Církev nás zvláště v tomto roce vybízí, abychom "vyšli vstříc Duchu svatému". Pro mnohé z nás bude tou nejpravdivější odpovědí ohlédnutí se zpět, k okamžiku, kdy jsme byli Duchem svatým pomazáni na kněze, proroky a krále a přijali jsme pečeť daru Ducha svatého. Ta drahocenná perla neleží kdesi ve výškách dosažitelných pouze ve vytržení a v mimořádných stavech duše, je zakopaná v nás. Dar už jsme dostali, je nejvyšší čas ho rozbalit, začít ho poznávat a používat.
Svědectví Písma
Jan Křtitel předpovídal, že Mesiáš bude křtít Duchem svatým a ohněm. Ježíš sám prohlásil, že nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Že Duch svatý zasahuje při křesťanově křtu, jako se zjevil při Kristově křtu v Jordánu, o tom není pochyb. Jenom Boží Duch může vniknout jako oheň do hlubin duše, dát jí, aby se narodila znovu, zbožštit ji. Ježíš oznámil apoštolům, že jim pošle Ducha svatého. Tento slib opakuje důrazně v řeči po Poslední večeři (Jan 14, 16; 17, 26; 16, 7 13). Připomeňme ještě Skutky: Přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale aby čekali na Otcovo zaslíbení ... (Sk 1, 4-8). Víme, jak Duch svatý na ně sestoupil v ohni. Tehdy je uvedení apoštolů do křesťanství dokonáno. Jsou vnitřně přetvořeni, dospěli do plné křesťanské mužnosti, byli oděni silou a nesou s jistotou do světa svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše (Sk 4, 31-33). Každý křesťan musí také projít tímto dvojím uvedením skrze vodu a Ducha. Máme o tom svědectví už od prvních dob církve. Jáhen Filip přichází do jednoho samařského města a káže tam Krista. Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého. (Sk 8, 14-17) Tak tedy křest nestačí k uvedení do křesťanství. Je ještě potřeba, aby pokřtěný přijal Ducha svatého. A to se děje zvláštním obřadem vkládání rukou, vyhrazeným apoštolům. Podobný případ popisují Sk 19, 1-7. V listu Židům 6, 4 můžeme dokonce spatřovat všechny tři úvodní (iniciační) křesťanské svátosti: Komu se už dostalo světla (křest), kdo okusil nebeských darů (eucharistie), kdo přijal Ducha svatého (biřmování)...
Křesťanský starověk
Mezi apoštolskou dobou a začátkem 3. století, kdy je biřmování jasně doloženo, zeje mezera. Toto mlčení půldruhého století se dá vysvětlit. Protože bylo biřmování udělováno bezprostředně po křtu, bylo s ním úzce spojeno. Dokonce se jim dohromady říkalo "dvojitá svátost". Křesťanský zvyk je nerozlučoval, pomalu je začalo rozlišovat až teologické myšlení.
Obřad
Nejprve se tato svátost udělovala vkládáním rukou. Postupně se k němu začalo přidávat pomazání křižmem doprovázené znamením kříže. Od 5. století se důrazy přesunují: z pomazání se stává podstatné znamení svátosti a vkládání rukou zůstává jen přídavným obřadem. Je to zajímavý případ hluboké změny v obřadu svátosti. Církev užívá svobodu, kterou jí ponechal Kristus, aby doplnila neurčitost ustanovení. Kristus tuto svátost ustanovil ne tím, že ji udělil, ale že ji slíbil. Jakým způsobem se bude udělovat, nechal na církvi. Jak vkládání rukou, tak pomazání olejem je vhodným naznačením přijetí Ducha svatého do duše. Nynější obřad latinské církve sestává z pomazání posvěceným křižmem na čele, z vkládání ruky a slov: Přijmi pečeť daru Ducha svatého.
Účinky biřmování
Biřmování dokonává dílo uvedení do křesťanství a "odívá Duchem svatým víru vyznanou při křtu" (Tertulián). Církevní otcové, kteří v praxi skoro neoddělovali křest a biřmování, málo zdůrazňují vlastní účinek této druhé svátosti. Mluví rádi o darování Ducha svatého, o znamení nebo duchovní pečeti, která dokončuje, zpečeťuje dílo křtu. Ale neudělal už křest z duše chrám Ducha svatého? Nepřebývá už v pokřtěném celá Nejsvětější Trojice, v jejímž jménu byl pokřtěn? Otcové tu mluví o novém vylití, o větší plnosti, o podobné plnosti, která byla vylita na apoštoly o letnicích, podobné vylití sedmi darů na mesiáše (Iz 11, 2-3). Apoštolové obdrželi o letnicích plnost Ducha, který v nich dokonal dílo započaté Kristem a udělal z nich svědky jeho zmrtvýchvstání. Toto svědectví může jít až k mučednictví. Stejným způsobem dostává pokřtěný biřmováním sílu Ducha svatého, která ho uschopňuje vyznávat odvážně Kristovo jméno. Síla a odvaha při svědectví, to je to, co charakterizuje apoštola.
