutím Ducha svatého, má mu dát rozmach a dynamiku, má zaktivovat možnosti, které jsou skryty v každém z nás a ukázat nám nesmírné perspektivy křesťanské lásky. Jinak řečeno, Desatero je určitý "minimální program". Je nezbytný, ale sám o sobě nestačí k vytvoření živého pouta mezi člověkem a Kristem, přesněji mezi mnou a Kristem. To, že v neděli chodím do kostela, že nezabíjím a necizoložím, jistě není důvod k chlubení. Bohužel lze formálně plnit všech deset přikázání, a přitom být lhostejným k různým projevům lidské křivdy, být bezduchým rigoristou nebo egoistou. Optika osmi blahoslavenství takovou možnost vylučuje. Blahoslavenství jsou projevem Boží lásky. Bůh v nich ukazuje člověku perspektivu štěstí a radosti, které mu připravil a jichž může dosáhnout. Když Kristus osmkrát vysloví "blahoslavení", osmkrát to znamená "miluji". Vyjadřuje to sice poněkud paradoxním způsobem, protože co je to za cestu ke štěstí, na které budeme chudí a plačící a pronásledovaní, ale v podstatě to není nic nezvyklého. Komunikace Boha s lidmi se děje - z našeho pohledu - v paradoxech. Jsou přirozeným důsledkem setkání Nekonečného s konečným, vstoupení Svatého do našeho hříšného světa.

Kristus nám opakuje "miluji", to znamená "chci, abys dosáhl štěstí". Křesťanství je tedy cesta ke štěstí. To je důsledek Boží lásky. Když se zbožná panna Proba zeptala svatého Augustina: "Za co se mám modlit?", odpověděl jí: "ora beatam vitam" (modli se za šťastný život). V díle Proti manichejcům psal: "Všichni chceme jistě vést šťastný život. Každý představitel lidského rodu by se s tímto tvrzením ztotožnil, i když by ho nemusel mít takto zformulované."

Křesťanství - cesta ke štěstí. To není pokus přiblížit Kristovo učení naší době, oslavující úspěch, pohodlí a seberealizaci. Je to pravda evangelia. Není to optimismus, ale realismus. Tuto pravdu však musíme doplnit dvěma důležitými poznámkami.

Zaprvé - celý svět se nachází ve stavu dědičného hříchu. To znamená, že ta cesta ke štěstí není lehká. Častěji než pohodlí a radost na ní potkáme utrpení, ponížení, zranění. Také to znamená, že jsme slabí a že potřebujeme pokrm ze stolu Slova a stolu Chleba, který nám zanechal Duch Kristův ve společenství církve.

Zadruhé - Nový zákon vedoucí ke štěstí, který zvěstoval Ježíš Kristus, není vnější, ale vnitřní norma. Je to zákon svobody (Jak 1, 25; 2, 12). To je rovněž důsledek lásky, která nikdy neumenšuje svobodu. Bůh nám umožňuje, abychom jako svobodní lidé mohli odpovědět na jeho lásku. Proto není Nový zákon sérií předpisů, ale spíš majáků umožňujících navigaci k cíli nebo reflektorů, jejichž paprsky osvětlují cestu a končí někde v nedohlednu. Jinak řečeno, tak jako je navigace svým způsobem umění, tak je jím také plavba podle Ducha, vanoucího, kam chce (Jan 3, 8), čili podle Nové smlouvy, prohlášené Ježíšem Kristem. Každý námořník ví - když se budeme ještě chvíli držet oné metafory -, jak důležité jsou přesné a podrobné mapy a příručky navigace. Proto se od prvních století až do středověku množily komentáře k osmi blahoslavenstvím, jež byla považována za shrnutí Kázání na hoře, které bylo zase pokládáno za tresť evangelia. V dalších stoletích je psali největší, velcí a přečetní autoři zbožných knih a teologických příruček, prostě všichni.

Novověk přináší jistou změnu. Na blahoslavenství a Kázání na hoře se samozřejmě nezapomíná; ale není to snad tak, že každý křesťan dobře zná přikázání Dekalogu, ale málokdo by dal dohromady obsah a smysl osmi blahoslavenství? Navíc se všeobecně rozšířil názor, populární i dnes, že blahoslavenství jsou určena pouze pro "vyvolené", pro křesťanskou elitu, pro evangelijní radikály. Obyčejní lidé si vystačí se zachováváním přikázání. Je to absurdní, falešný, nebezpečný pohled. Jasně ho popírá i samotný Ježíš, vždyť od začátku do konce Kázání na hoře mu asistují "velké zástupy". Proto Pán Ježíš vystoupil na horu, aby jeho hlas slyšeli všichni, každý! Ježíš stejně jako Mojžíš vystupuje na horu, aby vyhlásil Nový zákon, který je určen všemu lidu. Dopad Kázání na hoře je samotným Spasitelem určen: pro všechny, pro všechny, pro všechny!

Jak se tedy stalo, že v posledních stoletích se tak výrazně posunuly důrazy? Jak to, že současný křesťan má takové potíže s pouhým vyjmenováním osmi blahoslavenství?

Příčin je jistě mnoho, ale hlavní důvod leží na úsvitu novověku. Teprve tehdy došlo k masovému rozšíření křesťanství a zároveň ke ztrátě jeho jednoty, objevily se nové proudy v teologii, které odmítly křesťanský optimismus spolu s důvěrou v rozum, tak samozřejmou u teologů zlatého středověku. Tehdy se v církvi vynořila otázka po jakémsi "katolickém minimu". Kdy se ještě mohu nazývat katolíkem? Jak často musím přistupovat ke svátostem, abych se nedopustil těžkého hříchu? Od kterého momentu se mi počítá účast na celé mši svaté? To jsou typické příklady otázek, na které bylo potřeba nejen nalézt odpovědi, ale také s nimi potom seznámit všechny věřící. "Musíš splnit katolické minimum" - to byl úkol, který před věřící stavěli duchovní vůdci stejně jako autoři zbožných knížek, kazatelé zrovna jako zpovědníci. Slovo "musíš" navracelo perspektivu povinnosti, plnění příkazů a zákazů. "Katolické minimum" vrátilo optiku Starého zákona, radilo plout podél břehu, na mělčině. Velmi málo prostoru zbývalo na vanutí Ducha, na obtížnou navigaci ke štěstí, shodně s Kristovým "zajeď na hlubinu".

Je snadné se dopustit křivdy anachronismu a kritizovat z dnešní perspektivy malodušnost a okleštění křesťanských aspirací. Stačí ale chvilka zamyšlení k pochopení, že mezi misijním snažením, aby zvěst zasáhla každého člověka, a očekáváním, že každý člověk v církvi bude toužit po plnosti evangelia, existuje určité napětí. Oba tyto cíle křesťanství a církve stojí ve skutečnosti nějak proti sobě. V křesťanské kultuře, v níž až do minulého století byla zanořena každá společnost i jednotlivec, bylo těžké najít řešení tohoto dilematu. Jedno je jisté - otázka po katolickém minimu není nijak založena v evangeliu. Rovněž je jasné, že katolický minimalismus neznamená pouze zředění Dobré zvěsti, ale přímo zpronevěru poselství Ježíše Krista. Naopak je jisté, že to povolání, které je koncentrované v programu osmi blahoslavenství, je určeno pro každého z nás: pro všechny, pro všechny, pro všechny!

Maciej Zieba OP, W drodze 5/1999, přeložila ef

 

Literární pozadí

Kázání na hoře, tak se jmenuje dlouhá řečnická skladba, kterou najdeme u Matouše v kap. 5-7 a u Lukáše ve zkrácené formě 6, 20-49. Obě verze se liší nejen v délce, ale i v začlenění do celkového kontextu evangelia. Matouš klade horské kázání na samý počátek Ježíšovy veřejné činnosti, adresuje ho zástupům jako jakési „programové prohlášení Božího království“, opírá se o znalost židovských zákonů, nařízení a zvyklostí a klade Ježíšovy požadavky do kontrastu s nimi. Na druhé straně Lukáš dává „kázání na rovině“ do přímé souvislosti s povoláním učedníků, řeč je adresována přímo jim, připojuje k blahoslavenstvím „běda“ a téměř opomíjí srovnání s židovským zákonem. Přesto je patrně oba evangelisté opírají o týž pramen.

Na tomto místě udělejme malý exkurs o tzv. synoptické otázce. Tři první evangelisté (Mt, Mk, Lk) se nazývají synoptikové, protože se ve svém podání evangelia na velkých plochách shodují ve volbě slov a stylu, ve výběru a uspořádání látky. Ze 661 veršů Markova evangelia ji 600 najdeme i v Matoušově a 350 v Lukášově evangeliu. Na druhé straně je zde nápadná i rozdílnost, místy dokonce rozpornost těchto tří zpráv. Jak k tomu došlo, se ptá už např. sv. Augustin a dochází k závěru, že Marek zkrátil nejstarší Matoušovo evangelium. Moderní biblická věda předkládá více hypotéz vzájemného poměru synoptiků, z nichž nejpravděpodobněji se jeví tzv. teorie dvou pramenů. Prvním pramenem je Markovo evangelium a druhým je sbírka především Ježíšových řečí. Ta je označována jako Pramen (zkratka Q). Protože tento pramen se nám nedochoval, může být rekonstruován jen podle látky, kterou mají společnou Matouš a Lukáš. Nelze mluvit s jistotou o jeho existenci ani rozsahu. Samozřejmě nemůžeme posoudit, zda už i Marek čerpal z tohoto pramene, ale jeho vznik se klade většinou před sepsání Markova evangelia a mohl být sepsán aramejsky.

Kromě těchto dvou pramenů použili Matouš i Lukáš nezávisle ještě další písemná i ústní svědectví. Otázka, v jakém vztahu je ke třem synoptikům Janovo evangelium, nebyla dodnes uspokojivě vyřešena.Co se týká historické věrohodnosti popisu Kázání na hoře, většina badatelů dává přednost Lukášovi, i když ani ten nebude zcela historicky přesný. Matouš patrně z roztroušených výroků redakčně sestavil souvislou řeč, která je jednou z pěti řečnických celků v jeho evangeliu.

podle Encyklopedie Bible, Gemini, Bratislava, 1992

 

Kázání na hoře

Způsoby, jakými se vykládá Kázání na hoře, jsou různé. Objevují se čtyři základní verze. První je perfekcionalistická, druhá poraženecká, třetí ho pojímá jako radostnou zvěst a čtvrtá jako interní etiku. V krátkosti se podívejme na každou z nich.

Buďte dokonalí
Základem první verze je výrok z Matouše 5, 48: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." Tradiční chápání se dá shrnout takto: Musíte dělat všechno to, o čem se mluví v Kázání na hoře, abyste se stali blahoslavenými. Předpokládá to, že Kázání na hoře se dá prakticky uskutečňovat a naplnit. Protestantský teolog Hans Windisch tvrdí, že Kázání na hoře se nedá sloučit s luteránskou teologií. Říká, že ho luteráni musí přenechat katolíkům. Nicméně i katolíci jsou si vědomi, že řídit se podle vysokých nároků Horského kázání není nic snadného. Sv. Tomáš Akvinský tedy rozlišuje mezi příkazy (mandata), které jsou shrnuty v Desateru a zavazují každého, a evangelijními radami (consilia), které slouží k dosažení dokonalosti a jsou jen pro povolané. Mezi ty patří také z velké části Kázání na hoře.

