Amen 9/1997 Kříž

Amen 9/1997 Kříž

Nad liturgickým kalendářem (září)

Liturgií tohoto měsíce nás opět budou provázet svatí - Panna Maria, andělé a zástupy vyznavačů a mučedníků, kteří dospěli ke svatosti v nejrůznějších stavech a povoláních. Každý z nich nám přináší originální svědectví o Kristu a jeho díle vykoupení.

Není světce, který by nebyl hoden naší pozornosti, o němž by bylo zbytečné napsat knihu, jehož život by nám nebyl vzorem a inspirací. Přesto, nechceme-li z našeho časopisu vytvořit obsažný slovník svatých, musíme se spokojit s pouhým úzkým výběrem z kalendáře a s několika málo stručnými poznámkami. Jednotlivé svaté se pokoušíme přiblížit pomocí krátkých liturgických textů - vstupních modliteb, prefací, antifon apod., které většinou velmi výstižně zachycují jejich charakter a význam. Zkusme bezmyšlenkovité čtení, ke kterému nás snad tyto texty svádí, nahradit rozjímavou četbou, zkusme je nejen číst, ale také se je modlit.

3. 9. památka sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve
Bože, ty se dobrotivě staráš o svůj lid a vládneš mu mocí své lásky; na přímluvu svatého papeže Řehoře vyslyš naše prosby za ty, kterým jsi svěřil vedení své církve: naplň je duchem moudrosti, aby jejich služba přinášela tvému lidu užitek, a odměň jejich práci věčnou radostí. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba) Jedním z největších stále se podbízejících pokušení je touha vytvořit si ráj na zemi. Skrýt se v nějakém malém koutku - a může to být rodina, pracoviště, komunita, ale i sebestředně pojatý duchovní život - a v něm si budovat bezproblémový svět. Uzavřít se všemu rušivému, nepříjemnému, všemu, co nás vytrhuje z pohodlného živobytí, s čím si nevíme rady. Bohužel, vrátka, která takto přivíráme před bídou světa, jsou právě ta, kterými k nám chtěl vcházet i Bůh.

Sv. Řehoř měl nejednu příležitost vzdálit se syrovému a nevlídnému světu. Syn římského senátora, student práv, římský prétor, vyslanec u císařského dvora, opat benediktinského kláštera, papež. Nehledal však klid a pohodlí, ale pokoj, který je darem Božím. A nehledal ho jen pro sebe, jeho mysl i srdce patřily všem. "Služebník služebníků Božích" nazval se ten, který se směl honosit tituly náměstek Kristův, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz církve. Jeho světem a domovem se stalo Boží království. Se všemi chudáky, nemocnými, trpícími. S jejich časnými i věčnými potřebami. Jídlo pro hladové, opevňování ohrožených měst, zakládání klášterů, misie, modlitby za nemocné a prosebná procesí, zvelebování liturgie...... svatost. I my jsme k ní povoláni. I my jsme se stali občany Božího království. I my máme "své" hladové a trpící, kteří čekají právě na naši pomoc, "své" nevěřící, kterým máme kázat Krista, i my jsme dostali kus zodpovědnosti za krásu liturgie, i my.... je toho tolik, že se zdá být jednodušší zavřít před tím vším oči. Naším úkolem však není stihnout všechno, ale právě jen to, k čemu nás volá Bůh. A nestaneme-li se sběrateli dobrých skutků a nebudeme se honit za vidinami zásluh a odměn, ale "pouze" za Bohem, nebude nám zatěžko slyšet jeho hlas. A jeho pokoj bude naší odměnou.

8. 9. svátek Narození Panny Marie
Bože, tvůj Syn se stal člověkem a svým narozením nezmenšil, ale posvětil neporušenost své panenské Matky; dej, ať nám jeho účast na našem životě pomáhá zbavit se toho, co je v nás hříchem porušené, aby se ti zalíbila naše účast na jeho oběti. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. (modlitba nad dary)

13. 9. památka sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve
Bože, sílo těch, kdo v tebe doufají, tys dal svatému Janu Zlatoústému dar výmluvnosti a statečnost v protivenstvích; posiluj nás, ať následujeme příklad jeho trpělivosti, a veď nás svým slovem, které on hlásal. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

14. 9. svátek Povýšení sv. Kříže
Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista: v něm je naše naděje, život a vzkříšení, skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni. (vstupní antifona, srv. Gal 6, 14) Z popravčího nástroje se stal nástroj spásy. Symbol smrti a ponížení se stal stromem života. Svatý kříž. Vítězný kříž. Zlomil okovy smrti, skrze něj jsme zachráněni. Proto před ním poklekáme, proto jej uctíváme, proto jej vyvyšujeme nad všechna ostatní znamení. Každodenní uctívání a oslavování kříže je pro nás víc než samozřejmé. Ani zvláštní obřad uctívání kříže na Velký pátek nás jistě nepřekvapí. Zvláštní svátek zařazený na 14. září možná ano. Proč právě tento den? Odpověď musíme hledat ve vzdálené minulosti. V dnešním svátku totiž nejde jen o kříž - symbol; jeho kořeny sahají až ke skutečnému kříži, na němž Kristus zemřel.

Dějiny svatého Kříže začínají někdy kolem roku 30 na Golgotě smutnou událostí ukřižování. Po Ježíšově pohřbu, zdá se, končí. Kříž s hřeby a trnovou korunou je pravděpodobně zakopán na popravišti. Kdo by se zajímal o popravčí nástroje, kdo by chtěl znovu vyvolávat ony chvíle pohany a utrpení? Ježíšův příběh však ještě nekončí. Jeho smrt není prohrou, ale vítězstvím nad smrtí. Nadcházející události přinášejí zcela nový pohled na Ježíšovo utrpení, na jeho smrt, na kříž. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost (srv. 1 Kor 1, 23-24), pro křesťany se však kříž stává posvátným a úctyhodným podobně jako místa, kde Ježíš trpěl a zemřel.

Stejná úcta a vděčnost vedla i císaře Konstantina Velikého, když se rozhodl ve zničeném a Římany přebudovaném Jeruzalémě svatá místa znovu najít. Roku 326 byl objeven Kristův hrob a nedaleko i Golgota, kde byly údajně nalezeny tři kříže. Legenda připisuje nález křížů sv. Heleně, matce Konstantina Velikého a vypráví také o nalezení tří hřebů, části trnové koruny a tabulky se záznamem provinění. Kristův kříž podle legendy identifikoval tehdejší jeruzalémský biskup Makarius. Nařídil půst a veřejné modlitby; všechny kříže pak byly doneseny do příbytku umírající ženy. Dvou prvních se dotkla bez účinku, při doteku třetího kříže se zázračně uzdravila.

Část sv. Kříže byla odvezena do Říma a uložena v bazilice S. Croce in Gerusalemme, kterou postavil Konstantin na přání Heleny. Část zůstala v Jeruzalémě v chrámu Božího hrobu, který nechal Konstantin vystavět na místě nálezu. Do chrámu byl začleněn Kristův hrob i Golgota. Na ní byl vztyčen mohutný kříž zdobený zlatem a drahokamy. Celý chrám byl dostavěn a slavnostně vysvěcen r. 335.

Některé prameny uvádějí, že právě slavnost výročí posvěcení tohoto chrámu resp. událost vztyčení kříže se staly základem dnešního svátku Povýšení. Jiné vidí spojitost dnešního svátku s tradicí, která se zrodila v 5. století v Jeruzalémě. 14. září se v chrámu Božího hrobu vystavovaly ostatky sv. Kříže k veřejné úctě věřících. Koncem 5. století se svátek Povýšení slavil již na celém křesťanském Východě, v 7. století se rozšířil také na Západ. Tehdy se součástí oslav Povýšení stala ještě jedna událost - navrácení sv. Kříže poté, co se jej zmocnili Peršané. Roku 614 vtrhl do Sýrie a Palestiny perský král Chosron a jako válečnou kořist odnesl do Persie velké množství cenných předmětů, mezi nimi i svatý Kříž. Do Jeruzaléma jej přinesl zpět byzantský císař Heraklios 3. května 628, když donutil perskou říši k uzavření míru. Kříž byl znovu slavnostně uložen v chrámu Božího hrobu.

Součástí liturgického kalendáře před jeho poslední reformou byl také svátek Nalezení sv. Kříže připadající na 3. květen.

15. 9. památka Panny Marie Bolestné
Bože, tys posiloval Pannu Marii, když stála pod křížem svého Syna a prožívala jeho bolesti; pomáhej i své církvi, aby účastí na Kristově utrpení dosáhla také slávy vzkříšení. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

27. 9. památka sv. Vincence z Paula, kněze Bože, tys naplnil svatého Vincence apoštolskou horlivostí a povolals ho, aby se staral o potřeby chudých a pečoval o vzdělání a výchovu kněží; pomáhej i nám, ať také my využíváme schopností, kterés nám dal, a jsme připraveni pomáhat těm, kdo potřebují naší pomoci. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

Až zas někdy budeme v pokušení pohrávat si s myšlenkami o drobných kosmetických úpravách našeho jinak bezvadného "duchovního" života, přečtěme si rychle životopis sv. Vincence z Paula a zahloubejme se nad jeho slovy: "Je příliš mnoho lidí, kteří si myslí, že úplně stačí, když se navenek chovají korektně a když v sobě pěstují vznešené city k Bohu. Jakmile však dojde na skutky a mají něco pořádného vykonat pro ostatní, tehdy selhávají... A proto nemylme se! Hlavní náš úkol na tomto světě jsou činy!"

28. 9. slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

29. 9. svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů
Bože, ty od věčnosti moudře určuješ služby andělů i lidí; dej, ať v našem pozemském životě zakoušíme pomoc tvých svatých andělů, sloužících bez ustání u tvého trůnu v nebi. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

30. 9. památka sv. Jeronýma, kněze a učitele církve
Mluv o knize Božího Zákona, přemýšlej o ní dnem i nocí, abys zachovával a dělal všechno, co je v ní psáno; pak bude tvá cesta správná a budeš mít úspěch. (vstupní antifona, srv. Joz 1, 8) Svatý Jeroným vstoupil do dějin církve svým překladem Písma z původních jazyků do latiny, který se v církvi ujal pod názvem Vulgáta. Celý život zasvětil Jeroným studiu Písma, vždyť podle jeho slov "neznat Písmo znamená neznat Krista", a přece nakonec o sobě prohlašuje: "Nemohu se chlubit a ujišťovat, že bych Písmu svatému zcela rozuměl."

zpracovala Dagmar Kopecká

Se sv. Jiljím o askezi

Dagmar Kopecká

Podle současného liturgického kalendáře připadá na první zářijový den tzv. ferie (= všední den, kdy se neslaví žádný liturgický svátek). My si však dovolíme alespoň krátce připomenout významného a především ve středověku velmi uctívaného světce, jehož památka se v tento den dříve slavila a který je pod tímto datem zapsán v římském martyrologiu (Martyrologium je kalendářně uspořádaný seznam světců s krátkými životopisy. Patří mezi liturgické knihy.) Je to sv. Jiljí, poustevník a posléze opat benediktinského kláštera u Arles ve Francii, jeden ze čtrnácti pomocníků v nouzi. Životopisná data lze nalézt v některém z kalendářů či slovníků svatých, které u nás v posledních letech vyšly; zde připomeneme pouze jednu krátkou epizodu z jeho života, která pro nás může být vhodným podnětem k zamyšlení.

Uvádí se, že sv. Jiljí začal s přípravou na poustevnický život ve škole sv. Cesaria v Arles. Po dvou letech důkladné formace došel k přesvědčení, že je na tento způsob života již dobře připraven, a odešel do lesní samoty. Nepřipadalo mu nijak těžké žít daleko od světa a jeho lákadel, záhy však zjistil, že svět pro něj není jediným, ba ani nejtěžším ani nejrafinovanějším pokušením. Sám útěk od světa mu nepřinesl ani vnitřní klid ani vyrovnanost, samota naopak znásobila útoky ďábla a vnitřní pokušení. Tehdy Jiljí vyhledal zkušeného poustevníka Veredema a pod jeho vedením se začal cvičit v kázni a odříkání. V nich totiž objevil prostředky k dosažení svého cíle, k naplnění svého povolání: žít s Bohem a žít pro Boha. Teprve po této "škole asketiky" mohl Jiljí úspěšně zopakovat svůj odchod ze světa, připraven nejen na zbožná rozjímání a mystické zážitky, ale i na tvrdou práci na sobě samém, na pády a pochybení, na zakoušení vlastní slabosti a ubohosti. Získal neocenitelnou zkušenost, že zamiluje-li si člověk Boha a rozhodne se mu zcela oddat, nedostává se tím automaticky k cíli své cesty. Většinou stojí na samém jejím počátku.

