Amen 9 (1999)

Zjevení

Dagmar Kopecká: Je nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli (Sk 4, 20)
Zjevení
Eva Fuchsová: Mnohokrát a mnoha způsoby...
Kritéria Božího zjevení
Jiří Kopecký: Víra nebo věda?
Tomáš Machula: Na počátku byl "Logos"
C. S. Lewis: Zázraky
Dorota Švachová: Symboly víry
Štěpán Filip OP: Posvátná tradice
Vyznání víry a přísaha věrnosti při převzetí úřadu vykonávaného jménem církve
Petr Beneš: Maria, prostřednice zjevení
Jiří Kub: Aktivní liturgická hudba
Ohlasy

Je nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli (Sk 4, 20)

Kdysi dávno v kterési zapomenuté krajině žili lidé; říkali si "lidé bez cesty". Země, již obývali, lahodila jejich oku a poskytovala jim hojnost plodů, nikdo z nich nestrádal a neměl nedostatek. Přesto "lidé bez cesty" nebyli šťastní. Často říkávali: "K čemu je nám krásná země a všechen blahobyt, když nevíme, kdo nás sem přivedl, proč jsme tady a co se s námi má stát." "Lidé bez cesty" neznali svoji minulost ani budoucnost, nevěděli, proč mají žít.

Pustou jednotvárnost a beznaděj jejich života prosvětloval pouze starý příběh o Jeskyni poznání, v níž mocný čaroděj střeží odpovědi na všechny otázky. Mnozí synové a mnohé dcery "lidu bez cesty" se vydávali na dlouhou, nebezpečnou pouť za poznáním; žádný z těch, kteří se vrátili, však nepřinesl očekávané odpovědi.

Proč kouzelná jeskyně neprozradila svá tajemství? Její strážce požadoval za poznání příliš velkou cenu. "Zodpovím všechny tvé otázky, ale musíš mi za to dát svůj život," zaslechl každý na konci své cesty, když konečně nalezl vchod do jeskyně. Kdo by chtěl ztratit svůj život? A tak se každý raději vrátil a smířil se s nevědomostí.

Až jednou přišel do jeskyně odvážný mladík. Čaroděj mu opět nabídl odpovědi - za cenu života. Mladý muž promluvil: "Tvé poznání, mocný čaroději, pro mě skutečně má cenu života. Bez něho můj život nemá smysl, bez něho je zbytečné vracet se zpět. Mluv tedy, dávám ti svůj život."

Když mladík vyslechl všechny ty úžasné věci o minulosti i budoucnosti, o původu a poslání "lidu bez cesty" a o jediné pravé cestě, chystal se na smrt. Čaroděj však řekl: "Nežádal jsem tvoji smrt, chtěl jsem tvůj život. Nyní patříš mně. Běž, vrať se zpět do své země a podle mé vůle všude hlásej, čemu jsem tě vyučil."

"Je mi radostí splnit svůj slib," vyhrkl mladík. "Nemohl bych jinak, poté, co jsem zakusil rozdíl mezi temnotou nevědomosti a světlem pravdy. Je nemožné, abych nemluvil o tom, co jsem slyšel." A mladík šel, a jak slíbil, celý svůj život zasvětil vyučování čarodějovým pravdám. Od té doby se tamní lidé s hrdostí nazývají "lidem cesty".

Jakou cenu má pravda pro nás? Jsme lidem víry, lidem uchovávajícím Boží zjevení. Bůh nás vyučil ve všech důležitých pravdách, jež ozřejmují smysl našeho bytí, vysvětlují naši minulost, nastiňují budoucnost a ukazují cestu a její cíl. Umíme si představit to torzo, jež by zbylo z našeho života, kdybychom tyto odpovědi zapomněli nebo je odvrhli? Kdybychom je nikdy neslyšeli?

Bůh se k nám sklonil, poodhrnul roušku zakrývající jeho tvář a učinil nás svědky tajuplných skutečností, které prozařují naši slzavou zapomenutou krajinu třpytivými paprsky naděje. Nejsme náhodný produkt nicoty, nejsme opuštěni ani zapomenuti, nesměřujeme do prázdna. Bůh je "Bůh s námi". Co všechno bychom byli ochotni prodat za tento "poklad ukrytý v poli"? Čeho všeho bychom se dokázali vzdát pro tuto "drahocennou perlu"?

Zjevení Boha pro nás skutečně má cenu života. Otvírá naše slepé oči, uschopňuje nás dívat se za věci, nahlížet skrze prostor a čas. Uzdravuje naše nohy zchromlé křečí od stálého pobíhání v bludných kruzích a staví je na pevnou cestu, jež s radostí a bez váhání pospíchá k cíli. Obléká nás do neporazitelné zbroje, učí nás, jak si vítězně vést v boji, v němž jsme dosud padali pod smrtelnými ranami zla. Přivádí nás k nevysychajícímu prameni živé vody, jež svlažuje naše okoralé duše a dává vyrůst jejich křídlům pro bezpečný let do Života. "Než na tebe zapomenout, ať mi spíš uschne pravice."

Má-li zjevení pro nás cenu života, jakou cenu má pro ostatní? "Já jsem Hospodin, jiný není. Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země" (Iz 45, 22). "Ve svém Synu chci sjednotit všechno, co je na nebi i na zemi. Neboť pod nebem vám není dáno žádné jiné jméno, v němž byste mohli dojít spásy" (Ef 1, 10; Sk 4, 12). Ten poklad zakopaný v poli nemá cenu jen pro nás, je pokladem celého lidstva, celého stvoření. Jeho lesk není určen k tomu, aby byl ukryt za zdmi našeho domu, má prozářit ztemnělé kouty každé duše, celého světa. Kdo pozná pravou cenu tohoto pokladu, nemůže se s ním sobecky či bázlivě skrýt před zraky druhých, nemůže jinak než se o tento drahocenný klenot podělit s ostatními. "Je nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli."

Jsme lidem víry, lidem obdarovaným pokladem zjevení. Ještě dříve než slovo o Bohu zazní z našich úst, mělo by být čitelné z našich životů. Proměnil Bůh skutečně a zásadně náš život? Obohatil jej o nadpozemskou kvalitu? Pak by to na našem životě mělo být vidět. "Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích" (Mt 5, 16). Sám život z víry hlásá zjevení. Věrnost zjevení dává zazářit odlesku Boží krásy a lásky, nevěrnost zastiňuje a zkresluje Boží tvář. Svým hříchem nevztyčujeme překážky jen na své vlastní cestě k Bohu, znesnadňujeme jím i hledání a nacházení Boha ostatním. Pán nás posílá do celého světa; začněme u sebe a postarejme se, aby světlo zjevení proniklo do celého našeho života.

Jsme lidem víry, svůj život jsme odevzdali Bohu a službě bližním. Poznali jsme v Bohu střed i cíl našeho života, zamilovali jsme si jej, nechali jsme se jím uchvátit. "Ústa mluví to, čeho je srdce plné." Je nemožné, abychom nemluvili o Bohu. Stali jsme se učedníky ve škole všeobjímající Boží lásky. - Je nemožné, abychom nemilovali druhé a nepřáli jim nejvyšší dobro. Aby nám bylo lhostejné, zda o Bohu vědí či ne, zda ho milují, přehlížejí či urážejí. Láska je obětavá, najde si čas k naslouchání, k rozhovorům a vysvětlování, k modlitbám a obětem za obrácení druhých. Láska je statečná, hlásá slovo vhod i nevhod, nemá falešné ohledy, nemá strach z výsměchu a odmítnutí, dává se všanc. Zároveň se však nevnucuje, vždy jen nabízí, neomezuje svobodu druhých a respektuje jejich svědomí. Láska je trpělivá, vynalézavá, vždy si ví rady.

Jsme lidem víry, Bůh, Stvořitel nebe i země, alfa a omega, první a poslední, začátek a konec, je "Bůh s námi", přebývá uprostřed nás. Zaplatil za nás dlužní úpis smrti, dal nám moc přemáhat dobrem každé zlo a otevřel nám bránu do nekončícího života ve slávě. Je nemožné, abychom o tom všem nemluvili.

Dagmar Kopecká

[Zpět na záhlaví]

Zjevení

Křesťanství o sobě tvrdí, že mezi ostatními náboženstvími vyniká tím, že je zjevené Bohem. Nejde tedy o učení vynikající osobnosti nebo o výsledek tisícileté zkušenosti lidstva, ale o pravdu, která sestupuje k člověku shůry. Ponechme zatím stranou otázku, zda je tento nárok pravdivý, a podívejme se na to, jak sama církev vysvětluje pojem "Boží zjevení".

Zjevení je především Božím darem. Iniciativa vychází od Boha a směřuje k člověku. Na druhé straně tento dar se nevnucuje, musí být dobrovolně přijat. Zjevení neznásilňuje lidský rozum ani vůli, nabízí spolu s poznáním i vztah. Pokud člověk odmítá navázat s Bohem vztah, obvykle je pro něj Boží zjevení nečitelné.

Boží zjevení je jediné dílo, které má jeden cíl: odhalit člověku tajemství skryté v Bohu, ukázat mu jak vnitřní život Boží, tak tajemství lidské existence. Člověk je schopen poznávat Boha a jeho činnost, pokud se mu Bůh zjevuje způsobem, který odpovídá schopnostem člověka a výši jeho rozumového vývoje. Bůh se tedy lidstvu zjevuje postupně podle jistého plánu.

Ve Zjevení můžeme rozlišit tři způsoby:

Tyto způsoby Božího zjevení jsou nejen jednotlivými etapami v dějinách spásy lidstva, ale i v životě jednotlivého člověka.

[Zpět na záhlaví]

Mnohokrát a mnoha způsoby...

Eva Fuchsová

Podívejme se podrobněji na cesty, kterými Bůh přicházel v dějinách ke svému lidu, a naučme se po nich kráčet ve svém duchovním životě.

Zjevení přirozené

Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. (Mdr 13, 1) Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Řím 1, 20)
Proto učitelský úřad církve prohlašuje na 1. Vatikánském sněmu, "... že Bůh, původ a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu ze stvořených věcí..." (Dz 3004, 3026)

Tento svět ve svých rozmanitých formách ukazuje nad sebe:

Toto přirozené poznání Boha je však omezené:
1) Jedná se pouze o filosofický závěr, nikoliv teologický. Člověk tak může dospět nanejvýš k poznání Boží existence, nikoliv k poznání jeho vnitřního života, osob Nejsvětější Trojice, ani k poznání úmyslů, které má s člověkem v řádu milosti.
2) Neznamená bezprostřední kontakt člověka s Bohem, samo o sobě nezakládá vztah.
3) Přestože teoreticky je dostupné každému člověku užívajícímu rozum, je pro mnohé prakticky nedosažitelné. Dosahuje ho jen malé množství lidí, po dlouhé době a ne bez různých omylů.

Proto bylo potřeba dalšího zjevení, jasnějšího, které by pomohlo rozluštit i toto zjevení přirozené. Církev netvrdí, že by byl člověk po nějaký čas odkázán jen na tento způsob poznávání Boha - Bůh se od počátku milostivým způsobem člověku odhaloval. Ale přirozené zjevení je základem, výchozím bodem pro nadpřirozené zjevení. Na druhou stranu, jak říkali středověcí učitelé, kniha Písma svatého je nutná, abychom pochopili smysl knihy přírody.

Zdálo by se, že tato fáze zjevení je už ukončena, že přestala mít význam poté, co Bůh vstoupil do dějin svým slovem. Ale my víme, že žádný člověk po svém narození nevstupuje rovnýma nohama do té fáze zjevení, ve které se nalézá lidstvo jako celek. (To by každý člověk za poslední dvoutisíciletí musel být křesťanem žijícím z plnosti Ducha svatého.) Jsme svědky toho, že každý na své osobní cestě k Bohu musí znovu projít celé dějiny Božího postupného zjevování. Ne každá fáze musí být stejně výrazná a důležitá: cesta k plnosti už je otevřena, a tak se může stát, že člověk je milostí Boží nejprve vynesen na vrchol, a pak si teprve začne všímat Božích stop, které k vrcholu vedou.

To v praxi znamená, že i křesťan žijící z plnosti zjevení by měl uvést do souladu s vírou také svůj rozum. Poměrně často se setkáme s názorem (a s jeho vážnými důsledky), že víra nemá k přirozenému rozumu žádný vztah. V lepším případě si nepřekážejí, protože každý mluví o něčem jiném. V horším případě víra dokonce požaduje opuštění rozumu, neboť se s ním prý nesnese. To neříkají jen ateisté a materialisté, ale samotní křesťané! To by znamenalo, že Bůh, který stvořil člověka ke svému obrazu - dal mu schopnost rozumu a vůle -, za cenu spásy požaduje, aby se člověk vzdal poloviny svého lidství. Do nebe tedy smí jen polovina Božího obrazu - jen vůle, ne-li pouze pocity. Snad se můžeme odůvodněně domnívat, že Bůh po nás takovou "oběť" nežádá, žádá pouze, abychom svůj rozum zastavili tam, kde už není jeho pole působnosti. Víra přesahující rozum není totéž jako víra odporující rozumu. Pro pokoj své duše a pro plodný apoštolát bychom se měli naučit tyto dvě skutečnosti rozlišovat.