Tato myšlenka se dá však jen stěží obhájit. Teologii zasvěceného života by zřejmě Matouš nevěnoval 3 kapitoly svého evangelia a neumístil by ji na samý počátek Ježíšova veřejného působení. Sice se na začátku Ježíšovy řeči zmiňuje o učednících, ale na konci (Mt 7, 28) mluví o tom, že nad jeho učením žasly "zástupy". Bylo to tedy učení pro nejširší zástupy, dokonce zřejmě i pro pohany, podle verše, který Kázání předchází, 4, 25: "Šly za ním velké zástupy z Galileje, Dekapolisu, z Jeruzaléma, Judska a Zajordání." Dekapolis bylo deset řeckých pohanských měst, a tak je možné, že mezi Ježíšovými posluchači byli i někteří pohané. I jim bylo kázání určeno.

Někteří moderní teologové zastávají i krajní polohu tohoto názoru, že totiž Kázání na hoře je nejen určeno také pohanům, ale že je vlastně vyjádřením přirozené etiky, tak jako Desatero. Je to vlastně důkladnější výklad Desatera pro lidstvo, které už ve svém vývoji pokročilo o krok dále. Horským kázáním by se tedy měl řídit každý člověk, a lidská přirozenost při troše úsilí a sebezáporu je toho schopna. O vztahu k evangeliu, k vykoupení, k milosti se v tomto názoru vůbec nemluví.

Nemáte šanci být dokonalí
Proti tomuto výkladu stojí teorie, že Kázání na hoře je nedosažitelný ideál. To je Lutherův výklad, který se dá shrnout slovy: Toto všechno byste měli dělat, ale podívejte se, co jste zač - nejste toho schopni! V Lutherově teologii je zákon včetně Kázání na hoře chápán jako obvinění člověka. Záchrana před zoufalstvím spočívá v tom, že přijmu spasení od Krista jako kupka hnoje napadlý sníh. Nemohu si zasloužit milost dobrými skutky. Všechny "dobré skutky" jsou nakažené pýchou. Opírají se přitom o pravidlo svatého Augustina, se změnou jedné samohlásky v latinském textu. Augustin říká, že "pýcha může pokazit všechno dobré", zatímco někteří luteráni to vykládají jako "pýcha kazí všechno dobré." (Gramaticky jde o rozdíl mezi konjunktivem a indikativem.) To v praxi znamená, že není rozdíl mezi tím, jestli pomohu staré paní přes ulici nebo jestli ji strčím pod jedoucí auto. Tento výklad je tak zvláštní, že se musíme dost namáhat, abychom mu vůbec porozuměli.

V praxi většinou luteráni naštěstí nesmýšlejí tak zásadově. Tato teorie je úplně cizí duchu evangelia a velmi ji kritizovali i někteří protestantští teologové jako teorii "laciné milosti". Jestliže úmyslem Matoušova evangelia byl tento výklad, tak horské kázání bylo myšleno ironicky. Tato teorie je však někdy pastoračně užitečná. Setkáme-li se s osobou skrupulózní, kterou drtí nároky evangelia, můžeme se ve svých radách stát na chvíli luterány. Nebudeme klást na tuto osobu nové požadavky, ale budeme zdůrazňovat nezaslouženou Boží lásku, která nás ospravedlňuje bez našeho přičinění.

Už jste dokonalí!
Třetí teorie pochází od dnes již zesnulého německého luteránského biblisty Joachima Jeremiase, a ztělesňuje luteránské úsilí zachránit hodnotu Horského kázání i pro luterány. Jeremias říká, že evangelium je "dobrá zvěst". V luterském pojetí zákon nařizuje, trápí, usvědčuje, zatímco evangelium přináší osvobození, milost. Horské kázání je tedy dobrá zpráva křesťanům, že byli osvobozeni od zákona a že v nich vyrůstá nový život, a popisuje jeho průvodní znaky.

Z toho vyplývá, že Kázání na hoře je určeno jen křesťanům, Kristovým učedníkům, kteří už přijali víru v křesťanskou zvěst, tj. víru v Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. Jenže tato zvěst se nachází u Matouše až o 15-18 kapitol dále. Jak se s touto nesrovnalostí Jeremias vyrovnává? Nachází kérygma (zvěst) už ve čtvrté Matoušově kapitole: "Od té chvíle začal Ježíš hlásat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království." (Mt 4, 17) Samotné slovo evangelium se nachází ve verši 23: "Ježíš chodil po celé Galilei, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o království a uzdravoval každý neduh a každou chorobu v lidu."

Problém je v tom, že Matouš zde slovem "evangelium" chce zřejmě vyjádřit něco jiného než zvěst o Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Není možné tímto způsobem vnucovat evangelistovi naše chápání slova evangelium. Znásilněním je už i chápání milosti v protikladu k zákonu. Pro židovskou a židovsko-křesťanskou tradici, tedy i pro Matouše, je už "starý zákon" milostí. Kristova milost je jeho naplnění, ne odmítnutí.

Vždyť už nestojí za to být nedokonalí
Za zmínku stojí ještě teorie "interní etiky" Ježíšových učedníků pro dobu do brzkého příchodu Páně. Otcem tohoto výkladu je Johannes Weiss a Albert Schweitzer. Je to znovuobjevení eschatologické stránky Ježíšova kázání. Ač tento výklad není vyčerpávající, obsahuje velkou pravdu: žijeme v blízkosti Božího království, bez ohledu na neznámé časové horizonty. To dodává Kristovu učení velkou naléhavost a vyzývá nás, abychom žili tak, jako bychom před sebou měli jen tři čtyři roky života.

Jak tedy?
Každá z těchto verzí výkladu obsahuje nějaký důležitý důraz, na který nesmíme zapomenout, ale nesmíme ho ani přecenit, natož absolutizovat. Horské kázání je dobrou zvěstí o naší spáse, a zároveň mravním a duchovním apelem. Není to hrozba ani výsměch, ale oprávněný požadavek. Je uskutečnitelné, ale jen s Boží milostí, která je nabízena všem. Z této milosti budeme schopni čerpat, jen když budeme žít v blízkosti Pána.

Podle publikace Benedict Thomas Viviano, Kázanie na hore, Sursum, Tišnov 1992 sestavila ef

 

Hora blahoslavenství

„Kázání na hoře“ vděčí za svůj název tomu, že podle Matouše (5, 1) pronesl Ježíš tato slova na hoře, zatímco Lukáš tuto řeč přenáší na rovinu, na niž Ježíš s hory sešel (6, 17). Přitom je třeba mít na zřeteli, že v ararmejštině Palestinského talmudu se používá slova „túr“ (hora) i ve významu „pole“.

Podle evangelistů ležela hora Blahoslavenství blízko Kafarnaum. Lukáš píše: „Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum“ (7, 1). Pro okolí Kafarnaum je příznačné, že od břehu jezera vede dost rovnoměrné, pozvolné stoupání na pahorkatinu, která má nadmořskou výšku asi 250 m. Na některém návrší této pahorkatiny pronesl Ježíš svou řeč, pravděpodobně na návrší vzdáleném asi 3 km na západ od Genezaretského jezera v blízkosti „Sedmi pramenů“ (at-Tabgha). Bylo to místo, kde se Ježíš rád zdržoval.

První poutnicí z raného období, která nám dosvědčuje tuto místní tradici, je Egerie. Navštívila Svatou zemi (381-384) a píše: „Nedaleko odtud (od Kafarnaum) je vidět kamenné schodiště, na němž stál náš Pán... Na hoře je v těsné blízkosti vyvýšenina (jeskyně?) [není zřejmé, zda bylo v pův. rukopisu specula či spelunca]. Tam Pán vystoupil, aby zvěstoval blahoslavenství.“ Koncem 19. století vzbudily pozornost trosky u jedné jeskyně na sever od silnice vedoucí do Kafarnaum. V roce 1935 byla odkryta kaple a zbytky přilehlé stavby, která asi patřila k nějakému klášteru. Kaple byla postavena nad jeskyní, které se zřejmě používalo jako krypty. Je možné, že zde stála už v době Egerie. Byla zbořena, ale během pátého a šestého století byla obnovena. Nálezy střepů dokazují, že místo bylo obýváno v 5. - 10. století a pak opuštěno. Je toto jeskyně blahoslavenství, o které mluví Egerie, nebo měla na mysli spíše vyvýšeninu, která se nachází dále v pahorkatině? Pro druhou možnost hovoří svědectví z doby křížových výprav: „Dvě míle od Kafarnaum je svah hory, na níž kázal zástupům. Jednu míli od tohoto svahu je místo, kde nasytil čtyři tisíce lidí.“ Víme, že zástupy byly nasyceny na rovině, která se nazývá Sedmistudní. Hora blahoslavenství by měla být vzdálena 1,2 km od Sedmistudní a 2,5 km od Kafarnaum. Tomu přesně odpovídá horský svah, který na severu uzavírá rovinu Sedmistudní. Na horském hřebenu jsou zbytky zdiva, které beduíni nazývají „Makír“, což by mohlo mít souvislost se slovem „makarios“ (blahoslavený). Nabízí se domněnka, že na tomto místě stával kostel nebo klášter Blahoslavenství, ale žádné základy staveb nebyly odkryty, jen stopy pravěkých sídlišť.

Po odchodu křižáků se toto místo stalo pro poutníky velmi nebezpečné. Mohli se odvážit tak nanejvýš na cestu z Nazareta do Tiberiady. A tak si jejich zbožnost posunula Horu blahoslavenství ve směru jejich putování. Kandidátem se stal horský hřbet Hattín jihozápadně od Genezaretského jezera, z něhož vybíhají na obou koncích výběžky podobné rohům a odtud název Kurun - rohy. Leží na východě u poutní cesty z Nazareta do Tiberiady. Památka na původní horu Blahoslavenství pomalu zanikla a hora zůstala až do 20. století pustá a opuštěná. V roce 1938 postavili františkáni na místě objevené kaple osmihranný kostel, jehož každá stěna nese jedno blahoslavenství.

Zpracováno podle G. Kroll: Po stopách Ježíšových, Zvon, Praha 1995

 

"Shlédl na ponížení své služebnice"

Skromné zmínky evangelií o Marii ji představují jako "chudou v duchu". V hymnu Magnifikat slyšíme slova: "Neboť shlédl na ponížení své služebnice" (Lk 1, 48). V řeckém originále stojí "nízkost". Maria tváří v tvář Bohu v pravdě přiznává svou "nízkost".

Maria si byla vědoma, že sama ze sebe nemůže spoléhat na svou čistotu a sílu. Nedotkl se jí dědičný hřích a nebyla vystavena vnitřním pokušením, ale nebyla osvobozena od pokušení vnějších - vždyť i sám Ježíš byl pokoušen. Jako zhřešili Adam a Eva, ačkoliv byli ve stavu prvotní nevinnosti, tak mohla zhřešit i Maria - vždyť byla zcela svobodná.

V čem spočívá tajemství její bezhříšnosti? Jistě v milosti Boží, ale i v Mariině odpovědi na milost. Bůh, který viděl hloubku její pokory - propast ubohosti a propast důvěry - "shlédl na ponížení své služebnice". Uchránil ji všech hříchů a naplnil ji sebou. Maria se stala nástrojem, v němž přebýval Bůh, ale ten nástroj stále poznával svou nehodnost. Ona věděla, že poklad darovaný nám Bohem "přechováváme v nádobách hliněných" (2Kor 4, 7).