Dnešní svět nemá rád úvahy o askezi. Vyhradil si toto slovo pro všechny své odpuzující představy o nesmyslném umrtvování, fanatickém sebetrýznění, škodlivém potlačování či vytěsňování lidských vášní a tužeb. Askeze se mu nehodí do jeho pojetí "lidskosti", která chce naslouchat a vyhovět každému lidskému přání, aniž by se ptala, zda je rozumné a oprávněné, nehledě na důsledky.

Umrtvování a odříkání chutná kysele i dnešnímu křesťanství. Askeze se zdá být příliš pomalá a těžkopádná pro ty, kteří chtějí co nejrychleji vzlétnout na křídlech Boží lásky a vychutnávat svobodu od zákona. Život věřícího však není jen intenzivním zakoušením Boží přítomnosti, kdy je tak snadné šeptat: "Miluji tě, Hospodine, má sílo!" a slibovat bezvýhradnou oddanost svému Pánu. Mnohem častější jsou okamžiky proher, nesplněných předsevzetí, pocity, že Bůh je daleko, že nic nemá cenu... Právě do těchto okamžiků se musíme naučit vnášet sílu své oddanosti a lásky, aby nás naše pády od Boha neodvracely, ale přetvářely nás k jeho obrazu. Jak? Troufáme si říci, že ještě nikdo před ani po sv. Jiljí neobjevil účinnější prostředek, než je právě askeze! Že bychom to s ní tedy také zkusili? To ale musíme nejprve zapomenout na všechny své předsudky o ní.

Především, křesťanská askeze není cílem, ale prostředkem křesťanského života. Sama o sobě nemá valný význam, svoji hodnotu získává teprve jako cesta k Bohu. Není jen umrtvováním a potlačováním, ale také rozvíjením a růstem. Askeze totiž není jen odříkání, znamená také cvičení, zdokonalování se v ctnostech, růst v dobrém. Cílem křesťanské askeze není potlačení sebe sama, vypěstování "živé mrtvoly", kterou nic nevyvede z bohorovného klidu. Naopak, v askezi jde o rozvinutí všeho dobrého v člověku, o rozšiřování prostoru, který jsme darovali Bohu. Askeze nesměřuje k pyšné "dokonalosti", která se povýšeně a s opovržením odtahuje od světa, aby se od něj neposkvrnila, která pohrdá každou slabostí a každým klopýtnutím a uzavírá se do krunýře nelidskosti a sobectví. Směřuje k dokonalosti, která znamená spočinutí v Božím náručí. Ke které se jde krůček za krůčkem, s pokorou, která s úžasem poznává velikost svého povolání, ale zároveň pravdivě nahlíží propastný rozdíl mezi začátkem a cílem cesty.

Že stále ještě nevíte, jak se stát asketou? Že by to chtělo konkrétní příklad? Vraťme se tedy znovu k svatému Jiljí. Co všechno mu poskytla lesní samota: ticho, klid, čas na modlitbu, četbu a studium, odloučení od světských pokušení. A přece, dokud Jiljí nezačal pracovat sám na sobě, nebylo mu to k ničemu! Pro sebe i pro nás Jiljí objevil, že samota bez askeze je bezcenná. Vzpomeňme si na to, až zase budeme chtít naříkat, jak málo máme času na modlitbu, jak nedosažitelná je samota, jak poskrovnu je v~dnešním světě tichých míst. Není závažnějším problémem naše duchovní lenost, pohodlnost, změkčilost, neschopnost soustředění...? Z čeho by nás usvědčila nečekaně uvolněná hodina? Věděli bychom si s ní rady? Dokázali bychom ji prožít s Bohem, anebo bychom ji promrhali bezcílným těkáním? Růst ke svatosti můžeme s užitkem i ve světě, v přeplněné tramvaji, v dlouhé frontě, v pokoji plném křičících dětí.... Spolknout nadávku, usmát se na souseda, který mě dloubl do žeber, přenechat své výhodné místo nervózní stařence... to je askeze. Zasmát se nad rozbitým hrnečkem, nepodlehnout otravnému přemlouvání, odpovědět na sedmasedmdesátou otázku... i to je askeze. Vstát o dvě minuty dřív a začít den kraťounkou modlitbou, jednou za měsíc jít místo oběda na půlhodinovou adoraci... to je taky askeze. Atd. atd. Proč nám Bůh tak zřídka dopřává samotu? Třeba ví, že bychom ji stejně nevyužili. A možná nám ji již mnohokrát nabídl, ale nám se to zrovna nehodilo nebo jsme si nevšimli...

Modlit se znamená vyslyšet přání Boha


O prosebné modlitbě

Petr Beneš

Prosebná modlitba jistě patří k těm nejčastějším, s nimiž se na Boha obracíme. A on sám nás k ní vybízí. Aby však mohl naše prosby vyslyšet, musí nás dovést k skutečnému tónu opravdové prosby. Než řekneme "prosím" skutečně upřímně a bez postranních úmyslů, tak jako svého otce prosí malé děti, může někdy uplynout celý život. Z vlastní zkušenosti víme, že opravdu prosit nás naučí situace, které se prostě vymknou našim plánům a kontrole a dají nám tak pocítit naši nesoběstačnost a závislost na druhých - nemoc, rodinná krize, profesionální selhání. Uvědomíme-li si, že tou nejhlubší potřebou, kterou máme, je potřeba Boha, otevřeme svou "malou" prosbou stavidla přívalům Boží milosti. A dostaneme daleko víc, než bychom kdy očekávali.

Proč přednášet prosby Bohu, který je vševědoucí?
Prosit by vlastně nemělo být nic těžkého, tak jako celý křesťanský život je ve své podstatě prostý a nesložitý, je pro maličké, pro děti. "Není obtížné být malý, být dítě. Není to obtížné, ale my takoví nejsme - a to je hřích, hřích s velkým H, náš hřích." (Molinié) Proto je to i s naší prosebnou modlitbou trošku komplikovanější.

Pán Ježíš nás vyzývá k vytrvalým prosbám. Proč ale vlastně Boha o něco prosit, když je vševědoucí, zná i to, co je skryté, a ví, co potřebujeme, lépe než my sami?

Boží vůli opravdu nelze měnit, modlitba tedy určitě není způsobem, jak dát Bohu vědět, co mi schází, aby honem napravil to, co ve svém plánu opomněl. Tajemství prosebné modlitby úzce souvisí s jedním z nejpodivuhodnějších tajemství naší víry - se vztahem Boží všemohoucnosti a lidské svobody. Byli jsme pozváni ke svobodné spolupráci na Božím plánu, a naše svobodná rozhodnutí i prosby jsou do tohoto plánu "započítány". Prosba nás tedy otevírá, abychom vnitř- ně, svobodně přijali to, co pro nás Bůh přichystal. Namísto abychom trpně nesli, co se musí stát, můžeme se v našich prosbách otevřít hlubokému smyslu událostí, jichž máme být účastni. Tak i naše pros- by v modlitbách "připravují duši i svět, aby v nich mohla růst Boží milost". (Moynihan)

Oč můžeme Boha prosit?
Ví-li Bůh daleko lépe než my, co nejvíce potřebujeme, o co jej vlastně můžeme prosit? Boží slovo bychom měli brát vážně, a Pán Ježíš mluví v evangeliích jednoznačně: "... dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou" (Mt 21, 22, srov. i Mk 11, 22 nn. a Mt 18, 19).

Křesťanský život není jakousi nadstavbou nad životem občan- ským či rodinným, vše, čím žijeme, bychom měli odevzdávat Bohu a ve všech situacích bychom si měli být vědomi Boží blízkosti. Měli bychom se proto vyvarovat jakéhosi zbožného přetvařování a prosit jen o věci, které jsou dostatečně "svaté". Pokud nás trápí i úplně všední problémy a sužují nás, měli bychom je umět předložit Bohu a necenzurovat samy sebe. "Vůlí Boha není, abychom jej poslouchali a současně mu lhali o svých vnitřních dispozicích. Jsou-li naše dis- pozice špatné, prosme jej, aby je vylepšil, ale neříkejme mu, že jsou velice dobré. Ještě méně postačuje říkat buď vůle tvá, a pak dělat opak. ... Člověk, jehož modlitba je tak čistá, že Boha nikdy o nic neprosí, neví, kdo je Bůh, a neví, kdo je on sám, neboť nezná svou vlastní potřebu Boha." (Merton)

Teologové tvrdí, že bychom měli prosit o to, co je nutné k naší spáse. Ale o tom, co je zrovna nutné k naší spáse, nerozhodujeme my. Je jistě krásné prosit o mír ve světě, o obrácení bludařů atd., ale jestliže si zároveň netroufnu předložit Bohu prosbu o to, aby něco udělal třeba s mým strachem z neznámých lidí a prostředí, asi toho moc pro spásu hříšníků neudělám. Máme-li "malé" problémy, prosme o jejich vyřešení. Asi jsou v daný moment pro naši spásu nejdůležitější.

Prosit můžeme tedy o cokoli. Problém totiž není v tom, oč, ale jak.

Víra jako podmínka vyslyšení našich proseb
Jak předkládat Bohu své prosby? Pán Ježíš nás ujišťuje, že všechny naše prosby budou splněny. Za dodržení dvou podmínek: budeme-li prosit s vírou (Mt 21, 22 i jinde) a v jeho jménu (Jan 14, 13). Prosím-li s vírou, nemohu pochybovat o dobré vůli toho, k němuž se se svou prosbou obracím. Nepochybuji ani o tom, že právě on může mou prosbu splnit. A nepochybuji ani o tom, že ji splnit nemusí (jinak bych jej neprosil, ale žádal o něco, nač mám nárok). Pochybovat jistě mohu o správnosti své prosby, o tom, je-li pro mě to, oč žádám, opravdu nejvhodnější, ale právě prosba znamená, že rozhodnutí přenechám na někom, kdo může lépe zvážit všechny okolnosti. Často svými prosbami Boha spíš pokoušíme: jako by se nám měl splněním naší prosby legitimovat. A teprve podle toho, jak to dopadne, mu uvěříme, či ne. Jindy s Bohem spíš diskutujeme, než abychom mu přednášeli své prosby. Poukazujeme na své zásluhy, útrapy, nepříznivé životní okolnosti a žádáme odměnu, útěchu či potvrzení svých plánů. Jistě je dobré ptát se Boha na to, co je nám nejasné, předkládat mu své pochybnosti a zmatky, ale pokud skutečně prosíme, musíme tak činit s vědomím, že všechny trumfy má na své straně on. A že tedy není povinen mou prosbu splnit. Příliš totiž spoléháme na "dobrého Pánaboha", který nás v podstatě musí spasit a plnit naše přání, když už si nás stvořil.

Opravdu platí, že "Bůh nám touží dát všechno. Nechce nám nic odepřít, vůbec nic, avšak musíme o to prosit správným tónem, protože v tom je podstata dialogu lásky s ním - a to předpokládá velice dalekosáhlé, velice hluboké a pro nás velice drahé vyznání, že Bůh není povinen nás spasit. Touží po tom, ale jako po absolutní podmínce své lásky též touží po nekonečné důvěře, která přijímá strach, protože v ní není stín opovážlivosti." (Molinié) K onomu čistému tónu prosby, který by Bůh opravdu nemohl nevyslyšet, musíme dospět velkým pročišťováním. Je vůbec takováto prosebná modlitba možná?

