Amen 12 (2000)

Židovství

Osvícení Jeruzaléma (E. Dahler)
Vyvolený národ (J. Salij)
Náš otec je Abraham (P. Beneš)
Izrael v datech
Židovský chrám (P. Konzbul)
Židovský mesianismus (E. Fuchsová)
Izrael - národ exegeze
V Rámě je slyšet hlas (P. Jartym)
Svatba v Káně galilejské (M. Thurian)
Ježíš nám zjevuje Otce

 

Osvícení Jeruzaléma

Jeruzaléme!

Tvá sláva je neochvějná. I kdyby se zřítily hory a pahorky se zbortily, Boží láska se od Tebe nevzdálí. Jsi postaven na Skále spásy a žádná bouře Tě nemůže srazit. Tvými základy jsou Boží věrnost a láska lidí k jejich Pánu: dvanáct základů, které nesou jména dvanácti Beránkových apoštolů, všech synů Izraelových, potomků Abraháma, který uposlechl hlasu Adonaje a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. "Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí" (Žid 11, 10).

Obraze církve, zbudované na Kristu-Spasiteli, jejíž hlavní základ nese jméno Petr, Skála, Ty se neustále znovu rodíš ze svého popela a každá smrt je Tvým ziskem.

Tvé bystřiny jsou vyschlé, poněvadž už nepotřebuješ ukájet svou žízeň jejich vodou. Piješ z pramene Života, který vyvěrá z Tvého srdce: "Z řeky živé vody, jasné jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a trůnu Beránkova" (Zj 22, 1).

Tvé hradby jsou koruna z jaspisu, vsazená na Tvou hlavu, Tvá rubínová cimbuří jsou prsteny, které Ti vložil na prst Snoubenec. Každou Tvou nevěrnost označil drahokamem, v očekávání dne, kdy Ti nabídne věčnou Smlouvu, rudou jako krev.

Tehdy: "Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe." (Iz 62, 5)

Tvé brány jsou ze vzácných perel, z dvanácti izraelských kmenů, plody tichého a skrytého utrpení, které umožňují všem národům vstoupit do Tvého světla:

"A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království." (Lk 13, 29)

Ti, kdo žebrali o Lásku, nenastaví už ruku k Tvým dveřím, ale vejdou do Beránkova svatebního města: "V onen den, je výrok Pánův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž jsem zle naložil. (...) A Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Siónu od nynějška až na věky." (Mich 4, 7)

Ve Tvých příbytcích, natlačených těsně vedle sebe, bydlí lidé všech ras, kteří uslyší opěvovat Boží divy každý ve svém jazyku.

Tvůj zbořený chrám, na který zlatá kopule nemůže dát zapomenout, povstane opět. Bude se lesknout Boží Slávou, bude to "cosi jako safírový kámen; bude to podobné trůnu, bude navrchu postava, která má podobu člověka." (srv. Ez 1, 26)

"Pán, Bůh vševládný - to je jeho chrám." (Zj 21, 22)

A vedle něho obětovaný Beránek, jehož krev byla prolita za mnohé, bude stát na hoře Siónu.

Tvá "zeď nářků" se změní v "zeď radosti", a její kameny, tak často s bolestí líbané, budou pokryty polibky Ženichovými. Dívky tam budou vesele tančit a mladí muži ponesou v náručí knihu života, kterou otevře Lev z Judova kmene, Davidův výhonek. Na čele starců bude zářit jméno Pána na "teffilinech". A bez konce budou zaznívat zpěvy soboty všech sobot.

Tvé zvonice, které se pyšně vypínají, jako kdyby se každá snažila být největší, zastrčí svůj šíp a stanou se maličkými jako dítě, aby mohly vejít do království nebes.

Tvůj kostel v Getsemani, který zavírá neúprosně své dveře na sklonku dne, i o Zeleném čtvrtku, a zakazuje přátelům Ženicha bdít jednu hodinu s ním, stane se přívětivou kaplí, místem uzdravení pro všechny, které svírá úzkost.

Tvé večeřadlo, kde se Beránek poprvé obětoval a kde se neslavívala žádná eucharistie, bude znít nebeskou liturgií k oslavě Krista, naší "Paschy" (velikonočního Beránka).

"Via Dolorosa" ponechá průchod radostnému průvodu, který ponese na ramenou palmy a ratolesti a bude provolávat "Tomu, který přichází ve jménu Pána."

Tvůj kostel svatého Hrobu, který se stal k hanbě všech křesťanů místem hádek a různic, se dočká, že se na vrcholu Golgoty budou rozpínat větve stromu života. Jeho ovoce je pozvedne z jejich pádů a listí jim přinese uzdravení.

Tvá obloha, za svítání tak často zachmuřená, jako bys procital ze zlého snu, bude průzračně jasná a čistá, protože už nebude noc na věky věků.

"Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jako světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jako pochodeň." (Iz 62, 1)

Etienne Dahler, Jeruzalém v dějinách spásy, Karm. nakl. 1993

 

Vyvolený národ

Jak mám rozumět tomu, že nějaký národ byl vybrán Bohem? Když otec nebo matka miluje jedno ze svých dětí víc než jiné, nikdo neřekne, že je to v pořádku. Takové upřednostňování v lásce neprospěje nikomu, ani tomu dítěti. Jestliže tedy Bůh vyvolil nějaký národ, miluje ho více než jiné, a to znamená, že ostatní miluje méně. Nehledě na to, že vyvoleného to může vést k pýše a vyvyšování se nad jinými, a není divu, že takové vyvolení bude jiné dráždit. Takové úvahy mě napadají v souvislosti s naukou o vyvoleném národě. Někdy si myslím, že pocit vyvolení vychází z infantilního považování se za pupek světa a musí být v procesu duchovního vývoje překonáno. Ale nechci hřešit pýchou, protože vím, že tato nauka má svůj původ v Písmu svatém. (dotaz čtenářky)

Pramen mnohých náboženských neporozumění a obtíží spočívá v tom, že Boha si představujeme příliš po lidsku. Vezměme například poznání světa, kterým se zabývají fyzikové a astronomové. Nejde jen o to, že Bůh - narozdíl od těch učenců, kteří toho tolik vědí o materiální stránce - ví o něm všechno a nic pro něj není tajemstvím. Rozdíl mezi lidským a Božím poznáním spočívá hlavně v tom, že lidé poznávají to, co již existuje, zatímco Boží poznání je tvůrčí. Tím, že poznává, povolává k existenci.

Analogická propast je mezi láskou, kterou miluje Bůh, a láskou lidskou. Říkáte, že rodiče by neměli milovat žádné dítě více než druhé. Ale uvědomme si, že rodičovská láska se sklání nad dítětem takovým, jaké už je - s určitou povahou, dispozicemi a schopnostmi. Když rodiče milují všechny své děti stejně, v teple jejich lásky se rozvine a ukáže neopakovatelnost každého dítěte. Ale ta různost jejich osobitosti a schopností je tu proto, že Bůh každé z těch dětí zahrnuje svou láskou jiným způsobem.

Než se tedy budeme zabývat tajemstvím vyvolení celého národa, zastavme se na chvíli u darů, které nám Bůh dává v rovině přirozené. Někdo byl například obdařen vnímavostí k tónům a smyslem pro rytmus srovnatelně s Chopinem. To on obdržel ten dar, jeho obohacuje, ale zároveň ho nedostal jen sám pro sebe. Z jeho daru, pokud ho nepromrhá, bude mít užitek mnoho lidí. A teď si představme člověka, který je také hudebně nadaný, i když ne v takové míře, a když vidí úspěchy prvního, užírá se závistí. Říkáme na to: malý člověk! A máme pravdu. Je malý, ale ne proto, že ho Pán Bůh stvořil s menším nadáním než tamtoho. Stal se malým díky svému egocentrismu, který mu nedovoluje těšit se z velkého díla - a to jenom proto, že on sám není autorem! A co víc, žárlivost pustoší jeho vlastní schopnosti. Nepochybně je také obdařen velkými dary, pouze jinak. Žárlivost ale brání rozpoznat v sobě tyto schopnosti a ztěžuje jejich rozvoj.

Rovněž onomu géniovi může chybět moudrost. Může např. svou tvořivost postavit výše než dobro svých dětí. Nebo se nechat unést pýchou a považovat se za lepšího a hodnotnějšího člověka než jiní. Nebo může připisovat svůj dar sobě samému. "Co máš, co bys nebyl dostal?" říká na to apoštol Pavel. "A když jsi dostal, proč se chlubíš, jako bys nedostal?" (1 Kor 4, 7).

Ale vraťme se k vaší otázce. Boží vyvolení se vždy týká lidské spásy. Někteří lidé se pohoršují: "Proč Bůh vybral Izraele a ne nějaký jiný národ? Ostatně nejspravedlivější by bylo, kdyby žádný národ neupřednostňoval." Takové námitky svědčí o zásadním neporozumění samotné idei vyvolení. Proto se nebudeme urputně snažit odpovědět na tyto námitky, ale spíše vysvětlit, co znamená samotné vyvolení.

Boží vyvolení je odpovědí na lidský hřích. Když bylo celé lidské pokolení pro svůj hřích zasaženo temnotou, takže nepoznávalo Boha a propadlo morální zkáze, tehdy si Bůh vyvolil Abrahama a dal se mu poznat natolik, že se stal jeho ctitelem a člověkem spravedlivým. Ze strany Boha to nebyl momentální vrtoch, ale hluboký úmysl lásky vůči celému lidskému rodu, nejen vůči Abrahamovi a jeho potomkům. "Všechny národy země budou požehnány skrze tebe a tvé potomstvo," svěřil se kdysi Bůh Abrahamovi se svými záměry (Gn 28, 14). Skrze Izrael, potomstvo Abrahamovo, se měla šířit znalost o Hospodinu po celé zemi. Ne prázdná věda o Bohu, ale znalost, která se realizuje láskou k němu a ve věrnosti jeho přikázáním. "Pánova sláva se rozzářila nad tebou!" - předpovídá prorok Izaiáš budoucí proměnu Jeruzaléma. - "Neboť temnota zahaluje zemi a hustý mrak obklopuje národy, a nad tebou září Pán. Do tvého světla přijdou národy, králové do jasu, jenž nad tebou vzejde." (Iz 60, 1-3).

Proč se dal Bůh bezprostředně poznat jenom Abrahamovi a jenom Izraelovi, a ne všem národům? Protože takové už jsou úradky Boha Pravdy, že mu nesmírně záleží na duchovní zralosti každého z nás a zároveň na tom, abychom se vzájemně milovali. Kdybychom mohli zvítězit nad temnotou hříchu vlastními silami, Bůh by nepřišel se svým vykoupením do lidské historie, ale trpělivě by čekal, až sami dojdeme k obrácení a k němu upneme celou svoji touhu po lásce. Protože jsme však nebyli s to sami ho poznat a milovat, Bůh se rozhodl, že se dá poznat některým z nás, abychom si pak už pomáhali vzájemně vyjít z temnoty do světla.

Jestli by si nemohl k takovému poslání vybrat jiné lidi a jiný národ? Mohl. Proč si vybral právě tenhle národ? Protože tak se mu zalíbilo... (Dt 7, 7n).

Z perspektivy toho, co Bůh učinil lidem v Ježíši Kristu, už víme konkrétněji, v čem spočívalo poslání Izraele. Abraham, Mojžíš, proroci a celý Izrael byli Božími nástroji, které připravovaly lidství na přijetí Syna Božího. Naše lidská přirozenost se otvírá moudrosti a lásce postupně. Bůh se přizpůsobil této vlastnosti naší přirozenosti a postupně prohluboval dar poznání sebe, až se nám nakonec dal poznat skrze svého jednorozeného Syna, skrze jeho evangelium, kříž a zmrtvýchvstání.