Jsi pouze nástrojem
Chceš-li následovat Marii a chceš být tak jako ona nástrojem, který Bůh naplní sebou, musíš být tak jako ona "chudý v duchu". Až v důvěře v Boží milosrdenství uznáš pravdu o sobě, jak to učinil celník z evangelia, Bůh shlédne na tvou ubohost a slituje se nad svým stvořením - promění je, posvětí a naplní sebou. Avšak nástroj, i když ho drží Bůh, nesmí zapomenout, že je pouze nástrojem a vždycky jím zůstane. Materiál nástroje zůstane vždycky takový, jak ho vystihl celník: "Bože, buď milostiv mně, hříšnému!" Byli jsme hříšníky, jsme jimi a do konce svého pozemského života jimi zůstaneme. "Říkáme-li, že nemáme hřích, sami sebe klameme a pravda v nás není" (1 Jan 1, 8).

Jak se modlit modlitbu celníka
Nebudeme chudí v duchu, dokud se nenaučíme modlit tak jako celník v evangeliu. Není na škodu začít každý den modlitbou celníka. Znamená to na pár minut hned po probuzení zapomenout, že máš chodidla, a zůstat na kolenou. Tak nemůžeš od samého rána pobíhat po bytě. Tvá kolena ti připomenou, že se máš pomodlit, a tvá modlitba že má být pokorná. V tichosti srdce setrvej v důvěře před Bohem a uznej svou hříšnost, jak on sám ti dovoluje nahlédnout. Možná že si ji uvědomíš v souvislosti s nějakým hříchem nebo s nějakými pokušeními, která ti nejsou proti mysli. To ti pomůže uvědomit si celkově svůj stav hříšnosti: "Bože, to byl jen jeden hřích, ale já jsem schopen jakéhokoliv hříchu, jestli mě nepodržíš." Pochopíš, z jakého náčiní si Bůh učinil svůj chrám. Modlitba celníka v tobě vzbudí vděčnost: "Pane, nechápu tvou lásku, ani to, že chceš přebývat v tak bídném příbytku, že přicházíš ke mně, hříšnému - děkuji ti za to." Snaž se stát před Bohem v postoji celníka i při mši svaté, zvláště při svatém přijímání. Když Bůh přichází do tvého nitra, nemůžeš ho přivítat s postojem samolibého farizea. Ani Nejsvětější svátost se svou zázračnou mocí nemůže farizea proměnit - pro jeho pýchu. I během dne vzbuzuj v sobě postoj celníka střelnými modlitbami: "Bože, buď milostiv mně, hříšnému."

Bůh ti vyjadřuje lásku "polibkem" trápení nebo pokoření
Bůh nám vyjadřuje lásku způsoby, které mohou být pro nás leckdy nepochopitelné. Někdy je to utrpení, v němž ti prokazuje svou důvěru a vtahuje tě do tajemství svého vykupitelského utrpení. Výrazem jeho lásky může být bolestné pokoření a osamocení. Může jím být temnota modlitby, kdy jsi náhle tak vyprahlý, že nejsi schopen ze sebe vykřesat jediný pozitivní pocit, natož modlitbu. Kdy navzdory usilovné snaze být dobrý máš pocit, že jsi pouze karikaturou křesťana. Tato skutečnost v tobě může vzbudit odpor, nebo dokonce vzpouru. Nediv se tomu - i to je část pravdy o tobě. Spíš se div a děkuj, jestliže se nebouříš a jestli tě poznání tvé slabosti vede k pokoře.

Maskovaný farizeus
Nezřídka se stává, že tuto milost obrácení přijmeme, ale velmi rychle si ji přivlastníme a s farizejským postojem začínáme posuzovat a poučovat jiné vzbouřence. Pod pláštěm falešné pokory a propracovaných náboženských praktik se maskuje farizeus. Někdo tě možná pochválí, někdo si z tebe bere příklad, a to tě utvrzuje v samolibosti - tentokrát z "pokory". Až když se začneš modlit modlitbu celníka, odhalíš to. Neboj se nahlédnout do propasti své bídy a neutíkej před tím, co uvidíš, protože to je objektivní pravda o tobě. Neboj se sundat masky, které nosíš. Často je to jiná v práci, jiná v rodině, jiná pro zpovědníka. Někdy se ve zpovědi pokoušíme strhnout ze sebe aspoň některou z těchto masek, ale jde nám to jenom částečně. Bojuje v nás pýcha s pravdivostí. Zpovědník nám chce pomoci, ale nemůže to udělat za nás. Pokud se ale s důvěrou otevřeme Božímu milosrdenství, bez ohledu na lidské mínění, poznáme pravdu o sobě. Potom ve svátosti smíření pocítíme skutečný dotyk Boha. Neboj se zpovědi. Uvědom si, že nejlepší zpověď je ta, v níž odkryješ propast své bídy. Neboj se, zpovědník neuteče, zastrašen pohledem na tvé hříchy. A i kdyby utekl, Bůh tě nepřestane milovat. Boha se nemusíš bát, protože on i tak ví, co se skrývá ve tvém nitru. Jde pouze o to, abys to poznal i ty.

Dvě propasti
Abys lépe poznal míru své hříšnosti a zároveň míru Boží lásky, musíš často stát před křížem. Když se díváš na Krista rozpjatého na kříži, snadněji pochopíš, jakou propastí zla jsou naše hříchy. Utrpení Krista v plnosti zrcadlí naše zlo, které on vzal na sebe. Zároveň ukazuje bezednou hlubinu Boží lásky, vyjádřené vykupitelskou obětí. A tak, čím častěji se budeš klanět kříži, tím lépe pochopíš, že tvé zlo, i kdyby bylo sebehlubší propastí, je překonáno nekonečnou láskou a mocí Toho, který za tebe zemřel. Rovněž oslavený Kristus v eucharistii zjevuje tyto dvě propasti, když se stal kouskem chleba, aby pro nás mohl sestoupit do naší propasti. Když stojíš tváří v tvář druhému člověku, můžeš v něm také adorovat skrytého Krista, protože každý člověk je svatyní Boží. V každém člověku přebývá Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Když o tom budeš uvažovat, začneš se na druhé dívat jinýma, pokornýma očima.

Pokora vzhledem ke stvoření
Pokora vůči celému stvoření může v našem životě způsobit divy. Přikládáme-li všechnu moc a lásku Bohu a pokládáme-li sebe pouze za jeho nehodný nástroj, Bůh může svou moc a lásku skrze nás uplatnit v plné míře. Budeme mít podíl na jeho všemohoucnosti. Je-li to jeho vůle, může skrze nás činit i zázraky, protože všechna sláva bude patřit jemu. Není nebezpečí, že bychom si její odlesk ponechali pro sebe. Svatý František viděl Boží lásku v celém stvoření, adoroval v něm Tvůrce a děkoval mu za všechna jeho díla. Tak mu mohl divoký vlk podat tlapu na znamení přátelství, aniž by byl František v pokušení připisovat tento zázrak svým mimořádným schopnostem. Ve světě se děje tak málo zázraků! To znamená, že nejsme dost pokorní.

Vraťme se na tomto místě k Marii, ponížené služebnici Pána. V jejím životě se udál největší zázrak, jaký si člověk ani neumí představit. Bůh sestoupil do jejího lůna, stal se jejím synem. Mohl to udělat jen proto, že Maria byla zcela vyprázdněna od sebe sama. I když ví, že ji "budou blahoslavit všechna pokolení", nepřičítá sobě ani stín zásluhy. Všechna její chvála je chválou Boží. Proto se ani my nemusíme bát "přechválit" Pannu Marii, nemusíme mít strach, že by přílišná úcta k Marii zastínila jejího Syna. Všechnu chválu, kterou od nás dostává, v neztenčené a naopak rozmnožené míře předává svému Synu. Tak jako královna, která ubohé natlučené jablíčko od nás předkládá královskému synu na zlatém podnosu, vyleštěné, obklopené ořechy a rozinkami.

Pozvání k životu v duchu blahoslavenství, sešity Hnutí nazaretských rodin, Varšava, 1995, přeložila ef

 

Blahoslavení čistého srdce

Simon Tugwell

Ježíš jasně poznamenává, že mravnost, kterou hlásá, má spojení se srdcem. Neuspokojuje ho žádná výlučně vnější mravnost. Nezajímá ho, zda se umíme vzorně chovat, neuchvacují ho příklady dodržování vnější čistoty, jako farizejské pedantské praktiky mytí nádob a rukou. Pro něho je důležité to, že dobro i zlo pocházejí ze srdce. Člověk zlého srdce zůstane nečistý, i kdyby si neustále omýval nádoby i ruce.

Nějakým způsobem musíme vniknout do sebe a vyhledat tento čistý zdroj života.

Srdce jako zdroj života
Toto blahoslavenství zaměřuje pozornost k srdci. Současný čtenář je tu vystaven určitému nedorozumění. Pro něj totiž "srdce" téměř vždy znamená sídlo citů a všeobecně bývá kladeno do protikladu k hlavě, považované za sídlo myšlení. Jenže starověcí Semité, Řekové či Římané spojovali jednotlivé části těla s psychickými funkcemi jinak než my. Hebreové umísťovali různé pocity do různých částí těla, jen ne do srdce. Sídlem hněvu byl nos, sídlem soucitu vnitřnosti. Srdce bylo považováno spíše za symbol "vnitřního člověka", přesněji rozumu a vůle. Řecké slovo použité v Novém zákoně má podobý obsah. Naše blahoslavenství se tedy nevztahuje na srdce jako sídlo citů, ale sídlo lidského vědomí a aktivity. Srdce symbolizuje naši pravou povahu, zdroj našich postojů a inspirací. "Blahoslavení čistého srdce" znamená více méně "Blahoslavení, kteří v sobě mají čistý zdroj života."

Z listu svatého Jakuba vyplývá, že v sobě nosíme přirozený zákon, vštěpené slovo, které je naším vlastním pravidlem pravdy, a proto také zákonem svobody. "Srdce" z blahoslavenství poukazuje právě na něco takového. Blahoslavení, jejichž vnitřní princip je čistý, neposkvrněný.

Ctnost se pozná ve spontánním jednání
Tady je velmi důležitý prvek, který bychom mohli nazvat křesťanskou spontánností. V konečném zúčtování nemá asi největší význam, jak se zachováme po uvážení; opravdu důležité a pravdivé je to, co děláme bez uvážení, když nás někdo vzbudí uprostřed noci, kdy nemáme čas rozhodovat se, jak zareagujeme. Jenom tehdy se opravdu ukazuje, kým jsme, a jenom tato pravda je podstatná. Království nebeské přichází jako zloděj v noci (1 Sol 5, 2), se spěchem, který nám nedává čas na promyšlenou reakci.

Kde strom padne, tam leží (srv. Kaz 11, 3). Směr pádu je zajisté výsledkem dlouhého procesu; ale kritický okamžik samotného pádu přichází neočekávaně. Různými způsoby můžeme předvídat, jak padneme, ale to vše je pouze přípravou k něčemu, co v daném okamžiku uděláme instinktivně. Právě proto je třeba brát vážně sv. Tomáše, který zavrhl tezi, že ctnost je jednoduše správné chování; pokud v nás trvají špatné touhy (i když jim nepodléháme), nezískali jsme ještě ctnost. V okamžiku poslední krize možná nebudeme mít čas, abychom se jim vzepřeli, nebude vhodná chvíle na reflexi. Když nás někdo uráží, je možná naší instinktivní reakcí chuť oplatit mu to. Pak si to rozmyslíme a neuděláme to. Ale věčnost může vkročit dřív, než nastane tato druhá fáze reakce.