Prosit ve jménu Ježíše Krista
Tady se dostáváme k druhé podmínce: proste v mém jménu. Naše prosby by samy o sobě pro Boha asi moc neznamenaly. Všichni jsme hříšní. A každý hřích je vlastně odmítnutím Božího milosrdenství. Velice těžko ale mohu prosit někoho, od nějž se odvracím. A velice těžko mohu doufat, že splní mou prosbu, jestliže sám o to vlastně nestojím. A to je situace člověka stojícího před Bohem. Nesmíme zapomínat na obrovskou vzdálenost, která jakékoli stvoření, byť i stvořené k obrazu Božímu, od Boha dělí. A nás od našeho Tvůrce dělí nejen nekonečný rozdíl mezi Stvořitelem a tvorem, ale i různost směřování. Odpovědí na Boží lásku je lidské odmítnutí. Vrátit se k Bohu můžeme jen díky jeho zásahu, díky vtělení, díky Kristově výkupné oběti. Kristus je jediná cesta k Otci. I pro naše prosby. Proto každá naše modlitba končí výslovně či nevýslovně "skrze našeho Pána Ježíše Krista". Jen ve spojení s Kristem, oblečeni v Krista, můžeme Otci přinášet oběti, můžeme jej chválit, můžeme jej prosit. Skutkem víry se vlastně připojuji ke Kristově oběti a mohu v něm předstoupit před Otce. Jsem přijat v jeho jménu, on mi půjčil svou důvěru, svou blízkost k Tomu, jehož prosím. V rovině mezilidské jsou to jen více či méně obrazná vyjádření, v rovině nadpřirozené, v rovině trojičního života, je to skutečnost. Nikdo nezná Syna než Otec a Otce než Syn - a ten, komu to Syn sdělil. Propůjčil-li mi tedy Syn své jméno, přijímá mě Otec jako svého Syna, vyslýchá mé prosby jako prosby svého Syna, přijímá mě ve svém Synu. A jedině tak mohu být vyslyšen. Křesťanství opravdu přichází s nekonečně důvěrným osobním vztahem k Bohu, kterého mohu prosit dokonce jako Otce, ale ne proto, že bych se k němu vyšplhal či ho svými prosbami stáhl k zemi, ale protože on mě v Duchu svatém učinil účastným na životě svého Syna.

Vzájemná důvěra mezi dvěma osobami předpokládá, že se navzájem dobře znají. Vtělení je také tím nejdokonalejším způsobem, jak se nám Bůh dává poznat (Kristus je věrným obrazem Boha). Jeho vyučování, skutky, které konal, modlitby, jejichž účastníky byli i apoštolové - tím vším k nám Bůh mluví o sobě, učí nás tomu, co je jeho vůlí, učí nás, jak a o co prosit. Obracíme se na Otce přece jménem Ježíše, kterého dobře známe z evangelií, a víme tedy, jaká prosba si zaslouží jeho důvěru. Ale Boží láska jde dál. Bůh nám dává svého Ducha, který zkoumá naše nitro a zná nás lépe, než známe my samy sebe. On se v nás modlí a tak činí vůli Synovu vůlí naší. V hluboké, tajemné výměně svobody. Modlíme se tedy k Otci v Ježíšově jménu, jsme-li s ním spojeni v Duchu svatém, vzali-li jsme za svou jeho vůli. Prosba "buď vůle tvá", která by měla být tím nejhlubším pozadím našich prosebných modliteb, je upřímně možná jen skrze toho, který bojoval v Getsemanech a svobodně jako akt nejvyšší lásky nabídl svou vůli Otcovým záměrům.

Zdá se, že na této rovině už to ale nemá téměř co dělat s našimi každodenními koktavými prosbami o zdánlivé "maličkosti". Jenže odevzdanost do Boží vůle prokážeme v našem běžném životě asi daleko spíše právě v drobných banalitách pracovního dne. A každá naše prosba by měla mít tón oné getsemanské, protože s ní se spojujeme, ji si půjčujeme, prosíme-li o Boží vůli: předkládám Ti své prosby, úmysly, abys je využil ve svém plánu, hodí-li se ti.

Budeme-li prosit takto, třeba pro nás nebude takovým pohoršením, když Bůh na naše prosby bude jakoby mlčet.

Problémy s "nevyslyšením" našich proseb
Slíbil nám přece ale splnění každé naší prosby! Přesto nás naše životní zkušenosti často přesvědčují téměř o opaku. Nevyslyšení prosby "spravedlivého" bývá často jedním z nejpalčivějčích problémů naší víry. Ježíšovo "proste - a dostanete" zní často tak paradoxně, že je raději bereme jako jakousi nadsázku, obrazné vyjádření. Život nás přece naučil! Nechme na Bohu, co s námi bude, raději moc nečekejme. Jenže takováto "odevzdanost" se Bohu velice pravděpodobně příliš nezamlouvá. Není to totiž důvěra, ale spíš rezignace, duchovní vlažnost. Ale Bůh po nás chce to nejsilnější zaangažování na věci naší spásy, chce abychom jej milovali celým srdcem, chce, abychom toužili po všem, co můžeme dostat. Není na nás, abychom si z přemíry Boží milosti oddělovali střídmě a cudně vhodnou a zdvořilou část. Máme bez ustání prosit - a máme bez ustání věřit ve vyslyšení našich proseb. Jen máme být připraveni odpověď uslyšet, ne si ji předříkat.

I při té nejlepší vůli si však čas od času připadáme jako ti, kdo mluví a mluví - a odpovědí je jim ticho. Jak to tedy vlastně je s tím slíbeným splněním a vyslyšením?

Předně je potřeba si uvědomit, že máme tendenci všímat si toho, co splněno zdánlivě nebylo. To, co splněno bylo, často pomíjíme jako samozřejmost, popř. to připisujeme jakési "shodě okolností". O vyslyšení některých našich proseb se ani nemůžeme přesvědčit. Ježíš říká, že máme prosit, ne poprosit, tlouci, ne zatlouci. Prosba je proces, během našich modliteb často teprve hledáme jejich směr, otvíráme se možnostem, s nimiž jsme na počátku nepočítali. Prosímeli skutečně, počítejme s tím, že prostorem pro vyslyšení našich proseb je věčnost!

Spravedlivý Tóbit se v těžké osobní situaci (vyhnanství, výsměch okolí, když zachovával Zákon, oslepnutí) modlil v kajícné modlitbě o smrt. Ani na chvilku přitom nezapochyboval o oprávněnosti svého údělu. Boží odpovědí mu bylo uzdravení k životu v plnosti. Těžko předpokládat, že by to Tóbit pokládal za "nevyslyšení" své prosby. Bůh mu dal daleko víc, než vůbec mohl doufat, a právě proto to mohl jednoznačně přijmout jako nezasloužený dar (srov. Tob 3). Buďme si jisti, že budeme-li prosit o hada, pokládajíce jej mylně za chutnou rybu, Bůh nám dá skutečnou rybu (Lk 11, 11). A buďme si jisti i tím, že to poznáme a rybu s radostí a osvobozeni od dílu své zaslepenosti přijmeme.

V Písmu jsou ale i problematičtější případy, než je modlitba Tóbitova. Jedním z nejznámějších příkladů "nesplněné" prosby je prosba apoštola Pavla, aby byl zbaven ostnu, který mu byl dán do těla (srov. 2 Kor 12, 7-11). Odpovědí mu je Pánovo: "Stačí ti moje milost!" Bůh nemlčí, odpovídá na Pavlovu prosbu, slyší ji. A dává apoštolovi světlo, aby pochopil smysl onoho ostnu a mohl jej přijmout. Pavel tuto odpověď nechápal jako nevyslyšení, vždyť hned v následujícím verši ujišťuje Korinťany, že " s radostí přijímá slabosti, příkoří, nouzi, ..." Ne pasivně, ale ve svobodném souhlasu.

Přesto by bylo velkým zjednodušením křesťanství snažit se za každou cenu obhájit tvrzení, že každá prosba je prostě vyslyšena, popř. srozumitelně vysvětlena. Často jsou to právě ty nejúzkostnější a nejspravedlivější prosby, které z lidského hlediska prostě zůstanou "oslyšeny". Prosby o uzdravení nevinných dětí, o odvrácení přírodní katastrofy apod. Tady se dostáváme na samé hranice lidského chápání - a často i za ně. Jsme účastni asi největšího křesťanského mysteria - mysteria utrpení. Veškerá slova tu mohou spíš uškodit. Asi nejhorší možnou reakcí pak je snaha obhájit Boha a přesvědčovat postižené, že vlastně byli vyslyšeni, pouze to zatím nechápou. Bůh od nás chce, abychom v takových situacích byli s trpícími a plačícími, nikoli abychom jim dělali teologické přednášky! Snaha příliš snadno a za každou cenu vysvětlit příčinu utrpení a nevyslyšení spravedlivých proseb by mohla vést k velkému zjednodušení křesťanství na jednoduché poučky a snadné odpovědi. Tváří v tvář složitosti lidského života bychom pak se svou vypreparovanou vírou zbavenou všech nejasností, tajemství a rozporů zůstali právem stát stranou jako nerealističtí podivíni.

Aniž bychom sebeméně chtěli tuto citlivou oblast "řešit", troufáme si říci, že v Písmu máme příklad i jedné takovéto modlitby - prosby, zcela spravedlivé, přednesené zaručeně upřímným tónem člověkem zcela jistě čistým. Máme na mysli Ježíšovu prosbu "Otče, ať mě mine tento kalich". O jejím "vyslyšení" rozjímáme v modlitbě křížové cesty či v bolestném růženci - krev, pot, slzy, rány, výsměch. A kříž.

Kristus dává odpověď na výčitky nespravedlivému Bohu. Není vysvětlení - je Spasitel na kříži. Můžeme oprávněně vykřičet své křivdy a bolesti, můžeme láteřit, můžeme nesouhlasit, ale těžko můžeme pod křížem Bohu vyčítat. A navzdory všemu můžeme a musíme věřit, či spíš prosit o víru. Ona totiž tato Ježíšova prosba z Getseman má své vyslyšení. Jen si je s ním ne vždy spojíme. Konečnou odpovědí Otce nebyl kříž, ale Vzkříšení.

"Bůh nám nikdy neslíbil, že když budeme mít dost víry a budeme se dost modlit, všechny problémy zmizí. Naše modlitby musí být vždy alespoň implicitně přijď království tvé. Vzkříšení našeho Pána neznamená, že náš svět přestal směřovat ke smrti a zkáze, znamená však, že smrt nemá poslední slovo ...Kéž nás (Bůh) osvobodí od nás samých a ze slepoty našich předsudků, aby naše srdce i uprostřed vší bolesti a únavy života mohlo k němu v prosté víře a vděčnosti dospět a přijmout od něj základní dar, kterým je on sám." (Tugwell)

doporučená literatura:
Molinié, M. D.: Odvaha mít strach, Brno, CDK, 1996
Molinié, M. D.: Jákobův zápas, Praha, Zvon, 1996
Tugwell, S.: Modlitba: život s Bohem, Olomouc, Velehrad, 1995
Merton, T.: Žádný člověk není ostrov, Praha, Krystal OP, 1995
Moynihan, A.: Boží přítomnost, Praha, Krystal OP, 1996
Buob, H.: Růst v modlitbě. Cesta obrácení, Praha, Portál 1993

Radost

Bohuslav Reynek

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,
že přece skončí se výsměšná step,
v které, cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak,
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí,
zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží,
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.

Tajemství utrpení

z knihy M.D. Molinié: Odvaha mít strach, CDK Brno 199C

S chvěním tedy přistupme k mysteriu utrpení. Úmyslně říkám k mysteriu utrpení - a ne jenom krátce k utrpení. Dokud ještě dokážeme utrpení čelit, neznáme jeho mysterium, ještě jsme se nedostali do kláštera bolesti. Mysterium začíná ve chvíli, kdy už člověk přestane snášet rány nebo kdy utrpení nabude rozměrů agonie a smrti.