Když se stal Emanuelem, Bohem s námi, bezprostředně se dal poznat pouze některým, jak je pro něj obvyklé. Ale tak jako kdysi Abraham nebo Izrael nebyl obdařen poznáním Boha jen kvůli sobě, tak se apoštolové nestali svědky Ježíše Krista a posluchači jeho Dobré zvěsti jen kvůli sobě, ale kvůli všem národům. Byli k tomu vyvoleni. "Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý." (Jan 15, 16)

Není to přeci tak, že světlo Zmrtvýchvstalého Krista automaticky naplnilo celou zemi poznáním Boha. Dokonce i ti, kteří v něho uvěřili, přijali křest a krmí se jeho tělem, rostou dále v poznávání Boha. Mluvím o té znalosti, jejímž cílem bude plnost lásky k Bohu a k bližním. Ale díky Kristu a jeho zmrtvýchvstáním byly položeny základy, aby se poznání Boha mohlo šířit mezi všemi národy. Lidem vyvoleným k tomuto poslání je církev. "Jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svatý lid, národ Bohu patřící jako vlastnictví, abyste hlásali mocné skutky toho, který vás vyvedl ze tmy ke svému podivuhodnému světlu," říká apoštol (1Petr 2, 9). Dělit se o toto světlo můžeme jen v takové míře, nakolik jsme jím sami prosvětleni.

Dar víry v Krista je rovněž nezasloužený, tak jako kdysi dar vyvolení Krista zprostřed jiných národů. "Podívejte se, bratři, koho si Bůh povolává: není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Bůh vybral právě to, co je bláznovstvím v očích světa, aby zahanbil moudré, co je neurozené, aby ponížil mocné..." (1 Kor 1, 26-29). Podobnost tohoto textu s citovaným úryvkem z Deuteronomia je nápadná.

Církev je povolána k šíření poznání Boha mezi nevěřícími (má být svátostí spásy světa, jak to formuluje poslední koncil), ale protože poznání Boha nás, věřících, je stále příliš nízké, máme být zároveň svědky víry sobě navzájem. Proto v církvi je to podobné jako ve vyvoleném národě Starého zákona: Bůh je nejen věrný svému vyvolení, ale milost vyvolení stále znovu oživuje a rozlévá na ostatní lidi. Tak jako v Izraeli vybíral proroky, bohabojné krále nebo jiné spravedlivé, aby byli znamením obrácení pro všechny, stejně uprostřed vyvoleného lidu nového zákona vybírá některé milostí zvláštní horlivosti nebo zvláštního povolání kvůli duchovnímu dobru pro všechny. Jestliže byla taková milost udělena mně nebo vám, jistě ne proto, abychom se vyvyšovali nad jiné - známe přece svou hříšnost a nehodnost - ale abychom se s radostí dělili o Boží světlo s jinými.

Pravda o vyvolení církve někdy vedla křesťany k tvrzení, jako by Izraeli byla milost vzata. Tehdy jsme podobni těm starozákonním lidem, kteří z radosti nad svým vyvolením vyvozovali zavržení jiných. Boží slovo zdůrazňuje, že vyvolení kohosi nejenže neznamená odvržení jiných, ale naopak je darem pro všechny. Zrovna tak vyvolení církve v žádném případě neznamenalo odvržení Izraele. Jak říká apoštol Pavel: "Pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná" (Řím 11, 28n).

Jacek Salij

Nadzieja poddawana próbom, W drodze, Poznaň 1995,
přeložila Eva Fuchsová

 

"Náš otec je Abraham"

(Smlouva s Abrahamem jako společné východisko těch, kteří uvěřili Hospodinu)

Petr Beneš

"Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on," napomíná Pán Ježíš některé příslušníky svého národa. Určitě ne všechny, a už vůbec ne pro jejich příslušnost k národu, k němuž sám patřil. Jeho slova míří dodnes proti všem věřícím, jimž chybí to, co je dělá věřícími - skutečná, probolená víra v Hospodina, který se už Abrahamovi smluvně zavázal smlouvou lásky, že naplní jeho nejvnitřnější tužby. Vyvolením Abrahama a smlouvou s ním začíná ona dlouhá cesta vyvolení lidu milého Bohu, na kterou jsme vstoupili i my.

Vyvolený národ je národem smlouvy. To, co jej odlišilo od všech okolních národů a díky čemu i ve všech pronásledováních přetrvala jeho identita, je právě jedinečné Boží vyvolení, potvrzené darem smlouvy s Hospodinem. Smlouva byla a je východiskem naděje, důvěry v naplnění Božích příslibů, jí se stal Izrael Pánovým zvláštním dědictvím. Skrze ni pak měl nést Boží požehnání všem národům.

Podstatou oné smlouvy je Boží láska toužící přivést člověka do společenství s Bohem. Bůh jako Pán a dárce života zaručuje svou autoritou naplnění nejvnitřnějšího cíle člověka a stanoví mu cestu, po které lze k tomuto cíli dojít. Nový zákon, nová smlouva pak tuto cestu naplňuje, zosobňuje, uskutečňuje v životní cestě Ježíše Krista, dovršené smlouvou v jeho krvi na kříži.

Historický kontext
Smlouvu mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem nelze chápat mimo dobový a kulturní kontext. Hebrejské slovo berít označuje v Starém zákoně obecně závazné a v jistých pevných formách uskutečněné dojednání mezi dvěma stranami. Toto dojednání má být zdrojem jistoty pro budoucnost při dodržení stanovených podmínek. Smlouvy, které znal svět Předního Orientu, byly uzavírány jak mezi rovnými partnery (sourozenecké, manželské, přátelské), tak mezi partnery nerovnými - sem patří vazalské smlouvy, jimiž se silnější kmen či národ zavazoval chránit slabšího, který mu za to měl sloužit. Smlouvy na Předním Orientě v době starozákonní měly většinou pevně stanovený obřad, tedy jakési symbolické, viditelné potvrzení, na něž se člověk mohl ve vzpomínce vždy s jistotou odvolat. Tyto obřady bývaly doprovázeny slavnostní přísahou. Častým obřadem bylo roztětí obětního zvířete na dvě poloviny, mezi nimiž procházeli oba partneři a pronášeli klatby proti tomu, kdo by smlouvu porušil. Na stvrzení dohody pak byly vztyčovány stromy nebo kamenné sloupy. Je dobré aspoň v obrysech to znát, abychom mohli lépe porozumět mnoha obrazům ze Starého zákona, a hlavně abychom dobře pochopili souvislosti provázející onu vrcholnou smlouvu - smlouvu mezi Bohem a člověkem.

Smlouva mezi Bohem a člověkem
Je to smlouva mezi absolutně nerovnými partnery - Stvořitelem a jeho výtvorem. Jde tu tedy vždy o Boží iniciativu, o dar smlouvy. Dar ovšem předpokládá svobodu přijmout ho (proto naplnění každé smlouvy s Bohem předchází osvobození člověka k její realizaci) a zodpovědnost. Člověk je už samotným aktem smlouvy vybaven k tomu, aby ji mohl dodržet. Dodržení smlouvy má vlastně smysl jen pro něj, neboť Bůh službu nepotřebuje. Je tedy každá smlouva s Bohem vlastně darem naplnění vlastního života. Ze strany Boha není smlouva mezi ním a člověkem ničím podmíněna, Bůh je neomezený a jeho dar je zcela svobodný. Jeho slovo platí vždy. Naopak podmínky, jimiž zavazuje člověka, nejsou něčím, co Bůh vyžaduje pro sebe, ale jsou ukazatelem na cestě k naplnění smlouvy. Smlouva s Bohem se přijímá vírou. Proto při jejím naplňování dochází k napětí, kterým se víra pročišťuje. Bůh nedává nutně nějaká zvláštní znamení, často naopak jako by zvyšoval nejistotu, aby v člověku vzbudil důvěru, jíž se smlouva už teď a tady stává skutečností. Vyvolený národ a každý člověk povolaný k smlouvě s Bohem bude stát znovu a znovu před faktem, že pro malou víru není schopen přijmout to, co mu Bůh touží dát. Plné přijetí smlouvy je darem nového srdce, nového stvoření, které se definitivně uskuteční v Kristu Pánu. Hovoříme-li o Izraeli jako národu smlouvy, máme obvykle na mysli onu základní smlouvu na Sinaji. Ale tato smlouva má svou prehistorii a svou postupnou realizaci v dalších dějinách až po své naplnění v nové smlouvě srdce. Celý Starý zákon - od stvoření po prorocké vize nového Sinaje - je vlastně dějinami smlouvy, vztahu Boha a člověka. Konečná teologická redakce posvátných knih tento vývoj zdůraznila.

Smlouva s Abrahamem
Zvláštní místo i z hlediska židovsko-křesťanského dialogu zaujímá ve Starém zákoně smlouva s Abrahamem. Zde začíná cesta vyvoleného národa k zaslíbené zemi, zde se naznačuje rozšíření tohoto požehnání na další národy. Proto se na Abrahama jako otce těch, kteří uvěřili Bohu, bude moci odvolávat jak Starý, tak Nový zákon. Okolnosti této smlouvy se staly přímo jakýmsi prototypem, předobrazem cesty víry. Půjde o to, zda ti, kdo se hlásí k Hospodinu, jsou opravdovými Abrahamovými dětmi, jejichž rozlišovacím znamením je právě víra, či se za ně jen prohlašují na základě vnějších skutků. Zaslíbení daná Abrahamovi především pro jeho vlastní potomstvo se šíří i na všechny jeho syny duchovní. Bůh začíná v případě Abrahama jednat skrze jednotlivce. Teprve později, na základě této smlouvy a vykročení, bude uzavřena smlouva s celým národem vzešlým z Abrahamova potomstva. Je tu krásně vidět, že ona smlouva srdce, o níž mluví proroci (a která s námi byla uzavřena v Duchu svatém), nebyla něčím zcela novým - že Boží působení začíná v srdci jednoho každého člověka a skrze ně může být rozšířeno na další.

Vyjdi! Obětování svých jistot.
Na počátku smlouvy s Abrahamem je Boží výzva - vyjdi, odejdi - jako pozvání k něčemu zcela novému. Boží odpovědí na tragédii lidské rodiny, popsanou v prvních kapitolách Genesis, je novost situace, nové zaslíbení, nová perspektiva. Po této počáteční výzvě následují přísliby. Tedy Abraham musí nejprve odejít, vyjít, aby se přísliby mohly naplnit. V opačném případě by nikdy nevyšel ze své sebezajištěnosti. Abrahamovi je přislíbena země, to, že bude otcem velkého národa a že se stane požehnáním pro všechna pokolení (náznak universalismu této smlouvy). Jsou to vlastně přísliby vycházející z nejhlubších tužeb a hodnot polokočovného národa - potomstvo a půda. Samy o sobě tedy tyto přísliby nejsou ničím mimořádným. Co je mimořádné, je iniciativa Boží. Je to Bůh Abrahamův, který je způsobí, který nečekaně zasáhl do Abrahamova života a to právě skrze Abrahamovy nejhlubší tužby. Aby mohl Bůh jeho tužby splnit, musí Abraham vyjít, odejít. Bůh přitom nevysvětluje, jak svá zaslíbení splní, což ještě zvyšuje Abrahamovo očekávání, ale i strach z nesplnění. Začíná tvrdý vnitřní boj, kterým má být potvrzena počáteční odpověď důvěry. Abraham je víc a víc veden k tomu, aby existenciálně přijal jedinečnou a svrchovanou Boží iniciativu. Všimněme si, že Abraham už by raději rezignoval a přijal jakési postranní naplnění své touhy skrze levobočka Izmaela. Bůh ale chce naplnit své přísliby opravdově a nejhlouběji. Abraham však stále oživuje svou počáteční důvěru. A to je mu připočteno za zásluhu. Když se Abraham táže Hospodina, jak mají být přísliby naplněny, odvolává se Hospodin na svou svrchovanou moc jako ten, který vyvedl Abrahama z chaldejského Uru. Používá se tu stejné sloveso jako pro vyvedení z Egypta. Bůh se představuje jako ten, kdo vyvádí ke svobodě, kdo pomáhá člověku skutečně se narodit. V hebrejštině se sloveso opustit často používá i pro vyjádření opuštění matčina lůna (srovnej obraz křtu v křesťanství).

