Amen 7-8 (1999)

Mnišství

Dagmar Kopecká: Jen jedno je třeba (Lk 10, 42)
Eva Fuchsová: Počátky mnišství
Martin Rosenbaum: Jak dobré a milé, když bratři bydlí pospolu (Ž 133)
Vladimír Koudelka OP: Pes Páně
Eva Fuchsová: Ignaciánské exercicie
Druhy společenství evangelních rad
Tomáš Machula: Význam evangelních rad pro každého člověka
David Pancza: Proměnění Páně z pohledu východní církve
Ctirad V. Pospíšil OFM: Boží duchovost a dokonalost
Ohlasy - Proč "za všechny" i "za mnohé"?

Poznámka: "Papírové" vydání Amen obsahuje také řadu inspirativních úryvků z různých řeholí nebo jiných textů charakterizujících některé významné spirituality.

Jen jedno je třeba (Lk 10, 42)


Tentokrát Boží Duch provádí duši bloudící labyrintem cest, jež všechny vedou k věčnému Domovu

Dagmar Kopecká

DUCH: Duše! Zastav na chvíli! Zanech svého zmateného přelétávání, přestaň se bezhlavě vrhat do nových a nových dobrodružství. Vyjdi na cestu, kterou jsem pro tebe před věky připravil. Což neslyšíš můj hlas?

DUŠE: Slyším, jistěže slyším - tedy popravdě řečeno vlastně nedoslýchám. Tvůj hlas mi už nezní tak jasně jako tenkrát, když jsem tě zaslechla poprvé. Tehdy byl zcela zřetelný, tichý a mocný zároveň, krásný a strašný, nesmlouvavý, avšak plný pokoje, vábil mě, zdálo se mi, že již nikdy nebudu schopna naslouchat někomu jinému. Právě tehdy jsem se rozhodla, že budu žít jen pro tebe.

Ale cest, které by mě k tobě mohly dovést, je nepřeberné množství. Která je ta má? Stále ji hledám, zkouším tu a zase onu, ale žádná se mi nezdá být tou pravou. A ty mi teď ještě mé hledání vyčítáš.

DUCH: Nevyčítám ti, že hledáš, ale jak hledáš. Chci si s tebou pohovořit o chybách, které tvé hledání znesnadňují a odvracejí tě od cíle. Začněme hned u té cesty: hledáš skutečně cestu, po které tě chci vést já, anebo cestu, kterou sis vysnila ve svých představách? Kolikrát ses v uplynulém období zeptala: "Pane, chceš mě tady mít?" a kolikrát: "Líbí se mi tady, je mi tu příjemně?"

DUŠE: Máš pravdu, hledala jsem víc sebe než tebe. Ale nechtěla jsem vlastně nic jiného, než přivolat ty chvíle, kdy mi s tebou bylo tak lehce. Podle čeho bych mohla poznat správnou cestu, když ne podle tohoto pocitu blízkosti?

DUCH: Rozlišuj! Myslíš si snad, že moje blízkost ti zaručí bezproblémový, příjemný život? Bez překážek a utrpení? Nenabízím vám, abyste čas od času okusili z plodů kalvarské oběti, chci po vás, abyste se sami stali obětí. Nemůžete se ke mně přiblížit, když se snažíte utéct před Kristovým křížem.

Ty sis na moje místo postavila bůžky úspěchu, příjemných pocitů a uspokojení a namlouvala sis, že jsem to já. Nediv se, že ses tak dlouho toulala. Celou tu dobu jsem ti nabízel pomoc k překonání všech překážek, které tě ode mne oddělovaly. Tys však před každou překážkou hned utekla.

Vyložila sis nejrůznější povolání jako šaty na pult, přehrabovala ses v nich a vybírala podle toho, jak ti sluší a jak se v nich cítíš. Já však nejsem obchodník s povoláními. Jsem tvůj Ženich a povolání, jež jsem ti připravil, to jsou svatební šaty, ušité tobě na míru. Dokud mi však nedovolíš, abych tě do nich sám oblékl, budeš se dlouze a dlouze převlékat a těžko hledat ty pravé. Když se necháš obléknout, budeš možná překvapená, že ti šaty nijak zvlášť nepadnou. To proto, že do nich musíš dorůst. Míru na tyhle šaty jsem ti totiž bral v okamžiku, v němž budeš pozvána na nebeskou svatební hostinu.

DUŠE: Ukaž mi ty šaty.

DUCH: Malověrná! Proč neřekneš rovnou: "Oblékni mne"? Chceš si je nejdříve prohlédnout, abys se mnou opět mohla smlouvat, kdyby se ti nelíbily? Necháváš si zadní vrátka pro případ, že bych tě oklamal? Což bych mohl? Což tě nemiluji víc než matka své dítě? Nevěříš, že to, co ti nabízím, je pro tebe to nejlepší? Buď obezřetná; cesta zadními vrátky tě může odvést nebezpečně daleko.

Podívejme se teď na náš problém z jiného konce: promluvme si o tvém posledním záměru. Pomýšlíš na vstup do kláštera - ponechme zatím stranou, je-li to má vůle, a prozkoumejme tvé motivy. Co tě přivedlo k rozhodnutí pro řeholní život?

DUŠE: Víš to líp než já. Chtěla bych se ti zcela odevzdat. Udělat pro tebe něco velkého, mimořádného a vyjádřit tak svoji vděčnost za to, jak bohatě jsi mě obdaroval. Taky bych se chtěla oprostit od světa, nerozumím mu, netěší mě a příliš mi překáží na cestě k tobě. Kromě toho, stále ještě nemám partnera a v mém věku je to již na pováženou; nehledě na to, že mě manželství nijak zvlášť neláká.

DUCH: Jak jste nechápaví! Ano, takové pohnutky tě mohou dovést až do kláštera, ale těžko tě tam udrží. Zakrátko zjistíš, že jsi tam přišla hledat něco jiného, než se tam skutečně nabízí.

Říkáš, že se mi chceš zcela odevzdat, ale proto se přece ještě nemusíš stát řeholnicí. Úplné sebedarování Bohu není specifické jen pro řeholní život, je podstatou jakéhokoliv křesťanského povolání. Všechny lidi vybízím k tomu, aby se pro mě stali obětí úplnou a ustavičnou, aby mě celým srdcem oslavovali, sloužili bližním podle mé vůle a rostli k dokonalosti. Myslíš, že manželé setrvávající ve vzájemné lásce se mi dávají jen zčásti? Že matka, která se rozdává v péči o své děti, mi něco upírá? Nebo že politik spravedlivě a zodpovědně spravující věci veřejné se mi touto službou vzdaluje?

Vzpomeň na svůj křest, jak tě zasáhla slova kněze, který ti ho uděloval. Pamatuješ? Hovořil o křestním zasvěcení, o tom, že každý pokřtěný se křtem zasvěcuje Kristu a stává se mým majetkem. Tehdy sis uvědomila, že skrze křest se stáváš údem rodu vyvoleného, královského kněžstva, národa svatého, lidu patřícího mi jako vlastnictví, aby rozhlašoval mé veliké činy (srv. 1 Petr 2, 9). Proč dnes tato slova vztahuješ jen na řeholní život? Zahleděla ses do něj, aniž bys docenila hodnotu ostatních povolání.

DUŠE: Máš pravdu, byla jsem velice povrchní. Ostatní povolání mi připadala tak obyčejná, vůbec mě nenapadlo spojovat je s bezvýhradnou službou a obětí. Ale stále tomu moc nerozumím. Mnohokrát jsem slyšela a snad i četla, že řeholník se zcela obětuje Pánu, a ty mi teď ukazuješ, že to má dělat každý křesťan. V čem potom tkví podstata řeholního života? A jestliže každý pokřtěný je zasvěcen Kristu, proč právě řeholní život je nazýván zasvěceným?

DUCH: Vy, co jste byli pokřtěni, Krista jste oblékli, Kristu patříte navěky. (srv. Gal 3, 27-29) Každý křesťan patří Kristu a má ho celým srdcem následovat. To však ještě neznamená, že by musel vše opustit. Mnoho lidí volám k životu ve světě, neodtrhuji je od časných dober, chci, aby je v plnosti využívali a spravovali je podle mého řádu a mé vůle. Tak mají posvěcovat sebe i svět, vzdávat mi chválu a přispívat k upevňování a růstu Božího království.

Po některých však chci, aby Krista následovali důsledněji, radikálněji, aby se mu svým životem zřetelněji připodobnili. Jak? Tím, že si dobrovolně odepřou časná dobra a přijmou způsob života, který Kristus žil zde na zemi, života v panictví, chudobě (hmotné i duchovní) a naprosté poslušnosti Otci. A proč? Pro posvěcení sebe i světa, k mojí chvále, pro nebeské království.
Chápeš ten rozdíl? Nespočívá v různosti cílů ani v tom, že by se mi někdo dával jen zčásti a jiný zcela, nýbrž v tom, že někdo se mi dává v podmínkách běžného lidského života a jiný pro mě tento běžný lidský život opouští.
Křtem se všichni křesťané zasvěcují Kristu, těsně se s ním spojují. Řeholníci své křestní zasvěcení dále rozvíjejí slibem evangelijních rad čistoty, chudoby a poslušnosti. Zasvěcují se Kristu novým a zvláštním způsobem, více se mu připodobňují, přijímají nejradikálnější formu života podle evangelia. Toto nové a zvláštní zasvěcení je důvodem, proč řeholní život nazýváme zasvěceným. Nezapomeň však, že řeholní život není jedinou formou zasvěceného života, k tomuto stavu patří také sekulární instituty, poustevnický život a stav panen.

DUŠE: Mohu tedy charakterizovat řeholníka jako křesťana, který se zříká světa a zavazuje se dodržovat čistotu, chudobu a poslušnost?

DUCH: To není zcela přesné. Je nutné specifikovat formu tohoto závazku a ještě něco důležitého dodat.
Za prvé: všichni křesťané se mají zřeknout tohoto světa "v duchu", to znamená že by se v něm neměli zabydlet, neměli by lpět na časných dobrech a měli by být připraveni kdykoli se jich vzdát. Kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli; kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali. (1 Kor 7, 29-31) Řeholníci se zříkají světa "fyzicky", odcházejí z něho a dobrovolně se odlučují od časných dober. Žijí bez manželky, nestarají se o věci světské, ale o věci Páně. (srv. 1 Kor 7, 32-34)
Za druhé: všichni křesťané jsou povoláni žít v čistotě odpovídající jejich postavení, v poslušnosti vůči Bohu a církvi a v rozumné zdrženlivosti vůči materiálním hodnotám. Řeholníci dobrovolně skládají slib evangelijních rad čistoty, chudoby a poslušnosti. Jím se zavazují k dokonalé zdrženlivosti v životě bez manželství, k životu ve skutečné chudobě a v duchu chudoby, k závislosti a omezení v užívání majetku a k podřízení vůle představeným jako zástupcům Boha.
A za třetí: charakteristickým rysem řeholního života, jímž se řeholní život odlišuje od ostatních forem života zasvěceného, je společný bratrský život.
Z toho všeho vidíš, že porozumění řeholnímu životu se neobejde bez důkladného poznání podstaty křesťanského povolání, bez věrného prožívání křestních závazků.

DUŠE: Mea culpa! Myslela jsem si na "lepší" povolání, a ty mě teď usvědčuješ z nepochopení těch nejzákladnějších skutečností. To ale ještě není všechno, co se ti na mé odpovědi nelíbilo, že?

DUCH: Uhodlas. Prozkoumej poctivě své další motivy. Svět tě nijak zvlášť netěší, partner tě zklamal a manželství tě neláká. Na tom stavíš své rozhodnutí pro řeholní život? Pak je pro tebe jen útěkem před něčím, co tě neuspokojuje nebo čemu nerozumíš.
Víš, čím se měří velikost oběti, kterou mi přinášejí řeholníci svým zasvěcením? Velikostí těch hodnot, jichž se zříkají! Jakou hodnotu může mít úkon, jímž se vzdáváš něčeho, na čem ti vlastně nijak zvlášť nezáleží, co ti připadá bezvýznamné. V mých očích nemá valnou cenu. A usvědčuje tě z podceňování mých darů či dokonce z pohrdání jimi.
Řeholní život není odhozením něčeho špatného, je zřeknutím se dobrých věcí pro věci ještě lepší. Pro pochopení řeholního zasvěcení je tedy nezbytně nutná znalost dober, kterých se řeholník vzdává a jejich pravdivé ocenění. Řeholníkovi, který není schopen žasnout např. nad krásou a velikostí manželského povolání, něco důležitého chybí.

