Amen 3 (1999)

Starý zákon

Dagmar Kopecká: Jsem Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův
Eva Fuchsová: Cesta k lepšímu pochopení Bible
Dominik Duka OP: Biblické jazyky
Tomáš Machula: Jak se vyznat ve Starém zákoně?
Starozákonní apokryfy
Kdo je autorem Pentateuchu?
Ctirad Václav Pospíšil ofm: Boží nesloženost
Vladimír Slámečka: Sedmerý pramen milosti (pokračování)
Dagmar Kopecká: Květná neděle Kristova utrpení
Pavel Konzbul: Josefova dílna

Jsem Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův

Slyš, můj lide, slova, která k tobě dnes promlouvám. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě stvořil, vyvolil jsem si tě ze všech kmenů, národů a jazyků a povolal tě na cestu do svého domu. Já jsem tě stvořil skrze novou smlouvu zpečetěnou krví mého milovaného Syna. Tvé dějiny jsou však mnohem, mnohem starší než dřevo kříže, na němž můj milovaný Syn zemřel, abys ty žil. Již od počátku světa jsem si tě připravoval, narouboval jsem tě na kmen ušlechtilé prastaré olivy, jejímiž kořeny jsou patriarchové. Nezapomeň, že z tohoto kořene čerpáš mízu. Na počátku jsem se zjevil tvým prarodičům a přestože proti mně zhřešili, nepřestal jsem pečovat o lidský rod. Když nastal čas, povolal jsem Abraháma, abych z něho vytvořil velký národ. Uzavřel jsem s ním smlouvu a dal jsem mu své požehnání. Prostřednictvím Mojžíše jsem pak uzavřel smlouvu s izraelským lidem. Lid, který jsem si takto získal, jsem skrze Mojžíše a proroky vychovával, aby ve mně poznal jediného živého a pravého Boha. A už tehdy jsem tento lid začal připravovat na příchod svého milovaného Syna. Nezapomeň, toto jsou i tvoje dějiny, zde se zrodila tvá víra, zde má kořeny zaslíbení, jež se na tobě začalo vyplňovat. Podle víry i ty patříš k dětem Abrahámovým a skrze smlouvu, již jsem s ním učinil, docházíš požehnání. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je mé jméno na věky.

Izrael se stal mým vyvoleným. Přijal jsem je za syny, bydlel jsem uprostřed nich, uzavřel jsem s nimi smlouvu, dal jim Zákon, bohoslužbu i zaslíbení. Jeruzalém však nepoznal čas svého navštívení, mnoho synů izraelského národa nepřijalo radostnou zvěst mého milovaného Syna, mnozí se postavili proti jejímu šíření. Kvůli svým praotcům však zůstávají drazí mému srdci, zaslíbení, která jsem jim daroval, jsou neodvolatelná. Vždyť i můj milovaný Syn pochází podle lidské přirozenosti z tohoto národa, stejně tak apoštolové, základy a sloupy církve a velká část prvních učedníků, kteří radostnou zvěst ohlásili světu. Znám den, kdy mě všichni budete vzývat jedním hlasem a sloužit mi společnou paží, vždyť můj milovaný Syn vás svou smrtí na kříži usmířil.

V těchto dnech jsem k tobě, můj lide, promluvil skrze svého milovaného Syna, on je mým jedinečným, dokonalým, definitiv- ním Slovem. Před tím jsem však mnohokrát a mnoha způsoby hovořil k tvým předkům. Toto mé slovo je obsaženo v knihách Starého zákona a bylo napsáno i k tvému poučení. Ukryl jsem do těchto knih tajemství tvé spásy, najdeš v nich vznešené nauky, poklad moudrosti a modliteb. Upírej svůj zrak na mého milovaného Syna, mé jediné Slovo, ale nezapomeň se také občerstvovat a vzdělávat slovem Starého zákona, vždyť můj Syn nepřišel zrušit jedinou čárku, ale přišel naplnit jeho přísliby a zjevit, co bylo dosud skryté. Čerpej tedy z těchto knih vytrvalost a povzbuzení, a upevníš svoji naději. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je mé jméno na věky.

Čti a rozjímej, můj lide, o svých prarodičích a vzpomínej, kolikrát ty sám jsi zhřešil pýchou proti mně; dívej se na Kaina, když se hněváš, že nepřijímám nehodnou oběť tvých rtů. Vrať se v myšlenkách k tvým předkům na poušť a viz, že nejsi o nic lepší, když proti mně reptáš, když zapomínáš na veliké věci, které jsem s tebou učinil, když pohrdáš svobodou, již jsem ti daroval, a nazýváš ji břemenem. Což jsi nikdy nevyháněl a nekamenoval své svědomí, když se ti stalo nepohodlným prorokem? Což jsi mě nikdy nevyměnil za modly ze zlata, za hrnce plné masa, cožpak ses nikdy nesnažil odbýt mě prázdnými obřady? A přesto zůstáváš drahý mému srdci, kvůli oběti svého milovaného Syna toužím zapomenout na tvá provinění a přivést tě do svého domu. Vzpomeň na noc, kdy se zabíjí onen pravý Beránek, jehož krev posvěcuje veřeje věřících. Vzpomeň na přechod Rudým mořem, na úžasné dobrodiní křtu, jímž jsem tě vyvedl z otroctví hříchu do země Života. Na zázračnou manu, jíž jsem na poušti nasytil Izrael, na svatý pokrm, jímž je tělo a krev mého milovaného Syna. Knihy Starého zákona jsou plné takovýchto předobrazů, zaslíbení a proroctví. Čti a rozjímej o nich, a porosteš v naději, v poznání a lásce ke mně, svému Bohu, i k mému milovanému Synovi.

Já jsem tvým Bohem a ty jsi mým lidem. Tvým předkům jsem dal Zákon, aby byl jejich učitelem a vůdcem. Tobě jsem dal svého milovaného Syna. Přišel, aby Zákon tvých předků naplnil, aby jej zdokonalil a odhalil ti jeho smysl. Nejsi již podřízen vnějšímu Zákonu, tobě jsem Zákon vepsal do srdcí. Bohoslužba a právo tvých praotců jsou překonány, přikázání lásky trvá navěky. Zachovávej ho a hlásej a budeš v nebeském království veliký.

Vstaň, můj lide, a pojď, vyjdi na cestu do zaslíbené země, do mého nebeského příbytku, do tvé nebeské vlasti. Vydej se na cestu se srdcem uzdraveným a zpevněným mým Zákonem, v síle mého Ducha. Vyjdi na cestu, jíž je můj milovaný Syn, který tě posvětil svou krví. V něm máte všichni podíl na dědictví se svatými.

Dagmar Kopecká

[Zpět na záhlaví]

Cesta k lepšímu pochopení Bible

K lepšímu pochopení Bible nám mohou pomoci různé věci - dovedeme-li jich správně použít. Patří sem především zdravý rozum se všemi jeho schopnostmi, dobrý překlad Bible s výkladem, různé praktické pomůcky, jako je konkordance, biblický slovník, atlasy a jiná literatura, která nám přiblíží biblický svět. To vše by nemělo zastiňovat, ale posilovat postoj víry, který je pro přijetí biblické zvěsti nejdůležitější.

Používání zdravého rozumu Používání zdravého rozumu v běžném životě je něčím samozřejmým. Jednou ze základních vlastností zdravého lidského rozumu je schopnost zjistit harmonii ve věcech, které vzájemně ladí, nebo naopak. "Souhlasí!" je buď naším vysloveným nebo třeba jen myšleným závěrem při posuzování nějakého problému, zjistíme-li, že jednotlivé výpovědi a stanoviska jsou vzájemně v souladu. Vidíme-li však, že si výroky vyřčené k téže věci vzájemně odporují, zní náš závěr naopak:

"Tady něco nesouhlasí!" I lidé, kteří v běžném životě používají zdravého rozumu zcela samozřejmě, činí totéž - jde-li o náboženství - jen velmi zřídka. To vede často k závažným důsledkům, k lhostejnosti, náchylnosti vůči omylům, k lehkomyslnému přijímání nedoložených nebo dokonce mylných tvrzení. Bez zdravého rozumu nevidí člověk rozdíl mezi Mojžíšovým zákonem a Kristovým evangeliem, mezi katolicismem a protestantismem, mezi rozličnými sektami a křesťanstvím podle Nového zákona a dokonce za určitých okolností nepozná ani rozdíl mezi islámem nebo budhismem a křesťanstvím. Ve všech těchto systémech pro něho zůstane pravda stejně skrytá, není schopen ji rozlišit od omylů. Dokázal by to, kdyby použil svého rozumu stejně jako při posuzování jiných věcí.

Několik příkladů špatného přístupu k Bibli:
Fundamentalismus, neboli doslovná interpretace každé biblické výpovědi. Tato metoda výkladu přehlíží skutečnost, že Bůh mluví k lidem jejich vlastní řečí a že zejména orientální způsob vyjadřování je velmi poetický a obrazný. Vidí v Bibli jakousi magickou knihu, jejíž výroky mají platnost samy o sobě, bez ohledu na širší kontext a dějinné souvislosti. Při této metodě je velmi těžké pochopit různé nesouladné, ba dokonce odporující si výroky, které se v Bibli objevují, a proto musí fundamentalistický čtenář často výpovědi Bible znásilňovat, aby je uvedl do dokonalého souladu. Pro nalezení správného smyslu biblické výpovědi je nutné si uvědomit:
1. O jaký literární druh nebo prostředek se jedná (je pochopitelné, že nemáme vykládat doslovně slova žalmu 22: Já však jsem červ, ne člověk..., ale musíme doslovně brát příkaz zákona Nepokradeš. Říká-li Pán Ježíš pohoršuje-li tě tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, jde o metaforu, nikoli o příkaz).
2. Jakou bezprostřední souvislost má tento výrok v textu a jakou má širší souvislost s ostatními biblickými tvrzeními na toto téma a s učením církve,
3. kdo mluví, v jaké době, v jaké situaci, na jakém místě,
4. komu byla tato slova v první řadě určena.

Radikálně přehnaný "duchovní" výklad naopak dává možnost vysvětlit "duchovně" všechno, co je v Bibli obtížné a nepříjemné nebo nehodící se do vlastního pojetí vykladače. Mnohá slova Bible jistě vyžadují duchovní výklad, zvláště tam, kde jde o obraznou řeč (srv. Já jsem dveře...). Mnohá místa dokonce dovolují i alegorický výklad, to znamená, že se slova Bible aplikují na úplně jiný případ, podobný pouze ve vztazích (sama Bible tohoto výkladu užívá - např. apoštol Pavel používá příběh Hagar a Sáry jako obraz situace mezi církví a synagogou jeho doby). Ale střízlivě uvažující člověk bez obtíží pozná, kdy si může dovolit duchovní nebo alegorický výklad, a kdy je nutné brát slova Písma doslovně. Kdyby Bible nemínila to, co říká, pak není žádným "zjevením", které vede člověka k pravdě, ale naopak "utajením" a zakrýváním pravdy.