Viditelné stvrzení smlouvy
Na stvrzení svých příslibů uzavírá Hospodin s Abrahamem smlouvu stvrzenou obřadem, na který se Abraham ve vzpomínkách bude moci vždy s jistotou odvolat. Je zajímavé, že při popisu pocitů ohromeného a bázní proniknutého Abrahama se objevuje stejné slovo, které se používá i při popisu situace stvoření ženy z Adamova žebra. I to může vyvolat dojem, že tu jde o něco zásadně nového. Na potvrzení smlouvy pak mezi dvěma polovinami rozťatého zvířete prochází nádoba s dýmajícím ohněm, symbol Jahva. Jahve prochází sám - je to smlouva jednostranné iniciativy, smlouva daru. Od Abrahama se vyžaduje "jen" důvěra.

Přines mi v oběť Izáka!
Smlouva je tedy jednoznačně stvrzena, Abrahamovi a Sáře se pak narodí Izák - a přesto největší zkouška, podmiňující ze strany Abrahama další naplnění příslibů, má teprve přijít. Výzva obětovat Izáka má Abrahama skutečně osvobodit pro to, aby se stal nositelem zaslíbení. V požadavku obětovat Izáka nejde o novou smlouvu, ale vlastně o jakési zopakování. Bůh nepřislibuje nic nového, chce jen Abrahama učinit svobodným i od každé touhy, a tak paradoxně schopným smlouvu nést. Jde o to, zda Abraham má svobodu ke splnění příslibů, zda předpokládaná "láska" k Izákovi není překážkou svobodné Boží iniciativě. Abraham se má osvobodit od dusícího lpění na své touze. Zkouška obětování je zkouškou dospělosti Abrahama. Zaslíbení jemu daná mají sloužit dalším pokolením, a k tomu je potřebná naprostá svoboda.

Pokračování historie smlouvy
Smlouvou s Abrahamem začínají v Bibli dějiny vyvoleného národa. Předchozí kapitoly knihy Genesis líčící stvoření světa (jež je vlastně jakousi první a základní formou smlouvy Boha s člověkem), pád člověka (teologické vysvětlení palčivě zakoušené zkušenosti zla a narušenosti), který je líčen jako porušení počáteční smlouvy, rozmach nepravostí, Boží trest a zaslíbení obnovy a Boží věrnosti milosrdenství ve smlouvě s Noemem vznikly až mnohem později a mají dokreslit univerzální nároky Boha Izraele jako všemohoucího Stvořitele. Na smlouvu s Abrahamem navazuje i ústřední smlouva v dějinách vyvoleného národa, jíž byl tento národ jako zvláštní lid Hospodinův vlastně zformován - smlouva na Sinaji. Davidovská smlouva slibující v mesiánském proroctví trvalou vládu Davidova potomka a rozšíření Božího požehnání, jež jako prvý přijal Abraham, i na další národy, pak posouvá postupně definitivní naplnění abrahamovských příslibů až do jakéhosi ještě nejasně tušeného eschatologického horizontu. Narozdíl od Abrahama národ na cestách zkoušky často neobstál, zklamal počáteční důvěru a lásku.

Proroci pranýřují tento stav, ale zároveň se neúnavně odvolávají na Hospodinovu věrnost. Hospodin sám má způsobit naplnění oněch slibů, když po všech nutných trestech a zkouškách stvoří člověku nové srdce, schopné milovat Boha a otevřené nové, univerzální smlouvě se vším obnoveným stvořením. V nejmladších prorockých a mudroslovných knihách Starého zákona se tak naplnění zaslíbení stává stále více záležitostí duchovního Izraele, nového Jeruzaléma - a má mít platnost definitivní a všeobecnou.

Nová smlouva
Pro křesťany je pak definitivním naplněním všech Božích příslibů nová smlouva v Ježíšově krvi. Je velice citlivou otázkou, jak interpretovat novost této smlouvy. Abrahamův krok důvěry, jímž se začala realizovat Boží zaslíbení, se může stát vhodným společným východiskem. Ukáže se pak, že nová smlouva není nějakým průlomem do smlouvy staré, ale že je v ní pevně zakořeněna, že jsme společně ušli obrovský kus "abrahamovské" cesty a že ona novost znamená dovršení, naplnění, zosobnění smlouvy starozákonního lidu, bez jehož souhlasu, nasazení a utrpení by nebyla možná.

Přivlastnit si ovoce Božího zaslíbení lze totiž jedině vírou, která je poznávacím znamením pravých Abrahamových synů. Nejsme výhradními vlastníky smlouvy, ale jejími spoludědici. Objektivně jsme ji přijali v jejím naplnění, završení v Kristu. Ale subjektivně musíme projít stejnou cestou víry, kterou prošel Abraham. Bůh v Kristu překročil i ty nejkrásnější představy Abrahama a jeho potomstva. Aby toto řešení mohlo ale vstoupit takhle plně i do našeho života, musíme vyjít, otevřít se mu, musíme v sobě nechat znovu žít celý ten příběh, jejž nám dodneška zachovala židovská tradice.

Literatura:
Kolarcik, M.: Zmluvy v Starom zákone, Bratislava, Teologický inštitút sv. Alojza Spoločnosti Ježišovej na Slovensku, 1994
Léon-Dufour, X. a kol.: Slovník biblické teologie, Velehrad- Křesťanská akademie, Řím, 1991

 

Izrael v datech

17. století př. n. l.- patriarchové
Abraham, Izák a Jákob v zemi izraelské, zaslíbení dané Abrahamovi a potvrzené jeho potomkům: "A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou" (Gn 17, 8), odchod do Egypta.

13. - 12. stol. př. n. l. - exodus
Po 400 letech v Egyptě Mojžíš vyvádí lid zpět do země izraelské. Přijetí Desatera na hoře Sinaj, 40 let putování pouští. Dodnes tyto události připomínají svátky: pesach (vyjití z Egypta), šavuot (dar zákona) a sukkót (svátek stánků).

1020 - 930 př. n. l. - monarchie
Králové Saul, David, Šalomoun - postavil první chrám v Jeruzalémě

930 - 586 př. n. l. - rozdělené království
Severní Izrael a Juda

722 př. n. l. - pád Samaří
Severní Izrael zničen Asýrií, obyvatelstvo odvlečeno do zajetí.

586 př. n. l. - pád Jeruzaléma
Babyloňané dobyli Judsko, zničili chrám, většinu obyvatel odvedli do zajetí. 586 - 538 př. n. l. babylonské zajetí.

538 - 142 př. n. l. - perské a helenistické období
Podle dekretu perského krále Kýra se Židé mohli vrátit zpět do své země a do Jeruzaléma, vybudování Druhého chrámu, nadvláda perská (538 - 333 př. n. l.) a později helenistická (Ptolemaiovci a Seleukovci). 166 př. n. l. revolta proti syrským Seleukovským vládcům (Juda Makabejský), vyčištění a znovuzasvěcení chrámu (svátek chanuka).

142 - 63 př. n. l. - Hasmoneovci
Politická a náboženská autonomie pro Judsko, po roce 129 dokonce úplná samostatnost, rozkvět židovského národa.

63 př. n. l. - 313 n. l. - Římané
Země se postupně stala poddaným státem římského impéria, stále přísnější římská nadvláda, revolta proti Římanům (r. 66) skončila totálním zničením Jeruzaléma a Druhého chrámu Titem (70 n.l.) a zlomením židovského odporu v Masadě (73 n.l.). 132 n.l. revolta Šimona Bar Kochby, na krátký čas znovu získán Jeruzalém, po třech letech definitivní porážka, Jeruzalém rozorán, země přejmenována na Syria Palestina a Jeruzalém na Aelia Capitolina.

313 - 663 - byzantská nadvláda
Poté, co císař Konstantin přijal r. 313 křesťanství, se země stala převážně křesťanskou, vznikají křesťanské chrámy a kláštery. Židé nesmějí vlastnit majetek a do Jeruzaléma smějí vstoupit pouze jediný den v roce oplakávat zničení chrámu.

636 - 1099 - arabská nadvláda
Země pod vládou kalifů z Damašku, později z Bagdádu a z Egypta, obnova židovského osídlení v Jeruzalémě, dovolení žít "pod ochranou" muslimské většiny, později vzrůstající problémy a diskriminace Židů, která vedla k odchodu většiny ze země, zůstává jen hrstka.

1099 - 1291 - křižácké období
Křižácké výpravy se pořádaly na výzvu papeže Urbana II. k dobytí Svaté země z rukou nevěrců, v červnu 1099 dobyli křižáci Jeruzalém. Masakr většiny tamního nekřesťanského obyvatelstva, křižáci vládli z opevněných hradů, země se nestala křesťanskou.

1291 - 1516 - Mameluci
Země se stala zapadlou provincií s vládou v Damašku, Jeruzalém v troskách, malá a chudobná židovská komunita.

1517 - 1917 - Otomanská říše
Zemi vládnou Turci z Konstantinopole, administrativně připojena k damašské provincii. Na počátku jejich vlády žilo v zemi asi 1000 židovských rodin, jejich podmínky se postupně zlepšovaly, což podporovalo přistěhovalectví: v polovině 16. století tam již žilo asi 10 tisíc Židů, od r. 1880 měl Jeruzalém židovskou většinu. Začíná sionisticky motivované přistěhovalectví z Evropy, zvláště východní, v r. 1914 žilo v zemi asi 85 tisíc Židů.

1918 - 1948 - Britská správa
Po vítězné válce svěřila Společnost národů v r. 1922 Británii tzv. Mandát pro Palestinu a pověřila ji vytvořením podmínek pro vznik židovského domova na území, s nímž je tento národ historicky spjat. R.1922 vytvořila Británie z části Mandátu (asi 75% území) arabský emirát Transjordánsko (dnes Jordánsko) a zabránila Židům, aby se tam usazovali.

Vlny přistěhovalců:
1919-1923: asi 35 tisíc Židů z Ruska, 1924-1932: 60 tisíc převážně z Polska, 30. léta: 165 tisíc převážně z Německa.

Židé i Arabové měli v rámci britské správy dovoleno spravovat své vnitřní záležitosti. Vlny arabského nacionálně motivovaného násilí proti Židům vedly r. 1937 Británii k návrhu dalšího rozdělení území, podle něhož by na území západně od řeky Jordánu měly vzniknout dva státy, jeden židovský a jeden arabský; Židé návrh přijali a pověřili Jewish Agency jednáním s britskou vládou o jeho realizaci, Arabové návrh důsledně odmítali.

1939-1945 - holocaust
Během druhé světové války se nacistické Německo pokusilo systematickým způsobem zlikvidovat celý židovský národ. Zahynulo na 6 milionů Židů, z toho 1,5 milionu dětí.

1945-1948: Britská správa
Po válce ještě zpřísnila omezení židovského přistěhovalectví do země. Židé vytvořili ilegální imigrační síť; během tří let se podařilo tajně dopravit do země 85 tisíc osob, které přežily holocaust. Británie zahájila námořní blokádu a ostrahu hranic a zadržené osoby vracela zpět.

1948
29. 11. 1947 hlasovalo Valné shromáždění OSN pro rozdělení území západně od Jordánu na dva státy, židovský a arabský.

14. 5. 1948 skončil britský mandát a byl vyhlášen Stát Izrael.

15. 5. zahájily spojené armády Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku invazi proti Izraeli, během 15měsíční Války o nezávislost zahynulo 6 tisíc z celkových 650 tisíc židovských obyvatel. Československo jako první stát světa porušilo nařízené embargo na dovoz zbraní do oblasti Blízkého východu a poskytlo Izraeli zbraně. Válka skončila příměřím, hranice odpovídaly postavení armád na konci konfliktu. Další války následovaly v letech 1956, 1967 a 1973. Izrael při nich v sebeobraně zabral území Sinajského poloostrova, Gazy, Judska a Samaří a celé město Jeruzalém. Jeruzalém byl prohlášen za "navěky nedělitelné hlavní město Izraele", ostatní území jsou pod dočasnou izraelskou správou do uzavření příslušných mírových dohod.

Skupiny obyvatel žijící v Izraeli:
Aškenázští židé - původem ze střední a východní Evropy (Aškenaz - středověké židovské označení Německa). Většina přišla do země v 19. a v první pol. 20. stol. Stáli u zrodu sionismu, tvořili první generaci vůdců Státu Izrael.