DUŠE: Odpusť, snažila jsem se vlastně z nouze vydobýt ctnost. Vysvětli mi však, jaký význam má zřeknutí se něčeho, co je dobré. Neskrývá se v tom také pohrdání tvými dary?

DUCH: Může a nemusí. O tom prvním jsme již hovořili: odhazuješ-li nějaké dobro jako bezcenné, pak skutečně jde o pohrdání. Zříkáš-li se však - vedena mým Duchem - dobrých věcí pro věci ještě lepší, pak mi přinášíš oběť, ve které mám zalíbení. Časné hodnoty jsou dobré, ale zde je něco víc než časné hodnoty; manželství je dobré, ale zde je něco víc než manželství. Vaše vlast je v nebi a proto máte nejprve hledat Boží království a jeho spravedlnost a ostatní vám bude přidáno (Mt 6, 33).
Boží království, spása světa, věčný život ve slávě a patření na mou tvář - to jsou ty lepší věci, ty nejvyšší hodnoty, které vysvětlují a opravňují jakoukoli oběť. Řeholní život je předpovědí, předjímáním budoucího království. Ohlašuje, ale zároveň tajemným způsobem uskutečňuje váš budoucí život, kdy budete mít účast na zmrtvýchvstání a nebudete se již vdávat a ženit.
Řeholník je zvěstovatelem naděje, vždyť celou svoji existenci staví jen na mých slibech, zaměřuje se k něčemu, co nikdo z vás ještě nevidí, k novému nebi a nové zemi.

DUŠE: Řeholníci jsou tedy pro nás pro všechny připomínkou, že zde na zemi nemáme trvalý domov a že Boží království je nade všechny pozemské hodnoty.

DUCH: Ano, jen jedno je třeba (Lk 10, 42). Proto jsem vás stvořil, abyste měli plnou účast na mém životě. Pouze tam, kde já jsem na prvním místě, nachází vaše existence svůj smysl i radost. Vaše srdce jsou neklidná, dokud nespočinou ve mně.
Zasvěcený život vám všem neustále staví před oči hodnoty evangelia, aby vaše srdce neotupěla, neztvrdla v kámen, abyste byli schopni stále odpovídat na moji lásku a usilovat o svatost života. Je cenným a trvalým podnětem pro upevňování a prohlubování křestního zasvěcení všech věřících.

DUŠE: Nezlob se, že se zeptám tak hloupě. Chápu již, jaký význam má řeholník pro nás ostatní; ale co z toho všeho má on sám?

DUCH: Kdybys chvíli přemýšlela o tom, co jsem ti právě řekl, dokázala by sis odpovědět sama. Existuje jediný oprávněný důvod pro řeholní život, a to jsem já sám. A existuje jediná skutečná a nepomíjející odměna - i to jsem já sám. Mohl bych vám dát víc?
Samozřejmě, že řeholní život v sobě zahrnuje i jiné hodnoty, má své přednosti: menší svázanost pozemskými starostmi, osvědčené prostředky posvěcování, větší svobodu pro apoštolskou službu, bratrský život v lásce. Kdo však hledá jen je, kdo si je staví na moje místo a nekriticky si je idealizuje, ten své štěstí v klášteře těžko nalezne. Skutečný řeholník užívá těchto darů ve svobodě, není na nich závislý a dokáže se jich vzdát. Stačí mu jen jedno.

DUŠE: Chceš říci, že i pro řeholníky platí něco podobného jako pro lidi žijící ve světě? Kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli... Kdo jsou svobodní pro apoštolát, jako by nebyli, kdo žijí v bratrské komunitě, jako by v ní nežili?

DUCH: Přesně tak. Kdo se chce stát řeholníkem, musí se vzdát všeho. Nejen svého majetku, manželství, rodinného života, ale i svých plánů, dokonce i svých představ o řeholním životě, o způsobu služby, o cestě svatosti. Přivádím vás do klášterů, abyste zde zcela plnili moji vůli, nikoli abyste zde realizovali svoji představu řeholního života. Máte se přetvářet k podobě Božího Syna, který sestoupil z nebe ne proto, aby konal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal.
Nechcete se dočkat zklamání či selhání? Pak od řeholního života neočekávejte ani naprosté osvobození od pozemských starostí, ani snazší cestu k dokonalosti, ani seberealizaci v apoštolských aktivitách, ani ideální bratrské společenství.
Utíkáš do kláštera před zodpovědností, již vyžaduje život ve světě? Až otevřeš klášterní bránu, zjistíš, že i za ní bydlí táž zodpovědnost a již čeká na tebe.
Toužíš se schovat před hříšností světa, aby tě neposkvrnila a nerozptylovala na cestě za mnou? Brzy poznáš, že hřích pronikl i za klášterní zdi a zabydlel se tam. Vždyť sami řeholníci mu otvírají klášterní bránu, když před ním nechrání svá srdce. Klášterní chodby nejsou sterilním prostředím obývaným anděly, mnohem víc připomínají bojiště, na němž každý řeholník svádí tuhý boj s vlastními neřestmi i neřestmi spolubratří.
Zvolila sis řeholní život, abys mohla snáz vykonávat nějakou vysněnou službu? Pak věz, že není vyloučeno, že tě představený pověří úplně jinými, možná nezajímavými a nepříjemnými úkoly.

DUŠE: Je to vlastně velice sobecké, očekávat, že v klášteře mě čeká snazší život, více příležitostí a lepší lidé, kteří mi vždy budou jen příkladem a oporou.

DUCH: Ano, je to projev sobectví, ale také nepochopení a nedocenění řeholního života. Kdo očekává jen to, myslí jen na sebe, je v tom však - paradoxně - nesmyslně "skromný" a "nenáročný". Jak jsem již řekl, nabízím vám nesrovnatelně víc. Kdo očekává málo, ztratí i to málo, co si myslel, že má. (srv. Mt 25, 29)
Zároveň však po vás také nesrovnatelně víc chci. Nechci, abyste žili jen pro sebe a pro svou spásu, ale abyste stále víc žili a cítili s církví a cele se věnovali jejímu poslání. Abyste se plně odevzdali mně a bližním. Kdo chce zachránit svůj život, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. (srv. Mt 16, 25)
Nabízím vám podivuhodnou výměnu: dejte mi všechno, co máte, sami sebe i se vším, co vám patří a chtějte za to jen jedno. A já vám dám dar největší a nejkrásnější - sám sebe, a ve mně naleznete všechno ostatní, sebe, své bližní i svoji cestu k nebi. Toto už však není přednost řeholního života, tento dar jsem připravil pro každou duši.

[Zpět na záhlaví]

Počátky mnišství

Eva Fuchsová

Úplné počátky křesťanského mnišství jsou zahaleny temnotou. První určité svědectví o radikálním opuštění všeho pro Krista a odchodu na poušť nám podává svatý Atanasius v dílku Život svatého Antonína. Proto je také svatý Antonín, egyptský poustevník, považován za otce mnišství. Když se však pozorně začteme do jeho životopisu, zjistíme, že už Antonín se přišel učit asketickému způsobu života k jistému starému muži, který žil v ústraní už od svého mládí. Jiný mnich mu zase obstarával potravu. Antonín tedy určitě nebyl úplně první, koho napadlo "opustit svět" pro Krista.

Předkřesťanské inspirace
Svět opouštěli mnozí před ním. Od 2. st. př. Kr. do 4. st. po Kr. tu byli tzv. katechoi v rámci Serapidova kultu, kteří žili v celách okolo chrámu, i když nevíme přesně, co je k tomu vedlo. Na přelomu letopočtu působila také židovská sekta esénů, jejíž členové žili společným životem v jakémsi "klášteře" na opuštěném místě. Mezi svitky nalezenými v Kumránu na břehu Mrtvého moře byla také "Pravidla komunity", jež by se dala srovnat s pozdějšími řeholemi křesťanských mnišských komunit. Z židovských asketických hnutí víme od Filona Alexandrijského ještě o tzv. terapeutech, kteří také žili asketickým způsobem života v komunitách, vzdáleni od světa. Také starověké pythagorejské a pozdější novopythagorejské hnutí bývá srovnáváno s mnišstvím. Vstupu do komunity zde předcházelo dlouhé zkušební období, členové nosili zvláštní oděv a žili podle přesných pravidel - podobně jako v křesťanském klášteře. Nejednalo se však o náboženské, ale o filosofické hnutí, jehož cílem bylo osvobození duše z pout těla. Nejčastěji však bývá považován, zvláště v dnešní době, za zdroj inspirace pro křesťanské mnišství hinduismus a buddhismus. Je jisté, že v těchto duchovních směrech byl asketický styl života praktikován o několik staletí dříve než v křesťansví. Nesporné je také to, že přinejmenším Alexandrie měla čilé obchodní styky s Indií a že indické nauky a způsob života byly tudíž v této geografické oblasti známé. Např. synkretistická sekta manichejců (k níž před svou konverzí patřil i svatý Augustin), která si vybírala z různých náboženských směrů, co se jí hodilo, si z hinduismu a buddhismu zřejmě vypůjčila styl života svých "vyvolených". Jejím prostřednictvím mohla být ovlivněna i podoba křesťanského mništví. Tyto teorie jsou však historicky nedoložitelné.

Počátky křesťanského mništví
Všichni tito "předchůdci" mají s křesťanským mnišstvím ve větší či menší míře společný způsob života: odloučenost, odříkání, obrácení k vnitřní stránce člověka. Je tu ale jeden velký rozdíl: nikdo z nich neodešel za Kristem. Ať už tedy byl vliv starověkých myšlenkových proudů a hnutí na křesťanství jakýkoliv, jedno je jisté: prvním skutečným předchůdcem a inspirátorem mnišství v církvi mohl být jen Kristus. První mniši (anachoréti, eremité) byli ti, kteří se jako on vzdálili (anachorein) na pusté místo (erémos topos), aby se tam jako on modlili, postili a odolávali nástrahám Pokušitele. Přesto nemůžeme úplně pominout společenské okolnosti, které bezprostředně podněcovaly volbu takového extrémního způsobu následování Krista.

Jako první se uvádí pronásledování, zvláště pak Deciovo v roce 240 a Diokleciánovo po r. 304. V těchto dobách prchali zvláště egyptští křesťané na poušť, kde je kruté podmínky donutily žít velmi přísným odříkavým životem, který se prý později stal ideálem. Tento výklad vzniku mnišství jako "z nouze ctnosti" však není potvrzen žádným historickým svědectvím. Naopak, z životopisu svatého Antonína se dozvídáme, že přišel v době pronásledování do Alexandrie v naději, že dosáhne mučednictví.

Mnohem pravděpodobnější už je souvislost rozvoje mnišství s koncem pronásledování a zestátněním křesťanství. V té době se radikálním duchům začalo jevit křesťanství jako příliš "pohodlné". Mnišský ideál se stal jakousi náhradou za nedosažitelný stav mučednický. Ve čtvrtém století tedy vidíme mnišství jako první reformní proud v církvi, jako nový výraz opuštění všeho a následování Krista.

Počátky mnišství můžeme sledovat v několika oblastech: v Egyptě, v Malé Asii, v Sýrii. O rozšíření mnišského ideálu do jiných částí světa se bezpochyby zasloužil nejvíce svatý Antonín, lépe řečeno jeho životopis sepsaný svatým Athanasiem. Antonín se tak stal ani ne zakladatelem v pravém slova smyslu, jako spíše modelem, ke kterému vzhlížel rychle rostoucí počet jeho následovníků. Antonín (251-356, podle Athanasia) byl bohatý Egypťan, který po smrti rodičů (asi r. 275) prodal všechno, co měl, a odešel na poušť. 20 let žil v naprosté samotě a poté začal okolo sebe shromažďovat společenství mnichů, které vedl a poučoval.

Egypt
V Egyptě začaly na začátku 4. století vznikat celé kolonie anachorétských "klášterů" (Nitrie, Cellie, Skétis). Jednotlivé kláštery čítaly až 200 členů. Soužití mnichů mělo spíše praktický význam, zvláště později, když se k laickým mnichům přidali i kněží, kteří vykonávali bohoslužbu a měli zřejmě v komunitě i řídící slovo. Nicméně středem komunity a nositelem Ducha zůstával jednotlivý mnich. Nově příchozí si vybral svého duchovního otce, kterému sloužil a učil se od něj duchovnímu životu. Řízení komunity bylo velmi volné, společný život měl mnoho podob a málo pravidel. Tento systém vyžadoval zralé a silné osobnosti, které dokázaly vládnout samy sobě. Slabší jedinci často nedokázali unést tíhu askeze a svobody a ztroskotávali na povinnostech, které si sami uložili. Kromě toho docházelo k asketické rivalitě a jiným nezdravým jevům, které byly neslučitelné s bratrskou láskou a s duchovním životem.