A nejen to, měli bychom se poctivě snažit hledat odpovědi na otázky, v nichž se víra zdánlivě utkává se zdravým rozumem (pokud to není ona zmíněná oblast, kam rozum nemá přístup - např. jednota Boha ve třech osobách, dvě přirozenosti v Kristu, tajemství předurčení atd.). Nejen kvůli nám samým, kteří dokážeme lecjaký rozpor vírou překlenout, ale kvůli našim bližním, kteří jsou na cestě ještě před Abrahámem. Kteří hledají Boha přirozeným rozumem a zatím ještě nepřijali milost víry. My ale často místo toho, abychom jim pomohli najít Boha skrze moudrost a řád jeho stvoření, působíme jako svědkové své, případně Boží iracionality.

Někdy se může jednat skutečně o složité vědecké otázky (např. problém evoluce a stvoření), na které může mít současná věda jiný názor než víra. Zde je lépe přenechat diskuzi odborníkům - konec konců ani v přirozeném řádu se neočekává, že se budeme umět fundovaně vyjádřit ke všem vědeckým problémům. Ale často jsou nám kladeny otázky existenciální, které se sice týkají víry nebo náboženství, ale přitom k jejich zodpovězení stačí zdravý rozum, zatímco my ze sebe vysoukáme jen zbožné fráze. Nepohrdejme darem rozumu jen proto, že jsme dostali dar ještě větší.

Zjevení slovem
Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim otcům, v poslední době k nám promluvil skrze svého Syna. (Žid 1, 1-2)

V této druhé fázi zjevení Bůh vstupuje do bezprostřední komunikace s člověkem. Už se tu nejedná pouze o sdělení objektivní skutečnosti, ale o zvláštní nadpřirozený Boží zásah, který povyšuje přirozené bytí a poznání k nadpřirozenému způsobu i cíli. Zalíbilo se Boží moudrosti a dobrotě zjevit jiným, a sice nadpřirozeným způsobem sebe sama a věčné úradky své vůle lidskému pokolení. (Dz 3004)

Samotné zjevení tedy obsahuje:

Pramenem, z něhož všechno zjevení pochází, středem, ke kterému všechno směřuje, a vrcholem, který nemůže už nic převýšit, je vstoupení samotného Boha do dějin, vtělení Slova. Celé starozákon ní dějiny, vystoupení proroků a Starý zákon tuto událost připravují. Nový zákon, Tradice, církev pak o této události svědčí, vysvětluje ji, ale především dává možnost účastnit se jí osobně.

Obsah nadpřirozeného zjevení (v tomto stavu církve putující) se dá rozdělit do tří oblastí:

Zatímco přirozeným rozumem se člověk dostává k pravdě o Bohu nepřímo, prostřednictvím stvořených věcí, v nadpřirozeném zjevení Bůh sám přichází do duše člověka, aby ho poučil. Ovšem zatímco přirozené skutečnosti jsou každému volně dostupné, nadpřirozené zjevení musí člověku předat lidské společenství - Bůh totiž nechce spasit jednotlivce, ale Boží lid jako celek. Toto zjevení je tedy bezprostřední (protože vírou v nás přebývá Bůh), ale zprostředkované (nejprve proroky, synagogou, Písmem, a dále církví, Tradicí, Písmem, magisteriem).

Tak, jako se Bůh od počátku odhaloval listvu odhaluje se také každému člověku zvlášť. Každý z nás musí projít osobně dějiny spásy, zakusit na sobě Boží spásné působení a porozumět mu. Jakými cestami proniká Boží zjevení do naší duše? Stejnými nebo podobnými, jako do duše celého lidstva. Bůh k nám promlouvá:

Událostmi. Izrael procházel ve svých dějinách mnoha zkouškami, na jejichž konci byl vždy o kus dál ve svém poznání Boha. Naučme se ve svém životě vnímat Boží vedení. Nic, co nás v životě potká, nemá sílu odvést nás od Hospodina. Vše je nám dáno jako příležitost k růstu - i vlastní selhání a hřích. To se netýká jen velkých a významných událostí, ale i nepatrných znamení. Někdy totiž bývá těžší říct "buď vůle tvá", když nám ujede autobus, než když nám někdo zemře.

Proroky. Vnímejme, co nám o nás říkají druzí. Pravda bývá často nepříjemná, a tak ji raději říkáme než posloucháme. Ale zkusme nepříjemné kolegy, sousedy, manžely, tchýně, děti vnímat jako Boží proroky, bez obvyklé dávky sebeobrany, a budeme svědky divů, které na nás Bůh způsobí!

Písmem svatým. O tom, jak je důležité být neustále v kontaktu s psaným Božím slovem, nechat se jím formovat a přímo jím "dýchat", bylo už na stránkách Amenu napsáno mnoho slov. Písmem do nás vstupuje Boží moudrost, jsme pak schopni poznat snáze Boží hlas i v jiných podobách - ve stvoření, v událostech, v lidech, v církvi...

Vtěleným Slovem. Přítomnost Božího Syna v nás je vrcholem i naší osobní historie. Bohužel si to často neuvědomujeme, když přistupujeme ke svátostem nepřipraveni, znuděni, plni starostí o zbytečné věci. Křtem se v nás vtělil Boží Syn a každá další svátost v nás rozmnožuje působení jeho přítomnosti. Vrcholem je eucharistie, kdy se účastníme jeho smrti a vzkříšení. Ale i každá modlitba nás staví do jeho blízkosti.

Svědectvím církve. Zvykli jsme si na církvi v její konkrétní podobě vnímat jen vrásky, šrámy, špínu, nebo máme ještě otevřené oči i pro krásu královské dcery, která je uvnitř (srv. Žl 45 podle Vulgáty)? Krásná je nejen její božská tvář, ale často i ta lidská. Jenže ta je skrytá v nepatrnosti, poníženosti, pokoře (srv. Magnifikat, Lk 1, 46-55). Kdybychom si dali tu práci, možná bychom na každém ze služebníků církve našli zlatou nit, kterou je protkané její roucho (Žl 45, 14). Našli bychom v lidech mnoho dobra a krásy, která by v nich bez církve nebyla.

Učením církve. To nám církev nepředkládá proto, abychom o něm hlasovali nebo se vyjadřovali k jeho vhodnosti. Dává nám ho jménem Pravdy. Proto také základní přístup k učení církve by měl být: ano, přijímám (i když třeba hned nerozumím). Další fáze je snažit se pochopit a ztotožnit se s touto pravdou. Pokud se to nedaří, je důležité si ověřit, na jakém stupni závaznosti se církev v tomto případě vyjadřuje: je to dogma, encyklika, pastýřský list našeho biskupa, nebo to říkal pan farář v kostele? Podle toho se musí řídit moje víra.

Boží zjevení samozřejmě není omezeno na tyto způsoby. Tento výčet poskytuje pouze inspiraci, kde a jak ho nacházet.

Zjevení eschatologické
Protože ani "oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2, 9), nemůžeme o zjevení Boží slávy v nebi říct nic určitého. To, co "nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom uzříme tváří v tvář" (1 Kor 13, 12). Pravda, kterou jsme poznávali na zemi přirozeným rozumem, před námi vyvstane v novém lesku, významu a kráse (např. řád stvoření, láska bližních - svatých). Z nadpřirozených pravd bude sňat závoj víry, protože tomu, co je vidět, už se nemusí věřit.

Navíc zřejmě bude zjevena ještě jedna oblast tajemství, jejíž existenci můžeme zde na zemi pouze předpokládat. Jsou to tajemství, u nichž nám je skryta nejen jejich vnitřní pravdivost, ale i samotná jejich existence - nejenže nevíme, JAK a PROČ to je, ale ani, ŽE to je, protože i to přesahuje naše současné možnosti poznání.

Ve věčném patření na Boží tvář budeme stále hlouběji pronikat do tajemství jeho bytosti a do tajemství nové země a nového nebe. Poznáním poroste i naše láska, a tedy i blaženost. Jestliže už tady na zemi nám dělá nezměrné potěšení, když můžeme objevovat neznámé, kochat se krásou, milovat a být milováni, rozhodně se nemusíme obávat, že bychom se na věčnosti "nudili". Bůh je nevyčerpatelná studnice všeho toho, co nám už nyní působí radost, zatím ještě kalenou omezeností, pomíjivostí a hříchem.

Všichni svatí sice hledí nezastřeně na Boží tvář, všichni jsou dokonale blaženi, ale přesto míra jejich poznání a blaženosti není stejná. Závisí to na stavu, v jakém dosáhli nebe. Můžeme si to (tak jako sv. Terezie z Lisieux) představit na příkladu nestejně velkých nádob. Přestože jsou všechny po okraj naplněny, v jedné je vody více a v druhé méně. Záleží na nás, jak se budeme za svého pozemského života snažit, abychom co nejvíce zvětšili svůj objem křesťanským životem ve shodě s Boží vůlí. Naše nádoby budou v nebi až po okraj vyplněny poznáním Boží bytosti a následnou blažeností.

Použitá literatura: A. Lang: Kristus, vrchol zjevení, fundamentální teologie, Velehrad, 1993

[Zpět na záhlaví]

Kriteria Božího Zjevení

Křesťanství, jak už bylo řečeno, o sobě tvrdí, že je přímo zjevené od Boha, na rozdíl od jiných náboženství. Celkem oprávněně se nás nekřesťané ptají, jak to můžeme dokázat.

Především je nutno upozornit na rozdíl mezi jistotou objektivní a subjektivní. K objektivní jistotě docházíme prověřením důvodů a vyloučením pochybností a rozporů. Důvody pro víru předkládá fundamentální teologie. Výsledkem takového bádání ale v našem případě nikdy nebude jasná evidence, stejně jako nemůžeme evidenci požadovat v historickém nebo literárním oboru. Dosáhneme nanejvýš jistoty o tom, že naše víra je věřitelná, není nesmyslná a dokonce je pravděpodobnější než jiné alternativy.

I když ale člověk uzná tyto objektivní důvody, nestává se automaticky věřícím. Jednak je nemusí nahlédnout s plnou subjektivní jistotou (pro jejich poměrnou komplikovanost), jednak je k víře potřebná milost. Důvody pro víru, ať jsou sebepevnější, tedy v žádném případě nevyvíjejí na člověka nátlak, aby uvěřil. To by odporovalo svobodě člověka i povaze Božího zjevení.

Posuzuje-li se tedy nárok křesťanství na pravdivost, je nutné mít nějaký "materiál", něco pevně daného, nepodléhajícího změnám a lidským znetvořením. Nejvhodnější je k tomu Písmo svaté, bude se tedy jednat především o jeho pravdivost.

Rozdělení kriterií:
Negativní - vylučují z úvahy nepravděpodobné možnosti. Křesťanství (nebo jiné náboženství) musí prokázat, že se v něm nenalézají rozpory a že neodporuje ani obecně platným, evidentním poznatkům.

V našem případě jsou nejprve vyloučena z úvahy různá polyteistická náboženství, která jsou v rozporu se základními filosofickými poznatky. Dále jsou to systémy popírající svobodu člověka nebo základní etické principy, které jsou vloženy do lidské přirozenosti. Sem také patří vysvětlení rozporných míst v Písmu, zdánlivého rozporu Písma (víry) a vědy, ale také rozporu mezi slovy Písma a křesťanskými dějinami či životem konkrétních křesťanů (to už ale spíše spadá do subjektivních kriterií).

Pozitivní - dokazují vysokou míru pravděpodobnosti. V našem případě se jedná o historickou věrohodnost textu, přiměřenost sdělení k lidské přirozenosti, souhlas s filosofickými závěry, v nichž panuje relativní shoda, pozitivní vliv na kulturu, sociální oblast, historický vývoj atd. Hlavním důvodem věřitelnosti křesťanství se však pokládají zázraky a splněné prorocké předpovědi. Zázrakem se nemyslí libovolný nevysvětlitelný úkaz. Musí to být: - smyslově postihnutelná, empiricky ověřená událost (v úvahu nepřipadá např. transsubstanciace) - nevysvětlitelná z přirozených příčin - způsobená Bohem (nikoliv démonickými silami) - sloužící jeho záměrům (musí být patrné, co jím chce Bůh zjevit).

Prorocká předpověď je věrohodná tehdy, jestliže se prokazatelně naplnila v mladších vrstvách textu nebo v dějinách.

zpracováno podle: A. Lang: Kristus, vrchol zjevení, fundamentální teologie, Velehrad, 1993

[Zpět na záhlaví]

Víra, nebo věda?

Moderní doba je fascinována vědou, zejména vědami přírodními. Je nesporné, že mají obrovský vliv na lidskou civilizaci a umožňují zlidšťovat podmínky k životu. Mnozí lidé jsou ale přesvědčeni, že jedině tyto vědy poskytují jistotu a tudíž solidní poznání a že postupně rozřeší všechny záhady světa. Naproti tomu různé filosofie a náboženství stojí na vratkém základě - už pro množství rozdílných systémů. Víra je odsouvána do pozice soukromého přesvědčení každého člověka a nemá pro "racionálního" člověka žádnou objektivní průkaznou hodnotu.