Sefardští židé - potomci španělských židů (Sefarad je v biblické hebrejštině Španělsko), kteří se po vyhnání ze Španělska roku 1492 usadili v Holandsku, Itálii, Řecku a Turecku.

Orientální židé - pocházejí z islámských zemí severní Afriky a Blízkého východu, někteří pocházejí z Izraele.

Lze mezi nimi rozlišit ultraortodoxní, ortodoxní, liberální a nepraktikující židy. Zvláštní skupinu tvoří tzv. mesiánští židé, kteří přijímají Ježíše jako Mesiáše.

muslimové: Arabové (sunnitští) - 660 000 (78% nežidovského obyvatelstva)

křesťané: 100 000 (12%)

drúzové: 72 000 (8%)

 

Židovský chrám

Pavel Konzbul

Existuje tajemné pouto mezi Ježíšem a židovským chrámem. Kristus je satanem pokoušen na vrcholu chrámu, dále je znám Ježíšův výrok, pro který byl také odsouzen: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej opět postavím." Když Spasitel umírá na kříži, jedním ze znamení svědčících o nástupu nového řádu je roztržení chrámové opony. Židovský chrám tak ztrácí své určení, protože je vybudován chrám nový, Kristovo tělo - církev. Přesto ale zůstává spolu s úmluvou jednou z podstatných skutečností Písma a jedním z klíčových pojmů jeho výkladu.

Boží přítomnost v jeruzalémském chrámu je obdivuhodnou skutečností. Bůh navazuje vztah nikoli s jednotlivci, ale s celým společenstvím Izraele. Chrám má za úkol být kvasem jednoty pro všechen lid, shromážděný kolem svého Boha a krále. Jeho dějiny lze rozdělit na tři periody: období Šalomounova chrámu, období chrámu zbudovaného Izraelity po návratu z babylonského zajetí a období chrámu postaveného Herodem Velikým. Doba existence chrámu platí v židovské tradici za tak významnou, že se podle ní řídí v některých biblických knihách i dělení času.

Šalomounův chrám
Po celých třicet let, kdy vládl král David v Jeruzalémě, v něm klíčil velkorysý plán postavit příbytek pro Boha. Svěřil se s tím proroku Nátanovi a Boží odpověď byla překvapivá: "Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky" (2 Sam 77, 13) Nemůže-li David stavět, tak alespoň stavbu plánuje, kupuje pozemek (srov. 2 Sam 24, 18) a připravuje stavební materiál.

Za vlády jeho syna krále Šalomouna se začíná s vlastní stavbou. Asi 80 tisíc lidí pracuje na staveništi, zatímco dalších 10 tisíc poráží v libanonských kopcích mohutné cedry, které jsou potom vlečeny až k moři. Odtamtud se vzácné stromy plaví v podobě vorů do přístavu Jaffy, odkud jsou přiváženy do Jeruzaléma. Kameny z izraelských lomů jsou svěřeny odborníkům, Féničanům. Syrský král Chiram dokonce vyšle k Šalomounovi nejlepšího slévače ze své říše, který začíná s výrobou bohoslužebného nářadí. Za vedení tří tisíc zkušených mistrů byla stavba chrámu v roce 960 př. Kr. po sedmiletém úsilí dokončena a celkem se na ní podílelo asi 150 tisíc lidí (srov. 2 Kron 2, 17)

Nový chrám, nazývaný dům jména Hospodina, který stál na severovýchodním návrší Jeruzaléma, kde se dnes tyčí mešita al-Aksa a Skalní dóm, je popsán v šesté kapitole První knihy Královské. Jeho svatyně měla tři části. Vstupní část tvořila předsíň s dvěma velkými měděnými sloupy po stranách vchodu. Levý sloup se nazýval Boaz a pravý Jachin. O jejich významu a smyslu se vedou do dnešní doby spory. Snad to byly kadidlové oltáře obrovských rozměrů, nebo symboly věčnosti Davidovy dynastie.

Z předsíně se vstupovalo do svatyně o rozměrech asi 20x10x15 metrů, kde se konávaly slavné obřady. Její velkolepou ozdobou bylo obložení z cedrových a cypřišových desek s ornamenty potažených zlatem. Ve svatyni bylo deset zlatých svícnů po pěti na každé straně, jejichž světlo hořelo ve dne i v noci. Dále zde byl oltář vonných obětí, stůl předkladných chlebů a řada honosných liturgických předmětů. Do této svatyně směli vstoupit jen kněží, když obětovali Bohu kadidlo a další oběti. V ní se zdržoval také prorok Izaiáš ve chvíli svého povolání (srov. Iz 6, 1-4), nebo Zachariáš, když se mu zjevil anděl, aby mu zvěstoval narození jeho syna Jana Křtitele (srov. Lk 1, 8-11). Svatyně byla oddělena od další části chrámu, tzv. velesvatyně, dveřmi a později v době Ježíšově chrámovou oponou.

Srdce chrámu tvořila velesvatyně, což byla krychle o straně 10 m, údajně obložená zlatem, která neměla žádné okno, protože "Hospodin praví, že bude přebývat v mrákotě" (1 Král 8,12). Ve velesvatyni byla uložena archa úmluvy se dvěma deskami zákona, jako symbol milostné přítomnosti neviditelného Boha a nad ní se tyčili dva pozlacení cherubíni vyřezaní z olivového dřeva, jejichž roztažená křídla se dotýkala stěn. Toto nejsvětější místo přijímalo jednou za rok návštěvu velekněze, který v nejslavnější den židovského kalendáře, o svátku smíření Jom-kippur skládá všechny hříchy lidu k nohám Hospodina a vzývá jeho milosrdenství (srov. Lv 16). Před vchodem do chrámu stál obětní oltář. Budova vlastního chrámu byla obehnána druhotnou stavbou s mnoha menšími místnostmi, určenými především k uskladnění kultovních předmětů. Kolem stavebního celku se rozprostírala nádvoří vnější a vnitřní ...

Chrám byl viditelným sídlem Boží přítomnosti, je znamením vyvolení a symbolem Boží ochrany. Jeho architektonické pojetí mělo význam teologický, zjevující univerzálního Boha, který přebývá v neviditelném světle a současně obsahovalo i hluboký lidský rozměr. Člověk je chápán z trojího hlediska, jednak jako tělo, tedy jeho zevnějšek a dále jako smysly a city. Chrámová předsíň je obrazem lidského zevnějšku, kde se sice modlí, ale také diskutuje a jedná. Svatyně pak symbolizuje lidskou duši, která se skrývá před tváří světa, ale může být ještě zaplněna jeho hlukem. V našich chrámech odpovídá tomuto místu loď. Velesvatyně je nejtajnější místo našeho srdce, kam může vstupovat jedině Bůh a je tedy obrazem svatostánku.

Druhý chrám
Bohatství Šalomounova chrámu po řadu let podněcovalo lidskou chamtivost. Chrám byl několikrát vyloupen a nakonec r. 587 př. Kr. při dobytí Jeruzaléma Babyloňany padl za oběť požáru (srov. 2 Král 25, 9). Po návratu židů ze zajetí začíná Zorobábel na výzvu proroka Agea a Zachariáše budovat nový chrám. Ten byl stavěn na rozkaz perského krále Kýra od r. 520 př. Kr. (srov. Ezd 6, 3) a dokončen o čtyři roky později. O jeho podobě si na základě biblických zpráv nelze vytvořit přesnou představu, v každém případě byl ale menší a chudší na výzdobu než jeho předchůdce. Velesvatyně již byla prázdná, protože archa se ztratila při invazi Babyloňanů. Svatyně od velesvatyně nebyla oddělena dveřmi, ale jen oponou.

Tento chrám byl vypleněn r. 169 př. Kr. syrským králem Antiochem IV. a bojovalo se o něj v Makabejském povstání. V průběhu staletí ovšem nabýval stále většího významu. Čím více si Izrael uvědomoval svůj hřích, tím více cítil potřebu očištění, které chrám zprostředkovával. Cílem jeho stavby byl podle Božího zaslíbení příchod Hospodinovy slávy a jeho království. Tak již pouhá přítomnost královské svatyně znamenala pro židy záruku spásy.

Herodova přestavba chrámu
Jeden z nejvášnivějších stavitelů starověku, král Herodes I. Veliký, aby si získal sympatie svých židovských poddaných, se rozhodl restaurovat a rozšířit jeruzalémský chrám, který velmi utrpěl válkami a drancováním. Herodes začíná v letech 29-20 př. Kr. s demolicí starého chrámu, sionské návrší bylo nastavěno umělou plošinou, která přečnívala přes pahorek. Jsou svoláni řemeslníci, dopravuje se materiál, a aby nedošlo k "znesvěcení" svatyně nečistýma rukama, dává král vyučit tisíc kněží tesaři a kameníky. Roku 19. př. Kr. byly přípravy dokončeny. Rozměry nově budovaného chrámu korespondovaly s rozměry Šalomounova chrámu, ostatní architektonické prvky ale již byly upraveny. Chrám byl posvěcen v r. 10 po Kr., ale na jeho dostavbě se pracovalo ještě i v době Ježíšově.

Podle židovského historika Josefa Flavia pokrýval chrámový komplex plochu 14 ha obehnanou vysokými zdmi. Hlavním vchodem se vcházelo na prostorné nádvoří pohanů, kolem něhož se táhlo sloupové podloubí se 162 sloupy. Východní sloupoví se jmenovalo Šalomounovo, protože jeho základy pocházely údajně od tohoto krále. V něm se mohla odehrát epizoda z Ježíšova života, kterou popisuje evangelista Lukáš: "Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky" (Lk 2, 46). Zde také hovoří Ježíš k židům o svátku posvěcení chrámu (srov. Jan 10, 23) a konají se tu přednášky zákoníků. Obchodníci zde prodávali obětní zvířata a směnárníci vyměňovali světské peníze za posvátné obětní mince (srov. Jan 2, 14). V Šalomounově sloupoví se také shromažďují první jeruzalémští židokřesťané.

Nad nádvoří pohanů byl vyvýšen vnitřní chrámový okrsek, tzv. nádvoří Izraele, do něhož pohané měli zakázáno vstoupit. Tato část chrámového komplexu byla navíc obehnána zdí vysokou 19 m s řadou bran. Po schodech se vystupovalo k vlastnímu chrámu, do něhož se vcházelo z východní strany bohatě zdobenou "Krásnou branou". Nejprve se prošlo "nádvořím žen", které bylo přístupné i ženám, ale nikoli jen jim. Na stěnách tohoto nádvoří byly upevněny velké pokladnice pro dary. Zde pozoroval Ježíš chudou vdovu, která svým malým darem odevzdává Bohu celý svůj život (srov. Lk 21, 1n).

Z "nádvoří žen" se skrze Nikanorovu bránu obloženou mohutnými zlatými a stříbrnými deskami vstupovalo na "nádvoří mužů". Každý večer tuto bránu s námahou zavíralo 25 mužů. U ní přinesla Maria za své novorozené dítě předepsanou oběť, zde také bere stařec Simeon do svých rukou malého Ježíše a chválí Boha (srov. Lk 2, 22-28). Teprve odtud bylo vidět nádvoří kněží, na němž stál oltář pro zápalné oběti. K němu se přiváděla voda vodovodem. Za tímto nádvořím se tyčila vlastní svatyně postavená z mramorových, silně zlacených kvádrů. Vnitřní uspořádání svatyně bylo totožné s původním Šalomounovým chrámem a obsahovalo předsíň, svatyni a velesvatyni. Ta byla opět prázdná, jen nízký kámen označoval místo, kde kdysi stávala archa.

Pohled na celý chrám byl bezesporu velkolepý a židé na něj byli hrdí a obdivovali jeho krásu. Ježíš jim ale říká: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno" (Lk 21, 6). Tato předpověď se naplnila v době židovského povstání, kdy římský císař Titus nechává roku 70 po Kr. chrám rozbořit. Tím se ve viditelné formě dovršuje to, co se uskutečnilo Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Končí mojžíšský řád a začíná doba církve, která je novým chrámem, jehož "základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je hlavní kámen v rohu stavby. On působí, že v té stavbě je všechno pevně spojeno dohromady a že tak z ní vyrůstá svatý chrám v Pánu" (Ef 2, 20-21).