Odlišné hnutí se začalo soustřeďovat kolem svatého Pachomia. Centrálním pojmem už tu není jednotlivec na své cestě za Kristem, ale společenství, koinónia. Normou pro Pachomiovo cenobitské mnišství je obec prvních křesťanů, kteří byli jedné mysli a jednoho srdce a měli všechno společné (Sk 4, 32-35). Na počátku tohoto hnutí byl jediný dům pro několik bratří, který postavil Pachomius v roce 320 ve vesnici Tabennisi ve středním Egyptě. Na konci Pachomiova života už to bylo jedenáct klášterů (z toho dva ženské), každý pro několik set mnichů. Na konci 4. století žilo pod Pachomiovou řeholí kolem 7000 mnichů. Nejvíce klášterů bylo v jižním Egyptě. Klášter sestával z řady obytných domů, každý s vlastním představeným a jeho zástupcem. Dále zde byl dům vrátného, dům pro hosty, špitál, velký refektář s kuchyní, kde se mniši scházeli ke společnému jídlu, a sál, kde se modlili. Celý komplex byl obehnán zdí, za níž byly zahrady, pole a pastviny. Kromě zemědělských prací k vlastní obživě provozovali mniši i různá řemesla - výrobky prodávali a kupovali za ně např. látku na jednotný oděv mnichů. Kláštery se velmi brzy hospodářsky osamostatnily, majetek však byl považován za vlastnictví Kristovo. Když bylo třeba, starali se také o potřebné - poutníky, sirotky, starce, hladové, nemocné. Za morových epidemií ošetřovali nemocné a pohřbívali mrtvé. (Sám Pachomius zemřel na mor roku 346) Ke všednímu životu mnichů tedy patřila tvrdá práce, pravidelné modlitby a bohoslužby. Celému klášteru vládl opat, jehož autorita nebyla založena na kněžství, ale na jeho hierarchickém postavení. Řehole pachomiánských mnichů je vlastně pouze souborem různých rozhodnutí, učiněných případ od případu, jak si to vyžádala vzniklá situace. Většina se týká pořádku - jídla, pití, používání knih, příchodu ke společným modlitbám atd. Naprosto zde chybí jakákoliv teorie duchovního a mnišského života - k pochopení Pachomiova ducha je potřeba přečíst i jeho životopisy a katecheze.

Egypt byl během 4. století mezinárodním střediskem mnišského hnutí. Úpadek jeho významu způsobil především konflikt mezi origenisty a antropomorfisty, který na začátku 5. stol. rozdělil egyptské mnišské komunity a posunul ohnisko intelektuální mnišské tradice směrem na Západ.

Malá Asie
V Malé Asii bylo zpočátku mnišství zřejmě pokusem o reformu církve, nikoliv hnutím uvnitř církve. O tom svědčí závěry regionálního koncilu v Gangre (r. 340), které odsuzují různé bludy šířící se mezi mnichy - radikální zavrhování manželství, majetku atd.

Nový směr mnišskému ideálu dal svatý Basil Veliký, který nejprve procestoval Sýrii, Palestinu i Egypt, aby tam poznal různé podoby mnišského života. Po svém návratu se uchýlil do ústraní a oddal se intenzivnímu studiu Písma, aby hledal zdravý teologický základ pro asketický způsob života a vyhnul se tak jednak bludům, které odsoudil koncil v Gangre, jednak přemrštěnostem a úchylkám, které poznal na své cestě.

Pro Basila je mnišství jenom plným křesťanským životem; jedinou řeholí zůstává Písmo. Sepsal však tzv. Malý a Velký Asketikon, který dává odpovědi na různé otázky týkající se mnišského života. Protože jediným motivem tohoto povolání zůstává naplnění dvojího přikázání lásky, je pro Basila nepřijatelný život poustevnický, v němž není příležitost k prokazování blíženecké lásky, ale ani k sebepoznání a sebeumrtvování prostřednictvím bližního. Basil, stejně jako Pachomius, vidí vzor v prvotní obci křesťanů, takže je logické, že nakonec je Basilova idea velmi blízká Pachomiovu cenobitskému mnišství, včetně spojení modlitby a fyzické práce. Asketikon ale už není pouhá sbírka předpisů, podává mnohem ucelenější obraz o mnišském životě než řehole Pachomiova. Je tu celá nauka duchovního života. Ačkoliv Asketikon nebyl psán jako řehole, plní její úlohu pro východní (baziliánské) mnišství dodnes.

Sýrie
Velmi svérázná forma asketického mnišství se vyvinula v Sýrii. Poustevníci se nechávali přikovat ke skále, vláčeli na svém těle těžké železné řetězy, aby unikli pokušení a tělesným žádostem, do krve se bičovali, žili jako divoká zvěř. Nejznámějším z těchto asketů - extrémistů se stal Symeon Sloupovník (Stylita), narozený kolem r. 389, kterému připadal život v klášteře příliš pohodlný a brzy začal hledat "dokonalejší" formy askeze. Nejprve žil ve studni, pak se nechal zazdít do malé cely s jediným džbánem vody. Když ho po čtyřiceti dnech bratři vysvobodili a stěží navrátili životu, nechal se přikovat k velkému kameni dvanáctimetrovým řetězem. A aby nebylo jeho askezi konce, vylezl na třímetrový sloup (později ho vyměnil za mnohem vyšší) a na něm dožil vestoje zbytek svého života. Skromná strava mu byla dodávána v koši, o velkých svátcích mu dokonce kněz po žebříku přinášel eucharistii...

Symeon měl četné následovníky - poslední známý stylita zemřel v roce 592, a s ním zřejmě toto neobvyklé pojetí křesťanského života. Itálie, Palestina, Galie

Nedostatek konkrétních zpráv o mnišství na Západě před 4. stoletím vzbuzuje dojem, že se sem rozšířilo z Východu. Není důvod pochybovat o tom, že zprávy o asketickém životě egyptských poustevníků měly velký vliv na rozšíření mnišského života na Západě, ale význam askeze a samoty jistě nebyl objeven pouze na Východě. Už z 2. století máme svědectví o pannách a vdovách, které žily v odříkání, ale zatím ne v odloučenosti, nýbrž uvnitř křesťanské obce. Přinejmenším během 4. století začíná tento zasvěcený život přijímat skutečnou mnišskou formu - komunitní, pod společnými pravidly, mimo obec. Zdá se, že zakladatelkami a členkami prvních klášterů byly vznešené matrony z římské společnosti. Hlavními mužskými propagátory mnišství byl sv. Jeroným a sv. Ambrož.

Především z Itálie se začalo mnišství šířit na Západ, ale i zpět na Východ, do Palestiny. Nejznámějším "vývozcem" italského mnišství do svaté země byl svatý Jeroným, který právě zde v klášteře přeložil Starý Zákon z hebrejštiny do latiny (Vulgáta) a napsal své biblické komentáře.

Významnou postavou západního mnišství je také sv. Martin, biskup tourský (316-397). Tradičně se považuje za zakladatele mnišství na Západě, a to díky popularitě jeho životopisu - tak jako sv. Antonín na Východě. Ale jestliže není přímo jeho zakladatelem (viděli jsme, že mnišství má i na Západě hlubší kořeny), pak je určitě jeho velkým šiřitelem. Sám žil nejprve poustevnickým životem, brzy se k němu začali přidávat žáci, s nimiž vytvořil jakési polo-poustevnické společenství, a po svém jmenování biskupem založil mnoho klášterů a pousteven ve své diecézi v Galii.

Dalším vlivným zakladatelem klášterů v Galii byl Jan Kassián. Ten nejprve nějakou dobu pobýval v klášteře v Betlémě, potom odešel do Egypta, aby načerpal moudrost otců pouště a seznámil se s mnišskými cenobitskými koloniemi. Od roku 415 působil v Galii, kde už v té době bylo mnoho klášterů, ale bez pevného organizačního řádu. Kassián jim předával své zkušenosti především spisy o mnišském životě.

Galie se stala v 5. st. centrem řeholního života na Západě. Bylo zde množství dobře fungujících klášterů, které prospívaly nejen duchovně, ale i hospodářsky a kulturně. Kassiánovy Instituce se staly obecnou mnišskou řeholí. Kláštery měly silné postavení v církvi i ve společnosti; Pocházelo z nich mnoho biskupů, významné rodiny sem dávaly k výchově své syny. V té době se začala v povědomí lidí posunovat hranice "pravého křesťanského života" za zdi klášterů. Opravdový křesťan byl vlastně mnich.

Latinská Afrika - sv. Augustin
I zde se nejpozději během 4. století začaly tvořit komunity asketů. Dozvídáme se to ze závěrů koncilu v Hippo (393) a z Augustinových spisů. Nicméně další vývoj mnišství byl už pod vlivem právě tohoto génia.

Augustin se poprvé seznámil s mnišským ideálem v Miláně, kde působil svatý Ambrož. Spolu s několika přáteli se pak stáhl na venkovské sídlo Cassiciacum, kde s nimi žil v duchovním společenství. Spíše než o klášter se však jednalo o filosofickou společnost. Po roce se rozhodl k návratu do Afriky a v Tagaste znovu začal žít se svými přáteli jako předtím. Teprve v Hippo Regiu po vysvěcení na kněze v roce 391 založil svůj první skutečný klášter. Jeho ideálem bylo následovat prvotní křesťanské společenství ve sjednocení mysli, jednání a vlastnictví. Členové této první komunity byli laici.

Když se pak za pět let stal biskupem, opustil tuto komunitu, aby jeho úřad nerušil její klid. Avšak i ve své nové biskupské rezidenci zavedl apoštolský způsob života, k němuž se museli zavázal všichni členové jeho domácnosti. I po svých kněžích požadoval chudobu a společný život. Tak začaly vznikat kanovnické řády. To už nejsou společenství laiků, ale kněží seskupených kolem chrámu.

Augustinova řehole je sestavena z jeho spisů mnišského zákonodárství (především Praeceptum). Je poměrně krátká a musí být doplněna studiem dalších Augustinových děl, jestliže chceme pochopit její význam. Augustinovi řeholníci zachovávají tradiční mnišské observance, jako je pokora, zpěv žalmů, soukromá modlitba, četba, půst, mlčení, posušnost, manuální práce, chudoba, čistota. Ale duch těchto přikázání je jiný. Důraz je kladen více na komunitní hodnoty, na bratrské společenství než na individuální vztah mnicha k Bohu, jak tomu bylo v egyptském mnišství. V důsledku se jeví Augustinova řehole jako příliš mírná oproti dosavadním modelům, není to však mírnost omlouvající slabost nebo hledající kompromisy, je to spíše "komunitotvorná" lidskost. Augustinovou řeholí jako by už západní mnišství vykročilo do novověku (v tom dobrém slova smyslu).

Benedikt - milník západního mništví
Na počátku 6. století musíme obrátit svou pozornost zpět k Itálii. Zatímco v Galii fungoval klášterní život opravdu dobře, zde hrozil mnišství úplný rozklad. Základní směrnicí pro mnichy byl stále Život svatého Antonína, ale v praxi panoval zmatek, úpadek mravů i zbožnosti. Krajem se potulovali mniši (které bychom dnes nazvali spíše bezdomovci) zneužívající pohostinnosti klášterů a obchodující s falešnými ostatky. Bylo potřeba dát mnišství pevný řád. Tohoto úkolu se ujal svatý Benedikt z Nursie, který založil na hoře Monte Cassino klášter a na základě spisů svých předchůdců pro něj sepsal novou řeholi. Novinkou byla kromě jiného svázanost mnicha s místem, zkušební lhůta (noviciát), výchova a vzdělávání chlapců.

Benediktova řehole se stala na dlouhou dobu univerzální řeholí západního mništví. Reformy řeholního života (Cluny, kamaldulové, cisterciáci) byly vlastně vždy jen pokusem o návrat k čistotě původní Benediktovy řehole. Až vznik žebravých řádů ve 13. století dal zasvěcenému životu novou podobu.

[Zpět na záhlaví]

Jak dobré a milé, když bratři bydlí pospolu (Ž 133)

Martin Rosenbaum

Chceme-li hovořit o řeholním životě v západní církvi, nemůžeme vynechat postavu Benedikta z Nursie, který je právem nazýván "otcem západního mnišství." Jeho dílo ovlivnilo tvář Evropy na dlouhá století, a dodnes znamená velkou inspiraci nejen pro jeho přímé následovníky, členy řádů, které se řídí jeho řeholí, ale pro celou církev.