Jak se má věřící křesťan postavit k otázkám typu: Bůh, nebo velký třesk? Stvoření, nebo evoluce? Jednoduchou odpovědí, že "víra se týká Boha, kdežto věda přírody, takže si nekonkurují," tázajícího asi příliš neuspokojíme. Člověk má jen jeden rozum, do kterého se nevejdou dvě odporující si odpovědi na tutéž otázku. Ale odporují si skutečně odpovědi vědy a víry?

Na první pohled by se mohlo zdát, že "vědět je více než věřit". Pokusme se ale víru a vědu definovat jasněji.

Jistota víry
Víra je v obecném smyslu svobodné přijetí výroků určité osoby v důvěře k ní. Mluvíme-li o náboženské víře, věříme Bohu, který se určitým způsobem zjevil. Protože k pojmu Boha patří být nanejvýš pravdivý, je jisté, že vše, co Bůh skutečně zjevuje, je pravda. Zůstávají tu ale dvě otázky, které z našeho odůvodnění dělají důkaz kruhem:

1) Jak víme, že vůbec existuje Bůh?
2) Jak dokážeme, že se nám tento Bůh zjevil?

Na první otázku odpovídá z přirozených věd filosofie, na druhou jsme hledali odpověď v kriteriích zjevení. Tyto odpovědi se pohybují v mezích přirozeného, můžeme říci vědeckého bádání - pokud za vědu považujeme také např. historii. Je ovšem pravda, že tyto důkazy stěží někomu zjednají subjektivní jistotu. Ta je až součástí víry, která je Božím darem.

Můžeme tedy shrnout: součástí víry je rozum, kterým dospíváme k vysoké pravděpodobnosti svých tvrzení, vůle, která přilne k poznané pravdě, a milost, která jí zjednává jistotu. Za těchto předpokladů je snadné přijmout to, co Bůh zjevuje - obsah víry. Ten je opět předkládán k uvažování rozumu, a tak vzniká "věda o Bohu", teologie. Zjednodušeně lze říci, že teologie vychází ze zjevených pravd, které systematicky uspořádává a logickým usuzováním z nich vyvozuje nové závěry, a ty (pokud jsou správné), jsou zase předkládány naší víře.

Jistota vědy
Přírodní vědy se zabývají poznáním empirického světa. Vytvářejí modely skutečnosti, vyjádřené matematicky, a hledají obecné souvislosti a vzájemné závislosti jevů (přírodní zákony). Tyto modely se pak testují - buď experimentálně (pozorováním) nebo teoreticky (např. myšlenkové pokusy). Má-li být vědecká teorie smysluplná, musí být schopna předpovědět výsledek pozorování a musí také přicházet v úvahu takový výsledek pozorování, který je s danou teorií neslučitelný. Žádná vědecká teorie proto nemůže mít charakter definitivně nalezené "pravdy", ale vždy jen hypotézy (modelu), která může být v dalším vývoji vyvrácena a nahrazena novou (lepší, obecnější). Přírodní věda není nacházením "pravdy", ale testováním hypotéz. K pravdě se pouze přibližuje. Je tedy pověrou o těchto vědách, že své objevy vydávají za konečné a nezvratné. Na přírodní zákony se pak musíme striktně vzato dívat pouze jako na dosud nevyvrácené hypotézy.

Ještě si všimněme, z čeho přírodní vědy vycházejí při formulování hypotéz (modelů). Ukazuje se, že vycházejí z principů, které nemůžeme v rámci této vědy dokázat - předpokládá se, že platí. Zde můžeme vidět formální podobnost přírodní vědy s teologií. Teologie vychází ze zjevených pravd (dogmat), které také nemůžeme dokázat. Pak stejně jako přírodní věda pomocí logiky vytváří nové závěry. Vidíme tedy, že i teologie postupuje zcela racionálně.

Víra - brzda vědeckého pokroku?
Často se vědecký pokrok v minulosti popisuje jako "osvobozování" vědy z omezujících pout náboženství a podobné motivy se přisuzují také samotným vědcům. Tento pohled je ale zkreslený. Newtona či Keplera nemůžeme plně pochopit, pokud se také neseznámíme s jejich náboženskými a filosofickými idejemi. Až do přelomu 19. a 20. stol. bylo křesťanství hlavní intelektuální silou života a kultury. Zhruba do zač. 19. stol. lze vztah mezi vědou a náboženstvím označit spíše jako spojenectví než jako válku. Vědce tehdy vedla k poznání přírody snaha oslavit Boha Stvořitele.

Mnozí historikové vědy ukazují, že moderní věda vznikla díky složité syntéze křesťanského a řeckého myšlení a že to bylo právě křesťanství, které svým postojem ke stvoření připravilo předpoklady pro rozvoj vědy. Stručně uveďme, v čem tyto předpoklady spočívají. Bible především učí, že stvořený svět je skutečný a dobrý, takže stojí za to ho zkoumat. Příroda není božstvem, tedy zkoumání přírody není projevem neúcty k Bohu. Svět je pro člověka pravdivě poznatelný, neboť lidská inteligence je odrazem inteligence božské, která dala světu bytí a řád.

Na druhou stranu je však nutno uznat, že se křesťané často stavěli proti novým myšlenkám ve vědě. To ale není specifická vlastnost křesťanů, ale všeobecná lidská tendence, která chrání lidstvo před nesmyslnými výkyvy a dává mu načas, aby se nové myšlenky nejprve ověřily. Základní nedůvěra je možná lepší východisko pro skutečný pokrok, než přehnaná důvěra v nejnovější "výdobytky" vědy. Změnit základní představy v nějakém vědeckém oboru není vždy snadné ani mezi samotnými vědci.

Symbolem boje mezi vírou a vědou byl např. Galileo Galilei, který byl r. 1633 odsouzen pro své heliocentrické představy jako silně podezřelý z hereze. Církev později uznala svou chybu a Galileo byl v r. 1992 papežem Janem Pavlem II. rehabilitován. Galileiho soudci se mylně domnívali, že přijmout heliocentrickou teorii (v té době dosud definitivně nedokázanou) by znamenalo podkopat katolickou tradici a že jsou tedy povinni ji zakázat. Většina z nich tehdy nečinila rozdíl mezi Písmem a jeho výkladem, takže přírodovědecké otázky přenášeli do roviny víry. I když obě strany během sporu užívaly nečisté praktiky, Galileo se nikdy své víry nezřekl.

Počínaje osvícenstvím však dochází k postupnému odklonu vědy a náboženství, který se nejzřetelněji projevil spory kolem Darwinovy evoluční teorie. Pozitivismus se stal dominantním postojem širokých vrstev. Své "revoluce" (tj. změny základních představ) ovšem prodělala i věda: uveďme pouze nejdůležitější mezníky - "ztráta jistoty" v matematice (K. Gödel) - teorie relativity - kvantová teorie - molekulární biologie.

Vztah vědy a víry v našem myšlení
Věda a víra se tedy částečně překrývají svým předmětem (svět), ale úplně se míjejí svým zaměřením. Zatímco věda svět popisuje, víra hledá jeho původ, cíl a vztah k člověku. Je to podobný rozdíl, jako když o tomtéž člověku mluví chirurg, nebo psycholog. A mámeli zůstat u této nedokonalé analogie - pokud je člověk psychicky odolný, dokáže se vyrovnat s jakýmkoli chirurgickým nálezem. Naše víra by měla mít takovou životaschopnost, aby nebyla příliš závislá na nálezech chirurgů světa - vědců.

Jako vodítko nám může posloužit několik skutečností:

1. Věda a víra si neodporují. Tvrzení sv. Tomáše, že "jak světlo rozumu, tak světlo víry pocházejí od Boha, a proto si nemohou navzájem protiřečit," opakuje i 2. vat. koncil (GS 36). Mohou se ovšem vyskytovat konflikty plynoucí z částečnosti našeho poznání, jejichž řešení může být velmi obtížné.
2. Věda a víra patří k různým řádům poznání, takže jejich přímé propojení není možné. Pod tímto přímým propojením rozumíme tendence hledat ve vědě potvrzení víry. Např. chápání teorie velkého třesku jako vědeckého potvrzení stvoření. Ovšem i naopak - s odvoláním na Písmo někteří lidé např. popírají biologickou evoluci (tzv. kreacionismus). Cílem zjevení není poučovat o stavbě světa a přírodní věda se nemůže vyjadřovat o Božích věcech.
Navíc - pokud bychom propojili některé poznatky víry a vědy, mohlo by se stát, že tyto poznatky budou později vyvráceny (viz výše), a to by mělo nepříjemné důsledky i pro víru.
3. Mezi vědou a vírou však můžeme hledat spojení nepřímé, např. mezi přírodní vědou a poznáním Boží existence. Vědu samotnou a její poznatky ale musíme interpretovat ve světle filosofie (např. filosofické úvahy o důvodu rozumové poznatelnosti světa, nebo o důvodu řádu ve světě). Věda je tedy v tomto pojetí východiskem cesty k Bohu.
4. Je možná skutečná jednota obojího poznání, v níž by věda a víra nestály vedle sebe, ale jedna prostupovala druhou? Z teologie víme, že Bůh vidí všechny věci v sobě: tím, že poznává sebe, poznává v sobě všechno ostatní. Věřící člověk se snaží Bohu co nejvíce připodobňovat, měl by tedy ve všech věcech nalézat Boha, neboli poznávat věci tak, že v nich zároveň vidí Boha - to platí i pro vědce. Tento pohled už ale není pohledem přírodní vědy, je spíše životním postojem - nevychází od věcí, ale vychází od Boha a jde k věcem. Slouží-li takto rozum víře, není to nic ponižujícího, neboť slouží Bohu.

Vzdávám Ti díky, Stvořiteli a Bože, že jsi mi dal tuto radost z Tvého stvoření, a raduji se z díla Tvých rukou. Hleď, dokončil jsem nyní práci, k níž jsi mě povolal. V ní jsem využil všechny hřivny, které jsi propůjčil mému duchu. Jan Kepler

zpracoval Jiří Kopecký

Použitá literatura:
N. R. Pearcyová, Ch. B. Thaxton: Duše vědy, Návrat domů, Praha 1997
K. Šprunk: Syntéza vědy a víry, Universum 4 (1991)
Konec případu G. Galilei, Universum 9 (1993)
J. Moravec: Teologie a přírodní vědy, Universum 28 (1998)
J. Grygar: Racionalita víry a iracionalita pavědy, Universum 30 (1999)

(časopis Universum - revue České křesť. akademie, vydává nakl. Cesta, Nám. republiky 5, 614 00 Brno)

[Zpět na záhlaví]

Na počátku byl "Logos"

V úvodu Janova evangelia čteme, že na počátku bylo Slovo. Proč zrovna "Slovo"? Proč zvolil čtvrtý evangelista toto neobvyklé označení druhé božské Osoby? Nejprve je třeba poznamenat, že český tvar "slovo", podobně jako i třeba latinské "verbum" zdaleka nevystihuje významovou bohatost řeckého originálu - slova "Logos". Dále běžný čtenář Bible postrádá znalosti tehdejší filosofie a teologie. Jan totiž nevymyslel úplně nový termín, ale použil dobře známých filosofickoteologických konceptů k vyjádření preexistence (tj. existence před vtělením) Božího Syna. Pokud dnes chceme dobře porozumět Janově teologii Božího Syna - Slova (Logu), měli bychom se aspoň v základech seznámit s historií použití pojmu "Logos" ve filosofii a teologii.

Než však přejdeme k tomuto bodu, je namístě jedno upozornění. Řekli jsme, že Jan nevytvořil zcela nový termín. To je pravda. Bylo by ovšem chybou domnívat se, že význam Janova "Logu" je pouze jakýmsi souhrnem všech možných předchozích teorií. Jan je originální a jeho použití slova "Logos" je jedinečné. Jde jen o to, proč si zvolil k vystižení nevystižitelného zrovna toto slovo. Jinak řečeno jde o to, že Jan "přetavil" pojmový materiál, který měl k dispozici, a který považoval za vhodný k vyjádření své teologie, a použil ho k vysvětlení vtělení Božího Syna. Seznámení se s "původním materiálem", ze kterého Jan vycházel, nám může pomoci lépe pochopit proč evangelista zvolil ke zvěstování evangelia zrovna slovo "Slovo", tj. řecky "Logos".

Řecké "Logos" může znamenat jednak slovo, ale také zvěst, učení, počet, důvod, poměr, účet, platnost, důkaz, mysl, rozum, událost, spis, způsob řeči a v řadě významů a významových odstínů bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Asi první teorii Logu najdeme u řeckého filosofa Hérakleita (6. stol. př. Kr.), který tak označuje jakýsi princip oživující svět. Také stoici (3. stol. př. Kr. - 2 stol. AD) používali toto slovo k vyjádření síly nebo věčného zákona pronikajícího celé stvoření. Tento Logos pak zosobňovali v různých božstvech - např. Zeus nebo nejčastěji Hermes. V egyptské Alexandrii byl ztotožňován především s Hermem. Zároveň se "Logos" stalo označením "prostředku" vlády Boha nad světem.