Je to důležité z hlediska bratrské lásky, neboť nikdy nemůžeme jistě vědět, zda někdo je nebo není účasten tohoto mysteria. Avšak je propastný rozdíl mezi filosofií, kterou lze mít před překročením prahu této klauzury, a tím, co z ní zbude potom. I když milujeme Krista z celého svého srdce, naše koncepce života nemůže být v obou případech stejná - ledaže by nás sám Ježíš přitahoval ke kontemplaci kříže. Ti, kdo nejsou účastni mysteria utrpení, si myslí, že utrpení mohou a musí čelit. Kdo účastni jsou, dobře vědí, že nic nezmohou: všechna naše slova tedy budou z rodu útěch Jobových přátel. Dávejte na to pozor: o druhých není snadné soudit a člověk na to nemá právo.
...Když cítíme, že někdo, byť je zjevně vinen, už je ponořen do tohoto mysteria a že bychom mu měli neprojevovat útrpnost (protože ta většinou není k ničemu), můžeme udělat jedno: v nitru se sklonit před tajemstvím jeho utrpení, které ho přesahuje a není už z našeho světa

S takovým postojem snáze nepřehlédneme ty drobnosti, které dělat lze. Prostý úsměv, pohled, který by říkal: "Ano, já vím"- mysterium utrpení je mysteriem opuštěné bytosti... S bratrskou láskou je to stejné jako s ostatním: není z tohoto světa a ti, kdo jsou z tohoto světa, ji nemohou opravdově uskutečňovat.
...Naše utrpení by se dala rozdělit na ta, v nichž předjímáme či sdílíme psychologii pekla, psychologii očistce a psychologii nebe. Propasti je oddělují.

To, co by se dalo nazvat utrpeními z nebes, jsou utrpení kříže. Sám Kristus byl v agonii pln nebeské radosti: v jeho osobě byla přece ukřižována Boží láska. a k podstatě této lásky patří radost, blaženost, nekonečná sladkost. Utrpení z nebes nikdy neproniknou až do nejvnitřnější oblasti duše, tam, kde vládne pokoj Boží. Ta ale proto není před utrpením chráněna: je jednoduše nad ním... jako Bůh sám.

To však neznamená, že by Kristus trpěl méně. Trpěl naopak více, neboť podstupoval boj mezi Boži mírností a temnotami pekla: tím je ve svém základě jeho kříž. Utrpení je duchovní tajemství, stupňuje se s citlivostí: čím více blaženosti Kristus prožíval, tím více trpěl, neboť v srdci zakoušel neštěstí lidí, kteří takovou lásku odmítají.

Stát se modlitbou

David Pancza

Základním pilířem duchovní- ho života je modlitba. Skutečný křesťanský život není možný bez modlitby. Proč je modlitba tak důležitá? Jak mnoho je třeba se modlit?

Člověk je stvořen pro Boha
Víme, že člověk je stvořený pro hluboký vztah s Bohem a smyslem jeho života je sbližovat se s ním, učit se ho co nejvíce milovat. Potřebuje jeho lásku a starostlivou přítomnost pro svoji normální existenci. Život bez Boha je dnes sice většinový, ale není to přirozený stav člověka. Potřebujeme Boha tak, jako dítě potřebuje své rodiče, trpíme bez něho, jako trpí opuštěné dítě, které často ani neumí pojmenovat, co mu chybí. Psychologie, ale i zdravý rozum nám říkají, že kvalitní, hluboký vztah vyžaduje společně strávený čas, kdy si dva jsou navzájem k dispozici, a společné zkušenosti. Nutnou podmínkou pro dobrý vztah s Bohem je tedy mít na něho dostatek času a mnoho věcí dělat společně. Podle toho, kolik času máme pro Boha, můžeme posoudit úroveň našeho vztahu s ním. Je dnes módou modlit se ráno i večer třicetivteřinové expresní modlitby, kterými splníme svoji "povinnost" vůči němu, aby neřekl. Tak ale žádný hlubší vztah nevznikne. Mezi blízkými přáteli je normální, že si sednou "na pokec" a vydrží někdy hodinu i víc. A je to správné. Mají-li činnost, kterou mohou dělat společně, rádi toho využijí. Bůh má být naším nejbližším přítelem. Možná mnozí cítíme, že si s Bohem nejsme dost blízcí, že náš vztah s ním není natolik přátelský, aby nás přitahovala vidina společně stráveného času. Z toho ale není jiné východisko než právě věnovat mu čas, abychom se sblížili.

O světcích můžeme říci, že byli a jsou důvěrnými přáteli Boha, a k této blízkosti dospěli právě tím, že se velmi modlili. Každý z nás může a má být světcem. Máme přikázání milovat Boha celým srdcem, myslí i duší. Jak můžeme milovat bez modlitby? Proto mysl i srdce musí být vždy otevřené k modlitbě. Koho miluješ, na toho chceš myslet, o něm chceš hovořit, s ním chceš být. Kdo mluví proti modlitbě, ještě nezakusil, jak dobrý je Pán, a jak velmi nás má rád (sv. Silván).

Hlad duše
Duch svatý je "duší" duše. Jako tělo potřebuje potravu, tekutiny, vzduch, pohyb apod., duše člověka potřebuje Ducha svatého. On je vzduchem pro duši a modlitba je dýcháním duše. Kdo se málo modlí, je jako přidušený, kdo se nemodlí vůbec, je v bezvědomí či klinické smrti. Podobá se Šípkové Růžence, která sama nedokáže vstát a potřebuje prince, aby ji probudil. Na rozdíl od těla nedokáže duše člověka tak jasně žádat to, co jí chybí, a tak často přijde zkrátka. Když se ale probudí, dává pocítit hlad po Bohu. Duch svatý patří k člověku a modlitba je tím prostorem, kde ho Duch Boží naplňuje svým životem.

Je dobré číst knihy, ale ještě lepší je modlit se. Kdo se nemodlí nebo čte špatné knihy, trestá se hladem duše, neboť její potrava a uspokojení je v Bohu (sv. Silván).

Život podle evangelia je nad lidské síly. Počítá se v něm s člověkem plným Boha, s Bohem, který je sílou člověka a který společně s člověkem a v něm koná to, co přikazuje. Bez modlitby jsme od Boha odříznutí a ponechaní sami sobě, chybí nám jeho síla. Celý křesťan- ský způsob života je potom nepoužitelný. Podobáme se tedy člověku, který má mercedes, ale nemá benzín a odmítá si ho koupit. Je to krásné auto, ale nepoužitelné.

Prostor pro uskutečňování Boží vůle
Život nemá být slepou náhodou, ale uskutečněním Božích plánů v našem životě. Boží vůle se neděje automaticky, je nutné přiložit ruku k dílu a modlitbou vpustit Boha, aby přiložil svou. Modlitba je prostor, ve kterém může Bůh jednat. Kdo se modlí, je obdařen nadhledem, citem pro realitu, Božím vedením, silou, svobodou a moudrostí. Náhoda už neexistuje.

Modlitba je tím poutem, které nás spojuje s Bohem, je vyjádřením našeho vztahu s ním, ba dokonce můžeme říci, že ona sama je tím vztahem. Proto modlitba není ani tak činnost jako spíše stav člověka, stav jeho otevření se vůči Bohu. Písmo svaté a tradice církve nás vyzývají k ustavičné modlitbě, k modlitbě bez přestání. To neznamená celý den stát v chrámu a konat modlitby (i když Bůh může někoho povolat i k takovému způsobu), ale jednoduše se stát modlitbou, být ve stavu ustavičného otevření se Bohu. Modlitba znamená přebývat s Bohem ve svém srdci, a to je normální, přirozený stav člověka.

Zkušenosti ukazují, že když člověk věnuje dostatek času "čisté" modlitbě (kdy se věnuje jen Bohu), tato modlitba přeroste do modlit- by ustavičné. Můžeme to přirovnat k ohni, do kterého je třeba občas přikládat, ale v mezičase hoří sám. Stejně se to podobá jízdě na kole po rovině: člověk se musí rozjet a potom chvíli pokračuje setrvačností. Když ztratí rychlost, musí opět šlápnout do pedálů.

Modlitba je touha po Bohu, říká sv. Augustin. Ustavičná modlitba se rodí z lásky. Kdo miluje Boha, může se modlit ve dne i noci, neboť tomu nepřekáží žádná práce (sv. Silván).

Čas pro Boha
Mnozí lidé mají ve zvyku pravidelně a často se obracet k Bohu krátkými modlitbami po celý den. Je to správné. Ale je chybou, pokud si člověk myslí, že vystačí jen s takovou modlitbou. Je třeba si alespoň jednou za den najít delší čas, ve kterém se člověk dostane více do hloubky a pořádně se "rozběhne", "rozhoří" a naladí. Potom může celý den udržovat tento oheň krátkými modlitbami. Pokud ale nehoří, krátkými modlitbami ho nezapálíme. Jestliže zjistíme, že nám modlitba jde těžko, že jsme kdesi mimo, je načase dát si "intenzivní hodinku".

Bůh nás stvořil proto, abychom byli proměněni v Krista, aby v nás všechno bylo naplněné a proniknuté Bohem. Tak jako slanina dostává vůni a chuť dýmu tím, že v něm stráví určitý čas, tak člověk dostává "vůni a chuť" Boha tak, že stráví dostatek času s ním a v něm. Železo se roztaví tak, že ho položí do ohně a tam je potud, dokud nezčervená. Podobně člověk postupně získává "oheň" božské přítomnosti tak, že setrvává v modlitbě.

Naším úkolem je nejen žít s Bohem, ale přivádět k němu další lidi. Na obrácení člověka nestačí argumenty a logická schémata. To, co mění postoj člověka, je setkání s živým Bohem. Živý Bůh je přítomný v tom, kdo se modlí, a v jeho životě, a proto jeho slova budou mít větší účinek než slova prázdného mudrce.

Kde vzít čas?
Jistě někdo namítne, že nemá čas na modlitbu. Kde vzít čas, když den je tak plný? V první řadě je třeba pořádně prozkoumat, čemu všemu věnujeme čas a co je smyslem a cílem našeho života. Je třeba si ujasnit pořadí hodnot a vzdát se méně důležitých věcí ve prospěch toho nejdůležitějšího. Často je to těžké, člověk toho chce tolik stihnout, ale počátkem moudrosti je smíření se s tím, že na tomto světě ani zdaleka nestihneme všechno, co bychom rádi stihli. A byla by škoda přijít kvůli tomu o to nejpodstatnější. Je ale zvláštní, že často si na nedostatek času pro Boha stěžují lidé, kteří pravidelně prosedí celé hodiny u televize, přečtou denně troje noviny nebo studují tři školy naráz. Je to především otázka chtění. Den má dvacet čtyři hodin, a desetinu dne věnovat tomu, kdo je mým Bohem, není přehnané, je-li Bůh opravdu tím prvním v mém životě.

Za druhé je třeba si uvědomit, že modlitba podstatně ovlivní můj život, vnese do něj pořádek, dovolí Bohu, aby řídil můj život. Proto nejlepším způsobem, jak získat čas, je začít se modlit. Dám-li přednostně čas Bohu, on mi s ostatním pomůže. Slovy fyziky je možné říci, že moje snaha bude mít mnohem větší účinnost při stejném množství vynaložené energie. Je nesmysl odkládat modlitbu až nakonec, kdy splním všechny povinnosti a pracovní plány. S velkou pravděpodobností mi čas nezůstane. Například: jistě víme, že naučit se nějaké téma do školy se dá za hodinu, ale také za pět, když mi to nemyslí. Spánek po dobré modlitbě je hlubší a klidnější, a světci dokonce tvrdí, že čím se člověk lépe a více modlí, tím méně spánku potřebuje.

Máme se do modlitby nutit?
Další námitka zní, má-li smysl se do modlitby nutit, když se člověku nechce a nemá na to chuť, nebo má-li smysl modlitbu předepisovat jako povinnost, když má být svobodným vztahem. Modlitba v žádném případě není povinnost, ale naše výsada. To není žádná samozřejmost, že smíme být v přítomnosti Nejvyššího, svého Stvořitele, Pána veškerenstva. Je nerozumné toho nevyužívat.