Naším cílem není napsat Benediktův životopis, proto jen co nejstručněji připomeneme základní údaje o jeho životě. Pocházel z městečka Nursie ve střední Itálii. V mládí studoval v Římě, podle starobylého podání ale ze školy odešel krátce před ukončením studií. Život kleriků ho neuspokojoval, toužil po mnohem radikálnějším následování Pána, než s jakým se setkal v uvolněné atmosféře školy. Proto odešel do hor, kde žil jako poustevník. Legenda praví, že si ho pro jeho horlivost nedaleká skupina poustevníků postavila do svého čela, brzy se jim však jeho přísnost znelíbila, takže mu snad dokonce ukládali o život.

Jisté je, že časem založil v okolí Subiaka dvanáct malých klášterů, které všechny vedl. Po několika letech přesídlil se skupinou bratří na Monte Cassino, kde založil nový klášter. Zde sepsal slavnou řeholi, která se stala, ač původně určená jen pro skupinu jeho bratří, základem pro mnišství v západní církvi. Na Monte Cassinu také 21. března 547 zemřel.

Benediktova řehole nebyla zcela novým dílem. Bylo zvykem, že opat, když dával pravidla svému společenství, vybíral ze starších vzorů to, co považoval za kvalitní a vhodné právě pro jeho komunitu. Nejinak postupoval i Benedikt. Jeho práce ale ukazuje mimořádnou schopnost rozpoznat v tradici skutečné hodnoty, obohatit je o nové, originální nápady a především - vytvořit takovou kostru pravidel, která umožní bratřím usilovat o dokonalost, a přitom bude dostatečně respektovat originalitu každého člověka (i komunity) a brát ohledy na jeho potřeby i slabosti. Benedikt zkrátka přivedl na svět řeholi, která svou zakotveností v Bohu na jedné straně a v hluboké znalosti člověka na straně druhé dokáže být skutečným základním kamenem řeholního života po mnoho staletí, v mnohých kulturách a situacích.

Řehole
Podívejme se na samotnou řeholi. Pokud alespoň trochu známe způsob života na sklonku starověku, napadne nás při četbě řehole podobnost s antickou villou, venkovským sídlem Římanů. Skutečně, Benedikt nevymýšlel způsob života z ničeho, poučil se v tom, co důvěrně znal ze svého mládí. V čele domu stojí opat, otec rodiny, tak jako v římské rodině vládce, ale především muž odpovědný za blaho "domu" - tedy všech v něm žijících. Stejně jako ve ville, i v klášteře má každý svůj úkol, svým způsobem se podílí na fungování celku.

Klášter ale není jen obyčejnou villou. Je domem Božím. Je jím nejen budova, ale i sama komunita, dům vystavěný z živých kamenů, jehož středem, skutečným "opatem" je Kristus. Komunita není spolkem lidí, náhodně shromážděných na jednom místě. Je církví, shromážděním svolaným samým Pánem ke službě společnou modlitbou a prací v bratrské jednotě. Opat, míníme toho pozemského, je v komunitě správcem evangelia, zástupcem Kristovým (vicarius Christi). Jeho úkolem je vést bratry ke Kristu, otvírat jim Písmo, starat se o to, aby komunita nesešla ze své cesty k Bohu. Opat nesmí být tvrdý vládce, Benedikt ho ve své řeholi představuje jako dobrého pastýře, který miluje své ovce a dává za ně život stejně jako jeho nebeský vzor. I ostatní "služebníky", pověřené nějakým úkolem, nabádá řehole k pokoře, úctě k druhým a ohledům na jejich potřeby.

Duchovní cesta ctností
Řehole ukazuje bratřím cestu k Bohu. Zdůrazňuje základní postoje, které považuje za stěžejní v osvojení skutečně křesťanského života. Čtěme pozorně, dnes se nám těchto umění zvlášť nedostává:

Především je třeba umění naslouchat. Naslouchej zjevujícímu se Bohu, sleduj jeho vůli a následuj ji. Naslouchej mu, když mluví tajemně ke tvému srdci, i tehdy, když přichází v tvém bližním. Naslouchej slovům Písma, Božího slova, které ti ukazuje cestu.

Je třeba též umění poslušnosti. Poslušností Otci Kristus vykoupil svět. Poslušnost ukazuje, že nic není člověku tak drahé jako Kristus sám. Je výrazem skutečné lásky, odevzdané milovanému bez výhrad. Proto jsou bratři povinni poslušností nejen opatovi, ale i sobě navzájem.

Třetím pilířem je umění mlčet. Nejde o pouhé nemluvení, ale o vnitřní mlčenlivost, prostor pro tiché usebrání, které jediné skutečně poznává trvalou přítomnost Boha v nejintimnějších oblastech lidské osoby. Vnitřní mlčení ale také umožňuje zapomenout na sebe sama a stát se opravdu vnímavým k bratřím.

S poslušností a mlčením úzce souvisí pokora. Benedikt popisuje výstup po žebříku pokory až k místu sjednocení s Kristem trpícím na kříži. Pokora úzce souvisí s duchovním zráním. Mít skutečnou pokoru znamená mít Boha za měřítko všech věcí, i celého svého života.Bez takové pokory člověk nebuduje Boží dům, ale zůstává ve světě. Proto je žádána od každého, kdo zastává v klášteře nějaký "úřad".

Pokora umožňuje rozlišování dobrého a zlého, které je pramenem všech ctností a uvážlivosti k jednání. Nejde jen o uznání obecných principů, ale o uvážlivé rozhodování v každodenním životě komunity tak, aby spěla ke spáse svých členů, a to i těch nejslabších. Dobré rozhodování, jeho přiměřenost a mírnost vede k radosti v životě bratří. Benedikt nabádá k tomu, aby nebyly dány důvody k reptání nebo strádání, aby mohl být celý život bratří naplněn radostí z blízkosti vzkříšeného Pána.

Způsob života
Tyto zásady duchovního růstu se odrazily ve způsobu života Benediktova společenství. Pokusíme se teď stručně přiblížit některé jeho součásti.

Začneme modlitbou. Mniši starověku brali velmi vážně výzvu apoštola Pavla "bez přestání se modlete!" (1 Sol 5, 17) Ustavičné obrácení mysli k Pánu, tedy život v jeho přítomnosti, ovšem vyžaduje i to, aby den byl prokládán časem vyhrazeným pouze modlitbě. Proto dal Benedikt po vzoru svých předchůdců pevný řád společné modlitbě, opírající se o žalmy. Ze žalmů vytvořil promyšlený týdenní cyklus. Ač sám v řeholi zdůrazňoval, že toto uspořádání není jediné možné a může být nahrazeno vhodnějším, kvalita jeho práce se projevila i tím, že toto uspořádání převzala a po staletí podržela římská, a posléze celá latinská církev. Bez zajímavosti není ani to, že noční část oficia měla stejně žalmů (12) jako část denní, rozdělená do několika částí, provázejících celý den. Nesmíme si představovat ospalé mátožné postavy, ploužící se uprostřed noci na bezduché odříkávání žalmů. Život domu byl koncipován tak, aby bratři poznali krásu setkání s Bohem v modlitbě a ochotně i v nočních hodinách velebili Hospodina (srov. žalm 134). Benedikt zdůrazňoval důležitost "čistoty srdce" pro modlitbu. Za pozornost stojí i skutečnost, že večerní modlitby nebyly zbytečně dlouhé, protože byla brána v úvahu celodenní únava bratří.

Důležitou součástí života mnichů bylo lectio divina - rozjímavá četba Písma. Písmo je opravdovým pramenem života mnišského společenství. Slova Písma provází mnicha celým životem, ke každému okamžiku jeho dne lze vztáhnout nějaký Boží výrok. Někdy může být jedna významově bohatá věta věrným a užitečným průvodcem po celý den nebo i delší období.

Lectio divina sestává ze tří částí. Text je nejdříve jednoduše přečten, pak je rozjímán, jakoby "přežvykován" v čtenářově mysli, uveden do souvislostí, jeho myšlenky jsou rozvinuty. Po tomto rozjímání následuje odpověď, modlitba vycházející z hloubi srdce čtenáře.

Kromě modlitby patří pevně k životu mnicha i práce. Není ale jakousi druhou, nezávislou kolejí, striktně oddělenou od modlitby. Práce není nutné zlo, ale pozitivní hodnota, místo, kde se bratr setkává se stvořením a zaměřuje ho k Boží slávě. Práce je oslavou Boha a jeho díla. Proto nic nebrání tomu, aby i při práci měl bratr mysl obrácenou k Hospodinu. Odstranění tělesné lenosti pomocí práce navíc úzce souvisí se schopností bojovat s leností duchovní. I při manuální práci dbá Benedikt na to, aby bratři nezaháleli ani nebyli přetíženi. Jen vhodné množství práce podporuje skutečnou vnitřní radost.

Nejen práce pro dům a setrvávání v Boží přítomnosti, ale i láska a otevřenost vůči bližním je v životě mnišského společenství nutná. Klášter nesmí být nedobytnou pevností. Pohostinnost neodmyslitelně patří ke skutečné křesťanské komunitě. Vždyť v poutníkovi přichází sám Ježíš. Proto vrata domu nemají být nikdy pro příchozí neprodyšně uzavřena.

To všechno má vést k tomu, aby bratři byli sami v sobě i navzájem tvůrci pokoje. Proto Benedikt stále znovu vyzývá bratry, aby ustávali v hádkách a rozbrojích a směřovali k odpuštění a vzájemné úctě. Je realista, proto ví, že lidský život je sváry provázen neodmyslitelně, ale vyzývá bratry, aby cíl, jimž je společný život v Kristově pokoji, nikdy neztráceli ze zřetele.

Další vývoj a reformy
Snad právě Benediktův realismus umožnil rozšíření jeho řehole. Její kvality byly prověřeny i ve zcela jiných podmínkách pozdějších dob. Život komunit následujících sv. Benedikta prošel složitým a mnohdy bouřlivým vývojem. Hned v dalších stoletích se kláštery benediktinů často stávaly místem zájmu světských vládců. Poté, co ekonomicky velmi posílily, byly lákavou kořistí panovníků, kteří je využívali jako odměnu pro své věrné. Opaty se pak často stávali muži, kteří měli s mnišstvím pramálo společného.

Kromě toho vzdalovala (i když ne vždy negativně) řád od jeho původní podoby skutečnost, že se po rozkladu římské civilizace staly jeho kláštery jedněmi z mála ohnisek vzdělanosti a kultury.

Clunyjská reforma
Vitalita řádu se ale projevila i v této situaci. Uvnitř benediktinské rodiny vzniklo reformní hnutí s centrem v Cluny nedaleko Lyonu, které vytrhlo kláštery z jejich závislosti na světské moci a vedlo k velkému rozkvětu liturgie a vzdělanosti. Clunyjská reforma (kolem roku 910) se stala vůdčí silou reformy celé církve.

V této podobě se ale řád značně vzdálil od původní vyváženosti práce a modlitby. Většinu času se mniši modlili a setrvávali v mlčení. Plody, které reforma přinesla, krása bohoslužby, výšiny duchovního života i moudrost vetknutá do spisů, nelze hodnotit negativně. Není ale divu, že se v řádu objevila i touha po původní prostotě mnišského života, vyplněném stejným dílem modlitbou i prací rukou.

Cisterciáci
V roce 1098 založil benediktinský opat Robert z Molesme v Citeaux ve Francii nový klášter. Podle tohoto místa je obnovený řád nazýván cisterciácký. O jeho rozšíření se přičinil především Bernard z Clairvaux, jeden z největších duchů středověku.

Cisterciáci žili z práce svých rukou, v nejstarších dobách zcela odmítali mít poddané, místo toho přijímali bratry laiky. Usilovali o velmi prostý život. Jeho součástí byla také jednoduchá liturgie a architektura. Vše bylo prosté, bez zbytečných ozdob. V kostele směl být jen dřevěný kříž, ne zlatý ani stříbrný, charakteristická je malá zvonička místo vysoké věže. Přesto ale i jejich světské stavby dostávaly v duchu posvěcování celého života sakrální podobu. Celý život mnichů, i ta nejobyčejnější práce, získala ráz posvátnosti. Každé místo na zemi, každá situace si zasloužila být vztažena ke Stvořiteli. Proto cisterciácké kláštery vznikaly na místech odlehlých, v pralesích a močálech, které bylo třeba teprve vyrvat divočině, často také na hranicích znesvářených vládců, aby prostá láska bratří spojovala to, co bylo hříchem rozděleno.