Evangelista Jan však zcela jistě nebyl ovlivněn pouze řeckou filosofií. Velmi významný a určující pro něj byl myšlenkový svět hebrejské Bible a jiných židovských spisů. Židovský a řecký svět se v tu dobu navzájem velmi ovlivňovaly a obohacovaly. Z židovského myšlení přešla do řeckého řada podnětů, mj. i díky řeckému překladu hebrejské Bible - tzv. Septuagintě), a naopak Židé byli nezřídka inspirováni myšlenkami řeckými (např. biblická kniha Moudrosti byla již v originále sepsána nikoli hebrejsky, ale řecky a z jejího textu lze dobře vidět snahu o použití všech dobrých a obohacujících podnětů řeckého myšlení). Pro Židy bylo "Slovo" také velmi důležitý pojem. Bůh slovem tvoří, napomíná, přináší spásu... (Gn 1, 3; Ž 33, 9 apod.) "Slovo", podobně jako "Moudrost" byly pojmy, jimiž se vyjadřoval jakoby samostatně stojící, ale nikoli nezávislý působitel stvoření, spásy, posvěcení, udržování světa... (Moudr 9, 1; 18, 15; Zach 5, 1-4; Ž 107, 20; 147, 15 apod.) V prvním století po Kristu (tedy v době sepsání Janova evangelia) použil pojmu "Logos" i významný řecky píšící židovský filosof Filón Alexandrijský. Jeho "Logos" je v souladu s židovskou tradicí tvůrčím slovem Božím, zjevovatelem Božím, silou udržující svět, zákonem řídícím stvoření... není to však osoba, jde spíše o myšlenku, sílu, zákon... tedy neosobní vyjádření Božího působení.

Evangelista Jan toto bohaté pozadí slova "Logos" zřejmě znal. Proto si ho vybral, když hledal nejvhodnější vyjádření pro osobu vtěleného Boha. Vidíme, že šlo o volbu moudrou - biblický termín spojený s mnoha filosofickými koncepcemi "prostředku" mezi Bohem a světem. Pro Jana však už "Logos" není pouhým neosobním "prostředkem". V jeho spisech je slovo "Logos" použito k označení osoby "Prostředníka", tedy Krista (srv. Jan 1, 1-14; 1 Jan 1, 1; Zj 19, 13). Janova řeč je srozumitelná pro Židy i řecké pohany. Použil všem dobře známý pojem, ale zároveň ho modifikoval a zdůraznil jeho nový, originální obsah. I pro evangelizaci bylo šťastné to, že pojem "Logos" byl dobře známý a Židé i Řekové se cítili v hlásání Krista více "doma". Zkrátka Janova zvěst o vtěleném Bohu byla mnohem pochopitelnější, než kdyby si Jan vytvořil zcela nový a předchozím používáním nezatížený pojmový aparát. Vždyť většinu základních představ spojovaných s "Logem" si Židé i Řekové mohli ponechat.

Janovo upřesnění a doplnění těchto představ bylo zdánlivě malé, ale ve skutečnosti ohromné. Ukázalo se to mimo jiné i v souvislosti s pozdější ariánskou herezí. Ariáni odmítali plné božství Kristovo a vraceli se tak vlastně k předjanovským koncepcím podřizujícím Logos Bohu. Ortodoxní církevní otcové však dokázali i tehdy udržet pravou janovskou víru v Logos (Slovo), který byl u Boha, který byl Bůh, a který se stal tělem a přebýval mezi námi.

zpracoval Tomáš Machula

Literatura:
Catholic Encyclopedia (www.knight.org)
J. N. D. Kelly "Early Christian Doctrines"

[Zpět na záhlaví]

Zázraky

C. S. Lewis

Existuje Boží aktivita, která se projevuje v celém stvoření, řekněme univerzální aktivita, kterou lidé odmítají uznat. Zázraky učiněné vtěleným Bohem, který žil jako člověk v Palestině, ukazují tytéž věci jako jeho univerzální aktivita, ale jinou rychlostí a v menším měřítku. Jedním z jejich hlavních záměrů je, aby lidé, když viděli věc učiněnou osobní mocí v malém měřítku, uznali, když uvidí tutéž věc učiněnou ve velkém měřítku, že moc za ní je rovněž osobní - že je to vlastně tatáž osoba, která mezi námi žila před dvěma tisíci lety. Zázraky ve skutečnosti malými písmeny přepisují tentýž příběh, který je napsán přes celý svět písmeny pro některé z nás příliš velkými, než aby je mohli uvidět. Z tohoto většího nápisu je již část viditelná, část je dosud nerozluštěná. Jinými slovy, některé zázraky činí lokálně to, co Bůh již učinil univerzálně; jiné činí lokálně to, co dosud neučinil, ale teprve učiní. V tomto smyslu a z lidského hlediska jsou některé z nich připomínkou, jiné proroctvím.

Bůh tvoří víno, učí je, aby přitahovalo vodu svými kořeny a s pomocí slunce měnilo tuto vodu ve šťávu, která kvašením získává jisté kvality. Tak každým rokem, od dob Noemových až dodnes, Bůh mění vodu ve víno. To lidé nejsou schopni vidět. Buď jako pohané přičítají tento proces působení určitých duchů, Bakchovi nebo Dionýsovi; nebo, jako moderní lidé, vidí jejich skutečnou a konečnou příčinu v chemických a jiných materiálních úkazech, které jsou vším, co za nimi naše smysly mohou rozpoznat. Ale když Kristus v Káně mění vodu ve víno, maska je sňata.

Zázrak má pouze poloviční efekt, jestliže nás jen přesvědčí, že Kristus je Bůh; svůj plný efekt bude mít teprve tehdy, když při každém pohledu na vinici, při každé sklenici vína si vzpomeneme, že zde je při díle ten, který seděl na svatební hostině v Káně. Každým rokem Bůh mění malé zrno v množství zrn; semeno je zaseto a následuje vzrůst, a lidé, podle zvyku své doby, říkají: "To je Ceres, to je Adonis, to je Král Zrno," nebo snad "To je zákon přírody." Přiblížením, překladem tohoto každoročního zázraku je nasycení pěti tisíců. Chléb zde není stvořen z ničeho. Chléb není vytvořen z kamení, jak jednou ďábel neúspěšně navrhoval našemu Pánu. Z kousku chleba je vytvořeno množství chleba. Syn neučiní nic, než co vidí činit Otce. Je to, abychom tak řekli, rodinný styl...

...Když otevřu Ovidia nebo Grimma, nacházím takový druh zázraků, jaký by opravdu byl svévolný. Stromy mluví, domy se mění ve stromy, magické prsteny zvedají bohatě prostřené stoly na opuštěných místech, z lodí se stávají bohyně, lidé se mění v hady, ptáky či medvědy. Je to zábavné čtení; nejmenší podezření, že se to opravdu stalo, by změnilo tuto zábavu v noční můru. V evangeliích nenajdete žádné zázraky tohoto druhu. Kdyby mohlo dojít k takovým věcem, dokazovaly by, že jakási cizí síla pronikla do přírody; ani v nejmenším by nedokazovaly, že to byla tatáž síla, která přírodu stvořila a každý den ji udržuje. Ale pravé zázraky jsou vyjádřením nikoli jen boha, ale Boha; toho, který je mimo přírodu, ne jako cizinec, ale jako její Pán. Oznamují nejen, že naše město navštívil nějaký král, ale že je to ten Král, náš Král.

úryvek z knihy Bůh na lavici obžalovaných, str. 14-15, 18, vydal Návrat domů, Praha 1997

[Zpět na záhlaví]

Symboly víry

Dorota Švachová

Původní význam slova "symbol"
Slovo "symbol" pochází z řečtiny a znamená smluvené rozpoznávací znamení (řec. symbolon). Ve starověkém Řecku bylo zvykem, že vzájemně spříznění lidé, kteří však bydleli vzdáleni od rodiny, přechovávali polovinu rozděleného předmětu. Obvykle to byla mince, hrací kostka nebo prsten; když se obě části přiložily k sobě (řec. sym - ballo) a předmět se tak složil v celek, umožňovalo to potvrdit totožnost konkrétních osob a jejich příslušnost k téže rodině. Toto rozpoznávací znamení se v rodinách dědilo z generace na generaci. Identifikace pomocí tohoto znamení byla základem k obnovení přátelských vazeb, uzavřených předky, které se projevilo pohostinností.

Konkrétní, přirozený předmět sloužil starověkým Řekům nejen k identifikaci posla nebo člena příbuzenstva, ale vyjadřoval také svazky spojující členy rodin a zároveň zastupoval již nepřítomné předky, kteří by mohli uzavřené přátelství dosvědčit. Co víc - složit ho v celek (sym-ballo) způsobovalo reálné změny: dosud neznámý člověk se stával někým blízkým, koho člověk bez obav pouští do domu. Fakt, že obě části předmětu byly složeny dohromady, tedy měl důsledky v rovině poznávací (ukázalo se, že cizinec, občan jiného "polis", dosud neznámý člověk, je známější a bližší) a rovněž na úrovni činnosti (předtím neznámý, nyní již známý, byl přijat, pohoštěn, což byl konec konců záměr nepřítomných předků obou rodin).

Symbol jako zástupné znamení skutečnosti
V dnešní době se význam pojmu "symbol" poněkud rozšířil. Chápeme ho jako uměle vytvořené znamení pro označení určité skutečnosti. Role znamení v lidských životech a v kultuře se stala v posledním století předmětem mnoha výzkumů. Výsledek potvrzuje fakt, že vlastně veškerý společenský život, čili vztahy a dorozumívání lidí, rovněž i veškerá kultura, kterou v průběhu věků lidé vytvořili - to vše je vybudováno pomocí znamení. Rovněž všechny lidské pojmy a úsudky jsou znameními skutečnosti, s níž se člověk setkává. Když chce člověk tuto skutečnost vyjádřit, používá slov a vět, jež jsou znameními pojmů a myšlení.

Podobně se to děje v oblasti náboženského života: Člověk se setkává s božskou skutečností, tedy se skutečností, jež není v dosahu jeho sil a kompetencí. Své zkušenosti s ní vyjadřuje pomocí jazykových útvarů. Vyžaduje to však odlišná znamení než ta, která vyjadřují skutečnost bezprostředně dostupnou.

Je ale důležité si uvědomit, že stejně jako v přirozené, tak i v nadpřirozené oblasti symboly mají svůj pevný obsah, který jedině zaručuje, že se lidé mohou domluvit o tomtéž. Symboly existují nezávisle na tom, zda si člověk jejich obsah uvědomuje, anebo ne. Člověk může symbol postupně stále lépe chápat, ale nemůže mu udělit vlastní smysl. Uveďme si příklad: když se např. rozhodnu chápat slovo (symbol) "vidlička" ve smyslu nástroje, kterým se krájí a který všichni ostatní označují jako "nůž", budu s tím mít v životě potíže. Stejně tak se neobejde bez problémů, když budu chápat náboženské symboly v jiném smyslu, než jaký skutečně, nezávisle na mně, mají.

Křesťanský význam slova "symbol" a jeho nebezpečí
V prvotním křesťanství znamenalo slovo symbol totéž, co v profánní mluvě - smluvené poznávací znamení, jehož užití znamenalo: patříme k sobě, jsme "příbuzní". Toto poznání pak mělo své praktické důsledky: vyznání víry předcházelo udělení křtu. V době pronásledování znamenalo krok ke vzájemné důvěře, ke sdílení stolu Páně. Symbol vyjadřoval podstatný obsah víry v Ježíše Krista jako Pána. Z praktických důvodů býval "zašifrován " ještě do jiného symbolu: vzpomeňme na starokřesťanskou rybu, která je i dnes oblíbeným křesťanským symbolem. Písmena jejího řeckého názvu ICHTIS jsou počátečními písmeny formule víry: Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.

Po čase se začala jménem symbol označovat smysly zachytitelná a představitelná znamení neviditelné Boží přítomnosti a působení Boží lásky (např. holubice jako viditelný a smysly uchopitelný symbol přítomnosti a působení Ducha svatého). Byl to význam blízký jinému užívanému slovu: svátost (lat. sacramentum - tajemství) a je třeba připomenout, že právě blízkost významu obou těchto pojmů byla příčinou obtíží a sporů během protestantské reformace (16. stol.). Protestanté tehdy začali hlásat tzv. symbolický charakter církevních svátostí, což však bylo spojeno také s tím, že jim nepřiznávali zcela jistou účinnost a odmítali uznat reálnou a stálou Kristovu přítomnost ve způsobách chleba a vína ve svátosti eucharistie. Nakonec Tridentský koncil (1545-1563) přijal závazným způsobem, ovšem s vyloučením slova "symbol", definici svátosti jako účinného viditelného znamení neviditelné Boží milosti (7. zasedání, O svátostech, 1547).

Přes tak bouřlivou historii však slovo symbol zůstalo užíváno, a sice ve svém prvotním, základním významu: jako znamení či vyznání víry. Symbola víry jsou tedy jinak řečeno formulace víry, vyjadřují její základní, podstatné pravdy. Jejich vyznání bylo v průběhu dějin a je i dnes znamením sdílení víry církve. Od dob prvních křesťanů až podnes mají všechny symbola víry společný cíl i úkol: jsou projevem pohotovosti přijmout křest a znamením přijetí víry. Od dob Nicejského koncilu k této roli přistupuje ještě jedna, neméně podstatná: symbol se stává mírou pravověrnosti jednotlivých osob i církevních společenství.