Duch svatý působí skrze naši přirozenost
Musíme očistit nejhlubší zdroj našich reakcí, a tím také přetvořit jejich spontánnost. To se může stát pouze skrze Ducha svatého. Bůh nám ho uděluje, aby v nás byl pramenem živé vody, tryskajícím z našich srdcí. Po staletí jsme byli náchylni zavádět ostré hranice mezi tím, co je přirozené, a co je nadpřirozené. Avšak můžeme být svědkem takového působení Ducha, které lze zakusit jako pocházející z našeho nitra. Klademe si otázku: "Je to Bůh, nebo já?" Ta otázka je ale špatně položena. Základní otázka není: Bůh, nebo já, ale Bůh, nebo Satan? To ďábel přichází k nám z místa mimo nás, působí na nás zvenčí a může nás ovládnout jenom tak, že nám vezme svobodu. Ale Bůh působí v nás, uvnitř našeho srdce a rozumu, uvnitř naší svobody. Právě ze srdcí tryská živá voda Ducha. Právě z hloubi našeho nitra se rodí nový život, proto také všechno, co nevyjadřuje nás, nebude vyjadřovat ani Boha.

Co není projevem Boha, neprojevuje nás
V jistém smyslu je však pravdivé i opačné tvrzení. Co není projevem Boha, nebude projevovat ani nás. Člověk byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu, a právě ten obraz a podobenství Boží mu budou navráceny skrze milost, skrze působení Ducha svatého. Čistota není něčím výlučně závislým na našem nitru: "Vy jste už čisti tím slovem, které jsem k vám mluvil" (Jan 15, 3). Máme-li čisté srdce, je to proto, že nám je dal Bůh. Voda tryskající z nás k životu věčnému je voda pocházející od Otce i Syna. To Bůh, který v nás bydlí, nám dává pravdivé a skutečné nitro, jež však není naším výlučným vlastnictvím.

Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus
O svaté Kateřině ze Sieny se říká, že v určitém období byla silně připoutána k verši z žalmu 51: "Stvoř ve mně čisté srdce, Pane"; kteréhosi dne měla zvláštní zážitek: zdálo se jí, že Kristus přišel a vyňal její srdce, a potom jí dal své vlastní se slovy: "dávám ti své srdce, abys s ním mohla žít navěky." Bez ohledu na všechny možné interpretace tohoto zážitku je to jistě dramatické pojetí Pavlových slov: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." (Gal 2, 20)

Bůh je srdcem našeho srdce
Člověk Západu se naučil velmi intenzivně a problematicky vnímat svoji totožnost. Myšlenka vlastní identity mu nedává spát a působí mu bolest. Člověk se pokouší posílit své ego, aby ho ujistil, že je skutečně JÁ. Naproti tomu náboženství Východu, ale zvláště buddhismus, zdůrazňují pojem "ne-já". Křesťanství zdůrazňuje důležitost obou. Lidská identita je "já" i "ne- já". Můj život vychází z osobního principu vědomí a svobodné činnosti, který mohu nazývat "já". Naproti tomu stvořená svoboda může přetrvat jen tehdy, když je zakotvena v Boží svobodě. Nejhlubším zdrojem mé totožnosti je Bůh. V hloubi mého vlastního nitra je ve mně skryto Boží nitro. Podle sv. Augustina existuje Bůh ve mně hlouběji než já v sobě samém. Máme v sobě jediný zdroj života, který je plně lidský jen když je současně božský. Bůh je srdcem našeho srdce.

Tajemství Boha a tajemství duše jsou části téhož tajemství. Mít čisté srdce znamená mít život, který v nás tryská ze zdroje příliš hlubokého, než abychom ho mohli vysondovat. Mít čisté srdce znamená mít srdce, které nebylo Bohem jenom stvořeno a ponecháno nám k užívání; znamená to mít srdce neustále tvořené s novostí Božího života.

"Neboť oni budou vidět Boha"
Dovolíme-li Bohu, aby nás v každém okamžiku takto nově tvořil, nevyhnutelně to ovlivní naši existenci a pohled na svět. Existovat a hledět jsou akty na sobě závislé. Jak vidíš svět, záleží na tom, jaký jsi. A opačně: to, co vidíme, ovlivňuje naši existenci. Je-li náš život zakořeněn v Bohu, budeme vidět tak, jak vidí On. A Bůh vidí sebe samého. Právě proto budou lidé čistého srdce vidět Boha. V jistém smyslu Bůh vidí pouze sebe samého. Nemá dvě odlišné vize - vidění sebe a vidění svých tvorů. Pouze uvnitř své odvěké a blažené kontemplace vidí všechno, co učinil. A vidí, že všechno je velmi dobré.

Vše, co uvidíme, bude Bůh
Jestliže máme čisté srdce, to, co uvidíme, bude Bůh. "Čistým vše čisté" (Tit 1, 15). Lidé čistého srdce nemohou vidět zlo jako zlo, ale jenom jako dobro (byť porušené). To neznamená propadnout při pohledu na motýla cukrkandlovému nadšení a volat: "Ó, jaký to blažený pohled!" Znamená to umět pohlédnout na člověka ukřižovaného, zničeného utrpením a zbroceného krví jako na Boha. Mít čisté srdce znamená být toho schopen. Obnovený člověk už nemá "ducha bázlivosti" (2 Tim 1, 7). Nebojí se podívat do tváře čemukoliv. Nebojí se krásy a obdivuje ji bez bázně, náruživosti, chtíče. Také ho neděsí věci obvykle považované za ošklivé. Dovede čelit všemu, dokonce i hříchu. Čistota srdce očišťuje naše vidění věcí, dovoluje nám s pokorou hledět na jiné, vidět je jako dobré i přes jejich příležitostné poklesky. Quido I. ve svých Meditacích mnohokrát vyzývá k soucitu s hříšníky. Člověk je sám o sobě dobrý a je hoden obdivu, zlé jsou pouze jeho vady. Ty mu působí mnohem více škody než komukoliv jinému, proto jediným správným postojem je soucit, a ne hněv.

Uvidíme dobro i v tom, co je zlé
Můžeme jít dokonce ještě dále. Čistota srdce nás činí citlivými na dobro přítomné i v tom, co je skutečně zlé. Nelze si představit nic naprosto zbaveného dobra. I ten nejhorší chtíč, úchylka, hřích je hledáním - byť bludným - dobra a touhou po štěstí. Roman Melodos ve svém hymnu na ženu hříšnici diskrétně ukazuje, že jenom Kristus ji může obdarovat tím, co marně hledala u svých milenců. Je-li důležitým momentem obrácení rozchod s minulostí, stejně důležitým momentem je kontinuita s minulostí. Nečisté svazky byly marným hledáním lásky; podstatně totéž hledání se teď stává plodným s Kristem. Svatá Terezie z Lisieux ve svém životopise píše, že tatáž chtivost, která jí jako dítěti kázala shrabovat pro sebe všechny hračky z krabice, když ji prosili, aby si vybrala jenom jednu, jí později kázala dosáhnout svatosti. Její vlastnost tedy nebyla utlumena, ale byl jí dán správný směr.

Přes všechny nedostatky se i hřích může stát nástrojem v Božích rukou. Týká se to i našich vlastních hříchů. Pokoření z důvodu vlastního hříchu přináší nakonec daleko více prospěchu než pýcha z vlastní dokonalosti. Ostatně, pohleďme ještě jednou na Kristův kříž: hle nejvyšší projev ničivé síly a ničemnosti člověka, a zároveň největší zjevení Boží lásky. A proto mít čisté srdce znamená umět pohledět hříchu do tváře bez ohledu na to, zda je náš vlastní nebo cizí, a postřehnout v něm Boha. V Bohu není žádná tma (1 Jan 1, 5). Bůh nevidí zároveň dobro i zlo, jako by byly postaveny vedle sebe, a nevolí mezi nimi, Bůh hledí na všechno, co učinil, a vidí, že je to velmi dobré (Gn 1, 31). Odhalíme-li v sobě zdroj života, budeme vidět Boha, jenom Boha. Musíme se naučit, jak káže mistr Eckhart, prodírat se všemi nám danými situacemi, vším, co nás potkává, a nalézt v tom Boha. Není důvod k rozmarům, k reptání, k pohoršení, k beznaději. Bůh je všude. Blahoslavení čistého srdce, kteří ho všude vidí.

 

Blahoslavení tvůrci pokoje

Jaroslaw Glodek

"Blahoslavení ti, kteří působí pokoj," říká Pán Ježíš v Kázání na hoře. Ne náhodou říká "působí, tvoří" (řec. eirinopoioe) a ne např. "zachovávají". Ježíš nám chtěl připomenout, že pokoj nedosahujeme žárlivým opatrováním svého pocitu bezpečnosti, ale působením pokoje, který nepochází od nás, ale je darem z nebe.

Falešný pokoj
Člověk, který působí pokoj, to je především ten, kdo má odvahu válčit s falešným pocitem pokoje. Prorok Jeremiáš mluví ke svým současníkům: "Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: 'Pokoj, pokoj,' ale žádný pokoj není." (Jer 6, 14). Člověk Boží se nesnaží za každou cenu uniknout výměně názorů a sporům, ale je ochoten svou bezpečnost a stabilitu vydat kvůli jiným, protože věří, že příliš pečlivě pěstovaný pokoj zvadne jako květ ve váze.

Učit se rozlišovat mezi pravým a falešným pokojem
Nejjednodušším a nejpopulárnějším prostředkem, který se dnes používá k dosažení takzvaného pokoje, je změna okolností, naaranžování nové situace, v níž problém uniká z našeho horizontu. Aby se manželé vyhnuli neustále se opakujícím hádkám, kupují si dvě auta, bydlí každý ve vlastním bytě a tráví odděleně dovolenou. Pokoj je dosažen, ale oba tuší, že o takové řešení nešlo. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že v mnoha případech změna okolností a rozložení sil (například když se odstěhuje z domu dospělé dítě) umožňuje nejen uniknout mnoha konfliktům, ale také uvolňuje novou energii a tvůrčí síly. Jak rozlišit vytváření zdánlivého příměří, čili útěk z obtížných situací, od skutečného vytváření pokoje, které v určitých případech může vyžadovat změnu v rozložení sil a v jiných naopak heroické setrvání?

Bludný kruh?
Neexistuje jiný způsob, jak se naučit vytvářet pokoj, než ho neustále vytvářet. To znamená, že čím více se budeme snažit aktivně vytvářet pokoj, tím snáze rozpoznáme pokoj zdánlivý od opravdového. Bludný kruh? Nikoliv. Spíše realismus, který nám připomíná, že takové zaangažování neznamená jasná a prostá řešení, ale hledání postupů, jejichž pravdivost a správnost se ukazují až "o půl kroku později". Člověk, který se snaží kolem sebe působit pokoj, v sobě rozvíjí "duchovní svaly", čili schopnost rozpoznávat dobro a činit správná rozhodnutí.