Dogmatický výklad zneužívá Bible k podložení nějakého předem daného učení. Bible v takovém případě neslouží jako pramen Zjevení, ale jako určitý druh dokladu pro vlastní teorii. Mnohem důležitější než Boží slova je tu ona teorie, která musí být podložena a dokázána. S tímto přístupem se setkáváme především v různých sektách. Ty mívají za tímto účelem i vlastní překlady, nebo spíše parafráze Bible, kde jsou nepohodlná místa přeložena takovým způsobem, aby odpovídala dané nauce.

Překlad Písma
Každý překladatel zná těžkosti, s nimiž je spojeno správné převedení slovních obratů z jedné řeči do druhé. Často je pro správné vystižení smyslu třeba opsat jediné slovo originálu mnoha jinými slovy. Proto každý překlad je zároveň výkladem. Tato obtíž se vyskytuje i v Bibli. Nemůžeme předpokládat, že všichni, kdo se zajímají o přesný biblický text, začnou kvůli tomu studovat hebrejštinu, aramejštinu a řečtinu. Tak zůstává většina čtenářů Bible odkázána na překlady. Je dobré si příležitostně různé překlady porovnat - jednak uvidíme velkou rozdílnost, jak se dá biblický text chápat, jednak tak nejsnáze přijdeme k bohatství obsahu, který text skrývá.

Dostupné české překlady: Bible kralická (1579-1593): poměrně přesný překlad, ale zastaralý jazyk, obtížně čitelný pro dnešního čtenáře
Novější překlady: Starý zákon: J. Hejčl, J. Heger, Jeruzalémská Bible (zatím po Žalmy)
Nový zákon: J. L. Sýkora, R. Col, P. Škrabal, A. Petrů
celá Bible: Bogner (liturgický text - neúplný překlad), Ekumenická Bible

Pomocná studijní literatura
Velmi cennou pomůckou pro práci s Biblí je biblická konkordance, tedy slovní rejstřík k Bibli. Jednotlivá slova, která se v Bibli vyskytují, najdeme seřazena v abecedním pořádku (jako ve slovníku) s udáním textových míst, v nichž jsou použita. Potřebuji-li vědět, kde se nachází určitý výrok, stačí hledat nějaké klíčové slovo, které se v něm vyskytuje. Navíc může pomoci k pochopení významu biblických témat a pojmů. Chci-li např. zjistit, co míní Bible pod slovem "spravedlnost", stačí najít toto slovo v konkordanci a hned mám před sebou celou řadu míst, ve kterých je použito. Srovnáním jednotlivých užití mohu získat plnější představu, co se tímto slovem v Bibli míní. U nás je dostupná pouze Biblická konkordance k textu kralické Bible (Česká biblická společnost 1993). Jako konkordance se dá využít i elektronická verze ekumenického překladu. Existují také slovníky biblických pojmů, kde jsou uvedena nejen místa výskytu daného pojmu, ale podávají i jeho výklad pomocí ostatních míst, která mají s daným pojmem nějakou logickou souvislost. Český čtenář má k dispozici především Slovník biblické teologie (Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991), Encyklopedii Bible (Gemini, Bratislava 1992) a Biblický slovník (Návrat domů, Praha 1996).

Všeobecné vzdělání je při výkladu Bible dobrou pomocí, máme-li správný vnitřní postoj a nepovyšujeme-li své znalosti na "vševědoucnost". Od jejího vzniku nás dělí 3000 let, bereme-li v úvahu její nejstarší části. Během tak dlouhé doby se může hodně změnit. S těmito změnami musíme počítat, chceme-li její výpovědi správně pochopit. Už při čtení nějakého románu napsaného v minulém století za tehdejších společenských, kulturních a historických podmínek narážíme na podobné potíže. Tím spíše při tak staré knize. Starý zákon byl napsán během 1. tisíciletí př. n. l., Nový zákon zhruba během 1. století po Kristu. Čím lépe známe dějinné pozadí této doby, zeměpis, způsob života, kulturu, tím snadnější bude náš přístup k biblickým textům. Těžiště Bible však spočívá v jejích věroučných a náboženských výpovědích. Známe-li náboženské představy a praktiky starých národů, mezi nimiž Židé žili, osvětlí se nám lépe jedinečnost a výlučnost biblické víry. Např. - vyprávění o potopě není v písemnictví starých národů ojedinělé; zcela ojedinělá je však její interpretace jako snaha o mravní obrodu lidstva.

K tomuto lepšímu pochopení nám mohou pomoci různé komentáře k Bibli, biblické atlasy a encyklopedie, úvody do četby Písma. Musíme však najít správnou míru - člověk může mít vynikající znalosti a znát celou Bibli, a přesto zůstat vzdálen od její pravdy. Naopak je mnoho lidí bez jakéhokoliv vzdělání, kterým Bible otevřela cestu k novému životu.

Vposledku tedy vždy záleží na přístupu - jestli má Bible moc nade mnou, nebo já nad ní.

S použitím publikace Třikrát o Bibli, Vídeň 1984, zpracovala Eva Fuchsová

[Zpět na záhlaví]

Biblické jazyky

Dominik Duka OP

Bibličtí spisovatelé užívali tří řečí: hebrejštiny, aramejštiny a řečtiny. Tyto jazyky nazýváme biblickými.

Hebrejština
Naše znalost hebrejštiny je fakticky odkázána na SZ, protože mimobiblické písemné památky nejsou četné. Hebrejština patří do velké rodiny semitských jazyků, a sice k tzv. kananejské formě; je to severozápadní skupina. Vyvinula se z pozdní kananejštiny.

V biblické hebrejštině můžeme rozlišit tři období. První od Mojžíše do počátku království (asi 1500-1000 př. Kr.) - archaická forma (srov. Zpěv Debory, Sd 5). Druhé od počátku království do babylónského zajetí (r. 1000-586 př. Kr.). Je to zlatý věk hebrejštiny. Nejlepším klasikem byl Izaiáš. Třetí je doba od babylónského zajetí, kdy už je jazyk porušen častými arameismy a grécismy. Hebrejské písmo postupuje zprava doleva, tedy obráceně než naše. Čtvercové (kvadrátové) písmo, které nalézáme v biblických textech, přešlo z aramejštiny, která byla úřední řečí světové Perské říše v 5. stol. př. Kr. Předtím používala hebrejština hranaté fénické písmo, které se rozvinulo ve 13. stol. př. Kr. v Ugaritu. Jemu děkuje také hebrejština za svých 22 konzonantních liter. Toto písmo převzali Izraelité po opanování Kanaánu. Samaritáni ho užívají dodnes. Můžeme si položit otázku, jakého písma používal Mojžíš. V jeho době se užívalo v mezinárodním styku babylónského klínového písma. Je možné, že se s ním Mojžíš jako egyptský vzdělanec seznámil. Na počátku 20. stol. bylo objeveno na Sinajském poloostrově tzv. protosinajské písmo. Je to abecední písmo, kterým se psalo zleva doprava. Americký archeolog W. F. Albright se domnívá, že Mojžíš užíval tohoto písma, které bylo později v Kanaánu zatlačeno fénickým (kananejským) písmem.

Všimněme si nyní několika základních rysů semitských jazyků, tedy i hebrejštiny. Charakteristickým prvkem hebrejštiny je základní význam slova, který je určen jeho souhláskami (konzonantami). Ten tvoří tzv. "kořen", který je zůstávajícím prvkem ve slovesech, u podstatných i přídavných jmen příbuzného významu. Proto se také hebrejská abeceda skládá pouze ze souhlásek. Samohlásky jsou druhotné a přechodné prvky. Dnešní znaménka pro samohlásky pocházejí teprve ze 7.-9. stol. po Kr. od masoretů. Gramatika má celkově odlišnou strukturu. Nemá skloňování, jak jsme zvyklí. Sloveso má mnoho komplikovaných forem. Čas zaznamenává pouze dvě rozlišující formy -- dokonavou a nedokonavou. Skladba nezná vedlejší věty. Nezná ani různá pomocná slovesa. Svět představ a myšlení je jiný než indoevropský - jejich myšlení je konkrétní. Už sama formální stránka jazyka nedává možnost k složitým spekulacím.

Aramejština
Aramejština je druhou biblickou řečí. Patří ke skupině západosemitských jazyků. V 8. stol. př. Kr. se rozšířila a později se stala úřední řečí v celém Předním Orientě, tj. v Arábii, Malé Asii a v Egyptě. Na konci 8. stol. znala aramejštinu jen izraelská knížata. Když stanul Sancherib (704 - 681 př. Kr.) před Jeruzalémem, prosili jeruzalémští vyjednavači z městských hradeb, aby se nemluvilo hebrejsky, nýbrž aramejsky, dvorním jazykem Novoasyřanů. Tato žádost, navenek vyhlížející jako akt zdvořilosti, měla ve skutečnosti ten účel, aby obyvatelstvo, které aramejštinu neznalo, nebylo informováno o vážnosti situace (2Král 18, 26). Po zajetí se situace značně změnila, znalost aramejštiny se stále rozšiřovala. Po několik století byla Palestina dvojjazyčnou zemí. Počet navrátivších se Židů byl menší než počet dosavadních kolonistů, a tak začíná aramejština převládat; v době Makabejců se prosazuje v plné míře. Hebrejština zůstává liturgickou řečí a jazykem učenců. Aramejština, její galilejský dialekt, byla mateřštinou Ježíše Krista. V Bibli jsou aramejsky napsány některé pasáže. Nejprve se objevují jednotlivá slova: Gn 31, 47; dále celé úseky Dan 2, 4-7, 28; Ezd 4, 8-6, 18; 7,12-27. Mnozí badatelé zastávají názor, že knihy Tobiáš a Judit byly původně napsány aramejsky (kvůli četným arameismům). Aramejština byla vyvinutější a elastičtější než hebrejština. Také NZ předává mnohá aramejská slova a jména: např. Kefa, Safira, Hakeldama, Bethesda, Golgotha, Gabatha, abba, raboni, mamona; nebo i krátké věty přímé řeči Ježíše Krista: Effatha; Talitha kum; Eloi, Eloi, lema sabachtani.

Řečtina
Řečtina je třetím biblickým jazykem. Řecky byly napsány knihy: Moudrosti, 2. Makabejská a kanonický text NZ (přičemž se předpokládá, že mnoho částí evangelií i jiných novozákonních spisů bylo původně napsáno v hebrejštině či aramejštině). Poměrně dlouho považovali teologové řečtinu Bible za zvláštní posvátnou formu jazyka a kritičtí filologové ji pokládali za židovsko- řecký dialekt. Tato extrémní mínění neměla po ruce k srovnání žádné mimobiblické texty. Objevy papyrů v 19. a 20. stol. nám pomohly objasnit celý problém. Biblická řečtina je druhem helénistické řečtiny, kterou užíval celý Východ. Je to tzv. "koiné dialektos", společný jazyk národů východního Středomoří v době od Alexandra Velikého až do 5. stol. Také řečtina užívá abecedy, která pochází z fénického písma. Koiné je zjednodušená klasická řečtina.