Biblická vyznání víry
První stopy formulace víry nalezneme již na stránkách Nového Zákona, a to v tzv. kristologické a trinitární podobě.

První z nich uvádí pro víru zásadní skutečnosti z Ježíšova života a je vyznáním víry v něho jako v Mesiáše. Na takovéto vyznání víry navazuje např. sv. Pavel: "Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu" (1 Sol 4, 14), anebo na jiném místě: "Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!" (Řím 8, 34).

Trinitární podobu (čili spojující Krista s Bohem Otcem nebo s Duchem svatým) formulace víry z apoštolské doby najdeme např. v evangeliu podle sv. Matouše: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (28, 19). Vědci k nim počítají také závěrečná slova 2. listu sv. Pavla Korinťanům, jež jsou nám dobře známa ze vstupních obřadů mše sv.: "Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství jednoty Ducha svatého ať jsou s vámi se všemi!" (13, 13).

Hovoříme-li o apoštolské době, nelze nevzpomenout vyznání Etiopana, jenž prosil apoštola Filipa o vysvětlení víry a potom o křest (srv. Sk 8, 25-40). Ve chvíli, kdy se Etiopan ptá, zda něco brání tomu, aby byl pokřtěn, starověké překlady tohoto fragmentu, včetně Vulgáty, i některé řecké rukopisy předkládají 37. verš: Filip řekl: křest je možný, jestliže z celého srdce věříš. On odpověděl: Věřím, že Ježíš Kristus je Boží Syn.

Mimobiblická vyznání
V průběhu staletí se v církvi užívalo mnoha symbolů. K těm nejstarším a k nejrozšířenějším na Západě patří Apoštolské vyznání. Dodnes se užívá v křestní liturgii. Sám název poukazuje na původ jeho obsahu od bezprostředních Ježíšových učedníků, hovoří o tom i ústní podání ze 4. stol., podle něhož se apoštolové, dříve než se rozešli do různých světových stran, shodli na hlavních bodech svého učení. Uvádí to např. sv. Ambrož a připisuje každý článek symbolu jednomu z apoštolů; totéž činí i sv. Augustin. Během Florentského koncilu (1438-1445) vyšlo sice najevo, že křesťanský Východ toto symbolum nezná, avšak pozdější vědecké výzkumy potvrdily, že podstatná část apoštolského vyznání skutečně pochází z apoštolských dob.

Nicejské vyznání otevírá symboly tzv. zlatého věku patristiky; byl formulován tváří v tvář herezi Aria, jáhna a posléze i kněze alexandrijské církve (256-336). Arianismus byl kristologický blud, jenž ve 4. stol. otřásal téměř celým římským císařstvím. Vznikl na základě pochybností týkajících se spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu; v dopisech biskupům a císaři Konstantinovi i v lidových písních, které byly mezi Ariovými stoupenci rozšířeny, se tvrdilo, že Boží Syn je pouze podobný Otci, ale nikoli stejné podstaty. V důsledku toho nemohl prý být Kristus Bohem a pokud, pak pouze skrze účast na božství Boha, kterou obdržel cestou milosti. (O Duchu svatém Arius vůbec nehovořil...) Zmatek, jenž vyvolával Arius a jeho stoupenci, přímo ohrožoval stabilitu císařství, což mělo vliv na rozhodnutí císaře Konstantina svolat poradu biskupů celého světa (to znamenalo tehdejší křesťanský svět). To byl první všeobecný koncil, jenž se konal v Nicei ve dnech 20. května až 19. června 325. Navzdory tak krátké době trvání shromáždění biskupové (v počtu kolem 300) přijali text společného vyznání víry, ve kterém bylo použito slovo "homoousios" čili soupodstatný, jedné podstaty, což byla odpověď na Ariovo učení o podobnosti Krista Otci (homoiousios).

Nicejské vyznání však nebylo dokonalé, mělo mnoho nedostatků, neuvádělo např. žádnou definici Ducha svatého, jeho neprecizní formulace byly příčinou těžkostí při vysvětlování víry. Na rozdíl od starších symbolů neříkalo nic na téma církve, odpuštění hříchů nebo vzkříšení těla. Zároveň s ukončením koncilu začal tedy prakticky boj o nicejské vyznání, jenž trval do následujícího všeobecného koncilu v Konstantinopoli (r. 381). Na tomto koncilu bylo nicejské vyznání schváleno, vědci dokonce přijímají, že tam bylo formulováno nové vyznání (nazývané od 17. stol. "Nicejsko-konstantinopolské"). Musíme ještě dodat, že chápeme-li záležitost historicky, sehrál tu svoji roli i Chalcedonský koncil, jenž v r. 451 ještě jednou přeformuloval nicejské kredo. Tento i pozdější koncily uznaly, že nicejské vyznání je v této formě dostačující. Od té doby jsou všechny koncilní dekrety i vyznání víry interpretací nicejského vyznání a vysvětlují v něm obsažené pravdy.

Tento malý fragment dějin symbolu víry by nám měl pomoci, abychom si uvědomili základní věci. Zaprvé, že vyznání jedné víry je vyjádřeno ve vyznání jednoho Kreda, tento text je tedy svého druhu rozpoznávacím znamením křesťanů na celém světě (dnešní řečí bychom řekli, že Kredo je "křesťanským cestovním pasem"). Zadruhé, že boj a péče o víru se projevovala bojem a péčí o její slovní vyjádření v Kredu. Ona přeformulování následujících koncilů by nikoho z nás neměla udivovat či dokonce pohoršovat, neboť věrnost tradici nespočívá v pouhém opakování dřívějších formulí, ale v tom, že podstatný obsah víry se vyjadřuje současným jazykem (což v sobě ovšem nutně zahrnuje přinejmenším dvojí snahu: snahu pochopit, co tyto dřívější formule znamenaly a vyjadřovaly, a rovněž snahu vyjádřit, komu, jak a v co věřím já sám. Dějiny nám zanechaly slavný výrok jednoho reformátora: "Kristus má dvě přirozenosti: a co já s tím?" Uvědomme si svůj vlastní postoj vůči božské skutečnosti, která nás obklopuje...)

Nicejsko-konstantinopolské vyznání je nám všem známým "Věřím". V římské liturgii se recituje nebo zpívá od 11. stol., přesně od r. 1014, kdy císař Jindřich II. během své korunovační mše upozornil na to, že nebylo odzpívané Credo. Dostal odpověď, že to není nutné, že totiž v římské církvi nejsou bludné názory ani heretici. Poněvadž svatý císař trval na svém, získal od papeže Benedikta VIII. souhlas k tomu, aby bylo vyznání víry zavedeno do liturgie slavností a nedělí. Na Východě bylo konstantinopolské vyznání povinně zavedeno do eucharistické liturgie v 6. stol. (za císaře Justina II.) a již od 5. stol. bylo oficiálním křestním vyznáním.

Peripetie tohoto vyznání však neskončily všeobecným uznáním. Křesťanský Západ k němu ve středověku připojil výrok týkající se vycházení Svatého Ducha ("i od Syna" - filioque), což bylo jenom vyjádření víry církve, potvrzené Florentským koncilem. Toto jednání se však setkalo s odmítnutím pravoslavných a dodnes je předmětem sporu.

Snad bude dobré říci ještě několik slov o tzv. Athanasiovu vyznání (do pokoncilní liturgické obnovy se užívalo při slavnosti Nejsvětější Trojice). Jeho autorství bylo od 7. do 17. stol. připisováno sv. Athanasiovi (y372), který byl hlavním obráncem nicejského vyznání. Symbol Quicumque, nazvaný takto podle prvních slov ("Kdokoli chce být spasen, musí především vyznávat katolickou víru, kterou pokud by někdo nezachoval celou a neporušenou, nepochybně navěky zahyne" atd.), v každém případě vznikl po koncilu v Konstantinopoli a před 6. stoletím v latinské církvi. Ve 42 rytmických větách prezentuje nauku o třech božských osobách a o dvou přirozenostech v Kristu; pozornost vzbuzuje i jeho literární hodnota.

K nejvýznamnějším symbolům formulovaným ve středověku patří tridentské vyznání víry. 19. všeobecný koncil v Tridentu (1543-1563) tváří v tvář reformaci zavázal všechny nově jmenované církevní hodnostáře složit a podepsat pravověrné vyznání víry. Žádné symbolum však zformulováno nebylo a teprve po skončení porad je předložil tehdejší papež Pius IV. Učinil tak na prosbu teologů - sv. Petra Kanisia a Possevina - a ohlásil bulou Benedictus Deus (r. 1564), do jeho uspořádání mj. vstoupil slib věrnosti papeži, prohlášení o přijetí římské církve jako "Mater et Magistra" a konstantinopolské vyznání, což ještě jednou potvrzovalo obsah tohoto symbolu.

Příkladem shrnutí a vysvětlení pravd víry se zaměřením k církvi současnosti je vyznání víry Pavla VI. ("Kredo Božího lidu", 30. 6. 1968). Papež znovu předložil nejdůležitější výroky nicejského vyznání a zdůraznil v něm ony prvky víry, jež jsou podle něj v duchovních podmínkách naší doby nejohroženější či podceňované. V adhortaci biskupům (8. 12. 1970) Pavel VI. napsal: "Milovaní bratři, nedopusťme omezit se na mlčení v obavě před vždy možnými a nejednou opodstatněnými kritikami. Jakkoli je funkce teologů potřebná, Bůh vědcům nesvěřil poslání pravdivě vysvětlovat víru církve. Tuto víru nese život lidu, jehož biskupové jsou odpovědni před Bohem. Jim tudíž náleží říkat tomuto lidu to, v co Bůh chce, aby lid věřil. Od každého z nás to vyžaduje velkou odvahu..."

Posledním symbolem, který musíme zmínit, je Vyznání víry schválené papežem Janem Pavlem II. a vydané Kongregací pro nauku víry v r. 1989. Kromě Nicejsko-konstantinopolského vyznání obsahuje vyjádření víry ve vše, co učí magisterium. Celé znění najdete na str. 30. Toto vyznání je požadováno po všech, kterým je svěřován úřad vykonávaný jménem církve (CIC 833).

Jak vyplývá z výše načrtnutého nástinu, symboly a vyznání víry nikdy nevyjadřovaly víru individuální či osobní postoje, ale vždycky to byly texty úzce eklesiálního charakteru. Vznikaly v prostředí církve a byly určeny pro církevní společenství. Když víru vyjadřovaly, zároveň sloužily jí, jejímu pochopení a tím i upevnění.

Význam symbolu víry v životě církve
Z předešlých úvah vyplývá, že symbol víry vyjadřuje víru a upevňuje ji, umožňuje nám, kristovcům (čili křesťanům - christianoi) navzájem se poznat, být jednou církví (dosud neznámí a vzdálení se stáváme sobě blízcí). Avšak je třeba si jasně uvědomit, že tento výše vykreslený horizontální rozměr (v němž jsme spojeni my, lidé), existuje a je možný pouze díky události Krista, zjevení Boha v Kristu a díky tomu, co nám lidem tento fakt přinesl a stále přináší. V něm se člověku skutečně a účinně otevřel vertikální rozměr, vyznačený přímkou milosti vedoucí od Boha k člověku.

Proto obraz skutečnosti, jakou je symbol víry, by nebyl pravdivý, kdybychom opomněli nebo nezřetelně načrtli její vertikální rozměr. Josef kard. Ratzinger ve svém "Úvodu do křesťanství" píše: "I Církev sama jakožto celek má v rukou víru jen jako symbolon, jako ulomenou polovinu, která hovoří pravdu jen tím, že ukazuje na jiné skutečnosti, které ji samu přesahují." Vyjadřuje tím skutečný postoj Církve vůči sobě samotné i svému úkolu: víra - symbol, který drží v rukou - jí dává naději, že její cesta dějinami ji konečně dovede k domovu, kde najde svou "druhou polovinu, své naplnění v nekonečné Lásce..."

Třebaže je symbol víry vyjádřen slovem, a v současnosti je předáván a dáván k dispozici různým zkoumáním i v písemné podobě, jeho posláním je především sjednotit věřící ve vyznávání víry, což se uskutečňuje ve shromáždění živých lidí, během liturgie, která je společným působením Krista a shromáždění jeho vyznavačů.

Je jasně vidět, že ačkoli symbolum obsahuje - řečeno současným jazykem - myšlenky a ideje, samotné je čímsi neporovnatelně jiným a něčím víc než nějakým ideovým manifestem. Jak jsme již uvedli, starověká symbola neshrnovala systematicky celek církevní nauky. Zpočátku byla vyznání víry projevem připravenosti přijmout křest. Později vyjadřovala víru církve nejčastěji tváří v tvář jejímu ohrožení či úchylkám a soustřeďovala se na ony pravdy, které byly nezbytné k tomu, aby člověk uvěřil v Krista. Uvědomit si, jaké pravdy je nutné přijmout ke skutečnému vyznání Krista jako Spasitele, bylo hybatelem vývoje starověkých symbolů. Je dobré znát okolnosti, za nichž jednotlivá symbola vznikla, umožňuje to vyhnout se té chybě, abychom je vnímali nezávisle, jako nějaký "souhrn" nebo "zkratku" víry. Jsou pouze jedním z prvků tradice církve, proto mají být interpretovány v církvi a na pozadí celku její nauky. Církev obsah vyznání "nevymyslela", nekonstruovala uměle, opírá se o živou víru v historický zásah Boha do života lidí a tuto víru vyjadřuje.