Křesťan je člověk, který je ochoten svůj život vydat za vzájemné smíření a pokoj, a jestli je to možné, půjde raději o krok dále ve snášení utrpení, než se rozhodne k jeho působení. Takový postoj nezaručuje okamžitý úspěch, ale působí, že člověk stojí na správné straně. Na straně člověka i Boha.

Pokoj je plodem smíření v Kristu
A ještě druhá část blahoslavenství: "budou nazváni Božími syny". Co znamená tento titul? Je to připomenutí, že dar působení pokoje má nadpřirozený původ. Člověk zraněný hříchem touží po pokoji v nitru každého člověka. Biblický pozdrav šalóm koncentruje v jediném slově celou tu touhu. Je v něm obsažena touha po věčném pokoji, přání štěstí, ale možná především přislíbení Boha, že sešle Knížete pokoje, který přinese odpuštění, protože šalóm znamená zároveň smíření. Když Ježíš po svém zmrtvýchvstání vyřkne slova "pokoj vám", obdarovává své učedníky radostí, ale i odpuštěním viny nedávné zrady. Nová perspektiva zjevená v Božím Synu nám ukazuje, že "odpustit" je víc než "mít pravdu". Každou snahu o pokoj musí předcházet zpytování svědomí a pokorná, pravdivá prosba o odpuštění, která nazve křivdy a bolesti pravým jménem.

Teologové říkají, že díky Kristu, Knížeti pokoje, jsme se stali syny Božími, to znamená, že máme účast na Božím pokoji a nadpřirozenou schopnost předávat ho dál. Jako bychom ve křtu dostali speciální brýle, které nám umožňují vidět svět z Boží perspektivy - ne růžově, ale ostře, výrazně, s větší schopností rozeznat hodnotu druhého člověka.

Pokoj neznamená úspěch
A ještě jeden důležitý aspekt působení pokoje. Nehledě na realismus programu blahoslavenství a jeho stále nově objevovanou pravdivost si musíme uvědomit, že to není vzorec zajišťující úspěch. Dokonce ani v dlouhodobé perspektivě. Pán Ježíš nám nesliboval, že když utrpíme porážku, naše oběť bude natolik autentická, nakolik bude účinná. Když před tisíci lety svatý Vojtěch přišel do Pruska, radili mu, aby se opřel o vládní strukturu, o právo a vládu krále, která by vytvořila podmínky pro evangelizaci. Svatý Vojtěch ale zvolil jinou cestu, kterou mu ukazovala jeho víra a svědomí. A nepovedlo se. Zemřel. A vůbec to nemuselo dopadnout tak, že po letech jeho volba přinesla velké ovoce. Polsko mohlo nebýt, víra nemusela v těchto oblastech vůbec zakořenit, a přece by jeho oběť nezůstala bez smyslu. Vždyť cesta Kristova je každý jednotlivý člověk. I samotný Syn Boží si raději vybere smrt, než by komukoliv bral šanci svobodně se rozhodnout k obrácení. Pravdivý, hluboký pokoj srdce, který je Božím darem, znamená v každém okamžiku připravenost na smrt a umírání. Nelze působit pokoj ani ve vlastním srdci, ani v srdci jiných, bez ochoty umírat. Náš Pán řekl: "Jestli zrno nezemře..."

W drodze 5/1999, přeložila ef

 

"Budete tedy dokonalí..."
aneb co může způsobit jeden chybný překlad

Vojtěch Kohut

O tom, že přeložit jakýkoli text z jednoho jazyka do druhého není nic snadného, ví každý dobrý překladatel své. Italové to dokonce vyjadřují pomocí slovní hříčky, že "překladatel" (traduttore) je vždy tak trochu "zrádce" (traditore).

Oč těžší pak musí být překlad posvátného textu - Božího slova! Vždyť zde se člověk dotýká nejhlubších tajemství, jež jsou nám zjevována a předkládána prostým (a proto velmi omezeným) lidským jazykem, konkrétně hebrejsky, aramejsky a řecky. K tomu všemu přistupuje ještě časová a kulturní vzdálenost, jež zvláště moderní překladatele bible citelně oddělují od prostředí vzniku kanonických knih...

A tak stačí opravdu málo, aby z nepatrného a zdánlivě bezvý-namného posunu významu jediného slova vzešly dalekosáhlé důsledky pro život mnoha věřících.

Že přeháním? Podívejme se tedy zblízka na jedno takové slůvko, které v minulosti značně ovlivnilo křesťanskou zbožnost a morálku a mnohdy ji i vychýlilo nesprávným směrem, a to jednoduše proto, že bylo špatně přeloženo...

"Buďte" nebo "budete"?
Ono slůvko najdeme v Matoušově evangeliu, v jedné z jeho nejznámějších částí, kterou už svatý Augustin nazval Horským kázáním (De Sermone Domini in Monte, PL 34,1230-1308), podle úvodní scény, v níž Ježíš "vystoupil na horu", kde se posadil a začal učit zástupy (srov. Mt 5, 1nn.). Dnes víme, že tyto tři kapitoly (Mt 5-7) nejsou ve skutečnosti "zápisem" jediné Ježíšovy řeči, nýbrž shrnutím mnoha různých výroků, které Kristus pronesl při různých příležitostech. Podstatnější však je, že v nich věřící křesťané od nepaměti viděli jakési "shrnutí evangelia" (opět Augustinovo vyjádření) a podle toho prokazovali horskému kázání také patřičnou úctu.

A třebaže v rámci tohoto celku nalezneme mnoho "perel" (pomysleme jen na úvodní blahoslavenství či modlitbu Otčenáš), úryvkem, který jej asi nejvíce proslavil, je přikázání lásky k nepřátelům (Mt 5, 43-48). Vždyť právě tato láska k nepřátelům bývá vnímána jako typický vrchol křesťanské morálky, který ji odlišuje od ostatních náboženství.

A právě v závěru této perikopy Ježíš pronáší větu, která nás zajímá. Už podle starých překladů v čele s latinskou Vulgátou zde údajně stojí: "Buďte (lat.: estote) tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (v. 48). Tento překlad v církvi natolik zdomácněl, že se s ním v této podobě setkáváme dodnes. Stačí jen nahlédnout do dvou nejpoužívanějších českých překladů (ekumenického a liturgického) a zjistíme, že i tam je v obou případech uvedeno ono "buďte". Jenže v řeckém originálu stojí esesthe, a to česky znamená: "budete".

Přikázání nad lidské síly
Jakkoli by se na první pohled mohlo zdát, že mezi slovy "buďte" a "budete" není zase tak velký významový rozdíl, aby bylo potřeba celou věc příliš dramatizovat, obávám se, že ve skutečnosti je podstatný a mnohým křesťanům se může dokonce do jisté míry stát osudným.

"Buďte" je totiž absolutní mravní imperativ: příkaz či přinejmenším výzva k úsilí udělat ze své strany vše pro to, abychom dosáhli uskutečnění předloženého ideálu. Zní-li Ježíšova věta: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec", pak lze předcházející pobídku milovat nepřátele chápat jako lidsky realizovatelné přikázání.

Zajímavé je v této souvislosti zmínit, že současní židovští autoři, kteří ve většině případů uznávají originalitu tohoto přikázání (D. Flusser, P. Lapide), zdůrazňují, že židovská etika něco takového nemůže nikdy přikazovat, a to proto, že není idealistická, ale snaží se vyjádřit jen to, co je lidsky uskutečnitelné (J. Eschelbacher, A. H. Silver, G. Friedlander).

A když si důkladně projdeme dějiny církve a upřímně zpytujeme vlastní svědomí, zjistíme, že láska k nepřátelům bývá tou naší příslovečnou Achillovou patou; jinými slovy, že neumíme milovat nepřátele a že toto přikázání je skutečně nad lidské síly! Může nám však Kristus přikazovat něco, co nás přesahuje a čeho nejsme schopni?

Boží zaslíbení
Když však přeložíme správně "budete tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec", situace se radikálně mění. Především: náhle jde o konstatování, nikoli o příkaz. Konstatování či možná ještě lépe {\it příslib} něčeho, co nás čeká teprve v budoucnu, či chceme-li, k čemu máme postupně dorůstat. Najednou nejde prvořadě o plod našeho úsilí, nýbrž o Boží dar, který je nám zaslíben, ba v zárodku již dán, a na nás je pouze, abychom dané obdarování co nejplněji rozvinuli...

Navíc se zde ozřejmuje i motivace lásky k nepřátelům, která je velmi důležitá. Často se nám totiž stává, že jako křesťané bezmyšlenkovitě (a bezduše!) plníme různá přikázání, o jejichž smyslu jsme nikdy pořádně neuvažovali a která tak nechápeme a možná i právě proto nejsme schopni žít. Máme-li milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují (srov. v. 44), pak proto, že tak "budeme" (či možná přesněji: tak "se staneme" vzhledem k použitému řeckému slovesu genésthe) syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré (v. 45).

"Drahá milost" Božího dětství
A teprve zde se nám začíná otevírat celé tajemství a dynamika tohoto přikázání. Na jedné straně jsme již Božími dětmi, syny a dcerami, neboť jsme ve křtu přijali milost Boží adopce, kterou nám získal Kristus; na straně druhé je toto naše Boží dětství ještě nerozvinuto a vyžaduje proto naše úsilí (srov. např. 1 Jan 3,1-2). Jsme Božími dětmi, a proto jsme povoláni k tomu, abychom podle něho žili. Vždy je totiž možné pošlapat důstojnost, která nám byla dána a tím zatemnit nejen ji, ale i obraz toho, jenž nám ji daroval. Není snad nejčastější námitkou proti víře v Boha hřích věřících? Jistě, někdy jde o pouhou výmluvu těch, kdo se nechtějí obrátit, jindy však máme co do činění se skutečným pohoršením... Jde tedy o to, abychom se plněji stávali tím, čím už jsme.

Navíc právě zde nalézáme i pramen síly k prožívání Božího dětství. Proč tak často troskotáme a pohoršujeme své okolí hříchem a slabostí? Není to proto, že nežijeme z Božího otcovství? Je třeba hledat sílu k životu Božích dětí tam, kde ji nacházel i Jednorozený Syn, Ježíš Kristus: v láskyplném vztahu k Otci!

Ne náhodou jsme vybízeni k tomu, abychom se modlili za ty, kdo nás pronásledují (v. 44). Vždyť právě v modlitbě vědomě prožíváme Boží otcovskou lásku, která dává svému slunci svítit na zlé i dobré, vždyť právě v jeho "paprscích" můžeme nacházet životodárné světlo a teplo, které může pak skrze nás vyzařovat a sálat i na ostatní. Modlitba je privilegovaným místem, kde se zjevuje Boží láska a přetváří naši slabost svou mocí.

Jen v síle tohoto vztahu k Otci, jen díky jeho bezpodmínečné lásce k nám můžeme pak do krve zápasit o věrnost, bojovat o to, abychom se skutečně stále více stávali Božími syny a dcerami, kteří zjevují a předávají Boží lásku světu, a to i světu nám nepřátelskému. To je nakonec smysl výroku svatého Bonaventury, který o křesťanech milujících i své nepřátele říká, že jsou "víc božští než lidští" (Vita mystica 2, 39).

Přeložit daný Matoušův verš "budete tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" a nikoli "buďte dokonalí..." neznamená tedy útěk před zodpovědností a úsilím o duchovní růst, nýbrž naopak nalezení pravé motivace a správného prožívání přikázání lásky k nepřátelům.