Trapisté
V dalších stoletích se ale i cisterciáci více přiblížili světu. Nejen bohatstvím a mocí, ale i větším zaměřením na činnost uprostřed společnosti. Objevily se opět nové pokusy o návrat k původní prostotě. Nejvážnější z nich byl asi započat na konci 18. stol. v La Trappe. Proto dnes můžeme nalézt uprostřed cisterciácké rodiny dva proudy. Jeden více obrácený k pastoraci a zájmu o vnější svět a druhý přísnější, uzavřenější, zato snad bližší původní podobě. Kromě toho jsou tu stále početní původní "černí benediktini", kteří své založení odvozují přímo od sv. Benedikta.

Literatura: Řehole Benediktova, Benediktinské arciopatství Břevnov, Praha 1998

[Zpět na záhlaví]

Pes Páně

Matka svatého Dominika měla ještě před jeho narozením vidění psa s hořící pochodní v tlamě. Tento pes jí vyskočil z klína a pochodní zapaloval celou zemi. Při křtu zase prý kmotra spatřila na Dominikově čele hvězdu, která osvěcovala svou září celý svět. Pes s pochodní (který je i v logu našeho vydavatelství) a zářící hvězda na čele, atributy sv. Dominika, vyjadřují totéž - světlo a žár, které dokázal Dominik vnášet do studených lidských duší a které předal jako dědictví svým bratřím Kazatelům.

Sv. Dominik se narodil okolo roku 1174 v Kastilii (Španělsko) jako syn zbožných a urozených rodičů. O Dominikově dětství se nám zachovalo málo historických faktů. Již v době studií byl nápadný svou láskou k bližním, která se nezastavovala před žádnou obětí. Po dokončení studia byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem kapituly v Osmě. Zde se věnoval službě Bohu především chórovou modlitbou a životem podle řehole sv. Augustina. Obrat v jeho životě způsobily dvě diplomatické cesty do severního Německa, kde se setkal s pohanským kočovným kmenem Kumánů. Toužil jim zvěstovat evangelium. Od té doby začala jeho mysl naplňovat veliká bolest, která nakonec vyústila do založení řádu: "Pane, co se stane s hříšníky?"

Pán však měl s Dominikem jiné úmysly. Místo ke kumánům ho poslal hlásat evangelium ke kacířům na jihu Francie. Dominik pochopil, v čem spočívá jejich obrovská síla - žili v dokonalé chudobě a nezajištěnosti, která příkře kontrastovala s bohatstvím církevních hodnostářů a jejich mnohdy zpustlými mravy. Kacířská nauka tak měla za sebou svědectví života, které bylo pro nevzdělané obyvatelstvo mnohem průkaznější než teologické argumenty.

Dominik si zvolil způsob života kacířů a nauku církve. Když Inocenc III. vyhlásil proti bludařům křížovou válku, Dominikovou zbraní zůstalo hlásání, přesvědčování, modlitba, kajícnost, slzy. Ale i osobní kouzlo a zázraky, kterými Bůh jeho dílo potvrzoval a posiloval.

K jeho dílu se začali přidružovat první bratři. Bylo potřeba dát jim řeholi, která by jasně vymezovala jejich způsob života a apoštolátu. Po počátečních těžkostech byl v roce 1217 schválen nový řád bratří kazatelů, který bořil všechny dosavadní představy o způsobu života kněze. Dominikův ideál v sobě slučoval povolání řeholního kanovníka (kněžský řád, důraz na chórovou modlitbu, studium) a potulného mnicha - kazatele. Brzy byly založeny první domy (konventy), kde se bratři scházeli (conventus =sejití), aby načerpali sílu společným životem a modlitbou, navzájem se povzbudili a mohli zase vyjít hlásat radostnou zvěst.

Dominik zemřel zcela vyčerpán apoštolskou prací v Bologni 6. 8. 1221 Nebylo mu ani padesát let. S bratry se loučil slovy: "Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa." A měl pravdu - jeho přímluva provází bratry dominikány už sedm století.

To nejdůležitější o Dominikovi nám ale dopoví úryvky z dobových dokumentů (především z kanonizačního procesu v r. 1233):

Vladimír Koudelka: Dominik - zvěstování Božího slova, Sursum 1992

[Zpět na záhlaví]

Ignaciánské exercicie

Iňigo, jak se správně jmenoval, se narodil r. 1491 na loyolském hradě pod svahem Pyrenejí. Otec ho velmi brzy poslal na královský dvůr, kde se před mladíkem otevřel svět dobyvatelských vášní, touhy po slávě a moci, v němž křesťanství se svými hodnotami stálo poněkud v pozadí. Iňigo rozdělil své srdce mezi meč a ženy - nikdo netušil, že jednou bude tento světácký kavalír bojovat v černé sutaně ve jménu Krista. Až když ho těžké zranění nohy v r. 1521 připoutalo dlouhodobě na lůžko, navštívil Bůh při četbě Života Krista a Životů svatých jeho srdce milostí. Svlékl šlechtický oděv a oblékl nového člověka - pokorného, kajícího, horlivého vojína Kristova. Po studiích byl vysvěcen na kněze a spolu se svými devíti druhy založil nový řád - Tovaryšstvo Ježíšovo -, jehož hlavním cílem bylo stát v první linii boje s reformací.

Sv. Ignác z Loyoly je původcem exercicií. Považoval je však spíše za dar Boží než za své dílo a vždy o nich mluvil s úctou. Dříve chápal duchovní život jako čas vyplněný modlitbou a tělesným pokáním. Chodil denně na mši svatou, na nešpory, sedm hodin denně se modlil, málo spal, a to ještě na tvrdém špalku, bičoval se, nosil žínici a trápil se jen myšlenkou, jak je nepatrný ve svém pokání před velikými otci pouště.

Dosud ho nesla milost projevovaná útěchami, ale tu mu nyní Bůh vzal. Začala pokušení smyslnosti a ješitnosti. Nejtíže a nejdéle ho trápila hrozná úzkostlivost, takže nekonečně pitval své svědomí a jeho zpovědi bývaly stále delší. Nenalézal v nich ale útěchu ani úlevu. Všechno ho omrzelo a už chtěl skoncovat s duchovním životem, ale nakonec přece nepodlehl.

Tento příliv a odliv milosti, střídání přirozeného s nadpřirozeným, pravdy a klamu, útěchy a pokušení mu dalo hluboké pochopení vnitřního života, jehož výsledkem jsou exercicie: duchovní cvičení, v nichž na sebe necháváme působit nadpřirozené pravdy, spojené v logický řetěz, a v jejich světle poznáváme svůj vnitřní stav, abychom mohli vše uspořádat podle vůle Boží a dát svému životu správný směr. Jejich obsahem není nic jiného než pravdy, které nám Bůh zjevil v Kristu: "Jsou to pravdy, jež vetkány do času, měřeného jednotvárně se střídajícími dny a roky, činí z něho květnou zahradu církevního roku, vtěleny do kamene, barev a zvuků vykouzlují baziliky a katedrály s jedinečnou krásou liturgie, vloženy do veršů tvoří Dantovu Božskou komedii a seskupeny v artikuly s námitkami a odpověďmi stojí jako nerozborná stavba pravdy, nesoucí jméno Summa theologiae. Byla-li možna ještě nová forma, byla to forma psychologická. A tu daly pravdám víry exercicie svatého Ignáce."

Stavba exercicií
Svatý Ignác dělí duchovní cvičení do čtyř částí:
1) úvaha o hříších a nazírání na ně
2) život Krista až do Květné neděle
3) utrpení Krista
4) vzkříšení a nanebevstoupení

1. část odpovídá očistné fázi na duchovní cestě. Člověk poznává Boží lásku, se kterou ho Bůh stvořil a zahrnul veškerým dobrem. Vyvstává před ním obludnost hříchu a jeho ničivá působnost. Poznává svůj vlastní hřích, nevděk, selhání, zranění. To vyvolává postoj pokory a prosby. Zakouší pokoj odpuštění, vzbuzuje naději. Podaří-li se člověku skutečně pravdivě podívat na svůj bolestný stav, přichází ne zoufalství, ale pokoj: "pravda vás osvobodí" (Jan 8, 32).

2. část odpovídá cestě osvětné. Člověk poznává v Kristově životě a učení vzor pro svůj vlastní život, kriteria pro své rozhodování.

3. část (a 4. část) odpovídá cestě sjednocení. Vede člověka ke sjednocení s Pánem v jeho utrpení, ponížení, chudoby a k přijetí jeho vůle, ať je jakákoliv.

4. týden ukazuje cíl naší pozemské pouti - věčnou blaženost, plnost radosti a slávy, patření na Boží tvář. "Utrpení tohoto světa není ničím ve srovnání se slávou, která se má na nás zjevit." (Řím 8, 18)

Každá část by měla trvat týden, přičemž týdny nemusí následovat bezprostředně za sebou. Lze absolvovat např. jeden týden ročně. Existuje také zkrácený, osmidenní program. Exercicie je možno konat v exercičním domě přímo k tomu určeném, či na jiném zvoleném místě v tichu a samotě. Lze je konat i v běhu všedního dne, v tom případě musí být ale zaručen stálý modlitební čas, opět v tichu a samotě.

Smysl exercicií spočívá především v tom, abychom uslyšeli Boží slovo o nás samých, abychom se nechali očistit, osvítit a disponovat pro tu cestu, na které nás Bůh chce mít. Hlavním exercitátorem je tedy Bůh sám, přesto by se nikdo neměl do exercicií pouštět bez zkušeného duchovního vůdce, protože on pomáhá exercitantovi vyznat se v tom, co právě prožívá, rozpoznat v tom Boží působení, eventuálně nástrahy Pokušitele. V žádném případě by neměl radit exercitantovi nebo směrovat ho k nějakému rozhodnutí. To musí udělat sám po Božím vedením.

Duchovní cvičení svatého Ignáce patří k velmi náročným duchovním disciplínám. Nejsou tedy pro každého, tak jako nejsou pro každého náročné fyzické disciplíny, např. maraton. S užitkem se jich může účastnit člověk s určitou zkušeností rozjímavé modlitby, schopný soustředění a mlčení vnějšího i vnitřního. Nezbytná je také schopnost reflektovat a anylyzovat své pocity, přání, pochybnosti a úzkosti a ochota vyjádřit je před duchovním vůdcem - tedy bezvýhradná důvěra a pravdivost. Na prvním místě však stojí ochota nechat se Bohem oslovit, proměnit, slyšet i to, co nám může být nepříjemné a co od nás bude vyžadovat třeba i velké životní změny a oběti. Pokud absolvujeme exercicie proto, abychom si trochu odpočinuli, duchovně se občerstvili či si trochu po letech opravili "duchovní fasádu", pak je konáme zbytečně. Bůh mluví jen k těm, kdo ho chtějí skutečně poslouchat, bez podmínek a vlastních představ o jeho vůli.

Eva Fuchsová

Literatura
Józef Augustyn Kde jsi, Adame?, Karm. nakl. 1998

[Zpět na záhlaví]

Druhy společenství evangelních rad

Množství a rozmanitost řeholních institutů je dána rozmanitostí úkolů a rozmanitostí nadání (talentů) lidí v průběhu staletí. Proto mnohé řeholní instituty mají pouze omezenou dobu trvání a zanikly se zánikem úkolu, na nějž reagovaly, nebo - nakolik to pro ně bylo možné - převzaly jiný podobný úkol. Věroučná konstituce 2. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium to vyjadřuje těmito slovy: "Řeholníci mají pečlivě dbát, aby jejich prostřednictvím církev věřícím i nevěřícím denně lépe ukazovala Krista, jak rozjímá na hoře nebo hlásá zástupům Boží království, jak uzdravuje nemocné a trpící, obrací hříšníky k lepšímu životu, žehná dětem a všem prokazuje dobro, a přitom vždy poslouchá Otce, který ho poslal." (LG 46) Řeholníci
Členové řeholních institutů zasvěceného života skládají veřejné řeholní sliby (vota publica religiosa), jimiž se zavazují k zachovávání evangelních rad. Obřad skládání slibů se nazývá profes nebo profese. Řeholní instituty jsou početně největším a historicky nejstarším společenstvím evangelních rad. Řeholníci žijí zásadně společným životem v klášterech a na znamení změny způsobu života nosí hábit (z lat. habitus - způsob života). Dělí se na řády a kongregace, rozdíl je především historický: všechny řády vznikly do Tridentského koncilu, kongregace až po něm. Rozdíl mezi nimi je právní - řády mají slavné sliby, kongregace věčné sliby, přičemž slavné sliby se těšily větší právní ochraně a závaznosti. V praxi to znamenalo, že řeholník se slavnými sliby mohl přestoupit pouze do institutu se slavnými sliby, nikoliv s věčnými. V dnešním kanonickém právu je tento rozdíl už téměř setřen.

