Nanebevzetí Panny Marie

V den svátku všech svatých roku 1950 vyhlásil papež Pius XII. jako Bohem zjevené dogma, že "neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria, po dokončení běhu lidského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy." Co to znamená pro ni? Co to znamená pro nás?

Písmo svaté se o závěru Mariina života přímo nezmiňuje. Místa ukazující, že matka Mesiáše nebude nikdy v moci ďáblově (především Gen 3,15 a Lk 1,28), však naznačují její vítězství nad smrtí, která je důsledkem hříchu (Moud 2,24, 1 Kor 15,22).

Ani z prvních křesťanských staletí se nám nedochovaly žádné zprávy o Mariině nanebevzetí. Již v této době ale můžeme poznat ži vou víru v její přítomnost ve slávě, jak o tom svědčí nejstarší marián ské modlitby (např. "pod ochranu tvou", kterou můžeme vystopovat hluboko ve 3. století).

Víme, že v 5. století slaví svátek tohoto tajemství církev v Jeru zalémě, o sto let později celý křesťanský Východ. V Římě byl převzat koncem 7. století za papeže Sergia. Spory teologů o tuto otázku po stupně polevovaly a nanebevzetí se ukazovalo stále více jako součást pokladu víry. Sv. Tomáš je např. připomíná v pojednání o vzkříše ní jako "zbožnou víru". Později ještě probíhaly určité spory o stupni jistoty nanebevzetí a o tom, zdali se dá dokázat ze Zjevení. Na 1. vatikánském koncilu však asi třetina přítomných biskupů žádala, aby tělesné oslavení Panny Marie bylo vyhlášeno za dogma. Násilně přerušený koncil ale tuto otázku nestihl projednat. Až po ne celých 80 letech se Pius XII. otázal všech biskupů, zdali spolu "se svým klérem a lidem" souhlasí, aby nanebevzetí Panny Marie bylo definováno jako pravda víry. V celé církvi se setkal s téměř jednomyslným souhlasem.

Pius XII. při vyhlášení dogmatu o čtyři roky později uvádí jako důkaz tento souhlas řádného učitelského úřadu církve, svědectví liturgie, Otců i teologů. Připomíná také Písmo jako poslední základ těchto důkazů. Písmo ukazuje Marii jako neposkvrněnou pannu, naplněnou milostí, ukazuje ji jako první úd církve. Ona první při zvěstování uvěřila v Krista, první se účastní Kristova utrpení a spolupracuje na jeho vykupitelském díle. Právem tedy první následuje svého Syna do nebeské slávy.

Nanebevzetí není jen nějakou mimořádnou odměnou pro tu, jež řekla Bohu úplné "ano". Je také znamením naděje pro ty, kdo jí budou svým ano následovat, obrazem budoucnosti církve. V ní, "první křesťance", začíná církev být svatá a neposkvrněná, účastná Kristových tajemství a vzkříšená spolu s ním. Ona se skutečně stává "bránou nebe". V Marii nám Bůh ukazuje cestu k životu, v Marii nám dává jistotu, že "spolu s ním budeme žít." (Řím 6,8)

zpracoval Martin Rosenbaum

Nezbožšťujeme Pannu Marii?
Dogma o nanebevzetí neubírá jedinečnost Božího Syna. On vstal z mrtvých vlastní mocí, Maria byla vzata do nebe pro zásluhy svého Syna. Tato skutečnost naopak zdůrazňuje velikost Kristova vykupitelského činu: Bůh, jediný svatý, se stal člověkem, aby učinil lidi svatými.

Panna jako eschatologický obraz církve

Mariino zesnutí
Nebudeme se zdržovat u Mariiny smrti. Tato smrt je tak zvláštní! Zdá se, že můžeme stejně pravdivě říci s jednou skupinou autorů, že Maria zemřela, a s jinou (mnohem užší), že Maria nezemřela. Důvody pro popírání Mariiny smrti jsou zřejmé: smrt jako důsledek prvotního hříchu a porušení se nemůže vztahovat na neposkvrněnou Pannu. A přece se zdá, že se tradice kloní spíše k přesvědčení o oddělení Mariiny duše od těla na konci jejího pozemského určení, avšak bez porušení. Jakým způsobem lze sloučit tyto skutečnosti, je především filosofická otázka, ke které bychom potřebovali složitý "pojmový aparát". Naší víře prozatím postačí vědomí, že její konec je plný tajemství, jak zjišťoval už starý Epifanius. A Řekové nalezli pro vyjádření tohoto tajemství velmi šťastnou formulaci: tento stav, kdy Bohorodička přešla ze svého pozemského života do života nebeského, nazývali zesnutím.