Nikdy totiž nepřestane platit, že "laciná milost je smrtelný nepřítel církve", zatímco "drahá milost je evangelium, které je třeba stále znovu hledat, dar, o nějž je třeba stále znovu prosit, dveře, na které je třeba stále znovu tlouci. Je drahá, protože ji člověk získává za cenu svého vlastního života; je milostí, protože právě tímto způsobem se mu daruje život" (D. Bonhoeffer).

V čem spočívá dokonalost
Ještě jeden důležitý moment bych rád zdůraznil: Matoušovo horské kázání má jakýsi svůj skromný protějšek v Lukášově kázání na rovině (srov. Lk 6, 20-49), nazvaném opět podle místa, kde je evangelistou vkládáno Ježíšovi do úst (srov. v. 17). A právě na tomto paralelním místě (konkrétně v Lk 6, 36) nacházíme jinou variantu našeho verše, v níž se namísto "dokonalosti" mluví o "milosrdenství". Pro naše uskutečňování přikázání lásky k nepřátelům to může být důležité dodatečné upřesnění: stáváme se Božími dětmi a chováme se podle toho v míře, v jaké se připodobňujeme našemu nebeskému Otci v jeho milosrdenství k nám. To není o postoji shovívavého shlížení shůry na ty "méně dokonalé" a o jejich tolerantním snášení, nýbrž o citlivém srdci, které miluje, a proto odpouští. Že to však znamená nejprve přijmout Boží milosrdenství k nám samotným a stát se milosrdnými především vůči sobě, není snad třeba příliš zdůrazňovat.

A tak až někdy znovu uslyšíme nebo si přečteme onen zmiňovaný verš, vzpomeňme si na to, že dokonalými teprve "budeme" a nemůžeme jimi být hned teď jen na základě rozhodnutí naší vůle, vždyť "křesťanská etika je etikou stávání se: pouze postupně napodobujeme dokonalost Otce a stáváme se jeho opravdovými dětmi ve svém způsobu bytí a konání" (M. Dumais).

Použitá literatura: M. Dumais, Il discorso della montagna. Stato della ricerca - Interpretazione - Bibliografia, Elledici, Torino, 1999, 408ss.

 

Dva kořeny adventu

Irenej Šiklar

Doba adventní začíná I. nešporami neděle, která připadne na 30. listopad anebo na den tomuto nejbližší, a končí před I. nešporami Narození Páně. Neděle této doby se nazývají: 1., 2., 3., 4. neděle adventní. Dny v předvánočním týdnu od 17. do 24. prosince jsou velmi výrazným způsobem zaměřeny k přípravě na oslavu Narození Páně. (Všeobecný úvod do Římského misálu, 40-42)

Galsko-španělský kořen
Po vymezení adventní doby se nyní podívejme do její historie. Encyklopedie nám říká, že jeden z kořenů dnešního adventu musíme hledat v oblasti dnešního Španělska a Francie (dříve Galie). V aktech synody v Saragose z roku 380 jsou věřící nabádáni, aby nezapomněli na svou povinnost navštívit v období od 17. prosince do 6. ledna denně kostel. Z pátého století máme pro změnu zprávu o postní praxi v Galii. V době začínající kolem svátku sv. Martina a končící Vánocemi se přidávaly k tradičním postním dnům i pondělky. Pro úplnost dodejme, že oněmi tradičními křesťanskými postními dny, které nacházíme již v dílku zvaném Didaché z 1. století, jsou středy a pátky. Jedním z důvodů zesílené askeze zejména v období od 17. prosince do 6. ledna se zdá být touha křesťansky odpovědět na nevázané pohanské oslavy Saturnálií.

Hlavním motivem adventu v Galii a Španělsku je však druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista a poslední soud. Proto adventní období, které trvalo od čtyř do šesti týdnů, je provázeno zesílenou, pravděpodobně od Keltů převzatou postní praxí, fialovou barvou liturgických rouch, vynecháním Gloria a Aleluja ze mše svaté jakož i Te Deum z liturgie hodin. Ducha této liturgické doby může přiblížit sekvence Dies Irae (Den hněvu), hymnus, který byl určen pro její začátek.

"Onen den, den hněvu lkavý
zruší čas, dým vzejde tmavý,
David, Sibylla tak praví. Strašné chvění, bázeň hrozná,
až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše a pozná..."

Římský kořen
V Římě nacházíme vlivy jednak galikánské, ale je zde i vlastní tradice. Svatý Řehoř Veliký v 6. století dosvědčuje liturgickou tradici čtyř nedělí jako přípravy na Vánoce. I zde nalézáme zesílenou postní praxi, ale více se zdůrazňovala příprava na blížící se svátky než na poslední soud. Ducha římského adventu vystihují tzv. "Ó antifony" složené někdy v sedmém století. Najdeme je v liturgii hodin posledních sedm dní před svátkem Narození Páně jako antifony k Magnifikat ve večerních chválách. Ó Moudrosti, tys vyšla z úst nejvyššího a od počátku do konce pronikáš všecko, celý svět mocně a líbezně řídíš: Přijď a nauč nás cestě moudrosti. (17. prosince) Ó kořeni Jesse, ty jsi byl dán na znamení národům, před tebou králové v úžase zmlknou, tebe budou národy vzývat: Přijď nás vysvobodit a už neprodlévej. (19. prosince) Ó Vycházející z výsosti, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: Přijď a osvěť ty, kdo jsou v temnotách a ve stínu smrti. (21. prosince)

Spojení obou tradic
Ve dvanáctém století se jsou už obě tradice promísené. Římská dala adventu délku určenou čtyřmi nedělemi před Božím hodem vánočním. V liturgii pak podržela radostné Aleluja i Te Deum. Galský a španělský proud ovlivnil postní praxi a rovněž eucharistickou liturgii, která v adventu odkládá Gloria, zpěv andělů zvěstujících pastýřům narození Spasitele. Před závěrečným zamyšlením se vraťme k církevnímu dokumentu, jehož citací jsme začali. Všeobecný úvod do Římského misálu totiž v odstavci 39 velmi jasně shrnuje, že: Adventní doba má dvojí povahu: je to doba přípravy na oslavu Narození Páně, kdy oslavujeme první příchod Syna Božího k lidem; a zároveň je to doba, v níž vedeni touto vzpomínkou směřujeme v myšlenkách k očekávání druhého Kristova příchodu na konci věků. Z těchto dvou důvodů je doba adventní dobou oddaného a radostného očekávání.

Tiché radostné očekávání
Na samém konci čteme "radostné očekávání". Advent nás v tomto bodě upozorňuje na jednu ze základních pravd našeho života. Vždyť celá naše pozemská existence není nic jiného než očekávání. Už sice zakoušíme předchuť budoucí slávy, máme přísliby, ale ke konečnému naplnění ještě něco zbývá. Nebeské království přichází, rodí se ve skrytu a tichosti. Tento aspekt tichosti, skrytosti, tajemného očekávání vystupuje do popředí právě v Adventu. Církev je "těhotná" Božím královstvím. Člověk, který to chápe, by se měl o skrytost a tichost snažit. Nelze si představit pravou radost, která předtím nezrála v ústraní, v modlitbě. Vybavme si jednu z adventních postav - svatou Alžbětu, matku Jana Křtitele. "Po těch dnech jeho žena Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců. Říkala si: "To mi učinil Pán, když mě milostivě zbavil pohanění před lidmi." Bylo to něco tak neuvěřitelného a nevypověditelného, jedním slovem tajemného, že to nemohla hned rozhlásit mezi sousedy. Tak mezi Bohem a ní zrála hluboká radost, až do chvíle, kdy se sama skutečnost prosadila, kdy se Boží zásah zviditelnil. V tu chvíli už mohla zajásat a podat sousedům vysvětlení k tomu, co se stalo, jak ji Bůh omilostnil. Nechtěla a nemusela nic dokazovat. Důkaz byl patrný na první pohled.

Výzva našemu adventu a apoštolátu
To je velká výzva našemu adventu i našemu apoštolátu mezi nevěřícími. Zaprvé, pokusme se podle možností v adventu častěji myslet na Boha tajemného, tichého a skrytého. Nechme ho zazářit v plném jasu až o Vánocích. Zachovejme adventu jeho přítmí nebo příslib úsvitu, který tak krásně vyjadřují ranní roráty. Pomysleme na křesťany ve starověku, kteří se nenechali "převálcovat" hlukem a bezuzdností saturnálií, ale odpověděli na ně usebraností, postem a modlitbou. Oni víru uchovali a pohané se obrátili. Snad ani náš advent nepřehluší dnešní novopohanství koledami a nákupní horečkou. Zachraňme ho pro sebe i pro druhé. A zadruhé, adventní období a svatá Alžběta nám připomíná, že když se chceme podělit s nevěřícími o naši radost, danou nám od Boha, musíme jim nejprve nabídnout nějaký důkaz Božího zásahu. Něco, co by v nich vzbudilo otázku, touhu po takové blízkosti s Bohem, z jaké se těšíme my. Nemám na mysli přímo zázraky, které udivují svou nepřiměřeností k přírodním zákonům. Mnohem průkaznější jsou ty divy, které Bůh působí v našich duších - smíření, trpělivost, nezištnost, pravdivost i za cenu vlastní škody... tedy blahoslavenství. To je program našeho životního adventu, čekání na Pánův příchod.

S použitím slovníku: The New Dictionary of Sacramental Worship, Minnesota 1990.

 

Homilie o zrození Syna
ve věčnosti, v Betlémě, v duši

Štěpán Filip

Když se řekne Silvestr, mnoha lidem se vybaví představa posledního dne v občanském roce spojeného s bujarým veselím. Toto veselí, jak říká hluboký náboženský myslitel naší doby Romano Guardini, je mnohdy vedeno podvědomou snahou přehlušit strach z pomíjivosti života. Avšak málo lidí zřejmě ví, že název tohoto posledního dne v roce je odvozen od světce, který má ten den svátek, od papeže Silvestra I. Ujal se svého papežského úřadu v roce 314, tedy rok poté, co byla církvi ediktem milánským dána svoboda, přestává její pronásledování a nastává čas velkého rozmachu. Silvestr I. nechává s podporou císaře Konstantina Velikého vystavět v Římě první velké baziliky, především chrám sv. Petra. Za jeho pontifikátu se schází I. ekumenický koncil v Niceji, který proti bludnému ariánskému učení hájí božství Kristovo.

A právě jedním z nejdůležitějších biblických míst, o něž se opírá naše víra v Kristovo božství, je prolog evangelia svatého Jana, který se čte ve vánoční liturgii. Je to básnický hymnus na Krista, v němž se apoštol Jan, miláček Páně, vznáší jako orel do výšin Kristova božství: "Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh" (Jan 1, 1). Ve chvíli, kdy slavíme Kristovo narození v Betlémě, nám sv. Jan připomíná, že tomuto narození v těle a v čase předchází zrození věčné a božské. Dříve, než se narodil v Betlémě, je Syn, totiž ten, kterého Otec věčně plodí, kterému sděluje a dává celý svůj božský život. Do úst Syna Božího klade Církev slova 2. žalmu: "Pán mi řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil" (Ž 2, 7). Toto dnes není nic jiného než den věčnosti, den bez východu a bez západu. (Columba Marmion)

Svatý Jan se pak ve svém prologu snáší z výšin Kristova božství do hlubiny jeho ponížení ve Vtělení: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (Jan 1, 14). Syn Boží, věčně plozený Otcem, se stává člověkem. Je tajemně počat Duchem svatým v lůně Panny Marie a rodí se v Betlémě: "Se zavřenýma očima spí a vůbec neprojevuje navenek, kým je; zdánlivě se podobá všem dětem, avšak i v tomto okamžiku jakožto Bůh... udržuje vesmír a vládne na nebi" (Columba Marmion).