Doporučená literatura:

Miloš Bič: Ze světa Starého zákona, Kalich, Praha 1989
Josef Miklík CSsR: Biblická archeologie, Praha 1936
Gerhard Kroll: Po stopách Ježíšových, Zvon, Praha 1995

 

Židovský mesianismus

Eva Fuchsová

Pro nás křesťany je samozřejmé, že Pomazaný, Mesiáš, slibovaný a ohlašovaný ve Starém zákoně, přišel v Ježíši Kristu. Kroutíme hlavou nad nechápavostí židů a divíme se, jak mohli nepoznat svého Krista. Ale bylo mesiášské očekávání židů opravdu tak průzračné a jednoznačné, aby se do něj hodila postava Ježíše z Nazareta? Jaké byly představy o Mesiáši tenkrát a jaké jsou dnes?

Pomazání Hospodinovo
Mesiáš je slovo odvozené z hebrejštiny i aramejštiny a znamená totéž co řecké slovo christos, tedy pomazaný. Starozákonní pojem pomazání může mít více významů. Olej dodává tělu zdraví, sílu, radost a krásu, proto je symbolem také náboženského zdraví a krásy, úcty, hojnosti a blaženosti. Zároveň slouží k léčení těla i duše, přeneseně pak k posvěcování předmětů a lidí. Právě tento poslední význam nás bude zajímat.

Pomazání na krále je nejvýznačnější z obřadů pomazání. Provádí je Boží vyslanec, kněz nebo prorok. Smyslem obřadu bylo viditelně označit člověka vyvoleného Bohem, který se měl stát nástrojem Boží vlády v lidu. Pomazáním se králi dostávalo také účasti na Božím duchu, jak to vidíme na Davidovi (1 Sam 16, 13). Za pomazaného Hospodinova je přeneseně označen i pohanský král Kýros, který dovolil izraelským zajatcům vrátit se zpět do vlasti z babylonského zajetí.

Pomazání se dostává také kněžím a hlavně velekněžím. Je možné, že toto kněžské pomazání se datuje až od doby tzv. Druhého chrámu, kdy velekněz vlastně zastupuje krále v jeho roli vůdce národa.

Proroci sice nebývali pomazáni, ale volání k prorocké službě se v Bibli metaforicky označuje jako pomazání na proroka (1Král 19, 16, srov. s 19, 19; Iz 61, 1).

Davidovský mesiáš
Podle obecné představy je vznik mesianismu úzce spjat s Davidem a jeho dynastií. Je pravděpodobné, že očekávání mesiáše v Izraeli je ještě staršího data, ale až v Davidovi dostává konkrétní podobu, protože je zaslíbeno ústy proroka Nátana: Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. (2Sam 7, 11-16).

Bezprostředně se toto proroctví vztahovalo k Šalomounovi, potom ke každému potomku vládnoucí dynastie davidovců. Konec této dynastie byl pro její současníky asi nepředstavitelný, protože každý davidovec se stával pomazáním jakoby adoptivním synem Jahva, který spolehlivě garantoval jeho vládu. O tom svědčí tzv. korunovační žalmy (Žl 2, 7; 110, 1). Ale v knize Kronik, která byla sepsána asi 300 let před Kr., už má toto Nátanovo zaslíbení eschatologický charakter, to znamená, že se vztahuje k budoucímu věku, ve kterém dojde k naplnění dějin a obnovení řádu ve světě (1 Kron 17, 11). Tato změna byla dána postupným slábnutím moci davidovců a nakonec jejich nuceným odstoupením v roce 587 př. Kr. po zničení Jeruzaléma. Naděje se tedy musely přesunout z konkrétních králů do budoucnosti.

Mnohá mesiášská proroctví, která nacházíme ve Starém zákoně, mají tuto dvojí rovinu výkladu, kterou zamýšlel už jejich sepisovatel nebo redaktor: jedna se týká panujících davidovských králů a druhá budoucích věků. V době babylonského exilu a po něm se důraz jednoznačně přesouvá na druhou rovinu. Zvláštní rysy mají některá proroctví, která se jakoby vymykají i z této druhé roviny a směřují ještě výš, tam, kde my, křesťané jednoznačně poznáváme Krista jako Syna Božího, soupodstatného s Otcem, panujícího od věčnosti do věčnosti:

A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných... (Mich 5, 1-3)

Syn člověka
Zvláštní forma mesiášského očekávání se objevuje v jedné z nejmladších knih Starého zákona - v knize Daniel. Mesiáš je tam nazýván Synem člověka. V prvotním hebrejském významu toto slovo znamená totéž co člověk, syn lidské rodiny, syn Adamův. Slyšíme v něm jakoby křehkost, nepatrnost a slabost lidského bytí, která je v příkrém kontrastu s Božím zájmem o člověka (Žl 107, 8; Žl 8, 5; Př 8, 31). Kniha Daniel popisuje sled lidských říší jako šelmy vystupující z moře. V oblacích se přitom objevuje "jakoby Syn člověka", předstupuje před trůn Věkovitého a přijímá vládu nad celým světem (Dan 7, 13n). Původ těchto představ není zcela vyjasněn. Někteří zde vidí vliv iránských mýtů o Otci lidí, očekávaném na konci světa v úloze spasitele. V každém případě přesahuje postava Syna člověka postavu mesiáše, syna Davidova. Z celé souvislosti vyplývá jeho spojení s nadpřirozeným světem samého Boha.

Po sepsání knihy Daniel se zmocnila titulu "Syn člověka" židovská apokalyptika, jak se s ní setkáváme v apokryfních knihách Henochově, Čtvrté Ezdrášově a Páté Sibylině. Vidí v něm nadzemskou bytost, plnou spravedlnosti, přebývající u Boha, která bude soudit všechny, spasí spravedlivé a povolá je k sobě po jejich zmrtvýchvstání. Má také některé rysy královského mesiáše a Hospodinova Služebníka z proroka Izaiáše (Iz 42), ale není v něm stopy po osobním utrpení a vůbec po pozemském původu. Tyto úvahy vznikly zřejmě ještě před příchodem Ježíšovým.

Rabínská literatura se naopak titulu Syna člověka v souvislosti s mesiášem zcela vyhýbá. Je to asi reakce na jeho užívání v evangeliích o Ježíši.

Mesiášský prorok
Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou. (Mal 3, 23n).

Kromě samotného mesiáše očekávali židé také mesiášského proroka, který měl přijít před mesiášem a ohlásit jeho příchod. Měl to být buď nový Mojžíš nebo navracející se Eliáš (srovnej proměnění Páně na hoře Tábor). Představa nového Proroka se nachází také v kumránských textech z období mezi Starým a Novým zákonem. Také první kniha Makabejská se zmiňuje o mesiášském prorokovi (1Mak 4, 46; 14, 41). I v Ježíšově okolí bylo očekávání mesiášského proroka všeobecně rozšířeno. Můžeme tak soudit podle odpovědi Ježíšových učedníků na jeho otázku, za koho ho lidé pokládají: za Jana Křtitele, za Eliáše, Jeremiáše nebo jiného z proroků (Mk 8, 27n a par.).

Tato představa mesiášského proroka působila i v době pobiblické a dodnes je v židovské liturgii pevně zakořeněna.

Mesiáš - kněz
S očekáváním kněžského mesiáše se poprvé setkáváme na kumránských svitcích, jmenovitě v Kánonu sekty esénů (na přelomu letopočtu), kde stojí: ...až do příchodu Proroka a mesiášů z Árona a Izraele. Je tedy zřejmé, že kromě Proroka očekávali dva mesiáše, jednoho kněžského a jednoho laického - davidovce. Biblický základ pro toto tvrzení poskytovala Nu 24, 17: Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.Hvězdou je prý míněn kněz, žezlem král. Kněz je nadřazen králi v ohledu kultovním, král je vůdcem válečným a politickým. Tato představa je doložena také v Závěti dvanácti patriarchů.

Rabínské představy o mesiášské době
Pro židy rozptýlené v exilu má očekávání mesiáše přímo existenciální význam. Co jiného než tato naděje by mohlo udržet existenci židovského národa, rozptýleného do všech koutů země? Pojetí mesiášské doby se však liší u jednotlivých rabínů a jejich škol. U některých má podobu ideálního přírodního a sociálního řádu z prorockých vizí. U jiných má pouze politický charakter - osvobození Izraele z područí pohanských národů. Od konce prvního století se v učení rabínů začíná zřetelně rozlišovat doba mesiášova a budoucí svět (nový aión). Údaje o době trvání mesiášské doby se pohybují od 40 do 7000 let. Mesiášská doba ještě není ona plnost času, ale pouze doba přípravy na budoucí svět, pro který platí Izaiášovo proroctví: Žádné oko jej nevidělo, kromě tebe samého, ó Bože (Iz 64, 3). Mezitím bude muset svět absolvovat ještě jednu dobu krize - panství Góga a Magóga. V té době se zvlášť intenzivně rozběsní síly nepřátelské Bohu, zhorší se stav přírody, země přestane plodit, všude bude vládnout hrůza, běsnění zla a bezbožnost.

Odvrat od hříchu v mesiášské době přinese obnovu řádu světa, obnovu přírody a její plodnosti, nastolení sociální spravedlnosti. Nová kvalita je vyjádřena kvantitativně - každý spravedlivý bude žít tak dlouho, dokud nezplodí sto dětí, každé semeno zplodí tisíc semen a každý révový úponek tisíc hroznů, jedna bobule dá jeden kor vína... Stromy budou denně přinášet plody, pšenice bude vysoká jak datlová palma. Tento druhý spásný čin Boží zastíní v Izraeli dokonce vzpomínku na vyvedení z Egypta.

Další charakteristikou mesiášské doby bude kibbuc galujot, shromáždění vystěhovalců. Tato myšlenka má původ už v babylonském exilu (Am 9, 13-15). Toto shromáždění uskuteční davidovský mesiáš. Ale nejen to, Jeruzalém se stane náboženským střediskem všech národů. O tom ostatně mluví už prorok Izaiáš (2, 2n). V budoucnosti se v Jeruzalémě shromáždí všechny národy a říše. Otázkou zůstává, zda se ještě v té době budou přijímat proselyté, tedy obrácení na židovství z jiných národů, protože přiznat se k židovství v mesiášské době už není žádná zásluha.

Mesiánští židé
V dnešním Izraeli existují skupiny židů, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše, aniž by se vzdali svého židovství. Pochopili, že Ješua ha Mašiah je klíčem k Tóře i Prorokům. Nemohou ale pochopit, že křesťané tak málo rozumějí Božímu plánu s dějinným Izraelem. A skutečně - v křesťanství převládá přesvědčení, že dějinná úloha Izraele - lidu i země - skončila. Že na jeho místo nastoupil duchovní Izrael, církev, a Izrael se stal stejně významný nebo stejně bezvýznamný v dějinách spásy jako ostatní národy. V tomto přesvědčení nás utvrzuje apoštol Pavel především v listě Římanům; mohli bychom citovat desítky míst, kde rozšiřuje zaslíbení dané Izraeli na každého, kdo uvěřil. Přesto si všimněme, že při každé takové zmínce znovu neúnavně ujišťuje o přednosti židů jakožto "přirozených větví ušlechtilé olivy", zatímco pohané jsou na ni naroubováni jako plané větve na ušlechtilý kmen. Ano, některé přirozené větve jsou pro svou nevěrnost vylomeny, ale ty naroubované berou životodárnou mízu z ušlechtilého kmene, jímž je Izrael (srv. Řím 11, 17-24). Pavel nikdy nemluví o tom, že by ztratilo význam zaslíbení dané Izraeli, pouze někteří z Izraele ho nebyli pro svou skepsi hodni. Nicméně vcelku stále platí, že Izrael je Hospodinovým prvorozeným. Jakým způsobem převezme své dědictví a jak se jeho vyvolení uskuteční v plnosti času, je pro nás tajemstvím.