Ale mluvit o úplné volnosti v modlitbě je totéž jako mluvit o svobodě v dýchání. Nikdo nás nenutí dýchat, ale zkuste přestat... Jeden mnich si stěžoval svému duchovnímu vůdci, že se mu nechce modlit, nemá motivaci, jde to těžko a už ho to nebaví, a vůbec, že se modlit neumí. Stařec ho beze slova vzal k řece, ponořil ho do vody a držel pod hladinou. Když mu došel dech, chtěl se vynořit, ale stařec ho pevně držel. Lekl se a zoufale sebou začal zmítat, až se nakonec osvobodil. Obořil se na starce: Tys mě chtěl utopit! Ten ale odpověděl: Vůbec ne, jen jsem ti chtěl dát poučení. Až pochopíš, že ti jde o život, budeš se umět modlit.

Často modlitba skutečně půjde těžce, nedokážeme se soustředit. To nevadí, nejde o zářné výkony a nebeské pocity, ale o to, abychom byli s Bohem tak, jak umíme. Sv. Theofan Zatvornik říká: Jestliže se snažíš upřít srdce a mysl k Bohu, už to je modlitba, i když nic necítíš. Je důležité nezkracovat čas modlitby, když jde těžce, ani se nevzdávat snažení; právě tehdy, když se namáháme a bojujeme, je modlitba nejúčinnější a nejvíc se v ní měníme. Někdy ale stačí jen změnit způsob modlitby, nechuť k modlitbě, kterou cítíme, je často jen nechutí k nějaké formě, a ne nechutí k setkání s Bohem.

Kdo se modlí jen tak, ze zvyku, nezažívá žádné změny. Kdo se modlí se snahou, zažije mnoho změn, bojů s nepřítelem i se sebou samým, s vášněmi, lidmi, a v tom všem je třeba být statečný (sv. Silván). Modlitba je jakoby elektrárnou člověka, a je jasné, že na ní bude ďábel útočit na prvním místě. Problémy v modlitbě jsou známkou pokroku, známkou toho, že se s námi děje něco, co se Zlému nelíbí. Bylo by dětinskou naivitou nechat se v nejlepším odradit.

Řád a pravidelnost
Hlavně na začátku je přímo nevyhnutelné stanovit si pevný režim modlitby, určit si časy, kdy a jak dlouho se budeme modlit. Je to zákon, který nás postupně vychovává ke svobodě, pomůže nám překonat naši počáteční lenost a nechuť, a především nás naučí nemodlit se podle nálady, ale podle skutečné potřeby. Později, když se člověk rozběhne a modlitba se mu stane samozřejmostí, nebude potřebovat takový "bič na sebe". Duše, jež miluje Pána, se nemůže nemodlit, neboť je k němu přitahována milostí, kterou poznala v modlitbě (sv. Silván). Chce-li se člověk naučit nějaký jazyk, je samozřejmé, že se mu musí pravidelně věnovat, chce-li hrát na nějaký nástroj, stačí pár dní výpadku v cvičení a ztratí kondici. Není nic zvláštního na tom, že si i modlitba žádá pravidelnost.

Zvláštní kapitolou je postoj těla. Důležitý je stav srdce a ne poloha těla, ale právě ta může výrazně pomoci srdci zaujmout správný postoj. Tělo samo o sobě může být naším vyjadřovacím prostředkem podobně jako slova. Tělem můžeme vyjádřit mnohé věci, které se nevejdou do slov. Tělo je naší součástí a pro plnost v modlitbě je třeba zapojit i je. Sv. Silván s oblibou vzpomínal na svého přítele, že při modlitbě bylo na celém jeho těle vidět, jak se celý pohroužil do Boha. Někdy právě polohou těla můžeme způsobit nebo zabránit usnutí během modlitby. Zejména ráno, kdy je těžké se probrat, je naivní si myslet, že je možné modlit se vleže.

Modlitba osobní a liturgická
Modlitba potřebuje dva rozměry. První je moje spontánnost, kte- rou vyjadřuji to, co je ve mně, vlastními slovy, jsem s Bohem takový, jaký jsem. Moje slova jsou odrazem mého stavu, jsou něčím mým vlastním, co dávám Bohu. Sv. Theofan Zatvornik v dopisech důraz- ně a často povzbuzuje své duchovní děti k modlitbě vlastními slovy. Spontánní modlitba je též odrazem skutečností, které právě prožívám. Je důležité pohotově reagovat na situaci dialogem s Pánem. Je to základ realistického života.

Druhým rozměrem je čtení Písma svatého a společných modliteb církve (liturgické modlitby, žalmy a pod.), kde jsou slova Boží formou, která mě ztvárňuje. Já se stávám odrazem slov, která říkám, to, co je ve mně, se nyní přizpůsobuje slovům. Tak je modlitba živená pravdou a nestojí jen na pocitech. Nevím-li, jak se modlit, a nemám Bohu co říci, je třeba vzít do rukou jeho Slovo. Tehdy on začíná rozhovor, on přebírá iniciativu a mně stačí odpovídat. Jestliže se tvoje srdce nedokáže modlit, čti ústy modlitbu a svou mysl zamkni do slov modlitby. Časem ti Pán dá modlitbu srdce. (sv. Silván)

Tyto dva rozměry dávají modlitebnímu životu rytmus, je důležitá rovnováha obou.

Katechismus katolické církve výslovně říká, že není křesťanství bez modlitby. Boj o svatost začíná bojem o modlitbu, o pravidelnost a vytrvalost v ní. Chceme-li být dobrými křesťany, musíme se rozhodnout hodně se modlit.

Na druhé straně, kdo se nesnaží žít podle evangelia, nebude se ani umět modlit. Snaha žít tak, jak se líbí Pánu, pomáhá modlitební- mu životu. Kdo je Pánu ve všem poslušný, tomu sám Pán daruje modlitbu. (sv. Silván)

ze slovenštiny přeložil Martin Rosenbaum

Svátost pomazání nemocných

Metoděj Kočí OP

Pomazání nemocných je dnes u většiny křesťanů obestřeno jakýmsi strachem. Snad proto, že svátost, která byla Kristem ustanovena proto, aby posilovala ne- mocné v jejich zápase, pomáhala jim snášet utrpení s trpělivostí a křestanskou statečností, byla postupem času stále více udělována teprve umírajícím. Tak se stalo, že se pro tuto svátost časem vžil spíše název "poslední pomazání". Věřící nabyli přesvědčení, že po přijetí svátosti už nutně musí zemřít. Že zde dochází k rozporu, je zřejmé, když si uvědomíme podstatu svátosti nemocných.

Jděte a uzdravujte nemocné
Když Pán poslal své učedníky na "zkušební" misijní cestu, dal jim pokyn: "Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte." (Mt 10, 7-8). Evangelista Marek konstatuje, že "Vyšli a volali k pokání; vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je." (Mk 6, 12- 13). Právě u svatého Marka se už zřejmě v textu odráží praxe církve udílet svátost nemocných mazáním olejem a modlitbou kněze. Zřejmý odkaz na slavení svátosti nemocných v prvotní církvi nacházíme v listu svatého Jakuba. V jeho páté kapitole čteme: "Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Pánu! Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno" (Jak 5, 13-15).

Svátost nemocných je jednou ze sedmi svátostí ustanovených Kristem
Olivový olej se velmi často používal jako obklad pro tišení bolesti. Pán Ježíš, který sám uzdravoval nemocné, chce dál působit ve své církvi a tak zvolil právě olej, aby ustanovil svátost, ve které nabízí nemocným posilu a uzdravení. Svátost nemocných byla dosvědčena svatým Jakubem. Protože jeho pokyn v závěru listu neobsahuje žádný detailní návod, jak svátost udělovat, můžeme v něm spíše vidět připomínku již známé možnosti slavit tuto svátost.

Není to magie
Svátost nemocných, jak ji Kristus ustanovil, je určena především k tomu, aby těžce nemocného posilovala a dodávala mu důvěry v Pána a v moc jeho spasitelného utrpení. Stejně jako ostatní svátosti, i pomazání nemocných čerpá svou moc z Kristovy oběti. Proto je také nejvhodnějším rámcem pro její slavení eucharistická hostina. Nejedná se o žádnou magickou praktiku. Připomeňme si, že Pán hovoří o daru, který apoštolové dostali zadarmo. Když na své misijní cestě Palestinou konali podobné zázraky jako on, nedělali je z vlastní moci, ale z moci, kterou jim Pán propůjčil. Když se potom vrátili a vypravovali, jak se jim dařilo, Kristus jistě věděl. Vždyť to jeho Duch rukama apoštolů uzdravoval nemocné a vyháněl zlé duchy.

Odpuštění hříchů
Z toho, co u svatého Jakuba čteme, vidíme, že svátost nemocných také působí odpuštění hříchů. Rozdělení hříchu na těžký a lehký je ale až výsledkem pozdějšího vývoje terminologie a v pravém slova smyslu lze za hřích označit právě hřích těžký. Proto si můžeme být jisti, že svátost nemocných působí odpuštění těžkých hříchů. Ne- mocnému zůstává sice povinnost se po nabytí zdraví z těžkých hříchů vyzpovídat, ale toto vyznání je jen jakýmsi potvrzením již obdrženého Božího odpuštění. Podobně, jako svátost křtu, biřmování a eucharistie nazýváme svátostmi uvedení do křesťanského života, jsou svátost pokání, svátost nemocných a eucharistie, kterou umírající přijímá jako poslední pokrm na cestu, viatikum, svátostmi, které připravují na věčnou vlast, svátostmi, které uzavírají pozemské putování. Z účinku svátosti nemocných, odpuštění hříchů, vidíme její spojitost se svátostí pokání, jejímž je jakýmsi doplňkem, podobně jako biřmování je jakýmsi dovršením křtu. Zároveň, protože svátost nemocných je určena pro vážně nemocné, kteří se mohou, ale nemusí ze své ne- moci uzdravit, působí tato svátost také odpuštění časných trestů za hříchy. Tohoto odpuštění trestů dochází nemocný v závislosti na své disponovanosti k Boží lásce. Znamená to, že pokud člověk po přijetí svátosti nemocných přesto nemoci podlehne, může bezprostředně dosáhnout nebeské blaženosti.

Jednotlivé účinky svátosti
Vzpomeňme si na scénu, kdy před Krista, obklopeného množstvím lidí, spustili na nosítkách otvorem ve střeše domu ochrnutého člověka. Kristova první slova byla: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." (Mk 2, 5). Teprve na potvrzení své moci odpouštět hříchy uzdravil ochrnutého také z jeho nemoci. Vidíme zde pořadí důležitosti hodnot. Nejdůležitější je odpuštění hříchů. Hřích jako nemoc duše je příčinou veškerého, i fyzického zla ve světě, tedy také nemoci. Hřích je příčinou smrti. Uzdravením od hříchu je uvolněna cesta k celkové- mu zdraví člověka. Tak ve svátosti pomazání nemocných je hlavním účinkem zvláštní dar Ducha svatého. Milost útěchy, pokoje a odvahy. Tato síla, která pomáhá nemocnému, aby se přidružil k utrpení Kristovu, ho chce přivést k uzdravení duše, ale i těla, pokud to prospěje k jeho spáse. Člověk, který je Pánem v této svátosti posilněn a pozve- dán, se otvírá jeho přítomnosti a ta působí odpuštění všech hříchů a přiměřeně dispozici člověka i odpuštění časných trestů za ně. Tak je nemocný posvěcen Kristovou přítomností a jeho utrpení se stává účastí na Ježíšově vykupitelském díle a přináší ovoce vykoupení pro církev. Církev se přimlouvá za zlepšení stavu nemocného a nemocný ze své strany přispívá k posvěcení církve a k dobru celého světa. Tato svátost také připravuje člověka na přechod z tohoto světa, na nelehkou chvíli posledního a rozhodujícího zápasu. Pomazání nemocných dovršuje pomazání, kterých se nám dostalo při křtu a biřmování.