Dominik Duka, Úvod do Písma sv. Starého zákona, Praha 1992. Upraveno a kráceno.

[Zpět na záhlaví]

Jak se vyznat ve Starém zákoně?

Tomáš Machula

Jak známo, Bible není jedinou knihou, ale spíše knihovnou spisů v několika jazycích vzniklých v průběhu tisíciletí za přispění různých autorů. Řada křesťanů má s první, větší částí tohoto souboru nemalé potíže. Pokusíme se nyní těm z čtenářů, kteří hledají klíč ke Starému zákonu, poskytnout několik rad jako pomoc v jejich úsilí.

Úvod
Prvním krokem ke správnému chápání biblického čtení je uvědomit si, o jaký literární druh se jedná a jak ho chápali bibličtí autoři. Je třeba rozlišit historii (a mít na paměti, že současné chápání dějepisu a času vůbec se poněkud odlišuje od myšlení starověkého Orientu), básně, podobenství, poučení a proroctví. V některých případech je to jasné, např. u knih Královských nebo u Žalmů. U knih jako je Ester, Daniel, Jonáš nebo Job už mohou nastat problémy. Podrobnosti lze nalézt v úvodech do jednotlivých starozákonních knih (příklady takových dostupných úvodů a komentářů uvádíme v závěru). Existuje jich celá řada a je tedy zbytečné nyní opakovat to, co bylo napsáno na mnoha jiných místech podrobněji a lépe. Otázka položená v titulu však trvá. Kde začít, čeho se zachytit?

Pro většinu čtenářů bude nejsnazší cestou nechat se vést dějinami spásy Starého zákona. Konkrétní dějiny představují dobrý základ pro následnou četbu a pochopení prorockých spisů. Ty velmi často mají konkrétní dějinné pozadí. Knihy mudroslovné lze číst samostatně. Než se podíváme na takový postup četby podrobněji, bude dobré si poněkud zproblematizovat vžité členění SZ na knihy historické, prorocké a poučné. Toto schéma je totiž silně zjednodušující a mnohdy může spíše zmýlit. Můžeme si všimnout, že židovské členění hebrejské Bible je odlišné: Zákon (pět knih Mojžíšových), Proroci a Spisy. Přitom se mezi proroky počítají i knihy, kterým říkáme historické (např. Jozue, Soudců, Samuelovy apod.). Naopak mezi spisy najdeme i Daniela, knihy Kronik, Ezdráše a Nehemiáše nebo Ester. Otázka literárních druhů se tedy zdá být vysoce aktuální.

Biblické dějiny
Domnívám se, že pro čtenáře, který se chce hlouběji seznámit se Starým zákonem, je vhodné držet se dějinné osnovy. Ta však nezačíná první kapitolou Genesis. Začátek Bible tvoří totiž tzv. pradějiny. Předpona pra- zde poukazuje na výrazně odlišné pojetí času a skutečnosti, než jsme zvyklí. Gn 1-11 tedy představuje specifický literární druh. Přiblížit se správnému pochopení těchto kapitol není snadné a čtenáři lze jen doporučit, aby si nedělal unáhlené závěry. Protože zde není naším úkolem podávat výklad Starého zákona, odkazujeme na podrobnější komentáře.

Knihy Mojžíšovy
Naše cesta starozákonními dějinami začíná někde u Abraháma a pokračuje k Mojžíšovi, o němž vyprávějí další čtyři knihy, Exodus, Levitikus, Numeri, Deuteronomium. Pokud budou čtenáře odrazovat dlouhé, komplikované a nesrozumitelné výčty příkazů, zákazů a obřadů, může je prozatím přeskočit a držet se pouze dějinného vypravování. K obtížnějším pasážím se lze vrátit později, až jim snad bude čtenář lépe rozumět.

Od Jozua ke království
Na Mojžíšovy knihy bezprostředně navazují knihy Jozue a Soudců a knihy Samuelovy. Zde se již setkáváme s královstvím (prvním králem byl Saul), které dosáhlo vrcholu za druhého a třetího krále, tj. Davida a Šalomouna. Šalomounem začínají knihy Královské. Po smrti tohoto velkého panovníka došlo ke sporu o následnictví a k rozdělení říše na jižní - Judsko - a severní část - Izraelské království (Samařsko). Zde doporučujeme nahlédnout do mapy, kterou lze najít např. v ekumenickém překladu Bible. V tomto okamžiku končí jednoduchá a přímočará cesta dějinného vypravování a naše seznamování se s knihami Starého zákona se poněkud zkomplikuje. Na scénu totiž vstupují proroci.

Severní království
Jsme neustále v kontextu knih Královských. Jeruzalém připadl Judsku a Samaří bylo nuceno založit vlastní středisko kultu. Poutě do hlavního města jižního "konkurenta" by totiž byly politicky neúnosné. Proto vznikly svatyně v Bételu a Danu, proti kterým ostře vystoupil prorok Amos. Druhým prorokem severu je Ozeáš - proroctví o nevěrnosti Izraele a o Božím slitování. Víc píšících proroků severní království nemělo. Severní proroci Eliáš a jeho žák Eliseus (Elíša) bezpochyby patří k největším postavám starozákonních proroků, ale veškeré zprávy o nich nalezneme v knihách Královských; sami nejsou autory žádné biblické knihy. Hříchy severního Izraele byly potrestány v r. 722 př. Kr., kdy země podlehla asyrskému obléhání. Obyvatelstvo bylo z velké části deportováno a oblast nově osídlena přistěhovalci. Židé (Judejci, tj. obyvatelé Judska) proto Samaritány nepovažovali za čisté a pravověrné. Jsou-li nám známy tyto skutečnosti, mnohem lépe rozumíme např. Ježíšovu dialogu se samařskou ženou (Jan 4) nebo ostnu skrytému v podobenství o milosrdném Samaritánu (Lk 10).

Jižní království
Osudy jižního království byly poněkud pestřejší. Do historie popisované knihami Královskými a Letopisů (Paralipomenon) je třeba začlenit mnohem více proroků než v Samaří. Nejznámějším je bezpochyby "evangelista Starého zákona" Izaiáš. Tato kniha se skládá ze tří částí pocházejících z různé doby. Jen první z nich je zřejmě dílem samotného Izaiáše, další dvě jsou zřejmě rozvíjením Izaiášova proroctví jeho žáky či následovníky. Nyní tedy máme ve SZ tzv. Protoizaiáše (Iz 1-39), který mj. obsahuje i nejznámější mesiánské proroctví citované v Mt 1, 23. Izaiášovým současníkem je Micheáš. Podobně jako Izaiáš a "severní kolega" Ozeáš varuje před nevěrností Bohu a Zákonu. Pátá kapitola jeho proroctví mluví o Mesiáši. Před modloslužbou a Božím trestem varuje také Sofoniáš. Nahumova kniha o pádu Ninive je slovem proti bezbožníkům, které Hospodin zničí. O Božím trestu proti svévolníkům prorokuje rovněž Abakuk. Závěr této epochy představuje Jeremiášovo proroctví otevírající nové obzory v osobním vztahu k Bohu. Kniha je do značné míry vyprávěním událostí z prorokova života. Jeremiáš upozorňuje na zcestnou snahu emancipovat se od Boha. Judští králové spoléhající často více na diplomacii však dávali přednost lichotícím lžiprorokům. Jeremiáše postihl úděl trpícího spravedlivého. Byl odmítán a pronásledován. Jeho varování však nebyla planá. Babylonský král Nabuchodonosor dobyl roku 587 př. Kr. Jeruzalém a velká část obyvatel byla deportována. O této kruté dějinné zkušenosti se můžeme dočíst v knize Žalozpěvů (Pláč) a v proroctví Jeremiášova žáka Barucha. Léta exilu se odrazila v díle Deuteroizaiáše (Iz 40-55) a Ezechiela. Deuteroizaiáš mluví o služebníku Hospodinově, který obnoví Izrael. Postava tohoto trpícího služebníka je chápána mesiánsky a tyto úseky Iz se odráží i v křesťanské liturgii. Ezechiel významně přispěl k novému probuzení těžce zasaženého národa. Jeho známá vize suchých kostí je v tomto historickém kontextu mnohem lépe srozumitelná. Po vítězství perského krále Kýra nad Babylonií dostávají Židé možnost návratu do vlasti. O znovuvybudování chrámu, obnovení kultu a výstavbě Jeruzaléma pojednávají knihy Ezdráš a Nehemiáš. Z proroků do této doby patří Ageus vyzývající k obnově chrámu, Malachiáš kritizující ledabyle prováděný kult a eschatologické proroctví Zachariášovo o obnově Jeruzaléma. Spadá sem zřejmě i Tritoizaiáš (Iz 56-66), Joel a Abdiáš. Jejich knihy však nelze přesně zařadit do určitého dějinného kontextu. Pro úplnost dodejme několik slov o knize Jonáš. Jedná se o líčení plné děje, ale nikoli o historii. Je to spíše podobenství na způsob Ježíšova vyprávění o milosrdném Samaritánu nebo marnotratném synu, kteří také nebyli historickými postavami.

Běh starozákonních dějin se uzavírá knihami Makabejskými. Od 4. stol. př. Kr. se v Judsku střídaly okupační mocnosti. Makabejské knihy zachycují krátký úsek 2. stol. př. Kr. Knihy na sebe nenavazují, jak by se snad mohlo zdát, ale paralelně vyprávějí o stejných událostech. Centrálním tématem je náboženská válka proti syrské nadvládě. Antioch IV. Epifan nechal zasvětit jeruzalémský chrám Diovi. Povstáním získávají Židé svobodu a chrám obnovují. Tuto událost dodnes připomíná židovský svátek Chanuka. V této době bylo také sepsáno nebo zkompletováno proroctví Danielovo. Tato kniha není jednolitá, obsahuje více samostatných částí. Vedle apokalypsy zde nalezneme i řadu zdánlivě historických příběhů zasazených do časů babylonského krále Nabuchodonosora. Židovský národ - jednotný proti nepříteli - však zanedlouho oslabily vnitřní boje o moc a země upadá znovu do cizího područí, tentokrát pod nadvládu Říma. Do této politické situace přichází s Ježíšovým narozením Nový zákon.

Knihy nehistorické
Tolik tedy o biblických starozákonních dějinách. Všechny knihy SZ však do dějinného rámce zařadit nelze. Poměrně rozsáhlou skupinu takových knih si rozdělme na dvě podskupiny. První z nich zdánlivě líčí historii, druhá je zřetelně nedějinná a obsahuje spíše moudré výroky a poučení. Do první skupiny zařadíme knihy Ester, Rút, Judit, Tobiáš, Job a historizující části Daniela. Podobně jako u zmíněného Jonáše se zde jedná spíše o podobenství, která si kladou za cíl poučit vyprávěním příběhu. Knihy Žalmů, Přísloví, Sírachovec, Moudrosti, Velepíseň a Kazatel jsou časově nezávislé sbírky písní a moudrých výroků. Pro křesťana skýtají nesmírné bohatství podnětů pro modlitbu a duchovní život.