Plnost nebeského mateřství
Nanebevzetí znamená v určení Panny poslední krok. Opět nalézá svého Syna po dvojím odloučení: první bylo za jeho veřejného působení, a druhé po jeho smrti na kříži. Od nynějška je jejich spojení definitivní. Od nynějška je beze stínu. Maria už nepoznává svého Syna ve víře, přes pozemská znamení, temná a omezená, nýbrž v patření tváří v tvář na božství.

V tomto blaženém patření je poslední dovršení jejího duchovního mateřství. Svatá Panna měla už před zvěstováním mateřskou duši vůči lidem. Její milost mateřství dostává základy při vtělení, souběžně s Kristovou "milostí hlavy". Zatímco se Kristus stává vtělením hlavou lidstva, stává se Maria jeho matkou. Tato milost se dovršuje na Kalvárii, když Kristus jako hlava zasluhuje svému lidu vykoupení, a Maria jako matka trpí spolu s ním. Proto tehdy Kristus prohlašuje její mateřské poslání, které se pak viditelně projevuje o letnicích.

Teprve v nebi se stává toto její určení vědomé. Dřív Maria, pohroužená do temnoty víry jako my, neznala moc a účinek svých přímluv. Neznala jako Kristus (Jan 10, 14) každou ovečku ze stáda. Nyní zná každé své dítě. Milovala všechny ve svém Synu všeobecnou a nerozlišenou láskou. V blaženém patření je zná jednotlivě a osobně, poznáním obzvlášť vřelým a přesným, důvěrnějším mateřským poznáním, než je poznání ostatních blažených. Jedna okolnost korunuje vřelost a důvěrnost tohoto poznání: prostřednictvím svého těla, vzkříšeného jako tělo Kristovo, si Maria podržuje fyzickou spřízněnost a onu zvláštní citovou schopnost, které jsou ostatní svatí ještě zbaveni.

Mariino nebeské mateřství obsahuje tedy velmi dokonalou znalost jejích dětí. Ale být matkou neznamená jenom znát, ale také jednat. V čem záleží Mariina činnost vůči jejím dětem? To je těžká a sporná otázka. Jedno je jisté: přimlouvá se za ně a její přímluva je univerzální a živá a vychází z lásky. Matka nezná své děti jako vědec, který chladně zaznamenává jevy. Její znalost je plná úmyslů, přání, tak jako znalost umělce o jeho díle, ale s tím rozdílem, že díla jsou zde osoby. To, co si Maria přeje pro své děti, přeje si sám Bůh. Je zbytečné stavět Boží spravedlnost do protikladu k mateřskému milosrdenství Mariinu. Milosrdná modlitba Panny Marie je neomylně účinná proto, že plyne z jejího blaženého patření na Boží tvář, je výrazem lásky milosrdného Boha.

Maria - prostřednice
S tím souvisí její úloha "prostřednice všech milostí". Její prostřednictví, to byla nejprve přečistá přímluva její modlitby před zvěstováním, přímluva už mateřská, protože Maria si zasloužila víc než Debora, aby byla nazvána matkou Izraele (Soud 5, 7). Potom to byla ona úloha spojky, kterou zastávala při vtělení: její svatost byla mostem mezi svatým Bohem a hříšným lidstvem. Skrze ni mohlo Slovo vstoupit bez poskvrnění do porušeného světa. V tomto okamžiku je Maria prostřednicí mezi hříšnými lidmi a třikrát svatým Bohem. Ale od chvíle, kdy se vtělilo Slovo, stává se ono jediným Prostředníkem (1 Tim 2, 5) a Mariino prostřednictví dostává zcela jiný, plnější smysl. Není přidáno k prostřednictví jediného Prostředníka, má na něm účast. Panna Maria je méně prostřednicí u Prostředníka, ale spíš v něm a skrze něho. V podstatě je její prostřednictví jen jiným názvem pro její mateřství. Když se řekne, že je univerzální matkou, vyjadřuje se tím současně nejplněji a nejpřesněji, co je na jejím poslání pozitivního, co je odlišuje od poslání Kristova a co ji povyšuje nad svaté.

"Zárodek" církve vítězné
S tím souvisí ještě jeden aspekt Mariiny úlohy v díle vykoupení, který jde až na dno její bytosti: ona je nejen předobraz a vzor církve vítězné, ale téměř se dá říci její dokonání. Jako v semínku je v Panně, vzkříšené spolu s Kristem, přítomná církev, kráčející k paruzii, k dokonání svého tajemství. V tomto prvním údu, který nepřestal kráčet před ní, dosahuje církev svého cíle, svého odpočinku i své plnosti: své tělesné přítomnosti bez závoje a bez konce u zmrtvýchvstalého Krista.

podle Teologické iniciace (Mariologie, Cerf, Paris 1962, česky samizdat) zpracovala Eva Fuchsová

Doporučená literatura:
M. Minařík OCarm: Mariánská dogmata, Karmel. nakl. 1991
Ch. O'Donnell: Slavíme s Marií. Matka Boží v liturgii, Karmel. nakl. 1996

[Zpět na obsah]