Jestliže tedy jejich selháním svět získal a jejich úpadek obohatil pohany, co teprve, až se všichni obrátí?... Jestliže jejich zavržení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých! Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. (Řím 11, 12-16)

Toho jsou si plně vědomi židé, pro které není víra v Ježíše jako Spasitele důvodem, aby se vzdali své židovské víry a přestoupili k některé křesťanské církvi. Je to výzva k zamyšlení i pro nás: ne snad abychom opouštěli katolickou víru, ale abychom zrevidovali svůj vztah k Izraeli, abychom se snažili lépe porozumět místu, jaké má Izrael v Božím srdci.

Použitá literatura:
Kurt Schubert: Židovské náboženství v proměnách věků. Praha, Vyšehrad, 1999
André Chouraqui: Dějiny judaismu. Praha, Victoria Publishing, 1995

 

Izrael - národ exegeze

Izrael bývá právem nazýván národem knihy, ale zrovna tak by mohl být zván i národem biblické exegeze, neboli biblického výkladu. S trochou nadsázky by se dalo říci, že dějiny Izraele jsou rozděleny na dvě části; v první prožil a zapsal Bibli, výhradní předmět vědy, a v druhé se této vědě - exegezi - věnoval. Když byl definitivně fixován kánon Písma, soustředili se židovští učenci na jeho systematický výklad.

Midraše
První výklady textu spadají nepochybně do doby, kdy se objevily první psané knihy Bible. Úvahy nad biblickým textem se ubíraly dvojím směrem: midraš halacha podává naučení, jak "chodit v zákoně Hospodinově" (kořen h-l-ch znamená chodit), tedy soubor právních úvah. Midraš hagada (vyprávění) jsou ponaučení, podobenství, příběhy ze života rabínů, historická vyprávění a jiné literární žánry, které názorně ilustrují život podle zákona.

Když byl v závěru římsko-židovské války roku 70 dobyt a zničen Jeruzalém, znamenalo to velké ohrožení pro existenci židovského národa. Chrám - ústřední místo kultu - byl srovnán se zemí, kněžská posloupnost saduceů zanikla, a tak bylo třeba uchovávat náboženskou a kulturní svébytnost národa především ústní tradicí. Nejvyšší židovský soudní dvůr, který působil ve městě Jabne jako dědic jeruzalémského sanhedrinu, měl za úkol nejen definitivně stanovit kánon Písma, ale také zdokonalit a dovést do detailů ústně tradovaná ustanovení. Navazoval na předpisy Tóry, ale snažil se je nově interpretovat v nových životních podmínkách. Tento ústní zákon měl mimořádný význam - stal se jednotícím poutem židů rozptýlených v diaspoře po celém světě. Učenci, kteří nový ústní zákon rozvíjeli, byli většinou spojeni s hnutím farizeů. Důležité místo mezi nimi zaujímají Hilel a Šamaj, z nichž první se stal zakladatelem mírnější a druhý přísnější školy výkladu. Dalším učitelem byl známý rabi Akiva.

Mišna
Po porážce židovské vzpoury Bar Kochby v r. 135 se zpřísnila protižidovská opatření. (Od té doby se také území obývané Izraelem nazývá Palestina, podle Pelištejců neboli Filištínů, kteří zde byli částečně usazeni v předizraelské době.) Římané se snažili úplně vyhladit židovskou tradici, ale to se jim nezdařilo. Galilejské město Uša se stalo sídlem obnoveného sanhedrinu pod vedením Gamaliela. Jeho syn a nástupce Jehuda ha-Nasi se zapsal do dějin židovství tím, že zpracoval dosud ústně předávané židovské právo do psané podoby. Tato sbírka právních předpisů se nazývá Mišna, (opakování, učení). Je rozdělena do šesti oddílů (Semena, Období neboli Svátky, Ženy, Škody, Svaté věci, Očišťování). Každý oddíl se dále člení na jednotlivé traktáty, jichž je celkem 63.

Talmud
Ani Mišna však nebyla sama o sobě dostačující a vyžadovala komentář. Brzy vznikly dva rozsáhlé soubory diskusí, polemik a komentářů jednotlivých učenců, jejich žáků a škol. První, rozsáhlejší, se zrodil v Babylonii, druhý v Galileji. Oba se nazývají Gemara (doplnění) a jsou psány aramejsky.

Soubor Mišny s babylonskou Gemarou tvoří babylonský Talmud, který je osmkrát delší než jeruzalémský (palestinský) Talmud, protože vznikal v příznivějších historických podmínkách Babylonie. Talmud byl ve své konečné podobě uzavřen v 2. pol. 5. století. Od té doby je základem židovské kultury a jakousi encyklopedií židovského vědění. Je tu zastoupeno právo, dogmatická, morální a mystická teologie, přírodní vědy, medicína, matematika, astronomie a astrologie, historie, folklor, pověry a magie. Podle vzoru Mišny se Talmud dělí na šest oddílů, a ty pak dále na traktáty, kapitoly a paragrafy. Přísné dedukce halachy se střídají s jednodušším žánrem hagady, aby se docílilo maximálního pedagogického efektu - utvářet žáka, spíše než jen poučovat.

Talmud se nazývá ústní Tóra narozdíl od Tóry psané. I Talmudu židé přičítají Boží inspiraci, protože první objasnění biblického textu poskytl Bůh Mojžíšovi už na Sinaji. Ústní Tóra je však pružnější, může reagovat na změněné historické podmínky. Aby byla usnadněna orientace v rozsáhlém souboru, vznikaly různé výbory a kompendia, které třídily látku podle obsahu. Známý je například kodex Mišne Tora (Opakování Tóry) od největšího židovského středověkého filosofa Moše ben Maimona (Maimonides).

Filosofie
Stejně jako všechny obory židovské vzdělanosti, i filosofie vychází z exegeze biblického textu. Největším židovským filosofem antiky byl Filón Alexandrijský (asi 20 př. Kr. - 50 po Kr.), který spojil biblickou tradici s platónskou a stoickou filosofií a vypracoval filosoficko-alegorický výklad Bible a učení o božském rozumu nazývaném Logos. Tento Logos stojí jako prostředník mezi Bohem a světem. Filónovo učení nebylo judaismem přijato a ovlivnilo spíše rané křesťanství.

V 7. - 11. století zasáhl do židovského myšlení nový prvek - islám a arabská kultura. Nejdůležitějším představitelem tohoto tzv. gaonského období se stal Saadja ben Josef. Své filosofické učení shrnul v Knize věroučných článků a názorů. Položil základ náboženskému racionalismu, který se snaží sladit rozum a Boží zjevení v jeden harmonický celek. Za zdroj poznání tedy považuje nejen Tóru, ale také lidský rozum. Saadja narozdíl od Filóna nalezl mezi židovskými učenci četné stoupence.

Zlatý věk židovské vzdělanosti nastal v 10. - 11. století v muslimském Španělsku. Ibn Gabirol (Avicebron) zanechal pozoruhodné novoplatónské dílo Pramen života, které ovlivnilo především křesťanskou scholastiku. Dalším židovským myslitelem tohoto období byl Jehuda ha-Levi. Jeho spis Kuzari je učenou disputací mezi představiteli židovství, křesťanství, islámu a filosofie. Nejznámějším učencem tohoto období však byl Moše ben Maimon (Maimonides). Ve spise Průvodce zbloudilých spojuje židovskou náboženskou tradici s Aristotelovým učením, což bylo velmi inspirativní pro křesťanskou scholastiku. Významné je již zmiňované dílo Mišne Tora a studovány byly také jeho lékařské spisy.

Kabala
Židovská esoterní mystika se zrodila už v prvním století před Kristem, ale teprve od 12. století je známa pod názvem kabala (tradice, od k-b-l dostávat). Už v apokryfních dílech (Knaha Henochova, IV. kniha Ezdrášova) a v nejstarší midrašické literatuře se objevují stopy učení vyhrazeného pouze některým. Tyto spisy vznikaly v mystických bratrstvech, do nichž se vstupovalo cestou iniciace po určitém období "noviciátu". Také komunity esejců byly zřejmě středisky těchto tajných nauk. Šlo o mystické poznání a kontemplaci Trůnu Nejvyššího (merkava), který je místem nejvyšší slávy božství a je cílem mystické pouti skrze sedmero nebeských sfér. Trvalou inspirací jsou první kapitoly knihy Ezechiel. Základním textem se stala Kniha stvoření (Sefer jecira), která byla sepsána ve 3. - 6. století. Vysvětluje vznik a řád světa na základě 32 stezek Boží moudrosti, které tvoří prvních deset čísel (duchovní pračísla - sefirot) a 22 písmen hebrejské abecedy. Udělejme si alespoň vzdálenou představu o tom, v jak vysokých sférách se pohybuje toto učení:

Sefer jecira popisuje původ a vztah deseti sefirot k Bohu; zdá se, že čtyři první sefiroty jsou zřetězeny na způsob emanace; posledních šest, spjatých s nařízeními nebeského prostoru a svatyně se rodí z doteku božské pečeti, tetragramu (JHVH). Bůh vytváří nadpřirozený svět ze tří prvků, vzduchu, ohně a vody. Pozemský svět vzniká ze začlenění původních 22 písmen do vzduchu. Všechna stvoření pocházejí z permutace 22 písmen, jež vyjadřují všechny myšlenky a všechny předměty ve sféře o 231 branách, kde jsou upevněna. Tímto způsobem uskutečňuje moc Slova stvoření ex nihilo, přechod od nebytí k bytí... (citováno podle André Chouraqui, Dějiny judaismu)

Tato kniha měla na vývoj židovské mystiky mimořádný vliv. To, co bylo původně majetkem několika zasvěcených, se nakonec všeobecně rozšířilo a proniklo i do liturgie synagogy. Ve 12. a 13. století se začíná šířit bohatá kabalistická literatura ve Španělsku a jižní Francii, mezi nimiž vynikají díla Bahir a Zohar. Druhé z těchto děl je svým vlivem na židovství srovnatelné s Biblí a Talmudem. Hlavní postavou tohoto díla a podle kabalistické tradice také autorem je židovský učenec rabi Šimon bar Jochaj, žák talmudského učence Akivy, který žil ve 2. století. Ocitáme se zde v centru velkolepé mystické teologie judaismu, jejímž cílem je popis vnitřního Božího života a cesta člověka k dosažení mystické jednoty s Bohem. Z nepoznatelného Božího nekonečna tryská deset základních atributů Božích. Jediný Skutečný zaplavuje prostřednictvím sefirot celé stvoření a tajemně vede k plnosti spásy. Kniha Bahir je zajímavá tím, že začleňuje do svého obrazu o řádu světa učení o putování duší (reinkarnaci), které je talmudské tradici cizí a je zřejmě převzaté od katarů.

Očekávání Mesiáše
Skrytou osou všech teologických a kosmogonických úvah je vědomí, že židovský národ byl vyvolen k něčemu velkému, co se nevyčerpalo zjevením Božího slova v minulosti, ale co se stále očekává. Jmenovitě je to příchod Mesiáše, který přinese spásu celému lidstvu. On je Alfou i Omegou Písma, bodem, k němuž směřují dějiny, Tóra, proroci. Neexistuje žádná ucelená teologie Mesiáše, ale různé proudy tradice umožňují udělat si o něm představu: Syn člověka, Král Mesiáš, Syn Davidův, jenž existoval již před stvořením světa, identický s Božím Duchem vznášejícím se na počátku nad vodami, který sloužil jako předobraz pro veškeré stvořitelské dílo. Na konci věků spasí Izrael a bude vládnout v míru na věky. Jiné tradice zmiňují tajemného Mesiáše, syna Josefova, který se má zjevit před příchodem Mesiáše v jeho slávě. Jeho osudem je zemřít v boji za vykoupení celého Izraele - má být zabit v Jeruzalémě.