Řeholní instituty se dále dělí na mužské a ženské.

Mnišské řády
Jsou nejstarším druhem řeholních řádů. Jejich posláním je v ústraní se modlit a pracovat (heslo ora et labora je z Benediktovy řehole). Svou podstatou to byly řády laické, měly však od počátku vlastní kněze pro svou potřebu. Nestarším řádem jsou baziliáni (mniši východního obřadu) a benediktini.

Každý klášter je samostatnou (právně autonomní) jednotkou, v jejímž čele stojí opat, obvykle volený, vykonávající svou službu až do své smrti nebo abdikace. Až pozdější reformy, z nichž vyšly řády jako kartuziáni, kamaldulští nebo cisterciáci, vedly v některých případech k institucionálnímu spojení více klášterů do jednoho organizačního celku.

Většina těchto řádů má i ženskou podobu - mnišky.

Řeholní kanovníci
Název kanovníci je užíván pro skupinu kněží, která žije společným způsobem buď kolem svého biskupa (katedrální kapitula), nebo u jiného význačného chrámu (kolegiální kapitula). Nejstarší pravidla jsou od sv. Augustina (430). Nový rozkvět nastal na přelomu tisíciletí. Vždy tu byl život uprostřed měst, charakteristická je pedagogická činnost kapitulní školy pro výchovu kněží i laiků, především však urozených lidí.

Tyto kapituly měly každá svá pravidla; pokud v těchto pravidlech byly zakotveny prvky charakteristické pro mnichy (společná modlitba, společný majetek apod.), hovoříme o řeholních kanovnících. V čele kapituly stojí probošt, jeho zástupcem bývá děkan (ovšem v olomoucké katedrální kapitule je pořadí opačné).

I zde byly reformy vedoucí ke spojení více kapitul, nejznámější řád řeholních kanovníků jsou premonstráti založení sv. Norbertem r. 1120, u nich stojí v čele opat, jeho zástupcem je převor.

Rytířské řády
V období křížových válek vznikla celá řada řádů, které měly jako svůj speciální úkol starost o poutníky do Palestiny, a to po stránce praktické (ubytování, zdravotní péče) i po stránce vojenské ochrany. V tomto pro nás neobvyklém spojení se realizoval ideál středověkého rytíře. Většina těchto řádů se po skončení křížových válek zcela orientovala na špitální službu.

Nejznámější z těchto řádů jsou templáři, johanité nazývaní od r. 1113 maltézští rytíři, českého původu je řád křižovníků s červenou hvězdou založený sv. Anežkou Přemyslovnou.

Dobovou podobou těchto řádů byly řády na vykupování křesťanských otroků a válečných zajatců založené na přelomu 12. a 13. stol. Tyto řády zanikly již ve středověku.

Představení se v těchto řádech nazývají různě velkopřevor, velký rytíř apod. Tyto řády mají centrální strukturu.

Mendikanti (konventuálové, žebravé řády)
Jde o kontemplativně - činné řády s misijním posláním. Vznikly jako odpověď na dobová hnutí chudých a prostých lidí a ta vznikala jako reakce na často příliš zbohatlický způsob života duchovních, papeže nevyjímaje. Svůj název dostaly z charakteristického rysu chudoby: řeholníci se chtěli zřeknout nejen osobního majeteku, ale také co nejvíce omezit společný majetek, a proto se rozhodli vzdát se zajištění a žebrat (lat. mendicare) či vydělat si na svou obživu nezajištěnou příležitostnou prací. V souvislosti se společenskými změnami bylo žebrání jako způsob obživy postupně opouštěno, definitivně v 16. stol. Dalším neobvyklým rysem těchto řádů byl kazatelský život uprostřed měst, nikoli v ústraní jako u mnichů. Scházeli se v konventech (conventus - sejití).

Nejznámějšími mendikantskými řády jsou dominikáni a františkáni. Františkáni se však během staletí rozdělili na několik samostatných větví, dnes existují tři: františkáni (pod tímto názvem se r. 1897 sjednotilo více františkánských větví), minorité a kapucíni. Později k mendikantům byly přičleněny další řády, např. karmelitáni (r. 1226) a augustiniáni (r. 1256), tyto řády také prošly reformami a dělením na větve.

Pro mendikanty je charakteristické centrální řízení umožňující snazší stěhování bratří podle potřeb řádu. Představení se nazývají: u dominikánů, karmelitánů a augustiniánů převor (výjimečně u agustiniánů opat), u františkánů kvardián.

Všechny tyto řády mají silné ženské větve, které většinou žijí jako mnišky.

Apoštolátní řády
Vznikly na počátku novověku. Povinnost chórové modlitby omezují, aby se o to více věnovaly vzdělávání národů, šíření vědy, misijní a sociální službě. Nejvýznamější jsou jezuité, dále jsou to piaristé, milosrdní bratři a ženský řád voršilky.

Řeholní kongregace
Navazují ve svém poslání na apoštolátní řády. Je nesnadné zorientovat se v jejich nepřeberném množství a zařadit je do typů. Hlavní jsou:

Organizace všech těchto kongregací a společností je centrální, silně ovlivněná organizační strukturou jezuitského řádu. Pro místní představené se obvykle používá obecný název představený, -á (superior, superiorissa).

I když tyto řeholní instituty mají většinou svou ženskou větev, samy ženy v této době zakládají mnohé řeholní instituty bez vázanosti na konkrétní mužský řeholní institut. Věnují se nejčastěji ošetřovatelské službě v nemocnicích a ústavech, pečovatelské, vychovatelské a učitelské činnosti.

Kongregace působící u nás jsou např.: boromejky, dominikánky, cyrilometodějky, školské sestry, nejrůznější františkánské kongregace atd.

Sekulární instituty
Jejich počátky spadají do 16. stol., do nynější podoby se rozvinuly od počátku tohoto století.

Jejich členy váží jiná pouta než sliby, např. přísliby, přísaha, jejichž rozvazatelnost je snazší. Nemusí žít společným životem, jejich úkolem je svědectví uprostřed světa. Nosí občanský oděv. Dělí se na instituty mužské a ženské (převažují ženské). U nás jsou to instituty Caritas Christi, Dílo blažené Zdislavy, Schönstattské sestry Mariiny, Volontarie Dona Bosca.

Společnosti apoštolského života
Jsou to společnosti kněží, příp. laiků, kteří žijí podobně jako řeholníci podle evangelních rad, ale nejsou vázáni žádnými pouty slibů či příslibů. Jde především o misijní společenství. Podobají se řeholím společným životem v komunitách a oblékáním hábitu. V praxi žijí jako řeholníci. U nás mezi ně patří vincentky a na Slovensku lazaristé.

Některé řády a kongregace působící u nás, zkratky jejich latinských názvů a rok vzniku

benediktini (OSB)*6. stol.
maltézští rytíři (SMOM)*1048
augustiniáni - kanovníci (CRV)*1059
cisterciáci(OCist.)*1098
premonstráti (OPraem.)*1120
františkáni (OFM)*1209
dominikáni (OP)*1216
karmelitáni (OCarm.)*1226
augustiniáni (OSA)*1244
křižovníci s červenou hvězdou (OCr.)*1233
minorité (OFMConv.)*1517
kapucíni(OFMCap.)*1528
voršilky (OSU)*1535
jezuité (SJ)*1540
milosrdní bratři (OH)*1586
vincentky (DKL)*1633
boromejky (SCB)*1663
redemptoristé (CSsR)*1749
obláti (OMI)*1826
saleziáni (SDB)*1874
petríni (CFSsS)*1888

Doporučená literatura:
Církevní řády a kongregace v zemích českých, Klášter premonstrátů na Strahově 1991
Řeholní život v českých zemích, Karmel. nakl.1997 CIC kán. 573 -746

[Zpět na záhlaví]

Význam evangelních rad pro každého křesťana

Tomáš Machula

Tradiční pohled na zasvěcený život je založen na rozlišení evangelních přikázání a evangelních rad. Přikázání se týkají bez rozdílu všech, o tom nemůže být pochyb, jak je to ale s radami čistoty, chudoby a poslušnosti? Jsou adresovány všem křesťanům, nebo jen některým?

Pokud bychom tvrdili, že všem, znamenalo by to, že jiný stav než mnišský je přinejmenším výrazem nedokonalosti. Víme však, že rozhodování o životním stavu není závislé pouze na lidském rozhodnutí, ale především na Božím povolání. Eventuální nedokonalost křesťana žijícího ve světě by pak nebyla nedokonalostí člověka, ale Božího povolání. Přesnější pohled na evangelní rady je proto ten, který říká, že jsou adresovány jen některým. Jedná se tedy ne o záležitost univerzální, ale omezenou na ony konkrétní oslovené.

Je proto třeba dobře rozlišovat mezi evangelní radou a příslušnou ctností. K životu v čistotě, chudobě a poslušnosti ve smyslu ctnosti jsme povoláni všichni bez rozdílu. Všichni však nejsme povoláni k zachovávání evangelních rad čistoty, chudoby a poslušnosti. Evangelní rady jsou totiž oproti ctnostem radikalizovány a zvláštním způsobem vyhroceny. Chudoba, tedy nelpění na majetku a prostý způsob života, je potřebná všem. Chudoba coby evangelní rada je naproti tomu naprosté zřeknutí se vlastního majetku ne proto, že by byl sám o sobě špatný, ale proto, aby tento aspekt křesťanského života realizovaný "až do krajnosti" burcoval ostatní křesťany a pomáhal jim nalézat správnou míru v užívání svého vlastnictví. Jinými slovy probouzí svědomí, povzbuzuje a vede k zachovávání ctnosti chudoby. Evangelní rada chudoby je tedy zvláštní způsob uskutečňování evangelního přikázání chudoby. Křesťané žijící ve světě by proto neměli odsouvat čistotu, chudobu a poslušnost do pozadí jako něco, co se jich netýká. I oni jsou k těmto ctnostem povoláni. To, co se jich netýká, je radikální forma vlastní mnišství.

V naprosté chudobě žili například sv. František a jeho bratři. Těžko si dovedeme představit takový život jako cestu pro všechny křesťany. Františkův život ale ukazuje nám ostatním, kteří míváme tak často sklon ke kompromisům s evangelním duchem chudoby, že "to jde" i natolik přísně a do krajnosti. Je výzvou: "Proč tvrdíš, že není možné žít evangelní chudobu, když vidíš svatého Františka? A po tobě je požadováno neskonale méně!" Podobně není každý povolán k mnohahodinovým modlitbám jako karmelitky. Rozjímavé řády nám však probouzí svědomí a nedovolují odsouvat modlitbu na poslední místo. Jednoduše řečeno, řeholníci jsou viditelným znamením toho, že být křesťanem znamená pro každého především patřit cele a nerozděleně Bohu. V základní rovině křesťanského povolání a cíle lidského života jde u lidí žijících ve světě a u řeholníků o totéž, ale ve způsobu uskutečňování a v životních úkolech se jedná o různé cesty.

Druhý vatikánský koncil říká, že řeholní stav lépe ukazuje všem věřícím nebeské hodnoty přítomné už na tomto světě; lépe vydává svědectví o novém, věčném životě, který pro nás získal Kristus vykoupením, a lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského království (LG 44). Jinými slovy ukazuje na hodnoty, pro které stojí za to se zříci mnoha přirozených dober. Mnišství se těchto přirozených dober zříká radikálně, a tím pomáhá křesťanům pochopit správné místo těchto dober v jejich životě. Téměř vše, co od Boha vychází jako dobré, totiž lidé užívají nezřízeným způsobem, neznajícím míru. Radikální zřeknutí se těchto dober však ukazuje, že ony samy nejsou smyslem lidského života a že správná míra věcí je s pomocí Boží uskutečnitelná. Slib evangelních rad je viditelné znamení, které může a má účinně vést všechny členy církve k tomu, aby plnili bez zdráhání povinnosti křesťanského povolání (LG 44). Právě proto, že má tento charakter znamení, je zřejmé, že není cestou pro všechny křesťany. Každý křesťan nemůže být v plném slova smyslu mnichem. Mnichů je však třeba, aby byli všichni neustále konfrontováni s křesťanským životem žitým "až do krajnosti".