Závěr
Tolik tedy malý pokus pomoci čtenáři v pronikání do knih Starého zákona. Starý zákon je sbírkou velmi rozsáhlou a vnitřně bohatou. Čtenář by se proto neměl znepokojovat tím, že při prvním čtení řadu jmen, událostí a prohlášení prostě nezvládne. Je třeba varovat před přílišným soustředěním se na drobné detaily. Po základním seznámení a "ohledání terénu" Starého zákona se k těmto knihám budeme jistě stále vracet a i naše znalosti a vhled se budou neustále prohlubovat. Bible není knihou na jedno přečtení, ale na celý život.

Doporučená literatura:
1. Stručné úvody: Český ekumenický překlad Bible, Jeruzalémská Bible (zatím po knihu Žalmů), Krystal, Praha, D. Duka: Úvod do Písma sv. SZ, Praha 1992, M. Chiolerio: Blaze tomu, kdo slyší tato slova, Paulínky, Praha 1997
2. Podrobnější komentáře: 5-dílné vydání komentářů k ekumenickému překladu (Kalich, Evangelické a Karmelitánské nakladatelství)
3. Ostatní: J. Hrbata: Klíč ke Starému zákonu, Cesta, Brno 1993

[Zpět na záhlaví]

Starozákonní apokryfy

Termínem apokryfy nazýváme ty knihy, které usilují, aby byly považovány za inspirované, za součást kánonu svatých knih. Některé knihy byly po určitou dobu považovány za inspirované a některé církve je doposud užívají (orientální monofyzitické církve). Jiné jsou dílem gnostických a podobných sekt. Máme apokryfy SZ a NZ. Mnohé apokryfy se nám zachovaly v celku, jiné pouze ve zlomcích, o některých víme jen ze zmínek v jiné literatuře. Vznik starozákonních apokryfů je pevně svázán s historickou a duchovní situací židovstva. Od babylónského zajetí očekávali Židé zázračné, eschatologické osvobození, které bylo předvídáno proroky. Pronásledování v makabejském období vytvořilo prostor pro vznik mnohých apokryfů s mesiánsko-eschatologickou tematikou. Jiné apokryfy sledovaly upevnění náboženského života a tradic. Částečně jiné hledisko sledují apokryfy vznikající v Palestině a jiné v diaspoře. Mluvíme tedy o palestinských a židovsko-helénistických apokryfech. Úřední seznam apokryfů však neexistuje.

Palestinské apokryfy:
Henoch etiopský (1 Hen)
Kniha jubilejí (Jub)
Testament 12 patriarchů (Test XII Patr)
Žalmy Šalamounovy (Ps Sal)
Nanebevzetí Mojžíšovo (Assumpt. Mo)
Mučednictví Izaiáše
4. kniha Ezdrášova
Syrská apokalypsa Baruchova (2 Bar)
Život Adama a Evy

Židovsko-helénistické apokryfy:
List Aristeův
Židovské knihy Sybiliny
3. kniha Ezdrášova
Modlitba Manasseova
3. kniha Makabejská
4. kniha Makabejská
Henoch slovanský (2 Hen)
Baruch řecký (3 Bar)

Nejčastějším literárním druhem je apokalypsa. Její základní charakteristikou je dramatizace konfliktu dvou sil, Boha a Satana, barvité líčení pekla, ráje, nebe, bohatá symbolika. Starozákonní apokryfy často lidovou formou podávají svědectví, jak krystalizovalo mesiánské očekávání v židovstvu na přelomu staré a nové smlouvy. Mnohé obraty, které nacházíme v Novém zákoně, byly Ježíšovým současníkům známé a srozumitelné, jak apokryfy ukazují. Tak např. Henoch etiopský, který pochází z přelomu 2. a 1. stol. př. Kr., nazývá Mesiáše Synem člověka, Vyvoleným. Mesiáš vítězí v bitvě o Jeruzalém v alegorickém zápase v podobě bílého býka. Po vítězství se proměňuje v bílého beránka a stává se pánem ovcí, které vede na pastvu.

[Zpět na záhlaví]

Kdo je autorem Pentateuchu?

Autorství první pěti knih Starého zákona je tradičně připisováno Mojžíšovi. Ale nejstarší tradice nikdy výslovně netvrdila, že by Mojžíš byl redaktorem celého Pentateuchu. Moderní biblická věda se přiklání k "teorii čtyř pramenů". Moderní studium Pěti knih Mojžíšových (Pentateuchu, Tóry) skutečně odhalilo takové rozdíly ve stylu, zmatky ve vyprávění a opakování, že to brání tomu, aby se v nich dalo spatřovat dílo, jež celé vzešlo z ruky jediného autora. Když Pentateuch sám velice zřídka říká: "Mojžíš napsal", vztahuje tento výrok pouze na některou jednotlivou pasáž.

Po dlouhém tápání se koncem 19. století prosadila teorie, podle níž je Pentateuch kompilací čtyř dokumentů, které se liší stářím i prostředím vzniku, ale všechny povstaly mnohem později než v době Mojžíšově. Měla to být nejprve dvě vyprávěcí díla: Jahvista (J), jenž užívá již od líčení stvoření jména Jahve, pod nímž se Bůh zjevil Mojžíšovi, a Elohista (E), jenž označuje Boha obecným jménem Elohim; Jahvista byl údajně písemně zachycen v Judském království, Elohista o něco málo později v Izraelském; po vyvrácení Severního království byly prý oba tyto dokumenty sloučeny v jediný (JE); po Joziášovi k němu mělo být připojeno Deuteronomium (JED); po vyhnanství měl být s touto kompilací spojen Kněžský kodex (P), jenž obsahoval především zákony a také několik vyprávění; posloužil jí přitom jako kostra a rámec (JEDP). Tato klasická teorie dokumentů byla často uváděna v pochybnost; někteří badatelé ji dodnes odmítají jako celek, jiní ji přijímají pouze v omezené míře, a neexistují ani dva takoví autoři, kteří by se dokonale shodli na přesném rozdělení textů mezi jednotlivé "dokumenty". Každý z nich, dokonce i ten nejmladší (P), obsahuje velice starobylé prvky. Řada zákonů nebo ustanovení Pentateuchu měla mimobiblické paralely mnohem staršího data, než je předpokládaný vznik čtyř dokumentů. Mnohá vyprávění předpokládají jiné a starší prostředí, než bylo to, v němž byly ony dokumenty údajně zredigovány. Různé tradiční prvky se uchovávaly ve svatyních nebo si je předávali lidoví vypravěči. Byly sestavovány do cyklů, potom docházelo k jejich písemnému zaznamenávání. Tyto záznamy byly dále revidovány, doplňovány, nakonec byly navzájem kombinovány, až vytvořily Pentateuch, který dnes máme k dispozici. Psané čtyři "prameny" Pentateuchu představují pouze jeden z bodů dlouhého vývoje, významný, ale nikoliv první, ani poslední.

Mnohost těchto proudů tradice prokazují opakování, rozpory, jež čtenáře zarážejí od prvních stránek Geneze: dvojí vyprávění o stvoření (1-2, 4(a) a 2, 4(b) - 3, 24), dvě genealogie Kaina - Kenana (4, 17n a 5, 12-17), dvě kombinovaná vyprávění o potopě (kap. 6 - 8). V dějinách patriarchů se dvakrát prezentuje uzavření smlouvy s Abrahámem (kap. 15 a 17), je tu dvojí zapuzení Hagar (kap. 16 a 21), trojí vyprávění o nepříjemnostech, jež měla žena jednoho z patriarchů v cizí zemi (12, 10-20; kap. 20; 26, 1-11), dvojí kombinovaná historie Josefa a jeho bratrů v posledních kapitolách Geneze. Dále jsou tu dvě vyprávění o Mojžíšově povolání (Ex 3, 1 - 4, 17 a 6, 2 - 7, 7), dva zázraky s vodou v Meribě (Ex 17, 1-7 a Nm 20, 1-13), dva texty Desatera (Ex 20, 1-7 a Dt 5, 6-21), čtyři liturgické kalendáře (Ex 23, 14-19; 34, 18-23; Lv 23; Dt 16, 1-16). Dalo by se uvést mnoho dalších příkladů. Texty se dají sdružovat podle příbuznosti jazyka, stylu, pojmů do zmíněných čtyř proudů tradice. Jahvistická tradice (nazývaná takto, protože užívá Božího jména Jahve od vyprávění o stvoření) má živý a barvitý sloh; obraznou formou a se skutečným vypravěčským nadáním podává hlubokou odpověď na závažné otázky, jež vyvstávají před každým člověkem, a pod lidskými výrazy, jichž užívá, když hovoří o Bohu, se skrývá velmi hluboký smysl pro Boží věci. Jako prolog k dějinám praotců Izraele uvádí povšechný přehled dějin lidstva od stvoření prvního lidského páru. Tato tradice je judského původu a byla patrně v podstatných rysech zaznamenána za Šalomounovy vlády. Elohistická tradice (která je nejnápadněji charakterizována tím, že k označení Boha užívá obecného názvu Elohim) se odlišuje od jahvistické tradice střízlivějším a také méně výrazným slohem, náročnější morálkou, snahou o respektování odstupu, jenž dělí člověka od Boha. Tato tradice začíná teprve Abrahámem, vyprávění o původu světa a člověka v této tradici chybí. Je pravděpodobně mladší než tradice jahvistická a spojuje se obvykle se severními kmeny. Někteří autoři nepřipouštějí existenci nezávislé elohistické tradice a soudí, že jde o doplňky přičleněné k Jahvistovu dílu nebo o revizi tohoto díla. Teorii o původně nezávislé tradici a redakci podporuje však zvláštnost stylu a doktríny, rozdílnost prostředí vzniku a rovněž neshody s jahvistickou tradicí od Abrahámovy historie až po vyprávění o Mojžíšově smrti. Zde je třeba mít na zřeteli jednu důležitou skutečnost. Navzdory rysům, které je rozlišují, vyprávějí jahvistické a elohistické líčení v podstatě touž historii: tyto dvě tradice tedy mají společný původ.

Severní a jižní seskupení sdílela tytéž vzpomínky lidu na jeho dějiny, na sled tří patriarchů, Abraháma, Izáka a Jakuba, na odchod z Egypta spojený se zjevením na Sinaji, na uzavření smlouvy na Sinaji ve spojitosti s usídlením v Zajordání, poslední etapou před dobytím Zaslíbené země. Tato společná tradice se utvářela v ústní a možná již i v písemné formě od období soudců, to je od chvíle, kdy Izrael začal existovat jako národ.

Jahvistická i elohistická tradice obsahují jen velmi málo zákonodárných textů; nejzávažnějším je Kodex smlouvy. Naproti tomu tvoří zákony hlavní složku kněžské tradice, jež věnuje speciální pozornost organizaci svatyně, obětem a svátkům, osobě Áróna a jeho potomků a jejich funkcím. Obsahuje také vyprávěcí partie, které jsou rozvíjeny zvláště tehdy, mají-li vyjádřit legalistický či liturgický duch. Má zálibu v počtech a rodokmenech, dá se snadno rozpoznat podle svého zvláštního slovníku a svého obvykle abstraktního a mnohomluvného stylu. Je to tradice kněží jeruzalémského chrámu; uchovala různé starobylé prvky, ale ustavila se teprve během exilu a prosadila se až po návratu z vyhnanství; dá se v ní rozeznat několik vrstev redakce. Je ostatně nesnadné rozhodnout, zda tato kněžská tradice vůbec někdy existovala jako samostatné literární dílo, anebo zda - což je pravděpodobnější - jde o redakční zásahy představitelů této tradice, kteří dali Pentateuchu jeho definitivní podobu.