Synagogální liturgie je vlastně neustálým přivoláváním příchodu Mesiáše. Každý žid několikrát denně naléhavě prosí v modlitbách Boha, aby uspíšil příchod království, aby přiblížil Mesiáše našemu životu a našim dnům a životu celého domu Izraele. Správně řekl Jehuda ha-Levi: Skutečná velikost Izraele spočívá v tom, že nikdy nepochyboval o příchodu Krále slávy a dokázal mu zůstat věrný i v bolesti, s očima obrácenýma ke světlu, které jednoho dne prozáří temnoty exilu a obnoví Jeruzalém v lesku jeho nádhery.

zpracovala Eva Fuchsová

Použitá literatura:
Židé - dějiny a kultura (sborník), Žid. muzeum, Praha 1997
A. Chouraqui: Dějiny judaismu, Victoria publishing, Praha 1995

 

"V Rámě je slyšet hlas..." (Mt 2-16-18)

Pavel Jartym

Příběh o povraždění betlémských chlapců je součástí perikopy Mt 2,13-23, která nemá paralely v ostatních evangeliích a pravděpodobně pochází z Matoušova speciálního pramene. Proti historicitě této události se namítá, že není zaznamenána u židovského historika Josefa Flavia (37/38-100 po Kr.), který shromáždil doklady o Herodově hrůzovládě. Jisté je, že tento čin plně zapadal do obrazu Herodova stihomamu a ukrutností, jak nám je zachovaly soudobé prameny.

Herodes Veliký, za jehož vlády (Mt 2, 1; Lk 1, 5) se Ježíš narodil, nebyl rodilý Žid. Jeho rod pocházel z Idumeje, kraje mezi Palestinou a Egyptem. Přízeň Židů si však tento vládce nezískal, i když dal postavit jeruzalémský chrám. Židé ho považovali za "cizáckého, kolaborantského, marnotratného a vražedného tyrana". Evangelijní vyprávění jasně ukazuje, že Ježíš byl od svého narození v ohrožení života - je tu nápadná obdoba se starozákonním příběhem o Mojžíšovi (Ex 1, 15-22). Herodes se stejně jako egyptský faraón snaží překazit Boží plány a neuvědomuje si marnost svého počínání ani jeho hrozivé důsledky.

Jaký kontrast tu na tomto temném pozadí představují mágové z východu! Ti hledají židovského krále, aby se mu mohli poklonit. Jejich radost z hvězdy, která se jim znovu ukáže, aby je dovedla k dítěti, vytváří ostrý protiklad k Herodovu zděšení, k němuž se připojuje celý Jeruzalém. Mágové sice neprohlédnou Herodovy úmysly (na to jejich "vědění" nestačí), ale uposlechnou pokyn ve snu, aby se k němu už nevraceli (Mt 2, 12).

Mt 2, 16: Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, velmi se rozlítil... Sloveso empaizein vlastně znamená "pohrávat si, posmívat se", ale ve významu "oklamat" je v Novém zákoně pouze zde. Nadále se s ním setkáme jen ve spojitosti s Ježíšovým utrpením (Mt 20, 19; 27, 29.31.41). Herodes chce zmařit Boží úmysly, ale přitom je to on, komu se vymyká běh událostí z rukou. "Velmi se rozlítil", protože se už od mágů nedozvěděl, kde přesně se Ježíš narodil. Sloveso thymústhai ("rozlítit se") se již jinde v Novém zákoně nevyskytuje.

Herodes se rozhodne "pobít v Betlémě i v celém jeho okolí všechny chlapce do dvou let". Tento Idumejec na trůně nebere ohled na nikoho, jsou-li ohroženy jeho zájmy. Není tím, kdo by položil svůj život za druhé, naopak: pro něj životy několika desítek betlémských chlapců neznamenají vůbec nic. On sám ještě pět dnů před svou smrtí dá popravit svého nejstaršího syna, protože mu připadá, že si počíná příliš brzy jako jeho nástupce.

Mt 2, 17: Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše... Matouš do svého vyprávění v prvních dvou kapitolách zakomponoval pět starozákonních citátů (odborníci mluví o "reflexních citátech" či "citátech naplnění"):

Mt 1, 23 = Iz 7, 14
Mt 2, 6 = Mich 5, 1 + 2 Sam 5, 2
Mt 2, 15 = Oz 11, 1
Mt 2, 18 = Jer 31, 15
Mt 2, 23 = Iz 11, 1

Slova uvozující citát z Jer 31, 15 se však od těch ostatních liší, protože zde není použita účelová spojka "aby". Snad se Matouš zdráhal přisoudit Bohu takový úmysl (viz podobný přístup v Mt 27, 9). Jako by se zde evangelista dotýkal tajemství bolesti matek zaskočených děsivou skutečností:

V Rámě je slyšet hlas,
pláč a veliké bědování:
Ráchel oplakává svoje děti.
Není k utišení - už nejsou.
(Mt 2, 18)

Ráma, místo severně od Jeruzaléma, připomíná babylonské zajetí, protože zde se r. 586 př. Kr. shromáždili judští zajatci před deportací do Babylóna (srov. Jer 40, 1). Ráchel byla manželka Jakubova, která zemřela na cestě do Betléma při narození Benjaminově (Gn 35, 19). Matouš zde volí prorocké slovo o nářku a pláči - tím spíše, že jeho pokračování (Jer 31, 16n) je plné naděje; betlémská pohroma je mu náznakem, že se blíží věci lepší. V dějinách Izraele byly útlak v Egyptě a babylonské vyhnanství největšími zkouškami, jimiž musel Boží lid projít. V exodu a návratu z exilu spatřoval mocný projev Hospodinova slitování a ochraňující péče, doklad jeho odvěké lásky. Ani Herodes či jemu podobní nebudou mít poslední slovo: Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území (Jer 31, 17).

Použitá literatura:
M. Hájek, Evangelium podle Matouše, část I. Výklad kapitol 1-9, Kalich, Praha 1995
M. Limbeck, Evangelium sv. Matouše, Karmel. nakl., Kostelní Vydří 1996

 

Svatba v Káně galilejské

Max Thurian

V tomto vyprávění o Káně musíme rozeznat, tak jako v celém Janově evangeliu, rovinu historickou, přístupnou chápavosti učedníků, a rovinu teologickou, které je si evangelista vědom a která určuje strukturu jeho vyprávění, zdůrazňování některých myšlenek i jeho literární sloh.

Tak svatba v Káně má svým časovým umístěním v celku evangelia význam velikonoční a eschatologický. Symbolizuje nový Boží sabat, Kristův odpočinek po dnech nového stvoření. Tento nový den odpočinku je předobrazem odpočinku církve v Božím království. Jakou úlohu zde hraje Maria, Matka Pána?

Víno jako hojnost a blaženost
Samotné téma hostiny je mesiášské a eschatologické. Mesiáš jí se svými věrnými na mesiášské hostině a království bude často přirovnáno k jídlu; "mnoho jich přijde od východu a od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království" (Mt 8, 11).

Evangelista velmi zdůrazňuje úlohu vína na svatbě v Káně. Šestkrát se toto slovo vrací a množství vína, které opatřil Kristův zázrak, je ohromné: šest kamenných džbánů, z nichž každý obsahoval dvě nebo tři míry po pětačtyřiceti litrech, tedy celkem kolem šesti set litrů. Ve Starém zákoně mají víno a jeho hojnost hodnotu mesiášského symbolu: požehnání Pána doprovázející vysvobození měl vyjadřovat symbol hojnosti vína, obilí a také oleje, někdy ve spojení s myšlenkou svatby.

Víno je znamením Božího požehnání a symbolizuje obnovení Izraele Mesiášem, který usadí navěky Boží lid v zaslíbené zemi oplývající vínem, obilím a olejem. Víno v Káně symbolizuje tuto mesiášskou obnovu provedenou Kristem. Skutečně, jeho množství je příliš obrovské, než aby bylo obstaráno jen pro jednu lidskou svatbu, ať bylo svatebčanů sebevíc. Touto překypující hojností vína se stává ze svatby, které se účastní Kristus se svými učedníky, symbol mesiášské obnovy Izraele, oplývající požehnáním od Boha.

Duchovní očista
Liturgický smysl svatebního vína v Káně je naznačen skutečností, že nahradí vodu pro obřadní očišťování židů, která byla v šesti kamenných džbánech. Tato voda tam byla připravena, aby umožnila hodovníkům vykonat zákonnou očistu, umýt si ruce, dřív než zasednou ke stolu. Kristus dá naplnit džbány vodou, a tato voda se změní ve víno. Z vody pro zákonnou očistu se stane zázračné víno pro křesťanskou duchovní očistu, prostřednictvím Pravdy a Krve Krista, prostřednictvím slova a Eucharistie.

Víno pravdy Kristovy
Origenes Alexandrijský a jiní Otcové budou spatřovat ve víně z Kány Kristovo nové učení. Efrém bude spatřovat v méně dobrém víně Mojžíšův zákon a v lepším milost a pravdu. Irenej Lyonský bude vidět ve víně z Kány svátostný symbol eucharistické krve.

Dva starozákonní texty, které dávají promlouvat Moudrosti, označují víno za symbol pravdy, jíž je záhodno naslouchat.

Moudrost ... smíchala víno,
dala prostřít svůj stůl...
Pojďte a pojezte z mého chleba,
popijte vína, jež jsem smíchala!
Zanechte hloupostí a budete žít,
choďte cestami rozvahy.
(Př 9, 1-6)

Kristus je ta moudrost, která vodí své učedníky na přichystané hody. Chce jim dát víno nového učení, které jim dá život. Zákonné obřadní očišťování zaniklo (voda), Zákon a proroci nedostačují (méně dobré víno). Teď je zapotřebí ukojit žízeň novým výtečným vínem Kristova slova, pravou Moudrostí, dokonalou Pravdou, kterou dává Kristus, kterou je on sám a která očišťuje ne už symbolicky jako obřadní voda židů, nýbrž skutečně. Kristus zdůrazní později tuto myšlenku očišťování slovem pravdy: "Vy jste už čisti tím slovem, které jsem k vám mluvil" (Jan 15, 3). Ve velekněžské modlitbě říká Kristus znovu: "Posvěť je pravdou - tvé slovo je pravda . . . Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli skutečně posvěceni pravdou" (Jan 17, 17-19).

Svátostné víno
Svatební hostina v Káně je svým velikonočním a eschatologickým rázem předobrazem eucharistie. Víno není jen symbolem nového učení Krista-Moudrosti, ale je také předobrazem vína eucharistického, které podá Kristus svým učedníkům při svaté večeři o Zeleném čtvrtku jako znamení své prolité krve. Je předobrazem vína, které už nebude Kristus pít, dokud nepřijde Boží království (Lk 22, 18), onoho nového vína, které bude pít v Božím království (Mk 14, 25).

Počátek znamení
Na svatbě v Káně poprvé projeví Kristus obrazně svou slávu Mesiáše a Božího Syna, kterou zjeví v plnosti při svém zmrtvýchvstání. Není to jen první znamení, ale jak říká text, počátek znamení, arché tón semeión.

Podle Jana jsou historický zázrak a církevní svátost spojeny pojmem "znamení". Zázrak, jako znamení Božího daru, předobrazuje v Ježíšově životě svátost. Svátost, jako znamení Boží slávy, je pokračováním zázraku v životě církve. Ježíš je Světlo světa (9, 5) a dává světlo slepému od narození (9, 7). Je Vzkříšení (11, 25) a vzkřísí Lazara (11, 43). Je Chlebem života (6, 35) a dává své tělo, živý Chléb, za život světa (6, 51). Je Pravda a Boží Sláva (1, 14) a dává víno Moudrosti, víno své svátostné přítomnosti, na svatbě v Káně.

Ježíš přišel na tuto svatbu, aby zjevil svou slávu, aby odhalil, že on je Boží sláva, a aby vzbudil skrze znamení v učednících víru v něho.

Mariina přítomnost
Přítomnost Ježíšovy matky při této události jistě není bez významu a důležitosti. Zdá se, že evangelista chce zaznamenat změnu Mariina postavení vůči Kristu během událostí v Káně.