Nakonec se vraťme k počátečním úvahám: sym-ballo znamená činnost, při níž se k sobě přikládají dvě části na polovinu rozlomeného předmětu, a cizí se pak stávají blízcí. Nám dostupná skutečnost poukazuje na něco jiného, my sami jsme jakoby částí symbolu, která potřebuje doplnit. Symbol - společně a veřejně vyznávaná víra v Ježíše Krista, Božího Syna, Spasitele, nás sjednocuje. Jestliže se dnes najde Etiopan, jenž se zeptá: co brání tomu, abych vyznal víru?, odpovím slovy starověké liturgie sv. Jana Chrysostoma, kde Kredu předchází výzva: "Milujme se navzájem, abychom mohli shodně vyznávat víru."

Z polštiny přeložila Terezie Eisnerová OP

[Zpět na záhlaví]

Posvátná tradice

Štěpán Filip OP

Již z hodin katechismu víme, že slovo Boží je obsaženo v Písmu svatém a posvátné Tradici. Není pro nás nesnadné představit si, co se myslí Písmem svatým, neboť ho většinou máme doma v podobě zcela konkrétní knihy. Co se však týká Tradice, ta se nám jeví jaksi vzdálenější a obtížněji definovatelná. V naší úvaze se proto chceme přiblížit k pochopení této Tradice.

Slovo "Tradice" pochází od latinského slovesa "tradere", které znamená "předávat, odevzdávat". Tento slovní význam nás uvádí do toho, co Tradice znamená věcně, totiž předávání Božího zjevení: "Bůh ve své velké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením" (Dei verbum, 7). Jistě je jednou věcí samotné Boží zjevení a druhou věcí předávání toho, co Bůh zjevil, i když je obojí velmi úzce spojeno.

Píšeme slovo "Tradice" s velkým počátečním písmenem a nazýváme ji někdy "apoštolskou" či "posvátnou", abychom ji tak odlišili od "tradic" teologických, disciplinárních, liturgických a modlitebních, které se během doby zrodily v místních církvích. Tyto tradice jsou vyjádřeními "Tradice", přizpůsobenými určitým místům a určitým dobám, a na rozdíl od apoštolské Tradice, která je jedna, podstatně tatáž a neměnná, mohou být pod vedením učitelského úřadu církve uchovávány, upraveny nebo zrušeny (srv. KKC 83). Např. modlitba růžence je tradičním vyjádřením úcty k Matce Boží, a tato úcta je pevnou součástí apoštolské Tradice, ale růženec sám o sobě k posvátné Tradici nenáleží a prodělal v průběhu dějin i jisté změny.

U Tradice můžeme definovat její předmět (obiectum traditum), totiž to, co se předává, čímž je celá skutečnost křesťanství: evangelium chápané nejenom jako slovo či hlásání, nýbrž také jako spásonosná síla. Podmět Tradice (subiectum tradens) čili ten, kdo předává, je celá Církev a úkon Tradice (actus tradendi), totiž to, čím se předává, je celý život Církve, především hlásání Božího slova a slavení svátostí.

Z toho, co jsme právě řekli, je zjevné, že Tradice se neuskutečňuje pouze v oblasti nauky, nýbrž zahrnuje také bohoslužbu a celý život Církve. To jasně učí II. vatikánský koncil: "V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří" (Dei verbum, 8).

To, o čem jsme až doposud mluvili, je Tradice chápaná v širším slova smyslu, která zahrnuje jako svou psanou část i Písmo svaté. Jak jsme už naznačili v úvodu, v teologii se též ustálil pojem Tradice v užším slova smyslu, kterým se chápe ústní předávání Božího zjevení, započaté apoštoly a pokračující v Církvi mnoha různými způsoby (včetně psaného) z generace na generaci. Tradice v tomto užším slova smyslu je něčím, co stojí vedle Písma svatého, a tedy ho nezahrnuje. V tomto smyslu pak také hovoříme o tom, že Boží zjevení k nám přichází prostřednictvím Písma svatého a posvátné Tradice .

Vztah mezi Písmem svatým a Tradicí
Co se pak týká vzájemného vztahu mezi Písmem svatým a posvátnou Tradicí (v užším slova smyslu), je zřejmé, že ústní Tradice časově předcházela písemnému zachycení Božího zjevení v Bibli. Toto písemné zachycení zjevení nebylo dále zamýšleno k tomu, aby nahradilo Tradici a nastoupilo na její místo, jak o tom výslovně svědčí samotné Písmo (srv. 2 Sol 2, 15; 2 Tim 1, 13). Písmo svaté však převyšuje Tradici v tom, že je slovem Božím díky inspiraci jak ve svém obsahu, tak i ve svém výrazu, zatímco Tradice je lidským slovem, které s pomoci Ducha svatého zprostředkovává slovo Boží. Z Tradice dále známe biblický kánon čili to, které knihy jsou inspirované a náleží k Písmu svatému, a Tradice také věrně vykládá Písmo. Na druhé straně nemůže náležet k apoštolské Tradici to, co je v rozporu s Písmem.

Je otevřenou otázkou, zda jsou v Tradici obsaženy zjevené Boží pravdy, které se nenacházejí v Bibli. I když je jasné, že některé pravdy, které byly slavnostně prohlášeny Církví za dogmata, např. nanebevzetí Panny Marie, nejsou výslovně dosvědčeny Písmem a ani z něho nejsou přímo vyvoditelné, zdá se, že nejpravděpodobnější je názor, který zastává, že všechny zjevené pravdy mají v Bibli svůj nejhlubší základ, a že tedy žádná zjevená pravda není obsažena výlučně a pouze v Tradici.

Z toho, co jsme právě uvedli, vysvítá, že přes určité rozdíly jsou Písmo svaté a Tradice mezi sebou velmi úzce propojeny a že se vzájemně doplňují a potřebují: vždyť obojí vychází z Boha jako ze svého společného pramene a směřuje k stejnému cíli: k předávání slova Božího.

Tradice je živá
Oproti Písmu svatému, které je něčím pevně daným, je podstatnou vlastností Tradice to, že je živou skutečností. Krásnými slovy to vystihuje II. vatikánský koncil: "Tato apoštolská Tradice prospívá v Církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova" (Dei verbum, 8). A o něco dále tentýž koncil učí: "Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v Církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství."

Vyjádření o tom, že Tradice je živá, si neprotiřečí s výše uvedeným tvrzením o podstatné totožnosti a neměnnosti apoštolské Tradice. I zde je potřeba dobře rozlišovat, a tak se vyhnout dvěma extrémním pozicím. Z jedné strany je pravdou, popíranou na počátku našeho století modernisty a jejich současnými následovníky, že Boží zjevení bylo ukončeno smrtí posledního apoštola a že to, co se po staletí předává v Církvi, je podstatně totéž. To je pěkně vyjádřeno biblickým obrazem pokladu (depositum), který se neporušený starostlivě uchovává a předává (srv. 1 Tim 6, 20; 2 Tim 1, 14).

Na druhé straně zde však dochází, jak to vyplývá z výše citovaných slov II. vatikánského koncilu, k opravdovému pokroku a růstu: proti tomu stojí židovské pojetí Tradice, které ji převážně chápe jako předávaní toho, co má zcela pevný a neměnný obsah. Jde zde ovšem pouze o prohloubené proniknutí do toho, co již bylo zjeveno a co je už apoštolského původu, a proto se mluví o "homogenním" (stejnorodém) vývoji (na rozdíl od vývoje "heterogenního" čili různorodého).

Zřejmě nejlepším shrnutím výkladu o tom, že Tradice je živá, jsou klasická slova sv. Vincence Lerinského: "Je tedy žádoucí, aby rostl a bohatě a mocně se rozvíjel rozum, vědění a moudrost po stupních let a věků jak u jednotlivců, tak u celého společenství, jak u každého člověka, tak u celé Církve, ovšem svým vlastním směrem, to znamená v rámci téhož učení, v témže smyslu a v témže obsahu."

Měřítka a svědkové Tradice
Bylo řečeno, že Tradice zahrnuje celý život Církve. Tomu se ovšem nemůže rozumět v tom smyslu, že všechno, co se říká a koná v Církvi, náleží k apoštolské Tradici. Jsou zde proto už od počátku určitá měřítka pro rozpoznání Tradice, která byla již v V. století vyjádřena v mistrné zkratce právě citovaným sv. Vincencem Lerinským: "Toho se držme, co bylo všude, vždy a všemi věřeno". Měřítky Tradice jsou tedy všeobecnost, starobylost a jednomyslnost.

Svědky Tradice, skrze něž se ona projevuje a v nichž se odráží, jsou svatí církevní Otcové, dokumenty učitelského úřadu Církve, posvátná liturgie, nauka učitelů Církve a teologů, smysl pro víru (sensus fidei) Božího lidu, kanonické právo, nauka a duchovní zkušenosti svatých a mystiků, křesťanské umění, pravidla mnišského a řeholního života apod. Všichni tito svědkové Tradice nemají stejnou závažnost a je také třeba, aby se při hledání toho, co v nich skutečně odráží posvátnou Tradici, vycházelo z výše uvedených měřítek. Ve svém celku však podávají úplný obraz Tradice: jsou jako mnohost hlasů, tvořících dohromady jeden chór.

Tradice a učitelský úřad Církve
Z toho, že jsme uvedli dokumenty učitelského úřadu Církve čili magisteria mezi svědky Tradice, vyplývá, že církevní magisterium je pevnou součástí samotné Tradice. Z druhé strany magisterium je nástrojem autentického neboli autoritativního výkladu Tradice. Magisterium, vykonávané papežem a biskupy ve spojení s ním jakožto nástupci apoštolů, autoritou samotného Krista střeží, vykládá a k věření předkládá slovo Boží, obsažené v Písmu svatém a v posvátné Tradici. Náleží-li ovšem učitelský úřad Církve k samotné Tradici, následuje z toho, že je jejím autentickým vykladačem nikoliv zvnějšku, ale z jejího vnitřku.

Vzájemné sepětí Písma svatého, Tradice a magisteria vyjadřují zlatá slova už vícekrát citovaného II. vatikánského koncilu, která také budou nejlepší pečetí této naší úvahy: "Je tedy zřejmé, že posvátná Tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší." (Dei verbum, 10)

Použitá a doporučená literatura:
Věroučná konstituce 2. vat. koncilu o Božím zjevení Dei verbum.
Katechismus katolické Církve. č. 74-100
Dominik Duka: Úvod do teologie, Praha: Krystal OP, 1998.
Patrick Madrid: Sola Scriptura: návod k anarchii, čas. Distance, 1/1999

[Zpět na záhlaví]

Vyznání víry a přísaha věrnosti při převzetí úřadu vykonávaného jménem církve

Já, N. N., věřím a s pevnou vírou vyznávám všechny jednotlivé pravdy, jež jsou obsaženy ve vyznání víry (symbolu), tedy:

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Kristem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce a znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.

Amen.

Věřím rovněž pevnou vírou všechno, co je obsaženo v Božím slově psaném i předávaném a co církev buď formou slavnostního prohlášení, nebo formou řádného a univerzálního magisteria předkládá k věření jakožto Bohem zjevené.

Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky o víře a mravech, jež církev předkládá definitivním způsobem.

Přimykám se rovněž s nábožnou uctivostí vůle a rozumu k naukám, jež buď římský pontifik, nebo biskupské kolegium hlásají při výkonu autentického magisteria, i když tyto nauky nemíní vyhlásit zvláštním úkonem za definitivní.

[Zpět na záhlaví]

Maria, prostřednice zjevení

Petr Beneš

Zkusme se vedeni Písmem, Tradicí i apokryfními zprávami o Mariině životě zamyslet nad tím, jak Marii Bůh zjevoval svůj záměr a jak ona toto zjevení ve svém životě přijímala a naplnila.

Na začátku září (8. 9.) slaví církev svátek Narození Panny Marie a o týden později (15. 9.) si připomíná památku Panny Marie Bolestné. Těsná následnost těchto dvou svátků, ač datum jejich slavení se během dějin samozřejmě měnilo, nám může pomoci odhalit jejich vzájemnou souvislost. Tyto dva svátky v sobě vlastně shrnují celý "pozemský", "přirozený" Mariin život. Teprve po něm mohlo následovat pozdvižení do slávy.

Mariin život se podobal tomu našemu. Začíná narozením (liturgická oslava narození v sobě samozřejmě zahrnuje i vlastní počátek života, tedy početí), tedy událostí radostnou, plnou očekávání a možností. A končí smrtí - vydáním se, odevzdáním sebe sama takového, jakým jsem se s Boží pomocí za života stal, co jsem z toho, co do mě Bůh vložil, učinil. Tento okamžik se ani Marii nevyhnul. Ale ono úplné odevzdání učinila nikoli při smrti své, ale při smrti svého Syna. Její vlastní smrt už nebyla "bolestná", byla "usnutím", vstupem do slávy, nanebevzetím.