V Genezi se dá nit těchto tří tradic, jahvistické, elohistické a kněžské, dosti snadno sledovat. Po Genezi se dá bez potíží vydělit kněžský proud, zvláště na konci Exodu, v celém Levitiku a ve velkých úsecích knihy Numeri, méně snadné je však rozdělit, co zbývá, mezi jahvistický a elohistický proud. Po Numeri tyto tři proudy mizí a na jejich místo přichází jednotná deuteronomní tradice. Charakterizuje ji velmi zvláštní, bohatý a řečnický styl, v němž se často vracejí stejné formulace a neustále utvrzovaná doktrína: mezi všemi národy vyvolil Bůh z čirého zalíbení Izraele jako svůj lid, ale toto vyvolení a úmluva mají jako podmínku věrnost Izraele vůči zákonu jeho Boha a vůči legitimnímu kultu, jímž ho musí uctívat v jediné svatyni. Deuteronomium je výsledným bodem tradice, která je příbuzná s elohistickým proudem a s prorockým hnutím a jejíž hlas se dá rozeznat již v relativně starobylých textech. Jádro Deuteronomia patrně představuje severní zvyklosti, které přinesli do Judy levité po pádu Samaří. Tento zákon, možná už zarámovaný nějakou Mojžíšovou řečí, byl uložen v jeruzalémském chrámě. Tam byl za Joziáše znovu nalezen a jeho vyhlášení posloužilo náboženské reformě. Jeho nová recenze vznikla na počátku exilu.

Je však nesnadné stanovit přesně data sloučení a revidování jednotlivých tradic. Jahvistická a elohistická tradice byly zkombinovány v Judovi koncem královské doby, snad za Ezechiášovy vlády, kdy byla, jak víme z Př 25, 1, uspořádána různá starobylá díla. Před koncem vyhnanství bylo mezi zakončení Numeri a vyprávění o ustanovení Jozua a o Mojžíšově smrti, Dt 31 a 34, vsunuto Deuteronomium, pokládané za zákon, který Mojžíš vydal v Moábu. Je možné, že k přičlenění kněžské tradice nebo k zásahům prvních kněžských redaktorů došlo o něco později. V každém případě se zdá, že "Mojžíšův zákon", který přinesl z Babylónu Ezdráš, už představuje Pentateuch blízký jeho konečné formě.

Vztahy mezi Pentateuchem a biblickými knihami, jež následují po něm, se staly předmětem protichůdných hypotéz. Již po dlouhou dobu mluví někteří autoři o takzvaném "Hexateuchu", díle o šesti knihách, jež údajně obsahovalo také Jozua a začátek Soudců. Nacházejí tam totiž pokračování tří pramenů Pentateuchu: J, E a P, a upozorňují, že téma zaslíbení, které se tak často navrací ve vyprávěních Pentateuchu, vyžaduje, aby tato vyprávění vylíčila také jeho uskutečnění, jímž je dobytí Zaslíbené země. Kniha Jozuova prý poté byla od tohoto celku oddělena a stala se první z historických knih. Novější autoři hovoří naopak o takzvaném "Tetrateuchu", díle o čtyřech knihách, jež prý neobsahovalo Deuteronomium. Deuteronomium podle nich původně sloužilo jako úvod k velkým deuteronomním dějinám, jež se táhnou až ke konci Knih králů. Deuteronomium pak od nich bylo údajně odděleno, když redaktoři Bible chtěli soustředit v jediném celku, našem Pentateuchu, všechno, co se týkalo Mojžíšovy osobnosti a jeho díla.

Vznik Pentateuchu ani redakce jeho definitivní podoby se tedy určitě nedá přiřknout Mojžíšovi. Probíhal nejméně po šest století a obrážejí se v něm proměny národního a náboženského života Izraele. Výsledek se nicméně nakonec jeví jako jednota opřená o náboženský základ: víru v Boha Jahve. A počátky jahvismu ovládá ovšem Mojžíšova osobnost. On zasvětil lid do náboženství, on byl jeho prvním zákonodárcem. Vzpomínka na události, jež se odehrály pod jeho vedením, se stala národní epopejí. Mojžíšovo náboženství navždy poznamenalo víru i náboženskou praxi lidu; Mojžíšův zákon zůstal její normou. Přizpůsobení, jež si vyžadovaly proměny časů, se děla v jeho duchu a opírala se o jeho autoritu. Málo záleží na tom, že mu nemůžeme s jistotou přiřknout redakci žádného z textů Pentateuchu, je přesto jeho ústřední osobou a židovská tradice měla dobrý důvod k tomu, že nazvala Pentateuch knihou Mojžíšova zákona.

z úvodu k Pentateuchu, Jeruzalémská Bible, Krystal OP, Praha 1995, upraveno a kráceno

[Zpět na záhlaví]

Boží nesloženost

Ctirad Václav Pospíšil ofm

V roce Boha Otce bychom si měli častěji než jindy klást otázku: jaký je vlastně Bůh? Musíme popravdě odpovědět, že nevíme a nikdy vědět nebudeme. Ale je to důvod k tomu, abychom zcela rezignovali a nesnažili se ani o takové poznání, které je nyní - v tomto čase a prostoru - v našich možnostech? Vždyť nemůžeme milovat to, co neznáme. Když tedy budeme mít neustále na paměti, že každá věta, každé slovo o Bohu je jen velmi nedokonalým pokusem zachytit nevýslovné Bytí, pak nás nemohou abstraktní úvahy zavést na zcestí. Naopak, stanou se pro nás branou chvály a velebení. Nejprve se tedy podívejme na Boží nesloženost (jednoduchost) jako možný základ našeho poznání toho, jaký je Bůh.

Boží nepoznatelnost
Jeden autor dnes již velmi starého katechismu, když hovoří o tom, jaký je Bůh, začíná příběhem, který se snad přihodil v dávných dobách antických králů kdesi ve Středomoří. Některý z oněch dávných králů si jednoho dne zavolal nejvěhlasnějšího mudrce své říše a postavil ho před otázku: "Přál bych si vědět, jaký je Bůh. Kolik času potřebuješ k tomu, abys mi dal uspokojující odpověď?" Stařec se zamyslel a po chvíli odvětil: "Myslím, že postačí dva dny," a odebral se domů. Na stanovenou schůzku se však v příslušnou dobu místo něj dostavil jeden z jeho žáků: "Mistr vzkazuje, že potřebuje ještě čtyři dny." Král souhlasil. Po zmíněných čtyřech dnech mudrc zase nepřišel a jiný z jeho učedníků prosil krále o nových osm dní trpělivosti, s čímž jeho veličenstvo souhlasilo. Po osmi dnech se scéna opakovala, jenomže tentokrát už učitel moudrosti prosil o šestnáct dnů. Tu se král zdvihl z trůnu a odebral se do domu milovníka moudrosti, aby se ho zeptal, proč žádá pokaždé dvojnásobné prodloužení lhůty. Mudrc, vytržený z nejhlubšího zamyšlení, mu odpověděl: "Můj pane, čím více se zaobírám tímto tajemstvím, tím nepatrnější a neschopnější si připadám. Čím více poznávám, jaký je Bůh, tím více si také uvědomuji, kolik toho o něm nevím a asi nikdy vědět nebudu." Král sklonil hlavu a po chvíli řekl: "Jsi opravdu moudrý. Dal jsi totiž tu nejsprávnější možnou odpověď na moji pošetilou otázku. Bůh je a vždy zůstane pro nás smrtelníky neprobadatelným tajemstvím."

Význam rozumového poznávání Boha
Bůh je pro člověka opravdu nepochopitelný. Vždyť jak chceme pochopit Tvůrce, když stěží pronikáme svým rozumem jeho dílo? Jak pomocí stvořených slov popsat Toho, který je nestvořený? Jedna věc je jistá: Pro tvora - a to i ve stavu slávy - zůstane Bůh věčným a úchvatným tajemstvím. Toto tajemství si však zároveň představuje. A nejedná se pouze o zvědavost, protože obraz, který si člověk dělá o Bohu, je pro něj také cílovým ideálem. Vždyť každý člověk má v koutku srdce zaseté semínko touhy po tom, aby byl jako Bůh, aby se svému Bohu co nejvíce podobal. Pojednání o vlastnostech Božích je tedy velmi důležité i pro náš každodenní duchovní život.

Dále bychom si měli uvědomit, že v pojednání o vlastnostech Božích jsou jako v semínku skryty větve stromu celé teologie. Například problém vztahu mezi Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím se promítne do nauky o spáse, o naplnění (tedy eschatologii), ale také do morálky. Otázka poměru Boha k hmotnému světu a k dějinám (k prostoru a času) se ukáže být velmi důležitá, když budeme hovořit o tajemství vtělení. Podobných příkladů se dá najít celá řada. Teologie totiž v posledním důsledku hledá především pravou tvář Pána, a vše, co Bůh v dějinách činí, zase o něm vypovídá.

Odkud začít?
Hovořit o Bohu tedy není vůbec jednoduché. Hovořit o Božích vlastnostech je složité i z toho důvodu, že se vlastně jedná o jakousi celou teologii v kostce. Jak tedy začít? Ti, kdo se zmíněným tajemstvím již zabývali, asi budou čekat, že vyjdeme z tvrzení o Bohu jako nutném, dokonalém a plném bytí. To je jistě možné a správné, jenomže kdo z lidí ví, co je to bytí? Kdo si umí bytí představit? Není vyvozování jednotlivých vlastností Božích z tvrzení, že Hospodin je samo zosobněné bytí, jakoby sestupem z vrcholu hory k jejímu úpatí? My bychom však měli spíše vystupovat od úpatí k vrcholu, tedy vyjít od něčeho, co známe, co si umíme představit, a pak vystupovat k Nejvyššímu.

"On jediný je nesmrtelný"
Pokusíme se vyjít z toho, co říká Bůh sám o sobě prostřednictvím inspirovaných autorů. V Bibli najdeme tvrzení, že "On jediný je nesmrtelný" (1 Tim 6, 16). To ale znamená, že všechno ostatní je nějakým způsobem smrtelné. Naskýtá se však otázka: Jsou tedy smrtelní i andělé? Jestliže nesmrtelný je pouze Bůh, pak nezbývá než říci, že i anděl může přestat existovat. Vše stvořené může být, ale také být nemusí. Ten, kdo nemusí být, může nebýt, a proto je určitým způsobem smrtelný. Na druhou stranu ale platí, že možnost nebýt se nemusí - pokud to tak Bůh chce - nikdy naplnit. Když Bůh chce, aby někdo trval ustavičně, pak jej také udržuje v bytí, a takový tvor nemusí zemřít, jeho stvořená existence nemusí skončit. Dobře, radikální nepodobnost mezi tvorem a Bohem zřejmě spočívá v protikladu mezi nesmrtelností a smrtelností.