V určitém slova smyslu by se měly obě životní cesty jaksi prolínat. Křesťanská životní povolání totiž od sebe nejsou neprodyšně izolována. Mají si navzájem pomáhat a spolupracovat. Křesťan žijící ve světě by se proto měl o zasvěcený život zajímat a ve svém vlastním životě se jeho duchem inspirovat. Podobně i řeholníci se odedávna nechávali ve svém životě inspirovat například manželstvím. Jeden z nejvýznamnějších pravoslavných teologů tohoto století, Paul Evdokimov, říká: Jako mniši mluví o mystických zásnubách a sňatku, tak mohou i manželé mluvit o mnišství srdce. Mluví o tzv. "vnitřním řeholním životě". Katechismus učí, že evangelní rady jsou ve své rozmanitosti předkládány každému Kristovu učedníku (915). Toto je pravá výzva k probuzení laikátu, o němž se po koncilu namluvilo až moc. Světský život je náramně pohodlný, když se nechá ukolébat tradičně podávaným přesvědčením o stavu dokonalosti a evangelních rad, který se týká nikoli nás, ale těch druhých.

Povolání ke svatosti je totiž jen jedno (srv. LG 39-42), a to vyplývá v první řadě ze křtu. Tak je dána i hlavní náplň života každého křesťana, která je jedna jediná a společná: Hlavním pravidlem řeholního života je následování Krista podle učení evangelia (PC 2). Každý laik musí být pro svět svědkem zmrtvýchvstání a života Pána Ježíše a znamením živého Boha (LG 38). Už sv. Jan Zlatoústý upozorňoval, že když Kristus přikazuje jít úzkou cestou, neobrací se k mnichům, ale ke všem lidem. Mnich a člověk žijící ve světě mají dosáhnout týchž výšin.

Nepleťme si proto například čistotu s pouhou sexuální abstinencí (mnozí revolucionáři pohrdali sexem jako buržoazním přežitkem, a nebyla to ctnost čistoty). Celibát je radikální zřeknutí se velkého Božího daru manželství. Tedy nikoli především sexu, ale manželství. To je totiž jediné místo, kam sexuální život patří. Redukujeme-li celibát na zřeknutí se sexu, přistupujeme na pokřivené myšlení dnešní doby, které si už sex s manželstvím téměř nespojuje. Slovo "mnich" vychází z řeckého "monos", což znamená jeden, sám. Mnich je žijící znamení toho, na co mnoho manželů zapomíná: že i přes sebedokonalejší spojení duší zůstává každý člověk před Bohem v jistém smyslu samojediný. Do hlubin srdce vidí jedině Bůh. Dobří manželé nejlépe vědí, že přicházejí okamžiky, kdy musí být člověk s Bohem sám, a že to, co napsal apoštol Pavel v 1 Kor 7, 5-7 není snižováním hodnoty manželství, ale jeho nedílnou součástí.

zkratky:
LG - konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium
PC - dekret Druhého vatikánského koncilu Perfectae caritatis

Literatura:
Hans Buob: Povolání k vydanosti, Karm. nakl. 1995
Raniero Cantalamessa: Poslušnost; Panenství; Chudoba, Karm. nakl. 1995

[Zpět na záhlaví]

Proměnění Páně z pohledu východní církve

David Pancza

Podle sv. Anastáze, když Kristus na sebe vzal naši přirozenost, vše, co se událo s ním, stalo se i s námi, a stačí, abychom do této skutečnosti vstoupili. V liturgii svátku zpíváme: "Dnes Kristus na hoře Tábor proměnil zčernalou Adamovu (tedy i naši) přirozenost, ozářil ji a učinil bohem, přetvořil ji do slávy a světla svého božství." Ježíšovo proměnění je ukázkou a zároveň počátkem našeho vlastního proměnění. Jeho skryté božství zazářilo ve slávě, aby Bůh, který přebývá v našem nitru, zářil i z nás.

"Boží sláva neviditelně přítomná ve viditelném těle se v okamžiku proměnění viditelně ukázala učedníkům" (sv. Řehoř Palama), a "obnažilo se jeho božství" (liturg. texty). "Světlo bylo božství, které se na hoře zjevilo učedníkům." (sv. Řehoř Naziánský) Otcové zdůrazňují, že při proměnění se nezměnil sám Ježíš, ale jen jeho vzhled. Proto aby se předešlo nedorozumění, používá překlad řeckých textů do církevní staroslověnštiny raději slovo "preobraženie", změna vzhledu.

Text večerní modlitby konstatuje, že zjevení Pánova božství na hoře Tábor nebylo dokonalé, neboť Pán se při zvěstování velkého tajemství zároveň snažil uchránit učedníky před ztrátou zraku a života, a ukázal jim pouze tolik, kolik byl schopen jejich lidský zrak unést. "Znám člověka, kterého dobrotivý Pán navštívil svojí milostí, a když by mu Pán nabídl: "Jestli chceš, dám ti ještě víc milosti", tak by bezmocná duše v těle řekla: "Pane, ty vidíš, že kdybys ještě přidal, nesnesu to a zemřu." Člověk nemůže snést plnost milosti. Tak i učedníci na hoře Tábor padli na tvář kvůli slávě Páně." (sv. Silván) Dokud Pánovo světlo zářilo slaběji, bylo vidět. Když zazářilo silněji, stalo se pro učedníky neviditelným, stalo se mrakem, o kterém i Písmo svaté hovoří jako o místě přebývání Boha.

Události proměnění předcházel vážný rozhovor Ježíše s učedníky blízko Cesareje Filipovy (Mt 16, 13-16). Syn člověka byl lidmi pokládán za některého ze starých proroků, ale učedníci už tušili, že je někým větším. Na jeho otázku "za koho mne pokládáte vy?" odpověděl jménem všech Petr: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíšovo božství, které mohli rozumem nalézt v jeho moudrých a mocných slovech a mnoha zázracích a které jim vnitřně ukázal a potvrdil nebeský Otec, nyní mohou tři učedníci vidět na hoře Tábor na vlastní oči a dokonce ho mohou pocítit ve svém nitru jako nekonečnou blaženost, ve které Petr touží zůstat navždy. Svatý Řehoř Palama z toho činí důležitý závěr: nemají pravdu ti, kteří chtějí poznání Boha vykázat jen do oblasti rozumu člověka. Lidská přirozenost je stvořena k tomu, aby byla nositelem Boha, a je-li proměněná Duchem svatým, může Boha vnímat. Je-li náš zrak posvěcený, může vidět nestvořené světlo Boha, které je běžnému zraku nepřístupné.

Zjevení Mojžíše a Eliáše je podle Theofylakta v první řadě jasnou odpovědí, že Ježíš není ani Mojžíš ani Eliáš, jak si to mnozí lidé myslí. Jejich družný rozhovor s Ježíšem je zároveň svědectvím o tom, že Ježíš si "dobře rozumí" s posvátnou židovskou tradicí, tedy Zákonem (zosobněným Mojžíšem) a Proroky (představovanými Eliášem). Svědčí, že Ježíš je ten, který kdysi hovořil skrze ně, on je ten, kterého předpovídali a na kterého čekali, on je původcem i naplněním Zákona a Proroků. A jestliže Mojžíš zemřel a Eliáš byl vzat do nebe, jsou tito dva muži zároveň symbolem toho, že Ježíš je Pánem nad živými i mrtvými (litur.).

Starozákonní čtení, která se v byzantském obřadu čtou v předvečer svátku, nám prozrazují další důvod, proč se s Ježíšem ukázal Mojžíš a Eliáš. Oba totiž mají podobnou zkušenost vidění Boží slávy, jako nyní učedníci na hoře Tábor. Nejprve (Ex 24, 12-18) slyšíme o Mojžíšovi na Sinaji, zahaleném oblakem Boží slávy. Theofylakt si všímá, že sinajský oblak byl tmavý, zahalil vrch Sinaje i s Mojžíšem, zatímco oblak na hoře Tábor je oblakem světla. To je obraz toho, že Mojžíšův zákon byl jen stínem té skutečnosti, která se nyní otevřeně zjevuje v Kristu. Na hoře Tábor se odkrylo pro lidi dosud skryté tajemství Boha, který se stal člověkem. Ve druhém čtení (Ex 33, 11-4,9) si Mojžíš přeje vidět Boží slávu. Smí se však podívat na Boha jenom "zezadu", nemůže vidět jeho tvář. To je umožněno až nyní, na hoře Tábor, neboť Bůh se stal člověkem. Nakonec se čte o Eliášově setkání s Bohem (1 Král 19, 4-16), který nebyl v bouřce, zemětřesení ani ohni, ale v hlasu jemného vánku. Nyní na hoře Tábor tento jemný hlas otcovsky promluvil: toto je můj milovaný Syn, ve kterém mám zalíbení. Kdysi Eliáš, a nyní i Petr svědčí o důležité věci: setkání s Bohem působí pokoj a blaženost.

Oba proroci s Ježíšem hovořili o tom, co ho čeká v Jeruzalémě. Evangelisté nezaznamenali obsah tohoto rozhovoru, protože důležitější než slova je život těchto proroků. Ne slovy, ale svými činy kdysi dávno v předobraze řekli to, co má nyní Ježíš vykonat. Mojžíš vyvedl Izraelity z egyptského otroctví jako předobraz toho, že Ježíš vyvede ty, kteří mu věří, z otroctví hříchu. V této souvislosti je zajímavé, že v řeckém textu evangelia je pro Ježíšův vstup do Jeruzaléma použito právě slovo exodos. Podobně, když Izraelité bojovali s Amalekovci, závisel celý boj na Mojžíšových rukách zdvihnutých k nebi. To je obrazem našeho boje s hříchem, který závisí na Kristových rukou pozdvihnutých k nebi břevnem kříže. Eliáš kdysi vzkřísil syna vdovy ze Sarepty tím, že se v modlitbě nad něho třikrát sklonil. Tak má nyní Ježíš vzkřísit lidské pokolení, když se k němu na tři dni skloní do smrti. Tito proroci, předobrazy ze Starého zákona, se nyní setkávají s tím, který je má naplnit.

Vraťme se na chvíli k Petrovi, který u Césareje poznal v Ježíšovi Syna Božího. Tuto věc pochopil, ale jaksi mu nesedělo, že by Boží Syn měl trpět a zemřít. Na Ježíšovu předpověď utrpení zareagoval se značným nepochopením (Mt 16, 21-23) a vysloužil si za to tvrdé napomenutí. Zdá se, že mu to nepomohlo - v jeho slovech "je nám tu dobře, postavme si tu tři stany" vidí Theofylakt opět pokoušení Ježíše, úsilí nějak ho tu udržet a přesvědčit ho, aby do Jeruzaléma nešel. Petr to měl strategicky dobře promyšlené: je tu Mojžíš, který si poradil s faraónovým vojskem, je tu Eliáš, který zvítězil nad Baalovými proroky, postavíme jim tedy stany, aby tu zůstali, a oni už Ježíše ochrání. Když takto chápeme Petrova slova, dostává jasný smysl evangelistovo konstatování: "Nevěděl, co říká."

Proměnění Páně mělo velký význam právě v tom, že mělo učedníky připravit na velikonoční události. Učedníci "viděli jeho slávu, aby tehdy, až uvidí jeho ukřižování, pochopili, že se utrpení vydává dobrovolně, a aby hlásali světu, že on je skutečné Otcovo Světlo" (litur.) Ještě když Petr mluvil, zastínil je světelný oblak a promluvil Otec, jehož slova Theofylakt parafrázuje: "Toto je můj milovaný Syn, ...poslouchejte ho a věřte mu i tehdy, když ho budou přibíjet na kříž."

Když zjevení skončilo, zůstal Ježíš sám, bez nadějné "ochranky", a tak jasně zamítl Petrovu nabídku. Odchod Mojžíše a Eliáše symbolizuje též ustoupení Zákona a Proroků do pozadí, aby pustili ke slovu předpovězeného Mesiáše.

Poučení pro náš život
Druhá rovina, ve které se můžeme zamýšlet nad událostí Proměnění Páně, je hledání poučení pro náš život a vzoru pro naše konání. Jako tři učedníky, tak i nás chce vést Ježíš na horu, abychom tam spolu s ním přebývali v modlitbě. Petr je ten, který miluje, Jan je ten, který je milovaný, a Jakub zase vyniká horlivostí (byl prvním apoštolem, který položil život za Pána). Tak i my musíme vystupovat na horu s láskou k Bohu, s vědomím, že jsme milováni, a s horlivostí, která je připravená dát Bohu a pro Boha celý svůj život.

Výstup na horu je symbolem vzdálení se od přízemností a hovoří o námaze, která je s tím spojená. Text liturgie nás bez okolků vyzývá: "Vstávejte, lenoši - myšlenky mé duše, které stále hledíte dolů do země, seberte se a pusťte se do výšin božského výstupu! Přidejme se k Petrovi a synům Zebedeovým a spolu s nimi vystupme na horu Tábor!" Theofylakt upozorňuje, že bez odpoutání se od země není možné dosáhnout vidění Božích věcí; viděli bychom jenom Mojžíše a Eliáše, tedy slova Písma, ale ne toho, o kom hovoří.