Dvě zářijové mariánské památky tak v sobě shrnují Mariino poslání - narodila se pro Krista a zcela se mu vydala. To je program pro každého z nás. Maria je nám nejen velkým vzorem, ale i velkou pomocnicí při jeho naplňování. V ní bylo plně přijato zjevení Boží lásky, poselství, které Bůh vyslovoval pro naši spásu v celých dějinách vyvoleného národa a definitivně je vyslovil v živém Slovu, svém Synu Ježíši Kristu. V ní se jako v průzračném zrcadle odráží celý ten nádherný plán Boží spasitelné lásky vůči člověku. Proto ji také loretánské litanie nazývají "zrcadlem spravedlnosti".

Mariino narození
Rozhodl-li se Bůh již od počátku, že člověka zcela nezaslouženě zachrání a pozvedne k sobě, musel lidstvo na zjevení tohoto svého záměru postupně připravovat. Místem, které si pro vyslovení SlovaSyna zvolil a přichystal, je právě Panna Maria. Bůh si ji vyvolil od počátku. Celé dějiny spásy se odvíjely s ohledem na ni. Celá ta dlouhá příprava v dějinách vyvoleného národa a slovech proroků vrcholí v Marii. V ní se koncentruje "zbytek Izraele", ta stále menší hrstka věrných, chudých v duchu, čistého srdce, trpělivě očekávajících naplnění Hospodinových zaslíbení. Ona je mezi stvořenými bytostmi nejdokonalejším dílem Božím, protože je plně otevřena Božím záměrům. Zjevení Otcovské lásky Boha k lidem nastalo v Marii, pokorné, pro svět zcela jistě nenápadné a přehlížené dívce Páně. Mariino narození není samozřejmě ještě oním vnitřním sebesdělením Božím, ale je vyvrcholením přípravy lidstva na ono zjevení.

Slavíme-li tedy tuto událost, připomínáme si také nutnost naší přípravy na přijetí Božího Slova, naší otevřenosti k němu. Boží zjevení můžeme přijmout, jen když nás k tomu Hospodin pozve, zavolá, uschopní (teologové tu hovoří o milosti předcházející). Mariino narození nám také ukazuje, jak to Hospodin činí. Zevnitř. Tím, že se lidstvu narodí Maria - tím, že v každém z nás nechá vykrystalizovat ty nejhlubší tužby a přání, které vedou k Němu. V duši každého z nás se musí nejprve narodit Maria, abychom mohli přijmout zjevení Ježíše Krista.

15. den po narození dívka dostává jméno. Jméno bylo pro židy klíčem k bytosti. Nazvat někoho jménem znamenalo zmocnit se ho, znát ho, vědět, co se v něm skrývá. Maria dostala jméno, a v něm už bylo skryto celé tajemství jejího poslání. Její další život byl postupným odhalováním úmyslu, jaký s ní Bůh má. Nejen odhalováním, ale přitakáním a spoluprací.

Ani náš život není vymýšlením aktivit. Boží království už je tu. Iniciativní nejsme my, ale Bůh ve zjevování záměru, jaký s námi má. Na nás zbývá pozorně naslouchat a nebránit se.

Zasvěcení Panny Marie v chrámě
Na Boží pozvání, zjevení Božího plánu s námi, může člověk svobodně odpovědět. Vlastně lze říci, že naplno se to, co nám Bůh sděluje, objasní, až když odpovíme. Nemusíme znát předem celou šíři Božích záměrů s námi, stačí, když vidíme na krok dopředu. Bůh se nám zjevuje postupně i skrze naše činy, postoje, chování. Místo neustálého hloubání nad tím, co by "to" mohlo znamenat, jsme zváni odevzdat se mu podle toho, co zatím známe, a tak, jak jsme schopni.

V případě Marie se tak na základě tradice stalo ještě v jejím dětství, když byla zasvěcena Bohu v chrámě. Tehdy to za ni učinili zcela legitimně rodiče. Později mnohokrát musela potvrdit toto své odevzdání Božímu plánu sama.

Zvěstování
Maria, vyvolená za místo, kde se zjeví Ten, který Je, ne v atmosféře posvátné hrůzy jako Mojžíšovi v hořícím keři, ale zcela důvěrně, vyrůstala podle tradice (a tedy podle zdravého rozumu) v prostředí hluboké víry, zbožnosti, očekávání Mesiáše. Celé předchozí stránky Boží zprávy, psané v dějinách Izraele, nebyly zpřetrhány, ale pokračují. Bůh se nezjevuje jako nějaký "deus ex machina" mimo souvislosti našeho života, ale v nich a skrze ně. A tak, když nastal okamžik Zvěstování, byla na něj Maria Bohem připravena. Ne tak, že by ji už neohromil. Mluví-li Bůh, vždy to přesahuje nekonečně naše představy. Mluví-li opravdu Bůh, musíme zažít svou nehodnost, nepoměr mezi tím, kdo mluví a kdo naslouchá. Ale uvnitř srdce musíme cítit, že je to vlastně naplnění toho, po čem jsme toužili.

Fra Angelico zobrazil na jednom ze svých obrazů Marii při Zvěstování s Písmem v klíně. To je velmi výstižné. Maria byla vychována k tomu, aby čekala na Pána více než stráže na úsvit. Když pak promluvil, nebyla překvapena z faktu, že Hospodin mluví. Nenajdeme v evangeliu ani stopy po údivu nad tím, že se jí zjevil anděl. Je zaražena a udivena nad tím, že si vybral ji.

Budeme-li opravdu počítat s tím, že Bůh nám může mluvit do života, budeme-li opravdu věřit, že ve své všemohoucnosti řídí každý náš krok, bude pro nás jistě čitelnější i jeho hlas pro nás. Maria mohla dát své ano, protože věděla, komu uvěřila. A to bylo rozhodující jistě i ve všem, co v jejím životě následovalo. Maria milovala Boha, znala jej jako milosrdného, věrného, starostlivého, spravedlivého, proto i tam, kde je to nejtěžší, mohla číst zprávu o tom, jak tento Bůh miluje svět.

Simeonovo proroctví
Když Maria tedy dala Bohu své ano, nevěděla, čemu ho dává, ale dobře věděla, komu ho dává. Teprve, když vykročila na cestu svým vlastním rozhodnutím, dává jí Bůh znamení o tom, že jde správně. Ale dříve by je číst nemohla. Dává jí tato znamení nejprve skrze druhé lidi - svatou Alžbětu, Jana Křtitele, pastýře, tři mudrce. I do jejich života zasáhlo Boží zjevení. Ve své podstatě stejné, to jediné - "Bůh nás tak miloval, že poslal svého Syna, abychom byli zachráněni", ale každý z nich ve svém životě realizuje a prožívá toto sdělení zcela originálně. Druhým může hodně pomoci svým svědectvím, nemůže ho však prožít za ně.

Skrze starce Simeona Bůh připravuje Marii na bolesti, které ji na cestě čekají. Těžko si je asi mohla představovat dopředu. Ale v okamžiku, kdy přišly, jistě si vzpomněla na to, co Simeon říkal, ač to možná během Ježíšova dětství téměř upadlo v zapomnění. Ale potom pro ni bylo moc důležité vědomí: "On mi to přece naznačoval, neděje se teď nic, co by nebylo v jeho plánu". Stát pevně na tom, co jsem doposud od Boha poznal, je jedinou cestou, jak jít stále dál.

Skrytý život Mariin
Celá další dlouhá léta Bůh zjevuje Marii svou vůli skrze Ježíšův život. Nemáme žádné zmínky o tom, že by jí pak ještě něco objasňovali andělé, odhalovaly sny atd. Maria četla Boží vůli v živé knize svého Dítěte. Skrze svou každodenní starost o něj. Hodně jí toho Bůh o sobě sdělil právě v tom, jak zcela závislým se na ní stal. Ježíšova poslušnost, závislost na matce a svatém Josefovi je nádherným vyjádřením toho, jak hluboce se Bůh k člověku sklání. Boží zjevení je do jisté míry závislé na rozhodování lidí (z našeho pohledu, samozřejmě, víme, že i tato závislost je Bohem chtěná a neomezuje, ale dotvrzuje jeho všemohoucnost). Boží vydanost je pro člověka úkolem. Jen vyjitím ze sebe, zaměřením na Něj, ustupováním do pozadí (srovnejme, jak málo dalších zpráv nám Písmo o Marii zachovalo), lze tento úkol splnit a vůbec aspoň nějak Bohu porozumět.

Boží vůle v našem životě není vždy v každou chvíli jasně čitelná. Koneckonců máme věřit, ne vidět. Ale vše, co prožíváme, může se stát pro nás znamením, Božím hlasem, i když nám to třeba vůbec nepřipadá důležité. Maria ukládala vše, co s Ježíšem prožila, do svého srdce. A v pravý čas jí bylo dáno porozumět tomu. Nedostávala od Boha nějaká mimořádná znamení, soukromá zjevení (aspoň o nich nevíme, tudíž nejsou pro to, co potřebujeme vědět, podstatná). I v případě zázraku v Káně se zdá, že zázrak byl určen učedníkům ("A jeho učedníci v něho uvěřili."), nikoli Marii. Jediným znamením, kterého se jí dostalo, bylo znamení Jonášovo - tedy znamení života, smrti a oslavení jejího Syna. A to jej tak jak my, vcelku, mohla číst až na samém konci!

Smrt Syna
Tak jako Synův život, byla pro Marii zjevením Božím i Synova smrt. A právě Marii pod křížem nám především staví před oči památka Panny Marie Bolestné. Abrahamovi se znamením Boží lásky a věrnosti stal osvobozující Hospodinův zásah, jímž jej Bůh zbavil povinnosti obětovat syna a v tom nejtěžším okamžiku obrátil jeho utrpení v úlevnou radost. K Marii promluvil skrze dokonanou oběť. Zde ještě jednou přijal to, co Maria svobodně nabídla při obětování malého chlapce Ježíše v chrámu. Jedině Maria mohla prožít s Kristem úplně jeho bolest, protože život, to pro ni byl On, Matka a Syn jsou v tomto případě spojeni nejužším možným poutem bezvýhradné lásky. Její vlastní bolest je pro ni znamením toho, jak moc stála naše záchrana Boha. Tak velký je lidský hřích, takovou moc má Zlý, a jen Bůh může tyto okovy přetrhat - četla Maria z kříže a z bolesti vlastního srdce. Pro ni, snoubenku Ducha svatého, tak těsně spojenou s Bohem a jeho plánem, nemohl být kříž pohoršením, ale důkazem největší lásky. Lásky, která překračuje všechny meze našeho stvořeného světa a vyjitím ze sebe vchází do rozměru věčnosti, kde vládne Duch. Toto vydání podstoupil pro nás Ježíš. A pro své spojení s Ním pak i Maria.

Do té míry, do jaké umřeme sami sobě, budeme žít s Kristem. I pod křížem můžeme pochopit víru církve v nanebevzetí Panny Marie. Úplně se vydala, mohla být úplně uvedena do slávy.

A tak se ta, která pro nás nejlépe přečetla Boží znamení, sama stává znamením toho, jak mocný, dobrý a spravedlivý je Bůh. A jaké dary nabízí těm, kteří jej plně přijmou do svého života. Mariin souhlas, Mariina víra, Mariina bolest doplní naši malou víru a naši slabost všude tam, kde moc chceme, ale nestačíme na to. Maria nám daruje sílu své víry a dovede i nás k naplnění našeho života, k blaženému patření na Boha.

Maria, zrcadlo spravedlnosti, oroduj za nás.

8. září: Narození Panny Marie, svátek

Je to jeden z nejstarších svátků a dosvědčuje víru křesťanů, že se Panna Maria narodila bez dědičného hříchu - jinak se u svatých slaví úmrtní den (t.j. den narození pro nebe). Podle dnešního data byl stanoven den, kdy se slaví početí Panny Marie (8. 12.). Skutečný den jejího narození neznáme. Dnešní datum se objevuje poprvé v 5. stol. v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky postavené na místě, kde se podle tamní tradice Maria narodila; dnes tam stojí bazilika sv. Anny. Od 7. století se slaví v tento den svátek Narození Panny Marie.

Modleme se: Bože, otevři nám bohaté poklady své milosti a na přímluvu Matky svého Syna, jejímž narozením se otevřela cesta k naší spáse, uveď celý svět na cestu pokoje. Skrze Krista, našeho Pána.

12. září nebo Neděle v oktávu Narození Panny Marie:

Do reformy liturgického kalendáře připadala na tento den slavnost Jména blahoslavené Rodičky Boží Panny Marie. Byl to téměř ústřední mariánský svátek, který byl zaveden r. 1513 a na celou církev rozšířen r. 1683 jako poděkování za vítězství nad Turky v bitvě u Vídně. Stejný původ má loretánská invokace "Pomocnice křesťanů, oroduj za nás". Podle některých jméno Maria znamená světlo, svítilnu, podle jiných je příbuzné se slovem moře. Spojením obou vzniká nejčastější výklad - "hvězda mořská". Správnější význam je "mocná, vznešená, silná paní", a jako taková bývala také tímto svátkem osla vována. I my, ačkoli ho už neslavíme, jsme vybízeni k tomu, abychom důvěřovali v moc vzývání jména Maria.