Nyní si položme otázku: V čem spočívá smrtelnost tvora? Odpověď je jediná: Smrt je rozdělení duše a těla, formy a látky. Co je smrtelné, konečné, musí být tedy rozložitelné, a proto je to také vždy nějakým způsobem složené. Bůh je naproti tomu jediný opravdu nerozložitelný - nesmrtelný, tedy nesložený, jinak řečeno naprosto jednoduchý.

Život tvorů - podíl na Boží jednoduchosti
Písmo ale také říká, že Bůh si nelibuje ve smrti a že stvořil vše proto, aby to bylo (srov. Mdr 1, 13-14). Bůh tedy má v oblibě bytí tvorů a dává jim život. Zdá se tedy, že existence stvořených věcí a u živých tvorů jejich život není nic jiného, než určitý způsob analogického podílu na Boží nesloženosti, která se ve složeném jsoucnu projevuje harmonickým sladěním různých skladebných prvků. Jednotící princip v živém tvoru se někdy nazývá duše nebo duch (srov. Gn 2, 7; Žl 104, 30; 146, 4). Dar života a každé individuální existence je tedy tajuplným podílem na Boží jednoduchosti - duchovosti. Toho se nám v plnosti dostane ve slávě po vzkříšení těla, kdy budeme dokonale proniknuti Božím Duchem, kdy budeme přes svoji zásadní složenost dokonale vnitřně harmonizováni či analogicky sjednoceni k podobě naprosto nesloženého, jednoduchého a tedy nesmrtelného Boha (srov. např. 1 Kor 15, 45). Cesta k tomuto "zbožštění" musí být taková, aby se člověk naučil pravé hodnotě bytí. Ta hodnota je nesmírná, proto i škola je dlouhá a školné, které platíme, je vysoké. Jen ten, kdo si uvědomuje hodnotu bytí, může se z něho také spolu s Hospodinem nekonečně radovat.

Můžeme tedy říci, že dokonalá Boží jednoduchost je jakožto základní princip života totožná s Boží čirou duchovostí a s plností bytí a života, a život je přece pozitivní vyjádření toho, co říkáme, když tvrdíme, že jedině Bůh je nesmrtelný. "Vnější" nesloženost Boží - Bůh není součástí většího celku Boží nesloženost musí být radikální, stejně jako radikální je jeho nesmrtelnost. Proto není zmíněná nesloženost pouze "vnitřní", ale i "vnější". On není součástí nějakého většího nebo vyššího celku, takže Bůh a stvořený svět nejsou dohromady víc než Bůh bez světa. Jak to vysvětlit? Zdá se, že vztah mezi Bohem a stvořeným světem spočívá v tom, že svět má podíl na věčném a originálním vztahu uvnitř Trojice, tedy na vztahu mezi Otcem a Synem, z jejichž jednoty vychází Duch svatý. To plně odpovídá obecnému údaji Písma, že ve vtěleném Slovu, a přesně řečeno v oslaveném Ježíši, se setkáváme s eschatologickým stádiem světa. Svět v Kristu dosahuje svého naplnění, maximální možné míry účasti na vnitrobožském vztahu Otec - Syn. Jestliže plnost tohoto vztahu existuje v jediném Bohu věčně, participace stvořeného světa na tomto vnitrobožském vztahu Hospodinu nic nepřidává, nijak jej nedeterminuje, zatímco svět je Bohem zásadně determinován.

Kdyby však Bůh nebyl Trojicí, stvoření by mu přidávalo vztahovost jakoby zvenku. Z toho plyne, že pouze trinitární Bůh "může" stvořit svět a zůstat přitom zároveň na světě naprosto nezávislý, zůstat opravdu Bohem, nebýt součástí vyššího celku, být i "navenek" nesložený. Tak je Bůh dokonale transcendentní vůči světu a zároveň díky podmíněnosti světa originálním vnitrobožským vztahem také dokonale světu imanentní.

Když svatý Augustin psal své obdivuhodné dílo o Nejsvětější Trojici, často se večer po skončené práci procházíval po mořském břehu. Jednoho dne spatřil malého chlapce, jak lžičkou přelévá vodu z moře do malé jamky, kterou si vyhloubil. "Co tu děláš, dítě?" otázal se svatý biskup. "Rád bych přelil moře do této jamky," odpověděl chlapec. Svatý Augustin se usmál nad tou dětinskou pošetilostí: "Ale dítě, moře je velikánské a tvá jamka je malinká!" - "Ale já přece spíše přeliji velikánské moře do této malé jamky, než ty nebo kdokoliv z lidí odhalí tajemství Nejsvětější Trojice." To řekl, a zmizel.

[Zpět na záhlaví]

Sedmerý pramen milosti (pokračování)

Vladimír Slámečka

Účinek svátostí
Už jsme si řekli, že účinkem svátostí je milost, která je v nich obsažená. Znamená to, že při slavení svátosti obdržíme od Boha vždy milost. Říkáme, že svátosti fungují ex opere operato. Tato tradiční scholastická formule, převzatá magisteriem jako pravda víry, vyjadřuje, že svátosti působí mocí vykonaného svátostného obřadu. Kdykoliv se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. V zásadě milost rozdělujeme na posvěcující a pomáhající. Základem je milost Boží posvěcující. To je onen svatební šat, jak o něm hovoří Kristus Pán v podobenství o svatební hostině. Kdo není v tento šat milosti oděn v hodině své smrti, nemůže mít podíl na Božím království.

Člověk, narušený dědičným hříchem, se rodí ve stavu bez posvěcující milosti a potřebuje tedy tuto milost získat. Také po jejím obdržení se může stát, že ji ztratí zásadním odklonem od Boha, kterému říkáme smrtelný hřích. A tady je dogmatický důvod dalšího dělení svátostí, a sice na svátosti mrtvých a svátosti živých (rozuměj duchovně). Ten, v jehož duši není milost Boží posvěcující (je duchovně mrtev), může ji přijmout řádným způsobem přijetím svátostí mrtvých (křest a svátost smíření po spáchání smrtelného hříchu a v některých případech svátost pomazání nemocných). Naopak slavení ostatních svátostí vyžaduje stav posvěcující milosti v duši příjemce (biřmování, manželství, kněžství, eucharistie). I když tyto svátosti a priori nezprostředkovávají pro lidskou duši prvotní nebo opětovné přijetí posvěcující milosti, přece ji rozmnožují. Svátosti ale také přinášejí milost pomáhající. To je konkrétní milost, určená Bohem pro "úspěšné zvládnutí" konkrétní životní situace. Tak třeba svátost manželství v sobě obsahuje "balík milostí", které budou účinkovat po celý život manželů. Jsou to jiné milosti, než jaké potřebuje, a tedy i dostává kněz nebo biřmovanec. Tuto milost pomáhající zprostředkovává samozřejmě všech sedm svátostí.

Některé svátosti přijímáme mnohokrát, jsou určeny pro pravidelnou posilu našeho duchovního života a "kromě" milosti nepůsobí v naší duši nic jiného (např. eucharistie, svátost pokání a v rozumné míře manželství a pomazání nemocných). Některé svátosti však vtiskují naší duši nezrušitelné znamení, tzv. svátostný charakter, a proto mohou být přijaty jen jednou za život. Je to především křest, který sv. Cyril Jeruzalémský nazývá svatou, neporušitelnou pečetí, dále biřmování a kněžské svěcení. Svátostný charakter, ontologickou kvalitativní změnu lidské duše, si můžeme představit jako vtištění Kristovy tváře do naší duše. Tohoto svátostného charakteru se nelze nikdy "zbavit", nelze zrušit křest, biřmování nebo kněžství. Člověk zůstává křesťanem nebo knězem navěky a neexistuje nikdo, kdo by z něj mohl sejmout tuto pečeť vyvolení. Smrtelným hříchem se člověk může od Boha navždy oddělit, pečeť Kristovy tváře, potrhaná, poplivaná a pošpiněná, však bohužel v duši zavrženého zůstává navěky.

Udělovatel svátosti
Důležitou otázkou sakramentologie (nauky o svátostech) je vymezení osoby udělovatele. Církev od počátku vyznávala, že skutečným (primárním) udělovatelem svátostí je Bohočlověk Ježíš Kristus. Tak sv. Augustin v souladu s apoštolskou vírou církve vyznává: Ať křtí Petr, Pavel nebo Jidáš, vždy křtí Kristus a papež Pius XII. učí: Jsou-li svátosti církve udělovány vnějším obřadem, pak On sám působí účinek v duších. ... je to on, který skrze církev křtí, učí, vládne, rozvazuje, svazuje, přináší oběť a obětuje. Už jsme si připomněli Pavlovo vyznání v listě korintským křesťanům, kde sebe a ostatní apoštoly považuje za pouhé služebníky a správce Božích tajemství, skrze které pokračuje ve svém díle sám Pán. Že Kristus je primárním udělovatelem svátostí, si uvědomujeme např. pokaždé při slavení oběti mše svaté, kdy kněz pronáší nad chlebem konsekrační slova toto je moje tělo a nad vínem toto je má krev. Nikdo z přítomných si v tu chvíli nemyslí, že kněz hovoří o svém těle ne-bo o své krvi, jsou to totiž jako u ostatních svátostí slova samotného Krista, který mluví skrze celebranta svátosti.

Jakou úlohu tedy při slavení svátostí hraje kněz nebo jiný udělovatel svátostí? Podle dogmatiky je živý člověk sekundárním udělovatelem svátosti. Musí to být zásadně živý člověk a jen člověk a musí splňovat další podmínky, kladené církví. Znamená to tedy, že nikdo, ani andělé, ani sama Panna Maria nemohou vysluhovat žádnou svátost. Jaká kritéria ale klade církev na tohoto druhotného udělovatele? Ve vlastním slova smyslu je jediným udělovatelem a jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi Bohočlověk Ježíš Kristus. On je knězem na věky, On za nás neustále přináší velikonoční oběť, která je pramenem vší svátostné milosti. Na tomto jediném kněžství Kristově však mají z jeho vůle podíl všichni pokřtění. Specifickým způsobem je kněžská služba svěřena nositelům hierarchického kněžství v církvi: biskupům, kněžím a jáhnům. Jsou povoláni ke svátostné službě společenství, jsou povoláni také proto, aby druhým sloužili z titulu svého kněžství vysluhováním svátostí. Udělovatelem většiny svátostí (s výjimkou křtu a manželství) musí být klerik, avšak často je třeba splnění dalších předpokladů k tomu, aby mohla být svátost platně vysluhována. Např. pro platné slavení svátosti smíření je navíc třeba tzv. zpovědní jurisdikce (pravomoc) pro zpovídajícího kněze. Kněz, který by zpovídal bez této jurisdikce, zpovídá neplatně.