Proč se věčný Bůh stal člověkem a narodil se v čase? I na to nám odpovídá ve svém Prologu svatý Jan, když píše: "Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha" (Jan 1, 12- 13). Důvodem jeho vtělení je tedy sdělení Božího života nám, lidem. "Syn Boží se stal člověkem, aby se synové člověka, totiž synové Adamovi, mohli stát syny Božími" (sv. Atanáš). Syn Boží přijal naše lidství a výměnou nám dává své božství, skutečnou účast na svém božském životě, milost posvěcující.

"Božský život, který se rozžíhá v duši, je to světlo, které přišlo do temnoty, div Svaté noci" (bl. Edita Steinová). Přijímejme toto světlo s vírou, "která se projevuje láskou" (Gal 5, 6). S vírou, která nám nedovolí lehkomyslně nakládat s darem Božího života v naší duši, ale střeží ho jako vzácný poklad před útokem nepřítele - hříchu a rozmnožuje ho, zvláště skrze eucharistii. Vždyť "Betlém" znamená "Dům chleba", což tradice chápe jako Dům eucharistického chleba. Ve svatém přijímání k nám přichází tentýž Pán Ježíš Kristus, který je plozen ve věčnosti Otcem a v čase se narodil v Betlémě. Amen.

 

Rozmluva se sv. Augustinem o věčném životě

Jacek Salij

Polský dominikán Jacek Salij je našim čtenářům znám především jako autor odpovědí na různé otázky a problémy týkající se křesťanské nauky (časopis W drodze). Dnes vám předkládáme jeho fiktivní rozmluvu se svatým Augustinem o věčném životě. Augustinovy "odpovědi" jsou vybrány z jeho různých děl a autorovy otázky pomáhají spojovat, komentovat a doplňovat jednotlivé úryvky. Vzniká tak homogenní celek, vytvářející skutečný dojem dialogu, ve kterém se přesvědčíme, že nauka církve ohledně věčné blaženosti zůstává po staletí stále táž.

Začněme od základní otázky: Kdo bude spasen?

Náš Pán Ježíš Kristus řekl: "Nikdo nevstoupil na nebesa, jen ten, který z nebe sestoupil, Syn člověka, který je v nebi" (Jan 3, 13). Co tedy musí udělat ostatní? Sjednotit se s jeho tělem, aby byl jediný Kristus, který sestoupil i vystoupil. Sestoupil jako Hlava, vystupuje spolu s tělem. Oděl se svou církví, kterou si připravil bez poskvrny a vrásky (Ef 5, 27). Pouze jeden tedy vystupuje. A my spolu s ním, jsme-li jeho údy. Tehdy společně s námi bude pouze Jeden a navěky Jeden. Budeme s ním spojeni vjedno a pouze ti nevystoupí s ním do nebe, kteří s ním nechtějí být jedno.

Odpusť mi, Otče, naivní otázku: A kde je nebe?

Co to jsou nebesa? Je to trůn Boží (Iz 66, 1). Bůh sedí na nebesích, to znamená na apoštolech a hlasatelích evangelia (Žl 98, 1). I ty můžeš být nebem, budeš-li chtít. Chceš být nebem? Očisti své srdce od země. Zbavíš-li se pozemských žádostí a budeš-li moci o sobě pravdivě říct, že máš srdce nahoře, budeš nebem. "Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde sedí Kristus na pravici Boží. K tomu směřujte, ne k pozemským věcem." (Kol 3, 1-2) Jestliže jsi začal žít tím, co je nahoře, a ne tím, co je na zemi - stal ses nebem. Nosíš tělo, a v srdci už jsi nebem. "Naše přebývání je totiž v nebi" (Flp 3, 20).

Tvá slova mi připomněla jiný výrok z Janova evangelia: "A to je věčný život: aby poznali Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." (17, 3)

Pokud poznání Boha je věčným životem, čím více rosteme v tom poznání, tím více dosahujeme života. V životě věčném nebudeme umírat, protože tam, kde bude dokonalé poznání Boha, nebude žádná smrt.

Poslední soud bude jakýmsi završením vykupitelského díla, proto nás bude soudit Kristus, náš Spasitel. "Otec sám nikoho nesoudí, ale přenechal soud Synu" (Jan 5, 22). Soud se odbude jaksi uvnitř lidského rodu.

Když učedníci viděli, jak Pán vstupuje na nebesa, a doprovázeli ho očima upřenýma vzhůru, slyšeli slova andělů: "Ten Ježíš, který byl od vás vzat, přijde tak, jak jste ho viděli odcházet do nebe" (Sk 1, 11). Kristus tedy přijde soudit v té podobě, v jaké byl sám souzen. V té podobě ho uvidí živí i zemřelí - bez ohledu na to, zda živými rozumíme dobré a mrtvými zlé nebo zda jsou živí ti, které Pánův příchod zastihne ještě na této zemi a zemřelí ti, které vzkřísí Pánova přítomnost. V lidské podobě ho uvidí ti, kteří v něho uvěřili, stejně jako ti, kteří jím pohrdli. Avšak v Boží "podobě", v níž je roven Otci, ho nemohou vidět bezbožníci. Prorok říká: "Ať je vzdálen bezbožník, aby neviděl Pánovu slávu" (Iz 26, 10 podle Septuaginty), a dále: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha."

Aha, chápu. Ti, kteří nepatří k Bohu, nebudou ho moci na Soudu bezprostředně vidět. Nebudou toho schopni, protože Bůh je svatý a bezprostřední přístup k němu mají jen jeho přátelé, účastní jeho svatosti. I Satan, právě kvůli své poskvrněnosti, se musí spokojit s vírou, jak píše apoštol Jakub: "I zlí duchové věří, a hrozí se toho!" Ale vraťme se k Soudu. Zdá se být tak daleko! Jen prvním křesťanským generacím se zdálo, že Kristus přijde každou chvíli!

Bez ohledu na to, jak dlouho bude trvat čekání na den Soudu, kdy Pán zúčtuje s nespravedlivými i spravedlivými, tvůj poslední den přijde zanedlouho. Na něj se chystej. Jaký budeš, až budeš opouštět přítomný život, takový budeš v budoucím životě. Po tomto životě se neocitneš hned tam, kde svatí uslyší: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa." (Mt 25, 34). Ale můžeš být tam, kde odpočívá Lazar, kdysi pokrytý vředy, kterého pyšný boháč spatřil z místa svého utrpení (Lk 16, 23). Jestli přijdeš do tohoto odpočinku, budeš pokojně očekávat den Soudu, kdy obdržíš tělo a budeš roven andělům. Zatím nespěchejme a neptejme se: Kdy to bude? Jak dlouho ještě? Tak se budou ptát ještě naše děti, naši vnuci a další generace. To nedlouho, na které ještě čekáme, přijde tak rychle, jak uběhl celý ten čas, který už minul. Teď je čas milosrdenství. Ještě nenadešel čas soudu. Ještě je čas: zhřešili jsme, obraťme se. Nechci spolu s tebou počítat, kolik času zbývá. Dnes se změň, ať tě zítřek zastihne jiným.

Setkávám se s lidmi, kteří věří ve skutečné zmrtvýchvstání Krista, ale nějak nedokážou otevřít své srdce víře ve všeobecné zmrtvýchvstání. Říkají, že je to troufalost, srovnávat se s Kristem a těšit se, že já, bídný člověk, vstanu tak jako Kristus.

Nedej se vyvést z rovnováhy licoměrnou chválou tvého Pána. Když tě znepokojuje léčka na tvou víru, nech se utěšit pokorou a dobrotou Krista. Kdosi ti říká, jak vysoko tě Kristus převyšuje. Kristus ti ale říká, jak velmi se kvůli tobě snížil.

Otče, celým srdcem a doslovně věřím ve zmrtvýchvstání celého člověka, nejen duše, ale i těla. Ale bude to tělo proměněné. Chtěl bych o něm vědět něco konkrétnějšího.

Ať se nikdo z vás, bratři, nestará s přílišnou zvědavostí, jak budou vypadat zmrtvýchvstalá těla, jakého budou vzrůstu, jak se budou pohybovat a chodit. Musí stačit, že tělo vstane v té podobě, v jaké se zjevil Pán, to znamená v lidské podobě. Ale neboj se porušitelnosti z důvodu lidskosti. Když se nebudeš obávat porušitelnosti, nezalekneš se rovněž slov: "Tělo a krev nemohou mít podíl na Božím království" (1 Kor 15, 50). Ani neupadneš do saducejského bludu, že by sis myslel, že lidé vstanou proto, aby se mohli ženit a plodit děti a vykonávat činnosti smrtelného života (srv. Mt 22, 23n). Ptáš se, jaký to bude život; kdo z lidí ti to může vysvětlit? Bude to život andělský. Jestli si někdo dovede představit život andělů, může ti říct, jaký bude náš život: budeme totiž rovni andělům (Lk 20, 36). Protože však je nám život andělů neznámý, ať se nikdo na nic víc neptá, aby nezbloudil a místo odpovědi na své otázky nedošel ke svým vlastním výmyslům.

Věčný život někdy bývá nazýván věčným odpočinkem.

To, po čem vírou i nadějí toužíme, čeho chceme dosáhnout milostí, to je svatý a trvalý odpočinek, prostý veškeré námahy a trápení. Čeká nás po tomto přítomném životě, jak nám ukázal a umožnil svým utrpením Pán Ježíš. Ten odpočinek nebude ospalým lenošením, ale slovy nevyjádřitelným pokojem v konání, které nezná námahu. Takovým způsobem si odpočineme na konci od lopoty přítomného života. Činnost bude v budoucím věku naší radostí. To konání bude spočívat v chvále Boží, bez trápení ostatních a bez nepokoje povinnosti. Nebude následovat po odpočinku, to znamená, že odpočinek nebude muset ustat, aby mohla následovat činnost. Činnost nebude návratem k obtížím a starostem. Činnost v sobě bude mít všechno, co obsahuje odpočinek - v konání nebude námaha ani v myšlení nepokoj.

Otče, vraťme se ještě k otázce, zda v nebi nebude nuda. Je to poslední otázka, kterou bych ti chtěl položit, pověz nám tedy prosím to nejdůležitější, co se týká života věčného.