Jak se svátost nemocných uděluje
Podle současných směrnic se svátost nemocných má udílet všem vážně nemocným. Pokud se po zlepšení stavu nemoc znovu zhorší, nebo se k ní přidruží nějaká další, může být svátost udělena znovu. Za vážnou nemoc se pokládá také pokročilý věk. Doporučuje se přijmout svátost nemocných před vážnou operací. Svátost pomazání nemocných nemůže být, stejně jako žádná jiná svátost, udělena mrtvému člověku. Pokud je to možné, předchází pomazání nemocných slavení svátosti smíření a nakonec je věřícímu podáno tělo Páně. Svátost nemocných se má udílet ve společenství věřících, ať už při slavení eucharistie, nebo třeba v kruhu rodiny. Udílí se pomazáním nemocného člověka na čele a na rukou posvěceným olivovým, nebo jiným rostlinným olejem, přičemž kněz nebo biskup říká: "Skrze toto svaté pomazání ať tě Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní." Vzhledem k tomu, že i svá- tost nemocných odpouští hříchy, nemůže ji udělovat jáhen, protože moc odpouštět hříchy má pouze biskup a kněz. Olej k udílení svátosti nemocných světí biskup spolu s olejem katechumenů a s křižmem při mši svaté na Zelený čtvrtek. Olej nemocných však může v nouzi posvětit i kněz, který svátost udílí.

Cena křesťansky snášeného utrpení
V současné době, kdy se tolik diskutuje o eutanasii, o takzvaném "ulehčení" těžce trpícím nemocným, může být pochopení svátosti ne- mocných klíčem k pochopení ceny utrpení, které člověk nese se svým Mistrem, s tím, který za nás obětoval svůj život ve velkých bolestech na kříži. Nezapomeňme na slova, která slyšel onen lotr, trpící podobným způsobem poblíž: "Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23, 43). Svatý Pavel v listě Kolosanům píše: "Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev." (Kol 1, 24). Jsou to slova křesťanské víry a radosti. Stejně jako ostatní svátosti, také svátost nemocných nám byla dána proto, abychom se radovali z Kristovy pozornosti a z jeho lásky. Neměli bychom se tedy této svátosti bát a měli bychom sebe i druhé vést k jejímu včasnému přijetí.

Literatura:
Katechismus katolické církve, par. 1499 - 1532

Latinský zpěv o Kristově kříži

Evžen Kindler

Mnozí lidé angažovaní v liturgické obnově vyslovují často dvě přání. Na jedné straně chtějí liturgii oprostit od všeho, co nevypadá upřímně, a na druhé straně chtějí, aby se jednota shromážděných projevovala při liturgii i navenek. Každý z nás je jiný, co pro jednoho může být upřímným projevem, může být vzdáleno mentalitě druhého, a tak - aby se nikdo necítil nucen projevit se neupřímně - je kýženým výsledkem bezvýrazné setkání, svou formou připomínající těm starším např. výroční schůze závodních organizací ROH. Zmíněná dvě přání zanedbávají fakt, že vnější forma liturgie nemá být jen vyjádřením našeho vztahu k ní, ale mimo jiné může věřící také inspirovat, vést k hlubšímu vztahu k tomu, proč na shromáždění jsou. Umělecká forma hraje v tomto ohledu význačnou roli: zanechává v nás stopy úměrně cenné dle vlastní duchovní i umělecké úrovně; nejvyšší umělecká díla - např. gotické katedrály nebo gregoriánský chorál - dokáží dokonce nepochopitelnou věc, totiž kladně působit i na toho, kdo je vědomě odmítá.

V září je svátek Povýšení sv. Kříže. Vliv výše zmíněného vnějšího projevu na obohacování účastníků liturgického shromáždění musíme mít na zřeteli i při našem vztahu ke Kristově utrpení a kříži. To je v latinské hudební tradici naší země většinou spojováno se smutkem a tragédií, výjimky mohou naznačovat např. takové lidové písně jako Svatý kříži, Tebe ctíme, v nichž téměř vítězně jásáme nad tím, co nám Kristovo utrpení dalo. Existují však ještě nějaké další podněty, které bychom mohli pochopit i my mnozí, kdo nejsme schopni hlubokého mystického vytržení?

Lze uvést jeden příklad, ale nejprve mi dovolte osobní vzpomínku. V roce 1970 jsem navštívil na Velký pátek byzantský katolický klášter v Grottaferratě u Říma a sledoval tamní liturgii, při níž mniši kláštera i věřící z okolí zpívali nedávno znovuobjevené středověké byzantské zpěvy. Při procesí okolo Božího hrobu zpívali hlasitě cosi, co neznělo ani smutečně, ani tragicky, ani triumfálně, ale probouzelo to ve mně představu, že ti zpívající se chovají k symbolu umučeného Krista tak, jako reaguje ten, kdo byl někým neočekávaně obdarován a nyní je tak překvapen, že to téměř odmítá, neboť si uvědomuje, že toho nebyl hoden. Představte si, že svému známému (nebo i někomu neznámému) naznačíte, že máte v něčem nějakou potíž, naznačíte to jen mimochodem, aniž byste od něho čekali pomoc, a on se vám za chvíli objeví s pomocí, kterou získal s vypětím všech svých sil a s velkým sebezapřením. Středoevropan by se nejspíš cítil zahanben, ale představte si ještě, že jste černovlasý opálený příslušník nějakého temperamentního středomořského národa: budete asi reagovat slovy jako "Ne, to nemohu přijmout, to mě ve ani snu nenapadlo, že tolik pro mne uděláte, to je hrůza, co jste kvůli mně prožil," a tak podobně. A cosi takového jako by Kristu vyjadřovali tam v Grottaferratě svým zpěvem. A protože zpívali skladby byzantské, lze usoudit, že podobný vztah ke Kristovu kříži vyjadřovali i středověcí Řekové.

První můj pocit byla radost z toho, jak mě byzantská hudba obohatila. Ale pak se ve mně ozvala stará láska ke gregoriánskému chorálu a říkal jsem si, že by to nebyl on, kdyby v něm neexistovala alespoň jedna skladba vyjadřující něco podobného tomu z Grottaferraty. Hledal jsem a nalezl jsem, dokonce dvě skladby. Uveďme zde jednu z nich. Pamatuji se, jak se zpívala na Velký pátek, když věřící uctívali odhalený kříž, a zpívala se do jisté míry rutinně, totiž s podvědomou snahou vyjádřit spíš smutek než nesmírnou vděčnost.

V červnovém čísle našeho časopisu jsme se zmínili, že hudba často vyjádří cosi, pro co je každé slovo vulgární. To platí i pro tento latinský zpěv. A tak ho zde nebudeme rozebírat, jen jsme podložili každé latinské slovo jeho textu českým ekvivalentem, aby byla souvislost melodie a~významu slov pochopitelná bez znalostí latiny. Doporučujeme čtenářům, aby se snažili skladbu sami zazpívat, a až poněkud pochopí její hudební obsah, aby vyjádřili Kristu vděk tím, že ji zazpívají před křížem, ať už doma nahlas, nebo v kostele v duchu, nebo dokonce v kostele ve skupině nahlas.

Součástí časopisového vydání je i notový záznam.

Oprava
V čísle 7-8 vznikla při přepisování not chyba: půlová nota na druhou slabiku -jem druhého slova nemá být D, nýbrž o tercii nižší H. Omlouváme se čtenářům, zejména těm, kteří si zpěv Tebe pojem budou nyní muset přezpívat trochu jinak.

Budete mými svědky...

Mučednictví jako radikální forma svědectví

Vladimír Slámečka

Slyšíme-li o mučednické smrti, může to v nás vyvolat celou sérii smíšených pocitů: obdiv - jak to jen mohli dokázat?, strach - snad po mně nebude Bůh chtít něco takového!, nesouhlas - jak může někdo obětovat život za hodnoty nesrovnatelně nižší, jako je třeba panenství?, odpor - vždyť je to fanatismus! A jak se vyrovnat se skutečností, že někteří světci po mučednictví dokonce toužili? Tyto a podobné námitky mizí tou měrou, jakou se vedení našeho života ujímá Duch svatý. Nakonec by měly všechny naše pocity a přání být převedeny na společného jmenovatele - Pane, ne má, ale tvá vůle se staň. Jenom v takovém stavu duše se dá pochopit či podstoupit mučednictví.

Mučedník - svědek Kristův
Českým slovem mučedník je tradičně překládáno řecké slovo martys. Podíváme-li se však do slovníku klasické řečtiny, nalezneme uvedené slovo přeložené do češtiny jako svědek či důkaz v tom nejobecnějším slova smyslu. Autoři novozákonních textů přejali toto označení z profánní řečtiny pro ty, kteří svědčili o své víře v Krista. "Ale jméno martyrů si společenství bratří ...uvyklo vyhrazovat jen těm, kteří vy- dali svědectví ...prolitím své krve" (Origenes: Komentář k Janovi 2, 34) Budeme-li se tedy dále zabývat fenoménem mučednictví v živo- tě církve, budeme vlastně rozjímat o svědectví víry, ke kterému Bůh volá každého z nás. A on také nejlépe ví, jaký způsob svědectví je pro nás a pro naše okolí nejvhodnější. Jestli to bude svědectví ve své nejradikálnější podobě - mučednická smrt, nebo naopak mučednictví dlouhého života v bolesti, nebo radostný život naplněný láskou a službou, to si neurčujeme sami. Všechny formy svědectví mají to nejpodstatnější společné: svědčí o jiném žebříčku hodnot, než na jaký je svět zvyklý. Dávají tušit, že existuje něco, pro svědka velmi reálného, ve srovnání s čím blednou nejen hodnoty, jako je bohatství, sláva, čest, ale i hodnota samotného života. To něco je život v Boží blízkosti, ten Někdo, o kterém svědčí, je Bůh.

Kristus - jediný svědek Otcův
Pán Ježíš přišel na tento svět proto, aby svým životem, utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním vydal svědectví Pravdě (srv. Jan 18, 37), aby zjevil pravdu o svém Otci. Představy starozákonního člověka o Bohu byly často zkreslené a příliš lidské, proto přichází Ježíš jako věrný obraz svého a našeho Otce. Každý okamžik Kristova života byl jednoznačným svědectvím o Otci, poněvadž byl projevem jeho vůle (srv. Mt 26, 39b).

Avšak zcela ojedinělým způsobem působí závěr Kristova pozemského putování, oběť kříže, ve které vydal nejpřesvědčivější svědectví o Otcově lásce k člověku. Ukázal nám, že jeho Otec, tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. Jestliže byl Ježíš po celý svůj život skutečným svědkem Otcovým, pak se v těchto okamžicích stává svědkem par excellence.

Když se zmrtvýchvstalý Pán vrací k svému Otci, dává svým učedníkům podíl na své svědecké funkci: Budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1, 8).

Pánova výzva ke svědectví se v jeho církvi pomalu, ale jistě začíná uskutečňovat. Sám Pavel zanedlouho položí svoji hlavu na špalek, aby potvrdil to, čemu v najatém římském bytě bez bázně a bez překážek vyučoval, a nebude sám. I ostatní apoštolové, první svědkové Vzkříšeného, půjdou v jeho síle a moci vstříc mučednické smrti. Řím, zachvácený plameny Neronova požáru, dá už brzo příležitost desítkám křesťanů, aby svoje svědectví jako jedni z prvních dovršili prolitím krve. A tak jsou už počátky šíření církve nerozlučně spjaty s mučednic- tvím. Čím více je Pánova vinice kropena krví mučedníků, tím hojnější přináší plody. Amen, amen, pravím vám: jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek (Jan 12, 24).

Mučednictví jako účast na spáse světa
S mučednictvím jako výrazem radikální věrnosti Hospodinu se setkáváme už ve starozákonní době. I tady nalezneme řadu vynikají- cích svědků, kteří svoji věrnost víře otců zpečetili vlastní krví (vzpomeňme na proroka Jeremiáše nebo na mučedníky v době makabejské). V církvi ale nabývá mučednictví nového smyslu, který vyjádřil sám Ježíš, když vyzýval k následování a spolupráci na díle spásy. (Slovník biblické teologie)

Kristus přišel, aby dal svůj život jako výkupné za všechny (Mt 20, 28). Ale proč mají umírat jeho učedníci, když jediná pravá oběť je už obětována a spása světa je dokonána? Jak chápat onu účast člověka na Kristově vykupitelské smrti?