Modleme se: Uděl prosíme, všemohoucí Bože, aby tví věrní, radující se pod ochranou Jména nejsvětější Panny Marie, byli na její přímluvu vysvobozeni ode všeho zlého na zemi a dosáhli věčné radosti v nebi. Skrze Krista, našeho Pána.

15. září: Panny Marie Bolestné

V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. stol. se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově (Lk 2, 34-35), 2. při útěku do Egypta (Mt 2, 13-15), 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2, 41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po II. vat. sněmu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.

Modleme se: Bože, tys posiloval Pannu Marii, když stála pod křížem svého Syna a prožívala jeho bolesti; pomáhej i své církvi, aby účastí na Kristově utrpení dosáhla také slávy vzkříšení. Skrze Krista, našeho Pána.

[Zpět na záhlaví]

Aktivní účast a liturgická hudba

Jiří Kub

Duchovní správcové ať usilují o ... vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a způsobu života a stupni náboženské vyspělosti. (Sacrosanctum concilium 19)

V zájmu aktivní účasti je důležité získat lid pro recitování aklamací a odpovědí a pro zpěv žalmů, antifon a písní; jde i o správné chování, gesta a držení těla. (SC 30)

Lid nebo lidé?

Položme si nejprve otázku, na koho se tento požadavek aktivní účasti vztahuje. Dokumenty hovoří o věřících (fideles), nebo o lidu (populus).

Pojmy "věřící" a "lid" zdaleka nejsou totožné. Zatímco věřící jsou jednotlivci, lid je společenství. Je velký rozdíl, zda něco dělám sám za sebe, nebo jako součást určitého celku, podřízen jeho záměrům a způsobům.

Kdo má být tedy při liturgii aktivní, věřící či lid? Liturgie je vždy činností společenství, potažmo celé církve, byť by kněz byl v kostele sám. I v liturgii jsou však momenty, kdy je nutná aktivita lidí jako jednotlivců, každého za sebe. Tato místa se snadno poznají podle jinak výjimečného jednotného čísla v příslušných textech. Jde hlavně o úkon kajícnosti, kde se vyznávám Bohu já: je to má vina, má veliká vina, proto prosím mj. i ostatní bratry a sestry, aby se za mě přimlouvali.

Další takové místo je při obnově křestního slibu. Tam na otázku: Věříte? odpovídá každý za sebe: Věřím!, i když se každoročně ukazuje, že to mnozí věřící nepochopili a nepochopí. Analogicky při Symbolu vyznáváme víru celé církve a všichni najednou, ale každý za sebe. Shrňme výsledek dosavadních úvah: Až na výše vyjmenované výjimky je k aktivitě vybízen při liturgii lid, společenství.

Účast vnitřní a vnější

Koncilové a pokoncilní dokumenty rozeznávají vnitřní a vnější účast.

Ocitujme konstituci Musicam sacram:

... účast
a) musí být především vnitřní; věřící ať svými myšlenkami sledují to, co pronášejí nebo co slyší, a ať spolupracují s Boží milostí;
b) má být také vnější, to jest, má prozrazovat vnitřní účast gesty a postojem těla, aklamacemi, odpověďmi a zpěvem.
Věřící ať jsou také poučováni, aby naslouchali tomu, co zpívá duchovenstvo nebo zpěváci, a aby se snažili povznášet mysl k Bohu vnitřní účastí.

Účast bezprostřední a delegovaná
Bezprostřední účast znamená, že daný úkon vykonává přímo ten, jemuž to přísluší. Když je ale pověřen vykonáním nějaký zástupce, mluvíme o účasti delegované.

Bezprostředně se aktivně účastním především úkonů, o kterých byla řeč výše: kde mluvím za sebe v jednotném čísle. Nikdo nevyznává viny za mě, ani já za nikoho jiného. U úkonu kajícnosti se nepřipouští jiná možnost, u kréda je možno svou aktivní účast delegovat např. na scholu - sbor, i když by to nemělo být obvyklé.

V ostatních případech je aktivní účast vždy delegovaná. Jejím přímým nositelem je lid Boží, společenství, potažmo celá církev. Já nejsem lid, jsem pouze jeho částí, propůjčuji svá ústa, své tělo "lidu". Kněz přednáší určité modlitby jménem lidu (účast povinně delegovaná), všichni zpívají či pronášejí aklamace, odpovědi jménem lidu, sbor či schola zpívají jménem lidu.

Důležité je, aby vztah delegování byl skutečný. Je třeba, aby ten, kdo koná, konal za lid a ne pro lid nebo místo lidu. Je třeba, aby všichni přítomní věřící, kteří lid konstituují, si byli vědomi toho, že konající jedná, zpívá, modlí se, čte. . .i za ně.

Překážky

Nepřevzetí či nepředání pověření se dopouští ten, kdo přichází na liturgii jako "soukromník", nepovažuje se za součást lidu Božího, a podle toho se také chová. To je případ např. člena sboru, který si jenom "přišel zazpívat". Týká se to ale také věřícího, který si buduje svůj vztah s Bohem nezávisle na druhých a bez ohledu na ně: který se nepřidá ke zpěvu Svatý, protože není od... (Olejníka, Ebena, Břízy . . .doplň podle vkusu), nebo se mu prostě zrovna nechce zpívat, který klečí, když všichni stojí, má třikrát v duchu pomodlený Otčenáš, než ho ostatní jednou odzpívají...

Aktivní účast mohu svým postojem také znemožnit druhým proti jejich vůli: například když varhaník zvolí lidovou píseň, kterou většina shromážděných nezná, nebo když kněz nepověří službou laika, přestože by to bylo v daném případě žádoucí. Nebo když laik, zvyklý vykonávat určitou službu, není ochoten postoupit tuto "čest" nikomu jinému.

Důvody pro delegování aktivní účasti
Můžeme najít celé spektrum důvodů, proč by aktivní účast lidu měla být občas a v omezené míře delegována na skupinu či jednotlivce. Abychom se nerozeběhli do přílišné šíře, ilustrujme tento problém na úloze sboru či scholy při zpívané mši svaté. Tato úloha je v MS popsána mj. takto:

Zvláštní zmínku zaslouží pro svou liturgickou službu chór neboli chrámový sbor a schola cantorum. ... Jemu totiž náleží pečovat o patřičné provedení částí jemu vlastních, podle různých druhů zpěvu, a podporovat činnou účast věřících na zpěvu.

Přesto ať pečují magistři těchto sborů a duchovní správcové, aby se lid vždycky přidružil k zpěvu, aspoň u snadnějších částí, které mu přísluší.

Jsou tedy části, které přísluší lidu, a jiné, které přísluší sboru. Rozlišení není ostré a jednoznačné, závisí na dané liturgické slavnosti, na možnostech sboru i lidu, na konkrétních podmínkách místa... Základním vodítkem je rozdělení do stupňů zpívané mše (srv. Zpívaná mše, Amen 6/99). Při tom, co patří do prvního stupně, by věřící - nečlenové sboru - měli delegovat vnější účast jen opravdu výjimečně a nikdy ne na celý první stupeň.

Druhý stupeň zahrnuje to, co je vlastní "spíše lidu", a třetí, co je vlastní "spíše sboru - schole", může však zde docházet snadno k přesunu kompetence.

Nyní již přistupme k oněm inzerovaným důvodům:

1. praktické


a) Proměnné části, právě proto, že jsou proměnné, potřebují k interpretaci určité dovednosti a průběžný nácvik. To je možné většinou jen se scholou či sborem.
b) Nácvik některých částí, které náleží lidu (např. nového ordinaria) je věc dlouhodobá a pracná. V přechodném období vypomůže sbor.

2. liturgické. Různé rozdělení mezi sbor a lid je vhodný prostředek pro rozlišení "stupně slavnostnosti" liturgické příležitosti.

3. využití charismat. Charismata jsou milosti Ducha svatého dané jednotlivcům, které jsou však určeny pro užitek církve jako cel ku. (viz např.Amen 5/97). Charismata musí být vděčně přijímána nejen těmi, kdo je dostávají, ale také celou církví. Mezi tato charismata bezesporu patří i dovednost a odhodlání k tvorbě i interpretaci liturgické hudby. Občasná delegace aktivní účasti na sbor - scholu je zajisté uposlechnutím takové výzvy.

4. evangelizační. Nedelegovaná vnější účast velmi omezuje formy a způsoby liturgické hudby na ty, které jsou všem přístupné, všemi provozovatelné. Takových způsobů je velmi málo a jejich výhradní užívání činí liturgickou slavnost "jednu jako druhou" a ne příliš zajímavou, zejména pro ty lidi, kteří náhodou "přijdou z ulice", nebo omylem naladí katolickou mši v neděli v rozhlase. Uvážené delegování činné účasti na sbor pomáhá i proti tomuto nebezpečí. Kolem každého sboru vzniká navíc skupina spolupracovníků, rodinných příslušníků a známých, kteří si přijdou do kostela "jen zahrát, poslechnout" a mohou tak být účinně osloveni.

5. pastorační. Je-li vhodné, aby mezi věřícími bylo posilováno vědomí, že slavení mše svaté je záležitostí společenství a nejen "všech přítomných", je vhodné občas vyzvat věřící, aby část vnější účasti aktivně delegovali. Takové vybídnutí by však patrně nemělo mít formu: "Dnes při mši zazní. . ." nebo "Tentokrát nám přišli zazpívat. . .".

Nicméně všechny takovéto žádoucí a potřebné náročnější a umělečtější formy liturgické hudby by měly být nadstavbou, vyšperkováním obecně dobrého stavu liturgického hudebního projevu celého lidu, jakousi třešničkou na dortu, neboť:

Nic nemůže být při posvátných obřadech slavnostnější nebo krásnější, než když celá obec vyjadřuje svou víru a zbožnost zpěvem. (MS)

[Zpět na záhlaví]

Ohlasy:

Překvapilo nás množství ohlasů na poznámku J. Kuba v minulém čísle: Proč "za všechny" i "za mnohé"? Především musíme zklamat ty čtenáře, kteří z ní usuzují na orientaci našeho časopisu, a doporučujeme jejich pozornosti i zbytek jeho obsahu (např. Zeptali jsme se..., 2/98, Mnohotvárnost liturgie, 4/98, Proč "za všechny", a nikoliv "za mnohé", 5/99). Dále upozorňujeme, že glosa byla otištěna v rubrice "Ohlasy", která nemusí vždy přesně vyjadřovat stanovisko redakce. Od nejmodernějších proudů teologického myšlení bychom se chtěli odlišovat především důrazem na poznatelnost a neměnnost pravdy, jak ji hlásá katolická církev, nikoliv výhradami k liturgické reformě. Z došlých ohlasů vybíráme tedy ten, který nejvýstižněji vyhání brouka z hlavy nasazeného zmíněnou poznámkou:

... Slova "všichni" a "mnozí" synonyma nejsou. Pojmy jsou to obsahově různé. Ale můj "selský" rozum mi říká, že kde končí náboženská pravda pojmu "všichni", začíná pravda pojmu "mnozí". I když příslušné biblické texty v češtině i v jiných jazycích se od současné konsekrační formule liší, přesto si myslím, opět po "selsku", že na platnosti konsekrace se nic nemění. Prostě instituce zainteresované na liturgické reformě - od překladatelů přes národní liturgické komise až k magisteriu - shledaly obě varianty za možné, ne-li rovnocenné... a ty pak kladou důraz na první, nebo na druhou půlku pravdy.

Osobně se mi víc líbí pojem za "všechny", protože zdůrazňuje iniciativu a úlohu Boží, velikost Kristovy výkupné oběti i nekonečnost Božího milosrdenství. Bůh ve své lásce poslal jediného Syna "na svět" (Jan 4, 9n). Neurčil předem, komu ano, a komu ne - poslal ho "všem". Když se někteří z těch "všech" z darované svobodné vůle sami vyloučili (a vylučují), rozdělili se "všichni" na kladné "mnohé" a záporné "mnohé". Termín "za mnohé" mi zavání nepěknou lidskou iniciativou a vůbec se nedivím, že byl při reformě nahrazen výrazem "za všechny" - ten je plný naděje a velkorysosti stálé Boží nabídky.

Na první pohled se zdá, že drahocenná Kristova krev byla kvůli těm odmítajícím vylita zbytečně. Vědomí toho snad zvyšovalo Kristovo utrpení. A bude pak asi zdrojem úporných výčitek zavržených po celou věčnost. Ale že by tato část nejvzácnější tekutiny zůstala zcela nevyužita? To by se ďáblík radoval, že se Pánu Bohu něco v plánu spásy nevydařilo. Nevím, zda k tomu existuje nějaký věroučný výklad, ale můj selský uvažuje, že ta vrcholná oběť lásky mohla a může odmítnutou krev proměnit třeba v proud milostí pro ty, kteří se mu otevírají. Kdo ví?

Aby těch spasených "mnohých" bylo více a zbytečně prolité krve Kristovy méně, záleží ovšem i na smírných obětech a modlitbách těch, kteří se považují za kladné "mnohé" - tedy i mých, vašich, našich.

Za odpověď děkujeme čtenářce H. K. z Lanškrouna i všem ostatním.

[Zpět na záhlaví]