Učedníky zavolal a shromáždil Kristus, a pak byli pozváni na svatbu spolu s ním. Přijdou tam jako hotové, už mesiášské společenství. Maria není ve skupině učedníků, nesměšuje se s nimi. Zřejmě přišla nezávisle, jen na základě svého lidského postavení. Avšak během rozhovoru se Maria probouzí k nové skutečnosti, pochopí své nové postavení a vstoupí do mesiášského společenství. Tak jsou osoby, které přišly odděleně z různých stran, na konci scény společně "na téže straně" : "Potom," praví svatý Jan, "se odebral se svou matkou, se svými bratry a učedníky do Kafarnaa, ale zdrželi se tam jen několik dní" (2, 12). Ježíš, jeho matka, bratři, jeho učedníci, tvoří sjednocenou skupinu, jejíž členové se už nerozlišují.

Maria jako zástupce neklidného lidstva a čekajícího Izraele
Podle evangelisty je nedostatek vína prozřetelnostní a chtěný, aby se uskutečnil zázrak. Maria ví, že Ježíš může vykonat zázrak a prosí o něj. Její první slova potvrzují její naději na zázrak: "Nemají už víno." Ví, že její syn, Mesiáš a Boží Syn, má moc dělat zázraky. Židovstvo skutečně očekávalo, že Mesiáš, nový Mojžíš, obnoví zázraky, o jakých mluví Exodus. Je-li Ježíš oním Mesiášem, prorokem povýtce, novým Mojžíšem, bude konat očekávaná zázračná znamení (srov. 2, 18). Víra v možný zázrak doprovází u Marie víru v Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna. Tato víra je v ní tedy pevná. Maria takto reprezentuje na počátku scény mesiášskou víru, kterou vzbudí v učednících zázrak.

Svým úkonem víry a svou prosbou vystupuje Maria jako zástupkyně lidstva nalézajícího se v nesnázích a židovstva s jeho mesiášskou nadějí. Je obrazem lidstva a Izraele, kteří čekají na vysvobození; vysvobození tajemné pro lidstvo, a pro Izrael sice mesiášské, ale ještě příliš lidské. Její víra zůstává snad ještě příliš připoutána k zázraku Mesiášovy moci a k jeho působnosti na úrovni lidské.

Co mi chceš, ženo?
Ježíšova odpověď matce se má vykládat především jako varování a jako výzva k obnaženější víře: "Co mi chceš, ženo?" To není odmítnutí zázraku, ale pozvání k víře, která nepotřebuje zázrak. Po všech zjeveních Zmrtvýchvstalého uslyší Tomáš od Krista: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili" (20, 29). K tomuto vyvrcholení směřuje evangelium zázračných znamení. Ježíš neodmítá zázrak, ale je třeba, aby se víra upoutala bytnostně na smysl znamení, to jest na samotnou osobu Kristovu, aby mohla dojít k tomu, že bude věřit bez znamení. Neboť to je víra dokonalá. Šťastni, kdo ji mají, šťastni, kdo věří, přestože nevidí!

V této první části vyprávění je Maria tlumočnicí neklidného lidstva, které čeká na své vysvobození, a židovské víry v Mesiáše, který se má zjevit prostřednictvím znamení. Je plně lidská ve svém očekávání, proto je obrazem lidstva. Je plně židovská ve své víře, proto je obrazem Izraele. Avšak Kristus ji svou odpovědí, která není odmítnutím, ale výzvou, aby viděla dál, vymaní z této lidské situace a z této židovské víry a pozvedne ji k víře křesťanské, k tomu, aby byla obrazem věřící církve.

"Co mi chceš, ženo?" Nemusíme v tom spatřovat tvrdá slova z Kristových úst, ani odmítnutí Mariiny prosby o zázrak. To by odporovalo skutečnosti, že Ježíš má určitě v úmyslu udělat své první znamení a že ho vzápětí udělá. Když známe sloh vyprávění o zázracích, zvláště u Jana, nesmíme si představovat, že by Kristus na začátku nevěděl, co udělá, že by ho Maria požádala o zázrak a on to nejprve odmítl, a pak by přece na Mariino zvláštní naléhání vyhověl. Ježíšova věta je otázka, která má přivést jeho matku k přemýšlení o vztahu mezi nimi, o její úloze, o smyslu zázraku, který žádá. Mohli bychom oprávněně rozvést Ježíšovu odpověď takto: "Jaké jsou vztahy mezi mnou a tebou? Přemýšlej, ženo! Jsem Boží Syn, tys má lidská matka. Ale teď už nemohou být naše vztahy jako mezi synem a matkou. Pustil jsem se do svého mesiášského poslání, ty už nemáš nade mnou mateřskou autoritu, ale jsi součástí mesiášského společenství. Jsi žena v církvi, jejíž jsem Hlavou. Ty prosíš o zázrak, a já ho udělám. Ale víš, co znamená zázrak u Božího Syna, jímž jsem? To není nějaký mocný div, který má přispět člověku v nesnázi. Je to znamení mé slávy, které má vzbudit víru v mé slovo." Touto otázkou chce Ježíš převést své okolí od příliš "zázračného" a příliš "vizuálního" chápání zázraku k vnitřnějšímu chápání "znamení" obracejícího se k duchovní víře; ta má tíhnout k tomu, aby se obešla bez zázraků. Neboť to bude po zjeveních Zmrtvýchvstalého normální stav víry v církvi.

Ještě nepřišla má hodina
Avšak Ježíšova odpověď pokračuje: "Ještě nepřišla má hodina." Hodina, o které mluví Ježíš, je podle svatého Jana rozhodná hodina jeho vyvýšení na kříž, jeho oslavení, jeho návratu k Otci.

Ježíš v své odpovědi Marii odkáže svou matku na rozhodnou hodinu, obrátí její pozornost ke konečnému rozuzlení na kříži, k vyvýšení a oslavení. Tento poukaz není odmítnutím zázraku v přítomné hodině, to by znamenalo, že Ježíš nemá v úmyslu udělat nějaký zázrak, dokud se nepřiblíží rozuzlení jeho poslání. Proč by tedy měnil tak rychle názor? To je nepravděpodobné. Ježíšova odpověď se netýká vykonání zázraku. O něm je už rozhodnuto, má to být začátek mesiášských znamení. Ale týká se Mariina přístupu k zázraku, aby ho chápala ve víře jako znamení. Tato odpověď se týká také Mariiny úlohy. Není to už mateřská úloha vůči Mesiáši, nýbrž nová, kterou pochopí později, v hodině kříže.

Udělejte všechno, co vám řekne
"Jeho matka řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne!" (Jan 2, 5). Maria pochopila, že Kristus má v úmyslu učinit znamení své slávy v odpověď na její počáteční prosbu. Ale pochopila také, že se ona musí přenést na jinou rovinu, než je její lidské mateřství, aby její vztah k synu opravdu odpovídal její nové situaci, situaci věřící ženy v mesiášském společenství. Tato situace se objasní v rozhodné hodině Ježíšova poslání. Nejprve žádala Maria o zázrak, aby zachránila lidskou situaci, s kterou má soucit. Doufala v tento zázrak moci svého Syna. Potom se úplně odevzdá jemu a jeho slovu, a tím ukáže, že pochopila. Pochopila, že cenu má ne zázrak, nýbrž osoba takto oslaveného Mesiáše, naprosté odevzdání se jeho vůli v holé víře, poslušnost k jeho příkazům, ač jsou jakékoli. Maria tak dobře pochopila Kristovu vůli ohledně sebe a ohledně zázraku, že neobtěžuje svého syna nemístným naléháním, ale obrátí se k služebníkům a vyzve je, aby věřili a poslechli, ať bude Ježíš říkat a chtít cokoli. Předá jim jistým způsobem svou víru a svou poslušnost k všemohoucímu Mesiáši. Patří opravdu k těm, kdo slyší a plní Boží slovo. V tom nalézá své pravé nynější místo v mesiášském společenství jako duchovní matka a sestra toho, jehož byla až dotud lidskou matkou.

Nyní je úvod do vyprávění o zázraku úplný, scéna bude pokračovat, a my budeme přítomni znamení, které zjeví Mesiášovu slávu a přivolá výslovnou víru učedníků, jež následuje po víře Mariině.

"Potom se odebral se svou matkou, se svými bratry a učedníky do Kafarnaa, ale zdrželi se tam jen několik dní" (Jan 2, 12). Na konci vyprávění vytvoří Maria a učedníci mesiášskou komunitu, sjednocenou ve víře v Božího Syna, který právě zjevil svou slávu. To je jádro církve kolem jejího Pána, naslouchající jeho slovu a plnící Otcovu vůli. Maria je přítomna v tomto církevním společenství. A můžeme si představit Krista, jak hledí na skupinu, která ho obklopuje, a říká: "To je moje matka a to jsou moji příbuzní. Každý totiž, kdo koná vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra i matka."

vybráno z knihy Maria, Matka Pána, Petrov, Brno 1991

 

Ježíš nám zjevuje Otce

"Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha," řekl Ježíš (Jan 17, 3) a evangelista Jan poznamenává: "Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1, 18). Jen Ježíš, Boží Syn, nám dává poznat Otce. Jen on, Slovo, je od přirozenosti zvěstovatelem Božím.

Tak jako naše slova vypovídají o tom, co si myslíme, tak také podstatné Otcovo Slovo vyjadřuje Otce, zjevuje božskou přirozenost. I když Slovo přijalo tělo, přesto zůstává tím, čím je - Slovem, Odleskem, Zvěstovatelem Božím. Avšak tím, že se stalo člověkem, můžeme ho my lidé vnímat a přijímat, je přístupné naší chápavosti.

I když Ježíš nemluví, zvěstuje nám Boha už samotnou svojí osobou, svým jednáním. Ježíš často opakuje: "Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce" (Jan 8, 19; 14, 7). Filipovi, který ho ještě při poslední večeři prosí, aby jim ukázal Otce, odpovídá: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a neznáš mne? Kdo vidí mne, vidí Otce Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně?" (Jan 14, 9-10). Ježíš je "obraz neviditelného Boha." (Kol 1, 15) Stačí, abychom se na něj ve víře a lásce zahleděli, a poznáme Otce. Žádný jiný učitel a žádný jiný způsob nám nemůže zprostředkovat toto poznání, nezbytné pro věčný život. "Nikdo nezná Otce jenom Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit" (Mt 11, 27).

Člověk je s to cestou rozumu, postupuje-li od stvořených věcí k prvotní příčině, poznat existenci Boha jakožto Stvořitele a Pána vesmíru. Avšak to je jen prostředečné, nepřímé, velmi nedokonalé poznání, získané s velkou námahou a často podléhající četným omylům. Nadto existují pravdy, které jsou pro náš lidský rozum naprosto nedosažitelné. Např. Boží trojjedinost, vtělení Slova, naše přičlenění ke Kristu a naše účast na božském životě. Tyto pravdy, jež nejvíce odhalují vlastní život Boha a zároveň se týkají našeho vlastního konečného určení, bychom nebyli nikdy poznali, kdyby nepřišel Ježíš, aby nám je zjevil. A zjevuje nám je s největší možnou autoritou: "Mluvím o tom, co znám, a svědčím o tom, co jsem viděl - Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce - Vy ho neznáte, já však ho znám, neboť jsem od něho vyšel a on mě poslal." (Jan 3, 11; 8, 38; 7, 28-29) Podobenstvími o ztracené ovci a marnotratném synu, svou řečí o dobrotě nebeského Otce, který "dává svému slunci svítit na dobré i zlé," (Mt 5, 45) který "živí nebeské ptactvo a šatí polní lilie," (Mt 6, 26-30) nám Ježíš zjevuje nekonečné milosrdenství, otcovskou starostlivost Boží, s níž nás přijímá za své děti. Ještě více nám to však zvěstuje svými činy: starostí o veškerou tělesnou a duchovní bídu, láskou, s jakou všude prochází, aby zachránil lidi, až nakonec za ně vydá svůj život. Radostné poselství, které Ježíš přináší světu, spočívá především ve zjevení Boha jako nekonečné lásky, jako našeho nejlaskavějšího Otce. Na tomto zjevení spočívá celý Nový zákon, celý křesťanský život.

P. Gabriel od sv. Marie Magdalény OCD
Z časopisu Karmel-Stimmen, 96-9, 63. ročník