Náš pravý velikonoční beránek, Kristus, je už obětován. (1Kor 5, 7) Tato oběť je stále přítomná v jeho mystickém těle - církvi. Můžeme v tuto chvíli myslet samozřejmě na eucharistii, svátostné zpřítomnění krvavé oběti kříže. Ale můžeme myslet i na zástupy mučedníků, kteří v dějinách církve doplňovali to, co zbývá vytrpět na jejich těle do plné míry Kristových útrap. Tajemným způsobem v útrapách a bolestech všech mučedníků trpí Kristus. Tady je ten podstatný rozdíl mezi mučednictvím starozákonním a novozákonním. Mučedník Kristův přijímá své utrpení jako možnost spolupráce na vykupitelském díle Kristově, jako šanci mít podíl na spáse světa. Právem přikládali první křesťané obrovskou hodnotu mučednickému svědectví a spoléhali se na přímluvu svých bratří mučedníků v nebi. Prvními světci církve byli mučedníci a teprve později vyznavači.

Mučednictví jako radikální forma spoluúčasti na Kristově vykupitelské smrti bylo také od počátku považované co do účinku rovnocenné křtu. Proto oslavuje církev mnoho mučedníků, kteří byli jen katechumeni a často třeba i děti, a přesto dosáhli tak velkého vítězství. V římském martyrologiu nalezneme cenná svědectví o odvaze těchto prvních učedníků církve i o nelidských mučeních, která museli podstoupit.

Nadpřirozená síla
Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt za spásu světa, a následuje ho v prolití krve. (GS 42) Kristus je tedy dokonalým vzorem křesťanského mučedníka a v jeho odevzdanosti do Otcovy vůle lze rozpoznat několik základních momentů, které budou provázet i jeho svědky.

Je to především síla Otcova, kterou si Kristus vyprošuje v úzkostech, dále trpělivost a především nevinnost Kristova (mučedníkem jistě není ten, kdo je popraven pro nějaký zločin) a v neposlední řadě odpuštění mučitelům. Vzpomeňme třeba na sv. Václava, jak v oka- mžiku smrti odpouští svému vrahu a bratru zároveň, Boleslavovi. To jsou ty momenty, které nám na mučednictví připadají až neuvěřitelné, které nás povzbuzují, ale také někdy pobuřují, především když odhalují naši vlastní malost. Kde se ta síla ve slabých lidech bere?

Mimořádná milost, odpovíme si. A pak už je snadné vyvodit - to se jim to umíralo, to měli snadnou cestu do nebe. A my abychom se tu namáhali, snášeli tíhu a horko dne, a ještě nejspíš šli do nebe oklikou přes očistec. Jsme v pokušení dívat se jen na poslední okamžik mučedníkova života, ve kterém už se projevily jen Pánovy dary. Ale k přijetí těchto darů musela být duše předem disponována stálou poslušností k vedení Ducha svatého, věrností v malém. Dobře, služebníku věrný....

Kdo z nás si dovede představit, že by teď z Pánových rukou s radostí přijal sílu k mučednictví? Kdo z nás by to nepovažoval za danajský dar? Mučedníkem se člověk nestává ze dne na den, je to vyvrcholení procesu vrůstání do Božího království, osvojování si Božího pohledu na věci tohoto světa. Neznamená to, že by se mučedníci přestali bát nebo pociťovat bolest. Ale jejich duše byla plná Ducha svatého, protože oni už prožívali to, pro co podstupovali mučednickou smrt. Zatímco jáhna Štěpána kamenují, on už vidí nebe otevřené a Syna člověka po pravici Boží (srv. Sk 7, 55-56). A tak se pro ně všechny bolesti a trýznění stávají snesitelnými tváří tvář Tomu, do jehož společenství skrze útrapy a mučení vejdou.

Mučednictví všedního dne
Na začátku našeho zamyšlení jsme si ujasnili, že mučednictví je vlastně svědectvím, jak plyne ostatně i z řeckého originálu tohoto slova. Svědectvím Kristu, ke kterému je povolán každý křesťan. Připomněli jsme si také, že je tajemnou účastí na Kristově smrti na kříži a tedy i účastí na jeho vykupitelské oběti. Znamená to tedy, že jen ten, kdo se stane mučedníkem, je opravdu dobrým křesťanem? Co tisíce těch, kteří žili v poklidných dobách a neměli prostě šanci? Jsou snad horší než mučedníci a má snad jejich život v Božích očích menší hodnotu?

Kdo miluje svůj život, kdo nebere na sebe svůj kříž ...mohli bychom parafrázovat Pánova slova, která jsme vztáhli na mučednictví. Jsou to přece výroky určené každému z nás. Nejenom mučedníkům, kteří rozhodně v dějinách církve tvoří nepatrný zlomek, vždyť povolání k mučednictví je dopřáno jen málokterým (GS 42). Jak se tedy mučednictví "uskutečňuje" v životě běžného, řadového křesťana? Jak se uskutečňuje v životě světců, kteří zemřeli přirozenou smrtí?

Msgr. Escrivá k tomu krásně poznamenává: Občas jsem se tázal sám sebe, jaké mučednictví je větší: toho, kdo pro víru přijímá smrt z rukou Božích nepřátel, nebo toho, kdo stráví léta a léta v práci bez jakéhokoliv jiného úmyslu než sloužit církvi a duším a zestárne s úsměvem a projde životem, aniž by si ho kdo všiml... Pro mne je mučednictví bez podívané hrdinštější... (bl. Josemaría Escrivá de Balaguer: Via Crucis, VII. zast.)

Náš život totiž netvoří jenom velké věci - velká utrpení či velké skutky. Pro křesťana není připravena jen koruna, jíž se dosahuje v době pronásledování, připomíná nám sv. Cyprián, i mír má své koruny, jimiž jsme korunováni, když jsme vyšli vítězně z různých a početných srážek a porazili a podrobili Nepřítele. (De zelo XVI) Jsou to často zdánlivé hlouposti, které nám sužují život. Jsou to nejrůznější boje se zlem, které neustále svádíme. To všechno jsou skutečnosti, které má křesťan každodenně s láskou přijímat jako svůj podíl na kalvarské oběti Kristově. Jen tak se stává opravdu jeho učedníkem a ve smyslu našeho zamyšlení mučedníkem všedního dne. Dokonalý křesťan bude vydávat svědectví za noci i ve dne, ve slovech, svým životem i chováním bude vydávat svědectví. (sv. Klement Alexandrijský)

Církev nám nabízí takových mužů a žen jako vzorů k následování obrovské množství. Paní Zdislava, žena umírající vyčerpáním ve službě trpícím bližním a vlastní rodině, Don Boskova matka Markéta, pečující o stovky chlapců svého syna, velká žena současnosti Matka Tereza, sloužící až do úmoru tisícům bezejmenných...

Snad je nám teď už jasné, proč církev vzývá Matku svého Pána a Mistra jako královnu mučedníků, přestože nezemřela mučednickou smrtí. Protože ona se ze všech lidí nejdokonalejším způsobem spojila s obětí svého Syna na kříži, když byla přítomna jeho smrtelnému zápasu (Jan 19, 25). Právem je tedy královnou nejen těch, kteří položili svůj život pro Krista a jeho království, ale i těch, kteří s hlubokou radostí v srdci nesou tíži a horko dne.

Můj anděl půjde před tebou... (Tobiáš)

Tomáš Machula

Když se řekne Tobiáš, málokdo si asi uvědomí, že je řeč o Bibli. Liturgie čtením úryvků z této knihy totiž zrovna nehýří a navíc se jedná o jednu ze sedmi tzv. deuterokanonických knih, které v mnoha vydáních Bible chybí. Kniha není přesně vzato historická, jedná se o poučné vyprávění pocházející pravděpodobně ze 3. nebo 2. stol. před Kristem, jehož děj je zasazen do období po pádu severního Izraele (8. stol. před Kristem), kdy vítězní Asyřané obyvatelstvo severního Izraele deportovali. Hlavní postavy knihy - zbožný Tóbit a jeho syn Tobiáš - patří k těmto Izraelitům odvlečeným ze své země do Ninive. Tóbit, bohabojný muž věrný zákonu, který tragicky ztratil zrak, posílá svého syna Tobiáše vyřídit jisté majetkové záležitosti. Tobiáš si najde průvodce, který mu na cestě prokáže neocenitelnou pomoc. S jeho pomocí zbaví Tobiáš dceru svého příbuzného Reúela démona, vezme si ji za manželku a po úspěšném návratu vyléčí i svého otce. Průvodce se poté dává poznat jako Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu (12, 15). Kniha končí dlouhým chvalozpěvem na Boží dobrotu a spravedlnost a slovy o požehnaném konci života Tóbita i Tobiáše.

Hlavním cílem knihy je povzbudit čtenáře k důvěře v Boha a vyzvat jej k věrnosti a zachovávání zákona. Velmi hezky je v knize popsáno zbožné a věrné rodinné společenství a v osmé kapitole se mimo jiné rozvíjí text Gn 2, 18 o manželství slovy, která částečně přejal i obřad svátosti manželství. Přestože je text poměrně krátký, obsahuje velké množství krásných a hlubokých modliteb, které jsou pro křesťana velmi inspirativní: Tóbitova kající modlitba po oslepnutí (3, 1-6), Sářino volání k Hospodinu v jejím potupení (3, 11-15), Tobiášova a Sářina modlitba o svatební noci (8, 5-8), Reúelovo díkůvzdání (8, 15-17) nebo Tóbitova chvála Hospodina po návratu Tobiáše (13, 1-18)

. Velmi zajímavou a poněkud záhadnou roli hraje v této knize postava Rafaela, jednoho ze sedmi andělů vcházejících před Hospodina. Mnohým z nás se asi po vyslovení slova anděl vybaví okřídlená bezpohlavní bytost znázorňovaná na svatých obrázcích nevalné úrovně, nebo baculatý chlapeček, taktéž okřídlený, který nesmí chybět téměř na žádném barokním oltáři. Ano, to jsou více nebo méně zdařilé snahy o umělecké znázornění bytosti nazývané anděl, ale kdo je to vlastně je anděl?

Teologie tímto slovem označuje duchovní bytosti stvořené Bohem, aby mu sloužili. V žádném případě se nejedná o jakési polobožské bytosti, jak si to představovaly některé gnostické proudy. Andělé jsou osobní bytosti, mající, stejně jako člověk, rozum a svobodnou vůli, což znamená, že se také mohou zcela svobodně a definitivně rozhodnout proti Bohu (srv. 2 Petr 2, 4; Juda 6). Takové anděly pak nazýváme ďáblové a z toho, co už bylo řečeno, je zřejmé, že jakékoliv stavění Boha a ďáblů na jednu úroveň, jako dva rovnocenné protichůdné principy dobra a zla, je naprostý nesmysl. Revoltující a zvrhlý tvor, kterým ďábel je, nemůže Bohu ani v nejmenším konkurovat. Pro duchovní život křesťana nemůže být hlavním motivem strach z ďábla, ale láska a odevzdanost Bohu, který je jediným a zcela dobrým principem všeho stvoření. Ale dost o ďáblech, vraťme se zase k andělům.

Řekne-li se anděl, myslí se tím obvykle jakákoliv nebeská duchovní bytost. Písmo a teologie však tento pojem upřesňují. Svatý Augustin na toto téma říká: Anděl znamená úkol, ne přirozenost. Ptáš-li se na přirozenost, je to duch, ptáš-li se na úkol, je to anděl. Podobně list Židům (1, 14) říká: Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? Vyznání víry říká, že Bůh je stvořitelem nebe i země, všeho viditelného, tedy světa a člověka, i neviditelného - nebe a nebeských duchů. Někteří z těchto duchů mají, jak říká svatý Augustin, úkol zvěstovat, hlásat, přinášet zvěst, a těm pak říkáme andělé. Anděl se hebrejsky řekne malak, řecky angelos, což v obojím případě znamená doslova posel. Biblický pojem anděla je proto, přesně vzato, nebeský duch, který nese určité poselství. V řeckém textu Nového zákona (a analogicky v hebrejském textu Starého zákona) se tedy slovo angelos (resp. malak) vyskytuje nejen tam, kde v našich překladech bývá přeloženo anděl, ale i tam, kde překládáme posel. Překladatel pak musí rozlišit, kdy jde o nebeskou duchovní bytost, a kdy o člověka nesoucího poselství. Pro zajímavost lze uvést text Mt 11, 10: To je ten (Jan Křtitel), o kterém je psáno: Hle, já posílám posla (v řečtině angelos) před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Východní ikony proto svatého Jana Křtitele zobrazují s křídly - jako anděla.