Takto je biřmování svátostí křesťanské dospělosti, ba přímo mužnosti. Zatímco křest je účinným znamením narození k životu podle Ducha a dělá z člověka dítě v životě milosti, biřmování uskutečňuje duchovní zralost, dělá z dítěte dospělého. Nový dar, nový účinek milosti dělá z biřmování zvláštní svátost.
Této nové aktivitě dospělého křesťana odpovídá nový charakter, duchovní moc, která ho uschopňuje k úkonům zralého člověka. Křestní charakter dává křesťanovi právo a moc účastnit se křesťanské bohopocty, zvláště přijímání svátostí. Biřmovací charakter už nedává jen právo, ale i povinnost, poslání. Dospělý už se nespokojí s pasivním přijímáním dobrodiní církve. Aktivně se zapojuje do jejího poslání, dostává v ní své místo, je povolán k tomu, aby začal rozdávat z plnosti, kterou obdržel. Rozmožení darů Ducha svatého v něm posiluje schopnost veřejně svědčit slovy i skutky o Kristu, postavit se proti nepřátelům víry, ať jsou to osoby, události nebo vlastní špatné sklony.
Udělovatel svátosti
Řádný udělovatel svátosti biřmování je biskup, nástupce apoštolů. Když se ale začal množit počet farností a křtů, takže biskup nemohl být u všech přítomen, aby udělil zároveň biřmování, dala východní církev přednost jednotě těchto dvou svátostí a delegovala moc udělovat biřmování kněžím. V západní církvi se více zdůrazňuje jednota s církví a biskupem, proto svátost biřmování uděluje biskup, odděleně od křtu. I když biskup může ze závažných důvodů dát kněžím dovolení, aby udělovali biřmování, je právě kvůli významu této svátosti vhodné, aby je uděloval on sám a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijímají, s církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví o Kristu (KKC 1313). I pověřený kněz však může biřmovat jen křižmem, které posvětil biskup, aby se vyjádřila apoštolská jednota církve, v jejímž středu dostává biřmovanec své místo a úkol. Svědky Kristovými se můžeme stát jen v jednotě s církví, jejímž strážcem je biskup.
Potřebnost biřmování
Milost biřmování není nezbytně nutná ke spáse, tak jako např. milost křestní. Ale bez jejího přijetí a rozvíjení by zůstal duchovní život neúplný. Odmítne-li někdo svátost biřmování, nejen že pohrdá darem Ducha svatého, ale odsuzuje se k jakési duchovní infantilitě. Zaviněnou nedbalostí se připravuje o pomoc v nevyhnutelném zápase s nepřáteli víry, s mocnostmi temnoty, se starým člověkem v sobě. I míra naší věčné slávy bude zřejmě závislá na míře přijatých milostí zde na zemi. Proto v nebezpečí smrti by se mělo udělit biřmování i malým dětem. Jak jsme viděli, bývalo starým zvykem udílet biřmování ihned po křtu. Východní církve zachovali tuto praxi i u malých dětí. Latinská církev má ve zvyku odkládat biřmování až na "věk rozumu" (CIC kán. 891), ale normálně by mělo být biřmování přijato před eucharistií (Směrnice pro svátostnou pastoraci, č. 33)
samizdatový překlad z francouzštiny (Teologická iniciace, kniha III - Svátosti církve). Upraveno a kráceno.
Všemohoucí Bůh tě vysvobodil z hříchu, dal ti život z vody a z Ducha svatého a přijal tě do společenství svého lidu. A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, chce označit posvátným olejem také tebe, abys měl jeho Ducha; toho Ducha, kterého seslal Pán Ježíš o letnicích na apoštoly a který přebývá v jejich nástupcích a v těch, kteří skrze ně uvěřili. Také tobě bude vtisknuta pečeť daru Ducha svatého, abys byl naplněn jeho silou, byl podoben Kristu a vydával svědectví o jeho smrti a vzkříšení, abys byl opravdovým členem jeho církve a aby se šířilo království Boží také skrze tvou víru a skrze tvou lásku.
(z liturgie biřmování)