Druhý vatikánský koncil však také hovoří o všeobecném kněžství Božího lidu, které má shodně s kněžstvím hierarchickým svůj původ v Kristově velekněžství a vyplývá z křestního a biřmovacího charakteru věřícího. Všechny skutky, vykonané v síle tohoto kněžství ve stavu milosti Boží posvěcující, se tak stávají obětí milou Bohu pro zásluhy Ježíše Krista. (1 Petr 2, 5)

Na slavení svátostí se tedy podílí nejenom ten, kdo svátost vysluhuje, ale přiměřeným způsobem všichni přítomní pokřtění. Křesťané, kteří se účastní slavení svátostí, nejsou tedy pouze diváky, ale jsou aktivními účastníky. Účinnost svátosti je zásadně nezávislá na pravověrnosti a stavu milosti udělovatele. Tak už papež Štěpán I. roku 256 rozhodl, že křest udělený bludaři je platný. Jelikož tím, kdo primárně slaví svátost, je Ježíš Kristus, nezávisí samozřejmě platnost udělené svátosti na vnitřním životě udělovatele, zda je nebo není ve stavu milosti. Tak tomu rozuměl i Tomáš Štítný ze Štítného, když k tomu poznamenal: i shnilým korytem teče čistá voda. Milost je obrovský, nezasloužený dar, který nám dává Bůh. Když nám někdo dává hrst diamantů, je celkem lhostejné, zda nám je podává čistou, umytou rukou nebo rukou zablácenou a zašpiněnou. Hodnotu drahých kamenů to nemůže ovlivnit.

Příjemce svátosti
Podobné předpoklady platí i pro příjemce svátosti. Příjemcem může být opět zásadně jen živý člověk a opět se nevyžaduje (s výjimkou svátosti pokání) ani pravověrnost ani mravní dispozice. Čistota křtu je zcela nezávislá na čistotě nebo nečistotě svědomí jak udělovatele, tak také příjemce, říká sv. Augustin.

Mravní dispozice tedy sice není (s výjimkou svátosti smíření) nutná, ale je důležitá k plnému a plodnému (fructuosus) přijetí svátosti. Proto církev zdůrazňuje nezbytnost dobré přípravy před přijetím každé svátosti, která disponuje duši příjemce k co možná nejplnějšímu využití všech svátostných milostí. Je to jako se vzácnou návštěvou, na kterou se dlouho a dobře připravujeme, abychom si z takového setkání odnesli co nejvíce. Může ale také nastat případ, že návštěvě neotevřeme a nevpustíme ji dovnitř. Je výsadou lidské svobody, že ji respektuje i sám Bůh, který se ani v tomto případě nemůže s nabízenou milostí vnucovat. Křest, biřmování a kněžství sice vtisknou duši nezrušitelné znamení, svátostná milost však přijata není. Teologové se ale domnívají, že svátostný účinek "obživne", jakmile je odstraněna mravní indispozice.

Úmysl
Velmi důležitý je jak pro příjemce, tak pro udělovatele úmysl. Dogmatika hovoří o několika formách úmyslů, my si však celou otázku poněkud zjednodušíme. Ze strany udělovatele svátosti je vždy nutné, aby měl úmysl činit to, co činí církev. Podrobně se k tomu vrátíme u svátosti křtu. Měl by si výslovně uvědomovat, že uděluje svátost (tzv. aktuální úmysl). Nároky kladené na příjemce jsou poněkud měkčí. Zásadně se vyžaduje ze strany dospělého příjemce úmysl přijmout svátost. Ideální je opět aktuální úmysl (uvědomuji si, že teď přijímám rozhřešení), v mnoha případech tomu však tak není a přesto to k přijetí svátosti postačí (ani si neuvědomuji, že mě kněz rozhřešuje, ale zpovídám se s touhou rozhřešení obdržet), obecně dokonce stačí tzv. habituální úmysl (křest malých dětí, na Východě i biřmování dětí). V nutném případě (bezvědomí) postačí předpoklad, že příjemce měl předtím touhu svátost přijmout (např. svátost pomazání nemocných u náhle umírajícího kněze - lze předpokládat, že by toužil po přijetí svátosti). Výjimku tvoří svátost manželství - snoubenci jsou jak udělovateli, tak příjemci svátosti, a proto mají mít aktuální úmysl. Podobně u svátosti kněžství, kde svěcenec na sebe bere vědomě závazky. V dalších částech našeho seriálu se budeme společně zamýšlet nad jednotlivými svátostmi.

[Zpět na záhlaví]

Květná neděle Kristova utrpení

Dagmar Kopecká

Šestá postní neděle je všeobecně nazývána "Květná", méně častěji "Pašijová". Její úplný název, jak je uveden v Římském misálu, však zní "Květná neděle Kristova utrpení" (Dominica in palmis de passione Domini). Toto pojmenování výstižně vyjadřuje zvláštní charakter této liturgické slavnosti, v níž církevní tradice propojila dvě různé události z Kristova života, dva doplňující se pohledy na Spasitele, dvě odlišné nálady, dvě různá zastavení na cestě spásy. Květná neděle Kristova utrpení. Květná, to je památka slavného Kristova vjezdu do Jeruzaléma, to je radost, jásot, provolávání slávy Kristu Králi. Je to očekávání a předchuť vítězství, následování toho, v něhož vkládáme všechny naděje. Květná, to je oslava vznešeného a mocného panovníka, jemuž je až příliš snadné provolávat "Hosana!" a v jehož blízkosti je tak příjemně a lehce. Tak vypadá pohled z jedné strany.

Avšak Květná je zároveň i Kristova utrpení. To je památka umučení Krista Pána, to je pochopení a přijetí kříže, tichá a hluboká vděčnost tomu, jenž nás neodsoudil, ale dal se odsoudit za nás. Kristova utrpení, to je uznání Krále trpícího, zkrouceného bolestí, Krále, jenž svá záda vydal těm, kteří ho bili, své líce těm, kdo rvali jeho vous (Iz 50, 6). Kristova utrpení, to je důvěra rodící se i uprostřed bolesti, slabosti a ponížení, to je pohled odhalující vítězství v oběti, v odevzdání sebe sama, to je následování Krále strmou a trnitou cestou utrpení. Vítězství nepřináší jediný mocný zásah Božího ramene, vítězství je vykoupeno poslušností až k smrti, je zpečetěno prolitou krví Nevinného.

Květná neděle Kristova utrpení. Slavný Kristův vjezd do Jeruzaléma a pašije. Kristus Král a Kristus trpící služebník. Trůn a kříž. Sláva a ponížení. Opojná radost a mučivá bolest. To je 6. neděle postní, ale je to i celé velikonoční období zahrnující půst, utrpení, smrt a zároveň radost ze vzkříšení, oslavu Života a vykoupení. A konečně je to i celý pozemský křesťanský život, životní pouť každého věřícího i putování církve, Božího lidu, život odehrávající se v neustálém napětí mezi utrpením a radostí. Ve dnech, kdy se postní doba blíží k svému vrcholu, moudrá církev podtrhuje tyto dva vyvažující se a vzájemně se ozřejmující aspekty křestanského života. Upozorňuje nás, že náš půst, naše umrtvování nemají smysl samy o sobě, ale pouze jako součást naší cesty k novému Životu. Občerstvuje nás v našem utrpení, když nám ukazuje, že naše cesta nekončí na kříži, ani u prázdného hrobu, ale vrcholí v radostném setkání s živým Spasitelem. A zároveň nás připravuje na jediné správné a pravdivé prožívání velikonoční radosti, která nemůže mít smysl a být úplná sama o sobě, ale jen jako naplnění cesty kříže. Čím úžeji se v postní době dokážeme spojit s Kristem trpícím, tím úplnější, opravdovější a radostnější bude naše oslava Zmrtvýchvstání.

Král na oslátku
Učedníci přivedli k Ježíšovi oslátko, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: "Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara." (Mt 21, 4-7; Zach 9, 9) Král přijíždí na oslátku. Nebrání se provolávání slávy, přijímá klanění a chválu. Při jeho Jménu přece musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán (Flp 2, 10-11). Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení (Lk 19, 40). Vézt se na oslátku, to je výraz vznešenosti. Jet na oslátku je však zároveň i projev pokory a odevzdanosti. Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nelpěl na své vznešenosti, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (Flp 2, 6-7). Král přijímá provolávání slávy, avšak přijíždí na popravu. Ví, že táž ústa budou křičet "Ukřižuj!" Sedí na oslátku, a to může být i symbolem velkého ponížení: Bude pohřben, jako se pohřbívá osel, bude vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské brány (Jer 22, 19). Král je mocný a vznešený, a přitom ponížený a poslušný až k smrti. Neboť to se stalo, aby se splnilo Písmo. I ty, jenž jsi přijal křest, jsi král, máš podíl na Kristově kralování, žiješ pro Boží království. Je tvůj život svědectvím o kráse a vznešenosti Boží? A jak kraluješ světu, který ti Bůh svěřil? Jsi povýšený, samolibý vládce, nebo věrný a pokorný služebník? "Uč se podle osla, tohoto domácího zvířete, nést Krista. Uč se ochotně mu nabízet záda svého ducha; uč se být pod Kristem, abys mohl stát nad světem!" (sv. Ambrož)

Ratolesti
Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. (Mt 21, 8) Lidé prostírají na cestu své pláště na znamení důstojnosti při- cházejícího Krále. Pokrývají cestu ratolestmi, jimiž vyjadřují radost, úctu a slávu. Možná si přitom vybaví i olivovou ratolest, již holubice přinesla do archy Noemovi na znamení nového života a smíření s Bohem (Gn 8, 11). Také zde na cestě do Jeruzaléma symbolizují ratolesti naději na smíření člověka a Boha, naději na vítězství života nad smrtí. Neseme si domů požehnané ratolesti. Budou pro nás znamením, výzvou, abychom chválili Boha a vyznávali, že Kristus je náš Vykupitel a Pán, abychom jej prosili o rozmnožení víry a uschopnění k věrnému následování? Nebo budeme očekávat, že nám přinesou štěstí a zdraví, že rozmnoží naše statky a ochrání nás před každým zlem? Přestaňme zacházet s Bohem jako s prostředkem, který má zpříjemnit a zjednodušit náš život. Vydal se nám ne proto, abychom ho využívali pro své vlastní plány, ale abychom se mu mohli cele odevzdat. "Sami sebe položme Kristu pod nohy. Nikoli neživá roucha nebo ratolesti, koberce či palmové větvičky. Nýbrž oděni jeho milostí neboli jím samým se mu položme k nohám, prostřeme se před ním jako roucha." (sv. Ondřej, biskup krétský)

Hosana synu Davidovu
Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: "Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!" (Mt 21, 9) Dav provolává slávu Vykupiteli. Raduje se z blízkého vítězství. Bůh poslal slíbeného Mesiáše, který vysvobodí židovský národ od nepřátel a nastolí na zemi vlastní vládu. Boží vyvolený lid již nebude nikomu podřízen, bude podléhat jen Bohu.