Bible má pro nebeské duchy i jiná jména. Na jejím základě rozlišil jeden starobylý křesťanský teolog celou hierarchii nebeských duchů: andělé, archandělé, knížata, panstva, mocnosti, síly, serafíni, cherubíni a trůny. To je samozřejmě pouhé seřazení biblických jmen, a ne zjevené dogma. Bible totiž o andělech mluví jen tehdy, má-li to nějaký vztah k dějinám spásy a ke vztahu Boha a člověka, žádné senzační detaily, kterými se některé staré i současné texty pochybné hodnoty jen hemží, v ní nenajdeme. Víme jen, že andělé jsou duchové sloužící Bohu a oslavující Boha, že každý člověk má svého anděla ochránce (strážní andělé) a známe z Písma některé momenty dějin spásy, kdy andělé hráli důležitou roli. To je vše, co potřebujeme.

Co se týká našeho vztahu k andělům, projevujeme jim, podobně jako svatým, určitou úctu a prosíme je o přímluvu. V liturgickém roce si připomínáme archanděly (Gabriel, Michael a Rafael) a anděly strážné. Bohužel se ale často zapomíná na tradiční přesvědčení, že při liturgii oslavujeme Boha spolu s anděly a všemi svatými. Tato tendence se objevuje zvláště dnes, kdy je velmi často akcentován společenský rozměr slavení liturgie - tedy shromáždění obce. Kladení důrazu i na tuto horizontální rovinu liturgické oslavy je samozřejmě správné, ale dejme pozor, abychom nezapomněli na sepjatost celého tvorstva při oslavě jediného Stvořitele a Boha. Myšlenka, že andělé oslavují nepřetržitě Boha je společná křesťanům západním i východ- ním a účast věřících na eucharistické liturgii je chápána jako společenství a účast na liturgii andělské. Ve východní liturgii toto chápání zřetelně vyniká např. v cherubínském chvalozpěvu (My, kteří cherubíny tajemně představujeme a Trojici, dárci života, třikrát svatou píseň zpíváme, odložme nyní všechny světské starosti, abychom důstojně oslavili krále, kterého andělské sbory neviditelně nosí ve vítězné slávě. Aleluja.). V západní liturgii se tento motiv také objevuje (např. v první eucharistické modlitbě:Přikaž svému svatému andělu, ať ji - tzn. eucharistickou oběť - přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti) a oběma liturgiím jsou společná slova před zpěvem Svatý, svatý: a proto s andělskými sbory, které stojí u tvého trůnu a ustavičně ti slouží, a se všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme...

Chvalozpěv z knihy proroka Izaiáše (6, 3) který následuje, je tím správným zakončením našeho zastavení nad knihou Tobiáš, která nás povzbuzuje k radosti nad Boží péčí a vede nás k jeho oslavě.

Svatý, svatý, svatý je Hospodin, Bůh zástupů. Celá země je plná jeho slávy. Hosana na výsostech!

Literatura:
Kniha Tobiáš
Výklady ke Starému zákonu V. (Deuterokanonické knihy), Kostelní Vydří 1996
Katechismus katolické církve: 325-336, 391-395

Poznámka
Deuterokanonické knihy jsou ty, o kterých nepanuje mezi křesťany jednotný názor. Zjednodušeně lze říci, že pravoslavní a katolíci je uznávají za plnohodnotnou součást Bible, kdežto protestantské církve nikoliv. Jedná se o knihy: Tobiáš, Judit, Moudrosti, Sírachovec, Báruch, 1. a 2. Makabejská a některé části knih Ester a Daniel. V Ježíšově době nelze mluvit o Bibli jako o jedné knize, jednalo se o množství jednotlivých svitků a nemáme žádné přesvědčivé doklady o existenci nějakého pevného kánonu. Soubory svitků a různé překlady, které se nám dochovaly, se liší svým rozsahem a nezřídka zachycují i rozdílné verze textu. Rabínský judaismus po zničení Jeruzalémského chrámu (70 po Kristu) považoval za autentické pouze knihy protokanonické, tedy náš Starý zákon bez deuterokanonických knih. Křesťanská církev si naopak podržela kánon delší. V katakombách se vyskytují scény z deuterokanonických knih, staří církevní Otcové je ve svých dílech citují a od 4. století známe seznamy knih Starého zákona z rozhodnutí místních církevních sněmů. Definitivní vyjádření o počtu biblických knih přinesl Florentský (1431 - 1443) a Tridentský sněm (1545 - 1563). Reformátoři se přidrželi hebrejského kánonu a deuterokanonické knihy (které ve své terminologii označují jako apokryfy) odmítli postavit na stejnou úroveň s ostatními knihami Starého zákona. Nejprve je vydávali spolu s Biblí v dodatcích jako knihy užitečné, ale neinspirované, posléze je do svých vydání Bible přestali zařazovat úplně. Proto jsou i v našem českém ekumenickém překladu zařazeny deuterokanonické knihy jen do jeho katolických vydání a i tam jsou, zřejmě z technických důvodů, umístěny poněkud nelogicky, jako jaký- si dodatek, na konec Starého zákona. Pro úplnost dodejme, že knihy, které do kánonu nikým přijaty nebyly (např. Henoch, Závěť dvanácti patriarchů, Aristeův list apod.), nazývají protestanté pseudoepigrafy a katolíci apokryfy. Mluví-li tedy někdo o apokryfech, je třeba mít na paměti, že katolíci a protestanté tímto slovem označují něco úplně jiného.

Bůh přizpůsobený našim přáním a představám

(Nad knihou Harolda S. Kushnera Když se zlé věci stávají dobrým lidem, Praha, Portál 1996)

Čtenáře v mnoha zemích světa velice oslovila kniha židovského rabína Harolda S. Kushnera Proč se zlé věci stávají dobrým lidem. K hledání odpovědi na otázku v titulu přivedla autora těžká osobní zkušenost. Jeho syn trpěl nevyléčitelnou chorobou, které ve svých 14 letech podlehl. Upřímnost a otevřenost, s níž autor líčí své svědectví, přispívají nejvíce ke čtenářské úspěšnosti knihy. A právě pasáže o osobním vyrovnávání se s utrpením, zkušenosti se sdílením utrpení druhých a cenné rady, jak jednat tváří v tvář trpícímu člověku, jsou největším kladem celé knihy. Problematické ovšem je, když se právě osobní prožitek stává kriteriem pro přijetí či odmítnutí obecných teologických závěrů. Kushnerova kniha totiž není jen osobním svědectvím o zármutku, ale především pokusem o teoretický výklad důvodu a smyslu utrpení v životě člověka.

A právě v této rovině jsou autorovy závěry pro křesťanského čtenáře nepřijatelné.

V odpovědi na titulní otázku dochází Kushner k popření Boží všemohoucnosti. Je-li Bůh spravedlivý a dobrý, a dějí-li se přesto spravedlivým lidem zlé věci, znamená to, že Bůh nemůže být všemohoucí. Je ve své všemohoucnosti omezen neměnnými přírodními zákony a morální svobodou člověka. Bůh si nepřeje utrpení spravedlivého, ale občas s tím prostě sám nemůže nic udělat. Přijetí tohoto závěru autorovi umožnilo uchovat si víru v Boha i v osobním nezaslouženém utrpení. Bůh není naší bolestí vinen, není proto důvod obviňovat jej. Naopak, stojí v utrpení na naší straně, i on je rozezlen tím, co se nám děje, můžeme tedy od něj čekat útěchu. Na první pohled jsou tyto závěry lákavé, koneckonců to nejdůležitější, tedy víra, zůstalo uchováno.

Jde ale o to, je-li to víra v Boha, tak jak se nám zjevil ve Staré a Nové smlouvě, či víra v Boha mých přání a představ, s nímž by se mi žilo jednodušeji.

Vyznání absolutní všemohoucnosti Boží prostupuje jako základní pravda celým Písmem od Geneze po Apokalypsu. Tvrzení rabína Kushnera neobstojí ani před výpovědí Starého zákona. Z mnoha míst Starého zákona výslovně zmiňujících Boží všemohoucnost připomeňme aspoň vyznání proroka Jeremiáše: "Ach, Panovníku Hospodine, hle, ty jsi učinil nebesa i zemi svou velikou mocí a svou vztaženou paží. Tobě nic není nemožného." (Jer 32, 17)

Boží všemohoucnost je podle učení katolické církve všeobecná (Bůh všechno stvořil, všechno řídí a všechno může), milující (protože Bůh je náš Otec) a tajemná (může ji poznat jen víra, neboť "se projevuje ve slabosti") - srov. KKC 268.

Bůh nepůsobí zlo a bolest, ani jim jen bezmocně nepřihlíží, rovněž neplatí, že by se mu nepodařilo zlu zabránit a teprve zpětně se snažil odstranit důsledky jeho působení. Úplně vysvětlit otázku utrpení není v lidských silách. Mluví-li se často o mysteriu utrpení, opravdu bychom to neměli chápat jen jako frázi, jíž si teologové usnadňují odpovědi na palčivé otázky lidí. Jistěže za působením zla stojí lidský hřích, zneužití svobody, působení zlého ducha. Jistěže mnohdy utrpení opravdu slouží k našemu očištění. Ale celý problém existence zla se tím ani zdaleka nevyčerpává. (Což by ovšem nemělo znamenat, že budeme zamlčovat tuto pravdu i v případech, kde je tato Boží pedagogika zřejmá.) Poněkud přiblížit se tajemství utrpení můžeme jen rozjímáním kříže. Bůh stvořil svět a člověka k obrazu svého Syna. V centru stvoření stojí Ukřižování. Tento svět není naším konečným domovem, je na cestě k dokonalosti, ke konečnému završení. To není popření důležitosti naší existence v čase a prostoru. Naopak, teprve z perspektivy konečného nastolení Božího království, z pohledu věčnosti má naše vezdejší bytí smysl. Z tajemného Božího úradku vede cesta ke konečnému cíli přes kříž. "Je nutné, aby vyšší povolání věcí zůstalo zprvu zahaleno šedým pláštěm bytí beze slávy ... Je nutné aby svět byl zmrzačen krutým utrpením, aby pohledu těla neukazoval ani svůj původ ani svůj božský cíl...Je nutné, aby se jeho běh v čistě přirozeném pohledu dovršil konečnou katastrofou ... A teprve poté aby znovu povstal krásný, usmířený a věčný. Jiný nemůže být ani osud jednotlivého člověka, který není výjimkou z tohoto kosmického řádu. Člověku je však dána možnost volby: buď vnitřně přijmout obtížnou podobnost s Kristem, k níž byl povolán, nebo ji jen navenek a s odporem trpět."

Kushnerův Bůh, který je milující, ale nikoli všemohoucí, sice může stát na naší straně, ale moc nám asi nepomůže. Ježíš Kristus je řešením onoho zdánlivého rozporu: je spravedlivým a všemohoucím Bohem, který je totálně a absolutně s námi. On je ten "Beránek, který byl zabit, aby vzal moc, bohatství i moudrost, sílu a čest, slávu i chválu." (Zj 5, 12)

I při nepřijatelnosti Kushnerových teologických závěrů by nám nemělo uniknout asi nejvýznamnější poselství této knihy - trpící lidé nečekají na naše teoretické výklady. Ty jsou naopak v konkrétní situaci trpícího zcela nemístné a nedůstojné člověka i Boha. Potřebují naši účast, naše poslouchání, naše mlčení, naši lásku. Na druhé straně však bychom jim ani sami sobě neměli podávat takové řešení, které jim sice v daném momentu pomůže překonat krizi víry, ale později by ji svými hlubokými dopady naopak mohlo vyvolat.

Petr Beneš

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]