Co tam budeme dělat? Již jsem řekl, že je mnohem snadnější říci, co tam nebude, než co tam bude. Jistě vím, bratři, že tam nebudeme nečinně spát, protože potřeba spánku je nám dána z ohledu na naši křehkost. Tam, kde není smrti, není ani symbol smrti. Mohu s jistotou říci, že se nikdo nemusí bát nudy, když slyší, že bude stále při vědomí a přitom nebude nic dělat. Ale nemohu říci, jaké to tam bude, když to zatím nemohu zakusit. Ale něco přece jenom mohu říci na základě výpovědí Písma o tom, v čem bude spočívat naše činnost. Tedy celou naší prací bude "Amen" a "Aleluja" (Zj 19, 4). Co tomu říkáte, bratři? Vidím, že chápete a že vás to potěšilo. Nesmíte se nechat znechutit tělesným rozumováním, že kdyby si někdo z vás předsevzal volat celý den "Amen " a "Aleluja", uschl by nudou, sám zvuk těch slov by ho uspal a kázal už mlčet. Ať si nikdo nemyslí, že to je život hodný spíše pohrdání než touhy a ať si neříká: "Máme neustále volat Amen a Aleluja, kdo to má vydržet?" Odpovím vám, jak jen jsem toho schopen. Nebudeme volat "Amen" a "Aleluja" pomíjivými zvuky, ale hnutím duše. Co totiž znamenají tato dvě slova? Amen znamená "tak jest, vskutku, vpravdě" a Aleluja "chvalte Boha". Bůh je pravda, bez porušení, bez nedostatku, nestárnoucí, nezmenšující se a nerostoucí, svobodná od jakéhokoliv falešného úmyslu. Naopak to, co činíme ve světě stvořeném a dočasném, to je jen obraz hlubší skutečnosti, v níž přebýváme částečně už svou vírou. Až spatříme tváří v tvář to, co nyní vidíme jen nejasně, jako v zrcadle (1 Kor 13, 12), tehdy s úplně jiným a nevypověditelně jiným pohnutím zvoláme: "To je pravda!" A vyřkneme to "Amen" s nenasytitelným nasycením. Nasycení to bude proto, že už nám nebude nic scházet; ale nenasytitelné bude proto, že to, čeho nikdy nebude nedostatek, bude navždy zřídlem rozkoše. Tedy tou pravdou, kterou budeš nasycen způsobem nenasytitelným, budeš volat "Amen"! Kdo může vyjádřit, jaké je to, "co oko nevidělo, ucho neslyšelo, na mysl lidskou nevstoupilo" (1 Kor 2, 9)? Bez nudy a s neustálou radostí tedy budeme patřit na Pravdivého a budeme ho nazírat v plné bezprostřednosti, se zápalem lásky ve sladkém, čistém netělesném objetí. A tím samým hlasem ho budeme chválit a volat: "Aleluja"!

Jacek Salij OP: Rozmowy se swietym Augustynem, wyd. W drodze, Poznaň 1995

 

Kumránské svitky a Nový zákon

Pavel Jartym

V letech 1947-1956 objevili beduíni a archeologové v oblasti severozápadně od Mrtvého moře jedenáct jeskyní, které obsahovaly více než 800 rukopisů, z toho zhruba 200 biblických.

Tyto jeskyně leží poblíž místa nazvaného arabsky Chirbet Kumrán (Zřícenina kumránská). Od poloviny 2. st. př. Kr. do r. 68 po Kr. zde žila komunita, která se původně skládala z kněží, kteří byli vyhnáni z jeruzalémského chrámu nebo ho opustili. V řeckých pramenech se nazývají essénoi (Josef Flavius) nebo essaioi (Filón Alexandrijský). Kumránci si říkali "chudí" nebo "členové cesty". Byli "synové světla", zatímco všichni ostatní byli "synové tmy".

Kumránské rukopisy jsou převážně psány v hebrejštině (asi 700), malá část jich je v aramejštině (přes 100) a dvacet jich je v řečtině. Největší soubor svitků (přes 570) obsahovala 4. kumránská jeskyně. Byla to vlastně jakási kumránská knihovna. Některé svitky vznikly přímo v Kumránu, jiné sem byly přineseny z různých míst v Palestině.

Všechny svitky (kromě Měděného svitku) pocházejí z doby před 68 po Kr., jak dosvědčují archeologické, historické a paleografické důkazy a rovněž zkouška pomocí radioaktivního uhlíku C14. O nejzazším možném datu nejstaršího svitku se vedou diskuze. Pravděpodobně lze jít až k r. 250 př. Kr.

Před objevením 1. kumránské jeskyně v r. 1947 byly naše znalosti palestinského judaismu kusé. Kromě několika nápisů v řečtině, aramejštině a hebrejštině bylo významným zdrojem informací dílo židovského historika Josefa Flavia, které vznikalo zhruba v téže době jako novozákonní texty. Spisy Filóna Alexandrijského (asi 20 př. Kr. - 40 po Kr.), ač starší než Flaviovo dílo, ne vždy odrážejí palestinské prostředí, navíc jsou ovlivněny alexandrijskou alegorickou interpretací Starého zákona.

Samozřejmě je nutno mezi kumránskými svitky rozlišovat. Můžeme je rozdělit do tří skupin: První skupinu tvoří texty biblické. Ty jsou velmi cenné pro starozákonní textovou kritiku. Z knih biblického židovského kánonu se nalezly v kumránských jeskyních až na jednu výjimku (kniha Ester) všechny, některé ve větším počtu exemplářů. Z deuterokanonických knih je zde zastoupena kniha Sirachovec ve svém hebrejském originále, kniha Tobiáš a řecký list Jeremiášův. Tyto biblické svitky mají nepřímo význam i pro novozákonní bádání, protože některé z nich přinášejí svědectví o hebrejském podkladu řeckého překladu zvaného Septuaginta (3. - 1. st. př. Kr.), který novozákonní autoři většinou používali.

Do druhé skupiny náležejí "sektářské" spisy, jejichž autory jsou členové kumránské obce: Řád Jednoty, Damašský spis, Válečný řád, Chvalozpěvy, Výklady biblických knih proroků a žalmů, pro něž je používán výraz pešer.

Do třetí skupiny zařazujeme spisy z období mezi Starým a Novým zákonem: 1. kniha Henochova, Kniha Jubileí, Závěti Leviho a Neftaliho.

Pro novozákonní badatele mají velký význam především spisy z druhé a třetí skupiny, protože přinášejí takříkajíc informaci z první ruky o palestinském judaismu z 1. st. před a po Kr.

Například oslovení Boha jako Otce Jednotlivcem se objevuje ve Starém zákoně výslovně jen v řeckém překladu knihy Sirachovec (23, 1.4). Jinak spíše v náznaku. Je však doloženo pro palestinské židovstvo doby těsně před Novým zákonem. Dnes známe minimálně jeden text z Kumránu, v němž jednotlivec oslovuje Boha jako svého Otce. V jednom fragmentu ze čtvrté jeskyně, který obsahuje vyprávění o Josefovi Egyptském, se tato postava obrací na Boha slovy: "Můj Otče a můj Bože, neponechávej mě v rukou pohanů." (4Q 372).

Nelze se aspoň krátce nezmínit o sedmé kumránské jeskyni, která je pozoruhodná tím, že v ní byly uloženy pouze řecké rukopisy. Všechny jsou na papyru a uchovaly se jen zlomky. Od roku 1972 začal španělský papyrolog José O'Callaghan uveřejňovat články, v nichž dokazoval, že některé z těchto zlomků obsahují NZ text. Nejvíce diskutovaným se stal zlomek 7Q 5, který měl pocházet z Markova evangelia (6, 52-53). Většina odborníků však tuto identifikaci odmítá.

Křesťanské poselství samo však nemá v kumránských svitcích žádnou paralelu. Nezmiňují se o Ježíši ani o jeho učednících či křesťanské církvi. Kumránské nálezy nám pomáhají osvětlit dobu, v níž křesťanství vznikalo, a způsob, jakým křesťané používali některé myšlenky a pojmy, aby s jejich pomocí formulovali nové hlásání křesťanské zvěsti.

Literatura:
James H. Charlesworth (ed.): Ježíš a svitky od Mrtvého moře. Vyšehrad, Praha 2000
Stanislav Segert: Rukopisy od Mrtvého moře a Nový zákon. Česká Metanoia 22-1999
Ladislav Tichý: Bůh - váš Otec. Svědectví Nového zákona. MKR COMMUNIO 2/1997
Emanuel Tov: Bilance výzkumu Kumránských svitků. Teologické texty 1/1999

 

Kdo chce být spasen, musí projít vchodem, i když je úzký

Po tomto životě, jenž přejde jako stín, nemůžeme být šťastni jinde než za touto branou. Ať je tedy tato brána široká, či úzká, my se musíme snažit jí projít. Proto nás Pán nabádá slovy: Snažte se projít branou úzkou, poněvadž, jak sám připojuje o něco níže, všichni ti, kdo zůstanou venku, budou uvrženi tam, kde je věčný pláč a neustálé skřípění zubů - to znamená obrovské bolesti bez naděje na úlevu; z toho vzchází zuřivost, když proti své vůli trpí tím, čím trpět nechtějí, a jsou tím nuceni trpět neustále. O co výhodnější bylo pokoušet se projít vchodem úzkým, kde by našli klid a štěstí za cenu malé námahy a bolesti!

Kdyby aspoň bylo možné, aby se lidé vyhnuli jak nesnázím spojeným se vchodem, tak utrpení v pekle, byla by snad, pokud by se neodvážili zdolávat nesnáze tohoto vchodu, jejich liknavost a slabost omluvitelná. Ale je-li nutné buď zde na čas trpět strastmi, anebo upadnout do bolestí a strastí věčných, kde je soudnost? Odkud se bere rozum, který našeptává, abychom se vyhýbali menším a kratším nesnázím, čímž se dostaneme do nesnesitelných, nadmíru těžkých útrap?

Avšak i kdyby po tomto životě nenásledovaly útrapy, ale jen vyloučení z Božího domu, kde je věčná radost, už toto by nás mělo probudit k tomu, abychom prošli nejen nesnázemi spojenými s tímto vchodem, ale i trním a bodláčím, právě tak jako ohněm a železem. I když nyní necítíme, co znamená být vyloučen z blaženosti, přece se po odloučení duše od těla otevírají oči mysli a ona vidí, jaká je to škoda, ba jaká nekonečná ztráta to je, nedojít k poslednímu cíli, k němuž jsme stvořeni. Právě tuto touhu vyjadřují slova, jež v evangeliu stále volají ti, kteří zůstali venku: Pane, Pane, otevři nám! Neboť touha po posledním cíli bude nešťastníky stále mučit, svědomí neutichne a bude stále hryzat, a tak se naplní slovo: Červ jejich neusne a oheň neuhasne.

Ach, kdybychom už nyní byli schopni doopravdy uvážit, jak dychtivě ti lidé říkají: Pane, Pane, otevři nám! Jako by říkali: "Bez vstupu do tohoto domu nemůžeme žít, a přece nám není dáno zemřít! A tak žijeme, ne abychom žili, ale abychom byli věčně nešťastni. Tak nám otevři! Vydržíme jakákoli muka a utrpení, jen když budeme moci vejít!" Ale dostane se jim odpovědi: "Neznám vás. Jubilejní rok skončil. Když jste mohli vejít, nechtěli jste. Je tedy správně, že nyní, když chcete, nemůžete." A tak zbaveni jakéhokoli prostředku záchrany nikdy nepřestanou volat: Pane, Pane, otevři nám! Kdo byli v tomto životě hluší k výzvám Pána, který volal a říkal: "Snažte se vejít úzkou branou," ti pak budou volat k hluchým uším Pána: Pane, Pane, otevři nám! Jsme-li tedy aspoň trochu moudří, postarejme se o své věci nyní, dokud máme kdy. Učiňme teď, dokud to jde, to, co bychom zcela jistě chtěli udělat potom, nebo co bychom si přáli, abychom to byli udělali, ale už to nepůjde.

R. Bellarmin: O věčné blaženosti svatých, Krystal OP, Praha 2001