Mesiáš skutečně přišel, aby nás vysvobodil od nepřátel. Ne však od našich politických odpůrců, ale od našich zlých sklonů, od hříchů, od pokušení, z moci Zlého. Ustanovil Boží království, ale to není totéž co ráj na zemi, po kterém tak často vzdycháme a který se marně snažíme vlastními silami obnovit. Vstoupili jsme do služeb království. Svého nebo Božího?

Hosana! Přijď, Pane, a vysvoboď nás! Hledejme nejprve Boží království a jeho spravedlnost a ostatní nám bude přidáno (Mt 6, 33). "Ať se nikdo nebojí trpět pro spravedlnost ani ať nemá nedůvěru ve splnění slibů, protože k odpočinku se jde přes práci a k životu přes smrt. Vždyť Kristus vzal na sebe všechnu slabost našeho nízkého stavu. A my, setrváme-li v jeho vyznávání a v lásce k němu, vítězíme nad tím, nad čím on zvítězil, a dostáváme to, co slíbil." (sv. Lev Veliký, papež)

Pašije
Kristus Ježíš byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. (Flp 2, 8) Ještě před chvílí jsme volali Hosana! a nyní se účastníme pašijí. Jidáš - Kolikrát jsme byli v pokušení vyměnit Pána za světský zisk? Petr - Kolikrát jsme mu říkali: nikdy tě nezradím, abychom se k němu za pár chvil již neznali? Učedníci v Getsemanech - To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Na kříž s ním! - Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. - Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. - Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. - Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal . . . Pán je mrtev. Zde snad náš příběh končí? Nezbývá již naděje, není žádné vítězství? Stojíme bez pohnutí, bezradní, opuštění. Bože, proč jsi nás opustil? Ruce se spínají k zoufalé prosbě - hle, stále ještě držíme zelené ratolesti. "Palmové ratolesti, které jsou znamením vítězství. Pán byl blízko vítězství, když umíral na kříži. Ve znamení kříže přemohl ďábla, knížete smrti." (sv. Augustin)

To je Květná neděle, to jsou Velikonoce, to je náš život. Utrpení a radost, ponížení a sláva, kříž a trůn. Smrtí život nekončí. Smrtí se vstupuje do Života.

Literatura:
Amen 3/97 (Liturgie Svatého týdne, Květná neděle)
A. Adam: Liturgický rok, Vyšehrad, Praha 1998

[Zpět na záhlaví]

Josefova dílna

Pavel Konzbul

Celá církev uctívá sv. Josefa, snoubence Panny Marie a Ježíšova pěstouna, jako svého ochránce a patrona. Z řady vyobrazení jej známe coby staršího muže sklánějícího se nad jesličkami. Písmo o sv. Josefovi mnoho nemluví a i řeč umělců je v případě jeho osoby dosti záhadná a rozdílná. Snadno nás tedy může napadnout otázka: Jaký byl skutečný sv. Josef? Co je realita a co je lidové "vylepšení"?

Úcta k sv. Josefu
Od 12. století se setkáváme v západní církevní tradici s kultem úcty sv. Josefa. Její rozkvět ovšem nastává až v pozdním středověku. Slavení svátku, oficiálně zavedeného v 15. století papežem Sixtem IV., je ovšem podstatně staršího data - je známo již z koptských kalendářů z 8. století. Mezi průkopníky úcty k sv. Josefu patřili na Západě především františkáni, zejména sv. Bernardin ze Sieny a z dominikánů Isidor z Isolanis. Také sv. Terezie z Avily a sv. František Saleský šíří jeho úctu mezi prostý lid. V roce 1870 je sv. Josef vyhlášen papežem za patrona celé církve a o padesát let později uvádí nové vydání misálu pro jeho svátek i vlastní prefaci. Zmínku si rovněž zasluhuje skutečnost, že Jan XXIII. nechal Josefovo jméno zahrnout do mešního kánonu.

Pro svoji spolehlivost je Josef uctíván jako ochránce otců a rodin. Lidová zbožnost jej vidí jako patrona stipendistů, inženýrů, myslivců a řemeslníků, především tesařů, dřevorubců, kolářů, ale také hrobníků, vychovatelů, cestujících a vyhnanců. Je vzýván rovněž lidmi pochybujícími a těmi, kdo touží po mučednické smrti, především je však vzýván jako patron šťastné smrti.

Potíže s rodokmenem
To, co víme o sv. Josefovi, se nachází především v prvních kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia. Obě evangelia předkládají čtenáři dva rozdílné Josefovy rodokmeny. Od Abraháma po krále Davida tam vystupují téměř shodné osoby (srov. Mt 1, 2-6 s Lk 3, 31-34). Ovšem od Davidových synů až po Josefova otce jde očividně o rozdílné větve. Největším problémem z tohoto pohledu je Josefův otec, kterým podle Matouše byl Jakub, syn Matanův a podle Lukáše Héli, syn Matatův. O vysvětlení se pokoušeli již církevní otcové. Sv. Augustin se domnívá, že Josef byl Jakubovým synem, kterého adoptoval Heli. Jiný církevní otec, Julius Afrikanus, předpokládal, že Jakub a Heli byli rodní bratři. Heli zemřel bez potomků a jeho ženu si vzal Jakub a měli spolu syna Josefa. Tak by byl Josef zákonným synem Héliho a přirozeným synem Jakuba. Všechna tato vysvětlení jsou ovšem jen domněnky. Hlavní význam rodokmenů je v tom, že ukazují na Josefův původ z Davidova rodu, a proto i Ježíš, který byl podle zákona Josefovým synem, mohl být nazýván Davidovým potomkem.

Biblické skutečnosti
S jistotou víme, že Josef byl řemeslníkem pracujícím v Nazaretě, příslušný do Betléma. Někteří církevní otcové to upřesňují a tvrdí, že byl tesařem. Svatý Justin, když mluví o práci v Ježíšově životě, uvádí, že vyráběl pluhy a jařma. Z toho vychází sv. Isidor Sevillský a vyvozuje, že sv. Josef byl kovářem. V každém případě byl řemeslníkem, který si vzal za manželku Marii, matku Ježíšovu (Mt 1, 16, Lk 3, 23). Kromě vypravování o Ježíšově narození (Mt 1, 18-25), útěku do Egypta (Mt 2, 19nn) a o cestě s dvanáctiletým Ježíšem do Jeruzaléma (Lk 2, 41nn) nemáme o sv. Josefovi v Písmu žádné zprávy. Také o jeho smrti svatopisci mlčí. Všeobecně se má za to, že zemřel před veřejným vystoupením Ježíše, protože potom se uvádí již jen Maria a Ježíšovi příbuzní. Téměř s jistotou lze tvrdit, že Josef již nebyl živ v době, kdy Ježíš umírá na kříži (J 19, 26n). Jméno Josef znamená v hebrejštině "ať Bůh přidá". Bůh přidává k životu těch, kdo plní jeho vůli, často nečekané rozměry. Přesto, že Josef byl obyčejný člověk, Bůh mu svěřil, aby vykonal velké věci. Josef dokázal prožívat všechny události svého života podle Boží vůle, a proto jej Písmo chválí a říká o něm, že byl spravedlivý (srov. Mt 1, 9). V hebrejštině spravedlivý znamená bohabojný, tedy ten, který plní Boží vůli. Církevní otcové často vyzdvihují jeho pevnou víru, která neváhá a rychle poslechne (srov. Mt 2, 13). V životních situacích se ovšem nikdy nevzdává přemýšlení a své zodpovědnosti, ale naopak čerpá ze svých zkušenosti. Důkazem toho je situace, když se vrací z Egypta a dovídá se, že je v Judsku Heroda králem jeho syn Archelaus, a bojí se tam vrátit (srov. Mt 2, 22). Bůh skutečně potvrzuje jeho obavy a dává mu pokyn, aby se uchýlil do Galileje. Že Josefova obezřetnost byla na místě, ukázaly i další události. Herodův syn Archelaus vládl totiž s takovou krutostí, že jej římský císař Augustus r. 6 po Kr. zbavil vlády a poslal do vyhnanství do Vienny v Galii.

Odkazy apokryfů
Ježíšův pěstoun je často na obrazech Kristova narození znázorňován jako starý muž, který se sklání nad novorozenětem opírajíce se o hůl. Těžko si lze ovšem představit starce, který by v pokročilém věku měl zabezpečovat a ochraňovat svatou rodinu. Stejně tak pohnutka malířů, kteří se značným věkovým rozdílem mezi Marií a Josefem snažili zdůraznit Mariino panenství, je poněkud idealistická. Aby člověk dokázal prožívat ctnost čistoty, nemusí přece čekat, až zestárne. Josefův vysoký věk v době narození Ježíše byl do umění převzat především z apokryfního života Josefova, kde světec vystupuje v době sňatku s Marií jako třiadevadesátiletý vdovec. Daleko pravděpodobnější je, že Josef v době Ježíšova narození byl mužem v plné síle, jen o několik let starší než Panna Maria, plný životní energie, schopný čelit problémům, zvládat odpovědně složité životní situace a iniciativně na sebe vzít úkoly, které jsou mu svěřeny.

Apokryfní prameny a legendy vykreslují také barvitě Josefovu smrt, kde kladou důraz především na Ježíšovu blízkost při smrti jeho pěstouna. Tato logická a dosti pravděpodobná skutečnost byla převzata i křesťanskou tradicí a církev nás i dnes vybízí, abychom se svěřovali svatému Josefovi, jako patronu šťastné smrti (KKC 1014). Na východních ikonách narození Páně nacházíme také sv. Josefa, jak sedí stranou s pochybnostmi na mysli, které mu namlouvá jakási podezřelá postavička zabalená do ovčího kožichu, zřejmě ďábel, převlečený za starého pastýře. Tento detail je opět čerpaný z apokryfních pramenů a má ukázat pokušení prostupující všechny věky lidstva. Na řadě takovýchto ikon má Maria obrácenou tvář k Josefovi, jako by jej chtěla ubezpečit, že veškeré jeho pochybnosti jsou nepodložené.

Sv. Josef a my
Sv. Josef se vždy bezvýhradně odevzdává do Božích rukou, ale současně o všem, co se děje, přemýšlí, zapojuje zdravý lidský úsudek a životní zkušenosti. Získává tak od Boha dar moudrosti a schopnost prozíravého chápání spolu s důvěrou v budoucnost. A to je příkladná cesta i pro nás, protože každý křesťan je ve svém životě Bohem povolán, nesen a provázen. Abychom tuto skutečnost dokázali přijmout, musíme nastoupit cestu vedoucí do Stvořitelovy náruče a odevzdat se celou svou osobností, spolu se všemi svými vlastnostmi, jak dobrými, tak i špatnými, do Boží vůle. Že to je možné, a jaké ovoce to přináší, to nám ukazuje právě příklad snoubence Panny Marie a Ježíšova pěstouna sv. Josefa.

Použitá literatura:
Adolf Adam: Liturgický rok, Vyšehrad 1998
J. Escriva de Balaguer: Jít s Kristem, Zvon 1995
Rajmund Ondruš: Blízki Bohu i luďom, Tatran 1991

[Zpět na záhlaví]