Odměnou za výstup bylo pro učedníky to, že viděli proměnění Pána, když z jeho lidského vzhledu zazářilo jeho božství, a tak ho pravdivě poznali. Podobně i pro nás bude odměnou za naši námahu vidění Boha v mnohých, na první pohled všedních věcech a událostech, úplný a pravdivý pohled na svět. Theofylakt zde rozlišuje dva stupně. Tvář Pána vidí člověk, který má Boží pohled na věci a svým životem jasně odráží Boží mysl. Jestliže navíc dokáže tento pohled zformulovat do jasných slov, potom vidí i oděv Pána, neboť slova jsou oděvem myšlenek. Nejdůležitějším na našem modlitebním výstupu je však to, že Bůh, kterého jindy poznáváme v jeho skutcích, se nás nyní dotýká přímo, zaplavuje nás světlem svého božství a naplňuje jím naše srdce.

Petrova slova jsou vyjádřením postoje nezralého křesťana, který se chce na věky zmocnit nádherné chvíle s Pánem a nechce slyšet o kříži. Je to věčné pokušení hledat Boha jen pro blaženost z jeho blízkosti a nevidět cíl, ke kterému nás chce přivést a ke kterému se jde i skrze kříž.

Důležitá je také úvodní poznámka: "Po šesti dnech..." Šest dní Bůh tvořil svět a sedmý den povolal člověka, aby stoupal k němu. Šest dní nechal Ježíš učedníky ve světě a sedmý den je pozval na horu Tábor. To je vzorem pro rytmus našeho života - šest dní se máme namáhat ve světě, ale sedmý den nás Bůh volá, abychom svět na chvíli opustili a strávili s ním nějaký čas v modlitbě.

V proměnění Páně poznáváme i to, co člověk je a k čemu je povolaný. Ježíš se proměnil, "aby zjevil prvotní krásu člověka" (litur.), "neproměnil se pro sebe, ale kvůli nám lidem, aby nám ukázal budoucí proměnu lidské přirozenosti" (sv. Proklos). Toto proměnění začíná už nyní: "Milost Ducha svatého činí každého člověka podobným Pánu Ježíši Kristu ještě zde na zemi" (Silván Athoský).

Na hoře Tábor zaznívá i nad námi Otcův hlas: "Toto je můj milovaný Syn, v tom mám zalíbení". Poprvé tento hlas zazněl, když jsme v Kristu absolvovali křest v Jordánu, na znamení našeho přijetí za Boží děti. Nyní ten hlas zvěstuje naše skutečné přetvoření v Boží syny a dcery.

ze slovenštiny přeložila Zuzana Bachnová

Literatura:
I. Belejkanič: Dogmatické bohoslovie I.
bl. Theofylakt: Výklady k evanjeliám
Kallistos Ware: Cestou orthodoxie
Vel'ký zborník (=litur., t.j. liturgické texty)
Eliáš č. 2
Orthodox revue I, II

[Zpět na záhlaví]

Boží duchovost a dokonalost

Ctirad Václav Pospíšil OFM

Další formou složenosti, již si člověk uvědomuje, je tělesnost - v prostoru existují tělesa, která sestávají z částic a zároveň jsou součástmi vyššího celku. Tvrdíme-li, že Bůh je čirý duch, neříkáme tím, že Bohu chybí tělo nebo že je zcela nepřítomen tam, kde se vyskytuje nějaké hmotné jsoucno. (Kdyby mu něco chybělo nebo byl hmotou omezován, nebyl by dokonalý a nezávislý.) Chceme tím říct, že není složen z částic, tak jak to vidíme u hmotných jsoucen, a není prostorem podmíněn nebo v něm obsažen, tedy není na hmotě, prostoru a čase závislý. Naopak hmotné jsoucno je zcela závislé, neboť participuje na Boží plnosti. V uspořádání hmotného světa se přece projevuje Hospodinova věčná Moudrost (srov. Př 8, 22nn). Harmonická sladěnost částic v hmotném jsoucnu je projevem ducha, obdobně jako jsou jednotlivé tóny uspořádané v symfonické skladbě projevem ducha skladatele. Jednotící stvořený duchovní princip působící v hmotných jsoucnech můžeme nazvat individuální podstata, v případě člověka osoba.

Duchovní a tělesné se tedy zcela běžně snoubí, vždyť harmonie představuje projev jednoty v mnohosti. Moderní fyzika nám navíc jasně dokládá úžasnou strukturovanost každého hmotného jsoucna, které je tím pádem mnohem spíše projevem ducha, než jeho protikladem.

Hmota a duch se vzájemně nevylučují, jako kdyby se jednalo o dva radikálně neslučitelné principy. Stvořený duch a hmota jsou jen různé způsoby podílu na plnosti Božího bytí, Boží jednoduchosti, Boží duchovosti. Nestvořil snad Bůh vše z ničeho pouhým pokynem svého stvořitelského slova (srov. Gn 1)? Je-li Bůh jediným původcem světa viditelného i neviditelného, pak jakožto účinná příčina musí nějakým způsobem "vlastnit" všechno to, co při stvoření daruje. Při vtělení Božího Syna (srov. Jn 1, 14) tedy nelze hovořit o tom, že Bůh by na sebe bral cosi, co by mu předtím chybělo, tedy tělesný, hmotný výraz svého tajemství. Každé hmotné jsoucno je přece stopou Boží, a sv. Bonaventura neváhá říci, že každý tvor je i slovem Božím, protože vypovídá mnohé o svém Původci. Při vtělení se Bůh nestává něčím, čím by předtím nebyl, v Bohu se neděje žádná změna. Vtělení však zjevuje mnohé o potencialitě hmoty: je stvořena jako otevřená či nasměrovaná vůči zduchovnění, zvěčnění, niternému sjednocení, nesmrtelnosti, nepomíjivosti, zbožštění, kristifikaci. Jak jinak rozumět tomu, že Bůh bude v eschatologické plnosti "všechno ve všem" (srov. 1 Kor 15, 28)? Jak jinak rozumět tomu, že i tvorstvo bude vysvobozeno ze své pomíjejícnosti (srov. Řím 8,21)? Jak jinak rozumět tomu, že vše je stvořeno skrze Krista a pro Krista (srov. Kol 1,16)?

Další forma složenosti je již metafyzické povahy. Každý tvor se může dále zdokonalovat, může se stávat tím, čím dříve nebyl, může poznat, co dříve nevěděl, a tak dále. Nějaký je a nějaký může být. Říkáme, že bytí tvora je složeno z bytí v uskutečnění a z bytí v možnosti. Bůh je však radikálně nesložený, a tak v něm není ani tato forma složenosti. V tomto smyslu tedy tvrdíme, že Bůh je čiré uskutečnění, Actus purus. Bůh je tak "naplno", že víc už to prostě nelze. Kdyby v Bohu byla možnost "být víc", vyžadovalo by to časovou složenost, protože čas je míra změny, v níž by se Bůh stával něčím, čím dříve nebyl. Časovou složenost jsme však již v dokonale jednoduchém bytí vyloučili. Navíc by muselo existovat cosi mimo Boha, co by aktuálně vlastnilo dokonalost, kterou Bůh nemá, a co by se stalo příčinou vyvolávající danou změnu v Bohu. Kdyby se Bůh mohl stát něčím, čím nyní ještě není, nemohl by být Bohem, protože nad ním by muselo existovat cosi vyššího a dokonalejšího. To vše je zcela evidentní nesmysl. Bůh je tedy naprosto dokonalý.

Když aristotelovská či tomistická filozofie hovoří o pohybu, nemíní tím přesun z místa na místo, ale přechod z možnosti k uskutečnění. Z tohoto hlediska v Bohu pohyb není. Na druhou stranu však můžeme dát slovu pohyb i jiný význam. Všechno živé se hýbe, a proto slovo pohyb může být synonymem života. Z tohoto hlediska je v Bohu taková plnost pohybu - života, že už to víc není myslitelné, a proto života v Bohu nemůže přibývat. Fascinující plnost vnitřního Božího života se v Písmu často vyjadřuje pomocí symbolu ohně, který nestravuje, který není závislý na ničem, kromě sebe sama (srov. např. Ex 3; Sk 2).

"Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec - plameny ohně, jeho kola - hořící oheň. Ohnivá řeka proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním." (Dan 7, 9 - 10)

Písmo nehovoří abstraktním filozofickým jazykem, vyjadřuje Boží tajemství obrazem, který má tu výhodu, že naplňuje naši představivost a dává nám zakoušet krásu. Dokonalý Bůh je zároveň také dobrý a krásný. Vždyť jak v hebrejštině, tak v řečtině výraz "dobrý" znamená zároveň "krásný" (kalos). Zjevení vypovídá velmi zřetelně o tom, že Bůh je dobrý, vždyť jeho dobrota se projevuje v díle stvoření (srov. např. Gn 1, 31). Ježíš sám hovoří o dobrotě Boží jako o jeho výlučné charakteristice (srov. Mk 10, 18).

Vlastností dobra je, že se rozdává, rozlévá, že se sdílí; řečeno jinak - dobro je nesobecké. Toto rozlévání a rozdávání pak působí svou dokonalostí přitažlivě na ty, kterým se daruje. Bůh je dobrý nejenom jako první počátek, ale i jako poslední cíl tvorů. Jestliže se ale dobro rozdává, znamená to, že Bohu dobra jaksi ubývá? Je to obdobné jako s krásou nějakého obrazu - jeho dokonalost (dobro) se nemění v závislosti na tom, kolik očí jej vnímalo či vnímá. Podobně ani Boží dokonalosti - dobra neubývá v závislosti na tom, v kolika stvořených "zrcadlech" se odráží jeho stopa, obraz či podoba.

Boží dobrota vyžaduje, aby byla rozdávána, sdílena. Kdyby však k rozdávání dobra Bůh potřeboval svět, znamenalo by to, že je navenek složený, že na světě závisí, že svět mu jakoby zvenku dává vztahovost. Pokud je Bůh opravdu sám v sobě dobrý, musí v něm být sdílení se, vzájemné obdarovávání, a to vyžaduje vyšší počet osob než pouze jednu. Vždyť naprosté, dokonalé a věčné sebedarování Boží je mírou a podmínkou každého Božího sebedarování navenek ve stvoření. Pramenem tohoto sebedarování je Otec, který daruje Synu vše, kromě nezplozenosti, a Syn napodobuje dokonale Otce v tom, že mu daruje vše, co přijal, ovšem kromě své zplozenosti. Bůh Otec je tedy pramenem vší dobroty a dokonalosti. A z tohoto nevyčerpatelného pramene dobroty, dokonalosti, sebedarování, lásky a života v plnosti nás napájí Syn Boží, když nás učí modlit se "Otče náš".

[Zpět na záhlaví]

Ohlasy Proč "za všechny" i "za mnohé"?

V minulém čísle se objevil článek, který se věnoval teologické reflexi změny konsekračních slov a jejich nesouhlasu s většinou biblických překladů. O bezesporné pravdivosti toho, že Kristova oběť na kříži je univerzální, i když se spásy nedostane všem, protože někteří plody této oběti pohrdnou, a přesto zůstává pravdou, že každý si může účinky této oběti vírou v zástupnou smrt Krista přivlastnit, hovořit již netřeba. Je sice ještě nutno řešit otázku, zda krev vylitá za ty, kteří jí pohrdnou, není náhodou vylita zbytečně, respektive zdůvodnit, proč vylita zbytečně není, ale k tomu nejsem ani erudovaný, ani kompetentní.

Mám však pochybnosti o tom, zda a jak interpretovat tuto záměnu jako výsledek liturgické reformy, neboť jak autor připomíná, určit znění této formule náleží pouze učitelskému úřadu Církve. Všiml jsem si totiž, že v jednotlivých jazycích není znění v tomto bodě shodné. Zatímco (namátkou) v angličtině a španělštině zní nyní stejně jako v češtině "za všechny", je ve francouštině, polštině a v latinském originále ponecháno původní "za mnohé".

Možné interpretace tohoto jevu jsou znepokojivé a neuspokojující jedna více než druhá:

Potom:

Prosím tedy všechny, kteří k tomuto tématu mají co říci, aby se ozvali a vyhnali brouka z mé hlavy i z hlav ostatních čtenářů, kterým jsem jej možná také nasadil a kterým se tímto omlouvám.
Jiří Kub

[Zpět na záhlaví]